V edici Žádná velká věda vydalo nakladatelství Jan Melvil Publishing v Brně roku 2025. Žádná část této knihy nesmí být nijak použita či reprodukována bez písemného svolení, s výjimkou případů krátkých citací jako součásti kritických článků a recenzí.
Vývojová a odpovědná redakce Zuzana Kačerová
Jazyková redakce Vladimíra Škorpíková
Šéfredaktor Marek Vlha
Odborná spolupráce Daniela Vodáčková
Grafická úprava a sazba Tomáš Cikán
Obálka Tomáš Cikán
Ilustrace Tereza Semerádová
Jazyková korektura Vilém Kmuníček
Tisk a vazba PBtisk, a. s., Příbram
Vydání první
Jan Melvil Publishing, 2025
Všechny naše knihy najdete na www.melvil.cz
Chyby a připomínky: melvil.cz/chyby
Recenze a pochvaly: melvil.cz/kniha-pretizeny, libisemi@melvil.cz
Kniha vychází také elektronicky a jako audiokniha.
Vyzkoušejte aplikaci Melvil: – e-knihy i audio na jednom místě – vlastní poznámky – plynulé přepínání mezi čtením a poslechem
ISBN 978-80-7555-282-2
Ženám, které se starají o všechny a všechno.
Je načase, aby se někdo postaral o vás.
z pekel vstupuje na scénu
první / Dysregulované
Kapitola 1 Potížistky, hysterky a další superhrdinky
Kapitola 2 Odkud se mrcha z pekel bere?
Část druhá / Rychle a zběsile
Kapitola 3 Když život běžíme sprinterským tempem
Kapitola 4 Proč nám každý podvečer vybouchne mozek?
Kapitola 10 Vypnutí: klid, při kterém si neodpočineme 166
Část třetí / Přetížení nevzniká ve vakuu
Kapitola 11 Máme to lehčí než naše babičky?
181
Kapitola 12 Nejde o to, kdo koupí pastu, ale kdo na ni myslí 187
Kapitola 13 Změna je těžká, ale není nemožná 205
Kapitola 14 Komunikace je víc než excelová tabulka 223
Kapitola 15 Zklamávající máma aneb Nastavte si hranice 230
Kapitola 16 Co dalšího pro sebe můžete udělat?
Závěrem Co můžeme udělat pro naše dcery a vnučky?
Pár slov na začátek
V celé knize se obracíme k ženám. Důvod je prostý: jsou to právě ony, které nesou největší část zátěže, o které píšeme. To však neznamená, že je tahle kniha jen pro ženy a že muži nejsou vítáni.
Naopak budeme rády, když ji vezmou do ruky i oni, a pevně věříme, že mnohá témata je osloví a z mnohých si odnesou něco pro sebe, co jim pomůže lépe porozumět svým ženám. Pokud tedy někde narazíte na větu „ženy dělají“, klidně ji čtěte jako „lidé dělají“. Pevně věříme, že mužští čtenáři pro jednou snesou odvrat od všudypřítomného generického maskulina.
Vyprávění v úvodech jednotlivých kapitol (s výjimkou příběhu o obrně lícního nervu ve třetí kapitole – ten patří Kateřině) nejsou naše vlastní osobní zkušenosti. Patří našim kamarádkám, známým i ženám, které se s námi podělily o své zážitky a daly nám k jejich použití souhlas. Některá jména a detaily jsme změnily, aby dotyčné zůstaly v anonymitě. Nejsou to tedy vždy „unikátní historky jednotlivkyň“, ale spíš ozvěny jedné velké ženské zkušenosti, která má mnoho podob a hlasů, ale v zásadě se příliš nemění.
Úvod
Mrcha z pekel vstupuje na scénu
KATEŘINA: Poprvé jsem otěhotněla v devětadvaceti. Byla jsem už vdaná, s manželem jsme procestovali kus světa a pracovala jsem jako ředitelka podnikatelského inkubátoru v Ostravě. Moje zaměstnání bylo skvělé, ale současně velmi náročné a já si naivně malovala, jak si doma s miminkem odpočinu a zbavím se stresu. Zpětně se tomu můžu jenom smát.
Prvních několik měsíců po porodu probíhalo docela hezky. Zlom nastal, když bylo synovi zhruba devět měsíců a radikálně se zhoršil jeho spánkový režim. Rozhodně jsem si nepředstavovala, že mateřství bude procházka růžovým sadem, ale realita mě překvapila: nečekala jsem, že to bude až TAK náročné. Velmi špatně jsem snášela synův pláč, vnímala jsem jej jako důkaz, že jsem špatná matka a že v něčem selhávám. Trpěla jsem pocitem nedostatečnosti a zároveň měla řadu nenaplněných ambicí – všechny podnikatelské plány vzaly rychle za své, alespoň pro danou chvíli. Nejvíce mě ale udivilo, že se objevila ještě jedna velmi silná emoce: vztek. Naprosto mě šokovalo, jak prudké fyziologické reakce ve mně synkův pláč vyvolává a jak nehezky dokážu vyjet na manžela.
