POTOMEK
Text © Jakub Mišči, 2024
Obálka © Michal Březina, 2025
Překlad a redakce: Martin Štefko
Korektury: Kateřina Romanová
Sazba a grafické zpracování: Michal Březina
Vydalo nakladatelství Martin Štefko – Golden Dog v roce 2025
Svatojanská 703, 382 32 Velešín www.goldendog.cz
1. vydání
Edice Zrnka temnoty, svazek 23
Vytiskla TISKÁRNA PROTISK, s.r.o.
Rudolfovská 617, 370 01 České Budějovice www.protiskcb.cz
SEDMNÁCT HODIN DO PŘEPADENÍ
Koruny stromů jemně šumí v mírném vánku a já si vychutnávám pocit absolutní svobody. Kolem mě jsou hektary lesů plné zvěře, sen každého myslivce. Ale pozemek patří mně, stejně jako velký cihlový dům, celý zrenovovaný. Dědictví po mém dědečkovi, jehož tvář si vybavuji jen z jediné dochované fotografie. Nikomu nedovolím na pozemku lovit, nic nesmí rušit můj spánek.
Kéž bych jen spal pravidelně.
Je mi pětačtyřicet let, ale hádali byste mi víc. Zrcadlo mě o tom přesvědčuje každý den, dívám se do ztrhaného obličeje se šedými kruhy pod očima. Nepomáhají prášky ani alkohol, vyzkoušel jsem skoro vše. Jen v přírodě se cítím trochu lépe, světla a hluk měst mě vysloveně dráždí.
Pokud vím, táta měl stejný problém. Nejspíš i děda.
Geny se nezapřou.
Jsem však odhodlaný vydržet déle.
Otec se zbláznil a spáchal sebevraždu. Děda zmizel rok předtím, bylo mu úctyhodných osmdesát sedm let. Stýkali se jen minimálně, nepanoval mezi nimi vřelý vztah. Důvod, proč se nepohodli, jsem se nikdy nedozvěděl. Máma zemřela na zápal plic v pětaosmdesátém. Pamatuju si, že nás její smrt zlomila.
Z ponurých úvah mě vytrhne zvuk přijíždějícího auta. Slyším silný motor a zkontroluju čas. Devět hodin ráno. Zákazník přijíždí přesně. O pár vteřin později zahlédnu, jak se na příjezdové cestě objevuje červený džíp s pohonem všech čtyř kol. V tu chvíli už nejsem na terase – mizím mezi stromy. Kočka by mi
mohla závidět, jak rychle a tiše se pohybuju. Místní terén znám jako své boty.
V ruce svírám pistoli Sig Sauer ráže 9 mm, palcem uvolním pojistku. Náhradní zásobníky mám na opasku – v lese vás může překvapit cokoli. Jsem zkrátka vždy připraven na nejhorší.
Bedlivě sleduju, jak auto zastaví kousek od domu. Řidič vypíná motor a vystupuje. Je to vysoký, asi padesátiletý muž v červené bundě, jeho silná postava svědčí o dlouhých hodinách strávených v posilovně. Stojí rozkročený, krátce ostříhané vlasy jen stěží zakrývají tetování smrtky na lebce. Rozhlíží se, zřejmě přemýšlí, co dál. Poradil bych mu zazvonit u dveří, ale očividně čeká uvítací výbor.
„Hej, je tu někdo?“ zakřičí nakonec.
Les ztichne a on znervózní. Rozhlíží se kolem a hrubým hlasem nadává.
Zkusí to znovu. „Haló!“
Rozhodnu se ukončit jeho trápení. „Ruce vzhůru!“ zvolám nahlas a vylezu z křoví. „Okamžitě! A otočit se!“
Ztuhne, pak se pomalu otáčí kolem své osy. Má pevně sevřenou čelist, zuří. „To má být vtip?“
„Kdo jste?“
„Peter Havran!“ odsekne a nenávistně na mě hledí. „Posílá mě Otto!“
„Heslo?“ vyzvu ho.
„Za tohle tě zabiju,“ procedí skrz zuby a já přikývnu. Heslo je správně.
„Dobře. Levák, nebo pravák?“
„Co to sakra–“
„Levák, nebo pravák?“ Mířím mu hlavní pistole na hrudník a více se rozkročím.
Havran se vztekem až třese. „Pravák!“
„Levačkou si velmi opatrně vyndejte zbraň z podpažního pouzdra, rozumíte? Žádné prudké pohyby. Hoďte ji na zem.“
Křečovitě přikývne a udělá, co mu říkám. Jakmile je zbraň na zemi, donutím ho, aby si sundal bundu, a najdu ještě skládací nůž. Když mu přikážu, aby si nasadil pouta, úplně ztratí řeč. Ale zbraň držím v ruce já. Opět poslechne, ale v jeho oříškových očích není ani náznak vřelosti. Působí mrtvolným dojmem a slibují mi tvrdou odplatu.
„Je čas přejít k obchodu,“ prohlásím. „Pokud se nemýlím, přišel jste se podívat na útočnou pušku Sturmgewehr 44 a pistoli Luger P.08. Doufám, že s sebou máte peníze.“
„Ano,“ zasyčí a zatřese pouty. „Proč…“
„Nemám v plánu vás okrást, pane Havrane,“ ujistím ho. „Je to jenom bezpečnostní opatření. Jsem velmi opatrný člověk. Pár chytráků už se mě pokusilo napálit. Chápu to, moje klientela je opravdu různorodá. Přišel jste pro specifické zboží a já vám ho dodám. Ode mě žádnou podrazárnu nečekejte.“
„A co když už nemám zájem něco koupit?“ zavrčí.
