Issuu

Příběh reedice knihy

Nové vydání zachovává autorův původní text, zároveň jej však obohacuje o komentáře a nejnovější poznatky historiků, přírodovědců, geologů i dalších odborníků, které uvádějí na pravou míru některé dnes již překonané informace. Výsledkem je jedinečné spojení respektované klasiky s aktuálním stavem poznání. Rozsáhlá publikace, bohatě doplněná ilustracemi, je určena všem, kteří chtějí poznat skutečný příběh Krkonoš – jejich přírody, historie i lidí, kteří je po staletí utvářeli.

Toulky_krkonosskou_minulosti_potah_TISK_2.indd 1

Toulky krkonošskou minulostí

Původní Toulky krkonošskou minulostí, vydané v roce 1978, patří k nejvýznamnějším knihám, jaké byly o Krkonoších kdy napsány. Legendární dílo lesníka a znalce hor Theodora Lokvence provází čtenáře od geologického zrodu pohoří přes kolonizaci, budní hospodářství, hornictví, lesnictví a myslivost až k moderní ochraně přírody.

Theodor Lokvenc a‫ݒ‬kolektiv

11.08.2026 21:09:45

Obsah ÚVOD

Vrchol slávy budního hospodářství

139

PŘÍRODNÍ POMĚRY KRKONOŠ

Pastva dobytka

150

PŮVODNÍ RÁZ KRAJINY

Služebnosti

154

POKLADY KRKONOŠ SE OTEVÍRAJÍ

158

Začátky osídlování

TĚŽBA A ZPRACOVÁNÍ NEROSTNÝCH SUROVIN

Kryštof Gendorf a jeho doba

Začátky a rozkvět krkonošského hornictví

158

Těžba a plavení dřeva pro Kutnou Horu

Snahy o vzkříšení staré hornické slávy

167

HRANIČNÍ SPORY

Železné hutě

170

KRKONOŠSKÉ DOMINANTY

Poslední havíři

174

Sněžka

Vápenec

175

Labský pramen

Sklářství

182

BUDNÍ HOSPODÁŘSTVÍ A JEHO OSUDY

VYUŽÍVÁNÍ DALŠÍCH PŘÍRODNÍCH ZDROJŮ

190

Historie začíná

SOCIÁLNÍ POMĚRY OBYVATEL HOR V 18. A 19. STOLETÍ

202

Třicetiletá válka a protireformace

101

Zaměstnání

202

Hospodářské instrukce a nařízení

111

Obydlí

212

Rozkvět budního hospodářství

116

Strava

221

Nevolnické povstání a slezské války

125

Život budařů

227

Zrušení nevolnictví

131

LOV A MYSLIVOST

237

Lov zvěře

237

KRKONOŠSKÁ PŘÍTOMNOST

384

Čižba

244

Život po osvobození

384

Rybářství

247

První kroky ochrany přírody

398

LESNÍ HOSPODÁŘSTVÍ

252

401

VÝLETY DO HOR

272

Krkonošský národní park (J. Svoboda)

Letní turistika

272

Krkonošské perspektivy (J. Svoboda)

406

Zimní návštěvy hor

290

KOMUNIKACE A DOPRAVA

294

412

Stezky, cesty, železnice ...

294

LOKVENCOVA KRKONOŠSKÁ PŘÍTOMNOST S ODSTUPEM PŮLSTOLETÍ (L. Dušek)

Doprava dřeva

315

Od handlu po květen 1945

413

DŮSLEDKY LIDSKÉ ČINNOSTI

320

Vysídlení Němců a zaniklá obec Sklenářovice

416

Význam krkonošských lesů

320

Kolektivizace a padesátá léta

419

Stopy člověka

325

Události roku 1968 a normalizace

427

Snahy po nápravě škod

340

THEODOR LOKVENC (J. Dvořák)

432

PŘÍRODOVĚDECKÉ POZNÁVÁNÍ KRKONOŠ

348

POUŽITÁ LITERATURA

436

KRKONOŠE 1914–1945

358

REJSTŘÍKY

448

Dvacet svobodných let

358

Okupace a vítězství

372

Úvod

Radek Drahný

Kniha Toulky krkonošskou minulostí, která vyšla v roce 1978, znamenala pro poznání historie Krkonoš mimořádnou událost. Do té doby sice existovala řada průvodců a dílčích studií, chyběla však knižní práce, která by dokázala propojit přírodní, hospodářské i kulturní dějiny hor do jednoho čtivého celku. Theodor Lokvenc se tohoto nelehkého úkolu nezalekl. Jako lesník, znalec Krkonoš a erudovaný badatel vycházel nejen z české literatury, ale především z rozsáhlého německého bádání. Díky své mimořádné sečtělosti a schopnosti syntézy dokázal poznatky z často obtížně dostupných německých prací zprostředkovat českému čtenáři. Toulky se tak staly mostem mezi dlouhou tradicí krkonošského výzkumu a českou veřejností. Lokvencova kniha navíc nikdy neusilovala o to, být úplnou kronikou Krkonoš. Už její název napovídá, že jde o toulky – autor vybíral témata, která považoval za důležitá, zajímavá nebo charakteristická, a přizval čtenáře na cestu krajinou i její minulostí. Není to encyklopedie ani vyčerpávající přehled všech historických událostí. Je to kniha, která se čte pro radost z poznávání. Ve své době šlo o výjimečnou publikaci také po stránce knižního zpracování. Plátěná vazba s barevnou ražbou, přebal i obrazová příloha na křídovém papíře z ní činily reprezentativní dílo, které si získalo své místo v knihovnách milovníků Krkonoš. Především však představovalo tehdejší vrchol poznání o historii tohoto pohoří. Od prvního vydání však uplynulo téměř půl století. Naše poznatky v historii i přírodních vědách výrazně pokročily. Přibyly nové prameny, nové metody výzkumu i nové interpretace známých skutečností. Některé informace, které byly v době vzniku knihy považovány za správné, dnes chápeme jinak. A některé pasáže – zejména ty, které se věnují období první republiky, druhé světové války a letům po jejím skončení – nesou zřetelnou stopu doby, v níž kniha vznikala. Jejich interpretace odpovídá společenským a ideologickým podmínkám sedmdesátých let, tedy období nastupující politické „normalizace“ ve všeobjímající režii komunistické strany. Právě proto jsme se rozhodli nevydat Toulky pouze jako prostý reprint. Byla by škoda připravit čtenáře o možnost vidět tehdejší stav poznání a sledovat cestu, kterou naše vědění za uplynulých téměř padesát let urazilo. Ke spolupráci jsme proto přizvali široký autorský kolektiv historiků, archeologů, etnografů, geologů, přírodovědců i dalších odborníků. Jejich komentáře ponechávají původní text v jeho autentické podobě, současně však upozorňují na místa, kde se dnešní poznání posunulo, kde bylo třeba opravit omyly nebo doplnit nové souvislosti. Nejde o přepisování Lokvencova díla ani o jeho hodnocení dnešní optikou. Naopak – chceme čtenáři umožnit číst knihu v historickém kontextu a navíc výrazně rozšířenou o bohatý obrazový doprovod. Věříme, že právě v tomto spojení spočívá hodnota nového vydání. Zůstává věrné osobnosti Theodora Lokvence i jeho mimořádnému dílu, zároveň však ukazuje, že poznání není neměnné. Historie i přírodní vědy se neustále vyvíjejí a s nimi se proměňuje i naše porozumění Krkonoším. A stejně jako před téměř padesáti lety i dnes zvou Toulky čtenáře na cestu. Tentokrát nejen krajinou a dějinami Krkonoš, ale také příběhem samotného poznávání – od Lokvencovy průkopnické práce až k tomu, co o těchto horách víme dnes. 8

