Daleké království (ukázka) by Zoner Press

DALEKÉ KRÁLOVSTVÍ

Text © 2025 Dagmar Digma Čechová, Veronika Fiedlerová, Tereza Janišová, Tereza Kadečková, Vilma Kadlečková, Lucie Lukačovičová, Petra Lukačovičová, Michaela Merglová, Dagmar Mudrová, Julie Nováková, Emma Riedová, Martina Vítová, Františka Vrbenská, Barbora Vrobelová

Odpovědný redaktor: Martin Štefko

Korektury: Kateřina Romanová

Sazba a grafická úprava: Michal Březina

Sazba eknihy: David Konečný

Vydalo nakladatelství Martin Štefko – Golden Dog v roce 2025 Svatojanská 703, 382 32 Velešín www.goldendog.cz

1. vydání

Vytiskla TISKÁRNA PROTISK, s.r.o. Rudolfovská 617, 370 01 České Budějovice www.protiskcb.cz

ISBN 978-80-53027-72-4

ISBN

Předmluva

Zuzana Marie Kostićová

Před mnoha a mnoha lety jsem chodila na kurz tvůrčího psaní k Daniele Fišerové. Pamatuju se, jak nám tehdy vyprávěla o pohádkách. „Pohádka,“ řekla, „je jediný žánr, který spojuje úplně všechny.“ Chytré i méně chytré, mladé i méně mladé, celou rodinu i ty, kdo žádnou rodinu nemají. Je to dobře vidět na tom, že televizní pohádky jsou jediné filmy, na které kouká opravdu každý. Jsou to příběhy, na kterých jsme vyrůstali – a které na oplátku rostou s námi.

Pohádka nemá daleko k mytologii – ale zároveň se od ní zásadně odlišuje. Aby byl mýtus mýtem, potřebuje jádro symbolické pravdivosti, jinými slovy, musí existovat skupina, která pevně věří, že popisuje něco zásadně pravdivého. Samozřejmě, vždycky budou zároveň existovat lidi, co budou mýty považovat za snůšku smyšlených hloupostí. Hodně se tím zabývali odborníci na staré Řecko a otázka, jestli věřili Řekové svým mýtům, se dokonce probojovala do titulu jedné velice slavné odborné knížky. Odpověď vůbec jednoduchá nebyla. Především se ona „víra“ odehrávala na mnoha různých rovinách. Málokdo nakonec věřil řeckým mytickým příběhům slovo od slova, málokdo si opravdu myslel, že se to stalo přesně tak, a ne jinak. Spousta Řeků byla naopak přesvědčena, že i když to přesně tak, jak to mýty popisují, asi nebylo, v každém z nich je přesto něco zásadně pravdivého. Nejčastěji asi to, že se člověk nemá vzpírat bohům, protože bohové jsou banda ješitných pomstychtivých hajzlíků. A když už se boží hněv jednou rozdmýchá, někdo si to šeredně odskáče, padni komu padni. Však se podívejte, jak dlouho trvalo Odysseovi, než se chudák doplazil z trojské války domů! A co teprve Oidipus, který ke zlému osudu přišel jako slepý k houslím.

Naše civilizace je z většiny přesvědčená, že „mytologie“ jsou něco, čím se vyznačují jiné kultury a my sami dávno nic podobného

nemáme. Trochu nám ale uniká, kolik si vyprávíme silně symbolických příběhů, které můžeme klidně považovat za „mýty“. Ano, skutečně jim věří jen málokdo, ale jakmile se zeptáme, jestli náhodou neobsahují pravdivé jádro, spousta lidí nakonec řekne, že ano. Parádně je to vidět na slavných kultovních filmech. Třeba takové Hvězdné války : téměř nikdo doopravdy nevěří, že Luke Skywalker doopravdy existoval, a pokud věří, nejspíš se už o něj dávno starají příslušní specialisté. Spousta lidí by ale podepsala, že ve vesmíru existuje něco jako „Síla“, jakási univerzální energie, která protéká vším a v šemi, je nějak zásadně spojena s ž ivotem a přírodou a člověk, naučí-li se to, s ní může nějak zacházet. Představa o temné a světlé straně Síly pak jde až na samou dřeň našich nejvlastnějších představ o dobru a zlu. Samotřejmě, zároveň je tu spousta lidí, v čele například se skeptickými kluby, kteří považují Sílu/energii za hloupé pověry. Historické výzkumy ale ukazují, že skeptici a ateisti existovali vždycky – a nakonec i oni mytologii znají a nějak s ní pracují. Třeba alespoň na té rovině, že konat zlé skutky není tak úplně dobrý nápad.

