Zrození z popela

ZROZENÍ Z POPELA

Pravdivý příběh Markéty

Věnování

Tuto knihu bych chtěla s láskou věnovat svým milovaným rodičům, mamince a tatínkovi, a také tetičce. A poděkovat jim za to, s jakou láskou a péčí mě vychovali a jak moc mě milovali. Jsem jim za všechno nesmírně vděčná.

I když už s námi nejsou a odešli do nebíčka, nikdy na ně nezapomenu a vždy je budu mít ve svém srdci. V mém srdci nezemřeli, stále žijí se mnou. A ačkoliv je nevidím, vím, že jsou stále se mnou.

Prolog

Někdy se v životě ocitneme na dně, v temnotě, která se zdá být nekonečná. Já se tam ocitla nesčetněkrát. Prošla jsem si utrpením, které zanechalo hluboké jizvy, a naučila se, že bolest je nevyhnutelná. Ale rozhodla jsem se, že už nebudu mlčet. Chci, aby můj příběh zazněl.

Chci, aby si z něj lidé vzali ponaučení, že se nikdy nesmí vzdávat. Že je potřeba věřit v lepší zítřky a vážit si každého dne, každé maličkosti a každého úsměvu. Že i když se zdá, že je všechno ztraceno, vždy existuje naděje. Tento příběh je mým svědectvím o tom, jak se člověk může zrodit znovu z popela.

Tato kniha je velmi osobní a plná upřímnosti, a proto jsem se rozhodla, že vám řeknu pravdu o svém jméně. Oficiálně se jmenuji Margita. Mé jméno najdete v rodném listě, na úřadech i ve všech důležitých dokumentech. Ale od dětství, pro mou rodinu, pro mé přátele, a nakonec i pro mého manžela, jsem vždycky byla a navždy zůstanu, Markéta. V tomto příběhu, kde se otevírám s největší upřímností, budu Markétou. Doufám, že se se mnou, s mými radostmi i bolestmi, spojíte a poznáte tu, kterou všichni znají jako Markéta.

Věřím, že všichni v sobě máme sílu přežít. Protože život je ten nejcennější dar. A já jsem se naučila za něj každý den děkovat.

1. kapitola

Když jsem já, Markéta, přišla na svět, představovala jsem si svůj život jako z pohádky. Měla jsem své dětské sny o tom, jak budu šťastná a spokojená, protože jsem měla ty nejlepší rodiče a svou milovanou tetičku. Ta u nás žila a pomáhala mamince, která chodila do práce.

Bylo nás neuvěřitelných dvanáct dětí a já byla ta nejmladší. Mamince bylo jednačtyřicet let, když znovu otěhotněla. Pamatuji si, jak tehdy říkala: „To už nezvládnu, dvanácté dítě!“ A tak se rozhodla jít na potrat. Ležela v nemocnici, ale v tu chvíli se stalo něco, jako by jí vnitřní hlas řekl: „Nedělej to!“ V té chvíli se rozhodla. Vzpomínám si na její slova: „Když jsem porodila jedenáct dětí, tak i to dvanácté dítě porodím a vychovám.“

I mně se moc nechtělo na tento svět, maminka už měla po termínu. Ale můj život si nakonec našel cestu a jednoho dne mě maminka přivedla na svět.

Jako nejmladší jsem byla hýčkána. Dostávala jsem tolik lásky od rodičů, od mé tetičky i od sourozenců.

Jak jsem pomalu začala růst, můj mozek začal vnímat, chápat a poznávat. Bylo mi teprve pět let, ale z této doby si už začínám dost pamatovat.

Pamatuji si moc dobře, že jsme žili na vesnici ve velkém dvougeneračním domě. Bylo nás tam hodně dětí a měli jsme obrovskou zahradu, kde jsme si hráli. Tatínek chodil do práce, maminka také, a tak se tetička – protože ta byla nemocná na srdíčko – o nás starala, než se rodiče vrátili domů z práce. A tak já, jako nejmladší, jsem tetičku začala mít víc a víc ráda, až jsem se na ní stala úplně závislá.

A tehdy se to začalo měnit, neboť všechna ta pohádka, co jsem si představovala, se začala vyvíjet úplně jinak. Bylo mi teprve pět let, když jsem začala šilhat na levé oko. Moje tetička si toho všimla a hned se zeptala maminky:

„Markétka začíná nějak šilhat, ty to, Ireno, nevidíš?“

Maminka se na mě podívala:

„Musíme s ní k lékaři, ale já musím do práce.“

Teta jí na to odpověděla:

„Ale holka tam musí, ať není pozdě!“

A tak teta šla se mnou na oční, kde mi řekli, že je to špatné a že musím do nemocnice na dva měsíce na takové lázně.