Kvůli všem těm výčitkám svědomí jsem se o to víc snažila být dokonalá matka. Provozovala jsem se synkem Montessori aktivity a vedla ho k samostatnosti. Od chvíle, co dokázal stát v učicí věži, mi
pomáhal vařit, postupně se učil pracovat s ostrými noži a také doprovázel mého manžela do dílny, kde se podle svých možností zapojoval do různých činností. Zakládala jsem si na hračkovém minimalismu, obří plastové svítící kostky byste u nás nenašli. Nic takového, přes práh mi mohly jen hračky, které prošly testy a byly uznány za dostatečně estetické, rozvíjející a současně bezpečné pro zdraví. To vše jsem pro inspiraci sdílela na svém instagramovém profilu.
V roce 2018 jsem založila soukromou školičku Šídlo. S odstupem vnímám, že i to byl vlastně produkt mé úzkosti a snahy o dokonalost – když mi žádné zařízení nevyhovuje, vytvořím si vlastní.
S odstupem tří let se nám narodilo druhé dítě a přišel covid. Kvůli protipandemickým opatřením se školička zavřela, což pro mě znamenalo jak ztrátu hlídání, tak chybějící zdroj příjmů. Bála jsem se o zdraví a o podnikání. Svíraly mě obavy, jak zvládnu péči o všechno. Byla jsem unavená a pocity vzteku se začaly ozývat častěji než dřív.
Tou dobou jsem zároveň začala pociťovat, že pokud chci být i nadále upřímná a autentická, musím svou rétoriku změnit i na Instagramu. Uvědomovala jsem si, že obsah, který sdílím, představuje jen malou výseč toho, co doopravdy žiju, a že dokonalé obrázky tříletého dítěte, jak se soustředěně věnuje Montessori aktivitě, mohou v řadě žen vyvolávat pocity méněcennosti. Proto jsem svůj záběr rozšířila o takzvané reality checky, na kterých jsem ukazovala širší obrázek, než jaký se se objevuje v obvyklém instagramovém okénku:
Syn stojí v učicí věži a soustředěně krájí brambory. Jenže pak kamera telefonu poodstoupí a zabere ten šílený nepořádek v celé kuchyni.
Dítě na dece si hraje s fazolkami, které třídí do krabiček. Připojuji k tomu komentář, že celá aktivita trvala místo očekávané půlhodiny jenom tři minuty.
Ale především jsem začala psát o svém vzteku a únavě. O zahlcení, které mi čas od času zatemní mozek, a já vybuchnu. Tuto část své osobnosti, která křičí, s níž lomcuje zlost, má touhu ubližovat a ničit, prásknout dveřmi a nikdy se nevrátit, jsem nazvala mrcha z pekel. Bavilo mě rozbíjet obrázek dokonalé matky, která má všechno perfektně pod kontrolou, nikdy nevyletí, vždycky se usmívá a je laskavá, milá a tolerantní.
Ohlas od žen na sítích byl obrovský: To znám. To se mi taky děje. Děkuju za sdílení, hned je mi líp.
Pozitivní odezva mě povzbudila, abych začala poskytovat první konzultace úzkostným maminkám a také se věnovala popularizaci neurovědy a psychologie. Na kostkách ze stavebnice Lego jsem svým sledujícím ukazovala, jak funguje mozek a proč reaguje určitým způsobem, nebo jsem jim poskytovala praktické tipy, jak předcházet přetížení. Chtěla jsem, aby se můj profil stal místem, kam si ženy budou chodit pro útěchu, pocit, že v tom nejsou samy a že nejsou špatné matky, když na svoje děti občas ječí nebo něco neudělají perfektně.
Objevilo se pár hejtů – asi největší vlna kritiky se snesla na špunty do uší (Co jsi to za matku, když si dáváš špunty do uší, abys neslyšela svoje děti?), ale obecně ženy reagovaly velmi vstřícně a přesně chápaly, o čem mluvím. A já začala pociťovat, že ženské přetížení je větší problém, než by se mohlo zdát, a že se týká téměř všech. Vstoupila jsem do terapeutického výcviku, abych své praktické know-how opřela o formální vzdělání, a o několik let později jsem si na Forendors založila kanál Více lehkosti v rodičovství – a počet sledujících, kteří byli ochotni za můj obsah platit, mě jen utvrdil v tom, že jsem učinila skvělé rozhodnutí a tato témata se musí začít otevírat.
Na Instagramu si můžete snadno najít spřízněné duše a bez ohledu na lokalitu navázat skutečné přátelství. Právě tak jsem se
seznámila s Martinou Maškovou (aka Medmama), lékařkou a expertkou na regulaci nervového systému, práci se stresem a podporu duševního zdraví. Společně jsme vytvořily šestidílnou podcastovou minisérii Mrchy z pekel. Vnímaly jsme ji primárně jako pro bono projekt, kterým možná někomu pomůžeme, jako malý kamínek, který hodíme do vody, a on třeba udělá nějaké vlnky. A povedlo se. Z vlnek se staly vlny a z těch následně vznikla tato kniha.
Další seberozvojová kniha pro ženy?
