DTP a obálka: podle originálu publikace Mgr. Petr Bernát
Překlad: Mgr. Růžena Písková, Ph. D.
Informace, které jsou v této knize zveřejněny, mohou být chráněny jako patent. Jména produktů byla uvedena bez záruky jejich volného použití. Při tvorbě textů a vyobrazení bylo sice postupováno s maximální péčí, ale přesto nelze zcela vyloučit možnost výskytu chyb. Vydavatelé a autoři nepřebírají právní odpovědnost ani žádnou jinou záruku za použití chybných údajů a z toho vyplývající důsledky. Všechna práva vyhrazena.
Veškeré dotazy týkající se distribuce směřujte na:
Mému manželu, Ivanovi, nejlaskavějšímu člověku, jakého znám, se smyslem pro humor, který navíc žehlí. Nejlepší rozhodnutí mého života.
Poděkování
Psát knihu je jako mít dítě. Veškerá zábava se odehraje hned na začátku při plánování a pak až na konci, když máte před sebou hotové dílo. Všechno mezi tím smrdí.
Porodní báby, smím-li to tak říct, které mě utěšovaly a provázely na mé pracné cestě, patří ke špičkovému týmu redaktorů a designérů z nakladatelství Peachpit Press. Ted Waitt mě přesvědčil, že napsat knihu je prostě úžasný nápad. Zkušenosti a užitečné rady, které mi dala Susan Rimermanová, mě často zachránily před skokem z římsy a díky obratné práci paní redaktorky Anne Marie Walkerové vypadám chytřejší, než ve skutečnosti jsem. Producentka Tracey Croomová a tým grafického designu, Charlene Charles Willová a Kim Scottová, chápali moji chorobnou potřebu volného prostoru a nakonec vytvořili produkt, pod který se mohu hrdě podepsat.
Můj studiový manažer a asistent, Jeff Starr, nejen neúnavně pracoval, aby zorganizoval a připravil všechny snímky k tisku, ale ještě musel poslouchat moje neustálé fňukání a kňourání o termínech. Díky Sargi.
Nesmírnou zásluhu na vzniku téhle knihy má moje maminka, Karen Hathcock Tylerová, která skonala 11. dubna 2013. Dala mi dar života, lásku k učení, knihám a slovům. Dala mi i pět mladších sourozenců. Loren Tylerová, Ann Tyler Smithová, Caroline Tyler DeCesareová, Doug Tyler a Laurel Tyler jsou mými nejlepšími přáteli a neustále mě podporují.
Nic z toho by nebylo možné bez mých úžasných klientů, kteří mě s důvěrou nechávají, abych je komandovala, poroučela jim a manipulovala s jejich dětmi během přípravy každého snímku.
A konečně, poděkování si zaslouží také moje vlastní 100% děti: Bryson a Tierra, Lauren, Breckyn, Keaton, Jamyn, Harrison a Hayden. Bez vás bych měla doma uklizeno, neměla bych žádné strie, měla bych přírodní blond vlasy a spoustu peněz v bance. Ale kdo o to stojí? Život bez vás by byl pěkně nudný. Mám vás všechny moc ráda.
Fotky versus portréty
Skutečné dítě
chyby
Experimentujte. Hodnoťte. Pokračujte.
ČÁST 2 POSTUP
Světla, foťák, akce
prostě začněte
PĚT ZÁSAD STUDIOVÉHO SVÍCENÍ
#3 Po rembrandtovsku
Siluety s jedním
Bodové drama
MANIFEST
MIMO ATELIÉR
blesku mimo ateliér
ČÁST 3 FOCENÍ
REKVIZITY A STYLING
Styling dětí
Rekvizity ano nebo ne?
JAK REŽÍROVAT FOTOGRAFOVÁNÍ
224
Všechno je to vaše vina
Jaký je váš úhel?
