Zápisky ztraceného stopaře

ZÁPISKY ZTRACENÉHO

aneb

Jak jsem šel

STOPAŘE

Camino de Santiago pozpátku

ČERVEN 2012

Jsou čtyři hodiny ráno. Venku začíná svítat a já už několik desítek minut sedím na posteli a naposledy se ujišťuji, že útěk z republiky je to nejlepší možné rozhodnutí. Sčítám všechny druhy svých problémů a odečítám možná řešení, každopádně výsledek je takový, že už nevidím jinou možnost.

Dávám tiše do batohu poslední věci a na jeho boky přivazuji ten nejlevnější spacák a stan ze supermarketu, protože si myslím, že je budu stejně používat jen pár dnů – do té doby, než si najdeme to nejlevnější ubytování ve Španělsku, kam dnes odjíždím spolu se svými novými přáteli z protestů před Úřadem vlády. Vedle mě ještě tvrdě spí máma. O ničem netuší. Včera jsem domů přišel ze setkání na Klárově kolem osmé večer a my si o tom až do půlnoci povídali. O mém stěhování do zahraničí jsem jí neřekl ani slovo. Bojím se, že by mě začala přemlouvat, ať zůstanu, ale já opravdu nevím, jak ze všeho ven. Nejhůř je na tom asi moje (s)vědomí, které snad už ani nechce vidět žádné nové možnosti. Vím, že bude mít chvíli strach, ale že to nakonec zvládne. Za pár let se za ní vrátím a během mého exilu jí dám vědět, že jsem v pořádku. Ale mrzí mě to, neříkám, že ne.

Čekám, až začne jezdit metro, a poslouchám křik probouzejících se ptáků. Za doprovodu jejich ranního štěbetání opouštím v tichosti dům. Klíč nechávám uvnitř na stolku. I všichni ostatní nájemníci ještě spí. Každý si bude myslet, že jsem zase někde na demonstraci. Nebude jim to podle mě divné ani druhý či třetí den, pak už se začnou ptát. Jenže podle plánu cesty máme být za tři dny už v Německu, ideálně Francii, takže je mi to jedno.

Na místě srazu jsem přesně symbolicky v šest, jak bylo domluveno, protože nás má být šest. Jenže jsou tu jen čtyři z nás. Od lidí, kteří zde stanují a žijí už několik týdnů, se dozvídáme, že ti dva nám vzkazují, že se rozhodli letět letadlem místo toho, aby s námi jeli stopem. Mně osobně je to úplně jedno, stačí mi i jeden. Prostě jen nechci jet sám. Ani ostatním to příliš nevadí, i čtyři už jsou prý na stopování až moc.

Je devět dopoledne a my stojíme na Zličíně u silnice, odkud je v plánu dostat se k hranici na Rozvadov. Rozdělujeme se do dvojic, stoupáme si k dálnici asi deset metrů od sebe, zvedáme palce a jdeme do akce. Do krve se mi pomalu vlévá adrenalin. Stopuju poprvé v životě. Po chvilce zastavuje černý jeep, ve kterém se usmívá zubatý Afroameričan, sjíždí nás pohledem a ptá se, kam jedeme a jestli u sebe nemáme drogy. Přísaháme, že nic nemáme, a on předstírá, že nám věří. I když je to pravda. Ale bere nás, to je hlavní. Loučím se naposledy s Prahou a se svými blízkými. Mám za to, že se sem minimálně dalších deset let nepodívám. Jedeme svižně, usínám a asi po dvou hodinách jsme na Rozvadově. Čas utíká nezvykle rychle. Za normálních okolností nudná zastávka na hranici je teď pro mě místem plným osudovosti a nepopsatelného kouzla. Právě tady začíná moje nová životní etapa. Sedáme si ke stolu u fastfoodu a já vytahuji z kapsy své poslední české koruny. Nechávám si od každé kovové mince jednu na památku a za zbytek nám kupuji teplou svačinu.

Po jídle volám z poloviny nabitým mobilem druhé dvojici, jak je na tom. Bohužel se nedozvídáme pozitivní informace. Omylem jedou někam úplně jinam, směrem spíše na jih, a neví, zda se ještě dneska uvidíme. Prý pokud chceme, máme na ně do zítra počkat, nebo se sejít na smluveném místě v Německu. Můj parťák ve dvojici, podle jeho slov zkušený tramp (můžeme mu tak i říkat), za nás oba

rozhodl, že počkáme a ihned vyhledáme místo na přespání. Nacházíme ho asi 200 metrů od benzínky, a to za hustým křovím, kde raší i malý kapesníkový háj. On si toho ale vůbec nevšímá a o deset metrů dál staví naše tábořiště tak, abychom měli tyhle přírodní toalety za zády. Odpoledne je vše nachystané. Z blížících se černých mraků je jasné, že nás čeká ještě dobrodružná noc. Abychom ji přežili v plné síle, začíná Tramp ohřívat na plynovém vařiči naše jídlo – dvě konzervy fazolí s párkem. Chvíli si povídáme a krátce po sobě za zvuku bubnování kapek deště do pláště stanu usínáme.

