JESKYNĚ
KARLŠTEJN KUTNÁ HORA
BRDY
SVATÁ HORA
PŘÍBĚHY
ZE STŘEDNÍCH ČECH
Palladium a Zlatý kůň, děsivá kostnice, lesní duch a zázračná soška
Zkusme si představit zrod českého státu za prvních přemyslovských knížat. Jeho počátky byly mnohem skromnější, než bychom si asi mysleli. Mocenské centrum se zrodilo nad Vltavou na výrazné vyšehradské skále, která působila nedobytným dojmem. Země, kontrolovaná z knížecího paláce, v těchto dobách tvořila jen relativně malý prstenec kolem své metropole. S lehkou nadsázkou bychom ho mohli definovat jako území, na které dohlédl praotec Čech z hory Říp, respektive kněžna Libuše při formulování svých proroctví. Pár roztroušených sídel a hradních pevností, důležité doly, kde se těžily tolik potřebné kovy, jednotlivá políčka, na nichž se pěstovaly plodiny, louky, kde se pásl dobytek a všude kolem husté těžko prostupné lesy – takto nějak vypadaly počátky státního útvaru, v němž nyní žijeme a k němuž se hrdě hlásíme. Cizí podobně malé státní útvary byly jen kousek za humny, stačil krátký překvapivý přepad a hranice se snadno měnily. Teprve s dalšími generacemi se zemi podařilo stabilizovat a rozšířit tak, že postupně vyplnila celou českou kotlinu. Doba to byla nejistá a velmi složitá. Jako asi každá epocha lidské historie, i tato měla svá výrazná specifika. Čím nejistější časy zažíváme, tím více v nich vyniknou výjimečné osobnosti a stane se víc přelomových událostí, které si budeme pamatovat i po stovkách let. Pojďme si alespoň pár střípků z dávných časů oživit a připomenout, že historie dokáže psát mnohdy daleko napínavější příběhy, než by zvládli sebelepší scenáristé. Následující řádky jsou toho jasným důkazem.
STARÁ BOLESLAV
VRAŽDA PATRONA ČESKÉ ZEMĚ A MOCNÉ PALLADIUM
Dvojměstí Brandýs nad Labem – Stará Boleslav najdeme jen pár desítek minut jízdy z Prahy. Obě části, které od sebe odděluje tok řeky Labe, rozhodně stojí za návštěvu. Sympatické historické městské jádro se v dávných časech stalo dějištěm nesmírně dramatických událostí, jež se nesmazatelným písmem zapsaly do naší historie. Každoročně 28. září si státním svátkem připomínáme Den české státnosti, aniž bychom si mnohdy vůbec uvědomovali, co a proč toho dne vlastně slavíme. Asi nebude žádným překvapením informace, že se za tímto památným dnem skrývá mimořádně barvitý legendární příběh. V čase se přeneseme do roku 935, kdy se tragicky završil život knížete Václava, patrona české země. Tento panovník z přemyslovské dynastické linie trávil dětství na hradišti Budeč, kde jej vychovávala jeho babička svatá Ludmila. Na trůn nastoupil kolem roku 925 po smrti svého otce knížete Vratislava. Byl nesmírně vzdělaný, zbožný, přátelské a klidné povahy, což v drsných časech, v nichž žil a vládl, bylo spíše přítěží. Jeho mladší bratr Boleslav byl jeho pravým opakem, rázný, prchlivý, z pozice druhorozeného syna dlouho toužil po bratrově knížecí roli. Váhavý Václav se mohl vládcům sousedních zemí jevit jako snadná kořist, útok na bohaté knížectví byl lákavou představou. Odhodlal se k němu saský vévoda