Situace se výrazně změní, když přesvědčení o jádrové pravdivosti mýtu začne překračovat ryze symbolickou rovinu a dostane se k jistotě, že je dané vyprávění nějak pravdivé i fakticky. Zase to vypadá jako něco typické spíše pro dávnověk lidstva, ale i takovéto mýty samozřejmě dnes máme. Asi nejepičtějším příkladem je Atlantida. Kdo ví, jak to s ní původně Platón vlastně myslel –dialog, ve kterém se o Atlantidě vypráví, bohužel zůstal na věky nedokončený. Příběh o dokonalé, ideální civilizaci, kterou čekal tragický pád, ale zůstal se západní kulturou po více než dvě tisíciletí a r ůzné generace v něm hledaly rozličná poučení. A v šichni víme, kolik lidí je pevně přesvědčeno, že potopený kontinent skutečně existoval, a jaké finanční prostředky už byly za ty roky vynaloženy na jeho hledání. Jasně, Atlantida se pořád ještě nenašla, ale nevadí: síla jejího příběhu je taková, že po jejích pozůstatcích pátrají na souši i v oceánu další a další nadšenci. Obdobně se to má třeba s mimozemšťany, asi nejoblíbenější mytickou bytostí současnosti.

Vtipné přitom je, že i kdyby se Atlantida zítra skutečně našla, nijak to nenaruší mytický status vyprávění, která se o ní dosud tradovala. My jsme samozřejmě zvyklí uvažovat o mýtech jako o opaku pravdy a běžné užití tohoto slova nás v tom podporuje.

Pod titulkem článku „nejčastější mýty o zdravém stravování“ t ypicky najdeme seznam blbostí, které v reálu nefungují, a spojení „mytická lochneská obluda“ jasně naznačuje názor autora, že ta potvora prostě neexistuje. Při bližším pohledu se ale ukazuje, že existují mýty s pravdivým jádrem i mýty zcela vyfabulované, dokonce i mýty relativně historicky přesné. Jeden vyfabulovaný už jsme viděli v případě Hvězdných válek. Naopak Třetí říše, ač v reálu bohužel skutečně existovala, se zároveň stala mytickým vyprávěním o absolutním zlu a jeho porážce. Její význam tak zůstává v popkultuře zcela zásadní, a to i v dnešní době, kdy už druhou světovou válku téměř nikdo doopravdy nepamatuje. Poslední věc, kterou o mýtech potřebujeme vědět, je, že jsou živé. Nezůstávají statické – mění se, vyvíjejí a transformují podle toho, co daná kultura potřebuje a chce slyšet. Atlantida bude opět báječný příklad. Původním Platónovým záměrem asi bylo popsat dvě ideální společnosti, Athénou založené Athény a Poseidonem založenou Atlantidu, a ukázat, že skutečně ideální byly pouze Athény a Atlantida se tak jen ze začátku jevila. Proto měla být nakonec ve spravedlivé válce Athénami poražena. Když si uvědomíme, že Platón byl Athéňan, dostává se nám tu do hry, kromě filosofických úvah o ideální společnosti, taky docela obyčejná politická propaganda.