Je ráno, prsty přejíždím po mokré trávě a vlastně si tu chvíli docela užívám. První noc mimo domov. Balíme tábořiště a shodujeme se, že po druhé hodině musíme vyrazit, ať je nás kolik chce. Místo dalšího srazu známe všichni. Volám opět druhé dvojici. Tentokrát mají mnohem lepší zprávu. Ještě včera večer se dostali do Plzně, takže teď už jim stačí jen chytit správného řidiče. Mají ještě poměrně dost času. S Trampem zatím zkoumáme mapu Evropy s vyznačenou cestou. Takhle na papíře se to zdá jako výlet na pár dní, maximálně týden, ale on mi říká, že stopování je dost o náhodě a člověk nikdy neví, co ho čeká. Prorocky pak dodává, že z jednoho dne může být týden a z toho zase měsíc. Kdyby tak věděl, jak moc má pravdu.

Kolem poledne se Tramp začíná potloukat kolem kamionů a povídat si s jejich řidiči. Nemám z toho moc dobrý pocit, o půl hodiny později se dozvídám proč. Jeden z kamioňáků sice jede přímo až do středu Španělska, ale uvnitř má místo jen pro jednoho spolujezdce. Aniž si to stíhám promyslet, rozhoduje Tramp, že pojede on, protože má o pět set procent více zkušeností a dokáže tam na nás počkat, jak dlouho bude potřeba. Podal mi ruku, popřál hodně štěstí a se slovy, že se sejdeme v cíli, prostě odjel. To všechno se stalo asi během tří minut.

Už jsem ho nikdy v životě neviděl.

Sedím sám za kapesníkovým křovím a vážně přemýšlím, zda tu na ty další dva počkat ještě jeden den, vrátit se domů, nebo si taky zkusit najít odvoz až do Španělska a sejít se třeba ještě po cestě s Trampem. Stačí se přece jen zeptat. Nemám ale štěstí. Právě tu stojí deset kamionů, ale všechny jedou jako na potvoru pouze do Německa. Tak jsem se rozhodl počkat, a pokud se ani druhý den do večera neobjeví zbytek party a nikdo mě neodveze přímo do cíle, vrátím se domů. Kolem třetí odpoledne přijíždí stará rozpadající se škodovka a z ní vylézají naši dva opozdilci – nazývat je budu Áčko a Béčko. Máme upřímnou radost ze shledání, protože jsme tím překonali první překážku na cestě. I když je nás kvůli tomu o jednoho méně. Áčko Trampa okamžitě odsuzuje za netýmovost a říká, že se k nám stejně nehodí a že by nás dříve či později opustil. Dobře, že to udělal aspoň hned. Áčko s Béčkem po malé svačině chtějí vyrazit, ať jsme ještě večer dál v Německu. I já si to přeju, už tu nechci tábořit další noc. A i když stopovat ve třech, a ještě ke všemu čistě v mužském osazení, není vůbec jednoduché, daří se nám rychle zastavit jednu dodávku. Když překračujeme hranici, dělám si jednu i sám v sobě. Jak dlouho se mi ji podaří udržet pevnou?

Naše první zastávka v Německu je město Nabburg. Nejdříve bych ale měl trochu představit moje dva souputníky. Jejich přezdívky mají totiž i svůj symbolický význam. Áčko je ten vůdčí typ, ten chytřejší, bystřejší a rozumnější. Zatímco Béčko je jeho prostý a silou jednající pomocník, ochranka, gorila, osobní asistent … prostě ten druhý. O nich podrobněji ale až později.

Jelikož do Nabburgu dojíždíme už téměř za stmívání, musíme si najít místo na přespání. Řidič nás nevyhodil někde na benzínce

před městem, kde byl vhodný malý lesík, ale přímo uprostřed města. Naštěstí není příliš velké, od přírody nás dělí jen asi půlhodinka cesty. Při ní máme možnost potkat několik místních obyvatel a z jejich pozdravů a úsměvů usuzujeme, že se nám tu bude spát docela bezpečně. Stalo se. Náš první dojem a pocit z přítomnosti v cizím státě nemohl být lepší.

Horší je následující den. Ačkoliv nacházíme dost dobré místo na stopování, čeká nás dlouhých šest hodin čekání na první auto. Řidič pro nás ale má hned dvě špatné zprávy. Zaprvé nám říká, že lidi jsou tu sice fajn, ale nikdo nám tady určitě nezastaví, protože nedávno tu jeden stopař napadl místní ženu, a zadruhé má prý jen dvě místa. Což je pravda, zbytek prostoru je zaskládaný až po strop stavebním materiálem. Máme se tedy rozhodnout, kdo z nás to bude. Nebo jít raději pěšky ve třech. Ale nejdřív se nás ještě ptá na pár otázek, jako odkud jsme, kam jedeme, a proč zrovna stopem. Ptá se i na naše rodiny a my všichni jasně, ale asi dost dobře, lžeme.

Po docela emotivním rozhodovacím procesu oznamujeme, že jedu já a Áčko. Poprvé vidím v Béčkových očích jinou emoci než zlost, zvědavost nebo radost, a to zklamání. Chápe logicky tohle rozhodnutí. Já jsem doslova na ulici poprvé v životě, oni dva svůj život na ní společně strávili. Áčko si je jistý, že jeho přítel cestu do Norimberku, naší zastávky označené na mapě, určitě zvládne. Ale Béčko to zároveň bere i jako lehkou zradu. Chápu ho. V součtu se známe možná tak měsíc, dva. Mohl jsem být úplně kdokoliv. Později mě dokonce nařknul z toho, že bych mohl být detektiv z kriminálky. Ale k tomu se dostanu. Zkrátka, bolí ho to a já vím, že to s ním od té chvíle budu mít těžší, než bych si asi přál.