A v tu chvíli si pamatuji, jak ve mně zhasla radost. Ta radost, co jsem měla v srdci, úplně vyhasla, protože představa, že neuvidím rodiče a tetičku, byla neskutečně deprimující.

„Tetičko, já tam nechci!“

Pamatuji si, jak jsem plakala. Ona plakala také a slíbila:

„Markétko moje, musíš, ale brzy budeš doma.“

Přišly jsme domů a teta sdělila mamince:

„Je to špatné, Markétka musí na dva měsíce do nemocnice.“

Maminka začala plakat, tatínek byl smutný. Já jsem pořád plakala, tak mě uklidňovali. Opakovala jsem jim:

„Já nechci jít do nemocnice!“

Tetička mi začala vysvětlovat:

„Markétko, neboj, brzy budeš doma a všechno bude v pořádku.“

Tak jsem se uklidnila. Vždycky jsem byla hýčkána od rodičů i od tetičky, což mě dělalo tak šťastnou, protože moji rodiče i tetička měli veliké srdce. S tetičkou jsem dokonce spala v jedné posteli, nemohla jsem bez ní usnout. Bylo mi tak krásně a cítila jsem v srdíčku tu radost a pocity, jak jsem milovaná.

Den D se blížil a s ním se úsměv na mé tváři postupně měnil, až ten den nastal.

Toho rána jsme vstali a já jsem plakala. Rodiče i tetička plakali také. Oblékli mě a řekli:

„Musíme jet, za chvíli nám jede autobus, ať to stihneme.“

Moji sourozenci – pamatuji si hlavně sestru Moniku, druhou sestru Marcelu, bratra Ivoše a bratra Petra – mě objali a rozloučili se se mnou.

Nasedli jsme na autobus a vyrazili. Byl tu ale problém, o kterém maminka, tetička ani tatínek nevěděli – v autobuse mi bylo špatně. Celých 122 kilometrů jsem zvracela. Pamatuji si, jak jsem musela ležet tetičce na klíně, zatímco ona mi držela sáček a já se dávila.

Přišli jsme do nemocnice, pamatuji si, že tam byly obrovské paneláky a já jsem byla zmatená a uplakaná. V nemocnici nás přivítala doktorka. Byla tak vysoká, až jsem se jí bála, a já se okamžitě rozplakala.

Pamatuji si, jak si pak doktorka povídala s maminkou a tetičkou. Už nevím přesně o čem, ale o něčem se bavily. Pak ke mně přistoupila a oznámila:

„Tak, Markétko, musíš se rozloučit a půjdeme spolu, ano?“

Plakala jsem, ale se smutným výrazem jsem jen tiše souhlasila: „Dobře.“

Na ten moment se nedá zapomenout, mám ho ještě dnes před očima – to, jak jsme se loučili, bylo tak smutné. Rozloučili se se mnou, já plakala, maminka s tetičkou taky a tatínek byl smutný. A paní doktorka nakonec oznámila:

„Tak, Markétko, už musíme.“

Tam začala moje noční můra. Bylo tam tolik dětí, od těch nejmenších až po ty velké, asi čtrnáctileté. Všichni jsme byli rozděleni podle věkových kategorií. Já jsem patřila do kategorie těch nejmenších dětí.

Na velké chodbě jsme, děti i já, stáli u sesterny. Sestřička nám rozkázala:

„Holky na jednu stranu a kluci na jednu stranu.“

Tam jsme se museli svléknout do naha. Druhá sestra vzala naše věci a někam je odnesla. Teď jsme tam stáli všichni nazí,

pamatuji si, jak jsem plakala, a nejen já, ale i ostatní děti. A pak tam přišla sestra a postupně, jak jsme stáli, nám dávala spodní prádlo, punčošky a zástěrku.

Pak nás rozdělili, každého do svého pokoje. Byla to moje nejhorší noc, co jsem zatím zažila, ale to jsem ještě netušila, co se bude dít. Byla tam jedna sestra jménem Štěpánka. Byla taková starší a ta si na mě asi zasedla. Začala se na mě dívat divně, takovým zlým pohledem, a já jsem se bála.