MArTINA: Rozvojových knih pro ženy najdete na trhu nepřeberné množství. Dozvíte se v nich, jak zhubnout, jak si lépe zorganizovat život, jak vychovávat děti tak, aby si z vaší péče neodnesly trauma, jak efektivněji uklízet, jak probudit svou vnitřní bohyni, zvýšit si sebevědomí a být úspěšnější na trhu práce – prostě a jednoduše, jak být lepší. Proti ničemu z toho se radikálně nevymezujeme, ale přesto nám dosud jedna věc chyběla: kniha, která by ženám přinesla úlevu a ubezpečila je, že jejich přetížení, únava, pocity marnosti a nevýkonnosti nejsou jejich chyba. Že nejsou „rozbité“. Žijeme ve společnosti, která klade obrovský tlak na výkon. Když nemůžeš, přidej. Kdo nechce, hledá výmluvy, kdo chce, hledá cestu. Všichni máme těch stejných dvacet čtyři hodin, je jen na nás, čím je naplníme. Vyspíš se v hrobě, teď makej.
KATEŘINA: Až na to, že nic z toho není pravda. Ano, všichni máme k dispozici dvacet čtyři hodin denně, ale také zcela odlišný životní kontext a objem povinností, kterým v něm musíme dostát. A české ženy toho mají naloženo víc než dost: práci, děti, péči o domácnost, péči o sebe. Mnohdy bez jakékoli pomoci zvenku, bez oddechu, bez uznání.
A zatímco se snažíme „to všechno zvládnout“, svět kolem nás nám říká, že chyba je v nás. A tak hledáme nové způsoby, jak být efektivnější, klidnější, schopnější, krásnější, laskavější. Až do chvíle, kdy se – obrazně řečeno – objeví mrcha z pekel. Ten moment, kdy už prostě vybuchneme, často kvůli maličkosti. Možná křičíme na děti, na manžela nebo třískáme věcmi. Všichni okolo na nás překvapeně zírají, proč tak vyšilujeme, když se přece nic neděje. Zřejmě jste někdy slyšela doporučení, ať nejste hysterická. A možná jste se pak opravdu styděla nebo cítila výčitky svědomí, že jste se nedokázala ovládnout.
M: Vy ale nejste hysterická, jen dysregulovaná. A mrcha z pekel je ta vaše část, která zoufale volá o pomoc a už prostě odmítá být neviditelná. Není zlá, není to vaše špatná a temná část, za kterou byste se měla stydět a za každou cenu ji potlačovat. Naopak byste jí měla naslouchat. Zpočátku se snaží dostat ke slovu nesměle, nenápadně, snadno se nechá odbýt nebo potlačit. Když ji ale budeme ignorovat příliš dlouho, v určitou chvíli z ní zkrátka vyšlehnou plameny a ona se projeví silou, kterou už nemůžeme ignorovat my ani naše okolí.
Není důkazem toho, že jste špatná matka: spíš naopak se možná objevila, aby vám sdělila, že už jste až moc dlouho až moc dobrá. Usměvavá, příjemná, laskavá a pečující, výkonná a vždy skvěle upravená. Zrodila se jako pièce de résistance proti systému, v němž „být milá“ má často větší hodnotu než „být autentická a upřímná“.
K: Tvrdíme tedy, že křičet na děti i partnera a ve vzteku rozbíjet talíře je naprosto v pořádku, nebo snad dokonce žádoucí? To rozhodně ne. Jsme lidé s omezenými možnostmi a náš pohár trpělivosti občas přeteče, proto vybuchneme. Určitě vás nenavádíme, abyste si v takové chvíli řekla „Wow, to je skvělý, že jsem teď křičela na děti
a hodila po manželovi notebookem“ nebo „Dobře jim tak, svým chováním si za to můžou sami“. Nic takového. Naopak si myslíme, že v takové chvíli je důležité převzít za své chování zodpovědnost.
Víte, co je ale ještě lepší? Převzít zodpovědnost ještě dříve, než k výbuchu dojde, skrze naslouchání svému tělu a své mysli, vnímání signálů, že se blížíme k bodu zlomu, ze kterého už nebude návratu. V této knize si budeme opakovaně klást následující otázky: Co všechno předcházelo tomu, že jsem se do tohoto bodu dostala? Umím vnímat signály, že se mrcha z pekel začíná hlásit o slovo? A je něco, co můžu udělat, aby to příště nezašlo tak daleko?
K: Věříme, že ve vědění je síla, a že když se naučíme vnímat své tělo a rozpoznávat signály, které nám vysílá, dokážeme na ně lépe a rychleji reagovat. Zároveň bychom měly porozumět fungování mozku – pochopit, proč někdy reagujeme určitým způsobem a proč to v danou chvíli vlastně má svoji logiku. A nezapomínejme na společenský kontext a individuální lidskou historii. Nikdo z nás není ostrov sám pro sebe a ovlivňuje nás celá řada faktorů: rodina, minulost, společenská očekávání a mnoho dalšího.
Abychom si přestaly myslet, že to celé je jen naše chyba, potřebujeme znát souvislosti. Pochopit, odkud se v nás bere mrcha z pekel, umožňuje řada vědeckých poznatků: od neurobiologie, výzkumu stresu, přes emoční vývoj dítěte, vliv chronického stresu a vyhoření až po společenský kontext, ve kterém všichni žijeme.
Jsem své mrše z pekel vděčná. Protože kdyby nepřišla a kdybych jí nenaslouchala, možná bych ještě pořád s vypětím všech
sil předstírala, že všechno perfektně zvládám. Možná bych dál ladila rozvrhy a zvyšovala výkon. Možná bych se nikdy nezastavila a nezačala se ptát: A co já?