Řidič nám nakonec ještě prozrazuje, že on sám taky v mládí cestoval stopem, takže prý pozná v pohodě stopaře a nás se vzít nebojí. Celý den nás pozoroval ze svého obchodu a bylo mu nás jednoduše líto. Nám ale bylo jedno, proč nebo kdo nás bere. Pro nás bylo důležité, abychom dorazili tam, kam chceme.

V Norimberku jsem byl do té doby jen jednou, a to na střední škole v rámci výuky. Tenkrát šlo o návštěvu pivní výstavy. Ale tentokrát to byl úplně jiný zážitek. Jakmile jsme vystoupili u hlavního vlakového a autobusového nádraží, pocítil jsem něco, co tehdy ne. Skutečnou svobodu. Nyní jsem se tu mohl pohybovat kdekoliv a jakkoliv bez omezení, bez spolužáků, bez profesorů, bez přátel, bez rodiny… relativně sám, ale svobodný.

Áčko nemá příliš náladu na prozkoumávání okolí, chce počkat na Béčka za každou cenu. Sedíme tedy na nádraží a pozorujeme cestující. Áčko básní o tom, že jakmile Béčko dorazí, půjdeme si projít město a najdeme konečně něco k jídlu. Naše zásoby v batohu se dramaticky ztenčily. Po dvou hodinách čekání v útrobách nádraží se jdeme provětrat ven. A přišlo něco, co jsem dnes určitě už nečekal.

„Kááámooo! Jste to vy?!“ řve kdosi česky skoro přes celé náměstí. Je to dost nezaměnitelný Béčkův hlas. S Áčkem se objímají, jako kdyby se neviděli několik let, a se mnou si vesele podává ruku. Vypadá mnohem spokojenější než před několika hodinami. Podařilo se mu prý najít odvoz asi hodinu po nás, jen ho potom zdržela nějaká nehoda na dálnici. Áčko se omlouvá, že ho nechal samotného, ale Béčko už se o tom nechce bavit. Všichni tři jsme nakonec rádi, že jsme zatím zdraví a v pořádku.

Procházka po městě je skvělá. Navštěvujeme katedrálu a zamýšlíme se nad vyšší mocí, pozorujeme chování místních obyvatel a jejich zvyky, do jakých obchodů chodí nejraději, prostě jak se jim tu žije. Zároveň probíráme i náš budoucí život ve Španělsku. Áčko s Béčkem chtějí dělat pro začátek cokoliv v kuchyni, a až budou mít naspořené peníze, otevřít si vlastní restauraci. Já nevím, co říct. Pravdou je, že jsem se nad svojí prací nijak moc nezamýšlel. Chtěl jsem jen splnit svůj cíl – dorazit do něj. A pak se uvidí. Přidávám se tedy naoko k jejich nápadu a vymýšlím si asi tři typy restaurací a hospod, ve kterých bych rád pracoval. Jen nechci otevírat vlastní restauraci. Chci se živit ideálně psaním. A to jim taky upřímně říkám.

Když procházíme okolo plné restaurační zahrádky a vidíme dohromady asi dvacet druhů jídel, vzpomeneme si, že máme taky hlad. Jen peníze na útratu chybí. V našich kapsách je asi deset euro, za což si ještě kupujeme pití, většina z toho je pivo. Nyní ale naše kroky vedou k nejbližšímu supermarketu. Přichází okamžik, kdy si poprvé naplno vyzkouším, jaký ten život na ulici opravdu je. Áčko nadhazuje myšlenku, že u supermarketů jsou kontejnery a ty že v zahraničí nebývají tolik uzamčené, jako v Česku. A my že se do nich podíváme po něčem k večeři a jídlu na další dva dny.

Tak je to tady. Ne, že bych nikdy nesnědl něco spadeného do koše. Ale bylo to předtím vždy moje jídlo, přičemž většinou to bylo omylem. Tohle je úplně nový zážitek. Jídlo z popelnice. Áčko vidí můj vyděšený výraz a říká mi, ať se nebojím, že to ve výsledku není tak hrozné, jak mi to v hlavě asi zní. Nakonec si skutečně říkám – proč ne. Vím, že supermarkety často vyhazují úplně v pohodě potraviny, tak proč si něco případně dobrého nedat i tady? A nakonec – kde jinde bych bez peněz sehnal jídlo?

Mám snad žebrat? To ani omylem. Přepadá mě lehký smutek z mojí hlouposti, protože jsem aspekt jídla a pití po cestě nijak neřešil. Nečekal jsem, že to bude trvat déle než týden.

Nacházíme kontejnery a, přesně jak říkal Áčko, nejsou nijak chráněné. Máme volný přístup ke třem popelnicím. Jedna z nich je až po okraj napěchovaná pytli se všemi možnými druhy potravin, od sladkého po slané, od čerstvého po konzervy. Většina z toho dlouho před datem spotřeby nebo hnilobou. Áčko nám rozděluje úkoly: já mám nabrat do tašky co nejvíc čerstvých potravin typu pečivo, ovoce a zelenina, on si bere na starost maso a trvanlivé potraviny, Béčko zase konzervy do zásoby. Trvá nám patnáct minut, než vybereme takové věci, kterých se nám do tašek a batohů vejde co nejvíc. A jako bonus si ještě bereme poloviční tašku se svačinou na cestu a k večeři, což jsou plněné bagety a sladké pečivo.

