Vlastislav Janík – Daniel Plaček
OTTO LAADT
Číšník z Karlova náměstí Sokol z Podolí Vězeň z Mauthausenu
NOVINKA
Publikace je připomínkou tragických historických událostí českého národa, které by neměly být nikdy zapomenuty. V knize Nesmíme zůstat nic dlužni! je tváří této historie Otto Laadt, číšník z oblíbené kavárny na Karlově náměstí, sokol z Podolí a Braníka a nakonec vězeň z Mauthausenu. Válku přežil a mohl tak podat svědectví o svém výjimečném osudu, ve kterém vždycky platila zásada uvedená v titulu knihy. Vlastislav Janík a Daniel Plaček připravili Laadtovy vzpomínky k vydání a připojili k nim životopisné kapitoly, které memoáry Otty Laadta neobsahovaly. S pomocí archivních zdrojů a svědectví stále nižšího počtu žijících pamětníků se do knihy dostalo mnoho dosud nepublikovaných informací a také fotografie, které autoři dokázali přiřadit ke konkrétním místům a osobám. Váz., 256 s., 399 Kč (formát 165 x 240) Asi v červenci r. 1943 byli jsme s kamarádem Bondym a naším zellkomandantem Vašinou svědky, kdy gestapák Neubauer utloukl jednoho kamaráda z naší cely č. 17, Dr. Šalamouna Šídu, redaktora z Prahy, který byl zaměstnán na komandu loupačů brambor u lágrové kuchyně. Měl prý býti na rozkaz pražského gestapa propuštěn na svobodu. Pod záminkou, že je prý žid a jako takový se při příjezdu do Terezína nehlásil, mlátil jej obuškem tak dlouho přes hlavu a obličej, až tento celý zbrocený krví klesl k zemi. Při tomto mlácení po každé ráně vydával nešťastný kamarád ze sebe strašné skřeky, takže jsme si zacpávali uši, abychom neslyšeli ten hrozný zvuk. Byli jsme vzdáleni asi 30 kroků náhodou na cele č. 15, kde bylo skladiště papíru, a dívali jsme se opatrně z okna, aby nás Neubauer nespatřil, jinak by to s námi také špatně dopadlo. S námi byl toho svědkem lesní inženýr Němec, který byl zaměstnán jako písař v kanceláři a na č. 15 měl právě co dělat. Byla to pro nás strašná podívaná. Potom nechal Neubauer nešťastníka políti několika džbery vody, a když se trochu vzpamatoval, hnal jej za stálého mlácení obuškem před sebou na druhý dvůr, kde byla strážnice a kde asi dále pokračovalo týrání a odkud jsme ještě dlouho slyšeli nářek Šídův. Pak prý jej nechal odnésti na nosítkách na židovskou celu, kde v noci zemřel. Tak se vykonával rozkaz z Prahy na propuštění vyšetřovaného a v „ochranu“ gestapa vzatého vězně. Právě co píši tyto paměti, navštívila mne vdova po ubitém kamarádu paní Šídová, které jsem musel všechno o jejím nebožtíku vypověděti. Na můj dotaz, zda byl její manžel opravdu žid, sdělila mi, že on ani nikdo z jeho předků židem nebyl a že to byla jen záminka, aby se jej co nepohodlného svědka asi na vyšší rozkaz zbavili.
