Břetislav Rychlík hlavě v mé prasklé Jeviště
Osoby a obsazení
Režisér Karel Neubauer, otec – tata, vrátná paní Pejchalová, dramatik Jan Jílek, literární kritik Sergej Machonin, sochař a básník Jarda Kovanda, herec Jan Honsa, nevlastní strýc a režisér Jirka Holeček, herečka Libuše Holečková, herec Standa Tříska, ředitel Miloš Slavík, prvoligový ragbista z Gottwaldova, spolužák a horňácký houslista Petr Dub
Tománek, matka, spolužák Jurka Pšurný – pozdější starosta Velké nad Veličkou, dramatik Tennessee Williams, arabský student, slovenská predsedníčka, stavbyvedoucí, předseda strany, předseda svazu mládeže, stařec, vnuk, herec Pavel Zatloukal, režisér Scherhaufer, ředitel Svatopluk Bimka, herec Lubor Tokoš, herec Bambas, herec Miloš Mejzlík, herečka
Daniela – Bambasova žena, herec Luboš Vraspír, režisér Igor Stránský, herec Láry Kolář, někdo z Horňáků, náčelník SNB, syn náčelníka SNB Jura Lovecký, zvaný Čankis, děda
Rychlík, pytlák a tulák děda Chrenčík a Pán Bůh, režisér Vojtěch Jasný, bratranec Zdeněk Rychlík, strýc Zdenek, bratr František, bratranec Zdeněk Lazar, bratranec Jura Lazar, teta Soňa, americký kosmonaut Neil Alden Armstrong, skautský bratr Miky, babička Štěpánka, staříček duchař, Hurvínek, Spejbl, Žeryk, Vinnetou, dědova druhá žena Žofie, čert Belínek, paní učitelka Věra Červenáková, pan učitel Karel Smetka, Václav Havel, Petr Smetka, Martin Severa, studentka Pavla Tomečková, spolužačka Lidka Mrkvová, spolužák Joža Mrkva, cimbalista Víťa Trachtulec, Pepek Klaun Punčochář, Petr Nikl, Punčochářova žena Alena
Zlín / Gottwaldov, Napajedla, Austrálie, Český Těšín, Jihlava, Otrokovice, Strážnice, Nová Lhota, Kyjov, Brno, Pohořelec, Dukovany, Třebíč, Uherské Hradiště, Bzenec, Veselí, Milokošť, Olomouc, Bratislava, Horňácko, Veselí nad Moravou, Filipovo údolí, Jeseníky, Přelouč, Buzuluk, Moravský kras, Měsíc, Uherský Ostroh, Výhon, Moravská Sahara, řeka Morava, Bílé Karpaty, Liščí bouda, okres Uherské Hradiště, okres Hodonín, Valašsko, kachní farma (Moravská Sahara), milokošťská hospoda Stovka, Prostějov, Slovácké divadlo
TELEFONUJTE TELEGRAFUJTE = STOP = KAREL NEUBAUER UMELECKY SEF
SLOVACKE DIVADLO UHERSKE HRADISTE = STOP = OMLUV SE A OSTAN VE
ZLINE = TATA
Ráno při nástupu na směnu mi telegram prostrčila okýnkem vrátná Divadla pracujících v Gottwaldově paní Pejchalová. Vlekl jsem se v hluboké depresi po strašidelné noci do šatny kulisáků. Konec srpna 1978. První týden v profesionálním divadle. Večer předtím jsme měli statovat v záskokové zkoušce budovatelské hry Dvojitý tep srdce normalizačního dra-
matika Jana Jílka (jehož dramatické dílo nesmiřitelně vystihnul Sergej Machonin o deset let později v samizdatové revue O divadle žánrem zuřivé reportáže Z pohádky do pohádky). Odpoledne mne, dvacetiletého novice, testovali u zápisu zlínští kulisáci v pivnici Tržnice.
Byla to proslavená drsná parta, vedená sochařem a básníkem Jardou Kovandou. Divoké zlínské máničky, pro které práce divadelních stavěčů kulis byla svobodomyslnou alternativou ranního vstávání někde k pásu ve Svitu nebo Fatře Napajedla.