Pomýšlím si, že život tuláka nemusí být zase až tak špatný, a dodává mi to odvahu. Teď jsem si jistý, že kdyby se cokoliv po cestě stalo, neumřu hlady. Jsem i rád, že mám po boku právě tyhle dva. Moc morálních poučení mi asi nepředají, ale zase ví, jak přežít ve městě bez domova. S plnými břichy začínáme hledat místo na přespání. Je tma a nechce se nám s těmi taškami chodit daleko. Musíme si pak na pokyn Áčka uspořádat batoh a kvůli jídlu z něj vyházet nepotřebné věci.

Po půl hodině marného bloudění městem nacházíme v mírném příkopu pod menším mostkem starou zrezivělou kolejovou trať obrostlou křovinami. Na oheň tady není ani pomyšlení, a tak v tichosti dojídáme svou studenou večeři. Pár desítek minut můžeme díky baterce studovat mapu naší cesty. Ani nám to nedošlo, ale vidíme, že i ve třech jsme urazili za krátkou dobu docela pěkný kus. To nám trochu přidává na dobré náladě a s tou jdeme

i spát. Mezi kolejištěm se sice nespí úplně kvalitně, ale únava dokáže divy. Do pěti minut slyším oba chrápat. Já se přidávám záhy.

V noci nás budí dvě věci. Překvapivá zima a začínající déšť. Stan nemáme, můj jediný se po cestě rozbil. Stejně byl jen pro případ nouze, protože jsme všichni počítali s tím, že ve Španělsku budeme do týdne. Spíme sice pod mostkem, ale ten je příliš úzký, a navíc fouká vítr, takže stejně mokneme. Áčko s Béčkem jsou ale zvyklí na horší podmínky, jen tedy zkontrolují míru pršení, pak prohlásí, že to je v pohodě, přikryjí se další vrstvou oblečení a opět usínají. Déšť pomalu ustává, byla to naštěstí jen přeháňka. I já se uklidňuji a hledám méně tvrdé místo na odpočinek. Kolik je asi hodin? Mobily už máme dávno vybité, z nich to nevyčtu. A je to vůbec důležité? Vždyť ráno nevstáváme do práce. Jsem zvědavý, kdy budou chtít vyrazit. V zahloubání se nad svým marným stavem usínám taky.

Probudit se na kolejích je velmi zvláštní pocit. Obzvláště v případě, že k tomu na vás z mostu civí dva úplně cizí lidé, něco si šeptají a smějí se vám. Mně je to ale najednou všechno jedno. Co mi udělají? Zavolají policii? To už budeme dávno, aspoň doufám, pryč.

Po velmi krátké snídani, každý z nás má jednu housku se salámem, se shodujeme na dnešním cíli – dostat se do oběda do Stuttgartu a maximálně do pěti do Karlsruhe. Kupodivu vyrážíme s dobrou náladou a písničkou na rtech, kterou začal předzpívávat Béčko. Je to zrovna jedna z jeho výjimečných pozitivních chvilek. Rád se přidávám.

Víte, jak se říká, že člověk míní, ale pánbůh mění? To přesně se teď má stát nám. Cesta na místo, odkud máme vyjet směrem

k dalšímu městu, nám netrvá jednu hodinu, jak jsme si původně mysleli, ale celý jeden den. Tohle je ale moment, kdy vám chci trochu více představit Béčka.

Jeho matka byla feťačka, která ho nechala pohozeného na ulici, a proto skončil v dětském domově. Prý ji ve svých čtrnácti letech díky kontaktům z podsvětí našel, ale ona s ním nechtěla mít nic společného. Alespoň mu prozradila, že jeho otec je neznámý Kubánec, což vysvětlovalo jeho exotickou barvu kůže. Nicméně z dětského domova utekl v sedmi letech a od té doby žije na ulici. Prý mezi svými, jak mu osud určil. Někde na Smíchově se v té době potkali s Áčkem a od té chvíle jsou nerozlučná dvojka.

Začali společně s dalšími lidmi obývat všechny možné squaty a bezdomovecké osady, přičemž se samozřejmě dostali i ke tvrdým drogám. A právě to se na Béčkovi dost podepsalo. Někdy ve třinácti začal mít různé agresivní záchvaty vzteku a být schizofrenní. I nám se po cestě párkrát stalo, že se v noci napůl vzbudil a začal se hádat sám se sebou. Dokonce řval, že zabije sebe i všechny ostatní. A pak si lehnul a spal dál. Přiznávám, občas jsem se bál usnout, protože jsem nevěděl, jestli se ráno ještě vzbudím. Áčko mě vždy ujišťoval, že se ještě nikdy žádná z jeho nočních výhrůžek nenaplnila. A to je v kostce Béčko.

Po několika hodinách bloudění městem přicházíme k zahrádkářské oblasti a nacházíme vhodné místo k přespání za posledními neobydlenými chatkami, odkud vede na pohled dost strašidelná cesta do hloubi lesa. A nejenom, že tak vypadala, jak se totiž ukázalo později večer, ona i byla. Uléháme k odpočinku a povídáme si, přičemž se najednou z lesa začne ozývat slabé, ale přesto dobře slyšitelné pískání. Nezní to jako ptáci, ale jako signály dvou lidí, kteří se neustále přibližují. Vzhledem k tomu,

že v krvi máme pivo, které jsme pořídili za naše nalezená eura, začínáme rozvíjet děsivé teorie, co všechny by se nám mohlo v noci stát.

