Věnováno mé domovině, neexistujícímu Jung-ťingu.
K přepisu čínštiny jsme použili českou transkripci
s výjimkou případů, kdy autor užívá výrazivo vlastní tchajwanskému dialektu (taigi, resp. minnan) — zde následujeme doporučení tchajwanského ministerstva školství (viz např. https://sutian.moe. edu.tw/zh-hant/) a zvýrazňujeme kurzívou.
Postavy
jména & přezdívky
Rodina Čchen
Otec — nejstarší syn bývalých velkostatkářů žijících v tradičním dvorci s třemi křídly. Vystudoval gymnázium, oženil se s Cikádou, rodinu stěhuje do řadové vilky, nádeničí na poli, zakládá spediční fi rmu, obchoduje s betelem a arekovými ořechy, spolupracuje se starým Wangem v Číně, příliš ale neprosperuje. Konec života tráví v chrámu bohyně Ma-cu.
První babička — otcova matka, vládnoucí pevnou rukou nad všemi snachami, zvláště spadeno má na Cikádu, svoji první snachu, a na její druhou dceru Šu-li, která jí vyváří.
Matka — dcera fabrikantů vyhlášené sójové omáčky, v mládí se kamarádila s Vokulárem, do školy chodila během okupace, ale jenom krátce, číst neumí, zato má pamatováka, v chrámu Matky Ochránkyně vede modlitební skupinu, dokáže vymítat zlého a číst budoucnost. Soused hadař jí pomáhá, když manžel A-Šan není doma.
Dcery/sestry
Nejstarší — v patnácti nechala školy a odchází z domu, dělá šičku v textilce, kde se seznamuje se Siao Kaem, budoucím mužem, s nímž má poté dceru. Je poslední, kdo žije v řadovce, živí se šitím na zakázku a dodržuje všechny tradiční obřady a zvyklosti.
Druhá — jako malá měla na starost jídlo pro první babičku a černého psa. Po studiích složila úřednické zkoušky, usídlila se v Tchaj-peji, kde pracuje na matrice. S manželem, také úředníkem, jehož tvář si už nevybavuje, má dvě děti.
Občas si udělá výlet do hotelu, kde vyhlíží duchy a sleduje televizi. Během studií vozila domů první hamburgery na Tchaj-wanu a knihy pro kluky z knihkupectví Zítřek. Třetí — dosáhla nejvyššího vzdělání v rodině. Na univerzitě se seznamuje s o něco starším kolegou, který vystudoval stejný obor. Také ona žije v Tchaj-peji, po svatbě se stává ženou v domácnosti slavného televizního hlasatele.
Miluje vývar z karambolek, ale nepohrdne ani lilkem či hořkou okurkou. Ani ona nemá štěstí na partnera. Čtvrtá — v dětství měla ráda místo u okna, avšak nyní tráví většinu času zabarikádovaná v Bílém domě, v temné místnosti plné novin a časopisů z jediného měsíce, týdne a dne. Jako náhradnice si vzala nejstaršího syna sušenkového magnáta. Bojí se hrocha a pátrá po zmizelé matce. Pátá — nejkrásnější ze všech sester, majitelka mimořádného poprsí a alergické pleti. Svým kýcháním budí celou rodinu. Ráda aranžuje přepychové vily, do svého domova si přeje lustr z Francie, Apollonovu kašnu s vodotryskem i zoo. Nemá strach z krve.
Synové/bratři
První, starší — špatný student, zato nadaný obchodník, který má ale smůlu na kumpány. Na pár let se stává prvním starostou Jung-ťingu, kvůli korupci však končí ve vězení. Po propuštění působí jako správce objektů.
