Text © Martin Štefko, 2025
Obálka © Michal Březina, 2025
Odpovědný redaktor: Martin Štefko
Korektury: Kateřina Romanová
Sazba a grafické zpracování: Michal Březina
Sazba eknihy: David Konečný
Vydalo nakladatelství Martin Štefko – Golden Dog v roce 2025
Svatojanská 703, 382 32 Velešín www.goldendog.cz
1. vydání
Vytiskla TISKÁRNA PROTISK, s.r.o. Rudolfovská 617, 370 01 České Budějovice www.protiskcb.cz
Robert Jenkins zmlkl a čekal na Hankovu reakci. Právě spolu strávili zhruba hodinu hovorem, v němž
Hankovi sdělil informace, o nichž si myslel, že je nikdy nikomu neřekne. Informace natolik nesmyslné, že se jim dalo jen těžko věřit. A to i v případě, kdy vycházely z úst renomovaného psychiatra. Pověděl Hankovi příběh Alexandry Julianne Montgomery, ženy všem známé jako vražedkyně, která se nikdy nepřestala usmívat. Řekl mu nejen o tom, že měl k Alexandře před její popravou nejblíž, ale i o tom, jak se mu Alexandra otevřela a že odhalil pravdu –kdo zabil oněch sto šedesát osm lidí, za jejichž vraždy skončila na poslední míli. Vysvětlil Hankovi, proč jí uvěřil. A pak Hankovi svěřil ještě jednu zásadní skutečnost – těsně před svou smrtí mu Alexandra předala seznam skutečných pachatelů všech zločinů, za něž byla odsouzena. A detektiv teď mlčel.
„Jsi tam, Hanku?“ ujišťoval se Robert. „Ano.“
„A… co si o tom myslíš?“
„Nemám důvod ti nevěřit.“
„I když je to tak… šílené? Je mi jasné, že na první pohled to zní jako pohádka, sám dobře vím, jak těžko se člověk s něčím takovým srovnává, ale fakt ti nelžu.“
„Jak říkám, nemám důvod ti nevěřit.“
Robertovi jako by spadl ze srdce balvan. Přesto zůstával opatrný. „Takže… nepřijde ti to divné?“
„Samozřejmě že ano, ale to, co říkáš, do sebe zapadá. Nevidím v tvém vyprávění žádnou nesrovnalost. Navíc to vysvětluje, proč nebylo dost důkazů pro všechny vraždy, které Alexandra spáchala. A tím se jen potvrzuje, že Fotografem byl už od začátku někdo jiný. “
„Do-dobře.“
Robert chtěl ještě něco dodat, tentokrát ho však Hank předběhl: „Tenhle případ se ale odehrál v roce 2013.“
„Ano, to je pravda.“
„Proč ses rozhodl s tím seznamem vyrukovat až teď, po pěti letech?“
Robert se nadechl a pak jen vydechl. Nakonec se vzmohl na odpověď: „Nevěděl jsem, co s tím dělat.“
„Teď už to víš?“
„Ne. Ale jak jsme po delší době v kontaktu, uvědomil jsem si, že ty bys mohl být člověk, který to vědět bude.“
„A co kdybych ti nevěřil?“
„Tak bys pořád měl seznam víc jak stovky vrahů, se kterým bys mohl něco podniknout. Jsi detektiv, takže tak nějak předpokládám, že bys věděl, jak s ním naložit.“
„Když jsi mi zavolal, tvrdil jsi, že víš, kdo je Fotograf.“
„Ano, jeho totožnost je na seznamu uvedena.“
„Proč ses s touhle informací nepřihlásil dřív?“
„A komu? Kdo by mi věřil? Ještě by policie podezírala mě.“
„Ano,“ souhlasil Hank. „Ten seznam má jednu velkou vadu.“
„Jakou?“
„Je to jenom seznam. Když chceme vraha dostat, potřebujeme důkazy.“
„A je snad někdo lepší než ty? Když budeš znát totožnost, trochu ti to práci usnadní, ne?“
„Ne nutně.“
Robert nevěděl, jak na to reagovat.