Když po půl hodině pískot neustává, je dokonce stále silnější a stále blíž k nám, vyděšeně všechno balíme a přesouváme se na bezpečnější místo kamsi do města na lavičky u hlavní silnice. Je nám to jedno, jsme unavení a vystrašení. Nepomáhá ani Béčko, který usnul jako první a zřejmě ze stresu opět zažívá svůj spánkový záchvat a běduje nad útrapami života. Je to jeden z nejhorších večerů, které jsem celkově na cestě zažil.

Drama následující den pokračuje, avšak ze strany, ze které bych to nečekal.

Vše se zdá zase být v pohodě, je slunné počasí, konečně nacházíme správnou cestu a okamžitě začínáme stopovat. Jde to celkem dobře, i když pomalu. Každý řidič nás posouvá jen pár kilometrů směrem k cíli, a my se tak musíme snažit dál. Ve třech to není vůbec legrace a začínáme si to reálně uvědomovat. Pak na jednom úseku dálnice přichází šok. Zastavuje nám obří černý jeep a z něho vystupují dva extrémně osvalení policisté. Požadují po nás doklady. Polévá mě studený pot. Ale co se může stát? Maximálně nám dají pokutu za to, že stopujeme, kde nemáme. A kdo ji bude platit? My určitě ne. Jenže zrada je v něčem úplně jiném. „Víte o tom, že jste ve vaší zemi hledaný?“ ptá se mě zcela klidně jeden z nich. Přestávám dýchat. Cože? Vždyť jsem pryč teprve pár dnů! Nevěřím tomu a ptám se, jestli si je skutečně jistý. Kontroluje moji občanku ještě jednou, ale výsledek je stejný. Srdce mi buší extrémně rychle. Přemýšlím, co dělat. Hlavně nepanikařit. Sbírám poslední zbytky logického uvažování a ptám se,

jestli neví o nějaké nabíječce, že si tedy zavolám domů, protože to musí být omyl. Překvapivě mi nabízí nabíječku uvnitř auta. Pak nám říká, že jemu do toho nic není, jen mi doporučuje, ať se spojím s rodinou a ujistím ji, že jsem v pořádku. Dodnes nechápu, jak tehdy fungovaly zákony, ale že mě nezadržel do té doby, než si mě zajistí česká policie, považuji za zcela absurdní. Mají v rukách hledaného člověka a nechají ho jen tak jít. Německo pro mě začíná být země plná překvapení. A zážitků s policisty ještě pár mít budu.

Zatímco čekáme na nabití telefonu, ptá se nás jeden policista, co tu děláme a kam máme namířeno. Odpovídáme zčásti pravdu a zčásti lžeme. Klasika. Ale jeho evidentně nezajímá, co říkáme, jen si chce zkrátit čas, zatímco jeho kolega s kýmsi mluví vysílačkou. Po patnácti minutách nám vrací telefon a odjíždí s přáním šťastné cesty.

Co teď? Musím zajistit, aby odvolali pátrání. Zavolat se bojím, a tak píšu ve stresu mámě jen strohou SMS:

Jsem v poradku... odvolejte patrani. Misa

Nevím, jak moc důvěryhodné to bylo při čtení, ale zjevně to pomohlo. Žádní policisté mi už o pátrání nikdy nic neřekli. O hodinu později jsme v Heilbronnu, malém městečku při cestě do Stuttgartu, jak bylo celou dobu v plánu. Zdá se nám to tu jako v pohádce. Zasloužíme si odpočinek a nějaký malý zázrak. Ten přijde. Na Heilbronn mám tak jednu z nejkrásnějších vzpomínek z celého putování.

ČERVENEC 2012

Začátek nového měsíce je úplně stejný jako dny předchozí. Vstáváme, snídáme, studujeme mapu a určujeme si, kudy půjdeme pěšky a kde budeme stopovat. Do centra Heilbronnu zbývá asi dvacet kilometrů a před námi jsou dvě možnosti. Buď zůstat na konci města a zkusit to dojet autem, nebo jít rovnou pěšky, protože i tak bychom tam byli už po poledni. A my se, jako obvykle, rozhodujeme úplně nejhůř, jak to jde.

Stopujeme, jenže nikdo nereaguje. Hodinu, dvě, tři. A pak začíná pálit slunce a my upíjíme z posledních lahví s vodou. Béčko se chová dost nervózně, pořád se ošívá a něco si pro sebe v sedě mumlá. Když přechází další půlhodina, vstává ze země a nekompromisně chce, abychom se rozhodli, jestli tady budeme ztrácet čas celý den a pak tu ještě jeden večer přespíme a najdeme si něco k pití, nebo konečně vyrazíme. Potřebuje něco dělat, nedokáže stát příliš dlouho na místě. Hrozí, že začne být agresivní.

Áčkovi se nechce jít dál. Jednak z lenosti, prý ho bolí nohy, ale taky podle mapy ví, že úsek silnice, po kterém půjdeme skoro celou cestu, není chráněný téměř žádnými stromy. Jít tři nebo čtyři hodiny na slunci po rozpáleném betonu či asfaltu skoro bez vody nám tedy nedoporučuje. Béčko agresivně sbírá naše lahve s vodou a odchází s nimi zpět do města se slovy, že nám sežene vodu. A až se vrátí, tak chce slyšet naše rozhodnutí. Nikoho se ani neptá, zda půjde s ním.

