VÁCLAV VOTRUBA
ŠUMAVSKÝ DES PAMETI PRASTARÉ
ŠUMAVSKÝ DĚS: PAMĚTI PRASTARÉ
Text © Václav Votruba, 2017, 2018, 2025
Ilustrace na obálce © Jiří ARBE Miňovský, 2025
Fotografie © Roman Petrů, 2025
Redakce: Martin Štefko
Korektury: Barbora Vaňková
Sazba a grafické zpracování: Michal Březina
Sazba e-knihy: David Konečný
Vydalo nakladatelství Martin Štefko – Golden Dog v roce 2025
Svatojanská 703, 382 32 Velešín www.goldendog.cz
1. vydání
Vytiskla TISKÁRNA PROTISK, s.r.o.
Rudolfovská 617, 370 01 České Budějovice www.protiskcb.cz
ISBN 978-80-53027-87-8
ISBN 978-80-53027-88-5 (PDF)
ISBN 978-80-53027-89-2 (ePub)
ISBN 978-80-53027-90-8 (MOBI)
Martinu Štefkovi za to, že vykopal tuhle mrtvolu, a vašnostovi Ladislavu Klímovi za všechnu tu něžnou literaturu, kterou zlepšil tento svět.
Rok 2017 se zapsal do dějin české literatury. A vlastně i do dějin Šumavy. Spisovatel Václav Votruba poprvé světu představil bájné stvoření zvané Šumavský Děs. Po celá staletí si o něm v zapadlých chalupách šeptali, staré babky vyprávěly při svíčkách, dědci se po knajpách předháněli, kdo ho kdy viděl… Ale přišla nová doba. Doba, která mýtům nepřála. Doba technická, vědecká, studená a nudná. Proto se Děs rozhodl vylézt ze stínů a odvyprávět Václavu Votrubovi příběhy, které během svého dlouhého života nasbíral.
Výsledkem byla kniha Šumavský Děs: Paměti bájné šumavské bytosti , na kterou o rok později navázalo pokračování. Obě díla se dávno rozebrala a smutní čtenáři, kteří si je nestihli pořídit, dlouhé roky ronily slzy, že je nemohou mít ve sbírce. O to více, když se jim v dalších letech v knihovničkách usídlily dvě novější knihy Šumavský Děs: Paměti okultní a Šumavský Děs: Paměti upírské.
V roce 2024 se na Mouřenci na Šumavě sešel Šumavský Děs s Václavem Votrubou a Martinem Štefkem z Golden Dog. Probírali, na co by se měla zaměřit další kniha, když Martin znenadání navrhl, že by to chtělo novou verzi nejstarších pamětí. Děs o tom zprvu nechtěl ani slyšet, rozčiloval se, vyhrožoval Martinovi, že na něj pošle šumavské fantómy, ale nakonec usoudil, že nemá cenu vzdorovat.
Vynutil si však, že se nebude jednat o nové vydání, ale o výbor toho nejlepšího z prvních dvou knih. Zároveň, že bude text lehce přepracován, aby měla nová verze smysl.
Možná vám tedy příběhy v této knize přijdou povědomé. Možná ne. Možná vám tady něco bude chybět, ale neplačte, Děs tvrdí, že těch pár kapitol, které roztrhal, stálo za kupu hnoje. Ba co víc… po těch letech si nebyl jistý, jestli se popsané události vůbec staly, nebo zda si je tehdy vyfabuloval. Děs je zkrátka svůj. I proto ho milujete.
Na závěr dodejme, že kniha má podtitul Paměti prastaré z toho důvodu, že se jedná o nejstarší písemně zaznamenané Děsovy vzpomínky. Samotné příběhy přitom patří k těm mladším.
Paní Emílie z Českého Krumlova
Kdy: 20. století
Kde: Český Krumlov
Paní Emílie. To byla sympatická dáma. Trošku krutá, ale… no... udělejte si obrázek sami. Tenhle příběh mám rád.
Děs
„Přines mi vodu, dělej, ty mrcho!“ vykřikla Emílie, uvězněná na svém loži. Byla potomkem dávného šlechtického rodu, takže jí v žilách kolovala modrá krev, čímž se vždycky ráda chlubila. Dávala najevo svou nadřazenost, obyčejným člověkem opovrhovala, hnusil se jí. Nikdy se tím netajila. Tuhle ženskou neměl v Českém Krumlově nikdo rád.
„Ano, madam,“ ozvalo se z dolního patra. Ani šlechtic se nevyhne stáří, v případě Emílie dokonce přišlo dřív, než bývá zvykem. V pouhých šestapadesáti letech onemocněla myositidou, která spustila další závažné nemoci. O dva roky později již byla zcela odkázána na lůžko ve svém domě v ulici Latrán.
