DÍVKA V OSVETIMI
Osvětim je živá rána ve svědomí lidstva, kterou dokáže zahojit jen to, když budeme šířit světlo a lásku do celého světa.
nikoho k vlakové soupravě nepustili, takže jsme se nedozvěděli nic.
Cestu vlakem doprovázel pláč a vřískot. Lidé vestoje i vsedě klimbali; sedící si občas prohodili místo s těmi stojícími, ale ve voze nezavládl klid ani na vteřinu.
Neustále jsme se snažili uhodnout směr jízdy. Neviděli jsme na slunce, měsíc ani hvězdy, jako by se proti nám spolu s celým světem spikla i příroda.
Okna byla uzoučká, a když před nimi někdo postával delší dobu, ostatní na něho začali ječet, ať uhne a neblokuje proud čerstvého vzduchu pro všechny. Přesto se jednomu z mužů povedlo zahlédnout kus ubíhající krajiny a vykřikl: „Jsme v Polsku!“
Pak z okna vyhlédl můj otec a potvrdil: „Ano, je to Polsko.“
Rozum se vzpíral pochopit, že nás poslali na smrt, ačkoliv jsme se ničím neprovinili. Prostě se to vymykalo veškeré logice. Možná i proto jsme ani během trýznivého přesunu vlakem nepřestávali doufat a neztráceli jsme naději.
Už v době, kdy nás odvlekli z domova, se mezi lidmi šuškalo, že Židy posílají na druhý břeh Dunaje na místo s názvem „Dunántul“ (což maďarsky znamená „Za Dunajem“), kde se táhla rozlehlá zaplavená rašeliniště. Otec se sousedy dumal, že Židé dostanou za úkol oblast odvodnit a začít tam s moderními metodami farmaření. Otec i jeho
přátelé nepochybovali, že podobný úkol by zvládli se ctí.
Dnes však vím, že tehdy Maďarsko opouštěly čtyři transporty denně a v každém odváželi 3 000 maďarských Židů; dohromady 147 transportů převezlo 450 000 maďarských Židů. V minulých měsících jsme museli snášet projevy antisemitismu a nekonečné strádání v mukačevském ghettu. Sice jsme se doslechli, že Židy z ukrajinských vesnic postříleli na dně jam, ovšem kdyby lidem v dobytčácích naší vlakové soupravy někdo řekl: „Poslyšte, hodinu po příjezdu do konečné zastávky budete všichni po smrti,“ považovali by ho za šílence.
Během jízdy docházelo i k nepříjemným střetům, jako když si čtrnáctiletý chlapec přivázal boty tkaničkami k okenní mříži. Trhavé houpání vagonu povolilo uzel, boty spadly dolů rovnou mé mamince do obličeje. Maminka se rozplakala bolestí, protože kovová přezka ji zasáhla přímo do oka. Otec oko prozkoumal, podal mamince svůj kapesník a ujistil ji, že to nevypadá nijak hrozně a do zítřka podlitina zmizí. Ovšem lidé ve vagonu se rozzuřili a hrozilo, že chlapce ztlučou. Otec s mladíčkem soucítil, proto se nahněvanou tlupu snažil uklidnit: „Vyřídím to s hochem sám. Víte přece, že s mládeží to umím.“ S vypětím všech sil zabránil lynči sotva odrostlého dítěte, jediného syna ovdovělé matky, a až do konce cesty ho před hněvem ostatních cestujících nepřestal chránit. Maminka se po chvíli upokojila, i když jí na oku zůstala rudá opuchlina.
Transport probíhal za nevýslovného utrpení, ale ve vagonu nikdo nezemřel. Nakonec souprava přece jen zastavila a osmdesát čtyři stojících lidí v dobytčáku se zatajeným dechem čekalo, až zvenčí někdo odemkne dveře.
