Ke zvířatům jsem měla vždy značně rezervovaný vztah. Dokud jsem se z minuty na minutu nestala majitelkou velkého chlupatého dárečku: bernského salašnického psa jménem Dasty. Původně patřil mým rodičům, ti se o něj už nemohli starat. Jak asi tušíte, jeho třicet kilo živé váhy můj odstup velmi rychle zbouralo.
O životě se psem jsem do té doby tušila jen minimum. Dasty o životě se mnou ještě méně. A protože naše sžívání bylo mnohdy velmi komické, začal si sám Dasty o něm vést deníček. Do něj se nyní můžete začíst.