Antonín Balzer: Die Schneekoppe mit dem Knieholz von der böhmischen Seite (Sněžka s kosodřevinou z české strany), kolorovaný lept, 1794

Přírodní poměry Krkonoš Věnec hor obepínající Čechy tvoří v severovýchodní části západní křídlo horského systému Sudet, pokračující od Králického Sněžníku přes Orlické hory, Sudetské mezihoří, Krkonoše a Jizerské hory k Lužickým horám. Krkonoše jsou jeho dominantou jak svou výškou, vysokohorským charakterem a jedinečností své přírody, tak i bohatou historií. Do své horské podoby byly vyzdviženy při vrásnění Alp a Karpat ve třetihorní době. ⬤ Řeky pak vymlely hluboká horská údolí a modelaci hor dokončilo v hrubých rysech zalednění ve čtvrtohorách. Neklamným svědectvím tohoto období zůstávají kary (Úpská jáma, Labská jáma, Kotelné a Sněžné jámy atd.), morény, strukturní půdy apod.

⬤ (DK) Současná geologie již s termínem „třetihory“ nepracuje. Mezinárodní stratigrafická komise v roce 2004 vyškrtla termín z oficiální stratigrafické tabulky, přičemž období bylo rozděleno mezi paleogén a neogén. Podle současných poznatků došlo k nejaktivnější fázi výzdvihu Krkonoš v miocénu, tzn. zhruba před 16 miliony let.

Labe ve Špindlerově Mlýně objektivem Jindřich Eckerta v roce 1883

Smíšený les v Krkonošském národním parku. Jeho území je z více než 80 % pokryto právě lesními porosty

Prvosenka nejmenší a Sněžné jámy na dobové pohlednici, kolem roku 1910

Krkonošské dominanty Pro druhou polovinu 17. století jsou příznačné dvě nábožensko-politické akce, které měly hlavně v pozdějších dobách vliv na vegetaci, ráz krajiny i život lidí v Krkonoších. Byla to stavba kaple na Sněžce v letech 1665–1681 a svěcení labského pramene 19. 9. 1684 královéhradeckým biskupem Janem z Talemberga.

SNĚŽKA Vrchol Sněžky byl odedávna pustý a nehostinný. Mezi kameny rostly nízké, k zemi přitisknuté, větrem rvané a mrazem spalované porosty kostřavy nízké, sítiny trojklanné, psinečku skalního a lišejníků, v nichž tu a tam rozkvetly chlupaté, žluté květy jestřábníků. Ani keříček kosodřeviny se tu nezachytil. ⬤ Dokumentuje to kupř. deník z diplomatické cesty knížete, podkancléře litevského Michała Kazimierza Radziwiłła z roku 1677. Cesta diplomata vedla mimo jiné i přes Krkonoše. Deník sepsaný jeho stolníkem T. Billewiczem líčí Sněžku takto: „Vlastní hora na čtvrt míle ... je samá skála, ničím neobrostlá docela bez hlíny. Jen kamení se najde hodně porostlé mechem, když je vložen mezi šaty nebo chován v teple, vydává silnou vůni po fialkách...“42 Později – roku 1685 – popisuje Lichtštern Sněžku jako vysokou špici, na jejímž vrcholu se nalézá velká plošina, osázená od přírody jen kameny.131

⬤ (DK) Dnes roste několik keřů kleče na polské straně Sněžky v nadmořské výšce 1594 m a na české straně nad Jubilejní cestou ve výšce 1588 m. V okolí jsou četné také malé semenáčky smrku.

