Josep Maria Miró Hry
Hra o tom, jak snadno se z drobného podezření stává zničující lavina strachu, která převrací jistoty i mezilidskou důvěru.
Dusná mozaika uzavřené komunity, v níž se potlačované obavy a skryté předsudky mění v paranoidní boj o kontrolu nad vlastním světem.
Bouřlivé časy
Intimní drama o křehkosti a tajemstvích, které odhaluje, jak blízko se v člověku potkává něha s brutalitou.
Nejhezčí
překlad Michal Brabec
Josep Maria Miró
Josep Maria Miró (Prats de Lluçanès, Barcelona, 1977)
je jedním z nejvýznamnějších a nejuváděnějších katalánských dramatiků současnosti. Na svém kontě má na třicet divadelních her a dramatizací. Jeho texty byly přeložené do dvacítky jazyků a celosvětově se dočkaly stovky uvedení. Je rovněž držitelem řady prestižních ocenění, z nichž nejvýznačnější jsou
Cena Max (2019), Cena Born, kterou byl jako první autor v historii ověnčen celkem třikrát (2009, 2011, 2020), nebo nejvyšší španělské divadelní ocenění udělované španělskou vládou Národní cena za dramatickou literaturu (2022).
Mezinárodně ho proslavila hra Archimédův zákon (2011), která se dočkala uvedení v celkem padesáti státech světa. Ve scénickém čtení ji uvedl sám autor v pražském Činoherním klubu v roce 2022.
O rok později byla v rámci přehlídky současné španělskojazyčné dramatiky La Batalla představena v pražském divadle Komedie jeho hra Bouřlivé časy. Vedle psaní pro divadlo působí Josep Maria rovněž jako divadelní režisér a pedagog.
Cyklus scénických čtení v pražském Činoherním klubu a projekt La Batalla v divadle Komedie inicioval a realizoval Institut Cervantes v Praze.
Romana Rédlová
Narozena v roce 1966 v Praze. Původní profesí scénografka a kostýmní výtvarnice se již dlouhá léta věnuje překládání divadelních her z katalánského a španělského jazyka do češtiny a vice versa. Studovala na Divadelní fakultě Akademie Múzických umění v Praze, v sevillském Instituto del Teatro a Institut del Teatre v Barceloně, kam se po završení studia vrací a jako výtvarnice a spolupracuje s mnoha divadly a institucemi (Sala Beckett, Teatre Akadémia de Barcelona, Teatre de Ponent, Teatre Tantarantana. Institut del Teatre de Barcelona), opakovaně se podílela na přípravách španělských expozic Pražského Quadrienale.
Michal Brabec
Narozen v roce 1981 v Českých Budějovicích.
Překládá z katalánštiny a španělštiny, od roku 2021 přednáší katalánskou literaturu a překlad
na Masarykově univerzitě v Brně. Z katalánštiny a španělštiny přeložil mimo jiné romány Álvara
Enrigueho, Joana-Lluíse Lluíse, Alberta Villaróa, Joana Perugy a Evy Baltasar. Za převod knihy
Zpívám já a hora tančí Irene Solà byl oceněn nejen Tvůrčí prémií Obce překladatelů, ale stal se také držitelem Mezinárodní ceny Ramona Llulle za překlad. Vedle prózy se věnuje překladům divadelních her a literatury pro děti a mládež. Ve své badatelské
činnosti se zaměřuje na česko-katalánskou meziliterární komunikaci realizovanou prostřednictvím překladu.
© Josep Maria Miró, 2025
Translation © Romana Rédlová, Michal Brabec, 2025
Studie Z dějin českého překladu katalánsky
psané dramatiky © Michal Brabec © Větrné mlýny, 2025
NIPO 110250662
ISBN 978-80-7443-592-8
/ Naznačuje, že právě pronášenou repliku bezprostředně utíná replika následující.
Archimédův zákon: Těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno vztlakovou silou, která se rovná tíze kapaliny tělesem vytlačené.
Věnováno Xavieru Pujolràsovi, Polovi Vinyesovi a Robertovi Pescadorovi, dětem, skvělým přátelům a milovníkům piva Magners, koktejlu Negroni a likéru Patxaran (v příslušném pořadí)
Premi Born 2011
Postavy: Hèctor
Jordi
Anna David
Šatna plaveckého klubu.
1.
Jordi s Hèctorem společně rovnají do krabic plavecké piškoty a jiné tréninkové pomůcky.
Hèctor: Jseš si jistej?
Jordi: Čím jako?
Hèctor: No, jak jsem ti prve navrhnul, že bychom si je mohli na měsíc prohodit. Ty bys měl Delfíny a já Mořský koníky.