Po předání „do ochrany“ gestapa a tím opět do ochrany transport-komandanta jsme byli vyvedeni na dvůr, kde na nás čekal „Zelený Anton“. Tím nás odvezli až na nástupiště Wilsonova nádraží, kde s námi zacouvali přímo k železničnímu, zvláště na transporty „těžkých zločinců“ připravenému vagonu, kde jsme byli předáni mužům od Schutzpolizei, kteří nás umístili po 2–3 do jednoho malého oddělení, kde byl pod oknem též kuřácký stolek. Já jsem náhodou sdílel oddělení s naším čtvrtým partnerem, kterého budu i nadále takto nazývati, neboť pojmenování „kamarád“ se pro něho nehodí potom, jak se k nám při výslechu zachoval. Cestou jsem se alespoň od něho dověděl, co mě o něm zajímalo, ač jistě mi neřekl všechno, jak to bylo pravda! Když jsme vyjížděli z nádraží směrem k Vinohradskému tunelu, mohl jsem se ještě naposledy potěšit pohledem na kousek Prahy ze zamřížovaného okénka, které bylo až pod střechou vagonu. Potom jsem se schoulil do koutka a dělal, jako bych spal. Při tom jsem pozoroval mého partnera, který se živil cukrem, jehož měl asi ½ kg po kapsách, a slaninou s chlebem, kteréžto zásoby si vzal s sebou na cestu ještě ze skladiště na Gestapu. Když jsme projížděli Táborem (který jsme viděli od Jordánu z dálky), dal jsem se též do jídla a s mým partnerem jsem se dělil. Kromě toho chléb, který jsme vyfasovali na cestu, jsem poslal do protějšího oddělení po jednom našem „průvodci“ ženám, kterých s námi jelo asi pět a měly hlad. Naši průvodci se k nám chovali slušně, byli to Rakušané. Z toho jsme usuzovali, že jsme transportováni někam do Rakouska. O 21. hod. jsme dojeli do Lince, kde jsme vystoupili na nástupiště, na kterém nás již očekávalo 6 mužů Schutzpolizei. Ti nás spoutali patentními „náramky“ vždy jednoho za levou ruku k pravé ruce druhé∙∙∙ ho a nastoupili jsme cestu na nádvoří za zvědavého okukování civilů. Tam na nás čekalo nákladní auto, ve kterém nás odvezli asi ¼hod. Asi začátkem měsíce srpna pracovali jsme v bytě „zvířete“ Wachholze, daleko do policejní věznice, moderní asi pětipatrové budovy, kde kde jsem při klepání koberců nalezl na dvoře peněženku i s menším nás po přijetí zavedli do III. poschodí do transportní cely, která byla obsahem peněz. Hlásil jsem to Vašinovi a ten se ptal paní Wachhollépe vybavena nežli pankrácká. Byla asi 10 m dlouhá a 4–5 m široká. zové (Němky), jestli neví, čí je to majetek. Peněženka byla náhodou Po celé její délce byla dřevěná pryčna, po pravé užší straně dlouhé její dcerky, která ji asi před dvěma dny prý ztratila. Tak jsem si u ní umývadlo a v koutě splachovací klozet. Protože jsme se na pryčnu „udělal dobré oko“ a vždycky, kdykoli šla do zahrady a my jsme tam nemohli všichni vejíti, lehli si někteří z kamarádů (z toho 4 Rusové) na někde v blízkosti pracovali a viděla mne tam, tak na zpáteční cestě holou zem. Těm jsme dali za odměnu každému kousek chleba, nemně její dcerka (asi 6–7letá) přinesla v zástěrce nějaké ovoce, o které boť kromě chleba a kousku marmelády, vyfasovaného na Pankráci, jsem se s kamarády vždy rozdělil. Na Wachholze mám jednu špatjsme nedostali ten den ničeho k jídlu. My ostatní jsme si dali na pryčně nou vzpomínku. Když jsme sami dva s kamarádem Větrovcem byli kabáty pod hlavu a hleděli spát. Deky na přikrytí jsme žádné nedozaměstnáni za prvním průjezdem u „Schweinhofu“ kopáním starého stali. Nebylo jich však ani potřeba, poněvadž bylo dosti teplo, ledaže dláždění, on se tam náhle objevil. Kamarád Větrovec dle nařízení str. 1-256 bychom si je dali místo prostěradel JANÍK – PLAČEK pod sebe. Ale přespali jsme to zvolal: „Achtung!“ Tu k němu Wachholz přiskočil a udeřil jej pěstí takto také. do obličeje takovou silou, že se zhroutil na zem a omdlel. Potom tam na mě křičel, že se „Achtung“ nemá volat, že prý to voláme proto, abychom upozornili ty druhé lenochy, kteří nepracují, aby něco dělali, 1 ač jsme tam byli s Větrovcem úplně sami. On kopal a já jsem 2 odnášel vykopané kameny na hromadu, což Wachholz dobře viděl. 3 Myslel jsem, že mi také vrazí něco na památnou, ale když se vykřičel, 4 otočil se ode mě a šel pryč. Teprve po jeho odchodu jsem mohl kamarádu 5 pomoci a otříti mu vodou obličej, neb jej měl celý odřený6 od pádu hlavou do písku a podlitinu krvavou od úhozu pěstí dlouho 7měl znáti. 