Její vrchol, nápadně vyčnívající nad okolní zalesněné hory, zlákal tu a tam nějakého dobrodruha nebo zvídavého poutníka. Jedním z prvních, kdo na Sněžku vystoupili, byl v létě roku 1456 jakýsi benátský kupec.6 Došlo i k prvním pokusům změřit její výšku. V letech 1563–1566 se o to pokusil slezský humanista Kryštof Schilling pomocí svého „matematického instrumentu“. Podle jeho výsledků by Sněžka svými 5 880 metry byla o 1 000 m vyšší než Mont Blanc. Z české strany ji změřil Jiřík z Řásně ⬤ († 1599), obratný rytec kolků k ražbě mincí pro kutnohorskou, pražskou i jáchymovskou mincovnu a důlní měřič. V roce 1569 byl vyslán kutnohorským mincmistrem, aby „... trutnovské hory a lesy v jejich obvodu s údolími,

Robert Halm: Sněžka a Obří bouda, 1885

a jednom nákladním koni na Sněžku. Za bohoslužby dostávali po jednom tolaru a desíti stříbrných groších a rovným dílem se dělili o obsah pytlíku s ofěrou. Kostelníka zastával, ovšem bezplatně, učitel ze Szklarské Poręby. O dohled nad kaplí a údržbu pečoval lesní z Bierutowic za roční plat 20 tolarů a po zrušení bohoslužeb za 10 tolarů.54, 280 V roce 1810, kdy byly v Prusku zrušeny kláštery, byla uzavřena i kaple na Sněžce. Od roku 1816 do roku 1850 se přeměnila v hospodu.32, 54, 101 Je zajímavé, že v této době, v roce 1826, založil tady generál Bayer, když se zde zdržel několik týdnů při geodetických měřeních, botanickou zahrádku. Severozápadně od kapličky ohradil kameny malé místo, nanosil hlínu a zasadil různé alpínské rostliny.286 Kaple byla znovu vysvěcena r. 1854. Kolem postupně vznikly další objekty (Česká a Slezská bouda, meteorologická stanice, stanice lanovky). ⬤ Farářova bouda byla po zesvětštění kaple jako nepotřebná zbourána.

⬤ (JL) O Sněžce existuje bohatá literatura, doporučujeme alespoň: BARTOŠ, Martin. Historie krkonošských bud. 4. vyd. Vrchlabí: Správa Krkonošského národního parku, 2023. ISBN 978-80-7535-153-1.

Dobové pohlednice Sněžky zachycují vrchol hory v době, kdy připomínal malé horské městečko. Vedle kaple sv. Vavřince zde postupně vyrostly hostince, turistické boudy, meteorologická observatoř i další stavby, sloužící stále rostoucímu počtu návštěvníků, kolem roku 1910

Stavbou kaple byl dán podnět k častějším návštěvám vrcholu Sněžky. Zpočátku přicházeli poutníci, později turisté. Byla sem prosekána ze všech stran síť cest, při nichž se stavěly boudy, a doposud opuštěný a nepřístupný kout ožil lidmi. Doplatily na to bohužel porosty kleče, které zde tvrdě zápasily o své bytí, i jiné vzácné vysokohorské druhy rostlin. Na vrcholu vymizela téměř úplně sítina trojklanná a rozrazil chudobkovitý. ⬤ Zničeny byly i olivově zelené vrstvy korových lišejníků na balvanech a vrchol Sněžky se postupně měnil v kulturní poušť. ⬤

⬤ (JŠ) Pozdější léta naštěstí ukázala, že populace obou druhů se podařilo přinejmenším stabilizovat. To se bohužel nedá říci o endemické pampelišce krkonošské, jejíž populace na vrcholu Sněžky jsou i nadále silně ohrožené.

⬤ (RD) Turistickým magnetem byl vrchol Sněžky i v následujících desetiletích a zůstává jím dodnes. Podle analýzy návštěvnosti založené na vyhodnocení tzv. big datas mobilních operátorů zůstává vrchol Sněžky nadále nejnavštěvovanějším místem Krkonoš. Dle uvedeného průzkumu v období 1. 11. 2024 – 31. 8. 2025 návštěvníci na Sněžce strávili 576 tisíc návštěvodnů. Denní průměr je 1 051 osob a absolutní návštěvnost vrcholu Sněžky reálně překračuje více než deset tisíc osob za den. Nesporným faktem ale je, že návštěvnost je výrazně závislá na počasí.

LABSKÝ PRAMEN Otázka stanovení místa, kde v Krkonoších Labe pramení, byla poměrně dlouho nejasná a její řešení složité. Dlouho mezi sebou soupeřil pramen Bílého Labe na Bílé louce a pramen Labe na Labské louce. Vždyť údaje starších autorů vyhovují oběma místům. Tak kupř. v Hájkově Kronice české z roku 1541 čteme, že Labe vzniká mezi dvěma vysokými horami, „z nichž jedna Česká a druhá Slezská Krkonoš slove“.77 Ještě v 19. století mnozí lidé považovali pramen Bílého Labe za pravý a navštěvovali jej. Nevíme, kdy lidé poznali a našli pramen Labe, ať ten, či onen. Zachoval se nám však zajímavý doklad o tom, že i on byl pravděpodobně objektem starého slovanského kultu božstev pramenů řek.

Pramen Labe, kolem roku 1880 ►

Výlety do hor LETNÍ TURISTIKA ⬤ ⬤ (LD) Téma turistiky v Krkonoších viz: BARTOŠ, Miloslav. Turistika v Krkonoších. Vrchlabí: Správa Krkonošského národního parku, 2018. 44 s. ISBN 978-80-7535-081-6. Dostupné také z: https://www.krnap.cz/media/d5mk1tz4/krnap_brozura_turistika-v-krkonosich_w.pdf Hlubší vhled rozkrývající množství dalších podnětů zejména mezi lety 1860–1960 viz: HOLUBEC, Stanislav. Krkonoše tří národů: zrod a proměny moderní turistiky v letech 1860–1960. Praha: NLN, Historický ústav AV ČR, v.v.i., 2024. 528 s. ISBN 978-80-7422-949-7.

O prvních výletech do Krkonoš, které by bylo možno označit dnešní terminologií jako turistické, nemáme přesnějších údajů. Víme o cestě Benátčanů, Matthioliho, Schwenckfeldta, Jiříka z Řásně ⬤ v 15.–17. století i o mnoha dalších; všechny však byly motivovány určitými, možno říci vědeckými, hospodářskými, případně i úředními zájmy.

⬤ (RD) Správně je z Řásné.