Druhý — odmalička ho přitahují těsné boxerky. Nezvládl talentové zkoušky na střední, ale záhy se projevuje jako nadaný student, zvláště pak literatury a angličtiny. Kamarádí se s Pakem z areky, Člunkem a spolužačkou striptérkou. Jak je to jen možné, prchá z rodné hroudy, jeho tvůrčí pobyt v Berlíně se však značně protáhne, nešťastná láska ho přivádí mimo jiné k Baltskému moři, Hamletovi a labutím.
Druhá babička — matčina matka z fabriky na sójovou omáčku, jako mladá skočila do obřadního ohně, aby zachránila nosiče posvátné sochy, svého budoucího manžela. Prý si tím způsobila prokletí. Dlouholetá vdova uvedla svou dceru do tajů vymítaní nemocí a čtení budoucnosti.
Zeť — původně působil jako operátor vysokozdvižného vozíku v textilce, kde pracovala První. Po svatbě se stěhuje do rodné řadovky, pokouší se prosadit jako pěstitel orchidejí a kaligraf. Po krachu investice do staré čajové plantáže v horách pobývá převážně u Paříže.
A-bú viz Druhá babička
A-čchan viz Matka
A-ma viz První babička
A-Šan viz Otec
Bráška viz Druhý bratr
Bratříček viz Druhý bratr
Cikáda viz Matka
Čchiao-mej viz Pátá sestra
Hošánek viz Druhý bratr
Lin A-čchan viz Matka
Man-mej viz Pátá sestra
Siao Kao viz Zeť
Su-ťie viz Čtvrtá sestra
Šu-čching viz Třetí sestra
Šu-li viz Druhá sestra
Šu-mej viz První sestra
Tāu-iû-siân , Cikáda v sójové omáčce viz Matka
Tchien-chung viz Druhý bratr
Tchien-i viz První bratr
Tchien-šan viz Otec
Rodina Wang
Otec — soused z řadovky, zakladatel světoznámé značky sušenek Bílý dům, úspěšný podnikatel na pevninské Číně, který věděl o všem.
Starší/První syn — budoucí manžel Čtvrté, i když v merku měl hlavně Pátou a její mimořádné poprsí. V Bílém domě příliš nepobývá.
Druhý syn — nadaný student, jehož přezdívka Pako z areky označuje mladou osobu značně nepraktickou, neuzpůsobenou k životu.
Pako z areky viz Druhý syn Wang
Siao Wang viz Starší syn Wang
Starej Wang viz Otec Wang
Tshenn-á-tsâng viz Druhý syn
Přátelé a známí
Hadař — soused z řadovek, provozovatel půjčovny videokazet, pěstitel orchidejí a šampion, chovatel zvěře a krotitel hadů. Rozumí hrochům a podzemní činnosti.
Jang Siao-čou — spolužák z gymnázia, který naučil Hošánka plavat. Vrátil se z Kanady do rodného Jung-ťingu, kde pracuje jako instalatér a elektrikář.
Vokulár — mladý dělník z fabriky na sójovou omáčku, muž mnoha talentů a tváří.
Bàk-kiànn-á viz Vokulár
Člunek viz Jang Siao-čou
Kniha první
Máma zmizela
Kapitola první
První řadovky
„Odkud seš?“ zněla jeho první otázka.
