HROB POD SCHODY
Text © 2025 Ida Nekovaříková
Obálka © 2025 Michal Březina
Ilustrace v knize © 2025 Alice Nešťová
Odpovědný redaktor: Martin Štefko
Korektury: Barbora Vaňková
Sazba a grafická úprava: Michal Březina
Sazba eknihy: David Konečný
Vydalo nakladatelství Martin Štefko – Golden Dog v roce 2025
Svatojanská 703, 382 32 Velešín www.goldendog.cz
1. vydání
Vytiskla TISKÁRNA PROTISK, s.r.o. Rudolfovská 617, 370 01 České Budějovice
www.protiskcb.cz
ODČAROVANÁ VRAŽDA
Úctyhodnost hostince U Veselého pstruha trvala neochvějně už déle než sto let. Nikdo ani nepamatoval, kdy se tu naposled ztropila výtržnost – nebo jestli vůbec. Naštěstí toho říjnového večera, kdy se k Veselému pstruhovi vřítila čarodějnice na černém koni se smečkou pronásledovatelů v patách, tu bylo nemnoho hostů; velký výroční trh se teprve chystal. Byli tu dva pravidelní hosté: mistr Klích, jehož dílna držela právo na tesařské práce pro vezdélnický trh, a který přijížděl vždycky velmi brzy, a paní z Lebšic, jež se touto dobou vracela ze svého letního sídla do hlavního města, vždycky se zdržela na trh a patřila k váženým hostům. Letos se zde seznámila s panem z Křímě. Ten jenom projížděl se svou dcerou, již doprovázel do kláštera, kde se měla tři roky vzdělávat. A pak tu byl nepravidelný, ale celkem častý host, královský inkvizitor Neklen z Dernic. Naštěstí vůbec neodpovídal obvyklé hrůzostrašné představě o inkvizici: nejezdil v čele ozbrojeného oddílu v královských barvách (a s vlastním katem k tomu) – přijel pokaždé buď sám, nebo s jediným pobočníkem, a vlastně se choval jako každý jiný šlechtic, jen byl možná o něco méně pyšný (ale pan Chýna měl podezření, že zrovna tohle je pouhé zdání). Toho večera on a jeho pobočník seděli v jedné z malých síní, paní z Lebšic s panem z Křímě v jiné, a slečna z Křímě byla v horní komoře určené lepším hostům. Mistr Klích rozprávěl v hlavním sále se skupinkou stálých vezdélnických hostů. Za okny velkého sálu pohasly krásné podzimní barvy
stromů v soumraku a lehké mlze; bezvětří všechno přikrylo neprostupným tichem, jež jako by nutilo lidi mluvit tlumeně. Večer ubíhal poklidně.
Pan Chýna, jemuž kromě hostince patřil také pivovar, mlýn, pěkných pár polí a kus lesa, už dělal hostinského jen málokdy, ale zvlášť v některých málo rušných dnech se rád postavil k pípě, aby nevyšel ze cviku, jak říkal, ale hlavně kvůli vzpomínkám na mládí, což už ale neříkal. Tak tomu bylo i tento večer. Postaral se o pohodlí pánů, točil pivo svým stálým hostům ve velkém sále, občas jim donesl něco na zub, a hlavně se připojil k hovoru, který se týkal blížícího se jarmarku. Pekař se právě vysmíval pověstem o snížení cla na výmelenský med, ale pan Chýna ho přestal poslouchat. Náhle si totiž uvědomil, že do ticha se už chviličku ozývá jakýsi pravidelný tepot. Zaposlouchal se: V tom tichu se ten zvuk zřejmě nesl z velké dálky a – ano – zřetelně se blížil. Hovor u stolu umlkl, protože teď už to slyšeli všichni.