Ve středověku už však byla Atlantida chápaná jako skutečně ideální společnost a její pád byl osudovou tragédií, metaforou toho, že vše dobré jednou končí, všichni tam musíme a tak dále a tak dále. V devatenáctém století se pak v rukou madame Blavatské stal pád Atlantidy trestem za zneužití moudrosti a magie. A o padesát let později se Atlantida stane mocným varováním před mocenským zneužitím vysoké technologie, zvláště věcí, které podezřele připomínají jaderné zbraně a nukleární energii obecně. Na tom je krásně vidět, jak živý mýtus je a s jakou flexibilitou plní svůj složitý symbolický úkol. Jakmile ji pak plnit přestane, jakmile zkostnatí, zakrní a zkamení, přestane se měnit a ztratí relevanci. Nakonec skončí na stejném hřbitově, na kterém končí všechny zaniklé mýty – totiž v knihách se sbírkami světové mytologie.

No jo, ale co pohádky? Jak se vlastně mají k mytologii a co si s nimi počít? Hranice je tu samozřejmě poměrně neostrá, ale obecně platí, že pohádka se od požadavku silné symbolické pravdivosti přece jen už dost vzdaluje. Přesto ale obsahuje důležité

prvky, které nám dávají velký smysl a kvůli kterým si ji vypráv íme – primárně je to požadavek, aby dobro zvítězilo nad zlem. Ne že bychom nenašli z tohoto pravidla spoustu výjimek, tragické pohádky ale rozhodně nepatří mezi obzvlášť oblíbené. Je tomu tak i proto, že se pohádka považuje za žánr určený primárně pro děti. Pojďme si ale otevřeně přiznat, že ve skutečnosti jsou pohádky nadále prostě pro všechny – nejenže při nich rádi zavzpomínáme na dětství, ale na chvíli se ponoříme do úžasného světa, který je jednoduchý a zlo se dá od dobra skvěle rozeznat (i když to někdy může chvilku trvat). Neškodí ani to, jak se to v nich hemží magickými bytostmi a jak stateční hrdinové a hrdinky hravě překonají všechny překážky. Příznivci syrového realismu a smutných konců rádi mluví o současném eskapismu. Co je však špatného na tom, moci na chvíli někam neškodně utéci od náročného, stresujícího a mnohdy dosti depresivního současného světa?

Pohádka se přitom blízce podobá mýtu v tom smyslu, že je velice živá a přímo před našima očima se mění, převrací a transformuje. S hororovou perníkovou chaloupkou, kterou v dětství slýchávaly naše prababičky, dnešní varianty už příliš nepřipomínají: moderní doba odmítá násilí a hrůzy, které dříve pohádky zcela běžně obsahovaly, a překlápí vyprávění do podoby, která děti nebude děsit.

Je-li ale využita v literatuře pro dospělé, samozřejmě se s likvidací násilí nezdržuje. Pak naopak rozehrává zcela současné motivy, od vědy a technologie až po nové pohledy na identitu a sexualitu. Ve starých kulisách se tak ocitají zcela noví herci, a jak je už v silně symbolických příbězích typické, nakonec jsme těmi herci v nějakém smyslu vždycky my sami. Vyústění příběhu je tak vlastně zprávou o nás samých – o našich problémech, touhách, obavách i snech.

Povídková sbírka, kterou držíte v ruce, je krásná ukázka superschopnosti symbolických vyprávění měnit se podle aktuální potřeby. Na tělo starých známých pohádek, jejichž scénář jsme už tisíckrát četli, slyšeli a viděli, navlékly autorky úplně novou róbu spletenou ze zkušeností, snů a strachů současného člověka. I v převleku za dystopii, horor, erotiku, humornou prózu a jiné žánry je ale pokaždé skvěle poznat, odkud daný příběh vyrůstá a kterým směrem se ubírá. Každá povídka je pak zároveň opatřena doslovem, ve kterém ty, kdo ji napsaly, specifikují, čím se nechaly inspirovat, na co navázaly a kterou verzi dané pohádky případně

použily. Kniha je tak nejenom souborem zábavných, okouzlujících, děsivých a inspirativních vyprávění, ale také procházkou po dávno známé krajině, s rozcestníkem po ruce. Ať se vám líbí tak, jako se líbila mně.