T. mu přinesl tolik věcí: německý pas, novou rodinu, možnost útěku a také spoustu otázek. Těmi ho zahrnoval od samého začátku: „Jak vypadá tvoje země?“ „Kolik máš sourozenců?“ „Máte na ostrově hodně horká léta?“ „Jsou tam cikády? Hadi?“ „Jak vypadají stromy? Jak jim říkáte?“ „A máte tam řeky, kanály?“ „Kdy nastává období dešťů? Jsou u vás taky záplavy?“ „Je půda úrodná? Co pěstujete?“ „Proč s tebou nemůžu jet na pohřeb?“ „Proč jedeš vůbec domů?“ „A proč nejedeš domů?“
Všechny ty otazníky ho tahaly za vlasy, drásaly ho, bylo příliš těžké na ně odpovědět, a tak neodpovídal. Vyhýbal se jim, kličkoval, vymýšlel si příběh plný lakun a rozporů v čase, jeho minulost byla jak zfušovaný román. Když se začal psát, první kapitola se točila kolem stolu, pistole, dvou nožů a tří zápisníků na něm; pistole bylo možné použít i v dalších kapitolách, nožem se mohlo řezat nebo taky krájet, otevřené zápisníky mohly podat další klíče k příběhu. Jenže román jeho života se jevil spíš jako nepředstavitelná změť. Postupně zapomněl na pistole i zápisníky, ty v jeho představách nahradily jiné nesourodé předměty na stole, dál sledoval stopy, které nikam nevedly: plakát přilepený na zdi, jasně červené boxerky, tvář pod igelitovým sáčkem. Zfušovaná postava a román, který se rozpadal spolu s ním, vykazoval nekonečné množství děr.
Bytost plná lakun, to byl celý on, jeho ústa odmítala vyslovit jisté věci z minulosti, které si halabala zapisoval do zápisníků. Předstíral, že je zapomněl, jenže ony se ve všech těch mezerách, co v sobě nosil, natruc usadily. Kdyby se otevřela sebemenší skulina, vše by se okamžitě vyvalilo ven.
Jak je ale vyprávět? Jak je zaznamenat?
Když se slovům nechce z úst, aspoň je zapsat: „Pocházím z maloměsta.“
Jeho rodištěm bylo městečko Jung-ťing v samém středu ostrova. Místní mu mezi sebou říkávali „ta naše díra“. Na začátku devatenáctého století se tu usadili rolníci z pevninského Kantonu a na tom rovinatém, opuštěném místě založili tržní osadu. V kraji se skutečně nacházely malé vodní toky i umělá říční ramena, kanály, na které se T. vyptával. Pole obklopená zavlažovacími příkopy, jak tu bylo zvykem, vznikla již v osmnáctém století, zemědělci na ně přiváděli vodu z řeky Bahnice. Mezi obcemi často docházelo k násilným střetům, snad proto byl pro název místa, kde nikdy nechyběla voda z pramenů Boha ohně, zvolen výraz Jung-ťing, „věčný mír“, zřejmě v naději, že mír a klid tu vytrvají navěky.
Naprosto rovinatá krajina bez kopců i kopečků: až v dálce na východě zavadil pohled o smaragdově zelený horský masiv, a kdyby se člověk otočil na západ, sice by neuslyšel ani neuviděl tok Bahnice, ale kdyby šel rovnou za nosem, skončil by u Tchajwanského průlivu, jak aspoň tvrdí starousedlíci.
Místní se zabývali zemědělstvím, zřídkakdy opouštěli své pozemky, do vyšších poloh je to netáhlo, na moře nikdy nevyplouvali. Na půdě, jež si dokázala udržet dost vláhy a mohla být považována za bohatou, se pěstovaly čerstvé květiny, betelový list a rýže. Oblast si i po několika staletích rolnické činnosti zachovala venkovský ráz, stavení se nerozrůstala, několik starých „dvorců se třemi křídly“ bylo možné považovat za historické památky tradiční kultury, které ovšem zůstávaly mimo zájem turistů, rozvoj sem ještě nepronikl.
Až v sedmdesátých letech dvacátého století se v Jung-ťingu objevil podnikatel, který nakoupil pozemky a postavil první obytné domy, řadovku dvoupatrových domků, před-
zvěst budoucího rozmachu. Právě díky této ambiciózní výstavbě se rozjel vývoj celé oblasti. Jen málo místních někdy spatřilo budovu, jejíž výška přesahovala dvě patra, navíc se železobetonovou strukturou, žulovým dlážděním, záchody se sedátkem a splachováním, tyhle stavební prvky byly v této části světa dosud neznámé. A právě v jednom z těch domků vyrůstal. Přesněji v pátém zleva, když jste se k řadě postavili čelem. Šestý barák, původně dům jeho starší sestry, zel nyní prázdnotou. V sedmém kdysi sídlila půjčovna videokazet, fasáda už dávno zčernala, na balkoně ještě visela cedule oznamující, že je dům na prodej. Nápis 出售, „na prodej“, za léta již vybledlý, se změnil na 出口, „východ“, a i telefonní číslo pod ním bylo tak nahlodané časem, že bylo prakticky nečitelné.