Jindřich Ptáčník, který s podporou bavorského vévody Arnulfa směle vytáhl na Prahu. Rodící se české knížectví, které v té době ovládalo relativně malé území v bezprostředním okolí své metropole, bylo vývojem událostí zaskočeno a vůbec se nedokázalo postavit na odpor. Václav, ve snaze zabránit předem prohrané bitvě, se rozhodl vyjednávat. K všeobecnému překvapení se mu podařilo dohodnout smírné řešení, které zabránilo válečnému střetu. O konkrétních podmínkách této dohody se dodnes vedou spory, ale je jasné, že Václav se dostal do podřízeného postavení a zavázal se platit saskému vévodovi pravidelný finanční tribut. Na druhou stranu však můžeme konstatovat, že vzájemné vztahy mezi oběma panovníky se poté jevily jako skoro přátelské. Václav dokonce od svého soka dostal darem vzácnou relikvii, část paže italského světce Víta, pro jejíž uctění začal v Praze stavět první kamennou románskou baziliku, jež se stala předchůdcem pozdější Svatovítské katedrály. Na Václavův odkaz tedy můžeme nahlížet dvěma různými úhly pohledu. Z pozice patrona českých zemí jej lze považovat za pokorného mírotvorce, který všemi dostupnými prostředky zabránil vtažení svého národa
do zničujícího válečného konfliktu. Jenže nemalá část jeho poddaných na jeho jednání nahlížela jako na zbabělost a nedostatek odvahy čelit nepřátelským hrozbám. V čele skupiny, zastávající tento oponentní názor, stál Václavův mladší bratr Boleslav, jenž brzy začal spřádat plány na svržení svého sourozence a zaujetí jeho místa na knížecím stolci. Netrvalo dlouho a rozhodl se proměnit své úvahy v reálný čin. Pozval bratra do svého hradiště, aby společně oslavili svátek svatých Kosmy a Damiána. Bezelstný Václav pozvání rád přijal a po bohoslužbě souhlasil, že se zúčastní večerní hostiny a zůstane u bratra přes noc. Během
noci se Boleslav dohodl se svými spiklenci, že Václava zavraždí, až se vydá na ranní mši. Ráno se před kostelem setkali a Václav bratrovi poděkoval za projevenou pohostinnost. Boleslav jej zcela nečekaně udeřil, šokovaný Václav se však dokázal ubránit a chtěl se před dalším útokem ukrýt uvnitř chrámu. Vzal za kliku, dveře však byly zamčené. V tu chvíli jej obklopili Boleslavovi spiklenci Hněvsa, Česta a Tyra, kteří proradnou vraždu dokonali. Aby nezůstali žádní svědci tohoto hanebného činu, bylo potřeba pozabíjet všechny členy Václavovy družiny, což se však úplně nepodařilo – unikl jim Václavův osobní sluha Podiven. Podle jiné spletité pověsti dokázal později smrt svého pána pomstít a tři zrádné spiklence připravit o život. Teprve poté byl chycen, mučen a nakonec oběšen. K jeho blahoslavení vedl údajný zázrak, přičemž jeho dlouho visící tělo nepodléhalo rozkladu, a dokonce mu dál rostly vlasy a vousy. Později měl být pohřben u boleslavského kostela, v němž byl původně pochován jeho vládce. Tři roky po vraždě bylo Václavovo tělo přeneseno do krypty pražské svatovítské rotundy. Karel IV. nechal poté nad pohřební komorou vystavět svatováclavskou kapli, jež se stala součástí rodící se gotické katedrály. Světcova lebka byla vyňata z hrobu a mimo korunovační ceremonie na ní spočívala svatováclavská koruna českých králů. Součástí svatovítského pokladu je rovněž svatováclavská zbroj, tedy přilba, pláštík, kroužková košile a meč, jenž hrál také významnou roli při následných královských korunovacích. Pro úplnost je třeba ještě dodat, že Boleslavova vláda trvala přes tři dekády a tyto časy byly pro českou zem obdobím relativní prosperity.