Jordi: Na Mořský koníky mi nesahej. Patří mně. (Pauza) A navíc… s Glumem v družstvu… to nepřichází v úvahu.
Oba dva se rozesmějí.
Vstoupí Anna.
Anna: Čemu se to tady smějete?
Jordi: Zrovna jsem se za tebou chystal.
Anna: (k Hèctorovi) Copak jsem ti neřekla /
Hèctor: Jó, ale…
Jordi: Zrovna jsem za tebou šel.
Anna: Co je to tu za smrad?
Hèctor: Já nic necejtím.
Jordi: (má na mysli krabici, kde jsou uloženy plavecké pomůcky) Jdu to uklidit na místo.
Anna: Nech to být. Odnese to Hèctor. Aspoň doufám.
Jordi: Je to jenom chvilka.
Anna: Potřebuju si s tebou o něčem promluvit. Hèctore, můžeš to odnést?
Hèctor na to nic neříká.
Sebere pár krabic a odejde.
Anna se jde ubezpečit, že je Hèctor skutečně pryč.
Jordi: Co se děje?
Anna: Co to mělo být s tím Alexem?
Jordi: Co jako?
Anna: Ptám se tě, co to mělo být?
Jordi: Nic nebylo.
Anna: Jak to, že nic?
Jordi: Nevím /
Anna: Je tu cítit… Vy jste tady kouřili?
Jordi: Ne… Jasně že né!
Anna: Opravdu?
Jordi: Já nic necejtím.
Anna: Jasně… (Pauza) Co se to dnes ráno stalo? Pauza.
Jordi: Bojí se vody.
Anna: Tady je řeč o něčem jiném.
Jordi: Pak nevím /
Anna: Jordi…
Jordi: Co?
Anna: Jak to přesně bylo dneska ráno s Alexem?
Jordi: Rozplakal se
Anna: Rozplakal se a dál?
Jordi: Dál nic. Řekl mi, že se bojí.
Anna: Jordi…
Jordi: Co?
Anna: Měla jsem na mysli něco jiného.
Jordi: Když mi to neřekneš, tak se v tom ztrácím.
Anna: Bude lepší, když se posadíš.
Jordi: Proč bych si měl sedat? Já si nechci sednout.
Anna: Proč se takhle chováš?
Jordi: Já se chovám normálně.
Anna: Jsi nervózní. Bráníš se.
Jordi: Mám pocit, že nervózní jseš ty. (Pauza) Už jsem ti to řekl. Buď mi to vysvětlíš, nebo nevím o co tady, kurva, jde.
Anna: Normálně se mnou takhle nemluvíš.
Jordi: Jenom po tobě chci, abys se mnou mluvila na rovinu. Nechápu, kam míříš. Přijdeš sem a tváříš se takhle.
Anna: Jak se tvářím?
Jordi: Tváříš se… naštvaně.
Anna: Naštvaně… To ne.
Jordi: Tváříš se naštvaně a první, na co se mě zeptáš je, co to mělo být s tím Alexem. Já ti povídám, že začal brečet a ty na to, že řeč je o něčem jiným. Tak o čem se teda tady bavíme.
Anna: Stěžovali si.
Jordi: Na mě? Řekl jsem mu, ať jde do bazénu bez bójky. To je všechno. Pak se rozbrečel. Řekl mi, že má strach.
To je celý.
Anna: Opravdu je to celý? Pauza.
Jordi: V pondělí jsem jim řekl, že tenhle týden začneme plavat bez bójek. V pondělí, jenom ti, co se nebudou bát. Moc jich nebylo. Nebylo zapotřebí, aby to hned zkusili všichni. To nebylo třeba. Řekl jsem jim, že v průběhu týdne to budou pomalu zkoušet. Byl to způsob, jak je postupně přesvědčit, aby začali plavat bez bójek. Ve středu se jich už odvážilo víc.
Bez nějakých velkých problémů. Bylo to… Jako by
jejich cílem bylo se v pátek vrhnout do vody bez bójek. Nic víc.
Anna: A co Alex /
Jordi: Alex zbyl dnes poslední, kdo si bójku nechtěl sundat.
Anna: A co jsi udělal ty?
Dlouhá pauza.
Anna: Můžeš mi to říct? Pauza.
Jordi: Anno… Pracuju tady už pět let.
Anna: A cos udělal ty?
Jordi: To má být výslech?
Anna: Nikdo tě nevyslýchá.