Ta cedule ho zasáhla přímo do srdce. Sám po tolika letech strávených ve vězení opravdu potřeboval nějakou cestu ven.
Přesto se vrátil zrovna sem, i když si velmi dobře uvědomoval, že v téhle vesnici pro něj žádné východisko neexistuje. Co kdyby se tou vyďobanou cedulí doopravdy řídil a šel dál?
Došel by až ke svítivě červeným boxerkám?
Nejstarší sestra zůstala jako poslední. Nikdy neodešla, jen se přestěhovala do jejich rodného domu, pátého zleva.
To bylo jeho Město duchů.
Slovo „duch“ znamenalo, že bylo opuštěné: ve srovnání s velkou kosmopolitní metropolí mělo daleko ke všemu, nikde se o něm nemluvilo. Zatímco hospodářství celého ostrova rostlo rychlostí blesku, městečko nedrželo krok s dobou, venkované hromadně odcházeli, mladí se už nevraceli, zapomínali i samotné jméno toho místa, na kterém zanechávali příslušníky starší generace neschopné odejít. Jméno obce, jež mělo původně zajistit její věčné trvání, se jí stalo prokletím, přání se naplnilo, vládl tu naprostý, ničím nerušený klid. Toho léta panovalo ve středu ostrova ohromné dusno, chodník se odpoledne proměnil v rozpálený plát, na kterém
jste si mohli usmažit rýži s vejci nebo ohřát polévku. I po tolika letech vše odpovídalo starým vzpomínkám. To parno! Teplota uprostřed dne tak vysoká, že se z ní zpomaluje čas, stromy v poledne nepohladí sebemenší vánek, a když zatajíte dech, uslyšíte pochrupovat dřímající zem. To dunění, kdy je spánek nejhlubší — půda se až do dalších dešťů nebude chtít probudit.
Tohle počasí dobře znal už z dětství, i on se uměl ponořit do spánku tak těžkého, že ho z něj nic — kokrhání kohouta, rachot cikád, chrochtající prasata, bečící ovce ani hadí syčení — nedokázalo vyrvat. V dospělosti o ten spánek přišel. Ve vězení bylo ticho to poslední, co člověku chybělo, tam nebyl slyšet ani déšť, vítr, ani padající listí. Vězeňskému lékaři říkal: „Jak mám v takovém tichu spát?!“ A požádal ho o prášky na spaní. Rád by se taky zeptal, jestli existují prášky, po kterých by zase uslyšel zvuk deště, ale neodvážil se. Doma hustý déšť hlasitě burácel do plechových střech, bylo to ohlušující jako bubny a činely, už jen to by ho uspalo… A tak zoufale toužil uslyšet déšť, že se vrátil domů.
Místo deště ale uslyšel tak-tak-tak šicího stroje.
Jeho starší sestra.
Bez ustání šlapala na pedál, zatímco vedle v televizi běžel odpolední seriál. Krutá tchyně právě dala nebohé snaše facku, uprostřed odpoledne zakokrhal, kdo ví proč, kohout, větrák neúnavně fučel, v sousední vesnici zabouchaly petardy. Po několika bezesných nocích strávených mezi transfery si připadal rozhozený tak, že nedokázal s jistotou říct, kde se zrovna nachází, až zvuk šicího stroje to rozsekl: už není pochyb, byl zpátky na místech, kde duchové dávají dobrou noc. Ve městě duchů to ale snad není nic divného, ne?
