oSmá hodina denní
(13.00–14.00)
Otrokyni jímají obavy
Otrokyně Athoa čeká na svého pána Theokrita hned u domovních dveří. Právě se v doprovodu mladšího bratra vrací z předběžného soudního slyšení, na němž jejich třetí, nevlastní bratr Antifon požadoval vydání dvojice domácích otrokyň k útrpnému výslechu. Jmenovitě se jednalo právě o Athou a její družku Fylelé.
Rozhořčený Theokritos cestou do síně, kde na něho netrpělivě čeká matka, otrokyni sdělí, že zatím nevlastního bratra odbyl. Prý Antifonovi navrhl, ať svou žádost poskládá, nejlépe tak, aby měla co nejvíc ostrých hran, a pak si ji strčí někam. Když to zaslechne Fylelé, vydechne úlevou, Theokritův úsměv však nepůsobí nijak vesele. Athoa raději mlčí, dobře ví, že nebezpečí zdaleka nepominulo. Pokud by to kauze pomohlo, Theokritos se bez mrknutí oka sám chopí mučicích nástrojů. Ale Antifonovi jde jen o rodinný majetek, snad je tedy pán kvůli bratrově chamtivosti nenechá zmrzačit.
Ovšem ani Antifon se jen tak nevzdá. Když rodina odmítla vydat otrokyně na mučidla, mohlo by to mluvit v jeho prospěch.
V sázce je hodně, vzniklo podezření, že se ty dvě podílely na úkladném otrávení athénského občana.
Před čtrnácti lety se zesnulý manžel Theokritovy matky přátelil s jistým Filoneiem. Dotyčný vlastnil konkubínu jménem
Dilitira, jejíž služby ho již omrzely. A protože se právě chystal na obchodní cestu mimo Athény, rozhodl se využít situace a konkubíny se zbavit. Chtěl ji prodat do nevěstince. Než však vyrazil na cestu, zastavil se i s onou konkubínou v domácnosti svého přítele. Potud se vyprávění všech stran shoduje.
Dále však Antifon uvádí, že se jeho macecha rozhodla
Dilitiře pomoci. Osobně připravila nápoj lásky, který konkubíně předala po otrokyni Fylelé. Podle plánu měla
Dilitira elixír nenápadně přimíchat do Filoneiova vína, aby k ní po jeho požití opět zaplanul láskou. Manžel Antifonovy macechy (a Theokritovy matky) pil víno z téhož měsidla, ale to nemohlo škodit. Která žena by nechtěla, aby ji muž miloval ještě o poznání víc?
„Ten elixír nedostala ode mě!“ namítá nyní obviněná matka. „Jestli si vzpomínáš, Theokrite, tvůj otec se právě chystal odcestovat na Naxos, zatímco Filoneios chtěl v přístavu obětovat bohům za zdar svého podniku. Proto se do Pirea vydali společně.“
Každý zná v přístavu přinejmenším tucet míst, kde vám kouzelný nápoj prodají. Podle Theokrita zoufalá Dilitira požádala nějakou čarodějnici o co nejsilnější lektvar. Většina elixírů lásky se podává postupně, kapka každý den, aby city vytoužené osoby pozvolna narůstaly. Na to ale Dilitira neměla čas, chystali se ji prodat hned následujícího dne. Jakmile elixír získala, ať už jí ho prodal, kdo chtěl, nalila ho všechen do vína, které po večeři nesla pánovi a jeho příteli. Filoneios zemřel na místě, Antifonův otec bojoval o život dva týdny, teprve pak odešel k předkům.
Theokritova matka u soudu nevypovídala, ženám podobné počínání nepřísluší. Obhajoby proti nařčení z travičství se proto musel ujmout její starší syn. Theokritos nyní matce popisuje průběh líčení: „Podle Antifonova tvrzení ses otci ve chvíli, kdy ležel na smrtelné posteli, samolibě přiznala. Prozradila jsi mu, žes využila zoufalství Filoneiovy konkubíny a vnutila jí jed vydávaný za nápoj lásky. Athoa přitom tvé chladnokrevné přiznání vyslechla.“
Jmenovaná otrokyně se snaží rozpomenout na tehdejší události. Skutečně obě setrvávaly u pánova smrtelného lože. Pečovaly o něj, dělaly vše, co jim doporučil lékař. Antifon, tehdy malý chlapec, se na něj zašel podívat jednou nebo dvakrát. Domníval se, že otec jen trochu stůně. Zato jakmile mu nedávno došlo, že by se mohl hlásit o dědictví, rodina se ho nedokáže zbavit.