Jordi: Ale vypadá to tak. Ten chlapec začal brečet, protože si nechtěl sundat bójku. Tak jsem se mu snažil domluvit. Můžu tě ujistit, že jsem to udělal s citem. Vždyť víš, jak s dětma jednám. Řekl jsem mu, že se nemá čeho bát. Všechny ostatní děti si už bójku sundaly. Nevidím na tom nic zlýho!
Anna: Nepanikař…
Jordi: Do prdele! Tahle situace… Mě trochu znervózňuje.
Anna: Jordi… (Pauza) Uklidni se. V klidu si o tom promluvme.
Jordi: (posadí se) Tohle všechno je směšný.
Anna: Jseš si jistej, že jsi mi řekl všechno?
Jordi: Nemám, co bych k tomu víc dodal.
Anna: Opravdu?
Jordi: Opravdu. Pauza.
Anna: Už jsem ti to řekla. Stěžovali si.
Jordi: Podívej… Nechápu, proč si kvůli tomu jeho rodiče stěžovali. Vědí, kdo jsem a… Promluvím
s nima. Řeknu jim to, co jsem právě řekl tobě a určitě to pochopí.
Anna: Ale to si nestěžovali Alexovi rodiče. Pauza.
Jordi: Kdo teda?
Anna: Matka Pauly /
Jordi: Pauly? Ale vždyť si Paula sundala bójku už v pondělí a měla z toho velkou radost.
Anna: A taky /
Jordi: Tomu nerozumím /
Anna: Jordi… to nebylo kvůli bójce.
Jordi: Když to nebylo kvůli bójce… tak /
Anna: Arnaův otec /
Jordi: Kterýho z nich?
Anna: Arnaua Bosche. Před chvílí se tu objevil.
Jordi: Vždyť ten chlap tu nikdy nebyl! Arnaua vždycky doprovází jeho matka.
Anna: Cos udělal, když se Alex rozplakal? To je ta věc, kterou chci, abys mi vysvětlil.
Vstoupí Hèctor.
Odnáší další dvě krabice.
Jordi: Začíná mi bejt zima. Jdu si pro župan.
Anna: Jordi…
Hèctor: Tak já už jdu.
Jordi: Hned jsem zpátky. Buď v klidu… nebo chceš, abych tady zmrznul?
Jordi odejde.
Anna: Měli jsme spolu rozhovor.
Hèctor: Promiň, já myslel /
Anna: Odnes si to. Byla bych ti vděčná, kdybys nás už nerušil.
Hèctor: Já myslel, že /
Anna: Už jsi zkontroloval lékárničku?
Hèctor: Teď jsem to chtěl /
Anna: / udělat. Stejně jako zavolat Jordiho, co? (Pauza) Chybí tam Betadine a líh.
Hèctor: Aha… tys to…
Anna: Ano, Héctore. To se musí konrolovat pořád. Nějaké dítě může uklouznout a… není možné, abychom neměli nic, čím mu poranění vydezinfi kovat. Tenhle měsíc jsi to měl na starosti ty, nebo ne?
Hèctor: Ano.
Anna: Takže?
Hèctor: Chtěl jsem…
Anna: Je třeba, aby ses na práci soustředil. Nemůžu ti pořád všechno připomínat.
Hèctor: Už se to nebude /
Anna: Vy jste tu kouřili?
Hèctor: Ne.
Anna: Hèctore… Pořád je tu cítit kouř.
Hèctor: Ne. (Pauza) Já ne.
Anna: Tak Jordi?
Jordi se vrátí. Má na sobě župan.
Jordi: Já už to odnesu. My jsme už skončili.
Anna: Ne, neskončili jsme. Hèctore, prosím.
Hèctor beze slova odejde.
Anna: Mně jsi tvrdil, že ne, a přitom jste tady kouřili.
Jordi: Hector ti to řekl?
Anna: Ne, právě jsi mi to řekl ty.
Jordi: Čtyřikrát jsem si potáhl a dost.
Anna: Víš, že je to zakázané.
Jordi: Ani jsem to nedokouřil.
Anna: zakázané /
Jordi: Já vím.
Anna: A když jsem se tě na to ptala, tak jsi mi to zapřel.
Jordi: Jo.
Anna: Tady uvnitř nikdo nesmí kouřit. Ani ty, ani nikdo jiný.
Jordi: Jo.
Anna: A to, že mi lžeš, mi vadí ze všeho nejvíc.
Jordi: Už se to víckrát nestane.
Anna: To doufám.
Dlouhá pauza.
Jordi: Už jsem ti někdy vyprávěl, co mi dělal můj trenér, když jsem byl malý kluk?
Anna: Ne.