ŽÁBA

Tereza Janišová

Je obrovská. Macatá. Roztéká se do všech stran. Jako hromada hnědozeleného rosolu. Mezi všemi těmi růžovými polštáři působí nepatřičně. Z široké tlamy se valí kouř. Ve vypouklých očích žhnou plameny.

* * *

„Do prdele, ten brunch!“

Z postele vyskočím jako panáček na pružině. Normálně bych ten hnusný sen nejdřív chvíli rozdýchávala. Na to ale teď není čas.

Ultrarychlá sprcha, pudr, řasenka… Za deset minut vybíhám z bytu.

Proč se sakra chtějí sejít zrovna na věži? A ještě k tomu na té Žižkovské.

„Neli, tady!“

Mávají na mě z rohu prosklené místnosti s impozantním výhledem na celou metropoli.

„Ahoj, omlouvám se za zpoždění. Trochu jsem zaspala.“

„S tím si nedělej hlavu,“ mávne rukou táta. „Přišli jsme před chvilkou. Ačkoli ti to není moc podobný. Většinou jsi všude o čtvrt hodiny dřív.“

„Že by noční pánská návštěva?“ zazubí se máma s nadějí v hlase.

„Ne. Jen divný sny.“

„Škoda…“

„Raut vypadá báječně. Losos, rostbíf, saláty… My si ale objednali něco speciálního. A už se to nese!“

„Dobré ráno!“ Číšník postaví před rodiče dva talíře. „A dobrou chuť.“

Táta si radostně promne ruce. „No to je nádhera!“

Až teď mi dochází, co si to rodiče vlastně objednali. Můj žaludek se při tom pohledu chce nejdřív obrátit naruby, naštěstí si to ale nakonec rozmyslí.

„Žabí stehýnka?“

„Co jsme se vrátili z dovči ve Francii, nemůžeme se jich nabažit,“ objasní máma.

„Nebo spíš…“ zamyslí se táta, „nažabit.“

Rozhihňají se a s chutí se pustí do jídla.

„Dáš si taky?“

„Zkusím radši toho lososa.“

„Proč pořád zíráš ke stropu, Neli?“ chce vědět máma.

Snažím se vyhnout pohledu na vaše talíře, bleskne mi hlavou. Místo toho radši řeknu: „Jen se dívám, jak to tu mají vyřešený protipožárně. Taky už by si mohli pořídit něco soudobějšího.“

Svojí vlastní porce se dotknu, teprve když číšník odnese prázdné talíře po stehýnkách.

„Co že to všechno máme dnes v plánu, zlatinko?“ otočí se táta na mámu.

„Zajdeme na tu výstavu, o které mi říkala Áňa. Pak máme pedikúru a masáž lávovými kameny. A když budeme mít večer před divadlem nějaký čas nazbyt, skočíme se podívat do Pařížské na ty tvoje kalhoty a blejzřík. Když už jsme jednou za čas v Praze, tak si to musíme hezky užít. Nechceš se k nám na něco z toho přidat, Neli?“

„Moc děkuju, ale musím domů dohnat nějaké pracovní resty.“

„V sobotu?“ nechápe máma. „A zrovna na tvoje narozeniny? Ach jo… Žiješ jen prací. Osobní život je ale taky důležitý. Vždyť i o víkendu na sobě máš kalhoty a sako jak do kanclu. Přitom je venku tak krásně. Proč si někdy nevezmeš šaty? Slib mi, prosím tě, že si odteď aspoň občas dopřeješ trochu zábavy.“

„Neslíbím.“

„No jak myslíš. Už ti do toho nebudu mluvit, stejně to nemá žádný efekt. A co teda práce, když už jí věnuješ tolik času a energie? Daří se?“

„Ale jo. Celkem. Zavádíme teď úplně nový chytrý bezpečnostní systém do velkých administrativních budov. Fakt nemůžu říct, že bych se v poslední době nudila. Ale když to zvládneme dotáhnout, bude to–“