Antifon samo sebou vidí věci jinak. Před soudem odpřisáhl, že mu otec prozradil, k čemu se macecha přiznala, a naléhal na něj, aby zjednal spravedlnost. Nyní, když se z chlapce stal muž, nastal čas splnit posvátnou povinnost, byť ho rmoutí, že se musí postavit proti svým příbuzným.
Když Theokritův popis dnešního zasedání soudu dospěje až sem, v místnosti se rozhostí zádumčivé ticho. Athoa přemýšlí, proč otec schopný před smrtí tak závažného rozhovoru raději neposlal synka pro městské úředníky a nezměnil závěť v neprospěch úkladné choti. Mohl ji snadno vydědit, nebo dokonce obvinit. Ani jedno však neudělal.
Theokritovy myšlenky se zjevně ubírají stejným směrem. „Antifon by mohl namítat, že mu macecha zabránila opustit dům. Vždyť byl ještě nezletilý.“
„A co lékař?“ namítá Athoa. „Ten přece přicházel a odcházel, jak bylo potřeba. V rozhovoru s umírajícím nebo s Antifonem mu nikdo nebránil.“ Snad všechny tyto otázky
Nevěstka před řeckým soudním tribunálem
obhajoba dostatečně zdůrazní. Antifon se zjevně chytá každého stébla, proto přišel s tvrzením, že se macecha přiznala otrokyni. Jestli se mu nepodaří dostat svědkyni na mučidla, Theokritovu matku neodsoudí a on odejde s prázdnou.
„Na soud se musíme připravit v každém případě,“ domnívá se Theokritos. „Ctihodní athénští muži se svých vlastních žen bojí víc než Sparťanů. A v poslední době se otravy nepohodlných manželů dost rozmohly, proto všichni při zmínce o jedu okamžitě zbystří. Vzhledem k náladě ve městě budou archonti z pozice nejvyšších soudních úředníků trvat na veřejném projednávání.“
„A budou na mě pohlížet jako na kentaura Nessa, i když Filoneios nebyl žádný Herakles,“ podotkne Theokritova matka smutně. Naráží na legendární konec slavného hrdiny, kterému
vlastní žena napustila plášť otrávenou krví proradného kentaura
v domnění, že jde o prostředek k povzbuzení lásky.
„Kdepak,“ vrtí hlavou Theokritos, „s tímhle rozhodně nepřijde. Srovnání je příliš přesné, soudce by napadlo, kde se inspiroval. Podle jeho dosavadní výpovědi bych odhadoval, že tě označí spíš za Klytaimnestru.“
„Klytaimnestra?“ poznamená matka, „ano, tu bych dokázala zahrát.“ Zaujme tragickou pózu.
Athoa musí povolat na pomoc nevalné znalosti mytologie, aby jí došla spojitost. Klytaimnestra byla nevlastní sestra krásné Heleny Trojské, proslavila se však ještě jinak. Zatímco její manžel, mykénský král Agamemnon, válčil pod hradbami Troje, zapletla se s jeho bratrancem. Athénští muži se do podobné situace dokážou snadno vžít. Vždyť i oni tráví podstatnou část roku na válečných taženích nebo na moři, zatímco jejich ženy si musejí doma poradit samy. Když se Klytaimnestřin královský manžel po letech vrátil pokrytý prachem cest, milovaná choť mu připravila lázeň – a sotva se do ní ponořil, ubodala ho.
Legendární vražedkyni však k temnému činu neponoukl jen vášnivý milenecký poměr. Měla dobré důvody manžela nenávidět, vždyť zabil jejího předchozího muže, znásilnil ji, unesl, dokonce obětoval její dceru, aby si na cestu k trojským hradbám u bohů vyprosil příznivý vítr.15 Na tohle si ovšem athénští muži nikdy nevzpomenou. Klytaimnestra jim většinou vytane na mysli, kdykoliv pro ně manželky připravují lázeň… Pokud Antifon nasadí soudcům do hlavy, že si jeho macecha počínala jako Klytaimnestra, bude mít z poloviny vyhráno. A jestli tribunál domnělou vražedkyni skutečně odsoudí, připadne mu veškerý majetek po otci. Synové z druhého manželství, včetně Theokrita, nedostanou nic, kvůli matce-travičce ztratí dokonce i střechu nad hlavou.