Jelikož neměla žádnou rodinu, musela do svého života vpustit cizí ženu. Ženu, které se ve svém nitru štítila, stejně jako každé jiné osoby neurozeného původu. Neměla však jinou možnost. Řeč je o Zuzaně, devatenáctileté dívce s pronikavýma modrýma očima a úsměvem, ze kterého šíleli snad všichni chlapci ve městě. A nejen oni, stále častěji se jí dvořili i starší páni, z nichž někteří neměli problém ani s tím, že by porušili slib manželský. Jenomže Zuzana již přítele měla, byl jím vyhlášený grázl Petr Vlk, který měl už jako nezletilý na triku nejeden delikt. To paní Emílie netušila, v té době začínala mít jiné starosti a městské klepy se k ní dostávaly stále řídčeji.
Zuzana se objevila ve dveřích se sklenicí vody na tácku. Emílie ležela v posteli odkrytá, noční košili vykasanou až pod prsa, takže ošetřovatelka opět spatřila její vychrtlé tělo, které v ní vzbuzovalo šílený odpor.
„Tady máte,“ řekla jemně.
Emílie se na ni podívala a snad se na tváři pokusila vyloudit i úsměv, avšak po chvilce se jí v očích objevil stín, který Zuzana moc dobře znala. „Vypadni, poběhlice,“ ozvalo se z okoralých rtů. Emíliina pravá ruka vystřelila a sklenici srazila na zem. Ta se samozřejmě rozbila. „Jsi k ničemu! Copak nevíš, že mám nemocné svaly, že je nemohu korigovat? Je to tvoje vina!“
Zuzana měla podezření, že v tomto případě nemoc roli nehrála, ale jen poslušně pokývala hlavou. „Moc se omlouvám, hned vám přinesu novou sklenici a vodu utřu.“
Měla nepříjemnou práci, kterou by nezvládl každý, ale ona se jí chtěla držet stůj co stůj. Emílie jí sice měsíčně vyplácela směšné peníze, ale nechala ji u sebe bydlet, což pro Zuzanu bylo nejdůležitější. Vzhledem k tomu, že stará paní trávila celé dny v posteli, mohla ošetřovatelka užívat celý dům.
„Ne, žádné utírání,“ ozvalo se z postele, když byla Zuzana ve dveřích. Otočila se a nechápavě na Emílii pohleděla. „Tu vodu z podlahy vylížeš!“
„Ale…“ vysoukala ze sebe Zuzana.
„Žádné ale, holčičko. Buď to teď hned vylížeš, nebo se sem už nikdy nevracej.“
„To neudělám,“ zakroutila dívka hlavou. Věděla, že všechno má své meze.
„Ale uděláš. Teď hned!“
„Skončím, nikdo se o vás starat nebude,“ zabojovala Zuzana. V očích se jí objevily slzy.
„Hned!“ zakřičela bába.
Zuzana nevěřila, že to skutečně dělá. Že poníženě klečí vedle postele staré ženské, která si už ani nedokáže utřít zadek. Že se chystá vylízat podlahu. „Ne, prostě to neudělám,“ zvedla se.
„V tom případě odejdi z tohoto domu.“
„Potřebujete mě…“
„Odejdi.“
Zuzana chvíli stála před postelí a bojovala s chutí tu starou rašpli zaškrtit. Ani by jí to nestálo příliš sil.
„Dobře, udělám to,“ řekla a o několik vteřin později již vodu ze země slízávala. Cítila na jazyku prach, pachuť čehosi prohnilého. Zvedal se jí žaludek, ale svůj úkol splnila. Emílie ji mlčky pozorovala a Zuzana by dodnes odpřisáhla, že se jí v koutku úst objevil úsměv.
„Říkám to pořád, jsi jen lidský odpad, co pro peníze udělá všechno,“ konstatovala ta stará bréca a zavřela oči. Tím dala najevo, že chce spát.
„Tu vodu vám přinesu?“ zeptala se Zuzana. V ústech pořád cítila všechnu tu špínu.
„Jdi k čertu.“
* * *
O tři hodiny později, to už byl večer, se z horního patra ozval nakřáplý ženský hlas. „Zuzano, děvče, pojď sem!“
Ošetřovatelka klimbala v křesle, nejdříve měla pocit, že se jí jen něco zdá, ale když hlas, ve kterém bylo cítit počínající šílenství, zintenzivněl, vystřelila a běžela do schodů.
„Ano, madam?“
„Kde to jsem, Zuzano?“ ptala se šlechtična. Očima těkala po místnosti, byla dezorientovaná a vystrašená. Zuzaně přišla ještě sešlejší než kdy jindy, možná i o něco menší, vlastně se v té posteli ztrácela.