Kdo se postará o mě, když já se starám o všechno?
M: Neklademe si ambice vykouzlit vám další kapacitu; naopak vám chceme ukázat, že vaše kapacita skutečně není neomezená. Že my ženy máme omezení. Reálná. Tělesná. Psychická. Roky jsme se je učily přehlížet a jet dál i přes ně nebo je ignorovat. Často právě ve chvíli, kdy je naše kapacita naplněná, ale chce se toho od vás stále víc, nabýváme dojmu, že nemáme na výběr. Že musíme dál. Že to nějak půjde. Že se to přežije, nějak se to udělá, že tento týden zamakáme a ten další už třeba bude klidnější. Jenže ono to nejde donekonečna.
Chceme vám ukázat, že máte na výběr. Možná ne mezi ideálem a jiným ideálem, ale že někde na dně té únavy, uprostřed chaosu, se nachází prostor, kde se může odehrát změna. Tento prostor s vámi chceme hledat. S vědomím, že i omezená kapacita může být vzácná půda, naučíme-li se s ní zacházet. I drobné změny vedou k lepší kvalitě života. Přejeme si, aby něco z toho, co se dozvíte, nastartovalo váš vnitřní potenciál ke změně.
Nabídneme vám paletu nástrojů a informací, které vám na té cestě pomohou. Žádná z nich není dogma a do ničeho vás nechceme tlačit. Vyzkoušejte, co vám sedí a co funguje, a zbytek prostě s klidem vypusťte.
K: Moje mentorka říkává: „Jasně, můžeš dotáhnout krávu na Mount Everest. Ale co tam bude dělat? Bučet.“ Nenaráží tím na osobnostní kvality žen a rozhodně je k tomuto zvířeti nepřirovnává; jen se snaží ukázat, že některé věci prostě nedávají smysl,
i když jsou technicky realizovatelné. Ne všechno, co je dostupné, je vhodné pro vás.
Naše kniha není bezúčelným nářkem unavených matek. Chceme vám nabídnout faktograficky ukotveného průvodce vysvětlujícího, jak vypadá přetížení žen v jednadvacátém století a že sebepéče ve skutečnosti není to, co za ni média a současná společnost vydávají.
Bublinková koupel patriarchát nevyřeší
M: Slovo sebepéče se stalo oblíbeným heslem marketérů, influencerů i titulkem bezpočtu článků o duševním zdraví. Vypadá dobře na hrnku, zápisníku i v hashtagové výbavě moderní ženy a setkáváme se s ním na každém kroku: v reklamách, na Instagramu, v časopisech. Pečuj o sebe. Protože ty za to stojíš. Zastav se. Odpočiň si.
Jako u všeho, co se dá dobře zabalit, zmarketovat a prodat, i kolem sebepéče jsme si v posledních desetiletích vytvořili silně stylizovaný obraz. Stačí se podívat do historie, třeba na reklamy z padesátých let v Americe, kdy se ženám běžně doporučovalo užívat methedrine (tedy metamfetamin, látku na stejné bázi jako pervitin), aby byly štíhlé, energické a neustále výkonné. Přirozeně. Kdo by nechtěl zvládat všechno s úsměvem, že?
Dnes nám to přijde absurdní, ale tahle historická bizarnost ukazuje něco velmi aktuálního: jak snadno se naše přirozená touha po dobrém životě, zdraví nebo kráse zamíchá s tlakem na výkon a společenskými normami. A jak rychle se péče o sebe stává produktem a my zákazníky.
K: I dnes často slýcháme: „Víš, ona o sebe hezky pečuje, chodí na manikúru, kosmetiku, ke kadeřnici.“ A na tom samozřejmě není vůbec nic špatného, považuji za naprosto v pořádku dělat cokoli, z čeho máme radost. Chci ale poukázat na to, že často zaměňujeme péči o vzhled za hlubší péči o sebe.
Sebepéče není produkt. Není to růžový plátěný diář s nápisem
You got this, ani ten drahý olejíček nebo krém, co nám už třetí den nedá pokoj na sociálních sítích. Skutečná sebepéče není hezká na fotkách, často je vlastně úplně obyčejná a mnohem hůř se prodává.
M: Někdy sebepéče znamená jít dřív na kutě, i když jsem chtěla ještě uklidit. Jindy je to říct ne, i když vím, že tím někoho zklamu. Nebo si sednout s čajem na zahradu a v klidu si ho vypít, aniž bych u toho musela poslouchat seberozvojový podcast. A někdy je sebepéče konečně otevřít ten e-mail, který už dva dny straší ve schránce.
Skutečná péče o sebe totiž nezačíná tím, co si koupíme, ale tím, že budeme v kontaktu se sebou, se svým tělem. Že ho známe
a rozumíme mu, vnímáme signály, kterými nám naznačuje, že se začíná blížit do bodu, kdy už nám není dobře.
K: Problém ženského přetížení není individuální selhání. Není to otázka špatného time managementu, slabé vůle nebo nedostatku motivace. Je to systémový problém. Týká se nerovnoměrného rozložení péče, skrytých očekávání, neplacené práce a kulturního tlaku, který říká, že žena má být vždy dostupná, milá, nápomocná – a u toho ještě dobře vypadat.