O zlé přízraky není na venkově nikdy nouze, ty v příbězích, které si místní vyprávějí, bývají více než živé. Před
řadovkami vyrostl nevelký, zato hustý bambusový háj, o kterém se například tvrdilo, že v něm straší, prý se k němu nemá člověk ani přibližovat. Děs tam naháněla žena, která se v něm za japonské okupace oběsila poté, co byla znásilněna a vyhnána z manželského domu, jelikož přišla o počestnost. Její duch číhal zejména na mladé muže, které sváděla. Vždycky, když padla noc a psi spustili svůj dlouhý, táhlý ryk, říkalo se, že „vyjí na mrtvou“. Matky svým ratolestem vysvětlovaly, že „psiska zase vidí toho ducha a ty musíš honem na kutě, zavřít očka a už je neotevřít, abys ho neuviděl taky“. Kdo nechtěl být viděn, nesměl vidět, a pokud uviděl, nesměl to říct, měl se dát na útěk a nezastavovat, dokud ho zlý duch už nemohl chytit. Mezi dětmi se zase říkalo, že nejvíc strašidel řádí u starých, stoletých příkopů na souvratích, ve vrbách vysázených po obou březích sídlily lišky vrběnky, hlavně nesahat na šlahouny u země, stačil sebemenší dotek a vrběnky si tě omotaly kolem prstu, a jediným řešením, tedy pokud člověk nechtěl mít na vysvědčení samý koule, bylo vzít si jednu za ženu. Říkalo se, že tyhle lišky jsou staré panny, které nenašly manžela a čekají na něj i po smrti, sedí ve vrbách a číhají, až se jich nějaký nešťastník dotkne. V zavlažovacích kanálech zase žila liška vodní. Kráska, jež se stala obětí vojáků okupační armády, a vrhla se proto do studny, jenže ji někdo vytáhl, odnesl k ranhojiči a ten ji znovu znásilnil, takže se šla utopit do Bahnice a její duše, kterou proud neodnesl do moře, bloudila zavlažovacím kanálem, sledovala tok až sem, kde se usadila na věky věků. Děti taky říkaly, že řasy vznášející se na vodě jsou zelená krev, kterou liška prolila, a puch, před nímž nebylo úniku, je mrtvolný odér, který po sobě duch zanechává. Pokud jde o nejrůznější houby, kterých bylo na březích jak po dešti, těch se člověk taky nesměl dotknout, natož je jíst, neboť byly ve skutečnosti prsními bradavkami lišek, na člověka při sebemenším doteku čekalo
prokletí a v tom, kdo by houbu spolkl, by se liška usídlila, sedm dnů by plakal jenom krev a nakonec na něj čekala ta nejkrutější smrt. Pokud by člověk čirou náhodou narazil na jednu z těch rudých obálek, ve kterých se na Nový rok předávají peněžní dary, nesměl ji ani otevřít, protože uvnitř bylo osm zaklínacích znaků lišky, a takovému člověk pak opět nezbývalo než si ji vzít za ženu. Později se u nich objevila ještě jedna liška, měla rozcuchané vlasy a děsivě ječela, také ona se kdysi utopila v zavlažovacím příkopu mezi poli. Když byl ještě malý kluk, doma jim umřel starý pes, a protože „mrtvá kočka visí na větvi, mrtvý čokl plave ve vodě“, matka nasedla na skútr a on za ni, mrtvého psa dostal do náruče, protože ho chtěla hodit do kanálu. Kanály a jejich přízraky ho děsily, celou cestu plakal, matka ho musela přemlouvat, aby ho konečně vyhodil. Jednalo se o mrtvé rameno, stojatá voda byla plná mrtvých čuňat a psů, hnijících melounů, starých motorek, dokonce tam nějakým způsobem skončil i trhovcovský stánek. Z toho všeho se pod žhoucím sluncem zvedal nesnesitelný smrad, myriády much se rojily a hledaly, na čem se popást. Už poznal rozkládajícího se Žluťáka, podvraťáčka od sousedů, stále ale s brekem odmítal přihodit k němu tělo jejich starého psa — on ho chtěl pohřbít, postavit mu náhrobek. Jeho matka ale zvíře popadla a hodila do vody, z níž se na všechny strany rozprskly mouchy, aby se vzápětí vrátily a poděkovaly ohlušujícím bzukotem: Dříve, než dojedly shnilé, donesli jim čerstvé maso!