„Jste přece doma, paní.“
„Nejsem doma, tady to neznám!“
„Nebojte, jste doma, v bezpečí.“ Zuzana ji pohladila po vlasech a přikryla ji. „Jenom se vám něco zdálo.“
Emílie jí evidentně nevěřila, ale nechala se uchlácholit. „Děkuji ti, děvče.“
Zuzana se jí chvíli dívala do očí. Ležela před ní úplně jiná žena než odpoledne. Žena ztracená ve svých chorobách, žena na pokraji života, žena odevzdaná osudu. „Potřebujete něco?“
„Ne, děkuji, omlouvám se, že jsem tě vyrušila, když už je noc.“
„Je teprve večer…“
„I tak… Promiň.“
„Nemáte hlad?“
„Ne.“
„Na záchod se vám nechce?“
„Ne.“
„Tak dobrou noc.“
„Dobrou.“
Zuzana myslela na Petra, neviděli se už dva dny, což jí připadalo nekonečné. Paní Emílie ho nenáviděla. Po setkání, kdy jí Petr k posteli přinesl květiny, za které dal poslední peníze, Zuzaně dala ultimátum: Buď on, nebo ona. Mladí milenci se tak scházeli potají. Zuzana si to nedokázala vysvětlit, ale i když byl Petr přes den dole, její zaměstnavatelka o něm nahoře věděla. Možná ho cítila, možná slyšela jeho přidušený smích, prostě o něm věděla. Zuzanu pak tahala za vlasy, nebo jí do rukou zatínala nehty. Trýznila ji a na očích jí bylo znát, jak se náramně baví. V noci většinou krotla a o Petrově přítomnosti neměla ani páru.
Ošetřovatelka seděla na židli vedle své postele a hleděla na ulici. Centrum Českého Krumlova na ni mělo uklidňující vliv. Vždy si představovala staré časy, kdy se po městě pohybovali Emíliini předci. Načepýření a v těch nejdražších oděvech. Byli všichni tak nepříjemní a povýšení? Mohla za to údajná modrá krev?
„Zuzano!“ vytrhl ji ze zamyšlení rozzuřený křik.
„Už letím!“ zavolala dívka a navlékla si přes košilku svetr.
Žádná odpověď. Ticho. Třeba spí, pomyslela si Zuzana, ale věděla, že tomu tak není. Věděla, že ta bestie číhá. Číhá v temnotě svého zatuchlého pokoje, ze kterého se ošetřovatelce zvedal žaludek.
Slabě zaklepala na dveře a otevřela. Emílie seděla na posteli. „Bože, jak jste to dokázala?“ neudržela se Zuzana. Fakt, že se ta chorobami prolezlá ženská dokázala posadit, ji fascinoval. Byla přesvědčena, že Emílie bude navždy upoutaná na lůžko.
„Mlč a pojď sem,“ odsekla šlechtična. V očích měla plameny, opět to byla úplně jiná žena, než s jakou mluvila před chvilkou.
„Pojď sem,“ zopakovala. Ošetřovatelka nehybně stála ve dveřích. Byla jako přikovaná, nechtěla k té staré hydře, věděla, že ji opět čeká bolest a ponížení.
„Tak bude to?“
„Ano, madam, už jdu.“
„To bych prosila.“
Emílie shodila pokrývku na zem. Zuzana si okamžitě všimla promočeného prostěradla.
„Co to je?“ tázala se stará paní hlubokým hlasem.
„Ptala jsem se vás, jestli potřebujete na záchod…“
„Ptala ses, zda se mi NECHCE na záchod. To je rozdíl, ty mrcho.“
„Promiňte.“
„Pojď ještě blíž.“
Zuzana přistoupila, jak nejblíž to šlo. Byla smířená s tím, že přijde trest. Určitě ji zase bude tahat za vlasy. A také že ano. Zkostnatělá ruka ji chytila a srazila k posteli. Přímo na promočené prostěradlo.
„Lízej!“
Pameti prastaré
„Ne, to přece nemyslíte vážně,“ bránila se uslzená dívka.
„Lízej!“
Věděla, že nemá na výběr. Věděla, že tu noc v ní zemřela mladistvá naivita a nevinnost. Tu noc se všechno zlomilo. Když jazykem přejížděla přes prostěradlo a za hlavou slyšela úchylný skřehot, byla přesvědčena, že je na absolutním dně, od kterého už se může jen odrazit. Níž to již přece nejde. Jenomže se mýlila…
* * *
Když ráno Emílii nesla snídani, měla zrychlený tep. Nevěděla, co může čekat. Šlechtična byla čím dál nevyzpytatelnější. Jako by se v jejím těle nacházelo hned několik osobností. Nebo to celé jen hrála? Chtěla si před smrtí užít pořádné divadlo? Tragické představení o dvou rolích?