Všichni za rok zdrhnuli do Austrálie, jenom básník Kovanda zůstal, dnes vydává časopis Psí víno. A divadlu se říkalo Divadlo prchajících. Po masakru piv, slivovic, testu pohotovosti, politických názorů i kulturního rozhledu jsme měli nastoupit do úvodní scény Jílkovy hry. Ta pojednávala o snaživém mladém předsedovi JZD nebo čeho, kterému srdce tepe dvojitě. On toho tepání nemocného srdce využívá vyděračsky k tepání nešvarů na socialistické vesnici. Čímž byla údajná jediná překážka geniálního komunismu, tedy byrokracie.
Gottwaldovské divadlo zahájilo sezonu tragickou zprávou.
Cestou z divadelních prázdnin z Chebu se zabil v autě Jan Honsa, naturščik, charismatická hvězda souboru. Všechny jeho role se musely přezkoušet. Ve vrátnici parte, v divadle šok a hluboký žal, ale neúprosný provoz žádal svoje. Dvojitý tep srdce režíroval můj nevlastní strýc Jirka Holeček (děda Franta Rychlík si vzal při třetí své ženitbě matku Jirkovy ženy, vynikající herečky Libuše Holečkové), vyštvaný z Divadla pohraniční stráže v Chebu po okupaci v roce 1968 na vzdálenost tři sta kilometrů do Divadla pracujících v Gottwaldově. Šel přes Český Těšín, Jihlavu až do Zlína. Vybavuju si, že hru inscenoval důstojně. Začala venkovským pohřbem s dechovkou a farářem s křížkem. Pohřeb kráčel po šikmě, rakev jsme měli nést my, kulisáci. To byl ten drobný zádrhel. Vykročili jsme rázným krokem, ale nikdo mi neřekl, že přejdeme na šikmu. Ty slivovice, piva a šikma. V rakvi herec zaskakující za nebohého Honsu, za rakví elita souboru v čele s geniálním hercem, původně vyučeným brašnářem, Standou Třískou, v hledišti na kontrole ředitel Miloš Slavík. Když se mi, bohužel, podlomily nohy, celá skupinka statistů ztratila rovnováhu. Herec náhradník (nestačil jsem si všimnout, kdo to byl) vypadl z rakve, průvod se kácel domino efektem, dobrák
Slavík vylítl, zařval a začal mne honit po divadle. Vyskočil jsem z jedné herecké šatny oknem na ulici a šel pěšky nocí do Otrokovic na dělnickou ubytovnu Průmyslových staveb
Gottwaldov, kde mi tata sehnal postel. Tou cestou temným tehdejším Gottwaldovem, kde tmu protínaly rozsvícené trolejbusy vozící lidi na noční směny do fabrik, jsem střízlivěl a dostával se do tichého zoufalství. To mi ten vyvzdorovaný divadelní život pěkně začíná! Ubytovnu jsem sdílel s prvoligovým ragbistou Gottwaldova. Vytáhl jsem knížku. „Co čteš?“ „Poezii.“ „Básničky? Přečti něco.“
V noční, odcizené dělnické ubytovně se společnými hajzlíky a korytem umývárny na periferii průmyslového města zněly Ferlinghettiho básně předčítané svalnatému ragbistovi, který do té doby nikdy poezii neslyšel. Byla to slavná báseň o cestě vrzajícího vagonu krajinou, kdy motýli otevřenými
okny stačí vlétat do vozu, v tetelícím se horkém vzduchu třepotat na místě křídly a zase vyletět ven.
Teď jsem se s tatovým telegramem plížil do kulisácké šatny pod jevištěm. Tam ukrutná zábava, jako kulisák jsem byl definitivně přijat. Čekal jsem každou chvíli předvolání ke Slavíkovi a netušil jsem, že mi to ještě v noci Jirka Holeček s Jardou Kovandou vyžehlili. Zatím se dusím nejistotou, stavíme Sestup Orfeův, dokonce jsem pověřen mistrovským úkonem, vrtíkováním do podlahy. U oběda v divadelním klubu jsem se připloužil k potměšile se pochechtávajícímu Holečkovi, který už od rána měl v sobě několik koňaků (sedával ve vrátnici, když herci vcházeli do divadla, to už měl prvního panáka před sebou).
Prozradil mi, že se stačí Slavíkovi omluvit. Ukázal jsem mu telegram a pravil, že poslechnu tatu a taky že se mi ve Zlíně líbí. Po několikaměsíčním vstávání ve čtyři hodiny ráno, dojíždění a tupém drilu ve smradlavé drůbežárně mi připadalo kulisáctví jak veselý a pestrý sen. Jirka Holeček mne nekompromisně vyzval, ať do Hradiště zavolám a domluvím si schůzku. „Nebuď blbej, nebudeš přece tahat kulisy, když můžeš bejt v uměleckým souboru. Neubauer je už taková troska, chlastá vodku, je teplej, ale kdysi dělal slušný režie.