Už se dalo rozeznat, že to je zvuk kopyt pádícího koně. Někdo sem jede a jeho spěch věstí něco zlého. Někde se muselo něco stát. Teď už rozeznávali další zvuk: zřejmě mnohonásobný dusot kopyt a jakýsi křik. Znělo to jako pronásledování. V příštím okamžiku bylo panu Chýnovi jasné, že tajemný jezdec vletí přímo na jeho dvůr. To se také stalo a chvilku nato do velkého sálu hostince U Veselého pstruha vpadl nový host, a to velmi neobvyklým způsobem: Dveře se rozletěly tak prudce, až třískly o zeď (pan Chýna za pípou strnul), nezřetelná postava na prahu vymrštila paži, aby zarazila jejich zpětný pohyb, ale zároveň zakopla o práh a upadla na podlahu sálu. Ihned však zase vyskočila a vykřikla: „Pomoc! Pomozte mi! Jsem nevinná! Pomozte!“
HROB POD SCHODY
Vyjeveně hleděli na mladou dívku, černě oděnou, obklopenou divoce rozevlátou hřívou černých vlasů, blýskající černýma očima a od hlavy k patě pocákanou blátem. Nevypadala nevinně. Vypadala jako čarodějnice. Než však kdo stačil co říct, už tu byli pronásledovatelé. Ze dvora bylo slyšet strašný lomoz dupotu kopyt na dláždění, křiku a zmatku.
„Tady je!“
„Je tady kůň!“
„Dávej pozor, kam šlapeš, nemehlo!“
„Určitě je uvnitř!“
„Ne, nechala tu koně a utekla jinam, vy hlupáci, copak to nechápete?“
„Au!“
„Promiň!“
„Uhni, moulo!“
Čarodějnice na nic nečekala, popadla nejbližší židli, rozběhla se do rohu místnosti, několika usilovnými trhnutími přitáhla blíž jeden z těžkých stolů, čímž si vytvořila jakousi hradbu zleva, a postavila se zády ke zdi. Pronásledovatelé vtrhli dovnitř, nadšeně zařvali „Tady je!!!“, a aniž by zpomalili, vrhli se k ní. Avšak židle se ukázala jako velmi účinná zbraň. Čarodějnice se jí rozmáchla, několikrát velmi rázně udeřila, vzteklý dav se zastavil a pomstychtivým řevem prolnulo několik výkřiků bolesti.
Když pronásledovatelé viděli, že čarodějnice je chráněna zdmi a stolem a že by se další postup neobešel bez dalších ran židlí, zaváhali. Ale potřebovali si jen dodat odvahu.
„Čarodějnice!“
„Mrcho!“
„Vražednice!“
„Budeš viset!“
„A ukradla koně!“
„Utopme ji!“
Když jim to konečně došlo a začali se také chápat židlí, dívka zoufale vykřikla:
„Ne! Ne! Jsem nevinná! Já to neudělala! Nic jsem–“
Ale hned se musela znovu začít ohánět. Až si vzpomenou odsunout ten stůl… Pan Chýna jen užasle, němě zíral na tu melu a nedokázal vůbec nic udělat. Vtom se ozvalo:
„Dost.“
Zaznělo to úplně klidně, skoro mírně a vlastně ani ne zvlášť hlasitě. A přesto se všichni zarazili, přestali se hemžit, postupně odložili dřevěnou výzbroj, ztichli a podívali se po hlase. Pomalu ustoupili zpět.
Ve dveřích do malého zadního salónku stál vysoký, štíhlý muž a beze spěchu se rozhlížel po sále. Tváří se, jako by mu to tady patřilo, pomyslel si pan Chýna lehce nevrle, ale honem ten pocit potlačil.
Muž zvolna vkročil do sálu. Prohlédl si čarodějnici. Krátce pohlédl na ustrnulé, zcela zaskočené hosty Veselého pstruha. Dlouze si prohlížel znejistělý dav, který trochu zrozpačitěl. Pan Chýna ho znal už dlouho, ale takový výraz v jeho tváři ještě neviděl. Jako hostinský se dobře vyznal v tiché řeči tváře a těla. Ale u pana z Dernic by teď každý narazil na neúprosné mlčení.