Jak mohl T. říct, že pochází z takové díry?
Jak mohl vysvětlit naprosto nepochopitelné etapy své životní poutě? Vyprávět o pěti sestrách a starším bráchovi, o otci, který nepromluvil slova, o matce, která se naopak neuměla odmlčet, o sousedovi, který zabíjel hady, o mladém Pakovi v těsných červených boxerkách, o zavlažovacích příkopech, svatbě, bišofi i jávské, Bílém domě, hrochovi, bazénu
Jung-sing, sklepě, samosběrné zahradě, Matce ochránkyni, knihkupectví Zítřek, stříbrné vodárenské věži.
O těch boxerkách, Tshenn-á-tsângovi a psích hrobech na zahradě rodiny T. se mu ve vězení zdálo často. T. jako dítě zažil tři psy, a když chcípli, pohřbili je na konci zahrady, hrob ještě osadili dřevěnou deskou s fotografi í každého pejska. Přesně takový pohřeb si tehdy přál, ale doopravdy na něj narazil až v Německu. Často se mu zdálo o psech házených do vody, o zavlažovacích kanálech, kdežto strašidla ho ve snu neděsila, v dospělosti se jich už nebál, nevěřil na ně. Na duších není nic strašidelného, zato lidé jsou krutí. V jeho snech kanály nesmrděly, rostly v nich lekníny, kolem spousta hub, vrb a ozdobnice, všechno plné barev jako v létě.
V jeho snech kopal otec u kanálu, aby přivedl vodu k poli, měl podobu mladého muže snědé pletí s jasně bílým chrupem.
Mladý muž, který se usmíval do slunce tak, že mu lekníny mohly závidět.
Kdyby jen nezabil T.
T. by byl tady s ním, stále by na něj dotíral otázkami a on by jen ukázal na řadu domků před sebou a řekl: „Z tohoto města duchů pocházím. Dnes je svátek patnáctého dne sedmého měsíce, kdy se duchové vracejí, a já se vrátil taky.“
Kapitola druhá
Vklouznout si do škvíry v podlaze
„Co budeme dělat,“ křičela čtvrtá sestra do telefonu, „co budeme dělat?! Máma zmizela!“ Šu-mej zavěsila a bezvládně se sesula na zem. Ono bylo vlastně jedno, jestli zavěsila, nebo ne, bylo jasný, že ségra bude dál vyřvávat do sluchátka: „Máma zmizela!“
V tom dusném létě bez deště a bez jediného mráčku, kdy slunce den za dnem polévalo městečko svým nekonečným žárem, člověk téměř zmíral horkem, ale ona se přesto zdráhala zapnout klimatizaci. Ten měsíc byla skoro bez práce, proto se snažila ušetřit za elektřinu. Granitová podlaha byla ještě studená, tak si na ni lehla, aby zchladila splavené tělo. Před pár lety došlo v centrální části ostrova k zemětřesení a v podlaze se objevily praskliny. Ona se ale rozhodla, že to opravovat nebude, protože v tom baráku se stejně všechno rozpadalo, na zdech plíseň, krysy u nich měly pré, trubky napůl ucpané, plechové obložení na střeše už tolikrát odnesl vítr. Přesto si stále pamatovala, jak vypadal zbrusu nový dům: krémově bílé obklady, zářivě bílé stěny, krásně lesklý granit. Podlaha vypadala jako složená z rozsypaných drobných kamínků, které ovšem nepíchaly do nohou, byla hladká jak skluzavka.