„V tom případě se rozloučíme. Jen vás chci upozornit, že německé zbraně z druhé světové války v takové kvalitě, v jaké je nabízím já, těžko seženete.“
Argument zabral. Hněv v něm sice pořád vře, ale jen někde pod povrchem. Přikývne a já ho naviguji dovnitř. Kráčí přede mnou, dodržuji minimální odstup dvou metrů. Usadíme se v obýváku a vidím, že se snaží skrýt ohromení. Takový luxus rozhodně nečekal. Naliju mu sklenici minerálky, cestou musel dostat žízeň.
„Máte to tu pěkné,“ poznamená a hltavě se napije. „Dům jsem rekonstruoval řadu let,“ odpovím. „Trávím tu většinu roku, mám rád pohodlí.“
Havran si olízne rty. „A soukromí. Žijete tu sám?“
Přikývnu, přímo vidím, jak mu mozkové závity pracují. Přemýšlí, jestli skladuju zbraně přímo v domě, nebo jsou zakopané někde poblíž. Každý zákazník, kterého jsem tu přijal, přemýšlel nad tím samým. Jak mě obrat bez většího rizika.
Takoví odvážlivci už se našli. Dokázal jsem si s nimi poradit a pak je předal Ottovi, svému prostředníkovi. Nevím, co se s nimi stalo, ale od té doby mám klid. Nikdy si nezašpiň ruce krví, tak znělo moje pravidlo. Mám silný morální kompas.
„Zboží je tady.“
Vytáhnu zpod stolu černou tašku, ve které jsou zbraně zabalené v plátně. Pomalu, téměř s úctou, odhalím útočnou pušku Sturmgewehr 44 a pistoli Luger P.08. Pečlivě udržované hlavně se lesknou, vypadají jako právě vyrobené.
„Armádní zásoby, nikdy nepoužité. Špičková kvalita, sběratelská rarita,“ informuji ho.
„Odkud je máte?“ Otázka, která zákazníky zajímá jako první.
„Děda byl partyzán,“ odpovím pravdivě. „Bojoval s Němci den co den. Určitě pro vás není těžké si domyslet, jakým způsobem je získal.“
„Ani v nejmenším,“ zamumlá tónem, z něhož je mi jasné, že je to vrah. Zblízka působí ještě hrozivěji a jsem rád, že má na rukou pouta. Zbraně bere opatrně do rukou, pečlivě si je prohlíží a kontroluje do nejmenších detailů. Klidně ho sleduju, vím, že jim nemá co vytknout. Žádné padělky, žádné napodobeniny.
„Beru je,“ řekne po chvíli neochotně.
Dovedu si představit, kolik sil ho stálo tu větičku vyslovit. Cítí se ponížený, vydaný na milost a nemilost nějakému nuzákovi z díry, kterému takový poklad spadl do klína. Ale já jsem zastánce toho, že do obchodu emoce nepatří.
„Máte v nabídce i něco jiného?“
„Samopal MP 40, kulomet MG 34, výsadkářskou pušku FG 42, pár Waltherů P38 a PPK, případně zánovní plamenomet Flammenwerfer 35 z roku 1935, odborně restaurovaný,“ odpovídám. „Určitě se tu najde i pár protitankových min. Typ Tellermine 35 s úpravou na tlak dvě stě deset kilogramů. Tato modifikovaná verze se vyráběla v letech 1942 a 1943 v celkovém počtu přes dva miliony dvě stě tisíc kusů. Předchozí verze byla vybavena detonátorem reagujícím na tlak nad devadesát kilogramů. Mina obvykle explodovala už při doteku pásů a výbuch nebyl dostatečně efektivní. To je vše, co vám mohu nabídnout, jedná se o poslední kusy na skladě. Pokud chcete, prodám vám miny za zvýhodněnou cenu. Těžko se pro ně hledá kupec.“
Lžu. Ne ohledně min, ale ohledně nabídky. Děda získal hromadu vojenského materiálu. Jen nechci, aby se to vědělo. Vyvolalo by to příliš mnoho otázek a o nežádoucí pozornost skutečně nestojím.
„Mohl byste mi ukázat kulomet MG 34?“
„Teď ne,“ odvětím a zadívám se mu přímo do očí. „Musel bych pro něj zajít a trvalo by dlouho, než bych se vrátil. Dnešní obchod se týká jen těchto dvou zbraní. Pokud budete chtít, můžeme si domluvit další termín přes Otta.“
Nevěří mi. Škubne rty, jako by chtěl něco dodat, ale zarazí se. „A munice?“
„Žádnou nemám,“ pokrčím rameny. „Prodávám čistě jen zbraně.“
„A jde vám to,“ podotkne. „Musel jste na nich vydělat pořádný balík.“
„Věřte, nebo ne, ale tohle není můj hlavní zdroj obživy,“ usměju se, ale svaly na ústech mám stažené. „Mám práci.“
„Chodíte si občas zalovit? Vím, že kus lesa pod Tlstou horou patří vám, určitě je tam plno zvěře.“
Jeho otázky mě začínají štvát. Havran si udělal domácí úkol. Určitě si o mně zjistil všechno, co se dalo. Ale stejně mu to nestačí.
„Nelovím,“ odseknu. „Mám rád klid.“
„Takový lov na jeleny…“ pokračuje Havran. „Škoda to nevyužít. Kdybyste chtěl, mohl bych–“
„Ne, díky,“ skočím mu do řeči, jeho myšlenkové pochody mě nezajímají. „Bohužel, přišel čas se rozloučit. Čekám další návštěvu a jistě nechcete, aby vás někdo viděl odcházet. Moji klienti obvykle trvají na maximální anonymitě a já to respektuji. Zbraně vám zabalím.“
Otevřeně se mi zašklebí do obličeje, nevěří mi ani slovo. „Jak chcete.“