Pózování
Režírovaný výraz
Práce s energií na scéně
Obvyklé problémy
Nejdřív fotit, kázat až potom
neočekávaného
VIZE
Cizinec: Vy máte ale krásné děťátko.
Matka: A to ještě nic není, měl byste vidět jeho fotku! — Anonym
Začněte u dítěte
JE LOGICKÉ, ŽE KNIHA o fotografování dětí by měla „začínat
u dítěte“, ale kolik jste už viděli dětských fotek, které se točily okolo čehokoli jiného, jen ne kolem toho dítěte? Spousta fotek se zaměřuje spíš na špinavé okolí, trenéra v pozadí nebo tutu sukýnku o velikosti
Strahovského stadionu. Všechny tyhle věci mohou být zábavné a módní, ale co mají společného s dítětem, které fotíte?
V téhle kapitole vás chci vyzvat, abyste začali pečlivěji rozvažovat, jak přistupujete k dětem, které fotíte. Doporučuji vám, abyste si našli čas a hlouběji promysleli, jak pracujete a jak by vaše práce mohla být osobnější, zajímavější, inspirativnější, vtipnější a skutečnější
ISO 200, 1/200 sekundy, f/8, objektiv 70–200 mm
1
Fotky versus portréty
Nestačí jen zachytit věrnou podobiznu dítěte. K tomu stačí i stará fotka. Fotka zachycuje kdo, co, kdy a kde. Portrét, naproti tomu, sděluje o objektu něco komplexnějšího. Abych to doložila na příkladu, podívejte se na fotografii na OBRÁZKU 1.1 , která zachycuje malou holčičku s rodiči před vchodem do domu. Pro ty, kdo tuhle rodinu znají, tahle fotka říká: Gilesovi před vchodem do domu. Maminka bude tuhle fotku milovat a babička také. Ale i když naše práce, jakožto fotografa, spočívá částečně v pořizování jednoduchých fotek našich klientů, nemělo by ve fotografickém umění být ještě něco navíc? Nemohli bychom, namísto prostého vyfocení určitého dítěte, fotografované dítě zobrazit takovým způsobem, který by nesl specifický význam nebo vyvolával emoce i u člověka, který dané dítě nezná? Právě v této kvalitě spočívá rozdíl mezi fotkou a portrétem.
Vyvolávání emocí u diváků vyžaduje promyšlenější přístup než pořizování nabízejících se fotek. Musíte začít u dítěte. Kdo je ta holčička? Co o ní víte? Jak můžete to, co víte, přenést na dvourozměrné médium – fotografii? Jakmile zjistíte odpovědi na tyhle otázky, můžete už využít svoje odborné znalosti a skloubit fotografické nástroje s vaším jedinečným uměním portrétování dětí.
Ta malá holčička na obrázku 1.1 je jedináček a život celé rodiny se točí kolem ní. Je to roztomilý a benevolentní diktátor celé rodiny.
Na OBRÁZKU 1.2 vidíte tutéž holčičku, tytéž rodiče a tytéž vchodové dveře, ale zatímco předchozí fotku by mohla ocenit pouze nejbližší rodina, tento snímek oslovuje širší publikum a ukazuje obecnější motivy, jako je láska v rodině, mezi rodiči a malou holčičkou, která je středem jejich světa. Skutečnost, že se rodiče dívají jeden na druhého, jako by si mysleli: Ahoj! Poznávám tě!, vystihuje známý pocit, který v začátcích rodičovství zažívá většina rodičů. Je to portrét, ne fotka.
OBRÁZEK 1.1 Fotka holčičky a jejích rodičů – normální a nudná. Určitě to zvládnete lépe (vlevo).
ISO 400, 1/200 sekundy, f/2.8, objektiv 70–200 mm
OBRÁZEK 1.2 Portrét téže holčičky s rodiči, ale tento snímek sděluje mnohem víc než každá z jeho částí samostatně (dole).
ISO 400, 1/200 sekundy, f/2.8, objektiv 70–200 mm
Vyvolejte v divákovi pocit nebo emoci.