„No já si říkal, že jsi nějak bledší než obvykle,“ skočí mi táta do řeči a mezi obočím se mu objeví starostlivá vráska. „Tváře propadlý, kruhy pod očima. Pracuješ i po nocích, že jo? Pak se ale nemůžeš divit, Nelinko, že s tebou nikdo moc dlouho nevydrží.“

„Kariéra je skvělá věc,“ naváže máma, „ale žádný chlap to nakonec nevydejchá. Věř mi. Jako ten tvůj ajťák předloni. Nebo ten elektroinženýr s hezkou bradou. Ten byl taky moc fajn. Škoda, že ti to s ním nevyšlo. Všichni chtějí v zásadě to samé – pohodu a udržovaný domácí krb. Viď, čumáčku?“ Podrbe tátu na vousaté bradě.

„Je to tak, zlatinko. Ale máme skvělou zprávu, Neli. Podívej se.“ Podá mi přes stůl svůj mobil.

„Hm… trávník?“

„Nepoznáváš, kde to je?“ culí se máma.

„Přece ta prázdná parcela hned vedle našeho domu,“ prozradí táta. „Koupili jsme ji.“

„Až jednou zahnízdíš, tak si tam postavíš vlastní dům.“

Vymění si radostné pohledy.

„Tak co na to říkáš, Neli? Super, viď?“

Nadechuju se, abych jim řekla, že mi můj život vyhovuje přesně tak, jak je. Že se rozhodně nechystám vracet zpátky do rodného satelitu. Že podnikatelské baroko bytostně nesnáším. Že si ani nejsem jistá, jestli vůbec někdy chci hnízdit. Ale než stihnu všechny ty nežádoucí myšlenky zformulovat do slov, postaví číšník doprostřed stolu růžový dort zdobený zlatou polevou a makronkami. Hoří na něm jednatřicet svíček.

„Kde je to šampaňské?“

„Tady ho máme, výborně.“

„Všechno nejlepší, princezno naše!“

„A teď je na řadě dárek.“ Máma vyndá z kabelky podlouhlou obálku a podá mi ji.

„Dlouho jsme s maminkou přemýšleli, co bychom ti měli koupit. Když jsi byla malá, bylo to snadný. Největší radost jsi měla z plyšový deky s jednorožci nebo z novýho mobilu. Ale co teď, když už jsi velká holka? No a nedávno nás napadlo, že asi nejvíc oceníš něco praktickýho.“

„Jak se přehoupne třicítka, jde to čím dál hůř,“ mrkne na mě máma spiklenecky.

„Co jde hůř?“ Začínám cítit nepříjemné brnění v zátylku.

„No přece otěhotnět. Tohle je poukázka na zmrazení vajíček na nejvyhlášenější reprodukční klinice v Čechách. Samozřejmě, že to nakonec nemusíš vůbec využít. Třeba někoho potkáš včas a zadaří se normálně. Ale však víš. Pro jistotu.“

Jakmile za sebou zabouchnu dveře bytu a z amknu všech pět zámků, opřu se zády o futra a svezu se na vyleštěnou podlahu.

Nádech, výdech. A znova. Všechno je v pohodě. Jsi doma. Můžeš se uvolnit. Tohle je tvoje útočiště. Tvoje bezpečná – a po všech stránkách perfektně zabezpečená – oáza. Jsi tu jen ty a skandinávsky minimalistický interiér podněcující klid a vyrovnanou mysl.

Sakra, nepomáhá to. Všechno mám sevřené, srdce mi buší, jak kdybych právě uběhla maraton, zase je mi na zvracení, do očí se mi hrnou slzy. Shodím ze sebe sako, kalhoty vyměním za kraťasy a otevřu krabičku se sadou na aromaterapii. Levandule a majoránka. Oukej… Vetřu si voňavé olejíčky do spánků. Zkouším si ještě mačkat reflexní body na dlaních a schoulit se do pozice dítěte.

Kašlu na to. Stejně na mě tyhle ezo kraviny nefungujou.