272

Letní turistika v Krkonoších měla své kouzlo už před více než sto lety. Dnes zaujmou zejména výletníci v dobových oděvech, dobová pohlednice kolem roku 1910

273

Ovšem již ze 16. století máme přece jeden doklad o skutečných výletech do Krkonoš. Rektor Kryštof Schilling se během svého působení na latinské škole v Jelení Hoře v letech 1564–1566 každým rokem vydal se svými žáky koncem školního roku do Krkonoš – jakési první školní výlety. Jeden z jeho žáků, později známý teolog Filip Pareus, popisuje výlet na Bílou louku. Všichni zde museli skákat přes Labe (pochopitelně Bílé Labe), aby se na univerzitních studiích ve Wittenbergu mohli pochlubit, že jedním skokem překonali evropský veletok.

Sněžné jámy patřily již od počátků organizované turistiky k největším atrakcím Krkonoš. Monumentální ledovcové kary s téměř kolmými skalními stěnami fascinovaly návštěvníky svou divokostí i jedinečností. Ano, opravit na dobová pohlednice z roku 1907

274

Trutnovský malíř Šimon Hüttel, který Krkonoše dobře znal, píše ve své kronice, že 7. srpna 1577 provázel „na špacír“ k vrcholu Sněžky jedenáct trutnovských měšťanů.199 Z roku 1580 máme zprávu o jakémsi krejčím Krebsovi z Piechowic, který snad již na začátku století vodil cizince do Krkonoš. Je to asi první známý průkopník tohoto později značně rozšířeného zaměstnání.283 Po ukončení třicetileté války počet návštěvníků stoupá. Učený jezuita Bohuslav Balbín prošel Krkonoše roku 1679; zajímavé postřehy z těchto cest zachytil ve své knize „Miscellanea historica Regni Bohemiae“.6 Byli tu i vratislavský učenec Ch. Gryphius (1670), profesor Beckmann z Frankfurtu nad Odrou se svými studenty (1677), slezský historik Lucä (1690), básník Benjamin Schmolck a další. Všichni o svých cestách zanechali zajímavé zprávy vydané tiskem. Ke kvantitativní změně daly podnět dvě důležité nábožensko-politické akce, svěcení labského pramene r. 1684 a vysvěcení kaple na Sněžce r. 1681. Od té doby chodila sem jak náboženská procesí, tak i mnoho jednotlivců z obou stran Krkonoš. Jejich zájem se nesoustřeďoval pouze na oba zmíněné objekty, ale postupně se rozšiřoval i na zajímavé přírodní útvary a scenérie v celých horách. Cestování bylo považováno za velmi náročný, namáhavý a nebezpečný podnik, někdy snad i trochu nadsazeně. Tak se kolem roku 1710 společnost lázeňských hostí z Cieplic Śl. – tři muži a dvě ženy – vypravila na Sněžku. Vzali s sebou jednoho sluhu, dva nosiče proviantu a dva vysloužilé vojáky vyzbrojené pistolemi, puškami, mušketou a dalekohledem. Pod horami najali ještě čtyři muže, kteří na lenošce vystlané slámou nesli dámy, mající strach z jízdy na koni.214 Koncem 18. století rozšířily se u nás ideje hlásané J. J. Rousseauem, který mimo jiné zdůrazňoval neobyčejné jevy proti všednosti a objevoval v plné míře krásu a velikost přírody. Proto se staly módou toulky přírodou a poznávání divoké krásy hor i „divošského půvabu“ jejich prostých obyvatel. Podhorské vesničky i cesty a cestičky vedoucí z údolí do hor začaly ožívat. Jednotlivci i skupiny stoupali rozvážně vzhůru a pozorovali přírodu, která je ze všech stran obklopovala. Cylindry, vysoké čepce a krinolíny výrazně kontrastovaly se zdejší drsnou přírodou i víc než prostými oděvy horáků. Putování nebylo zcela jednoduché. ⬤ Cesty byly špatné, možnosti úkrytu před nepříznivým počasím omezené. Turisté vycházeli většinou z Vrchlabí nebo Trutnova a máme doklady i o tom, že často putovali pěšky až z Prahy. Pochopitelně že si při takovéto cestě všímali mnoha míst v Čechách a Krkonoše byly jejím finálem. Jako příklad nám může posloužit krkonošská pouť básníka Karla Hynka Máchy. Vyšel z Prahy 20. srpna 1833, přenocoval v Kokoříně, Mladé Boleslavi, Klášteře u Mnichova Hradiště, na Hrubé Skále, v Radimi a Třebihošti. Odtud se s přáteli vydal buď přes Hostinné, Svobodu a Malou Úpu, nebo přes Vrchlabí do Krkonoš – na Sněžku.

⬤ (OH) Z prvních cenných cestopisů jmenujme: ANONYM. Cesta do Krkonoš a okolních oblastí Čech a Slezska v roce 1796. Editor Pavel HÁJEK, překlad Vlasta REITTEREROVÁ. Praha: Kodudek, 2024. 304 s. ISBN 978-80-909177-1-2.

275

Obyvatelé bud poskytovali návštěvníkům přístřeší a pohostinství. Poznali také, že mohou při té příležitosti velmi dobře zpeněžit zemědělské produkty i ostatní domácí výrobky. Potrava podávaná hostům byla sestavená zpočátku pouze z toho, co bouda vyprodukovala – budské syrečky, máslo, chléb, mléko, ovesné pivo. Spalo se na půdě na seně. Muži, ženy, chlapci, děvčata, každý si našel vhodné místečko a unaven i omámen vůní horského sena usínal. Velmi často se stávalo, že spáče vystrašila zmije, která sem byla přinesena se senem. ⬤

⬤ (LD) Inspirativním čtením je putování kněze Josefa Myslimíra Ludvíka, otištěné v roce 1824 v časopise Čechoslav a později vydané knižně, viz: LUDVÍK, Josef Myslimír. Myslimír po horách krkonošských putující. K vydání připravila Eva KOUDELKOVÁ. Liberec: Nakladatelství Bor, 2016. 76 s. ISBN 978-80-87607-59-6.

