Josef Š.
A neuvedu svoje jméno
Pohořelice a pochod smrti si pamatuji matně, vidím jen lidi před sebou a chybí mi matka, která je sice stále se mnou, ale tlačí kočárek, je za mnou a já ji nevidím, nevím, jestli jsem brečel, anebo byl zticha, ale tu tíseň si pamatuji, a pak už nic. O brněnském pochodu smrti jsem se od maminky dozvěděl až někdy v sedmdesátých letech, ale přestože už bylo tolik let od války, já byl dospělý muž a ona skoro stará žena, říkala mi to jako velké tajemství, o kterém se nesmí mluvit. Nikdo by neměl vědět, že jsme Němci. Přitom naše němectví mělo velmi kuriózní podobu. Můj otec, nejspíš etnický Němec s českým jménem, padl u Stalingradu dřív, než jsem ho mohl zaregistrovat, on moji fotku u sebe měl. Během pochodu u Pohořelic vzali mého dědečka a babičku stranou, nikdy víc jsem je neviděl, nevím, co se jim stalo, ale nejspíš to nebylo nic dobrého. První mléko jsme dostali až za rakouskými hranicemi, ale žádnou velkou radost tam z Němců z Böhmen neměli. Ve Vídni se maminka snažila vysvětlit ruským vojákům, že jsme tu omylem, aby ten omyl podpořila činem, vzala si narychlo českého muže s německým jménem, pak nás poslali zpět. Do jiného, horšího bytu.
1