8 Větrovec si sliboval, že mu to samé snad někdy bude moci vrátit 9 i s úroky. Nezapomněl? Vzpomněl jsem si na báseň, kterou po našem osvobození10v květnu 1945 napsal kamarád Gusta Čáp 12. 5. v Mauthausenu. 11 12 13 Dluhy? 14 Od mládí nás k tomu měli kantoři a život tuhý, 15 abychom nezapomněli řádně své zaplatit dluhy. 16 Za ten čas, co jsi tady žil, poznals, 17 kdo dobrý, kdo špatný, 18 vzpomínej, kdo ublížil ti! 19 Snad mnohý z účtů je splatný! 20 Čerta dnes záleží na jménu! Jedno vím. 21 Musíme zůstati mužni! 22 23 Co komu patří, dejme mu. 24 Nesmíme zůstat nic dlužni! 25 26 Zvláště Já sám bych nechtěl nikomu, kdo mi ublížil, zůstati nic dlužen. 27 ne zvířeti gestapa Hartlovi a jeho tlumočníku. Jestli jim již nenamlátil 28 někdo jiný za mne. Když jsme o tom později s kamarádem Lukšanem 29 hovořili, že bych to rád Hartlovi někdy oplatil, pravil: „Na toho si již ani 30 nesáhneš, ten je můj!“ Nevím, zda se jeho přání splnilo, neb31 ač se vrátil též domů, dosud jsem s ním nemohl se sejíti, neb nemám 32na něho adresu. 33 34 ∙∙∙ 35 Bylo nám všem sděleno, že pojedeme transportem. 36 Tak jsme 37 narychlo balili věci, které jsme chtěli poslat domů. Já jsem balil 38 1-256 str. za pomoci četnického strážmistra, dvě krabice, do kterých jsem mohl 39 vpašovati lístek se slovy: „Nic neposílejte, odjíždím!“ Do druhé 40 jsem vsunul svou kreslenou karikaturu z bramborárny, kterou 41 mi načrtl kamarád Míla Wolf z Tábora. 42
Bez rozloučení s ostatními kamarády, kteří byli na práci, jsme odpoledne opouštěli kladenskou sokolovnu a v doprovodu dvou četníků šli na Gestapo, kde jsem dostal ještě z domova balík se dvěma krabicemi různých pochutin, o které jsem se večer s kamarády na transportní cele na Pankráci rozdělil. Po odbytí všech formalit nás na Gestapu naložili do malého autobusu a v doprovodu jednoho gestapáka v uniformě a jednoho četníka jsme vyjeli v počtu asi 8 osob ku Praze. Řidičem byl policejní inspektor z Prahy. Jeli jsme z Kladna kolem nádraží v Unhošti – rodišti mého otce, dále přes Ruzyň, Košíře, Smíchov, Palackého most, po nábřeží přes Vyšehrad, ulicí Neklanovou na Pankrác do věznice. Po prohlídce v přijímací kanceláři jsme byli umístěni ve II. poschodí v transportní cele, kde nás bylo celkem asi 20 osob a jen jedna železná postel jako na celách pro samovazbu. Cela byla asi 5 x 4 m velká, nalevo u dveří byl klozet a na pravé straně regál s hrnky a pod ním na zdi věšák na šaty, které jsme si raději složili pod hlavu na slamník, kde jsme leželi vždy dva na jednom slamníku. Tato cela byla též zamořena štěnicemi, ale ne tak jako na Kladně. Na posteli spal „Zellkomandant“ (Němec), ostatní jsme leželi na zemi na slamnících. Setkali jsme se zde s kamarádem Ing. Němcem z Terezína, který tam býval zaměstnán jako písař v kanceláři. Byl to starší inteligentní pán dobrého srdce. Byl připraven též pro transport, ale nevěděl ještě kam, právě tak jako my. V cele mi „šára“ otevřel balíček, který jsem si z Kladna přivezl, a musel jsem se hned rozdělit o všechno se spoluvězni i Němci. Nechal jsem pro nás na cestu kelímek se sádlem a škvarkama, marmeládu, perník a chléb, ostatní jsem nechal kamarádu Ing. Němci, aby si z toho vzal, co chce, ostatní, aby rozdělil. Ráno jsme totiž odjížděli, kdežto on tam ještě zůstal. Na transport nesměl nikdo vzít více, než co se mu vešlo do kapes. K snídani jsme ještě snědli něco perníku, pečivo a trochu hrušek a marmelády. Chléb a sádlo jsem si vzal s sebou. Sklenici od sádla jsem poslal domů v krabici s ostatními zbytečnostmi. Měl jsem štěstí, že ráno měl u nás službu známý policejní inspektor Tůma z branického komisařství, který věci kontroloval, že jsem tam mohl vsunout lístek, že odjíždíme s Klomínkem a Zlatníkem neznámo kam. Též jsem po něm vzkázal pozdravy našim a všem známým z komisařství. Ráno 20. září 1943 jsme nastoupili na chodbě u kanceláře připraveni pro transport do neznáma. Tam k našemu velkému překvapení byl k nám přidělen čtvrtý z našeho případu, který se mi později ve vlaku svěřil, že po celou dobu, co my jsme byli v Terezíně a na Kladně, byl komandován co skladník kantýny v Pečkárně na Gestapu, o čemž jsem již psal v dřívějších zápiscích, že tento kamarád vypadal blahobytně, o tom jsem se sám na vlastní oči přesvědčil.