Horští nosiči byli po desetiletí nepostradatelnou součástí života na krkonošských hřebenech

276

Někdy spali na seně rozloženém po podlaze ve světnici. Stalo se jednou (r. 1690 na Samuelově boudě), že se pootevřenými dveřmi ze stáje protáhl v noci do světnice statný kozel, přilákán vůní sena, na kterém nocležníci spali. Vyskočil si předníma nohama na stůl, kde cítil zbytky jídla. Spáči probuzení šramotem ohromením strnuli: v měsíčním světle, dopadajícím malým okénkem do světnice, uviděli u stolu temnou postavu s rohy, dlouhou bradou a velkýma ušima – ducha hor Krakonoše.129 Podobných příhod přinášelo romantické cestování celou řadu.

Podnikaví budaři postupně zlepšovali pohostinství. Již koncem 19. století bylo možno na boudách dostat silné masové nebo vinné polévky, bifteky, pečené pstruhy, oblíbené vaječné koláčky, mělnické víno, plzeňské i trutnovské pivo. Na slezských boudách byl výběr chudší, ale zato ceny vyšší. Dobré víno bylo vzácné i drahé. Pila se bavorská piva – kulmbacherské, mnichovské. Všude bylo možno dostat piva nejrůznějších značek. Ovšem zkušený pan učitel Petrak ve svém průvodci doporučuje zůstat během dne u jedné značky. Snídaně stála v Čechách 15–20 krejcarů, oběd a stejně tak i večeře 30–40 krejcarů, obyčejné pivo 7 a plzeňské 12 krejcarů.280 Někteří budaři i obyvatelé horských vesnic dělali průvodce nebo na nosítkách vynášeli majetné osoby na výlety na hřebeny Krkonoš. Nosítka, nebo lépe řečeno nosící židle, byla známá hlavně na slezské straně v Kowarech a Szklarské Porębě, ale rozšířila se i k nám. Průvodce ze začátku 19. století tento způsob turistiky vyšších vrstev vtipně komentuje: „Vynášet se nechávají ti, kteří nemohou nebo většinou nechtějí jít pěšky. Že nechtějí, je řečeno plným právem. Kdo je totiž schopen proskákat potom v boudě polovinu letní noci v galopu, cotillonu nebo jiném tanci, je schopen též jít míli cesty nebo vystoupit na hřebeny. Kdo má srdce na pravém místě, nemůže hledět na to, jak chudí nosiči namáhavě oddychujíce pod těžkým břemenem uhánějí si za pár grošů souchotiny.“14 Tento způsob dopravy se udržel až do první světové války. Turistům sloužili i horští vůdci. Podávali jednoduché informace během cesty a nosili zavazadla, jejichž váha však neměla překročit 15 kg. Pro zpestření cesty a získání nějakého toho příplatku vymýšleli různé atrakce, tak např. do Sněžných jam házeli velké balvany. Romantické city diváků vzrušovalo, jak se balvany řítí do propasti, odrážejí se od výčnělků skal, srážejí další kameny a kousky sporé vegetace, až se roztříští nebo zapadnou do keřů kleče na dně. Brzo tuto škodlivou a nebezpečnou zábavu nahradila střelba z hmoždíře, jehož rána rozezněla bouřlivou ozvěnu. A to za pouhých 50 stříbrných grošů za osobu! Taxy za jednotlivé služby byly v roce 1890 následující:280

trasa

průvodce

nosítka s dvěma nosiči

Pec–Sněžka a zpět

Rokytnice–Sněžka, po hřebeni

Rokytnice – Labský pramen

Pomezní Boudy – Skl. Poręba, po hřebeni

Špindlerův Mlýn – Petrovka

Luční bouda bývala oblíbeným cílem turistů. Dobová pohlednice, kolem roku 1905 ►

277

278

279

Ve Slezsku byli nosiči a průvodci organizováni již od roku 1824 a byl pro ně vydán r. 1882 policejní řád. Stanovil mimo jiné, že musejí být čistí, neotrhaní a na pokrývce hlavy opatřeni kovovým štítkem s číslem a označením okresního úřadu. Policejní povolení dostali jen silní mladí lidé bezúhonné pověsti, věrní, střídmí, znalí hor a okolí. Taxy stanovené pro vynášení na nosítkách platily jen pro osoby do váhy 65 kg, mimo zavazadlo těžké nejvýše 7,5 kg. Osoby těžší se musely dohodnout s nosiči na příplatku. V roce 1862 působilo v severních Krkonoších 140 průvodců a 49 nosičů. Průměrný věk průvodců byl 61 let, nosičů a jejich pomocníků pouze 39 let. Ve třicátých letech 19. století si vydělávali denně jeden tolar, zatímco výdělek dělníka na stavbě silnice byl za dvanáctihodinovou směnu 6 stříbrných grošů. Ve větších vesnicích, jako v Novém Světě, Peci, Kowarech, Szklarské Porębě, Sosnówce a Sobieszówě, bylo možné najmout si jízdního koně. Mimo plat vůdce, který s ním šel, stál kůň na den (od 6 do 18 hodin) 12 marek.280 Je pochopitelné, že novému způsobu obživy bylo nutno přizpůsobit i boudy. Některé se přestavěly, jiné (zimní) upravily i pro celoroční provoz. U staré budovy Petrovky vyrostl v roce 1887 dvouposchoďový hotel s balkónem a terasou, v roce 1880 byla přestavěna a vybavena cizineckými ⬤ pokoji Rennerovka, doposud sloužící jako letní bouda. U Luční boudy byl v roce 1833 postaven „letní dům“ a v roce 1875 rozšířeny prostory sloužící pohostinství. Na Scharfově boudě, která později k Luční boudě patřila, se pekl chléb, jehož spotřeba pro turisty byla vysoká.9 V roce 1897 byla přestavěna Martinovka na skromný ubytovací objekt atd. ⬤

⬤ (RD) Dnes bychom řekli, že přestavba spočívala ve zřízení hostinských pokojů. Následující údaj o tom, že Rennerovka doposud slouží jako letní bouda, se nezakládá na pravdě. Martin Bartoš v knize Historie krkonošských bud (Vrchlabí: Správa Krkonošského národního parku, 2016. 208 s. ISBN 978-80-7535-029-9) uvádí, že boudu za první republiky získali bratři Bönschové, majitelé Luční boudy, a hospodaření obou bud sjednotili. V době mobilizace v roce 1938 obsadilo boudu československé vojsko. Následně vyhořela a už nebyla obnovena, i když Gustav Bönsch započal v době okupace s novou výstavbou a hrubou stavbu dotáhl až po střechu. Po jeho odsunu objekt chátral a v roce 1950 ho vojenská správa rozebrala a místo zplanýrovala. Na jejím místě dnes najdeme malé odpočívadlo s pramínkem vody z původního vodovodu – Rennerovou studánkou.