V Hradišti je ve vyhnanství z Brna Miloš Hynšt (vůbec jsem nevěděl, o kom mluví…), to je někdo! Já to jeho divadlo moc nemusím, ale on je docent a dá ti školu.“ Dovlekl mne do vrátnice a donutil zavolat do Hradiště. Vrátná na druhé straně mi řekla, že pan šéf je v Koruně nebo na Liďáku, pošle pro něho, ať počkám.
Tak a zatím než umělecký šéf Slováckého divadla dopije na dluh vodku v Liďáku, si povězme, co se vlastně skrývalo za otcovým přáním, abych zůstal ve Zlíně. Můj šílený rok a půl života, tak zběsilý, že kdyby mi takový připravily vlastní děti, oběsím se na prvním stromě. Dodnes nechápu, jak se to zvrtlo, že už za čtyři roky jsem vybaloval baťoh v ubytovně HaDivadla. Asi měl Pán Bůh se mnou nějaké záměry. Před maturitou jsem utekl z domova. To už jsem měl za sebou divoké hraní na bigbeatových zábavách s undergroundovým divadlem Atrapy i jeho zákaz. Vrátil jsem se domů, maturoval, byl na Vysokém učení
technickém podmínečně vyloučen ještě před nástupem do prvního semestru. S koncem semestru jsem si udělal výlet do Prahy, zůstal tam „on the road“. Se ziskem modré knížky jsem okamžitě uprchnul z vysoké. Škrabal jsem hovna na kachní farmě mezi Bzencem a Veselím a psal dopisy do divadel. Matka moudře pochopila, že se mnou nikdo nehne, domluvila návštěvu u režiséra Františka Čecha a jeho ženy Brigity Hertlové, což byl dar z nebes a zrod celoživotního přátelství. Dělal jsem zkoušky na DAMU, před odchodem na první kolo byl zatčen Veřejnou bezpečností za černé přespávání na kolejích na Pohořelci (udal mne vrátný…), pak postup do posledního kola, nepřijat pro vadu páteře. Z blbosti jsem zpackal audičky na eléva v Horáckém divadle v Jihlavě, o prázdninách secvičil na undergroundovém baráku fotografa Ivana Mejdy Nováčka divadelní kus Čtyři Karlové… a teď čtrnáct dní kulisákem. Tři razítka v občance za pár měsíců, tomu komunisti říkali věčný fluktuant. A přesně toho se tata bál.
Jelikož si pan šéf Neubauer poručil na dluh další vodečku, popíšu, holoubkové, své další univerzitěty. Pěkně popořádku. Zatahoval jsem na svatbě (to je pověstný slovácký zvyk) svých spolužáků z gymnázia, kteří se přivedli už ve čtvrtém ročníku do požehnaného stavu. Nějakým nedopatřením jsem se s kamarádem od narození, horňáckým houslistou, zvěčnělým Petrem Dubem Tománkem, zdržel pár nocí ve Strážnici. Otec mi ostře něco vytknul, matka přisadila, vzpurně jsem prásknul dveřmi a se stokorunou v kapse skočil do nočního vlaku směr Brno. Byl únor, jak se říká v Nové Lhotě na Horňácku, „snahu vyše kona“. Hleděl jsem do tmy a najednou v nějaké vsi za Kyjovem prudké světlo, u trati hořel dům. Němý obraz, lidé vynášeli peřiny a nábytek, ze stáje vyváděli koně, plameny šlehaly do tmy, zoufalá gesta a výrazy křičících žen, strnulá děcka kolem. Dlouho, jak vlak jel do zatáčky, bylo vidět zář a do černého nebe prskající jiskry. Nikdy jsem nevěřil na symboly, ale hrdlo se mi sevřelo.
