Foto David Konečný
RozRazil 57/8
RozRazil 57/58
Revue na provázku — poutavý časopis 2015
Vychází jako součást inscenace Divadla Husa na provázku
Směšná interpretace (zatímco nahoře se dává zas nějaká Perverze), premiéra 18. listopadu 2015. Adresa redakce: Větrné mlýny Dominikánská 9, 602 00 Brno redakce@vetrnemlyny.cz
Moravská nobelovka
www.vetrnemlyny.cz kontakt na členy redakce: příjmení@vetrnemlyny.cz Šéfredaktor: Petr Minařík Zástupce šéfredaktora: Pavel Řehořík Redakce: Michaela Velčková, Renata Obadálková Fotograf: David Konečný Jazyková redakce: Veronika Macková Grafická úprava: Kateřina Wewiorová Marketing a předplatitelský servis: Renata Obadálková (obadalkova@vetrnemlyny.cz, +420 739 610 760) Sazba: z písma RePublic a Nudista Větrné mlýny (www.vetrnemlyny.cz) z Vydává: Centrum pro kulturu a společnost, o. s. (RozRazil je značka projektu Centra experimentálního divadla — Divadla Husa na provázku. V roce 1988 měl premiéru první scénický Rozrazil, kterou následovaly další tři tematicky odlišné večery. Nulté číslo tištěného RozRazilu vyšlo 17. 11. 2005.) Tisk: Grafico, s. r. o. (www.grafico.cz) z ISSN: 1801-4755 Vychází 5 až 10 čísel ročně Cena výtisku: 49 Kč Předplatné deseti výtisků: 490 Kč Předplatné jednoho sta výtisků: 4 900 Kč Objednávky předplatného na adrese redakce, tel.: +420 739 610 760 nebo obadalkova@vetrnemlyny.cz, www.vetrnemlyny.cz Distribuce: Kosmas, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2, www.kosmas.cz Nevyžádané texty nevracíme ani nelektorujeme.
9 771 8 0 1 4 75001
města Brna a Ministerstva kultury České republiky.
49 Kč (www.vetrnemlyny.cz) z
05758
RozRazil vychází s fi nanční podporou statutárního
Milan Kundera s novináři nemluví. Nekomentuje svůj život ani své dílo. Nanejvýš se ozve přes agenturní zastoupení, obává-li se, že jeho autorská práva někdo zneužívá, anebo pohrozí žalobou, dojde-li k přesvědčení, že někdo dělá chyby v jeho monografi i. Svobodné rozhodnutí svobodného člověka vzbuzuje v jeho rodné zemi paniku. Proč se s námi nebaví, proč nás nemá rád. Kundera je přece něco jako Švejk, Říp nebo Liška Bystrouška. Národ jako odstrkované dítě domáhající se pozornosti, pláč se mění v hysterické kunderiády a sborníky hněvu. K účasti v tomto čísle o nejslavnějším posledním českém spisovateli jsme oslovili celou řadu, především brněnských, přátel Milana Kundery, ty, které občas přijme v některé z luxusních pařížských restaurací, kde je obsluhuje číšník Afroameričan s obstojnou znalostí českých nadávek, které jsou posledních více než dvacet let jediným mostem mezi úspěšným rodákem a domovinou. Většina přátel účast odmítla. Některým to nedoporučil autor, jiní se nechtějí podílet na českém běsnění kolem francouzsky píšícího Čecha na odpočinku. Oběma postojům lze porozumět. Kuloárně se ale členové velmi úzkého Klubu přátel Milana Kundery, tedy ti, kterým se Milan Kundera zřídkavě zjevuje, ať nečekaným telefonátem, anebo přímo v pařížských restauracích, vyjadřují o legendě velmi obšírně a rádi. Historek to jednou vydá na knihu. Většina těch starších je známých, třeba jak na dveře jakéhosi pražského bytu, v němž autor Žertu a pedagog FAMU pobývá s vdanou ženou, buší v noci z 20. na 21. srpna 1968 spisovatel Jan Trefulka (nebo jiný písmák z Brna, jako každá anekdota má i tato více variant). Když vystrašený spisovatel vyslechne, že nás právě přepadli Rusové, úlevně cynicky odpoví, skoro jako by už právě psal Nesnesitelnou lehkostí bytí: Honzo, tos mě uklidnil. Novější se vesměs točí kolem afroamerického číšníka, který se od mistra naučil české nadávky, aby jimi častoval návštěvy ze staré vlasti. Jeden drb off record přece ale jen stojí za pozastavení. Za to, že každý rok očekáváme Nobelovu cenu pro Milana Kunderu zbytečně, nemůže výbor ve Stockholmu, ale jiný slavný Čech, svého času také nejslavnější. Stalo se v osmdesátých letech minulého století, že prý Nobelovský výbor už už chtěl udělit cenu cen Milanu Kunderovi, tedy v době, kdy se to obecně tak nějak očekávalo. Konzultovat se to mělo v Praze na nábřeží. A Václav Havel se vyslovil proti a navrhnul, aby literární olympiádu v tom roce „vyhrál“ Jaroslav Seifert, a ne jeho esejový soupeř z konce šedesátých let. Jeden Kunderův přítel pro tu situaci použil sousloví „moravská křivda“. Tak, Morava mohla mít svého nobelistu, věrohodně podložené je to podobně jako tvrzení, že náš poslední nejslavnější spisovatel je udavač. Obojí je ovšem možné. Příjemné čtení stránek o mýtu jménem Kundera! Petr Minařík
1