Po chvilce promluvil Hank: „Nechci znát jeho totožnost.“
„Cože?“ nepochopil hned Robert. „Nechci znát Fotografovu totožnost.“
„Ale… proč ne?“
„Stejně budu potřebovat důkazy.“
Robert si s odpovědí dával načas. „Je to snad proto… Máš snad pocit, že kdybys to nedokázal sám, nebude to… ono? Potřebuješ v sobě ukojit spasitelský komplex?“
„Říkej tomu, jak chceš, ale chci Fotografa odhalit sám.“
„A co když bude znovu zabíjet?“
„To dělal už v době, kdy jsi znal jeho totožnost ty.“
Robert Jenkins mlčel. Uvědomoval si, že svou nečinností napomáhal zločinu. Slyšet to ale od někoho jiného bolelo víc než vlastní temné myšlenky. Nezdálo se však, že by tohle Hank chtěl nějak víc řešit.
„Dej mi měsíc,“ řekl detektiv.
„Měsíc na co?“
„Měsíc na to, abych Fotografa odhalil. Když to nedokážu do měsíce, vezmu si ten seznam.“
Robert polkl. „Zní to jako trochu hloupá hra.“
„Přesně tu Fotograf hraje. Chci ho dostat, Roberte, za každou cenu, ale chci to nejdřív zkusit po svém.“
„Ty mi nevěříš, viď?“
„Věřím.“
„Takže seš ke všemu i egomaniak.“
„Bylo by to až tak překvapivé?“
„Ani ne. Takže měsíc?“
„Ano, měsíc.“
„A pak?“
„Pak se ujistím, že Fotograf už nikdy fotit nebude.“
Fotograf (2018)
Hanka pustili z nemocnice po týdnu. Musel několikrát na ultrazvuk. Kontrolovali, jestli nemá vnitřní krvácení. Po sedmi dnech podepsal reverz, protože doktor jeho propuštění nedoporučil. Hank se cítil dobře. Finister O’Halloran ho jen střelil do břicha, nic víc. Klid ho venku ale rozhodně nečekal. Z interního už se za ním stavili. Přesně jak Vincent Ochoa předpokládal – půjdou po něm. Hank Giorgio je vysoko na jejich seznamu. Vůbec nevadí, že veřejně je vidět v tom nejlepším možném světle. Je moc divný na to, aby ho nechali na pokoji. A zabití kolegyně je dost dobrý důvod, aby se po něm začali vozit a pokusili se ho od policie vystrnadit. V nejčernějším možném případě by mohli dosáhnout i toho, že si svůj prohřešek odpyká ve vězení. Přesto Hank nepochyboval, že udělal správně. Nemohl tam Larisu jen tak nechat. Prostě nemohl.
Odřezané ruce.
Odřezané nohy.
Rozřezané břicho.
Zmlácená.
Znásilněná. Nesčetněkrát.
Umírající.
Ne, nemohl ji tak nechat. Nemohl ji nechat žít s tím, že byla ženou plnou síly, ale měla by dál pokračovat jako torzo, co si ani neutře zadek. Věděl, že by to Larisa nechtěla.
„Pes.“
Její poslední slovo. Aby ji utratil jako psa. Psa, který už je skoro mrtvý, ale jeho tělo si to ještě nepřipustilo. Hank jí vyhověl.
Když si na Larisu vzpomněl, cítil se dobře. Osvobodil ji. Ne, neudělal nic špatného. Ať si interní bude tvrdit, co chce, neudělal nic špatného.
Smířil se s tím už ve chvíli, kdy mačkal kohoutek. Ale věděl, že tuhle ránu ti, co ho chtějí vidět na dně, nenechají zahojit. Budou ji jitřit, aby z ní tekla další krev a klidně i hnis, nechají ránu zanítit. Je jedno, že je lidská bytost a může trpět, na tom jim nezáleželo. A jemu nezáleželo na tom, že podobnému tlaku bude vystaven. Unese ho.
Domů ho přivezl taxík.
Do bytu se dostával pomalu. Zranění bolelo. Tělo si zvykalo, že už mu do žil neproudí žádná analgetika. A to je dobře. Bolest je dobrá. Bolest trochu otupuje jiné aspekty života, na něž člověk nechce myslet. A Hank pořád na něco myslel. Jak se tělo zotavovalo, myšlenky se přes sebe přelévaly v bouřích. A rozhovor s Robertem Jenkinsem rozhodně ničemu nepomohl. Případ Fotografa se vrátil do popředí jeho mysli a Hank neměl stání. V nemocničním pokoji si nemohl pořádně urovnat myšlenky, potřeboval svou stěnu, vidět všechny spojitosti, potřeboval se do případu znovu ponořit, aby poznal, co mu uniklo.