Naštěstí jsem měl v Brně kde hlavu složit, někde na okraji Brna v dělnické ubytovně mne nechal přespávat o rok starší spolužák z gymnázia, Horňák, pozdější starosta Velké nad Veličkou Jurka Pšurný. Dělil se se mnou o kus řízku, pil jsem vodu z vodovodu, ale to za dva dny nestačilo a nemohlo trvat věčně. Byl to divný týden života, kdy mi nic nevyšlo a málem jsem umřel hlady. Vlezl jsem naivně do kanceláře Divadla na provázku, nabízel jsem se pro jakoukoliv práci, za kýmsi mne poslali, byla sezona v plném proudu. Tož nic. Stejně jsem dopadl ve všech brněnských divadlech. Nakreslil jsem pár vtipů beze slov a zkoušel je marně prodat po redakcích brněnských novin. Tata, skautský stopař, mi byl naštěstí v patách, bydlel v Brně u příbuzných, vyrážel do ulic mne hledat. Našel mne před bufetem Sputnik, zrovna když jsem přemýšlel, že začnu dojíždět zbytky jídla. Oslovil mne, stál takový ponížený, rozpačitý, velký, trochu nahrbený a tichým, zaraženým hlasem mne pozval do hospody. Koupil oběd, pivo, cigarety a přesvědčil mne k návratu domů. „Maminka málem umřela hrůzou, to jí nemůžeš dělat.“ Matka ležela v pokoji, zatažené závěsy, přerývaně dýchala, na stolku
nitroglycerin, měla těžkou anginu pectoris. Bezděčně jsem poklekl k posteli a slíbil, že udělám tu maturitu a budu něčím seriózním. V létě podstupuju ze zoufalství zkoušky na stavební fakultu Vysokého učení technického v Brně. Nemůžu tušit, slovy Tennessee Williamse, že tohle moje zabloudění do konvenční vysoké školy tam „udělá poprask jako liška v kurníku“
Před nástupem na semestr jsem tedy měl na krku podmínečné vyloučení, první a pravděpodobně jediné v dějinách brněnské techniky. Za vzpouru na otrocké brigádě při stavbě jaderné elektrárny Dukovany. Seděl jsem přede dveřmi komise, která o mně měla rozhodnout, byly to dveře nějakého prorektora pro ideologickou práci, vedle mne arabský student. Významně mrkal, pak se naklonil a spiklenecky špitl: „Za co to máš? Taky sis vodil cholky na koleje?“ – „Za brigádu,“ opáčil jsem. Myslím, že dodnes netuší, o čem byla řeč… Vevnitř na mne nějaká komise řvala, že jsem poškodil dobré jméno školy. Celý studijní kruh pak druhý den odhlasoval, slovy snaživé slovenské predsedníčky: „Že sa Bréťo nezachoval dobre a ohrozíl všetkých.“
Ačkoliv na brigádě všichni tihle starci na chmelu mluvili jinak. Podstatou sporu bylo, že jsme pracovali neuvěřitelných dvacet čtyři hodin, měli pauzu dvanáct hodin a zase dokola, víkendy volné. Třetí týden jsem se té otročině vzepřel. Stavbyvedoucí na mne povolal předsedy strany a svazu mládeže na stavbě (ten přijel na buldozeru). Ječeli na mne, do toho začalo strašně pršet. Stáli jsme uprostřed pole, na odvážené orné půdě, kde měly vyrůst komíny Dukovan. Kolem vystěhované vesnice, prázdné statky. Všechno jako kulisy. Rozrytá země se brutálně měnila v bažinu. Oni vřískali gestapáckým způsobem, bylo to ponižující. Cosi se ve mně vzepřelo, vzal jsem všecky svěřené papíry, zašlapal je do blata a řekl, že na to seru. Otočil jsem se s těmi svými pokleslými ramínky a podle sebe hrdě jsem kráčel tím polem. Jak jsem byl celý od blata, mokré montérky s vaťákem na mně visely, trochu mi z toho ponižování vyhrkly slzy… Muselo to být směšné. Pak vyšlo slunce a jakýsi stařec v prvorepublikové kožené motoristické výstroji s kuklou a brýlemi na hlavě, s vnukem v sajdkáře přirazil motocykl a zkraje pole nadšenecky zahalekal: „Taky na vltavíny, kolego? Taky?“ Kolem Třebíče jsou známá naleziště vltavínů, které z odkryté půdy lezou jak houby po dešti. Dostal jsem záchvat smíchu, který mne přešel v kanceláři Pozemních staveb Brno. Kádrovák na mne zuřivě prskal, že už zajistil, aby mne vyhodili ze školy.