Když se inkvizitor obrátil k panu Chýnovi, aby jej oslovil jako prvního, tvářil se už zase spíš společensky, ba dokonce mu dal najevo jistou účast.
„Nu, pane Chýno, předpokládám, že příčiny tohoto povyku neznáte o nic lépe než já, ale aspoň jste nezmeškal začátek?“
Byla to otázka a pan Chýna tedy poněkud rozechvěle vylíčil onen zbrklý příjezd nečekaných (a nevítaných)
HROB POD SCHODY
hostí. Inkvizitor pak kývl na nejstaršího z pronásledovatelů, asi třicetiletého muže.
„Tvoje jméno, odkud jsi a kdo.“
„Jsem Lád Kvěchů, z Výchleb, podkoní pana Vrchlínského,“ odpovídal muž pomalu a poněkud nejistě. Ale najednou vykulil oči, jako by si na něco vzpomněl, a vyjekl: „Pan… pan Vrchlínský! Je mrtvý!
To ona! Zavraždila ho! Všichni to viděli!“
Ta slova jako by všechny vzpamatovala. Jsou tu přece, aby chytili čarodějnici – a v cestě jim stojí jediný muž! Je to sice šlechtic, ale oni chtějí vykonat dobro! A zastavit zlo dřív, než bude moct znovu udeřit! Opět vypukla vřava a dav se pohnul kupředu. Tu však několika dlouhými, ráznými kroky vešel do sálu muž, který už chvíli stál ve dveřích a sledoval dění. Byl o něco vyšší než inkvizitor a o poznání mohutnější. Postavil se mezi hlučící dav a čarodějnici. Útočníci znovu zaváhali. Muž položil nedbale ruku na jílec meče. Dav se zastavil. Muž se pousmál. Dav ustoupil zase zpět. Všichni se honem podívali na inkvizitora. Zdálo se, že si přerušení nevšiml. Díval se na toho chlapce Kvěchů.
„Řekni, cos viděl.“
„Já, já, já,“ koktal teď Kvěch, „já to vlastně neviděl. Já, já byl ve stáji. Ale všichni říkali…“
Inkvizitor nepoložil otázku, kdo něco viděl. Místo toho se ptal jednoho po druhém, co viděli. Zvláštní, říkal si pan Chýna, ještě před chvílí to vypadalo, že jich mám plnou hospodu. A teď je to jen devět zablácených chasníků, z nichž vyprchal všechen žár. Ukázalo se, že nikdo z nich smrt pana Vrchlínského neviděl. Slyšeli jen křik, že pan Vrchlínský je mrtvý, že ho zabila Alše Rychnů, že je čarodějnice, a připojili se k pronásledování. Tři z nich ji viděli ještě na
statku vběhnout do stájí a vyjet ven na neosedlaném koni – napodobili ji a pustili se za ní; ti ostatní se přidali až cestou přes ves. Nikdo z nich neměl tušení, jak pan Vrchlínský zemřel.
Pan Chýna pana Vrchlínského znal. Velice bohatý statkář, který míval stánky na všech vezdélnických trzích, a o těch nejvýznamnějších býval hostem U Veselého pstruha. Dívku pan Chýna nikdy neviděl, ale věděl, kdo to musí být: ta půvabná mladice, která prý panu Vrchlínskému popletla hlavu. O tom v kraji věděl každý. Inkvizitor se teď obrátil k ní. Dívka si už mezitím stačila svázat vlasy do uzlu, trochu se upravit a uklidnit. Pan Chýna si všiml, že její oblečení vlastně není černé – je v několika odstínech hnědé. Ani vlasy neměla černé, nýbrž kaštanové. Její divoký příchod a světlo kahánků mu oklamaly zrak. Mohlo jí být možná dvacet let.
„Jsem Alše Rychnů,“ představila se, „jsem slepičářka na lipském statku, u pana Vrchlínského.“
Když jsem to krátké zaváhání předtím, než vyslovila své příjmení, postřehl já, tak on taky, říkal si pan Chýna.