Ta sestra Štěpánka byla na mě hodně zlá, nadávala mi, jak jsem hnusná. Já jsem plakala a ona na mě křičela ještě víc. Usínala jsem s pláčem. Ani když jsem chtěla jít na toaletu, nechtěla mě tam pustit. Musela jsem ji prosit, až když viděla, že hodně brečím, tak mě pustila. Byla taková, když si na to vzpomenu – hodně zlá. Nejen na mě, ale i na ostatní děti. Ráno jsme vstali, šli jsme do koupelny, tam jsme se umyli a museli jsme si zase všichni děti stoupnout na tu chodbu. Sestra Štěpánka nařídila:

„Do řady všichni!“ V ruce držela zelené dlouhé pravítko a vyhrožovala:

„A nechci slyšet pláč!“

My jsme ale brečeli, tak na nás začala křičet, ať jsme ticho. My jsme pořád brečeli a ona najednou:

„Všichni natáhněte ruce!“

A ta sestra, jak držela to pravítko, tak nás po rukou každého mlátila.

I když jsou to pro mě dodnes otřesné vzpomínky, pamatuji si, že tam byly i hodné sestry. Také jsme si tam hráli. Byla tam velká herna a pamatuji si i kino ve sklepě. Venku jsme měli zahradu s dřevěnými vláčky, letadlem a autíčkem. Často jsem chodila na vyšetření jako ostatní děti a dostala jsem brýle. Pak mě čekala operace, museli mi operovat levé oko. Operace proběhla. Tehdy mě převezli někam úplně jinam, už nevím přesně kam. Tam jsem ležela v takové železné síťové postýlce. A byla tam jedna paní, co tam taky ležela – dodnes si ji pamatuji, měla krátké světlé vlasy

a jmenovala se Ema, stejně jako moje tetička. A ta pořád chodila za mnou, hladila mě po vlasech, povídala si se mnou. Byla moc hodná.

Tam jsem se cítila dobře. Pak mě po operaci převezli zpět. Tam to bylo každý den stejné: smutek, pláč, ale někdy i radost.

A tak utekly dva měsíce. Rodičům pak přišel telegram, že si pro mě můžou přijít. Byli tak šťastní, když mi pak vyprávěli, jak jim ten telegram přišel, že si pro mě můžou přijít.

Ten den ráno jsme všechny děti vstávaly a bylo vidět, jak jsme byly šťastné. Nasnídaly jsme se, sestry nám daly oblečení, my se oblékly a šly jsme do kina. Tam nám něco pustili, už nevím přesně co. A já jsem čekala a nemohla se dočkat, až zavolají moje jméno, že už rodiče pro mě přišli. A nikdy nezapomenu na ten hlas, byl to nějaký starší kluk a řekl mé jméno, že už můžu jít. A já jsem se úplně rozběhla po schodech nahoru, a jak jsem utíkala, už jsem tam viděla maminku, tetičku a tatínka. A já jsem úplně radostí volala:

„Už jsem tady, tetičko, maminko, tatínku!“

Radostí jsem plakala a rodiče také, i tetička. To byl ten nejkrásnější moment plný radosti a lásky.

Pořád jsem pusinkovala tetičku a maminku. Tak moc jsem se těšila domů. Jeli jsme vlakem, protože už rodiče věděli, že v autobuse je mi špatně. Tak jsme se už blížili k domu a zdálky vidím sourozence, a ti tak za mnou utíkali a já za nimi. Bylo to krásné vřelé přivítání, všichni mě brali na ruce a já jsem byla úplně šťastná. Můj návrat domů byl to nejkrásnější, co jsem zatím prožila. Všichni sourozenci si se mnou hráli. Já jim zpívala písničku, co jsem se tam naučila, a oni si se mnou hráli. Můj život po návratu z nemocnice se rozhodně zlepšil. Byla jsem šťastná, že jsem mohla být zpět se svou rodinou. Moje operované oko už nebylo to, co předtím, jelikož bylo asi pozdě a doktorka oznámila, že oko je oslabené, takže jsem musela nosit brýle. Ale život musel jít dál a smířit se s tím, že už s tím okem budu mít problémy. Tetička se

mnou chodila na pravidelné kontroly. Nastoupila jsem do školky, ale tam jsem byla taková zamlklá a smutná. Děti si se mnou moc nechtěly hrát a já se tam cítila sama. Chyběla mi tetička, nejraději bych byla jen s ní. *