⬤ (RD) Johann Lauer, jehož otec Václav byl na Martinsbaude (Martinovce) uváděn jako budní hospodář už v roce 1849, přestavěl boudu na hostinec poskytující skromné ubytování roku 1879.

280

Snaha velkostatků po likvidaci pastvy, vzmáhající se turistický ruch a možnost snazšího výdělku obyvatel v průmyslu vedly k úpadku budního hospodářství a k likvidaci některých bud. Mnohé boudy, většinou ty, které zůstaly mimo hlavní směry turistiky, byly opuštěny a zpustly. Často bouda zanikla tím, že vyhořela a nebyla z různých důvodů obnovena. Stalo se tak v případě boudy U pramene – Quellenbaude (vyhořela roku 1879), Schnapperovy boudy (vyhořela roku 1903), Pudlové boudy (vyhořela roku 1882), Brádlerových Bud (dvě vyhořely roku 1899). Tyto boudy nebyly již znovu postaveny. Četné boudy byly opuštěny, jako Čertova bouda na Čertově louce roku 1893. ⬤ Některé z bud majitelé panství vykoupili a zbořili, jako část Rokytenských Dvorských Bud – Dvoraček a část bud u Martinovky.

⬤ (OH) Více k tématu zaniklých bud na Čertově louce: HARTMANOVÁ, Olga. Budní hospodářství v Krkonoších z pohledu archeologie. Památky archeologické. 2005, roč. 96, 165–204. ISSN 0031-0506.

Svědčí o tom rozhodnutí hraběte Harracha z 26. 12. 1882: „Napotom budiž co nejpřísněji tlačeno, by ony boudy, kdež stavební parcela v pozemkových knihách co majetek velkostatku zaznamenána jest a kde dříví a hmota stavební uživatelům patří, dle znění pachtovního protokolu potažmo úmluvy zbořeny byly.“ Boudy nebyly žádoucí rovněž proto, že se v nich drželi pytláci a jiné podivné existence, samotní obyvatelé bud byli podezřelí z lesního pychu: „... neb některé boudy tyto pytláky a tuláky nejen přechovávají, nýbrž dílem i majitelé pytlačí, jako např. Lauer v boudách Martinových a Gottstein na Čertově louce“. Některé z bud zničily živelné pohromy, vítr, laviny apod. Vznikly však naopak nové boudy postavené pouze pro turistiku; ty byly zařízené většinou na celoroční provoz. I v nich se choval dobytek, ovšem menší stav, poskytující obživu obyvatelům a dobře zpeněžitelné produkty turistům. Historie jejich vzniku byla často zajímavá. Zakladatelkou turistických bud v západních Krkonoších se stala jakási záhadná žena označovaná jako „Blasse“ nebo „Blesse“. Jeden ze seriózních německých autorů (Rohkam) považuje za pravděpodobné, že šlo o jakousi Blažkovou, dceru rokytnického pivovarského pomocníka. Tato podnikavá žena již před rokem 1825 obchodovala u Sněžných jam. U skal – Krakonošovy kanceláře – podepřela kmeny, pokryla je roštím a ve skalní štěrbině udržovala oheň. Prodávala zde zájemcům mléko, „kafe“ a kořalku. Obchod jí vzkvétal, a musela proto vyklidit pole závistivému a silnějšímu konkurentu – muži. Přestěhovala se k vodopádu Labe, kde si opět postavila jednoduchý přístřešek z kamenů, krytý větvemi a kůrou. S tichým souhlasem vrchnosti jí obchod znovu Bouda Prince Jindřicha nad Wielkým Stawem byla pojmenována po princi Jindřichovi Pruském (Prinz Heinrich von Preußen, 1862–1929), mladším bratru německého císaře Viléma II. a synovi císaře Fridricha III. a císařovny Viktorie. Staveniště navštívil 24. května 1888 při návratu ze Sněžky. Dobová pohlednice, kolem roku 1915 ►

281

Krkonoše 1914–1945 DVACET SVOBODNÝCH LET Válečné události let 1914–1918 znamenaly jako vždy zhoršení životních podmínek obyvatel hor, úpadek jejich hospodářství a pokles stavu dobytka v boudách. Vždyť trutnovský okres patřil k nejhůře zásobeným okresům monarchie. Proto také se tímto stavem zabýval státní místodržící Max Coudenhove, který na začátku roku 1917 v doprovodu inspektora pro výživu projížděl Trutnovskem, aby alespoň přísliby uklidnil hrozivou situaci. Velký podíl na snížení životní úrovně obyvatel horských oblastí Krkonoš měl pokles cestovního ruchu. Válečné události byly příčinou toho, že Trutnov se dočkal stálé vojenské posádky. Byl to horský dělostřelecký útvar, který zde cvičil a odesílal nováčky z nejbližšího okolí hlavně na italskou frontu.73 Vyhlášení samostatné Československé republiky bylo v Krkonoších přijato tichem a s nelibostí. Někteří obyvatelé německé národnosti mlčky, jiní velmi aktivně podporovali libereckou vzdorovládu, toužící po osamostatnění tzv. Deutsch-Böhmen a jeho připojení k Rakouské republice. Tato „vláda“, vyhlášená 21. října 1918, poslala ihned do Trutnova značnou finanční částku (160 000 K) na vybudování a vyplácení branných jednotek – volkswehru. Jednotky byly založeny v Trutnově, Vrchlabí i na jiných místech. Sebevědomí německého obyvatelstva zvyšovala německá letadla, provokativně přeletující nad Krkonošemi. ⬤

