ZA HRANICÍ STVOŘITELŮ
Bylo 23. května. Viktor vstal v pět ráno, ačkoliv mu bylo řečeno, že přijít má na devátou. Nebyla to otázka nervozity, ale toho, že chtěl mít čas. Uvařil si kávu, posadil se ke kuchyňskému stolu a díval se, jak se za oknem probouzí město. Praha má v takto rannou hodinu jiný výraz. Tišší, nehlídanější.
Jako tvář člověka, který nevědomky spí, a ještě si nepřipravil svůj výraz na den. Vzal notes, a nakonec do něj napsal jen jedno slovo: „Vali.“ Pak notes zavřel a schoval ho zpátky na poličku. Věděl, že jí ho nikdy neukáže. Ale věděl také, že ho nehodlá vyhodit.
Ve čtvrt na sedm vstala Valerie. Přišla do kuchyně v županu, zmáčkla kávovar a zívla. Nevěděla, že tu Viktor proseděl celé hodiny. Nebo věděla a rozhodla se to nekomentovat. Viktor seděl a sledoval, jak si nalévá kávu, a v tom pohybu bylo něco tak každodenního, tak jistého, že ho to bolelo víc než cokoli jiného.
V osm mu přišla zpráva z CryoSpace Horizons. „Příjezd v devět, třetí patro, ohlásit se na recepci.“ Viktor si zprávu přečetl, telefon odložil a podíval se na Valerii, která si v obývacím pokoji četla z tabletu. Chtěl jít k ní. Sednout si vedle ní. Říct ji – ne o kryospánku – ale prostě jí říct, že on tady byl, i když to tak nevypadalo. Že mu na ní záleželo.
Místo toho vzal klíče, čepici a boty. „Tak já už odcházím,“ řekl.
„Buď zpátky na ten piknik,“ odpověděla, aniž zvedla pohled. „Připravím něco dobrého.“
Viktor vyšel. Na schodišti se na vteřinu zastavil. Pak pokračoval dolů.
V laboratoři CryoSpace Horizons probíhaly poslední přípravy.
Vali mezitím seděla doma na gauči, čekala a těšila se na jejich plánovaný piknik. Za zády měla schované překvapení pro Viktora.
Viktor zatím prošel důkladnými lékařskými prohlídkami. Všechno bylo v pořádku, a tak se svlékl a odevzdal všechny své osobní věci – hodinky, mobil a klíče – do nachystaného boxu. Ty měly být bezpečně uloženy po celou dobu jeho kryospánku. Připravený lékařský tým ho vedl k průhledné kryogenní nádrži, kde se odehraje jeho přechod do zmrazeného stavu.
Vali nervózně pohlédla na hodiny. Čas se vlekl pomalu, ale netušila, co se mezitím děje v laboratoři. Viktor, omámený injekcemi, které začaly působit, cítil, jak mu těžknou víčka. Doktoři využili toho, že byl již téměř v bezvědomí, a vložili mu do krku trubici, která zajistila stabilizaci jeho životních funkcí v kryogenní nádrži.
Vali si opírala hlavu o ruku a skrze prsty se dívala na pozitivní těhotenský položený test na stole. Chtěla mu oznámit, že bude otcem.
Viktor upadl do bezvědomí. Do nádrže začala pomalu přitékat černá poloprůzračná tekutina. Nádrž byla uzavřena a naplněna. Byl zahájen iniciační proces, teplota tekutiny klesala hluboko pod bod mrazu a změnila svou barvu na matně šedou.
Valerie čekala až do večera. Připravila piknikový koš –šunku, sýry, to pečivo, které měl Viktor rád, i láhev vína, co kupovali jen na výročí. Těhotenský test ležel na stole v obálce, připravený jako dárek. Pozitivní. Dva proužky, které měly všechno změnit.
V sedm mu zavolala. Telefon zvonil do prázdna. V osm poslala zprávu. V devět další. V deset si sedla ke kuchyňskému stolu a dívala se na piknikový koš, který pomalu přestával být překvapením a stával se důkazem.
Druhý den zaběhla do školy. Ředitel jí sdělil, že tam Viktor už týden nepracuje. Podal výpověď. Valerie odešla domů, položila telefon a dlouho seděla na posteli, kde ještě voněl on. Neplakala. Spíš ji zaplavila zvláštní prázdnota, jako když
vám někdo potvrdí to, co jste věděli už dávno, ale odmítali si to přiznat.
Pořád měla obálku. Z roztrpčenosti ji otevřela a vytáhla test. Na něm dva rudé proužky. Valerie se na ty proužky dívala celou věčnost. Byly to proužky pro dva lidi. Teď byly jen pro ni.