Posadím se ke stolu a otevřu notebook. Práce je pro mě tím nejúčinnějším lékem. Jakmile se mi podaří rozchodit vzdálený přístup k počítači u mě v kanclu, přestane se mi jako zázrakem chtít zvracet a pnutí v hrudníku aspoň trochu povolí. Tady mě čekají jen data a vzorce. Ty nezajímá, co mám na sobě, jestli s někým chodím nebo kolik mi ještě zbývá vajíček. A hlavně se tu nevyskytují vůbec žádné žáby.

Do práce se vždycky zaberu natolik, že nevnímám svět kolem ani samu sebe. Přesně to právě teď potřebuju. Z nějakého důvodu se ale nedokážu naplno soustředit.

Bum. Bum-bum. Bum. Bum-bum…

Co je to sakra za kravál? Vstanu a otevřu dveře na balkon. Za mléčně průsvitnou přepážkou vidím na sousedním balkoně mužskou siluetu. Sedí tam a plácá rukama do malého bubnu. Nový soused. Před pár týdny jsem na chodbě zakopla o jeho krabice, když se sem stěhoval, osobně jsem se s ním ale ještě nesetkala.

„Promiňte?“ Zaklepu na přepážku. „Mohl byste s t ím prosím přestat? Potřebovala bych se soustředit na práci.“

Buben ztichne. Hurá. Okamžik na to vykoukne sousedova tmavovlasá rozcuchaná hlava zpoza přepážky.

„Zdravím,“ zubí se na mě rozespale. „My se ještě neznáme.

A přitom jsme sousedi už skoro měsíc. Vy na balkon moc nechodíte, co? Patrik, těší mě.“

„Nela. Tak jo, fajn… zatím nashle.“

Jen co sednu k počítači, bubnování se ozve znovu. To si snad dělá srandu…

„Promiňte, ale myslíte, že jsem za tu jednu minutu stačila dodělat veškerou práci?“

„To netuším. Proč?“

„No že zase bubnujete.“

„Vítám ráno.“

„Jsou dvě hodiny odpoledne.“

„O víkendu jsou i dvě odpoledne ráno.“

Proboha, co je to za magora?

„Mám opravdu hodně práce. Byl byste tak hodný a přestal s tím?“

„Jasně. Za chvíli…“

„Super.“

Balkonové dveře za sebou zavřu s větší razancí, než je mi vlastní, a jdu hledat špunty do uší.

* * *

Tlustá žába.

Růžové polštáře.

Hořící oči.

* * *

„Tak co ten teambuilding?“ zeptá se Václav, když projde kolem otevřených dveří do mojí kanceláře. „Na personálním už to chtějí uzavřít, aby mohli zamluvit pokoje a jídlo.“

„Táhnout se skoro tři hodiny někam do zapadákova, abych si přes den zahrála infantilní hry a večer se opila u táboráku? Ne, díky.“

„Bude sranda. Slíbila jsi, že se tentokrát přidáš.“

„Neslíbila. Nikdy nic neslibuju.“

„Jak myslíš,“ pokrčí rameny. „Dám si ještě jedno rychlý kafe. Chceš taky?“

„Dala bych si, dík, ale už jsem skoro na odchodu. Dneska jdu dřív. Musím se vyspat.“

„Vždyť nám má ještě ten týpek odprezentovat návrhy novýho loga.“

„No jo vlastně. V kolik?“

„Za deset minut. Už čeká v zasedačce.“

Když si pak s dotyčným týpkem potřesu rukou, nabydu dojmu, že jsem se už definitivně zbláznila. Sice se učesal, nasadil kulaté brýle a dobře padnoucí košili, ale… Sakra, je to můj bubnující soused!

V první chvíli se tváří podobně překvapeně jako já. Naštěstí rychle nasadí neutrálně profesionální úsměv a já udělám totéž.

„Kdo ho najal?“ šeptám Václavovi nenápadně během grafikovy prezentace, kterou prakticky vůbec nevnímám.