Tetička pravidelně ráno chodila do obchodu. Jelikož byla nemocná, měla takový menší modrý vozíček, do kterého mě posadila a šla se mnou do obchodu. A já se cítila v bezpečí a hlavně šťastná. Pamatuji si první návštěvu v obchodě. Předtím prodavačky nosily bílé pláště, a když jsem to viděla, lekla jsem se, že jsou to doktoři. Odmítala jsem jít dovnitř. Tetička mi vysvětlovala:

„Markétko, neboj se, to je obchod, tam se nakupuje jídlo a bonbony. Pojď, Markétko, koupím ti, co budeš chtít.“

A já na to:

„Tetičko, já nejdu, já se bojím, oni si mě vezmou.“

Tetička, když to viděla, oznámila:

„Dobře, Markétko, tak tady se postav, abych na tebe viděla.“

Byly tam skleněné výlohy, takže tetička na mě mohla koukat a hlídat mě. Byla jsem hodná a poslušná, jelikož jsem se bála, tak jsem tam stála a ani jsem se nehnula. Už jsem viděla, jak tetička už otvírá dveře, a já byla úplně šťastná, že už je u mě. Tetička mi ukázala:

„Moje zlatá Markétko, tady jsem ti koupila bonbonky a oplatky.“

A já jsem na tetičku s údivem:

„Tetičko, děkuji!“

Tetička se usmála a vysvětlila mi:

„Neboj se, Markétko, to jsou prodavačky, jsou moc hodné a prodávají tam jídlo a bonbony.“

Ale stejně jsem pořád v hloubi duše nevěřila. Takhle se to opakovalo asi čtyřikrát. Až pak jsem se rozhodla, že půjdu s tetičkou

dovnitř. Když jsem viděla ten obchod, co tam všechno prodávají, koukala jsem s otevřenou pusou a divila se:

„Jééé, tady je to krásné!“

A tetička mi nabídla:

„Markétko, vezmi si malý košíček a vyber si, co chceš.“

A já jsem s radostí košík vzala. Jak jsem tam viděla ty bonbony a oplatky, všechno jsem dávala do košíku, až byl plný. Teta, když to viděla, začala se smát. A oznámila mi:

„Markétko, to nemůžeš, tak plný košík, to stojí hodně peněz.“

Tak mi vybrala sama a zbytek vrátila. Omluvila se prodavačkám, ale ty se smály:

„Emičko, to nevadí!“

A smály se. Tak mě teta posadila do vozíčku, já tam seděla a jedla jsem sladkosti a jely jsme domů. Uplynul přibližně půlrok, už si nevzpomínám přesně. A pak se stalo to, co jsem nechtěla. Tetička šla se mnou na kontrolu a tam jí oznámili, že musím znovu do nemocnice zase na dva měsíce. Do mě se okamžitě pustil takový strach, smutek v očích, pláč. Ta bezmoc se nedá popsat. Ještě teď si to pamatuji, jako by to bylo dnes. Já tam nechtěla jít. Pořád jsem měla v hlavě tu sestru Štěpánku, že mi bude ubližovat. Všechno jsem řekla rodičům i tetičce. A ti byli z toho, co se tam dělo, v šoku. Jelikož když jsem přišla poprvé, tak jsem se to bála říct a říkala jsem si, že už tam nepůjdu, tak nic říkat nemusím. Ale moje noční můra se vrátila a já všechno řekla. Rodiče i tetička z toho byli hodně špatní. A tetička mě přesvědčovala:

„Neboj, moje Markétko, tohle já jen tak nenechám.“

Nastal ten den, kdy jsem měla nastoupit do nemocnice. Šla se mnou tetička a tatínek. Maminka nemohla, protože byla v práci. Já jsem pořád plakala a tetička mi sdělila:

„Neboj, Markétko, já to jen tak nenechám. Tohle bude mít důsledky.“

Tak jsme tam přišli a přivítala nás paní primářka. A teď tetička začala všechno říkat paní doktorce, co mi ta sestra Štěpánka

dělala, že mi sprostě nadávala, bila mě, a když mi rodiče posílali balíček sladkostí, nikdy jsem z něj neměla všechno, protože mi to ta sestra brala. Já si pamatuji, jak jsem se úplně bála, že když zjistí, že jsem to všechno řekla, tak to bude ještě horší než předtím.