Otočila se na břicho, přitiskla oko k prasklině, aby se podívala dovnitř, kdo ví, říkala si, možná bude vidět peklo. Trhlina se nacházela hned u šicího stroje a sálalo z ní tolik energie, že pokaždé, když k ní při práci sklopila oči, měla dojem, že se zvětšuje, pořád to taky ověřovala, doufala, že to zachytí okem; možná jednou vklouzne dovnitř a nikdo už ji nenajde. Vzpomněla si na zemětřesení, na nebe a zemi, jež se za bílého dne zničehonic rozkymácely, na svého muže, který po ní ani nemrkl, vyrazil na zadní dvorek, popadl pár
květináčů s orchidejemi a vyběhl ven. Ona ale zůstala sedět u stroje a pokračovala v práci. Hromada oblečení měla být hotova do druhého dne, zemětřesení nezemětřesení, stěny ať se zřítí, klidně celý dům, ona se jen modlila, aby nevypadl proud, protože pak by nešel stroj, ona by nedodala zboží a nedostala by výplatu, takže by neměla na složenky, už měla měsíc zpoždění! V duchu si přála jediné: ať se její manžel i s těma květináčema sebere a běží dál, vypadne ze vsi, zmizí a už se nikdy nevrátí.
Když byla mladá, sama si přála být orchidejí. V den zemětřesení jí bylo těch květin líto.
Jak starý byl ten dům? V době narození mladšího bratra opustila rodina starý dvorec a přestěhovala se do jedné z nových řadovek, do pátý zleva, říkali, když je počítali na prstech. Zástavba deseti řadových domků byla architektonickým počinem, který měl kraj posunout směrem k budoucnosti. Vepředu rybníky, vzadu rýžová pole, investor tvrdil, že feng-šuej je vynikající, takže kdo se usadí na tomhle výjimečném place, ten má zajištěnou úrodnou půdu, rozkvět rodiny, prosperující fi nance i ochranu bohů. Noví obyvatelé měli záhy proměnit nepatrnou osadu na městečko a pak i na opravdové město, mezi rýžovými poli vyrostou věžáky rozzářené neony. Otec se tehdy živil přepravou nejrůznějšího zboží ve svém otlučeným náklaďáku, dnem i nocí vozil všechno možné, od melounů přes sazenice v květináčích po konfekci, v jednu chvíli se ale zaměřil na arekové ořechy a listy betelu; zjistil, že poptávka je enormní, příležitostí přibývalo, všichni chlapi v okolí se pyšnili zarudlou hubou, takže i on začal žvýkat arekové oříšky zabalené v betelových listech. Pusou v barvě krve pořád přežvykoval a při tom dumal o dalších obchodních plánech. V městečku se pěstovaly plodiny, jejichž síla a jakost sice nedosahovaly úrovně těch z východu ostrova, listy byly tenčí a chuť méně výrazná,
avšak poptávka byla stálá a ceny nízké, takže se všechny stánky v okolí zásobovaly místním produktem. Otec vyjednával s pěstiteli, stal se prostředníkem, prodávali mu úrodu a on ji dodával prodejcům po okolí, s nimiž měl vyjednané ceny, marže skončila v jeho kapse. Ani ne za rok vydělal na školné všech pěti dcer, k večeři podávali běloskvoucí rýži s vepřovým a k prvnímu synovi, který se narodil počátkem roku, přibyl na konci téhož roku druhý. Se sedmi dětmi již nebylo možné se mačkat v pár komůrkách starého dvorce, otec našetřil na první splátku, rozloučil se s matkou a přemístil rodinu do jednoho z domků v nové zástavbě.