Vysvětlete, o co vám jde
Jako fotograf možná zjistíte, že vaše práce je jiná, než jste čekali. Na otázku: „Čeho chcete dosáhnout jako fotograf?“ existuje tolik různých odpovědí, kolik je fotografů: „Věnovat se svému koníčku.“ „Vydělávat peníze.“ „Vyjádřit sebe sama.“ „Být slavný.“ Všechny tyto odpovědi jsou důsledkem jediného správného cíle, kterým je vyvolat pocit nebo emoci v divákovi, ať už divák zná či nezná fotografovaný subjekt. Tento pocit nebo emoce pocházejí často od samotného diváka, který reaguje na něco univerzálního, co je na fotografii zachyceno – vycházejí z poznání něčeho reálného, co je neoddělitelně spjato s obecnou lidskou zkušeností.
Nejlepší vysvětlení nejspíš je, že dojemný snímek vyvolává v naší mysli na jednu stranu obecné představy a na druhou stranu specifické detaily. Takže si sice prohlédnete typickou fotku Emily, Olivie a Sáry na tenisu (OBR. 1.3), ale mnohem raději se usmějete na OBRÁZEK 1.4 , protože vás při pohledu na něj napadají univerzální témata, jako přátelé, ženský trénink, tajemství a tak dále. Existuje více možností, jak ten obrázek vnímat.
OBRÁZEK 1.3 Šikovné holky na tenisu. Tomuhle snímku dají přednost máma s tátou (vpravo).
ISO 100, 1/200 sekundy, f/13, objektiv 70–200 mm
OBRÁZEK 1.4 Snímek vás oslovuje příběhem, má širší dosah a říká něco dalšího než jen, kdo je na fotce (protější strana).
ISO 100, 1/200 sekundy, f/13, objektiv 70–200 mm
2
ISO 100, 1/250 sekundy, f/10, objektiv 70–200 mm
Položit základy
Mám dobrý důvod, proč nefotím krajinky a zátiší: potřebuju objekt, který můžu formovat a navázat s ním vztah. Pro mě osobně je nejlepší částí každého focení doba, kdy navazuju kontakt s dítětem. Navazování kontaktu mi pomohou urychlit informace, které o dítěti zjistím, ještě než vejde do ateliéru.
Nejlepší způsob získávání relevantních informací o mých objektech je rozhovor s jejich rodiči před focením.
Rozhovor se zákazníkem
Má-li být focení úspěšné, je rozhovor se zákazníkem zásadní; popravdě nestanovím termín focení, dokud si předtím se zákazníkem nepromluvím. Ať už se uskuteční po telefonu nebo osobně, rozhovor se zákazníkem je příležitost, kdy se od maminky nebo táty dozvím naprosto základní informace o dítěti, které budu fotit. Chci vědět, co děti baví, co nesnášejí a jakou mají osobnost. Jelikož většinou fotím víc než jedno dítě z rodiny, poprosím rodiče o podrobný přehled o každém dítěti a pak také o naznačení dynamiky vztahů mezi sourozenci.
Rozhovor se zákazníkem prolomí ledy a umožní nám trochu se poznat. Maminka a táta musí zjistit, jestli se jim líbím dost na to, aby mi zaplatili za to, že vyfotím jejich děti. A já se musím ujistit, že zákazníci pochopili můj styl, jak pracuji a co od nich budu během focení potřebovat, takže při samotném focení pak nenastanou žádná překvapení.
Pro rozhovor se zákazníkem jsem si udělala formulář, který používám a který najdete v příloze A. Kromě jména a věku každého dítěte se většinou ptám na další podrobnosti, například:
• Co je zrovna zajímá? (nějaká posedlost?)
• Je to zlatíčko? Je to atlet nebo knihomol?
• Je to fracek?
• Chce se zavděčit?
Obracejte se na děti přímo a nemluvte s nimi povýšeně. Nikdy.
• Čím chce být, až vyroste?