A protože tenhle problém nezačíná v jednotlivé ženě, ale v celkovém nastavení společnosti, nemůže na něj existovat jednoduché, univerzální řešení. Není to něco, co „spraví“ pár minut v koupelně, hezký nápis na plátěné tašce nebo knížka, která vám vysvětluje, že jste bohyně a dokážete všechno.
M: Přetíženy jsme psaly se záměrem poskytnout vám nástroj síly a vědění, který vám na základě dat a faktů, ale současně laskavě vysvětlí a ukáže, že je naprosto normální být unavená a přetížená, že váš výbuch vzteku neznamená, že jste špatná partnerka, matka, špatný člověk. Že nemusíte být každý den prospěšná, užitečná a výkonná. Že jste důležitá jako člověk, jen tak, jak jste, aniž byste musela neustále něco dělat nebo dokazovat. Chceme vám ukázat, jak může vypadat skutečná, hluboká a funkční sebepéče, která nevychází z tlaku, ale z úlevy a která vás nebude formátovat do podoby, jakou chce vidět vaše okolí, ale vede zpátky k vám samotné. Nejste mrcha z pekel. Jen reagujete na peklo, které nikdo nevidí. A my bychom toto peklo na následujících stranách rády zviditelnily – vám i vašim blízkým.
Kapitola 1
Potížistky,
hysterky a další superhrdinky
„Žena je jako pytlík čaje. Člověk nikdy nepozná, jak je silná, dokud se neocitne v horké vodě.“
eleanor roosevelt
Evoluční dar jménem vztek
K: Naše společnost považuje vztek za nežádoucí, nebo dokonce špatnou emoci. Už od dětství slýcháme věty typu: „Nevztekej se,“ „Uklidni se,“ či „Běž se vyvztekat do pokoje.“ Učíme se ho potlačovat, skrývat nebo za něj cítit stud. Přitom právě vztek hraje v našem emocionálním životě zásadní roli. Signalizuje, že se děje něco, co ohrožuje naši důstojnost a hodnoty. Správně uchopený vztek není ničivý – naopak nám pomáhá regulovat vztahy, chránit se a jednat v souladu se sebou samými.
M: Vztek často vypluje na povrch v okamžiku, kdy někdo nebo něco narazí na naše hranice. Dává okolí jasný signál: „Tady končím. Sem už ne.“ Přesně z toho důvodu je pro nás tak důležité dovolit si ho zažít a automaticky ho nepotlačovat.
Někdy se stane, že naše hranice nepřekračuje venkovní svět, ale ignorujeme je my samy a vydáváme se daleko za ně, do končin, kde nám není dobře. Když se snažíme být dokonalé mámy, výkonné kolegyně, spolehlivé partnerky, oslnivé ženy. Když dáváme a dáváme, až úplně vyčerpáme samy sebe. Jsme jako prázdná lednička, kam pořád někdo chodí uzobávat, i když už v ní dávno nic není. Fungujeme, ale jsme vnitřně vyčerpané. A pak se (když máme štěstí) ozve vnitřní alarm: Tady už ne. Tady už nic nezbývá. Může přijít právě v podobě velkého vzteku. Nejde o selhání, ale o pokus zachránit se.
Vztek má v sobě cosi prastarého. Tato emoce nás provází už od pravěku, a to z velice dobrého důvodu: Kdyby se tehdejší lidé neuměli naštvat, těžko by přežili. Bez vnitřního „nakopnutí“ by nevyrazili na lov. A kdyby jen tiše posedávali v jeskyni a zírali do ohně, mohli si být jistí, že je první cizí tlupa smete ze světa.
Vztek zkrátka sloužil jako evoluční motor. Dokázal člověka vyburcovat, rozhýbat, připravit na útok, nebo útěk. A funguje tak dodnes. V situacích, kdy potřebujeme psychicky i fyzicky zabrat, právě tahle energie pomáhá. Není to nic špatného. Naopak. V určitých chvílích jde o jednu z našich největších výhod.
Kromě toho, že je vztek evolučně důležitý pro naše přežití, hraje zásadní roli ve vývoji osobnosti. I to nejmenší dítě dokáže pomocí pláče vyjádřit nelibost a frustraci, když nedochází k naplnění některé z jeho potřeb. Z miminka se potom stává batole a jedním z prvních slov, která se naučí, je velmi podstatné „ne!“. Díky nesouhlasu se začíná proklubávat „já“ a oddělovat se od „ne já“. Slovo ne, které obvykle doprovází jistá míra zlosti, stojí na počátku rozvíjející se autonomie, tak důležité podmínky osobního růstu.
Vztek často aktivuje část nervové soustavy, které se říká sympatikus. Právě ta stojí za známou krizovou reakcí „útok, nebo útěk“, která nás mobilizuje – rozbuší se nám srdce, zrychlí dech a prokrví
se svaly. Tělo se připravuje k akci, stejně jako když se chystáme utéct před tygrem nebo ulovit mamuta.
K: Ne nadarmo se říká, že nás něco „zvedlo ze židle“. Vztek zkrátka není jen výstražná kontrolka chránící hranice, ale také ukazatel našich potřeb. Pomáhá nám zorientovat se v nich a dodává energii, abychom je naplnily.
