SKIALP HORY A LIDÉ
TEXT A FOTO: HONZA NAVRÁTIL
Čekání na osud Příběh našeho domova
S
tával tam strom. Osamělý, větrem ošlehaný jesenický smrk. Smetla ho lavina. Letitý orientační bod, podle kterého jsem se v mlze vždycky našel, prostě zmizel. Dopoledne ještě stál a odpoledne už tam nebyl. – Když jsme zase jednou večer seděli v restauraci na Pradědu, opíraly se naše lyže o stěny vestibulu jako jediné. Skoro nikdo tehdy nahoru na skialpech s čelovkami ještě nechodil. Zato my chodívali pravidelně. Na pivo. A já taky za jednou slečnou, která tam brigádničila jako servírka. Pak jsme na skialpech
chodili spolu. Než začala chodit s někým jiným. – Nordica TR12. Moje první boty. Těžké oranžové potvory. Jenom mi odíraly nárty, které jsem si pak už raději preventivně oblepoval kobercovkou. Jak já ty boty neměl rád! Ale zároveň jsem za ně byl nesmírně vděčný. Nic moc jiného a lepšího se totiž tehdy sehnat nedalo. Pane Bože! Je mi třiatřicet a začínám být nostalgický. Jenže za poslední dekádu se tyhle hory tak změnily. Přibylo strakatých panáčků, co neodpovídají na pozdrav. To nevíš, že na horách se zdraví, ty blázne? Tak mě to přece učili rodiče. Po
hřebenech se nám na skialpech prochází Policie ČR a pomáhá chránit – ochranářům přírodu. A skrytá místa, kam se ještě nedávno zatoulali leda kamzíci a několik místňáků, co si o nich, jako o tajném pokladu, povídalo mezi sebou, kdosi proflákl na sítích. Takže tam teď bývá docela rušno. A ti kamzíci? Dlouho jsem tam žádného neviděl. Náš domov, naše Jeseníky, se proměnily v něčí tělocvičnu. A mrzí mě, že jsem se na tom snad i já sám trochu podílel. Ke své vině se ale ještě vrátím. Napřed tě, milý skialpinisto, vezmu do svého domova.
Začneme v údolí
Jak rád bych se potkal s oním člověkem, který s radostí pálí rachejtle do vzduchu a ranami jak z kanónu přehlušuje pracovní mindráky, které si na hory přivezl z města. Chtěl bych znát jeho adresu, abych přes týden, až zase bude muset do práce vstávat on, přijel já do jeho domova. Udělal bych mu před půlnocí taky pořádný randál. Petardy, světlice, snad i radostí bych si zavýskl. Tak jako on tady, u nás doma. Jenže ten člověk by na mě nejspíš zavolal strážníky, a ještě by si hlasitě postěžoval
přímo do mé tváře. No, co ti budu povídat, (s)prostě by mi vynadal – že jsem se snad zbláznil, že jeho labrador se z toho kraválu může zvencnout. A vynadal by mi právem. Jen škoda, že klid vlastního labradora mu je dražší než klid pro srny, laně, lišky, veverky a kamzíky z Jeseníků. Jenže co naplat – v Jeseníkách tehdy nebyl doma. Svůj domov si jinak střeží. Dokonce u nás ani nebyl na návštěvě. Takto se přece návštěva nechová. Ale kde teda vlastně byl? Na dovolené? A dovolil se tady někoho?
Je půl jedenácté večer. Všední den. Ráno v šest musím vstát a sednout k psaní. Zavřel jsem už proto knížku, naklepal polštář a jen čekám, až si pro mě přijde spánek. Vedle u sousedů už se taky přestalo kouřit z komína a ani pětaosmdesátileté paní Králové už okna neblikají v barvách dramatu, které se odehrává v televizním seriálu. Domorodci spí. A najednou – ohňostroj! Kolikátý už tento měsíc?
14