• Co je na každém z dětí jedinečné?
• Se kterým sourozencem má nejbližší/nejhorší vztah?
• Má nějakou tělesnou vlastnost, která je pozoruhodná nebo kterou bych měla při focení zdůraznit?
• Barva vlasů, očí a pleti?
• Můžu jim dát nějakou odměnu nebo sladkost?
• Má nějakou oblíbenou hračku/spinkáčka/předmět, který je mu blízký a drahý?
• V čem by mohl být problém, když budu s tímhle dítětem pracovat?
• Jaká je jeho nejsilnější stránka?
• Nějaké osobní vrtochy? (cumlání palečku, žmoulání vlasů, hloupé výrazy…)
Respekt se vyplatí
Zaměřte se na to, abyste jednali s dětmi se stejným respektem a vážností, jaké projevujete jejich rodičům. Oslovujte je přímo a nemluvte s nimi povýšeně. Nikdy. Když moji zákazníci vejdou s dětmi do ateliéru, přivítám vždycky nejdřív děti. Pokud je to vhodné, skloním se nebo si kleknu, podívám se jim zpříma do očí, podám jim ruku a řeknu: „Ahoj <jméno dítěte>, ráda tě poznávám.“ Některé děti si v takové situaci neumějí poradit a některé se trošku stydí, ale překvapilo by vás, kolik z nich přistoupí a potřese mi rukou. A mám je na celé focení.
Hledání cesty k dítěti před tím, než si vezmu fotoaparát do ruky, umožní ve skutečnosti jejich rodičům, aby si focení užili. Místo aby trávili čas usměrňováním nebo strašením svých dětí, aby se chovaly slušně, mohou se rodiče posadit do pozadí, sledovat „ představení“ a užívat si šaškárny a osobnost svých dětí.
Příručka dětského psychologa
Přestože je každé dítě jedinečné, s určitými rysy osobnosti se budete setkávat opakovaně. Klíčem k úspěšnému focení je zjistit, co každé dítě motivuje, a pak přizpůsobit své jednání jeho individuálním osobnostním rysům.
Pomalý Rozehřívač
Pomalý Rozehřívač rád zhodnotí situaci, než se do ní zapojí. Je od přírody opatrný a nemá rád, když ho někdo popohání. Pokud máte vy sami družnou povahu a pustíte se do práce s tímto dítětem s velkou vervou příliš rychle, uzavře se před vámi. Naučila jsem se (a nebylo to lehké učení) nechat Pomalého Rozehřívače, aby ke mně sám přišel, než abych ho přemlouvala.
Zkuste se nejdřív bavit s některým z jeho sourozenců a při tom se zmiňujte i o Pomalém Rozehřívači. Tím přitáhnete jeho pozornost k vašemu rozhovoru. Například, když se Pomalý Rozehřívač jmenuje Hayden, můžete říct Haydnovu staršímu bratrovi: „Tak co, má Hayden rád videohry?“ Většina mladších dětí nesnáší, když za ně mluví jejich starší sourozenec, takže vystartují, odpoví vám sami, a tím zahájí rozhovor mezi vámi dvěma. Pokud nemáte po ruce dalšího sourozence, můžete stejný trik zkusit i s rodičem.
Osmnáctiměsíční chlapeček na OBRÁZKU 2.1 byl hodně stydlivý Pomalý Rozehřívač. Nechtěl se mnou mít vůbec nic společného, a tak jsem začala fotit jeho starší sestru. Když jsem pořídila pár jejích fotek, přehnaně jsem jí začala ukazovat výsledky na LCD displeji fotoaparátu. Pomalého Rozehřívače to zaujalo a chtěl vidět, co děláme. S jeho velkou sestrou jsme ho přesvědčily, aby se nechal párkrát vyfotit, aby se pak na sebe mohl podívat ve foťáku.
Výsledné snímky, na kterých ho přesvědčuje, aby začal spolupracovat, ukazují jejich vztah v daném okamžiku vývoje.