Pískání v uších a ostrá záře, to byla první věc, kterou Viktor pocítil, když opět nabyl vědomí. Nejprve si myslel, že má oči zavřené, protože neviděl nic než oslepující bílou plochu. Mrkal a snažil se zaostřit, ale zbytečně. Bílé světlo ho pálilo do očí a vytvářelo nejasný obraz, takže měl pocit, že se probudil uprostřed mlhy. Jeho tělo bylo těžké, ztuhlé a jakoby ho neposlouchalo. Cítil, že je stále uvězněn v nádrži, kterou si matně vybavoval, když ho před několika lety uvedli do kryospánku. Dlouhé tři roky. Po chvíli se ostrá záře začala pomalu rozplývat a Viktor si postupně uvědomoval své okolí. Byl stále zavřený v průhledné kryonádrži, ponořený do podivné šedé tekutiny. Jeho myšlenky se točily v kruhu. Kde jsem? Jak dlouho jsem byl pryč? Co se stalo?
Ozvalo se tiché cvaknutí, které probudilo jeho pozornost. Všechen ten hustý, lepkavý roztok najednou zmizel a vypařil se do tenkého vzduchu. Místo něj uvnitř nádrže vířila pára, která brzy zaplnila celý prostor. Viktor cítil, jak jeho tělo ochlazuje prázdnota, která po tekutině zůstala. Nezbyla po ní ani stopa. Dveře od nádrže se pomalu otevřely a unikající pára bránila Viktorovi vidět, kdo je na druhé straně. Měl pocit, jako by byl stále uvězněn, nemohl se hýbat, nemohl mluvit. Jak se pára rozplynula, zrak se začal zaostřovat. Viděl postavu – muže ve světle tyrkysovém oblečení, které připomínalo nemocniční uniformu. Viktor se pokusil pohnout, ale tělo stále neposlouchalo.
Muž na něj pohlédl a přiblížil se. Uchopil trubici, kterou měl Viktor zaraženou hluboko v krku, a rychlým, nemilosrdným pohybem ji vytáhl. Bolest projela Viktorovým tělem jako ostrý břit, ale nemohl vykřiknout. Hlasivky mu nefungovaly, takže jediným výrazem bolesti byly slzy, které se mu objevily v očích.
„Nebojce chlapi. Budec OK. Můžec mluvit? Syncnem vůbec?“ promluvil muž zvláštním, hrubým přízvukem. Jeho slova však byla pro Viktora nesrozumitelná. Vnímal jen melodii hlasu a zmatek, který pociťoval. Pokoušel se odpovědět, ale jeho ústa byla příliš ztuhlá, tělo ho stále neposlouchalo. Muž chvíli čekal na jeho reakci, ale když viděl, že se žádná nedostaví, odešel.
Za okamžik se vrátil s malým zařízením, které připomínalo kapesní přístroj s reproduktorem. Muž zopakoval svůj dotaz, tentokrát však po jeho slovech následoval strojový hlas z přístroje, který překládal: „Nebojte se, muži. Budete v pořádku. Můžete mluvit? Už mi rozumíte?“
Viktor, stále zmatený, se pokusil odpovědět. „Já… já… ano,“ vypískl slabě. Jeho hlas zněl cize, jako by vycházel od někoho jiného. Přístroj okamžitě přeložil jeho slova a muž v tyrkysovém oblečení se usmál.
„Jmenuji se Leonidas, ale preferuji oslovení Leon,“ promluvil muž a přístroj opět přeložil jeho slova do Viktorovy řeči. Viktor si zhluboka oddechl, když se mu konečně podařilo plně promluvit: „Já jsem Viktor Svoboda.“ Přístroj opět překládal, ale Leon už ho ignoroval, jako by pochopil, že se komunikace stává jasnější.
„Tohle je zero,“ zamumlal Leon naštvaně a vypnul překladač. Obrátil se kamsi za Viktorovo levé rameno a zvolal: „Iris, naprog mi prosím čip a doni ho, dík.“
Viktor jen matně rozuměl, co se kolem něj děje. Po jeho levici se objevila žena, oblečená stejně jako Leon, v tyrkysové uniformě. V ruce držela zařízení, které vypadalo jako něco
mezi razítkem a injekcí. Přistoupila k němu, aniž by cokoliv řekla, a přiložila přístroj k místu, kde měl Viktor čelistní kloub. Viktor jenom sykl, když ucítil slabé štípnutí, ale bolest byla v porovnání s předchozími zážitky snesitelná.
„Rozumíte mi dobře, Viktore?“ zeptal se Leon.
„Ano, rozumím, Leone,“ odpověděl Viktor, překvapen, jak jasně teď slyšel i rozuměl. Jakýkoliv překlad už nebyl nutný.