Hodné holky se nevztekají (a chlapi nebrečí)
M: Zároveň všichni z vlastní zkušenosti víme, že výbuch vzteku se většinou nesetká s pozitivní odezvou. Okolí zpravidla nereaguje chápavým „Páni, tobě je asi fakt těžko, můžu ti nějak pomoct?“, ale spíš „Nehysterči. Můžeš se prosím tě uklidnit?“. Proč společnost vztek, a ten ženský obzvlášť, považuje za kontroverzní?
K: Ženský vztek v naší společnosti není vítaný, protože je nepohodlný. A to zejména proto, že v sobě nese obrovskou schopnost mobilizovat, rozhýbat věci, které by možná jinak zůstaly stát. Právě pocit nespravedlnosti a s ním spojený vztek vedl ženy v historii k tomu, aby se postavily proti systému a začaly požadovat změnu. Jak říká americká historička Laurel Thatcher Ulrich: „Dobře vychované ženy historii netvoří.“
Zásadní společenské změny dvacátého století nevzešly z toho, že ženy seděly doma a tiše čekaly, až někdo přijde a dá jim práva. Odehrálo se to přesně naopak – za to, že dnes můžeme volit, být voleny, mít vlastní příjem, rozhodovat o svých tělech nebo vlastnit platební kartu, vděčíme ženám, které hlasitě a naštvaně řekly dost.
Společenské systémy mají jednu společnou vlastnost: milují stabilitu. A dává to smysl – aby mohly plnit svou funkci, ustát otřesy,
krize i proměnlivost lidského chování, musejí být dostatečně pevné. Právě tahle pevnost přináší lidem pocit bezpečí, předvídatelnosti a pořádku, o který se můžeme opřít. Jenže s rostoucím důrazem na stabilitu se z ní může stát rigidita – neschopnost reagovat na změnu, i když je nezbytná. Zvlášť citlivé to začíná být ve chvíli, kdy volání po změně ohrožuje výhody někoho jiného. Když se ozve skupina, která byla dlouho přehlížená, umlčovaná a systematicky znevýhodňovaná, není to jen tak „nějaký vztek“. Pro ty, kdo z její podřízenosti nebo mlčení těžili – ať už vědomě, či nevědomě – to představuje nepříjemné narušení zavedených pořádků.
Vztek se mění ve společenskou hrozbu. Už to není „jen“ něco přehnaného, co má žena potlačit, ale něco, co zpochybňuje rozložení moci, nastavená pravidla i role, kterých se doposud všichni „slušně“ drželi. A právě proto bývá ženský vztek karikován, bagatelizován nebo označován za hysterii. Není to o tom, že by emoce nebyla legitimní – ale o tom, že její důsledky jsou až příliš legitimní. A právě to systému nehraje do karet.
To všechno se odráží také v prostředí, ve kterém jsme vyrůstaly a formovalo nás. My ženy jsme už po generace vychovávány jako people-pleaserky. Odmala se učíme dávat potřeby druhých na první místo, a ty svoje odsunout na poslední. Ideální žena je tichá, skromná, pokorná a obětavá. Často jsme si z dětství odnesly přesvědčení, že když se vztekáme, je s námi něco špatně. Že máme jít raději za dveře, uklidnit se a vrátit se, až budeme „hodné“. Jinými slovy – klidné, tiché a přizpůsobivé. Prostě hodné holčičky.
M: Zatímco mužský hněv je i dnes často vnímán jako projev rozhodnosti a síly, ženský hněv se dál znevažuje, zlehčuje, a tím pádem umlčuje. Navenek jsme sice udělali krok kupředu, ale hluboko pod povrchem společenských reakcí stále platí staré vzorce.
K: Zesměšňování a popírání ženského vzteku je mocenský nástroj. Ženský vztek se obecně nevnímá jako signál překročené hranice; bere se jako důkaz, že ženy nejsou schopné věcnosti, příliš podléhají emocím, neovládají se a není jim radno věřit. Žena může být smutná, dovolíme jí plakat nebo pociťovat strach. Vztek je ale třeba potlačit, přeměnit, schovat za křečovitý úsměv, zabalit do slz či vtělit do úzkosti. Dát průchod vzteku znamená riskovat, že nás ostatní přestanou brát vážně.
Jennifer Cox, britská psychoterapeutka specializující se na ženský vztek, tvrdí, že ženy jsou k neprojevování vzteku trénované už od dětství (stejně jako muži ke skrývání strachu a smutku). Avšak tyto emoce se nikam nevypaří – jen se obrátí dovnitř. Místo abychom řekly „jsem naštvaná“, sdělujeme světu „jsem vyčerpaná“. Místo zloby cítíme úzkost. Cox upozorňuje, že mnoho žen v souvislosti se svými potížemi nemluví o vzteku, ale o vyhoření či o nemocech. Není náhoda, že se ženy častěji než muži potýkají s depresemi, migrénami nebo autoimunitními potížemi. Jedná se o nemoci, které často vyrůstají z dlouhodobého přetížení, ze zadržovaného hněvu, z potlačených emocí, které se obrátí proti tělu.