OBRÁZEK 2.1 Nějaký
čas trvalo, než se tenhle chlapeček při focení rozehřál.
ISO 100, 1/200 sekundy, f/11, objektiv 70–200 mm
OBRÁZEK 2.2 Zaúkolovat
Malou Generálku, aby dávala pozor na rodiče, lichotilo její panovačné povaze (protější strana).
ISO 100, 1/200 sekundy, f/11, objektiv 70–200 mm
Malý Generál
Také se jim říká Malí Despotové. Malí generálové mají velkou osobnost a všemu velí. Řeknou vám, jak máte pracovat, a když si nedáte pozor, ošéfují vám všechny snímky. Tenhle typ osobnosti umí být hodně panovačný vůči mladším sourozencům, a když už o tom mluvíme, i vůči všem ostatním. Přestože se zdá, že chce, aby všechno bylo podle něj, ve skutečnosti se vám chce líbit a chce, abyste ho oceňovali, proto ten velký herecký výkon.
Dostaňte Malého Generála na svou stranu hned zkraje focení. Zatáhněte ho stranou a důvěrně ho něčím pověřte. Třeba byste mohli říct něco jako: „Potřebuju tvou pomoc; můžeš se postarat o to, aby byly všechny boty vyrovnané támhle stranou?“ Fráze „potřebuju tvou pomoc“ je klíčová, abyste Malého Generála dostali na svou stranu. Uspokojuje to jeho potřebu být za něco zodpovědný i jeho touhu potěšit skutečného vůdce v dané situaci (vás!).
Holčička na OBRÁZKU 2.2 byla velice okouzlující Malý Generál. Úžasně chytrá, a zatímco kolem nás kroužila, spřádala velké plány. Během focení jsem jí dala na starost její rodiče, a to se jí moc líbilo. Musela jsem jí říct jenom: „Potřebuju, aby ses postarala o mámu a tátu. Nedovol jim, aby vstávali z těch židlí, nebo budou v průšvihu!“ Její reakce na to, že byla jmenována velitelem, vnesla do průběhu focení novou energii.
Problémové Dítě
Při konzultaci se zákazníky, když probíráme seznam dětí, se občas někdo z nich zarazí a řekne něco jako: „A pak je tu Kuba. Kubík je, no, trošku temperamentní.“ Nebo použijí jiný eufemismus, který také znamená, že to dítě je, co se spolupráce týče, naprostý poděs (OBR. 2.3). Spousta fotografů při myšlence na práci s tímto typem dítěte dostane kopřivku.
Problémové Děti (dokonce i některá miminka) vycítí, že od nich něco potřebujete, a jsou rozhodnuté vám to nedat. Problémové Dítě vám bude utíkat ze záběru, bude dělat bláznivé grimasy, rozpláče se kvůli nejmenší prkotině. Vy loudíte a přemlouváte, rodiče hrozí, ale s tímhle typem dítěte to pořád nejde a nejde.
Fráze „potřebuju tvou pomoc“ je klíčová, abyste Malého Generála dostali na svou stranu.
Obrňte
Už to udělal někdo před vámi
Když dojde na fotografování (nebo malířství či sochařství nebo kterýkoli jiný umělecký obor), neexistuje nic nového. Už to udělal někdo před vámi a ta představa je frustrující a současně osvobozující. Frustruje vás, když vymyslíte úplně nový přístup, a než ho stačíte vyzkoušet v praxi, vidíte, jak ho někdo zveřejnil na Pinterestu. A svým způsobem vás to osvobozuje, protože i když už to někdo udělal, nebyli jste to vy, kdo to udělal, a vy jste faktorem X – prvkem, který nikdo jiný nedokáže napodobit. Jsou to vaše oči, vaše vize, vaše schopnost pracovat s objektem a vaše volba, jak nasvítit a namíchat všechny přísady v téhle kreativní polévce s názvem nový fotografický projekt.