„To rád slyším,“ usmál se Leon. „Musíme ověřit váš zdravotní stav. Prosím, nehýbejte se na okamžik.“
Viktor byl příliš slabý na to, aby se hýbal, a tak poslušně zůstal nehybný. Leon mezitím přivolal malý dron, který přiletěl naprosto nehlučně a začal skenovat Viktorovo tělo. Červené světlo proběhlo od hlavy až k patě, zaměřilo se na srdce, plíce a mozek. Viktor cítil jemné brnění, jak laser projel jeho tělem. Dron zapípal a odletěl pryč, celý proces trval sotva minutu.
Leon se podíval na výsledky na přístroji, který držel v ruce. „Testy jsou vesměs v pořádku,“ promluvil konejšivě, „ale… bohužel vám kryogenní tekutina spustila rakovinu slinivky břišní.“ Viktorovi se na chvíli zastavilo srdce.
„Cože?! To snad není možný!“ vyjekl. Leon zůstal klidný.
„Nebojte, Iris už dokončuje léky. Máte štěstí, že i když je rakovina dávno vyřazena ze seznamu aktivních nemocí, máme stále v databázi uložený kód na protilátky.“ Ještě než Viktor stihl nějak zareagovat, Iris už byla zpět s injekcí, kterou mu bez varování píchla do břicha. Viktor sebou škubl.
„Co to je?“ nechápal.
„To jsou protilátky, které vám naprogramovala ve fabrikátoru,“ vysvětlil Leon. „To vás vyléčí. Už za pár hodin nebudete mít žádné nádorové buňky.“
Viktor se stále snažil pochopit, co se to děje. „Jak je tohle možné? Vždyť jsem byl pryč jen tři roky! Co se za tu dobu stalo?“ Leon se zamračil, nechápal.
„O čem to mluvíte? My žijeme v šestém cyklu.“
„Co je šestý cyklus?“ zeptal se Viktor, zatímco jeho mysl bojovala s přívalem informací. „Vy nejste z CryoSpace Horizons? A co je teď za rok?“
Leon zavrtěl hlavou. „CryoSpace Horizons mi nic neříká. Rok? Už se to nepočítá tak, jak byste si představoval. Svět se změnil.“
Viktor cítil, jak se mu podlamují kolena. Kolik času vlastně uplynulo? Kolik času ztratil? Zatímco se snažil vstřebat hrůzu z toho, že možná ztratil celé století života, Iris, žena v tyrkysové uniformě, ho znovu štípla oním zařízením připomínajícím směsici injekce a razítka. Viktor cítil jen slabé štípnutí, ale teď v tomto okamžiku mu to připadalo jako poslední kapka v bouři zmatku.
„To není možné,“ zamumlal tiše, jako by mluvil spíše sám k sobě. „Jak dlouho jsem spal?“ Leon, který stál opodál, lehce pokrčil rameny.
„Na tuto otázku vám bohužel nedokážu přesně odpovědět. Po Poslední válce, která nás málem vyhubila, jsme přešli na nový časový formát. Počítání cyklů je jednodušší způsob, jak sjednotit čas napříč různými koloniemi a skupinami lidí po celé planetě i mimo ni.“
„Počítání cyklů?“ zopakoval Viktor, jeho hlas byl plný zmatku a nejistoty. „Co to znamená?“
„Bude to minimálně stovky let, co jste byl zmrazený,“ pokračoval Leon, jakoby mluvil o běžné záležitosti. „Těžko říct, proč vás nerozmrazili dřív. Možná zjistili, že by vás rozmrazení mohlo zabít, protože jsme tyto komplikace překonali teprve v prvním cyklu. Nebo,“ ušklíbl se Leon, „na vás prostě zapomněli.“
Viktorovi se udělalo mdlo. Stovky let? Byl snad zmražený tak dlouho, že se veškerá jeho minulost ztratila v čase? Kolik generací lidstva se mohlo narodit a zemřít, zatímco on spal? Kolik změn a katastrof mohlo potkat svět, zatímco jeho tělo bylo uzavřeno v té ledové rakvi? Hlava se mu točila. Srdce mu
tlouklo jako o závod. V jeho mysli se začaly rodit tisíce otázek. „Proč jste mě tedy rozmrazili teď?“ zeptal se po chvíli, když se mu podařilo potlačit prvotní šok. „Proč právě teď, po tolika letech?“
Valerie.
Jméno přišlo samo, bez zavolání. Vzpomněl si na její rukopis – pečlivý, trochu přehnaně čitelný, jako všechno, co dělala – a na vzkazy, které mu nechávala na kuchyňském stole. Vždy tam byl lístek. Vždy tam bylo datum, věta nebo dvě a podpis. Tenkrát mu to připadalo jako zvyk, rutina, věc, která se dělá automaticky. Teď, tady, v místnosti, která smrděla dezinfekcí a cizotou, mu najednou přišlo, že mu tím říkala: počítám s tebou. Jsem tu. Záleží mi na tom, abys věděl.
A on jí nikdy neřekl, že to slyšel.