„Cos viděla ty?“
„Já… přicházela jsem zrovna od slepic, přes sad. Viděla jsem pana Vrchlínského, jak jde přes zadní dvůr. Pak přes květinovou zahradu. Šel do vinného sklípku. Vešel do sklípku, byl tam jen chvilku. A když… když vycházel ven, když šel po schůdkách nahoru, zakopl. Upadl. Pak… běželi k němu…“
Dívka se na okamžik odmlčela, ale odhodlaně pokračovala: „A začali křičet, že je mrtvý a že já jsem ho zabila a že jsem čarodějnice. Ale to není pravda!“ vykřikla. Pronásledovatelé zvědavě poslouchali, ale její poslední věta přece jen vyvolala jistou
HROB POD SCHODY
nesouhlasnou odezvu, tak slabou, že se inkvizitor ani nenamáhal ohlédnout. Pokračoval:
„Když šel pan Vrchlínský do toho sklípku, bylo na jeho chůzi něco zvláštního?“
„Ne, vůbec nic. Nespěchal, ale šel celkem rázně, jako chodí vždycky.“
„A ve sklípku byl jak dlouho?“
„Jenom chviličku. Jenom co by něco vzal. Když vycházel, nesl láhev pálenky.“
„Měl čas se napít?“
„Ale to on nikdy nedělal. Napil by se až s hosty, ne ve sklípku.“
„Měl tedy hosty?“
„No, ano.“
„Koho?“
„Dva ze svých nájemců. A kněze. A snad nějaké sousedy, to nevím jistě. Měl prodloužit nájemní smlouvy.“
„A prodloužil?“
„Určitě ano. Jistě proto šel pro pálenku, že už to měli sepsané a chtěli to zapít.“
„Kdo k němu běžel?“
„První u něj byly jeho děti. Dcera a syn. Nevlastní… A potom tam běželi asi všichni, kdo byli poblíž.“
„Kde jsi byla ty, když upadl?“
„Kousek od branky do květinové zahrady.“
„Co jsi dělala, když upadl?
„Spěchala jsem k němu, ale Jila s Věrenem u něho byli dřív.“
„Došla jsi až k němu?“
„Ne, já… ne, nešla jsem. Zůstala… zůstala jsem stát v brance.“
„Kdo první řekl, že jsi ho zabila ty?“
Zaváhala. „Já… nevím. Zdálo se mi, že to najednou křičí všichni–“
„Vzpomeň si.“
Dívka trochu svraštila obočí. Hodnou chvíli mlčela. Inkvizitor na ni nespěchal. „Já opravdu nevím…“ Náhle sklopila hlavu a zadívala se do země.
Tím inkvizitor výslech ukončil, poslal k lechreřínskému veliteli pro několik mužů z posádky, aby Alši Rychnů zatím odvedli do bezpečí na hrad, a samozvané lovce čarodějnic poslal domů.
* * *
Následující den vstal inkvizitor časně, ale zjistil, že výchlebský kněz ho předstihl a čeká na něj ve velkém sále Veselého pstruha se žádostí o rozmluvu mezi čtyřma očima.
Ctihodný bratr Žaned, muž asi šedesátiletý a s tváří, v níž se Dobro ukazovalo častěji ve své přísné podobě než v té laskavé, si po nezbytných pozdravech a představování inkvizitora chvilku mlčky prohlížel. Nedovedl odhadnout jeho věk. Mohlo mu být pětatřicet, ale také pětačtyřicet. V tmavých vlasech neměl šediny a léta mu mohl přidávat plnovous, pečlivě zastřižený a stroze rámující pohlednou tvář. A jeho pohled možná působí tak pronikavě jen kvůli nezvyklé barvě očí. Tahle světle jantarová barva se jen zřídka objevuje pod tak černým obočím a nebývá obkreslena tak černými řasami, říkal si kněz a rozhodl, že Neklen z Dernic bude spíš mladší, než vypadá. Začal takto:
„Slyšel jsem správně, že jste dal čarodějnici uvěznit na hradě?“
Dostal očekávanou odpověď. „Alše Rychnů je na hradě a je střežena i proto, aby případně nemohla utéct, ale zvláště proto, aby byla v bezpečí, než se její vina prokáže – nebo vyvrátí.“
HROB POD SCHODY
Bratr Žaned se na inkvizitora pevně podíval. „Její vina je mimo pochybnost. Alše Rychnů je čarodějnice a zavraždila pana Vrchlínského.“
„Kdo vedl vyšetřování?“ zeptal se inkvizitor.