V den velkého stěhování vstoupila Šu-mej do novostavby, druhého bratříčka v náručí, a nemohla být šťastnější: maminka konečně porodila syna, vlastně rovnou dva, a navíc už nebude babičce každý den na očích. Šu-mej nikdy předtím v domě s patrem nebyla a tady vedlo schodiště ještě do druhého, Nebesa, ona bude mít svůj vlastní pokoj! Nejmladší bráška spal od první noci s rodiči, druhého svěřili do péče nejstarších dcer Šu-mej a Šu-li, jenže ty byly tak rozrušené, že nemohly usnout. Potichounku polehounku vstaly a s bratříčkem v rukách nasávaly vůni čerstvě natřených stěn, běhaly po schodech nahoru dolů, válely se po granitové podlaze a pořád si hrály s telefonem, prvním telefonem v rodině, zvedaly sluchátko, ozvalo se „tút“ a ony přitiskly sluchátko k uchu i bratrovi, kterého ten zvláštní zvuk rozesmál. Nový dům byl dokonce vybaven toaletou s prkýnkem, takže se dalo čůrat vsedě, což bylo velmi pohodlné. V jejich bývalém domě se záchod nacházel za zdí, páchnoucí kadibudka nebo spíš jen jáma, kde nebylo vzácností, když tam člověk přiběhl v noci s průjmem, zahlédnout v měsíčním svitu hada, jak se plazí po veřejích. Z hadů ovšem nikdo strach neměl, to, z čeho opravdu šla hrůza a o čem pořád mluvily, bylo hajzlíkové strašidlo. To v novém domě se na toaletě dalo
zamknout, taky byla splachovací, takže stačilo stisknout čudlík a všechen sajrajt zmizel, celý to hezky vonělo, nebyli tam žádní hadi ani přízraky. Když se dal bratříček v noci do pláče, sestry mu měly připravit sunar, nikdo jim ale neukázal, jak na to, věděly jen, že je to japonské mléko nejvyšší kvality doporučené lékárnou. Napadlo je, jestli by nebylo výživnější, kdyby bylo koncentrovanější, snížily proto podíl vody, přidaly o něco víc lžiček sunaru a výsledkem bylo, že bratříček všechno okamžitě vyzvracel. Děvčatům přišlo, že bráška při tom zvracení vypadá velic srandovně. Ony nikdy neopustily jejich osadu, kaskády taky nikdy neviděly, takže chrlení jejich brášky představovalo nejmajestátnější vodopády, jaké kdy spatřily.
Šu-mej si najednou vzpomněla na brášku: snad je v pořádku?! Jenže pokaždé, když si na něj takhle vzpomněla, tak se jí po něm strašně zastesklo a musela si dát trávu.
Toho dne se tedy otevíraly brány záhrobí, jí se ale žádný roj duchů nezjevil, pouze čtvrtá sestra ječela do telefonu jako posedlá, což vlastně zapadalo do scénáře. Pohledem sklouzla k oltáříku plnému obětin pro sváteční den, sama celý den nevzala sousto do pusy, takže si na hostině, jež měla nasytit neznámé duše, sama připadala jak hladový přízrak. Vonné tyčinky dohořely, všichni bludní duchové, kteří se zastavili, se určitě olizovali až za ušima, tak se konečně zvedla, otevřela balíček sušenek a pustila se do nich. Chutnaly naprosto příšerně — suché, jako byste jedli sluncem vyprahlou hlínu, tak sladké, že člověk po prvním soustu dostal cukrovku, a tak slané, že po soustu druhém musel na dialýzu —, vůbec ji udivovalo, že se něco takového může prodávat. Samozřejmě že to nebylo z její hlavy, to muž byl na nákupech v supermarketu v sousedním městečku, a ačkoli ho varovala: „Kup si, co chceš, ale hlavně ne tuhle značku“, přitáhl domů hned několik rodinných balení. Bylo jasné, že to udělal naschvál,