Stál před dveřmi do bytu a vyndával klíče z kapsy. Udělal to automaticky, ale pak se zarazil. Zaklepal.
Dveře se otevřely skoro okamžitě.
„Dobrý den, Marino,“ pozdravil a počkal, až ho nová spolubydlící pustí dovnitř.
„Dobrý den,“ odvětila a nechala ho kolem sebe projít.
Hank se rozhlédl a pak jen konstatoval: „Skoro s ničím jste nepohnula.“
„Jo, na to z vás mám moc velký respekt… to jako strach.“ Zavřela dveře.
„Měla jste všechno, co jste potřebovala?“
Marina se uchechtla. „V těchhle podmínkách? Ani ne, ale pořád lepší než na Kapverdách. Je tu elektřina, horká voda, a když mám hlad, můžu si snadno někam zajít. Nebo si něco objednat. To je luxus.“
„Spalo se vám dobře?“
„Časový posun tři hodiny, na to jsem si zvykla celkem snadno. Máte ale tvrdou postel.“
„Jsem na ni zvyklý.“
„No, já ne. Bolí mě celý člověk. Ale v pohodě, dneska padám. Vyberu si motel, kde mají krásně měkkou postel.“
„Nechcete tu zůstat?“ zeptal se Hank jakoby nic, zatímco si sedal ke stolu, na který odložil to málo, co s sebou měl v nemocnici.
Marina sledovala, jak se detektiv pohybuje opatrně, a málem se zeptala, jestli neodešel z nemocnice příliš brzy, ale nakonec to nechala plavat. Samozřejmě že odešel brzy, ale tohle nebyl normální člověk. A pak jí konečně došlo, na co se jí ptal. „Zůstat? Jak to myslíte?“
„Pochybuji, že je vaše finanční situace natolik dobrá, abyste si mohla dovolit hotel, který by vyhovoval představě o kvalitním bydlení, a tak si říkám, jestli by nebylo lepší, kdybyste zůstala tady. Je mi jasné, že byt není příliš velký, nebudeme zde mít ani jeden dost soukromí, ale vejdeme se.“
„Máte jenom jednu postel.“ Posadila se ke stolu naproti Hankovi.
„Ale velkou.“
„Chcete spát společně na jedné posteli?“
„Nelíbí se vám to?“
„Nevím, jestli vás znám dost dlouho.“
Hank nijak nereagoval.
„Myslíte to vážně, co?“ zeptala se nakonec Marina. „Ano.“
„A nepřijde vám divné, že se známe vlastně jenom z Kapverd, pak jsme se chvíli neviděli a teď spolu začneme spát v jedné posteli? A to ani nemluvím o tom, že jsme se seznámili při řešení případu vaší zabité manželky.“
Hank pokrčil rameny. „Jen jsem myslel, že by to pro vás bylo přijatelnější.“
„Ale nechcete mě jenom dostat do postele, že ne? Vidíte chudinku, co přiletěla z Prdelákova do velkého města, tak toho zneužijete.“
„Připadám vám takový?“
Tentokrát pokrčila rameny Marina. „Jestli se budeme bavit o tom, jak mi připadáte, tak tu vážně přespím, protože to je nadlouho.“
„Ne, nenechávám vás tu spát proto, abych jakkoli zneužil vaší pozice. Pokud byste ale chtěla sex, nebráním se tomu.“
Marině spadla brada. Pak se jí ze sebe podařilo dostat: „Co-cože?“
„Omlouvám se, někdy jsem moc přímočarý. Nejspíš za to může chemie, která mi ještě koluje tělem. Nepřemýšlím tolik o emocích jiných. Chtěl jsem jenom naznačit, že člověk má určité potřeby, které vyžadují naplnění. Máte je i vy. Pokud byste je chtěla
naplnit a neměla k tomu nikoho jiného, jsem společnému pohlavnímu styku otevřený.“
Marina se zašklebila a trochu se od stolu odtáhla. „Tak teď vážně nevím, jestli je dobrý nápad tady s vámi zůstat.“
„Nemyslím to zle. Nemusíte se bát, že se na vás budu v noci dobývat. Spím…“ Hank se na chvíli odmlčel, jako kdyby hledal správná slova. „Sandra říkala, že jako Dracula.“
Marina tázavě pozvedla obočí.