Kněz zaváhal. Očekával, že se inkvizitor rovnou zeptá na důkazy. Tuhle otázku nečekal. Stručná pravdivá odpověď, totiž nikdo, by zněla dost hloupě.
Pokusil se to formulovat trochu lépe:
„Žádné vyšetřování nebylo zapotřebí. Všechno bylo hned jasné.“
Inkvizitor se usmál.
Ctihodného bratra Žaneda ten úsměv dopálil. Ta namyšlenost! Ovládl se, ale řekl přece jen poněkud prudce: „Vím, že předem odmítáte vysvětlení, že pan
Vrchlínský byl zavražděn pomocí čárů. Ale v tomto případě je budete muset přijmout! Je to naprosto jasný případ! Stačí vyslechnout svědectví očitých svědků. Mezi jinými i moje. Viděl jsem na vlastní oči, jak pan
Vrchlínský náhle, bez jakékoli příčiny padl mrtev k zemi. A osm dalších svědků vidělo totéž!“
„Zakopl?“
Kněz se zarazil. „Cože?“
„Ptám se, jestli pan Vrchlínský zakopl.“
Kněz se na inkvizitora chvíli zmateně díval. „N-ne…Vždyť to říkám – padl mrtev k zemi–“
„Chcete říct, že když dopadl na zem, byl už mrtev? Zkrátka, že upadl, protože byl mrtev?“
„No… ano.“
„A jak to víte?“
„No,“ váhal zaskočený kněz. „Když k němu přiběhli Jila a Věren, byl už mrtvý. A přiběhli k němu hned… Ale hlavně! Léčitel nenašel na jeho těle žádné příznaky přirozené smrti! Ani náznak!“ dokončil kněz vítězně.
„Aha,“ přikývl inkvizitor, „a co s tou smrtí spojuje
Alši Rychnů?“
„Stála v brance do zahrady!“
Inkvizitor se na něj mlčky díval. Kněz si uvědomil, jak hloupě to muselo znít. Ale to jen proto, že Dernický vůbec nic neví o situaci na lipském statku, o lidech a o jejich vztazích. Došlo mu, že toto vše měl vylíčit ze všeho nejdřív.
Pustil se tedy do vyprávění, jak před dvěma lety, když v okolí řádila mezi slepicemi prašivina běháků, přišla do vsi Alše Rychnů jako léčitelka zvířat a s její pomocí se podařilo epidemii zastavit (a jak by také ne, když ji nepochybně napřed sama vyvolala!), jak potom zůstala natrvalo na statku U Lípy jako slepičářka, protože to se slepicemi opravdu uměla (jistě i v tom byly čáry!), a jak vkrátku už tak dobrý lipský chov ještě zlepšila. Ale hlavně se jí podařilo získat náklonnost pana Vrchlínského. Přestože byl ženatý se ženou skoro o dvacet let mladší! A měl dvě děti – sice nevlastní, ale choval se k nim skoro jako k vlastním, rozhodně velmi laskavě a štědře, nikdo nepochyboval o tom, že v rodině na lipském statku vládne soulad a spokojenost! Dokud tam nepřišla Alše Rychnů. Pan Vrchlínský si jí všímal pořád víc a víc, chodil za ní po drůbežárně, rozprávěl s ní skoro každý večer, kdy spolu sedávali na lavičce za drůbežárnou s vyhlídkou do kraje a často, moc často se smáli. Až se nakonec úplně pomátl. Začal všude říkat, že se vydá na cesty, že pojede do města (samozřejmě s ní!), že prodá pole, prodá louky, budovy i dobytek a bude už jen bezstarostně žít, volný jako pták. A nebyla to pouhá slova. Odmítal prodloužit některé nájmy. Říkal, že už má kupce a ten chce pole i usedlosti volné.