Já s Áčkem stopujeme dál a velmi nás překvapuje, když se během dvaceti minut vrací Béčko zpět, a to se čtyřmi lahvemi a taškou

s trochou jídla. Potkal prý cestou nějaké starší lidi sedící na zahrádce u domu, kteří mu natočili vodu z kohoutku, a pak mu ještě sami od sebe dali tašku s několika málo potravinami. Jeho příběh nám je podezřelý, ale řešit to nechceme. Všichni máme občerstvení, on má dobrou náladu, to je hlavní.

Za normálních okolností by ujít pěšky dvacet kilometrů nebyl žádný problém, jenže my se za celou dobu svého dosavadního stopování ani jednou nemyli, spali jsme většinou venku bez čehokoliv nad hlavou, a i když jídla máme relativně dostatek, jsme psychicky vyčerpaní z toho, že naše cesta trvá déle a je těžší, než jsme předpokládali. A tak se už po hodině a půl chůze naše zastávky prodlužují, z jedné minuty se stává pět a z těch patnáct. Nepomáhá ani to, že jdeme prakticky stále do kopce. Po třech hodinách na nás doléhá veškerá únava – vnější i vnitřní. Slunce do nás pálí ze všech sil, kolem nás projelo oběma směry asi jen deset aut bez povšimnutí a voda už je zase skoro pryč. Jdeme dokonce tak pomalu, že jsme teprve v polovině cesty.

A přichází další facka.

Poté, co jsme se vydrápali na jeden z dalších pomyslných vrcholů, vidíme za další zatáčkou počátek lesa. Na mapě není, a tak nás to mile překvapuje. Dívám se na datum výroby té mapy. 1996. A já si říkal, že mi na ní něco nesedí. Na místě padá rozhodnutí, že zbytek dojdeme zítra a tady přespíme. Jenže jakmile přicházíme k prvním stromům, nastává ohromné zklamání. Les je oplocený a všude svítí cedule se zákazem vstupu – areál je prý soukromý. Jediná možnost je pokračovat dál. Dobrou zprávou je stín, kterým budeme procházet několik dalších minut. Naše zoufalost je na vrcholu a my padáme únavou do trávy pod strom kousek od silnice. Nikdo nemluví,

jen udýchaně pijeme poslední zbytky vody. Co teď? Nezbývá, než to prostě vydržet.

Áčko nám geniálně pozvedá náladu, když vytahuje z kapsy u košile malé karty a nabízí, že budeme hrát prší. Po půl hodině hraní jsme odpočatí ve všech směrech a pokračujeme. A náhle se stává zázrak – zastavuje nám auto.

Řídí ho mladý Němec, není mu více než 30 let. Anglicky příliš neumí, ale to nevadí, během deseti minut jsme na místě, a on se spíše soustředí na řízení. Jen chápeme z jeho gest a pár známých slov, že tady nám nikdo nezastaví, lidé jsou prý poslední dobou opatrní. On se nás prý nebojí. Pak nám ukazuje jakýsi průkaz, ze kterého je jasné, že je dobře trénovaný voják. Ať je ale kdokoliv, vyhazuje nás u benzínky na začátku Heilbronnu, loučí se a my jsme přesvědčeni, že už ho nikdy neuvidíme.

Sedím na kamenné zídce, stále u benzínky, a zapisuji si do notýsku nějaké poznámky z cesty. Áčko s Béčkem šli shánět něco k jídlu do místních kontejnerů, protože nemáme peníze. Zvedám v zamyšlení hlavu od papíru a vidím našeho německého mladého řidiče, jak ke mně s úsměvem kráčí a v ruce má dvě tašky s jídlem a pitím. Přeje mi šťastnou cestu a zase odchází. Zázrak číslo dvě. Nebo prostě jen obyčejná lidská dobrota. Už jsme ho pak opravdu nikdy neviděli.

Za chvíli se vracejí mí dva souputníci. Jsou smutní, protože nic nenašli. A přitom já ně už z dálky mávám obloženou bagetou! V igelitkách jsou také nějaké sýry, šunka, a dokonce i tři plechovky piva. Veškeré dnešní trápení je okamžitě zapomenuto, veškerá únava je pryč. Chodíme chvilku po městě, svačíme a zbytek si necháváme na večeři. Docházíme na kraj města do přírody, kde

se dá pěkně schovat mezi malými skalkami. Dokonce je tam již vytvořené menší ohniště. Podle jeho stavu tu ale dlouho nikdo nebyl. Dnešní noc to tu tedy obsadíme my.

Aniž to ještě tuším, zažívám s Áčkem a Béčkem jeden z nejlepších večerů, jaký společně prožijeme. Sdílíme svoje vtipné historky a vzpomínky, plánujeme život ve Španělsku… prostě je nám skvěle, bavíme se. Mám radost, že se konečně stmelujeme a usínám s dobrými pocity. Na domov jsem nepomyslel ani na vteřinu.

Ráno pokračujeme v konverzaci o jejich životě na ulici, dětství a všech těžkostech dospívání v takovém prostředí. Kupodivu jim ale tenhle styl přežívání vyhovuje. Nikdo jim neříká, co mají dělat, co si myslet a kam jít. Z jejich pohledu jsou absolutně svobodní. Nikdo na ně nikde nečeká, nikomu nechybí. Jasně, občas je to štve a jsou zoufalí, jako třeba včera, ale to k tomu patří. Jako prý ke každému jinému životu. Já u toho po delší době vzpomínám na den, kdy jsem zmizel z domu. Já někomu určitě chybím. Ale to jim neříkám. Usmívám se a dělám, že to mám stejně. Zároveň přemýšlím o tom, co všechno jsem za poslední hodiny slyšel. Vážně takhle chci žít i já? Nevědět, co bude zítra? Jestli budu mít co jíst? Co když nedopadne ta práce ve Španělsku? To se pak mám vrátit? Nebo to zkusit v jiném státě? .