Nejvýznamnější památkou Staré Boleslavi je románská bazilika svatého Václava, vybudovaná knížetem Břetislavem I. přibližně sto let po Václavově smrti na místě, kde k hrůzné vraždě došlo. Původní kostel svatých Kosmy a Damiána se stal součástí nově vzniklého svatostánku. Jen o málo mladší je vedle stojící kostel svatého Klimenta, v interiéru vyzdobený nejstarším dochovaným cyklem románských maleb v Česku. Při procházce městem nemůžeme pominout ani kapli blahoslaveného Podivena, postavenou na místě, kde byl údajně Václavův komorník umučen. Druhým mimořádně významným boleslavským poutním chrámem je barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie, v němž je uchováváno legendární palladium země české. Tato mariánská ikona, chránící českou zemi, je podobně významným artefaktem, jako jsou královské korunovační klenoty. Dávná báje praví, že ji na Velkou Moravu přivezl biskup Metoděj, od nějž obraz dostala svatá Ludmila při křtu. Její vnuk svatý Václav jej měl mít u sebe v okamžiku smrti. Věrný sluha
ho z hrudi umírajícího sňal a zakopal na neznámém místě. Při orání jej pak zázrakem nalezl prostý boleslavský sedlák. Za husitských válek byl vážně poškozen a poté přetepán do podoby Madony s dítětem. Kovový reliéf má rozměry 19,5 x 13 cm a je zasazen v novějším rámu, posázeném drahokamy. Od té doby je ochrannou záštitou české země a objektem každoročních zbožných poutí.
Palladium je z hlediska historie pojem podstatně starší, který zdaleka nemá vazbu pouze na českou kotlinu. Prastará antická báje zmiňu-
je sochu, kterou vyřezala bohyně Pallas Athéna na památku jedné ze svých družek, kterou připravila při hře nešťastnou náhodou o život. Jsou jí připisovány magické schopnosti, díky nimž sloužila po staletí jako ochranný idol, chovaný ve svatyních řeckých a římských měst. Zdaleka nejslavnější je trojské palladium, které sehrálo mimořádně významnou roli i v Homérově Iliadě. Řecký mýtus tvrdí, že k dobytí Troje mohlo dojít pomocí lsti s obřím dřevěným koněm teprve poté, co Odysseus s Diomédem uloupili a z města vynesli tento nepřemožitelný ochranný symbol. Tehdy přestalo působit ochranné kouzlo a město brzy padlo do rukou dobyvatelů. Naprosto stejný ochranitelský status je přisuzován i palladiu ve Staré Boleslavi. Tento nevelký obraz je uctíván napříč staletími, jeho význam vždy stoupá v těžkých dobách, jako byla třeba třicetiletá válka, morové epidemie či pozdější nacistická okupace. Poutníci věří, že dokud zůstane palladium na svém místě, bude česká země bezpečně ochráněna.
BLANÍK
TAJEMNÁ HORA, SPÍCÍ RYTÍŘI A ZVLÁŠTNÍ
PLYNUTÍ ČASU
Patron české země svatý Václav žil sice poměrně krátce, přesto se během svého života i okolnostmi své smrti hluboce zapsal do naší historie. Na rozdíl od jiných panovníků jeho zásadní role vůdčí osobnosti se nevytrácí ani s koncem jeho pozemských dnů. Jelikož vstoupil do legend a lidového vyprávění, kde je s jeho osobou spojována naděje na lepší časy v neurčitě formulované budoucnosti, zajistil si tím nesmrtelnost. Jeho role patrona, bdícího nad národem, z něj dělá ikonu, k níž lze v podstatě pouze nekriticky vzhlížet. Lidé mají od nepaměti tendenci obdivovat idoly, vynikající ve sportu, filmu, hudbě či tělesné kráse, a snažit se jim alespoň v něčem trochu podobat. Bývá poměrně častým jevem, že se národ v těžkých časech semkne za svým charismatickým vůdcem a odhodlaně kráčí směrem, kam tato osobnost určí. Děje se to v současnosti, stejně to fungovalo i na samotném úsvitu lidské historie. Namátkou můžeme zmínit třeba příklad Mojžíše, který lid izraelský po dlouhých letech bloudění pouští nakonec přivedl do země zaslíbené. Nebo třeba britského premiéra Winstona Churchilla, jenž svému národu
v době válečných hrůz mohl nabídnout jenom krev, pot a slzy, a přesto získal po omezenou dobu absolutní podporu. Mnohem hůře dopadne ten národ, který se semkne za totalitním vůdcem, schopným svou zemi dovést až k naprostému rozvratu – tady můžeme jako příklad uvést třeba Hitlera či Stalina. Buďme proto rádi, že naším idealizovaným hrdinou se stal panovník mírné až holubičí povahy, který sice nedosáhl triumfu ve velkých bitvách, ale snažil se svým konáním myslet na blaho obyčejných bezejmenných lidí, což v jeho době bylo jevem dosti výjimečným. Pokud máme rádi dávné mýty a legendy, nabízí se nám skvělá příležitost k prima výletu, jenž nás zavede na vrchol 638 metrů vysokého sympaticky oblého kopce, mytického Blaníku.