Nevyhodili, ale věděl jsem, že inženýrem beztak nebudu. Jediný zážitek z toho nesmyslného půlroku mi přineslo představení v aule školy, kde jsem složil imatrikulační slib. Na nástěnce u vrátnice viselo oznámení, že herec
Pavel Zatloukal z Divadla na provázku sehraje Mystero Buffo, divadlo jednoho herce. Režie Scherhaufer. Přišel černovlasý frajer s knírem, vyzul boty, vyhrnul džíny a bosky hrál hodinu divadlo. Po zhlédnutí mi bylo definitivně jasné, že toto bude moje cesta. Jenom jsem netušil, jak na ni vykročit a bude-li o to někdo stát.
Moment! Teď se do telefonu ozvalo jakési frkání. Umělecký šéf Slováckého divadla dorazil od pití vodky. Moc mu po telefonu nerozumím, ale mám 8. září přijet do Hradiště.
V ten den stojím u vrátnice, vrátná mi oznamuje, že pan šéf je v Koruně, což je pajzl vedle divadla, kde se odehrává závěr Jirešova a Kunderova filmu Žert. U výčepního pultu stojí mužík se silnými brýlemi, s bradkou, ošuntělý, kdysi kvalitní, dnes nějak od gulášové polívky či čeho pocintaný oblek, pod krkem falešná brož v sametové vázačce. „Kolego, to jsem rád, že jste dorazil. Na přivítanou na Slovácku vodka… Pak půjdeme ke mně do šéfovny a vykonáte audičky.“ To byl Karel Neubauer, kdysi snad talent české režie, teď tento mužík.
Audičky byl groteskní sen. V šíleném bordelu šéfovny, kde smrděly popelníky plné vajglů, jsem vypálil pár oblíbených beatniků a tuším jeden sonet. Pak mne požádal o monolog. Měl jsem zcela naivně, podle svého cítění, připravený monolog beatnika Valla o lidské svobodě ze Sestupu Orfeova. Neubauer kouřil, potahoval si bradku, tvářil se umělecky, pak vyprskl: „Vteřinečku! Něco tomu chybí! Kytara!“ Vyběhl kamsi na chodbu, za chvíli se schlíple vrátil. V divadle nikdo není, něco to chce místo kytary.
Přistavil si žebřík ke skříním, potácivě se po něm soukal, měl jsem hrůzu, že se zřítí. Začal šmátrat na vršcích skříní, zvedla se děsná mračna prachu a on vytáhl obří desky na archivované plakáty a fotky z inscenací. Slezl dolů, rozkašlal se sípavě a vrazil mi desky: „Kytara. Beatnik potřebuje kytaru!“ Desky nešly ani obejmout, zakryly mi půl postavy, ale v částečných mrákotách jsem to sehrál. „Kolego, beru vás, je to místo nápovědy (Uff… nápovědy? O tom nebyla řeč…) s hereckým úvazkem, gáže 1200 korun. Nástup 15. září. Teď dovolte, abychom tu smlouvu stvrdili přípitkem v Lidovém domě. Jste mým hostem.“ Liďák byl další pajzl. Tam měl šéf dluhy. Objednal vodku, mně borovičku, na zapití malé pivo, doslova před očima se mi zlil a pak přišel jeho oblíbený trik: „Břetislave, já zapomněl v šéfovně peněženku, půjčte mi, zaplatím a při první příležitosti vrátím.“ V životě jsem ty peníze neviděl, a to jsem netušil, že si za dva měsíce bude půjčovat od mých důvěřivých rodičů peníze na pohřeb zcela zdravé matky, která ho ostatně přežila.
Patnáctého září jsem měl v občance výpověď z Gottwaldova a razítko o nástupu do Slováckého divadla. Neubauer mne přivedl do ředitelny, kde stál blazeovaný muž, košile zvaná dederonka s jakýmisi vzory na hrudi, sako seladonsky na ramenou. Ředitel Svatopluk Bimka. Bývalý klarinetista Hradišťanu, za účinkování v Jirešově a Kunderově Žertu měl máslo na hlavě, takže věrný kádr. O čtyři roky později mi při náhodném setkání na autobusovém nádraží v Uherském Hradišti už jako ředitel normalizační brněnské televize vyrazí dech: „Ty nastupuješ do HaDivadla? Ani tam nejezdi. Válu a Goldflama jsem koupil do televize jako dramaturgy…“ Za jedenáct let mne jménem Občanského fóra bude vítat s trikolorou coby revolucionářský ředitel Domu kultury v Uherském Hradišti. Teď mi jen povýšeně podal ruku a odkráčel se sekretářkou na oběd, což byla jediná činnost, kterou jako ředitel vyvíjel. Kromě střílení jelenů na stranických honech v Tatrách. „Máme tady dva. Jeden chlastá, druhý střílí jeleny,“ bude o rok a půl později při krizové situaci v divadle řvát mocně před vrátnicí Lubor Tokoš.