13/10
KT Mauthausen. Úmyslně založený v místě, kde se rozkládaly tzv. Vídeňské lomy. Vězeň se měl ke svobodě upracovat těžkou prací při těžbě kamene. Snímek hlavní brány z roku 1941.
JANÍK – PLAČEK
13/10/
Lom v Mauthausenu byl synonymem smrti. Každý vězeň se snažil z komanda lom dostat za každou cenu jakýmkoliv možným způsobem. Poslední komando lom bylo do práce nasazeno 3. 5. 1945.
a hleděli spát. Deky na přikrytí jsme žádné nedostali. Nebylo jich však ani potřeba, poněvadž bylo dosti teplo, ledaže by106 chom si je dali místo prostěradel pod sebe. Ale přespali jsme toRáno takto21.také. září nás v 5 hodin vzbudili, a když jsme se trochu umyli, Ráno 21. nás černé v 5 hodin vzbudili, a kdyžchleba jsme asepotom trochu „pohostili“ nászáří hrnkem slazené kávy, kouskem umyli, nás slazené kávy, kouskem nás zase„pohostili“ spoutali dva a dvahrnkem k sobě a černé nastoupili jsme opět nákladním chlebacestu a potom nás zase a dva k zase sobě ten a nastouautem na nádraží, kde spoutali pro nás byldva „reservován“ samý pili jsmevůz, opět nákladním autem cestu najsme nádraží, pro nás „salonní“ ve kterém jsme včera přijeli. Jeli zase v kde tom pořadí byl „reservován“ zase „salonní“ ve kterém jsme jako včera. Vyjeli jsme asiten za ½samý hodiny. Kde budevůz, cíl naší pouti, jsme včera přijeli. Jeli jsme zase v tom pořadí jako včera. Vyjeli se nemohli od provázejících strážců dozvědět. Konečně asi v 9 hodin jsme byli asi jedním za ½ hodiny. budeupozorněni, cíl naší pouti, jsmese sepřipranemohjsme z našichKde průvodců abychom li od provázejících strážců dozvědět. Konečně asi v 9 hodin vili, že za chvíli budeme vystupovat. Při tom nás důvěrně upozornil, jsme byli jedním z našich průvodců upozorněni, abychom se abychom si při vystupování pospíšili a sundali předem z hlav pokrývky připravili, že za chvíli budeme vystupovat. Při tom nás důvěr– že si tím nějakou ránu na uvítanou ušetříme. Dával nám tím pěknou ně upozornil, abychom si při vystupování pospíšili a sundali naději na slavnostní přivítání, ale dopadlo to celkem dobře. Na nádraží předem z hlav pokrývky – že si tím nějakou ránu na uvítanou u přijíždějícího vlaku čekalo na nás 12 mladých SS-manů s nabitými ušetříme. Dával nám tím pěknou naději na slavnostní přivípuškami v rukou. Ti nás hned obstoupili, srovnali po třech a nastoupili tání, ale dopadlo to celkem dobře. Na nádraží u přijíždějícího jsme z nádraží na12 místo určení.SS-manů Kam? Jakéssmutné překvapení vlakucestu čekalo na nás mladých nabitými puškami nás čekalo, když při přechodu kol nádražní budovy jsme nápis v rukou. Ti nás hned obstoupili, srovnali po třech ačetli nastoupili Bahnhof Mauthausen! Podívali jsme se jen po sobě, pokrčili významně jsme cestu z nádraží na místo určení. Kam? Jaké smutné přerameny šlo se. kvapenía –nás čekalo, když při přechodu kol nádražní budovy jsme četli nápis Bahnhof Mauthausen! Podívali jsme se jen po sobě, pokrčili významně rameny a – šlo se.
Stará pohlednice vlakového nádraží v Mauthausenu.
107