Čeká nás pohodová procházka s nijak dramatickým převýšením v krásné krajině přírodní rezervace, korunovaná možností panoramatického výhledu z vrcholové rozhledny. Cestou si můžeme zopakovat legendy, jež jsou s tímto nenápadným návrším od nepaměti spojovány. Příběh blanických rytířů, spících v útrobách hory, zná nepochybně každý školák. Pověst říká, že jejich čas přijde v momentě, kdy bude zemi nejhůře, teprve poté se hora otevře a vojsko vystoupí z útrob kopce pod vedením svého velitele svatého Václava a zjedná v zemi pořádek. Problémem je, že zpravidla nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo být ještě o trochu hůř, takže nám nezbývá než stále čekat. Až ten moment jednou nastane, poznáme to podle několika průvodních jevů. Z úbočí vytryskne pramen, jenž rychle přeplní romantickou studánku, a voda bude stékat po úbočí kopce. Na vrcholu uschnou všechny stromy, naopak dávno suchý mohutný dub se náhle zazelená. Tehdy se otevře tajemná Veřejová skála a vojsko vyjede z hory naplnit svou misi. Poté, co svatý Václav pozvedne ve své pravici magický Bruncvíkův meč, je o výsledku nadcházející apokalyptické bitvy předem rozhodnuto.
Zkusme se nyní trochu zamyslet, jak tato legenda mohla vzniknout. Silné příběhy mají tendenci se objevovat paralelně na více místech a ovlivňovat bájesloví různých národů. Podobnou dějovou zápletku nabízí namátkou třeba německá pověst o Fridrichu Rudovousovi a hoře Kyffhäuser. Silueta oblého Blaníku výrazně dominuje širokému okolí a přirozeně přitahuje pohledy kolemjdoucích. Náznaky osídlení tohoto místa sahají až daleko do období neolitu, v době železné se zde nacházelo keltské opevněné hradiště, později menší dřevěná tvrz. Návrší se postupně stalo vyhledávaným poutním místem a cílem náboženských procesí. Vznik rytířské legendy se pravděpodobně váže k jakési lokální
bitvě, která se tu odehrála v roce 1470. Tehdy se zde podařilo drtivě porazit výraznou přesilu cizího vojska, lidoví kazatelé poté začali hovořit o tajemné pomoci mytických sil, ukrytých v nitru hory. Legenda výrazně ožila v dobách národního obrození, kdy dávné vlastenecky zabarvené příběhy byly velmi v kurzu. Na původní, v podstatě prostinký mýtus se postupně nabalily další fantastické příběhy. Dočteme se o vozkovi, který za temné noci sjel z polní cesty a náhle se ocitl v nitru hory, totéž potkalo i pasáčka při hledání zbloudilé ovce. Kováře dokonce požádal tajemně vypadající rytíř, aby jej následoval do náhle se objevivší jeskyně a oko-
val mu jeho koně, mladá děvečka zase měla ukrytým rytířům v podzemí uklidit. Všechny tyto opakující se historky mají dva společné jmenovatele. Rytíři je předtím, než jim ukázali cestu ven z hory, odměnili pytlem listí či smetí, které se však poté zázračně proměnilo v ryzí zlato. Většina obdarovaných však v sobě neměla dostatek pokory, takže o celý poklad nebo alespoň jeho část svou nerozvážností přišli. Druhým typickým rysem bájných příběhů je konstatování, že uvnitř hory plyne čas mnohem pomaleji – zatímco v temných slujích uvnitř kopce uplyne pouhý den, na povrchu se za stejnou dobu čas posune o celý rok. Zdálo by se, že se v tomto bodě posouváme zcela do oblasti pohádkové fikce, máme