Jordi: (směje se) Já jsem měl z vody opravdovou hrůzu. Tam u nás na vesnici ses mohla naučit plavat akorát během letních kurzů. Já jsem se léta děsil, protože to znamenalo, že budu chodit plavat do bazénu. Jen jsem tam přišel, hned jsem zase utekl. Můj trenér se jmenoval Ares /
Anna: Ares?
Jordi: Jo, Ares… jako ten bůh války… bylo to jeho příjmení… ale ve vesnici mu nikdo neřekl jinak než Ares, jako by to bylo jeho jméno… No a když jsem zdrhal, tak za mnou ten Ares běžel jako šílenej. Doběhnul mě, pevně mě chytil a skočil se mnou do vody, aby mě strach přešel. (Pauza) A víš, jak to dopadlo? Že jsem měl z vody ještě větší hrůzu. Když jsem se po ránu probudil, už jenom pomyšlení na plaveckej kurz mi obrátilo žaludek, začal jsem brečet a vyzvracel jsem celou snídani. Prosil jsem matku, ať nemusím do bazénu. Byla ze mě na palici a já jsem se nenaučil plavat dřív, než mi bylo nějakejch jedenáct, nebo dvanáct, když už to všichni
spolužáci ze třídy dávno uměli. Nakonec mě to naučily kamarádky mojí matky. Byly to takový starší ženský, co si dávaly sraz v bazénu, aby si tam trochu pokecaly a při tý příležitosti uplavaly pár temp. Byly to trochu drbny, ale jinak prima ženský. Kdo by si tenkrát pomyslel, že budu dělat trenéra plavání.
Anna: Nechápu, co se mi tím snažíš naznačit.
Jordi: V souvislosti s tím, o čem jsme se prve bavili.
Anna: Trauma z dětství?
Jordi: Ne…
Anna: Tak teď se v tom ztrácím zase já.
Jordi: Kvůli tý věci ohledně Alexe… (Pauza) Já bych nikdy žádnýmu dítěti neublížil.
Anna: To, co jsem ti prve řekla ohledně Alexe, nebyla žádná výtka. Jenom jsem ti řekla, že byli za mnou a stěžovali si na tebe.
Jordi: Vždyť mě znáš.
Anna: Myslíš?
Jordi: Jasně. (Pauza) O co ti jde?
Anna: O nic.
Jordi: Neřval jsem na něj, ani jsem mu nenadával… Nic podobnýho.
Anna: Objal jsi ho a políbil jsi ho. Kvůli tomu si na tebe stěžovali.
Je slyšet zvuk těla, které padá do vody. Zvuk vyfukovaného vzduchu a bublinek z nosu a úst plavce… křik dětí a hvízdání trenérů.
2. David je právě na odchodu z šatny.
Mezi ním a Annou je cítit jisté napětí.
David: Omlouvám se…
Anna: Jsou jisté věci, které se neměly stát.
David: To jsem nechtěl… Opravdu, je mi to velice líto, ale… víte, že jedna věc nesouvisí s druhou. Můžu vás ujistit, že to jen tak nenecháme.
Pauza.
Anna: Teď, prosím, odejděte.
David odchází.
Anna se na chvíli ponoří do svých myšlenek.
Pak zhasne a v šeru zůstane sedět v šatně. Náhle se rozpláče. Pak se sebere, vezme mobil, vytočí číslo a někomu volá.
Anna: Ahoj, to jsem já, Anna. (…) Děti už jsou tady? (…) Kde jsou? (…) Nevíš, jak jim to dlouho bude trvat? (…) Ne… nic se neděje (…) Kdo volal? (…) A řekl, co chce? (…) Ano, všechno je v pořádku. Hned jsem tam. (…)
Děkuju.
Hèctor vstoupí do šatny a rozsvítí světlo. Uvidí Annu, která do té doby seděla ve tmě.
Hèctor: Co tu děláš potmě?
Anna: Nic. Bolí mě hlava. Asi mám migrénu.
Hèctor: Nebo jsi na nás chtěla bafnout?
Anna: Na legrácky nemám náladu. Už jsem ti řekla, že mě bolí hlava. Až dorazí Jordi, pošli ho za mnou.
Hèctor: Dobře.
Anna: Je to důležitý.
Anna odejde.
Hèctor sbírá bójky, korky a jiné plavecké pomůcky a třídí je do krabic.
Za chvíli vstoupí Jordi. Má na sobě plavky. V jedné ruce drží tričko a šortky a ve druhé korky a destičky na plavání.
Oblečení položí na lavičku.
Hèctor: No, konečně. Nikdy po sobě pořádně neuklidíš.