M: A naopak – správný chlap se přece musí umět postavit, porvat v hospodě, prosadit si své. Ale nedej bože, aby brečel jinde než na hokeji. Kolikrát už jsme slyšeli věty jako: „Kluci přece nepláčou!“ nebo „Snad nejsi bábovka!“ Výsledkem je společnost, kde se ženy učí potlačovat a odpojovat od vlastního vzteku, protože ten se u nich nenosí. A muži se zase odpojují od svého smutku, zranitelnosti nebo strachu – protože tyto emoce budí podezření, že nejsou dostatečně silní a mužní.
A pak se divíme, že si často nerozumíme. Každý z nás si od mala trénuje jiný „emoční jazyk“ – jeden zamlčuje, druhý přehání, podle toho, co se zrovna víc hodilo do obrazu „slušné holky“ či
„správného chlapa“. A tak když dojde na vážnou chvíli, neumíme říct, co cítíme – nebo to říkáme způsobem, který ten druhý vůbec nedokáže pobrat. Míjíme se. Ne proto, že bychom si nechtěli být blízko, ale protože jsme se to jednoduše nikdy nenaučili.
Bludná děloha a jiné diagnózy
K: Ženský hněv byl v historii považován za něco nepatřičného, dokonce patologického. Zmínky o hysterických poruchách se nacházejí už na egyptských papyrech, přežily tisíce let a vztahovaly se výhradně na ženy. Ženské rozrušení se vysvětlovalo jako důsledek takzvané bludné dělohy, která se toulá tělem a způsobuje mimo jiné záchvaty emocí (hystera znamená řecky děloha).
V 19. století zažila tato diagnóza svůj temný vrchol. Tehdy v některých případech stačilo, aby žena působila rozrušeně, měla „moc emocí“ nebo se bouřila proti přidělené společenské roli, a následovala hospitalizace, šoková terapie, a někdy dokonce chirurgický zákrok. Až do poloviny 20. století se ve Spojených státech při léčbě „hysterie“ používala lobotomie. Místo aby systém na artikulovaný vztek a frustraci žen pohlížel jako na adekvátní reakci na nespravedlnosti světa, označil je za projev nemoci.
Sigmund Freud, zakladatel psychoanalýzy, posunul debatu o hysterii o něco dál tím, že ji přestal chápat jako čistě tělesnou poruchu a poukázal na to, že pramení z potlačených emocí. Ale i on v mnoha směrech posílil představu, že ženské emoce jsou ve své podstatě iracionální. Jako kdyby hlavní problém nebyl v tlaku zvenčí, ale v nitru žen.
M: A podobné schéma funguje dodnes, jen v jiných kulisách a s moderními nálepkami. Stačí se podívat na mediální pokrytí
žen, které veřejně projevují nesouhlas a kritiku. Když Greta Thunberg mluvila o klimatické krizi, část médií ji okamžitě označila za „hysterickou“ nebo „nezralou puberťačku, co přehání“. Během tenisového zápasu projevila Serena Williams frustraci z nespravedlivého rozhodnutí a internet okamžitě zaplavily titulky o tom, že „se neovládla“. A jestliže se političky jako Kamala Harris a Sanna Marin veřejně postaví proti nerovnosti či nespravedlnosti, okamžitě se objevují hlasy, které jejich kritiku shazují jako „emočně přepjatou“ a „neprofesionální“.
Zvlášť viditelné je to v případě žen v médiích. Novinářky, které veřejně vyjadřují svůj názor, věnují se politicky citlivým tématům nebo kritizují mocenské struktury, čelí mnohem větší vlně hejtů a osobních útoků než jejich mužští kolegové. Nejde přitom jen o kritiku jejich práce – často se útočí na jejich vzhled, věk, rodinný život či projevené „emoce“. Stačí, aby novinářka působila ostře nebo jen sebevědomě, a okamžitě se z ní stává „hysterka“ nebo „nafoukaná kráva“. Zatímco muž v obdobné pozici může být „nekompromisní“ a „věcný“, u ženy se stejné chování hodnotí jako přehnaná reakce a ty, které si to veřejně dovolí, za to často platí značnou cenu.
Nejsme hysterické, jsme přetížené
K: Nálepkování žen jako „hysterek“ není náhodné. Slouží k udržení zavedeného pořádku.
�Když za problém označíme ženu, nemusíme řešit, jak je nastavený svět kolem ní.�
M: Dnes už nás za projevy hněvu nikdo neupálí, ani nás nezavře do ústavu. Ale riziko, že nás někdo veřejně zesměšní, označí
za přepjaté, neprofesionální nebo hysterické, tady stále je. Proto mnoho žen svůj hněv raději skrývá. Zjemní ho, schovají pod úsměv, i když uvnitř vřou. V práci je přece důležité být milá a nad věcí. Nikdo nechce vypadat jako zlá fúrie – a už vůbec ne čelit posměškům a kritice.
Poslední roky ale dávají důvod k opatrnému optimismu. Zdá se, že ženský vztek a síla si konečně hledají nové cesty a získávají skutečné porozumění. Od roku 2017 ukázalo hnutí #MeToo, že vztek nemusí být destruktivní – může být začátkem. Začátkem otevírání důležitých témat a boření zdí mlčení. Miliony žen od té doby prolomily ticho kolem sexualizovaného násilí, obtěžování a zneužívání, které v sobě nosily roky.