tu však podivný zdokumentovaný příběh konkrétního člověka, potvrzující tuto pozoruhodnou časovou smyčku. V roce 1868 se začalo stavět Národní divadlo a jeho základní kámen měl pocházet právě z mytického Blaníku. Jeho vylamování se účastnil i kamenický učeň Václav Podbrdský z Louňovic, jemuž se při této práci stala zvláštní nehoda. Uklouzl na skalnatém úbočí a zřítil se ze svahu do hluboké rokle. Jeho tělo se nepodařilo najít, takže byl po určitém čase úředně prohlášen za mrtvého. O to větším šokem bylo jeho náhlé objevení se po dlouhých osmnácti letech. Nikdo nedokázal vysvětlit, kde tak dlouhou dobu mohl být, navíc vůbec nevypadal starší než před svým zmizením. On sám naprosto přesvědčivě tvrdil, že strávil osmnáct dní uvnitř hory. Když se po svém pádu probral v jakémsi potemnělém jeskynním sále, uvítala jej krásná dívka. Myslel si, že jeho duše vstoupila do posmrtného světa, protože se údajně postupně setkával s dávno mrtvými králi a mysliteli minulosti, kteří k němu promlouvali záhadným srozumitelným jazykem. Poté, co se jakýmsi zázrakem opět vynořil pod širým nebem, netušil, co se s ním v onom překvapivém snu dělo. Náraz do reality každodennosti na sebe však nenechal dlouho čekat – úřední šiml státní byrokracie jej neprodleně obvinil z vyhýbání se vojenské službě. On se však nedal a domáhal se vyplacení ušlé mzdy za kamenickou práci před svým zmizením – a soud jeho nároku vyhověl. Celý tento incident vrhá na romantickou báji dosti zvláštní nové světlo. Proto tedy při vaší plánované turistické vycházce dávejte dobrý pozor, kam šlapete, abyste se náhodou někam nepropadli. Anebo můžete výlet pojmout přesně opačně. Pokud jste příznivci sci-fi románů a rádi si představujete, jak ve svém kosmickém korábu letíte ke hvězdám, postačí najít správný otvor, jímž lze vstoupit do nitra hory, a tam si počkat na dobu, kdy létání do vzdálených galaxií bude stejně snadné, jako je dnes vycházka na vrchol Blaníku.
KONĚPRUSKÉ JESKYNĚ
ZLATÝ KŮŇ A PENĚZOKAZECKÁ DÍLNA
Pokud jsme při čtení této knihy našli zálibu v prozkoumávání tajemnem vonících podzemních prostor, pojďme v tomto dobrodružství ještě chvíli pokračovat. Dostatek příležitostí pro popuštění uzdy naší fantazie nám poskytnou zajímavé Koněpruské jeskyně nedaleko Berouna. Jedná se o rozsáhlý systém podzemních krasových jevů. Vedle Moravského krasu není až tak turisticky doceněný, avšak o zajímavé příběhy tady nouzi mít nebudeme. Jeskynní systém byl náhodou objeven teprve v roce 1950 při těžbě vápence v blízkém lomu. Rozsáhlá třípatrová soustava podzemních prostor se nachází v útrobách kopce, honosícího se tajuplným jménem Zlatý kůň. Dešťová voda po miliony let pronikala puklinami v porézní hornině a vytvářela pohádkový podzemní labyrint. Mezi krasovými jevy zaujmou jedinečné koněpruské růžice, obsahující kousky duhově zbarveného polodrahokamu opálu. Podzemní svět kypěl životem už před desítkami tisíc let, našla se tu spousta zvířecích kostí i lidské ostatky druhu Homo sapiens. Rozlehlý sál hned za vchodem do jeskyně, příhodně nazvaný Mincovna, vypráví příběh, jenž dává Koněpruským jeskyním punc naprosté originality. Pokud bych se k podstatě vysvětlení, v čem ona