HROB POD SCHODY
„Musel být očarován,“ naléhal kněz. „Jak by takové bláznění mohlo způsobit něco jiného než čáry?“
Inkvizitor neodpověděl tak ani tak. Místo toho se zeptal: „Prodloužil pan Vrchlínský ty nájemní smlouvy?“
Kněz se zamračil. „No, ano. Právě v ten den se o tom jednalo. Nájemci přišli na lipský statek… Ano, prodloužil je.“ Mračil se ještě chvíli, ale pak se vzchopil: „Ano! Začal se vymaňovat z její moci! A proto ho zabila!“
Inkvizitor nechal bez odpovědi i tohle. „Kdo po něm dědí?“
„Cože?“ zvolal kněz. „Co to s tím má co dělat?!“
Neklen z Dernic se pousmál. „Dědictví má dost často co dělat s vraždou.“
„Ale ta holka přece nemohla dědit!“
„Vím, že ne. Proto se ptám, kdo mohl.“
Kněz na něj chvíli hněvivě zíral a pak neochotně vysvětlil, že paní Dota dostane samozřejmý vdovský podíl a její děti pan Vrchlínský zaopatřil závětí podobně, jak by dědily jeho vlastní děti: syn dědí většinu majetku a dcera dostává úměrné věno. Najednou se cítil nesvůj. Znovu se však vzchopil:
„Zákon proti čarodějnictví platí od nepaměti ! A do zemských desek jej dala zapsat Jinona I. před sto padesáti lety! Inkvizice je tu sedmdesát let a už se odvažuje zpochybňovat–“
„Inkvizice nikdy nezpochybnila žádný zákon,“ přerušil ho Dernický stroze. „To jí nepřísluší. Jejím posláním je vyšetřovat zločiny. Nic víc, nic míň.“
„Ale zpochybňujete existenci čarodějnictví!“ opravil se honem bratr Žaned. Než však stačil dodat, že je to skoro totéž, jako zpochybňovat zákon, inkvizitor ho znovu přerušil:
„Naprosto ne. Je to jednoduše tak, že v žádném jednotlivém případě, jímž se inkvizice zabývala, se obvinění z čarodějnictví neprokázalo.“
Povznesený tón, jímž byla pronesena tato okázale nestranná formulace – a taky nepravdivá, poněvadž církev dobře věděla, že inkvizice na čarodějnictví jednoduše nevěří – bratra Žaneda přímo rozlítil. Pronesl přidušeně:
„Protože je neumíte prokázat.“
Neklen z Dernic pozvedl obočí.
„Spoléháte se na rozum a jen a jen na rozum! A čáry se rozumu vymykají! Všechno, co je nepřirozené, se rozumu vymyká! Proto je pokaždé přehlédnete!“
Inkvizitor nedbale pokrčil rameny. „V každém z případů obvinění z čarodějnictví, které vyšetřovala inkvizice, se prokázalo, jak byl zločin spáchán – a pokaždé byl proveden přirozeným způsobem a z přirozených důvodů.“
To kněze umlčelo. Detektivní úspěchy královské inkvizice se prostě nedaly popřít, ani se nad nimi nedalo mávnout rukou. Nakonec řekl: „Tentokrát je to jiné. Uvidíte, že nenajdete důkazy, že by smrt pana Vrchlínského byla přirozená.“ Vstal a obrátil se k odchodu.
„Tělo nechte přenést do márnice, buďte tak laskav,“ nařídil inkvizitor. „Ale pohřeb má být vypraven z–“ namítl bratr Žaned.
„Do márnice,“ zopakoval stroze inkvizitor. „Tak, jak je,“ dodal.
* * *