Další dny pokračují v poměrně dobré náladě a nic zvláštního se nám neděje. Cesta do Stuttgartu je daleká a my celou dobu jdeme pěšky. Naštěstí je po cestě několik lesíků, uprostřed jednoho najdeme dokonce i malé jezírko, ve kterém se konečně můžeme vykoupat. Pokud nám někdo zastaví, aspoň už nebudeme smrdět. V lesích se živíme borůvkami a malinami, na benzínkách občas nacházíme něco v kontejnerech. Prostě normální, běžné dny.

Asi po týdnu je zle. Počasí se náhle mění a černé mraky a hromobití, přicházející z veliké dálky, oznamují ne úplně malou bouřku. Zrovna se nacházíme na kraji lesa na kopci, pod nímž je malá osada. Žádný přístřešek tam ale pro nás není. Stromy by nás částečně ochránily, ale i tak bychom těžce zmokli, což by vůbec nebylo dobře. Liják by měl přijít zhruba do hodiny, takže jdeme zkusit stopovat, jak nejlépe dokážeme. A máme štěstí. Zastavuje nám starší pán, a to právě kvůli té bouřce. Sám prý chodí po horách různě po Evropě a ví, že zmoknout, byť v létě, není úplně legrace. Radost se následně zdvojnásobí, když nám oznamuje, že jede do Stuttgartu, takže nás po cestě vyhodí, kde budeme chtít. Říkáme, že je asi anděl poslaný vesmírem, protože my tam chceme taky. Souhlasí.

Po cestě si s ním povídáme, hlavně tedy já, protože Áčko ani Béčko neumí skoro vůbec anglicky. Přeje nám úspěchy, avšak před Stuttgartem nás trochu varuje. Prý je to hodně zvláštní město a není si jistý, zda se tam zrovna my máme zastavovat. Nám ale mnoho lidí po cestě právě tuhle zastávku doporučovalo. Ptám se samozřejmě, proč to říká, ale on jen odpovídá, že to poznáme sami. No… měl pravdu. Je kolem poledne a my vjíždíme do Stuttgartu bičovaného prudkým lijákem. Řidič nás vyhazuje na autobusovém nádraží pod střechou a odjíždí.

A přede mnou je jeden z nejhorších zážitků nejen na této cestě, ale v úplně celém životě.

Je pozdě odpoledne a my se nacházíme kousek od centra u malé benzínky. Je tu docela nával, což dodává zítřejšímu ránu, kdy hodláme pokračovat ve stopování, celkem pozitivní náboj. Teď se ale rozhlížíme kolem a přemýšlíme, kde se utáboříme. Na okraj k přírodě je to kus cesty a to se nám už jít nechce. Potřebujeme

ze sebe konečně na několik hodin sundat batohy, jen tak se projít po městě a relaxovat.

Naši pozornost upoutá dlouhá řada křovinatého porostu podél protějšího chodníku, za kterým se nachází ještě několik desítek menších neudržovaných stromků, částečně zasahujících do staveniště, kde už nikdo nepracuje. Za autobusovou zastávkou je malý otvor, vedoucí skrz husté křoví, za kterým se určitě ukrývá nějaký prostor na přespání, věští Béčko a navrhuje, že bychom se tam měli podívat. Áčko pochybuje, zda to má smysl, protože je to podle něj beztak jen místo na záchod, ale Béčko je nervózní a chce tam jít. Je unavený, což chápeme.

Čeká na nás milé překvapení. Za dírou je cestička podél porostu, a když dorazíme na konec k malé zídce, najdeme pod stromem dostatečný prostor na přespání pro všechny tři. A kapesníky jsou poházené jen poblíž zastávky, což je asi patnáct metrů od nás. Béčko rozkládá na zem svoji malou dečku, lehá si a do pěti minut usíná. Tak se bavíme s Áčkem o dnešním večeru, zda jít taky spát, projít se, nebo něco plánovat. Hodně se bavíme o penězích. Nejde se spoléhat jen na kontejnery, nalezené peníze či dobrotu lidí. I když do téhle chvíle jsme o jídlo a vodu neměli větší nouzi. I k jejich překvapení.

Béčko se po hodině probouzí a v podstatě rozhoduje, co dál. Má chuť se projít do centra, když je tak blízko, a případně si najít něco k večeři. Jenže co věci? Můžeme je tady nechat? Zdá se, že ano. Za křoví není vidět, a když sem někdo vleze tou dírou na záchod, tak naše batohy neuvidí, protože je můžeme šikovně schovat za strom k zídce do listí. Jen musíme doufat, že sem nepřijde nějaký stálý nájemník, pokud existuje.

A jako by si z nás osud dělal legraci, hned po několika krocích od zastávky nacházíme na zemi tři eura. S Áčkem se tomu zasmějeme a Béčkovi vysvětlujeme naši konverzaci před jeho probuzením. A jako třešnička na dortu je zjištění, že na druhé straně, přesně tam, kde spíme za křovím, se nachází policejní stanice. Holt pod svícnem je největší tma.