jedinečnost spočívá, chtěl propracovat trochu komplikovaněji malou oklikou, vzal bych to přes období krátce po české sametové revoluci. Tehdy při ekonomické transformaci státu ze skomírajícího socialistického systému do dravého kapitalismu prostřednictvím takzvané kuponové privatizace mimo jiné vznikl zcela nový význam banálního slova tunelář. Až dosud jsme si pod tímto pojmem představovali někoho, kdo v potu tváře razí napříč horou tubus, kudy brzy povede silnice nebo železnice. Nově se takto začal nazývat podvodník nebo finanční defraudant, který dokázal v tichosti, nikým neodhalen vytunelovat veškeré finanční prostředky konkrétní banky či investičního fondu. Při prohlídce koněpruského přírodního labyrintu se v čase vrátíme o půl tisíciletí zpět, abychom si mohli ověřit, že lidé jsou dnes vlastně úplně stejní, jako byli ve středověku. Tady navíc dokázali unikátně propojit oba významy zmíněného slova, pracovali v podzemním tunelu i tunelovali finanční systém. Speleologové tady totiž v systému přírodních jeskyní objevili dokonale skrytou penězokazeckou dílnu dávných padělatelů, kteří tu ukryti před nežádoucími pohledy prováděli v podstatě tutéž nezákonnou činnost jako jejich současní kolegové. Podvodníci si těžko mohli ke svému záměru vybrat vhodnější místo. V jeskynním dómu, tehdy přístupném
jen deset metrů vysokým uzounkým krasovým komínem, se k údivu objevitelů našla razidla, formy i kousky měděného plechu. Padělaly se tu stříbrné haléře, měď se máčela ve stříbřitém amalgámu, patinu zdánlivé pravosti dodalo mincím žíhání nad plameny ohniště. Romanticky působící místo vlivem těchto neuvěřitelných zjištění získává přídech středověkého thrilleru, díky čemuž si prohlídku tohoto jeskynního systému budete pamatovat i po letech.
A to se teprve dostáváme ke zdejším legendám, které pozvednou vše dosud vyřčené ještě o úroveň výš. Začneme příběhem o zlatém koni, jenž vysvětluje neobvyklé pojmenování kopce, v němž se jeskyně ukrývají. Na nedaleké tvrzi žila zlá a lakomá šlechtična. Když se doslechla, že v blízkých kopcích je ukrytý zlatý poklad, jejž střeží mocný duch tohoto místa, nemohla z toho v noci spát. Zahořela silnou touhou se tohoto bohatství zmocnit. Jak už to tak bývá, věc měla háček. Pověst tvrdila, že duch poklad vydá jen člověku se zlatými vlasy a železnou rukou. To ženu nemohlo odradit. Nechala si vyrobit zlatou paruku a železnou rukavici a takto vybavena vyjela na svém koni za bouřlivé noci mezi temná skaliska. Náhle se silně zablesklo, země se otevřela a žena i se svým koněm zmizela v hluboké jámě. Když se druhého dne nevrátila zpět domů, vydala se ji hledat její služebná se svým chlapcem, známým silákem. Podařilo se jim také sestoupit do skrytých podzemních prostor, kde v údivu hleděli na lesknoucí se jezdeckou sochu. Duch, hlídající zdejší poklad, ženu za její lakotu a bezohlednou povahu potrestal tím, že ji i s jejím koněm proměnil ve zlatou skulpturu. Skromné služebné a jejímu milému však nijak neublížil, naopak je za jejich starostlivost bohatě odměnil. Jejich vzájemná láska v sobě propojila dívčiny zlaté vlasy a železnou paži chlapce siláka. Od té doby se kopci říká na paměť této události Zlatý kůň.