Jednoduše si nemůžete dovolit ztrácet čas tím, že se budete srovnávat s někým jiným. Mějte na paměti, že Picasso používal stejné nástroje a pomůcky, jaké měli k dispozici všichni ostatní. Nekoupil si knihu nazvanou Jak malovat jako Picasso. Používal standardní nástroje a díky své jedinečné vizi stvořil něco nového. Takže jak vy sami naleznete svoji jedinečnou vizi? Pojďme společně prozkoumat prvky, které vám pomohou vytvořit osobitý styl.
Váš kritický pohled
Zajímejte se o práci fotografů, které uznáváte a jejichž snímky jsou pro vás zdrojem inspirace. Co konkrétně vás na nich zaujalo? Jaké objekty k fotografování si vybírají? Jak pracují se světlem? Jak využívají nebo naopak potlačují barvy? Z jakých úhlů a z jaké perspektivy fotí a jak se tím změní vaše vnímání objektu? Co cítíte, když se podíváte na jejich snímky?
Pečlivý rozbor toho, jak reagujete, ať už pozitivně nebo negativně, na práci jiných umělců, vám pomůže vytvořit si vlastní kritický pohled. Časem se tento kritický pohled stane vycizelovaným objektivem, pomocí kterého budete vnímat a analyzovat vlastní práci. Místo aby vás odrazovalo, že se odlišujete od svých hrdinů, budete schopni vidět a pojmenovat, co dělají a jak to dělají a inspirovat se jimi. Pak budete schopni integrovat jejich techniky a postupy do své práce a zhodnotit, jestli fungují i jako součást vašeho vlastního stylu.
Zajímejte se o práci fotografů, které uznáváte.
Když experimentuji s novým postupem, nikdy to nefunguje tak, jak jsem si to představovala. Vždycky je to těžší, než jsem myslela, ale přivede mě to k něčemu novému. Takže to není o tom, jestli byl ten pokus úspěšný nebo ne, ale o tom, k čemu mě přivedl.
Na střední škole jsem jednou navštívila přednášku držitele Pulitzerovy ceny Briana Lankera. Lanker získal Pulitzerovu cenu za to, že zdokumentoval nový trend v porodnictví – přítomnost otce u porodu. Z jeho přednášky si nepamatuju ani slovo, ale pořád ještě mi naskakuje husí kůže, když si vzpomenu, jak jsem se cítila při prezentaci jeho fotografií toho, jak matka a otec sdílejí okamžik, kdy poprvé uviděli své děťátko. Jak jsem tak seděla v setmělé posluchárně, došlo mi, že přesně tohle chci dělat – zachytit snímek, který vyvolá skutečné emoce.
Napodobujte ty, které obdivujete
Stejně jako dítě, které se učí psát jednotlivá písmena abecedy, také vy se budete v počátcích své fotografické kariéry učit nápodobou. Pokud vás ovlivňují velcí fotografové, bude vaše nápodoba vypadat chabě v porovnání s pracemi, které se budete snažit napodobit. Ale pro začátek vás nápodoba může naučit metodiku a techniku. Pokud takovou práci nebudete zkoušet vydávat za svůj vlastní nápad, můžete si s tímhle přístupem rozvinout svůj vlastní styl. Jak říká Austin Kleon, autor knihy Kraď jako umělec : „Nesmíte krást jen styl; kraďte způsob myšlení, na němž styl stojí. Nechcete napodobovat vidění vašich hrdinů, chcete vidět jako vaši hrdinové.“
Tip: Při úpravách každého snímku věnujte pozornost těm snímkům, které vás zaujmou. I když úplně nemůžete říct, čím vás zaujaly.
Vybírejte si
V celé knize vás budu nabádat, abyste si vybírali, osvojili si zdrženlivost a omezili proměnné. Důvodem je, že i když mám ráda spoustu možností, naučila jsem se, že příliš mnoho možností může škodit. Vybírejte si hlavně v těchto oblastech:
• Kdo vás ovlivňuje. Volte své hrdiny pečlivě. Studujte mistry portrétní fotografie a malířství. Učte se od nejlepších z nejlepších. Hledejte výjimečnost, ne pouze popularitu.