Jdeme do centra a pozorujeme chování místních lidí. Usmívají se, mají dobrou náladu a většina z nich sleduje fotbalový zápas na jedné z obrazovek, které jsou po celém městě snad v každé ulici. Tedy v centru minimálně. Ulice jsou čisté, dokonce potkáváme několik pracovníků technických služeb, kteří se o ně starají. Sedáme si na lavičku v malém parku. Za zády máme fontánku a před sebou malý stánek s kebabem, u kterého si zrovna nějaký vysoký svalovec objednává pořádnou porci jídla. Náhle se před námi rozehraje neuvěřitelná scénka. Svalovci zazvoní telefon, on si sedne na lavičku, zapíchne vidličku do jídla a vloží malý kousek masa pomalu do pusy. Teprve potom zvedne telefon. Přestane žvýkat, vstane a vše spolkne. Začne do telefonu cosi řvát a na něco se ptát, když tu kousek od nás nalevo se vynoří dva jemu podobní chlápci. Jdou pomalu směrem k němu, on je vidí a začne utíkat. Všichni pak zmizí v běhu za rohem.

Trvá asi deset vteřin, než se Áčko rozběhne k lavičce s položeným jídlem a sebere ho se slovy, že si najdeme jiné místo k sezení. Hlavou mi proběhne myšlenka, že někomu teď doslova krademe jídlo, ale hned ji zahání další: tomu chlapovi asi teď záleží víc na jeho životě než na jídle za pár euro. My taky mizíme za rohem, jen na opačné straně ulice.

Jelikož si svalovec koupil extra porci masa, kopec zeleniny, hranolky a s sebou ještě pěkně naplněný pita chleba, máme o večeři

postaráno. Za tři nalezená eura tedy kupujeme něco k snídani, ať to nemusíme řešit ráno.

Po zhruba patnácti minutách stopování si začínám všímat něčeho zvláštního. Kolem nás prošel policista a zvláštně se po nás díval. Koupil si bagetu a odešel. Jenže po pěti minutách přichází další, taky si kupuje bagetu, a když je uvnitř, vidím, že cosi říká do vysílačky u ramene. Velmi brzy po něm přichází třetí a jde rovnou k nám. Intuice se nemýlila. Chce po nás občanky. Mluví anglicky, takže se nemůžeme vymluvit na to, že mu nerozumíme. Dál chce, ať otevřeme batohy a ukážeme mu jejich obsah. U Áčka nachází velký nůž. Říká, že je v Německu zakázané tohle u sebe nosit na veřejnosti. Byť je to schované uvnitř batohu. A prý můžeme dostat pokutu až tisíc euro. Bráníme se, že nic o takovém zákoně nevíme a že nemáme tolik peněz. Odpovídá, že s ním tedy půjdeme na stanici.

Tam procházíme recepcí, skleněnými dveřmi a za nimi ještě dalšími do dlouhé chodby, kde je asi dalších deset do různých místností. Nejspíše. Hlásí něco do vysílačky a za dvě minuty přichází další tři policisté a odvádí nás každého do své místnosti, což je prostor zhruba čtyři na čtyři metry, osvícený pouze světlem ze tří zářivek na stropě a vybavený jednou ocelovou skříňkou se třemi šuplíky.

Z té strážník vytahuje gumové rukavice a nasazuje si je. Pak si na ně stříká jakýsi gel. Mám se prý svléknout do naha. Ponožky si můžu nechat. Nemám úplně šanci se nějak bránit, a tak velmi neochotně plním jeho příkaz. Svlékám si pomalu mikinu… triko… kalhoty… trenýrky… a jsem nahý. Nejsilnější emoce je v tuhle chvíli stud z toho, že strašlivě smrdím, i když on to nekomentuje. Největší panika mě ale zachvacuje ve chvíli, kdy mi

dochází, proč si stříkal gel na rukavice. On nechce jen prohledat moje věci… To snad ne, že mi nebude strkat prsty do zadnice, že ne? Říká, ať se otočím a předkloním se. I když jsem to čekal, jsem v šoku. Nehýbu se. Opakuje mi znovu svůj příkaz o dost ostřejším tónem.

Otáčím se a on dělá přesně to, co jsem si myslel. Od breku mě zachraňuje myšlenka na to, že tohle celé je nešťastný omyl, a jakmile odsud vypadneme, už tohohle člověka nikdy neuvidím. Trvá to jen pár vteřin, ale mně to přijde jako věčnost. Potom se můžu obléct a jsem odveden do čekárny, kde už čeká Béčko. Usmívá se a ptá se, jaké to bylo. Vypráví mi o předchozích třech zkušenostech s prohledáváním zadnice. Vždy to prý souvisí s hledáním drog, takže nás asi podezřívají z pašování.

Tak, a je konec – probíhá mi hlavou, teď nás tady zavřou a je po cestování. Ještě taky zjistí, že mamka neodvolala pátrání, a budou chtít vědět, proč jsem o sobě nedal vědět. Vše nakonec zachraňuje Áčko, který má v ruce jakýsi papír a na tváři rozpačitý úsměv. Ihned nám vysvětluje, že si policajti mysleli, že je celostátně hledaný drogový dealer. Ukazovali mu i nástěnku s fotografiemi jeho kumpánů. Ta pokuta za držení nože v batohu byla jen smyšlená, aby nás dostali nerušeně na stanici.

Od policisty, který nás sem původně dovedl, se ještě dozvídám další detaily, přání hodně štěstí na cestě a s prací ve Španělsku. O hledání mé osoby v Česku ani slovo. SMSka mámě nejspíše zafungovala. A když se po několika desítkách minut dostáváme konečně pryč, slibujeme si, že do Stuttgartu se už nikdy víc nevrátíme.