Můj strach se víc a víc prohluboval, cítila jsem tam napjatou situaci, protože vím, jaká byla teta – upřímná, co na srdci, to na jazyku. Doktorka zavolala sestru Štěpánku. Po chvilce se dveře otevřely a sestra Štěpánka tam přišla. Ještě nestačila ani paní doktorka říct jedinou větu a tetička na ni vyjela:

„Co to má, ty svině jedna, znamenat?! Co si to ty dovoluješ takhle moji holku urážet, mlátit? Kdo ti tohle dovolil? Jsi ty vůbec člověk, nebo zvíře?“

Sestra Štěpánka měla úplný strach, hned se ozvala doktorka:

„Jak se to chováte k dětem? Co to má jako znamenat? Mám vás nechat vyhodit?!“

Sestra Štěpánka si klekla a omlouvala se mně i tetičce, slibovala, že tohle se už nikdy nestane. Tetička jí odpověděla:

„Jestli ještě jednou bude moje holka brečet a ty se na ni jen pouhým okem podíváš hnusně nebo na ni zvýšíš hlas nebo ji uhodíš, budeš mít co dělat se mnou, to ti zaručuji, a postarám se o to, že už tady pracovat nebudeš, a nejen tady, ale nikdy!“

Sestra Štěpánka brečela a celou dobu klečela a slíbila, že už se to nikdy nestane. Pak jsem se rozloučila s tetičkou a tatínkem a doktorka mě vzala s sebou až přímo tam, kde jsem měla pobývat. Můžu říct, že od té doby se všechno otočilo o 180 stupňů k lepšímu. Sestra Štěpánka mě měla pak nejraději a já jsem byla šťastná, že to takhle dopadlo. Tak jsem si užívala hezký pobyt v nemocnici, jelikož už jsem byla zvyklá. Byly tam ty sestry moc hodné, tak jsme si tam hráli, chodili na procházky a dva měsíce utekly jako voda. Můj druhý příchod domů se blížil a já jsem byla šťastná. Jako poprvé jsme byli v kině a já jsem čekala, až si mě zavolají, že už pro mě přišli rodiče. Na ty zářící oči plné radosti a lásky, když jsem viděla rodiče i tetičku, nikdy nezapomenu.

Tak můj pobyt v nemocnici nakonec dopadl dobře a já mohla jít domů s dobrým pocitem. Byla jsem šťastná, že opět uvidím celou svou rodinu. Můj život po návratu z nemocnice utíkal. Já chodila do školky, hrála jsem si doma se sourozenci i s kamarádkami, s celou mojí rodinou, protože tu mám moc velkou, jak jsem psala, bylo nás dvanáct. Některé sestry se už vdávaly, bráchové ženili. Uběhlo to velmi rychle a já měla nástup do školy, na to jsem se moc těšila. Ve škole se mi moc líbilo, i když jsem se trošku cítila méněcenná. Pořád jsem nosila brýle a stalo se mi, že se mi tam i některé děti posmívaly, ale já si musela zvyknout

Bylo to pro mě těžké na začátku, protože tam byl problém. Byli tam dva kluci a ti se mi posmívali a uráželi mě. Já jsem pak nechtěla chodit do školy, tak jsem to musela doma říct. Tetička, jak to slyšela, hned jednala. Šla se mnou do školy, přímo do třídy, a tam všechno řekla učitelce. Ta si hned ty dva kluky zavolala. Tetička byla u toho a oznámila:

„Ještě jednou se budete smát mojí holce nebo ji budete urážet, přijdu sama a uvidíte, jak vám vynadám.“

Tak se ti kluci museli omluvit a už bylo všechno v pořádku. Vždy, když jsem si myslela, že už bude vše v pořádku, přišla další rána. Musela jsem zase znovu nastoupit do nemocnice opět na dva měsíce. Sice jsem si tam už zvykla, že tam chodím, ale byl problém, protože jsme tam sice v té nemocnici měli školu, ale bylo to pomalejší a já hodně vynechala učení. Tak po návratu z nemocnice jsem musela vše dohánět. A tak se to opakovalo až do mých přibližně deseti let, ty lázně. Moje oko už není zdravé, je tam tupozrakost, takže se s tím už nedá nic dělat. Vidím na něj jen pár procent, takže můj mozek vnímá, že se koukám jen jedním okem. Ale mně to nevadilo, protože život jde dál a mohla jsem být vděčná za to, že jsem zdravá.