„Lehnu si na záda, dlaně si položím na hrudník a usnu. Probudím se pak ve stejné pozici.“
„Jako vážně?“
„Ano. Jsem ale schopný spát i v křesle, pokud vám první varianta nevyhovuje.“
„Jo, na to křeslo jsem se chtěla zeptat.“
„Proč je otočené do zdi?“
„Ano.“
„Dobře se mi tak přemýšlí. Nevidím nic, co by mě rušilo.“
„Tak proč máte stěny ověšené případy?“
„Kolem té chodím, pozoruji, hledám vazby. V křesle si třídím myšlenky.“
Marina pokyvovala hlavou. „Jste fakt magor.“
Hank to přešel. „Zůstanete tedy?“
Marina se nadechla a dlouze vydechla. „No nebudu lhát, máte mě prokouknutou. Hotel je pro mě moc drahý. Ale svůj pobyt tady vám zaplatím.“
„Peníze nepotřebuju.“
„Ale–“
„Ale něco bych potřeboval.“
„A co?“
„Udělala byste mi čaj?“
Marina se usmála. „Takže si to tady odpracuju, co?
Budu něco jako služka?“
„Možná jen chvíli,“ řekl Hank bez úsměvu. „Zrovna teď se necítím na to, abych vstával.“
„Nemyslela jsem to nijak–“ Marina se zvedala, aby šla natočit vodu do rychlovarné konvice.
„Ani já vás nechci zneužívat, ale ten čaj by teď bodl. Zatím objednám něco k jídlu. Co byste si dala?“
„To už máte hlad?“ podívala se na hodinky, které ukazovaly deset hodin dopoledne.
„Nemocniční strava není zrovna vydatná.“
Marina se ťukla do čela. „No jo. Něco vyberte, přizpůsobím se.“
* * *
Hank seděl v křesle, tentokrát mířilo do místnosti.
Když měl společnost, nechtěl se otáčet zády. Alespoň tak to Marina vnímala. Možná jen chtěla Hanka vidět vřelejšího, než jakým skutečně byl. Právě před sebe beze slova civěl asi hodinu. Ona si mezitím procházela pracovní inzeráty. Hank jí těžko zajistí místo u policie, když nejspíš sám o práci přijde. Jeho upřímnost ji stále odzbrojovala.
Na stole ležely dvě krabice od pizzy, v jedné dva dílky. Přemýšlela, že by si ještě kousek dala, ale vzhledem k tomu, že poslední dny seděla a nevypadalo to, že by se na tom mělo cokoli změnit, řekla si, že víc jídla by jen vedlo k většímu objemu, po němž netoužila.
Odtáhla se od počítače. Nadechla se, jako kdyby chtěla něco říct, ale pak slova polkla. Už se chtěla vrátit k inzerátům, když Hank promluvil: „Klidně se ptejte, Marino, já svět kolem sebe vnímám.“
„Právě tím jsem si nebyla jistá. Víte, že hodinu zíráte do jednoho místa?“
„Ano, může to tak vypadat.“
„A co teda děláte? Meditujete?“
Jako by se nad tím Hank skutečně zamyslel. „Přemýšlím. Srovnávám si v hlavě myšlenky, hledám vazby, analyzuji.“
„A co konkrétně?“
„Chtěl bych se soustředit na Fotografa, ale myšlenky mi stále přeskakují jinam.“
„Kam?“
„K bolesti v břiše, k poslednímu případu, k těm předchozím, které zůstaly nevyřešeny, k tomu, co mě čeká u soudu.“
„Myslíte, že se to dostane až tak daleko?“
„Zabil jsem policistku. Pokud budou chtít, najdou dost důkazů a navlečou to tak, abych z toho vyšel jako vrah.“
Marině přeběhl mráz po zádech. „Ale z toho, co jsem pochopila, jste ji opravdu zabil.“
„Já netvrdím, že ne. Tvrdím, že to bylo v tu chvíli správné. Co byste udělala vy na mém místě?“
Marina neměla odpověď, proto raději změnila téma: „A co budete dělat teď? Jak budete fungovat?“
„Jsem mimo službu, takže bych asi měl odpočívat.“
„Nevypadáte na někoho, kdo rád odpočívá.“
Hank mlčel.
„Takže?“
„Hodlám vyřešit případ Fotografa.“
„Jen tak?“ Marina luskla prsty. „Tohle je… jak starý případ?“
„Táhne se už skoro sedmnáct let.“