O tom, že to s objevením jeskyní teprve v roce 1950 asi nebude tak docela pravda, vypráví druhá báje. Na úbočí Zlatého koně pásl malý pasáček své stádo ovcí, když si náhle všiml, že v jednom místě ze země stoupá dým. Zvědavý hoch se beze strachu protáhl štěrbinou ve skále, čímž překvapil chlapíka s hustým plnovousem. Na tom by nebylo nic až tak zvláštního, nebýt toho, že mužík seděl na vrcholku obrovské hromady mincí. Bylo na něm docela vidět, že z nečekaného setkání není nijak zvlášť nadšený. Bez váhání sáhl pod sebe a podal pasáčkovi plnou hrst stříbrňáků s naléhavou prosbou, aby o jejich setkání nikomu nic neříkal. Jenže pro vykuleného klučinu to byl natolik šokující zážitek, že si
jej nedokázal nechat jen pro sebe. Pelášil jako zajíc přímo do vsi a vše za tepla vyklopil chlapům v krčmě. Na výrazu jejich tváří bylo vidět, že jsou všichni přesvědčeni, že si vše vymyslel. Když však v kapse nahmatal mince a několik jich hodil na stolní desku, úsměvy jim ztuhly na rtech. Všichni jako jeden muž vstali a vyrazili s pasáčkem hledat popsaný poklad. Hoch však byl z událostí toho dne natolik vykulený, že si za nic na světě nedokázal vzpomenout, kde se nacházela ta díra v zemi, z níž vycházel kouř. Chlapi byli čím dál rozzlobenější, protože si mysleli, že jim toto zázračné místo záměrně nechce ukázat a získaný poklad chce
jen sám pro sebe. Proto jej seřezali a všechny mince mu sebrali. Lehce nabyté peníze se rychle rozkutálely za pálenku a muziku a na tajuplné místo brzy všichni zapomněli. Z čehož měl nepochybně největší radost onen záhadný vousatý chlapík, sedící na svém pokladu.
KARLŠTEJN
HRADNÍ STUDNA, VĚRNÝ PSÍK A DVANÁCT PANEN
Uprostřed parného léta, když přijdou nesnesitelná vedra, skoro každý prchá z rozpáleného města někam do zeleně nebo k vodě. Davy výletníků se sešikují do nekonečných kolon ve snaze dojet co nejdříve k jadranskému pobřeží, mnozí jsou skromnější a vyrazí na chatu či zahrádku kousek za město, kde se hrabou v záhonech, nad ohněm si opečou špekáčky a zalijí je vychlazeným pivem. Tohle tradiční letní stěhování davů pryč z výhně měst není novým trendem současné doby, stejně to cítili lidé i před stovkami let. Města ve středověku byla nesrovnatelně menší, než jsou dnes, a většina obyvatelstva žila na venkově obklopena přírodou, takže se tento trend týkal jen nepatrného zlomku tehdejší populace. Můžeme si to krásně ukázat na králi Karlu IV. Když stojíte v čele království, ve své rezidenci na Pražském hradě musíte vždy myslet na to, že se k vám neustále obrací zraky bez nadsázky celého národa, a je naprosto nezbytné si v každém okamžiku zachovávat důstojnost a styl. Snášet den po dni a rok za rokem takovýto společenský tlak musí být nesmírně vyčerpávající. Aniž by si to člověk připouštěl, dříve nebo později zatouží po troše soukromí, kde na něj přísné zákony etikety nedosáhnou, kde se může ve vzácných chvílích beze stresu uvolnit a vypít si pohár vína při pohodové konverzaci se skupinkou přátel. Čím větší zápřah přináší každodenní pracovní povinnosti, tím naléhavější je potřeba vytvořit si takové únikové místo, kde se cítíme sami sebou a můžeme trochu upustit páru. A tak vznikl Karlštejn. Při vyslovení názvu legendárního hradu se nám mimoděk v mysli vynoří romantizující filmový muzikál, jehož písničky dávno zlidověly. A s ním i všeobecně známá pověst, která tvrdí, že z rozkazu krále byl do hradního areálu zapovězen přístup ženám. Což lze navenek zdůvodnit mnoha ušlechtile znějícími frázemi, ale mezi řádky stejně vnímáme, že důvod tohoto rozhodnutí byl nepochybně úplně