• Co fotografujete. Když začínáte, možná zkoušíte fotit všechno, ale dávejte pozor, co fotíte nejradši. Nechcete udělat stejnou chybu, jakou vídám na webových stránkách mnoha fotografů: Specializujeme se na rodiny, děti, seniory, firemní prezentace, svatby a liturgické obřady. To není žádná specializace. Odolejte pokušení být vším pro všechny.
• Trendy. Ve fotografii se objevují nové trendy každý den nebo to tak aspoň vypadá. Nějaký fotograf uveřejní na internetu zajímavý snímek a za chvilku už každý zkouší použít stejný postup ve Photoshopu, stejnou texturu nebo způsob nasvícení. Zůstaňte věrní své vizi toho, jak chcete portrétovat své objekty, i když třeba nemáte úplně jasnou představu, jaká vaše vize vlastně je. Pokud máte rádi syté barvy a všichni okolo zrovna barvy tlumí, proč by vás to mělo zajímat? Držte se své vlastní vize. Nestarejte se o to, co dělají všichni okolo. To, co ze své práce po zralé úvaze vyloučíte, je stejně důležité jako to, co do své práce zahrnete. Nehoňte se za trendy. Hoňte se za kvalitou.
Pozor na králičí nory
Pozor na králičí nory cizích fotografických blogů, fotografických fór a neustálého srovnávání se s ostatními. Odradí vás to. Tyhle vlivy mohou pokroutit vaše vlastní vidění, takže od nich zařaďte zpátečku. Vyčistěte si hlavu a radši jděte a vyfoťte si něco sami za sebe a pro sebe. Nejlíp to říkávala moje máma: „Nestarej se o to, co dělají všichni okolo; starej se o sebe!“
Co vás zajímá?
Nejjednodušší způsob, jak začít rozvíjet svůj vlastní styl je dávat pozor na to, co vás zaujme. Máte rádi bohaté, živé barvy, nebo je ve vašem stylu spíš neutrální paleta barev? Přitahují vás snímky, které jsou světlé a jasné, nebo dáváte přednost ponurému, tmavému ladění? Když si z různých časopisů a webových stránek vybíráte inspirativní snímky, soustřeďte se na společné prvky, které vás na nich opakovaně zaujaly.
Moje sestra je návrhářka interiérů, a když začíná
projekt s novým klientem, nejprve spolu proberou styl. Styl pak ovlivňuje každé další rozhodnutí, které při návrhu domu udělají.
Bezprostřední metoda, pomocí které určí klientův styl, je vizuální přístup. Vytáhne stovky fotografií různých místností, nábytku a doplňků a otestuje klientův styl otázkou:
„Líbí se vám víc tohle, nebo tamto?“ Obrázky, které zůstanou na stole po tomhle vyřazovacím kole, dají mé sestře jasnou představu o tom, co se klientovi líbí, nebo nelíbí. Tak získá představu, jak skloubit klientovy preference se svou vlastní vizí navrhovaného projektu.
Rozvíjení vašeho vlastního stylu může probíhat podobně. Začínáte jednoduše tím, že se soustředíte na to, co se vám líbí. Co nejraději fotografujete? Které typy snímků vás vždycky zaujmou mezi vašimi vlastními fotografiemi i mezi pracemi ostatních autorů? Co ostatní často komentují na vašich fotografiích? Můžete identifikovat společné téma toho, co vás vždycky zaujme, a toho, co fotíte?
Co rádi a co neradi fotíte?