„Přece ty,“ opáčí Václav. „Fakt by ses měla vyspat.“

Je to tak. Líbilo se mi jeho portfolio a napsala jsem mu jeden e-mail. Jen něco ve smyslu, že bychom chtěli nové firemní logo a nějak v něm zachovat původní motiv ulity jako symbolu bezpečí. Když se chytil, zbytek komunikace s n ím jsem pak už předelegovala na Václava. Úplně mi to vypadlo z paměti. V poslední době je toho tolik a spím tak blbě, že můj mozek vypouští veškeré méně důležité informace.

Jak je ale možné, že se mi na vytvoření nového firemního loga podařilo najmout zrovna mého souseda? Co když si pak nějak našel mou adresu a nastěhoval se do vedlejšího bytu z nějakého podezřelého důvodu schválně? Blbost. Bydlí tam už měsíc a já ho najala teprve před dvěma týdny. A objevila jsem ho mezi stovkami jiných grafiků na webu úplnou náhodou. Nesnáším divné náhody. Otřásají mou pracně vybudovanou iluzí jistot.

„Nechci mluvit tady za kolegyni, ale mně osobně se vaše práce velmi líbí. Hlavně varianty číslo dva a tři. Ty vypadají parádně. Bude to těžké rozhodování. Co myslíš ty, Nelo?“

„Hm…“ To už je konec? „Ano. Souhlasím s kolegou. Ještě si to musíme v klidu promyslet. Pošlete nám prosím všechny varianty na e-mail. Dáme vám vědět co nejdříve.“

Když se s grafikem loučíme, věnuje mi krátký poťouchlý pohled, čehož si Václav naštěstí nevšimne.

„Vypadá v pohodě. A ty návrhy jsou fajn. Mělas na něj šťastnou r uku.“

„Jo, ale nechci se s laděním loga crcat moc dlouho. I tak toho teď máme nad hlavu. Hele, už nám to poslal. Nesedneme si na to ještě teď? Chci mít tyhle první připomínky co nejdřív z krku, ať na tom už může začít dělat.“

„Vezu kluka na trénink a holku na holčičí přespávačku. Ať prostě udělá hybrid tý dvojky a t rojky. Zkusíš mu to nějak zformulovat, prosím tě? Tyhle věci ti jdou stejně líp a já už to dneska nedám. Sedneme si pak spolu až nad tou další variantou, jo? Dík moc, máš to u mě.“ * * *

Zdravím Vás, Patriku, děkujeme za zaslání Vašich návrhů. Jsme s nimi velmi spokojeni. Jak již nastínil kolega, nejvíce se kloníme k variantám č. 2 a 3. Finální varianta by měla být jakýmsi ideálním průnikem mezi nimi. Rádi bychom to s vámi detailněji probrali na další schůzce. Měl byste čas příští pondělí ve 14:30?

Díky, pěkný den.

Nela

Dobrý večer, Nelo, mám radost, že se Vám moje návrhy líbí. Příští pondělí ve 14:30 čas mám. Případně, pokud máte čas teď, stavte se u mě a můžeme to probrat začerstva.

Patrik

Pokud mám čas teď ? Před chvílí jsem dorazila domů a převlíkla se do tepláků. Přece si nemyslí, že tam takhle večer jen tak nakráčím a z aťukám mu na dveře. Je ale pravda, že když to probereme ještě dneska a začerstva , pravděpodobně mi to ušetří dost času. Moment, Nelo, neukvapuj se. Radši mu nejdřív pořádně projeď web, LinkedIn a taky Instagram. Jestli to třeba není úchyl. Protože na sockách se tohle dá samozřejmě bezpečně poznat. Osmadvacet let. Má uměleckoprůmyslovou školu. Studoval taky v Londýně, na stáži byl Barceloně. Asi docela dost cestuje.

TEREZA JANIŠOVÁ

Japonsko, Mauricius, Mexiko… Co je sakra tohle? Tady na té fotce je do půl těla nahej a do t my kreslí žlutooranžové obrazce dlouhou

hořící tyčí.

Možná to není úchyl, ale určitě je to blázen. Vždyť ten člověk si zahrává s ohněm. Doslova.