Pardon! Já musím první den zaskakovat, což vypadá jako z pamětí kandrdase u kočovné společnosti, ale tím opravdu jsem. Pan šéf mi pravil, že hned večer na zájezdě ve Bzenci (pár kilometrů od rybníka, kde jsem ještě před nedávnem brousil každé ráno škrabku na kachní hovna) budu hrát za nějakého Bambase v Manon Lescaut. Bylo kolem toho dusno, Bambas něco natáčel. Všichni mu to pochopitelně záviděli a Bambase pomlouvali. Zaskakoval jsem několik roliček od studenta po fízla, zkouška byla až před představením. V autobuse mne Neubauer představil souboru, část z nich myslela, že šéf má nového kolouška, jak mi později prozradili. Studenty, spolužáky des Grieuxe (hrál ho Miloš Mejzlík, Manon krásná Bambasova žena Daniela, Tiberge démonická postava divadla Luboš Vraspír), vytvářela zcela obskurní sestava herců mezi padesáti až šedesáti lety, několik dobráckých slováckých strýců z techniky, věku naprosto nestudentského. Jenom Igor Stránský a Láry Kolář mohli ve svých třiceti letech vzdáleně připomínat studentíky. Měl jsem několik větiček typu sborové recitace: „Ó, Tibergi, ó, des Grieux… na shledanou, ne, adieu.“ U toho jsme si s těmi dědáčky pinkali plážovými nafukovacími míči a poskakovali rozverně po jevišti. Ten rozpor, ta trhlina v duši mezi touhou a studem z reality mě provázely celou mou érou v oblastních divadlech.
Než z první vody odehraju záskok v Manon, musím něco napsat o divadle Atrapy. V roce 1976 jsem na nádražních záchodcích ve Veselí potkal prodavačského učně a výborného kytaristu Luďka Keďula Zálešáka. Ten hlaholil: „Naše lesy nejsou žádným dixielandem!!!“ Tomu jsem vůbec nerozuměl, myslel jsem, že to je heslo z padesátých let, kdy zakazovali jazz. Odvlekl mne do zadní části nádražní hospody. Tam seděli, slovy spořádaných obyvatel města, nejstrašnější chuligáni, pro mne svobodomyslné bytosti v těch odpudivých a krásných letech sedmdesátých (odpudivých proto, že sedmdesátých, a krásných, protože v letech našeho mládí, abych parafrázoval Ivana Wernische). Legendární Ivan Mejda Nováček, fotograf, majitel amerického džípu. Pepa Klaun Punčochář, tehdy amatérský malíř, opředený pohoršující aférou, když během směny v železárnách souložil v dílně s manželkou svého spolupracovníka. Šéne Ivoš Horký, majitel laclových džín, Eman Kosík, amatérský filmař. Všichni o pár let starší. Hodlali dělat divadlo. Klaun, vyhozený z železáren, čistil česla na malé vodní elektrárně, kde měl ateliér, a tam šlo zkoušet. Vzrušeně jsme debatovali do noci, oni znali Provázek, Semafor, já taky, navíc Ypsilonku… „Naše lesy nejsou žádným Disneylandem!“ To byl Vodňanský se Skoumalem.
Nevím, kdo to vymyslel, ale po nějakém nepravidelném scházení, zkoušení, debatách, pití, poslouchání pásků, poflakování se, výměnách knížek se přišlo na model našeho hraní bez zřizovatele. Domluvili jsme se s lokální rockovou kapelou Numen, na kterou stály od pátku do neděle fronty v okolních sokolovnách a hospodách, že vždycky přeruší tancovačku a my něco zahrajeme. Myslel jsem, že to vydrží jednou. Buď nás vyženou, nebo zakážou. Už při prvním představení nastal šok. Měli jsme nahozené tři klauniády. Jednu mi odkázal
otec, měl ji ve svém repertoáru sokolského baviče z různých šibřinek a pochovávání basy. Vypukla takřka vteřinová popularita, což se pozná podle zájmu dívek a počtu pozvání na pivo či víno od chlapů. Bylo to v hospodě v Milokošti. Nakonec se ustálilo, že tam budeme hrát pravidelně každou neděli a vždycky něco nového, krom našich hitů. Příště už jsme měli kostýmy a rekvizity, několik maskérek. Natočili jsme dva němé filmy a absolvovali jedno šílené vystoupení na vysokoškolských kolejích v Olomouci, po kterém nás považovali za debílky. Naše komika byla brutální, drsný humor dělnické třídy, což byli všichni kromě mne. Á, bacha! Zatýkám des Grieuxe Mejzlíka. Nesahejte po meči!