⬤ (LD) Toto tvrzení ve své podstatě generalizuje a zjednodušuje komplikovanou situaci. Z pochopitelných důvodů se většina německy mluvících obyvatel k nově vzniklé republice nestavěla kladně a mnozí se s její existencí nesmířili po celá dvě desetiletí. Na straně druhé mnoho z nich nemělo se vznikem ČSR větší problémy. V českém prostředí byl naopak vznik republiky přijímán drtivou většinou obyvatel velmi kladně. Na základě vlastního výzkumu jsem došel k závěru, že lidé žijící ve vyšších horských polohách (rozuměj nad podhorskými vesnicemi či městy) měli o politická témata menší zájem než lidé v podhůří, kteří byli často členy různých, byť ne explicitně politicky zaměřených spolků, do kterých se však politická témata větší či menší měrou propisovala (např. Deutscher Turnverband, Sokol a Dělnická tělovýchovná jednota nebo německé i české ochotnické spolky atd.).

358

Počátkem prosince osvobozovala však československá armáda jedno místo po druhém, a to bez většího odporu. Jednotky volkswehru neoplývaly přílišnou statečností a ještě před příchodem československého vojska skládaly zbraně. V 8 hodin večer 7. prosince 1918 obsadily československé jednotky Vrchlabí. Po 15. prosinci 1918, kdy se vzdal Trutnov, byla prakticky celá oblast Podkrkonoší a Krkonoš obsazena československými jednotkami a bylo možno konstatovat, že i politické poměry jsou zhruba konsolidovány. Československé vojenské jednotky obsazující Krkonoše se střídaly. V roce 1919 byl úsek od Nového Světa až po Špindlerovu boudu obsazen 16. domobraneckým italským praporem, od Luční boudy k Valteřicím polní setninou 28. pěšího pluku. Tyto jednotky byly vystřídány II. praporem 22. pěšího pluku a od roku 1926 zajišťovaly celou oblast jednotlivé roty druhého hraničářského praporu. Počet vojenských jednotek se snižoval od prosince 1920. Střežení hranice bylo tehdy předáno nově zřízené československé finanční stráži.73 ⬤

⬤ (RD) Pohled z druhé strany čtenářům nabízí především německá krajanská literatura. Spisovatel Wolfgang Fink v knize Heimat Hohenelbe uvádí: „Pohraniční oblasti Čech a Moravy obývané Němci však byly mezitím obsazeny českým vojskem. A když byl na 4. března 1919 svolán nově zvolený německo-rakouský národní sněm ve Vídni, chtěli se ho zúčastnit i delegáti sudetských Němců. Česká správa však zakázala volby i vycestování. Německé politické strany, v čele se silnou sociálnědemokratickou stranou, vyzvaly na tento den k pokojným demonstracím a generální stávce. Tak se také stalo ve všech větších městech německy mluvících oblastí, například i v Arnau, dnešním Hostinné. Demonstranti byli následně napadeni českým vojskem střelnými zbraněmi. Těmito výstřely ze 4. března 1919 byly vztahy mezi Čechy a Němci velmi těžce zatíženy.“ (FINK, Wolfgang, ed. Vrchlabí: můj domov: dějiny a příběhy vysídlených německých obyvatel. Přeložil Ondřej LAŠTOVKA. Vrchlabí: Green Mango, 2023. ISBN 978-80-908805-3-5.)

Po osvobození došlo na základě výsledků pozemkové reformy k významným změnám ve vlastnictví půdy. Část lesů panství Jilemnice, Vrchlabí a Maršov byla zestátněna. Z nich se vytvořily dvě správy státních lesů. Správu ve Vrchlabí tvořila polesí Rudolfův Důl, Luisin Důl, Volský Důl, Špindlerův Mlýn, Sedmidolí a Masarykovo údolí o celkové výměře 6 569 ha. Správa v Jilemnici s polesím Nový Svět, Studenov a Harrachov obhospodařovala 4 057 ha. Panství Žacléř o výměře 800 ha s polesím Žacléř a Rýchory zůstalo v majetku J. J. von Kramsta.291 Pochopitelně se zvyšoval zájem o prosazení českého živlu do pohraničí, což vyvolalo reakci u obyvatel německé národnosti zde i v sousedním Německu. (Dvoračky převzala v roce 1921 rodina Půhonných, Labskou boudu v roce 1934 velmi známý milovník hor Hloušek apod.) Typické pro tuto dobu jsou události odehrávající se kolem Vosecké boudy. Jilemnické panství se snažilo pachtýře boudy vyměnit za Čecha. Došlo k tomu, až když dosavadní nájemce Endler byl pro hospodářský delikt odsouzen Příslušníci hraničářského praporu 2 v Trutnově patřili ve 20. letech minulého století nesmazatelně k obrazu Trutnovska a Krkonoš v éře první republiky. (Archiv Jednoty ČsOL v Mladé Boleslavi)►