Podobně pandemie covidu-19 palčivě otevřela otázky týkající se distribuce péče o domácnost a děti. Ukázalo se, jak křehké jsou základy, na kterých stojí každodenní chod rodin i celé společnosti – a že právě ženy na svých bedrech nesou většinu této neviditelné práce. Stále častěji se proto veřejně mluví o celém spektru systémových překážek, které ženám komplikují rovné postavení, od takzvaného „trestu za péči“, kdy ženy v důsledku několika let péče o děti ztrácejí pracovní příležitosti a finanční jistoty, přes nerovnoměrné rozdělení domácích prací až po přetrvávající rozdíly v platech mezi muži a ženami. To má následně dopad i na nižší důchody, a ženy tak v seniorském věku mnohem častěji než muži čelí riziku chudoby.
K: To všechno jsou témata, která se díky ženskému hněvu a odvaze o nich mluvit konečně dostávají na světlo. A ukazují, že vztek nemusí být slabost, kterou je třeba potlačit, ale zdroj změny. Ženský hněv už není skrytý uvnitř. Čím dál víc žen si ho uvědomuje, pojmenovává ho a chápe jako oprávněnou reakci na nespravedlnost.
Ne jako chybu, ale jako odpověď. Moderní ženy si víc než kdy dřív
uvědomují, že rozhořčení nad nespravedlností není slabost, ale signál, že chtějí věci jinak. Už nehodlají všechno zvládat samy, brát věci tak, jak jsou, a tiše se smiřovat se svým „ženským údělem“. Uvědomujeme si, že nároky, které na nás společnost klade, jsou často nereálné a nesplnitelné – a nechceme na to zůstávat samy.
Vztek je důležitý. Je to síla, která v nás něco spouští a umí rozhýbat věci, které by jinak zůstaly stát. Není to slabost ani chyba, když se naštveme. Naopak – může se jednat o jasný signál, že byly překročeny naše hranice, že se děje něco, co si žádá pozornost.
Ale to neznamená, že náš vztek musí nutně nekontrolovaně téct všemi směry. Je rozdíl mezi tím, když nás vztek motivuje ke změně, a když si ho neřízeně vybíjíme na lidech kolem. A nyní se dostáváme k tomu, jak se svým vztekem zacházet. Nepotlačovat ho, nepopírat – ale dát mu tvar. Naučit se ho regulovat tak, aby nám sloužil, a ne aby ubližoval nám nebo našim milovaným. Protože řvát na děti či partnera v záchvatu frustrace možná přinese krátkodobou úlevu, ale dlouhodobě to nepomáhá vztahům ani nám. Tak pojďme společně prozkoumat, jak s vnitřní silou hněvu nakládat tak, aby nás podpírala, a ne pohlcovala.
Shrnutí
• Vztek odpradávna sloužil jako evoluční motor – naše prapředky dokázal vyburcovat a rozhýbat. Stejně funguje dodnes a jeho energie nám pomáhá, když potřebujeme psychicky i fyzicky zabrat.
• Správně uchopený vztek není ničivý, naopak nám pomáhá mít zdravé vztahy, chránit se a jednat v souladu se sebou samými.
• „Dobře vychované ženy“ historii netvoří. Za to, že dnes můžeme volit, být voleny, rozhodovat o svých tělech nebo vlastnit platební kartu, vděčíme ženám, které hlasitě a naštvaně řekly dost.
• Už po generace jsme vychovávány jako people-pleaserky. Odmala se učíme dávat potřeby druhých na první místo a ty svoje odsunout na poslední. Role klidné, tiché a hodné holčičky však není zdravá.
• K neprojevování vzteku jsme trénované už od dětství, stejně jako muži k tomu, že nepláčou. Ani jedno není v pořádku.
KAPITOLA 2
Odkud se mrcha z pekel bere?
Kuchyňský nůž pravidelně dopadal na prkénko. Děti si v autě cestou domů vymyslely, že chtějí k večeři špagety s červenou omáčkou. Vybavila si obsah lednice a uvědomila si, že tam má mleté maso a ve špajzu konzervy rajčat, co nedávno koupila v akci – takže proč dětskému přání nevyhovět? Doma si to ale Honzík rozmyslel a jediné, co teď chce, jsou vafle. Po očku mrkla na kouřící vaflovač. Nasála vzduch. Sakra. Vyndala spálené vafle, otřela teflonovou formu a nalila do ní nové těsto.
„Mami, mami, zítra máme do školy přinést lampion,“ zatahala ji za rukáv Anička.
„Jaký lampion?“
„No prostě normální lampion na lampionový průvod, viselo to na nástěnce.“
Matně si vybavila, že něco takového se minulý týden řešilo i na školním WhatsAppu.
„Lampion nemáme, zlato, zapomněla jsem na to, ale mrknu, jestli se nedá ještě objednat s nákupem.“
Vzala do ruky mobil a začala hledat v aplikaci. Přečetla si zprávu od manžela, že dnes dorazí až v 21.00. Protože nestíhají deadline, musí zůstat v práci a dokončit to.
„Mami, kdy přijde táta?“ zeptal se Honzík. „A už budou ty vafle?“
„Táta přijde, až budete spát, zlato, uvidíš se s ním ráno.“