Moje první tzv. rifle. Džíny Super Rifle, koupeny mojí progresivní mátí v roce 1969 (!) za 22 bonů v tuzexu v Bratislavě! Maminka někde vyhandlovala s někým z Horňáků, kteří měli v rodině Amerikány, nějaké dolary, proměnila a jelo se na výlet do Bratislavy. Bylo to vlastně úžasné, mít v necelých jedenácti letech džíny na malém městě. V té době je nosily jenom máničky, na džíny se pohlíželo přes prsty a byl zákaz je nosit do školy. Také účes a košile jsou pozoruhodné! Fotil na flexaretu syn náčelníka SNB Jura Lovecký, zvaný Čankis (podle Čankajška). Za fotbalovým hřištěm ve Veselí nad Moravou.
První narozeniny bratra
Franty. Rok 1965. Z komunálu ve Veselí nám poslali takový vtip, s fotografií vlepenou do televizoru Ametys.
⬑
Bratranci na dědově zahradě ve Filipově údolí, 1966. Děda Rychlík stvořil rajskou zahradu našeho dětství ze soutoku tří lesních cest. „Pane Rychlík, od potopy světa s tým nikdo nepohéł, až vy!“, pravil v roce 1935 pytlák a tulák děda Chrenčík, později, v roce mého narození (1958), zachycený v roli Pána Boha v prvním českém neorealistickém povídkovém filmu Touha Vojtěcha Jasného. Zleva Zdeněk Rychlík, bratranec od otcova bratra Zdenka z Jeseníků. Šachista a inženýr. Do našich průserů se nezapojoval. Můj nebohý bratr František, Zdeněk a Jura Lazarovi, bratranci z Přelouče od otcovy sestry Soni. Jejich otec byl Rusín, vězeň gulagu, který přišel se zahraniční armádou z Buzuluku. Zdeněk Lazar byl sígr, učil mne kouřit před nástupem do první třídy, pytlačit pstruhy do ruky a dal mi přečíst Jeden den Ivana Denisoviče. Žijeme už jen dva: Zdeněk Rychlík a já.
Po otcově smrti jsem našel jeho skautský činovnický průkaz i fotografii z jeho poválečného skautování.
Přiložil jsem ho ke svému, protože – skautem jednou, skautem navždy.
Tuto fotku miluju, s rodiči ve vinohrádku, co měl tata u baráku.
Naši jsou tady krásní. Byla to neděle.
Skautský tábor u Vlčí skály v Moravském krasu, 1969. Přezdívka Rychlonožka nevznikla náhodou. Měl jsem dvě skautské odbornosti – herec a zálesák. V noci
20. července jsme nemuseli jít spát. V polní jídelně přikryté vojenskou celtou jsme u tranzistorového rádia za světla svíček poslouchali přímý přenos z přistání prvního člověka na Měsíci. Americký kosmonaut
Neil Alden Armstrong, skaut, který během letu poslal skautům pozdrav a vezl si v osobních věcech skautský emblém, otiskl lidskou stopu na povrch Měsíce. Nemohli jsme pak vzrušením usnout, mluvili jsme ve stanu o hvězdách, špekulovali o nekonečnosti vesmíru (prý je Země dutá a v ní je další vesmír s další Zemí a tak donekonečna, tvrdil bratr Miky). Nad ránem jsme se zavrtali do spacáků vyhřívaných teplou šamotovou cihlou a usnuli. Byli jsme si jisti, že jednou budeme létat na Měsíc. Ale za další rok a pár týdnů jsme tvrdě zůstali na zemi.
Z dětství u babičky Štěpánky v Uherském Ostrohu, 1960. Parčík před naším domem na Výhonu. Ten staříček je duchař! V Ostrohu měli spiritisté velkou základnu. Fotografie visela na tamním MNV. Na druhé straně – Doubrava M.: Denní život v parku. (Ostroh), Reflekta, 6 × 6, 3.5, E.1/100, G.8. 17 DIN.
Dvůr železničářských činžáků, kam jsem si chodil hrát. Všichni kluci krom mne, zdobeného pneumatikou, jsou synové mašinfírů. Sparťan jsem nikdy nebyl. Tata slávista, já fandil Bohemce.