359

360

361

Lokvencova krkonošská přítomnost s odstupem půlstoletí Libor Dušek Jak jsme již naznačili v úvodu a předchozích komentářích, čím více se blíží Theodor Lokvenc současnosti (tedy roku 1977 či kraji roku 1978, kdy rukopis dokončoval), tím hustěji jsou jím zmiňovaná data selektivní a jejich interpretace podléhá dobové atmosféře. Řečeno jinými slovy: písemné, vizuální a další prameny týkající se 20. století jsou podstatně bohatší než zdroje, z nichž je možné vyčíst realitu 19. století, notabene staletí předchozích. Navíc byl autor (narozený r. 1926) účastníkem celé řady historických událostí, tudíž k nim zaujímal určitý osobní postoj. Je však otázkou, jakou měrou se tento fakt do textu propisuje. Výše uvedené je obecně dlouhodobě diskutovaným úskalím historiografie. Druhým důležitým bodem je možnost interpretace událostí zejména moderních dějin v atmosféře poměrně tuhé normalizace sedmdesátých let 20. století. Autorovi byly shora jasně vymezeny mantinely, ve kterých se může pohybovat. Bohužel dnes už nevíme, jakou měrou do finálního textu zasahovala tehdy běžná a všudypřítomná cenzura, ale je zcela zřejmé, že Lokvenc do své knihy, zejména kapitol týkajících se 20. století, během její kompletace vetkl notnou dávku autocenzury. Z toho vyplývá, že už nejpozději od kapitoly Krkonoše 1914–1945 informace představují velmi úzký výsek reality, který je navíc tematicky omezen, jelikož – řečeno lapidárně – na určité dějinné události a souvislosti mohl autor nahlížet pouze schváleným a jednostranným úhlem pohledu a o řadě záležitostí nemohl psát vůbec. Proto jsou kapitoly o období první republiky, událostech souvisejících s 2. světovou válkou a následnou demografickou proměnou obyvatelstva a o poválečném společensko-politickém vývoji atd. nasvíceny optikou sedmdesátých let a představují okleštěný výsek reality. Použiji-li metaforu, je tento pohled na moderní dějiny Krkonoš omezen úzkou štěrbinou řopíku, v němž je jasně a nekompromisně nastolen šablonovitý a schematický ideový základ, který je bohužel nepřekročitelný. I tak by v rámci této knihy nebylo možné popsat události v plné šíři, což ani nebyl autorův záměr. Tím v žádném případě netvrdíme, že data v posledních kapitolách jsou mylná nebo snad lživá. Nicméně určitá klíčová témata (např. podrobnější reflexi procesu vysídlení německy hovořících obyvatel, poválečnou kolektivizaci, události spojené s rokem 1968 atd.), která by pravděpodobně Lokvenc i sám rád zpracoval, v knize nenajdeme. Proto jsme se rozhodli v duchu respektujícím Lokvencův výběr a snad i styl některé informace doplnit, respektive nabídnout určitou komentovanou literární rešerši

412

titulů věnujících se tématům, jež v knize chybí. Na prahu druhé čtvrtiny 21. století máme v tomto směru obrovskou výhodu. Od poloviny sedmdesátých let 20. století vyšlo skutečně obrovské množství kvalitní (ostatně i méně kvalitní) tematické odborné i populárně-naučné literatury. Tato díla čerpají z dříve nedostupných archivních a jiných zdrojů, publikací, memoárů a výpovědí zůstavších i vysídlených obyvatel Krkonoš a především nepodléhají dobové cenzuře. Cílem následujících stránek je tedy alespoň částečně doplnit a okomentovat nedávnou krkonošskou minulost se vší úctou k dílu Theodora Lokvence. Z pochopitelných důvodů nabízíme též jen určitý výsek, jelikož téma je natolik obsáhlé, že by vydalo na několik samostatných knih a nespočet článků. Některé práce (rozuměj seminární a absolventské studentské práce) ani nejsou publikované a bohužel zůstanou jen v portfoliích univerzit, dnes již veřejně přístupných. Většinu z nich však zachytí knihovna Muzea Krkonoš ve Vrchlabí, kde jsou texty badatelům dostupné. Klíčovým a pravidelně vycházejícím periodikem systematicky mapujícím komplexní přírodovědné i historické bohatství KRNAP je časopis Krkonoše, respektive Krkonoše – Jizerské hory, vycházející od r. 1968. Jeho forma je přístupná širšímu čtenářstvu, obsahová náplň má však často odborný přesah. Před ním poskytoval cenné informace dnes polozapomenutý čtvrtletník Zprávy ze Správy, vycházející od r. 1964. Databázi dat představují i muzea Správy KRNAP s vlajkovou lodí Krkonošským muzeem Správy KRNAP ve Vrchlabí. Opomineme-li množství periodik a knih posledních pěti dekád, které se cíleně či okrajově zaměřují na oblast Krkonoš a blízkého Podkrkonoší, pozastavme se na půdě trutnovského archivu. Vydávání publikací mapujících historii krkonošských a podkrkonošských obcí se už více než dvě dekády věnuje autorský kolektiv soustředěný kolem vedoucího archivu Romana Reila se spoluautory Zahradníkem, Horákem a Kubáskem aj. Tyto vlastivědné monografie reprezentují objektivní a ideologicky nezatížený aktuální komplexní pohled na dějiny obcí od pravěku po současnost. Zpravidla je v nich velký prostor věnován událostem 20. století, zejména tématům spojeným s druhou světovou válkou, vysídlování německy hovořícího obyvatelstva a následnému procesu dosídlování a každodennosti druhé poloviny 20. století.A Jsou velmi hodnotným zdrojem bohatých informací nejen o regionálních dějinách, ale i o školství, náboženství a politicko-ekonomických souvislostech. Nemůžeme zde nepřipomenout ani již zmiňované aktivity okolo Paměti a Archy Krkonoš, orientované zejména na východní Krkonoše.B

OD HANDLU PO KVĚTEN 1945 Česko-německé stýkání a potýkání mělo mnoho podob: od přátelské přes neutrální po vyloženě konfliktní. Problematické vztahy se projevily zvláště na podzim 1918, respektive v roce 1919. Mnoho německy hovořících v pohraničí tehdy nelibě neslo vznik ČSR, ve které se úhlem pohledu vlastní etnicko-jazykové identity vesměs oprávněně cítili odstaveni na vedlejší kolej. Nicméně lze s jistou porcí zjednodušení konstatovat, že do poloviny třicátých let 20. století spolu obě etnika vycházela. Výjimkou nebyla ani smíšená manželství, která byla v pohraničí logicky četnější (zhruba okolo osmi procent). Díky nim byla rodina po válce uchráněna před vysídlenímC, v některých případech byl ale opak pravdou. Zhruba do let 1935/1936 bylo v pohraničí naprosto běžné, že si české a německé rodiny na půl roku či rok „vyměňovaly“ děti, obvykle okolo desátého roku věku, tj. v období páté třídy školní docházky. Recipročně tak německá rodina poskytla střechu nad hlavou, stravu a sociální zázemí českému dítěti a naopak. Primárním cílem této instituce, obecně v pohraničí praktikované, byla výuka druhého jazyka,

413