Byla vzhůru. Ležela na zádech a hleděla do stropu. „To je dost, už jsem měla hlad,“ řekla celkem klidně.
„Nechtěla jsem vás budit…“
„Budit? Jsem vzhůru nejméně dvě hodiny, nemohu si dovolit vyspávat. Musím pracovat.“
„Pracovat?“ podivila se Zuzana.
Emílie se na ni podívala. Dívka nedokázala rozpoznat, zda v jejím obličeji vidí pobavení, vztek, nebo jen počínající demenci, kterou přinášela vleklá nemoc.
„Pracovat…“
„Na čem budete pracovat, smím-li se zeptat?“
„Nebuď zvědavá, huso.“
„Dobrá…“
„Co dnes plánuješ k obědu?“
Otázka Zuzanu překvapila. Emílie totiž většinou nejedla. Vlastně přežívala jen na chlebu a tekutinách.
„Přála byste si něco speciálního?“
„Zelí.“
„Zelí?“
„Co je na tom divného?“
„Vlastně nic. Vzhledem k tomu, že je neděle, to dává i smysl. Uděláme si slavnostnější oběd, co vy na to?“
„Věděla jsem, že mě pochopíš,“ pokusila se šlechtična o úsměv.
„Pokud chcete, můžu vařit častěji.“
„To bych byla ráda.“
„Dobrá,“ řekla ošetřovatelka a vyšlápla si ke dveřím.
„Zuzano, počkej,“ ozval se nečekaně jemný hlas.
„Promiň mi ten včerejšek, ta nemoc mě ničí.“
„To nic. Vím, že to máte těžké.“
Těžké to měla, to ano, Zuzana však věděla, že
Emíliina rostoucí tyranie nemá s nemocí nic společného. I po tolika hodinách cítila kyselou moč na jazyku.
Zelí bylo chutné. Všechny ingredience naštěstí měly ženy doma, takže Zuzana nemusela běhat po okolí a nic shánět. Stará paní dokonce spořádala šest knedlíků. A pořád neměla dost. „Dala bych si zákusek,“ konstatovala.
„Možná bych mohla něco sehnat ve městě.“
„Tak na co čekáš?“
„Už jdu.“
„A stav se cestou v hostinci pro pivo, musíme to spláchnout!“
Zuzana Emílii nepoznávala. Šlechtična a pivo? To bylo nemyslitelné. Přesto její přání splnila. „Aby se vám neudělalo špatně, není to pro vás zrovna nejlepší kombinace,“ prohodila, když jí nalévala sklenici.
„Stejně brzy zemřu, tak co bych si trošku neužila. Víš, o čem jsem přemýšlela?“
„Nevím.“
Pameti prastaré
„O tom, že nemám žádné děti, žádné příbuzné, o kterých bych věděla…“
„Ano.“
„… a tím pádem není nikdo, kdo by zdědil můj majetek.“
Zuzaně přejel mráz po zádech. Snaží se jí stará paní něco naznačit? „To mě mrzí.“
„Nemusí. Přemýšlím totiž, že bych závěť napsala na tebe.“
„Na mě?“
„A ne? Jsi můj nejbližší člověk.“
„Ano, ale–“
„Žádné ale nechci slyšet. Drž zobák a nalej mi ještě sklenici. Nebo víš co, nech mi tady celý džbán a jdi si odpočinout.“
„Celý džbán? Bude vám špatně.“
„To je moje věc.“
Zuzana neochotně odešla. Bouřilo v ní mnoho emocí, byla nadšená z toho, co právě slyšela, stejně tak ale tušila, že to nebude jen tak. Emílie něco chystala.
Zhruba za hodinu se ozvalo jemné zavolání. Už když dívka stoupala do schodů, měla zvláštní pocit. Nechtěla do toho pokoje.
„Zuzano, pospěš.“
Přidala do kroku. Šlechtična byla celá bílá. Už od dveří Zuzana poznala, že jí není dobře. Rychle k ní přikročila a sklonila se k ní. V tu chvíli ji Emílie pozvracela. Ten zápach byl zničující, chtěla zešílet, vyběhnout z domu a už se nevrátit. Ze všeho nejhorší byl ale smích. První upřímný smích, který od té fuchtle kdy slyšela. Ta bába se popadala za břicho!
„To jste udělala schválně,“ konstatovala Zuzana znechuceně.
„Když myslíš,“ ušklíbla se Emílie. „A teď šupšup, přece mě tu takhle nenecháš.“