⬐
Celotáborová hra o Alvarézův poklad v sobě měla neuvěřitelně vzrušujícím způsobem zahrnuty různé zkoušky, včetně lovu bobříka odvahy. To byla noční cesta během bouřky bez deště, jen za dunění hromů a vzdáleného prošvihávání noční oblohy šípy blesků, pod skálu, kde byla Alvarézova lebka. Později mi vůdcové prozradili, že se dusili smíchy, když ukryti v křoviskách slyšeli můj zajíkavý povzbuzující monolog, kterým jsem si dodával odvahy při otvírání krabice s lebkou a čtení dalších pokynů. Ale ač nedávné vlče, zvládl jsem to.
Otec byl nesmírně obětavý a zábavný. Jako sokol a skaut neustále něco pořádal pro děti, pod hlavičkou tělovýchovy. Maškarní bál a závod na lyžích ve Filipově údolí. Odhaduju rok 1965. Hurvínka jsem zbožňoval, věřil jsem tatovým historkám, že když byl v Plzni na vojenském cvičení, kamarádil se s Hurvajzem, Spejblem a Žerykem. Takovou fintou mne naši naučili jíst nenáviděné polévky. Hurvínek prý polévky miloval.
Od Hurvínka k Vinnetouovi. Sokolské šibřinky (v době zákazu Sokola) pořádané tatou. To už jsem byl totálně posedlý Vinnetouem. Viděl jsem Poklad na Stříbrném jezeře. O ničem jiném jsem nemluvil. Sbíral a vyměňoval jsem pohlednice, záložky do knih, hrál si pořád na indiány. A moje skvělá máti tajně domluvila s dědovou druhou ženou Žofií, která šila kroje, aby nám s bráchou ušila na karneval kroje Apačů. Já jsem pořád řešil Vinnetouovy dlouhé vlasy. Jak to nakonec dopadlo, vidíte. Za oběť padla ovčí vlna na svetr. Neskutečná matka, dodnes to nechápu, dodnes mne to dojímá.
Naše rodina byla sociálně slabá, otec splácel dědovi dům a vyplácel svoje sourozence. Košili mi naši nechali ušít ze skvělé látky barvy khaki, jenom přišili nakoupené knoflíky s lilií. Do konce svého skautování jsem se odlišoval barvou. Sen o skautském klobouku jsem si při návštěvě skautské prodejny v Brně musel nechat rozplynout, lodička stačila. Jako náplast jsem si mohl koupit sérii skautských pohlednic. Byl jsem tehdy zapálený vším skautským, každou zmínkou. S ubývajícím prostorem svobody (mimochodem, během června roku 1969 opustily středisko děti komunistů, které přešly na stranu okupačního režimu, na podzim toho roku další, ale ti kluci za to nemohli…) se člověk podvědomě chtěl držet toho, co miloval, a někdo mu to hnusně a drze kradl.
Zkoušky čerta Belínka. O polepšeném čertíkovi, kterému se postupně zmenšují rohy, až se stane člověkem. Rohy a rekvizity mi vyrobil tata. Tyhle na fotografii jsou už malé, tata je udělal z kloboučků ze stolní hry Kloboučku hop! Poprvé jsem pocítil sílu a šalbu popularity. Třeba pozváním na jahodové koktejly v mléčném baru u nádraží. Představení s námi nazkoušela skvělá paní učitelka Věra Červenáková, naše třídní na ZDŠ Komenského ve Veselí nad Moravou. Dramatický kroužek vedla po vynuceném odchodu pana učitele Karla Smetky, který mne k divadlu přitáhl. Po roce 1968 skončil někde na Šumavě jako dřevorubec. Koncem osmdesátých let mne vyhledal, když slyšel moje jméno na Hlasu Ameriky mezi signatáři dopisu za propuštění Václava Havla. Už tak těžký osud mu bolestně ztrpčil v konci života jeho syn Petr, odsouzený za podvody s bydlením v kauze H-System.
Jedna z mála fotek z časů škrabání hoven na kachní farmě. Chytil jsem jednoho z divokých králíčků, jejichž norami byly haly s kachňátky úplně podvrtané. Farma byla v oblasti zvané Moravská Sahara, písek je dílem navátý z řeky Moravy, dílem jde o pozůstatek třetihorního moře. Králík oplodnil a posílil tatovy chovy v králikárnách na dvorku ve Veselí.