Bez svědecké výpovědi otrokyň Athoy a Fylelé ale stojí
Antifonovo obviňování na vodě. Nepochybně využije vrozené mužské podezřívavosti a strachu z nevěry. Bude se dovolávat olympských bohů, neboť došlo ke zločinu proti lidským i božským zákonům. Připomene všem přítomným bezmocného nešťastníka na smrtelné posteli, neschopného pomsty na samolibé manželce, co ho chladnokrevně otrávila. Na soudce tím zřejmě velký dojem neudělá, zato se mu může podařit zburcovat nenávistný dav, který pak vezme spravedlnost do vlastních rukou.
Theokritos nyní připravuje znění obhajoby. Začne vysvětlením Antifonových pohnutek. Zde přece vůbec nejde o pomstu za vraždu spáchanou před mnoha lety, koneckonců ani k žádné vraždě nedošlo. Žalující stranu nepohání nic než touha po majetku, přitom nedokáže předložit víc než nepřesvědčivou vyprávěnku. Matka je zjevně nevinná, Theokritos tedy rozhodně nenechá trpět své otrokyně na mučidlech pro nic za nic. Důkazy ostatně dávno vzaly za své a na lidskou paměť se nelze spoléhat. Porotci by měli verdiktu věnovat mimořádnou pozornost, vytyčí totiž příklad pro budoucnost – a nikdy nevědí, kdy se sami ocitnou před soudem.
Naslouchajícího mladšího bratra Theokritos nepřesvědčí. „Antifon bude hrát na city, což zapůsobí spolehlivěji než naše snaha zapojit rozum. Ale jsi starší, zařídím se podle tvých pokynů.“ Nato mladší muž ve společnosti otrokyň odchází, Athoa se však ještě chvíli nenápadně zdrží za dveřmi. Zajímá ji pokračování rozhovoru.
Když si Theokritos myslí, že s matkou osaměl, tichým hlasem přizná: „Nechtěl jsem to před nimi říkat, aby je nenapadla nějaká nepředloženost, například útěk. Ale po vyslechnutí výpovědí jsem mluvil s řadou přátel. Pokud prý
nevydáme otrokyně k výslechu, obhajoba tím hodně utrpí.
Možná nám v zájmu spravedlnosti nic jiného nezbude.“
„Ne!“ namítne matka tak rázně, až to Theokrita zaskočí. Athoa se nezdá překvapená ani v nejmenším. Napíná uši, chce slyšet, co syn odpoví.
„Netušil jsem, že ti na nich tolik záleží,“ omlouvá se Theokritos. „Vždyť jim pak můžeme zavolat lékaře a poskytnout veškerou péči…“
„Nesmíš to udělat!“ šeptá naléhavě matka. „Antifonův otec vydržel víc, než jsem čekala. Když jsem mu vše prozradila, ještě pár dní přežil. A všetečný spratek Antifon se nedal jen tak odehnat. Navíc mě slyšela i ta prokletá Athoa!“
Věřte, nevěřte
Události popsané v této kapitole se kdysi skutečně odehrály.
O jejich průběhu se lze dodnes dočíst v řeči athénského řečníka Antifona (480–411 př. n. l.) s výmluvným názvem Proti travičství nevlastní matky. Jde o jednu z patnácti Antifonových dochovaných řečí; její datování sice zůstává nejisté, nicméně odborníci ji kladou někam mezi léta 419 a 114 př. n. l.
Podle jejich názoru totiž Antifon čekal, až jako řečník získá dostatečnou vážnost a sebejistotu. Teprve pak se odhodlal předložit soudu k posouzení nehezké rodinné tajemství.
Stejně tak se však podnětem k falešnému obvinění jeho macechy mohly stát spory o majetek s nevlastními bratry.
Obhajoba protistrany se bohužel nezachovala, nevíme ani to, jak soud nakonec rozhodl. Zato víme, že se Antifonova snaha pohnat k útrpnému výslechu otrokyně v majetku nařčené macechy nesetkala s úspěchem. Jeho obvinění proto povětšinou sestává dílem z nepodložených tvrzení a dílem
z nestydatého chvástání. Na základě Antifonovy obžaloby by zkrátka žádný rozumný a nestranný tribunál jeho macechu neodsoudil. Athénské soudy však bohužel leckdy měly k nestrannosti daleko.