I přesto, že bývají výstřední a zlobivé, nejradši fotím děti (OBRÁZEK 3.1). Práce s nimi mě naplňuje. Na druhou stranu nesnáším focení svateb. Pár let jsem fotila svatby, ale zjistila jsem, že mě vůbec nezajímají nevěsty a ženichové. Na všech svatbách jsem chtěla fotit jenom děti a staré lidi. Dokonce i v rámci žánru dětské fotografie mám své oblíbené a neoblíbené záležitosti. Například fotografování novorozenců mě nudí, pokud se s nimi nefotí sourozenec nebo rodič. A ráda fotím vztahy mezi dvěma lidmi nebo mezi objektem a mnou. Ráda fotím děti, které jsou trošku (nebo hodně) rošťáci. Nepředvídatelnost méně vychovaného dítěte dodává snímkům osobnost, osobitost a šťávu.
Rozhodněte se, co milujete a co naopak nesnášíte při focení. Jaké snímky chcete, aby si vaši zákazníci kupovali? Jak můžete fotit víc toho, co máte rádi?
Stylové úpravy
Během úprav své práce zkuste identifikovat ty snímky, které vás nejvíce zaujmou. Hledejte nějakou nečekanou drobnost, která způsobí, že vás daný snímek něčím zaujme (OBRÁZEK 3.1). I když jste přesvědčeni, že vaši zákazníci takový snímek nebudou chtít, stejně jim ho ukažte. Jestli se vám opravdu líbí a reprezentuje ten druh práce, kterou chcete dělat častěji, publikujte ho na svých webových stránkách nebo na blogu. Publikováním snímků, které se líbí vám, přitáhnete zákazníky, které zaujal váš styl práce. A platí to i naopak. Pokud neradi fotíte novorozence, ale publikujete celou galerii fotografií novorozenců jenom proto, že se to od vás čeká, buďte připraveni na to, že budete fotit ještě víc novorozenců. Ukazujte jenom takové snímky, jakých chcete fotit víc. Při úpravách vlastní práce zjišťuji, že mě opakovaně přitahuje negativní prostor, jednoduchá kompozice a něco neočekávaného v póze nebo výrazu mého objektu. Které prvky vás opakovaně přitahují ve vaší vlastní práci?
OBRÁZEK 3.1 Každá ze sester-dvojčat drží své miminko, ale jenom jedna z nich má skutečné miminko, jejich malého brášku. Výsledkem je žárlivost (protější strana).
ISO 100, 1/200 sekundy, f/11, objektiv 70–200 mm
OBRÁZEK 3.2 Není nic špatného na tom dodat zákazníkovi pěkný, tradiční portrét (napravo).
ISO 100, 1/200 sekundy, f/11, objektiv 70–200 mm
OBRÁZEK 3.3 Věnujte pár minut tomu, abyste si vyfotili něco jen tak pro sebe (protější strana).
ISO 100, 1/200 sekundy, f/11, objektiv 70–200 mm
Foťte sami pro sebe
Během každého focení byste si měli udělat chvilku a vyfotit něco jen tak sami pro sebe. Když si na to zvyknete, pomůže vám to rozvíjet svůj vlastní styl, protože vám to poskytne příležitost pokaždé si zkusit něco nového. Vždy, když už mám vyfocené „slušné“ snímky (OBRÁZEK 3.2), snímky, o kterých vím, že se zákazníkovi budou líbit, vyfotím si něco jen tak pro sebe (OBRÁZEK 3.3). Při závěrečném setkání pak zákazníkovi ukážu oba snímky. Když jsem s tím poprvé začala, klientům se obvykle
líbily „ty moje“ snímky, ale většinou si je neobjednali. Teď si je objednají tak v polovině případů. Zákazníci chtějí vidět vaše nejnápaditější snímky na vašich webových stránkách, i když domů si pak objednají „tradičnější“ fotku. Zákazníci také chtějí vidět, že jste během focení jejich dětí udělali něco kreativního. Když si vyfotíte něco jen tak sami pro sebe, budete motivovanější, vaše dovednosti se udrží na výši a budete se stále posouvat ve vlastní práci a stylu.
