LUMINARELS
VIKTOR BRÁZDIL
Sever
V mysli záblesky posledních událostí, strach, že ne každý z jeho přátel měl to štěstí.
Snad přežil Tarn tu explozi.
Zda jsou všichni v pořádku a nic už jim nehrozí?
„A kde jsem já?“ Viktor se ptá sám sebe. Hrozný chlad a kolem spálená země, obklopen sněhem a s přicházejícím večerem doufá, že nebude pro někoho večeře.
Důležité je jít, hlavně nepodlehnout únavě. „Vidím světlo? Louče? Nebo je to jen v mé hlavě?“
KDESI NA SEVERU
POSLEDNÍ ŠANCE
URDUN
TERNOS
Chlad a mokro. První pocity, které Viktora zasáhly dříve, než vůbec otevřel oči. A když je otevřel, spatřil šedobílé nebe a na tvář mu dopadaly drobné sněhové vločky. Bolelo ho celé tělo, hlava mu třeštila, jako by se mu mysl rozpadala na kusy. Bylo těžké určit, zda je to následek nezkrotné směsi lektvarů, nebo cesty portálem.
Zkusil se pohnout, ale svaly ho neposlouchaly. Po několika pokusech se mu konečně podařilo posadit. Pohled na okolní krajinu ho znepokojil. Seděl v kruhu spálené země, kde tráva zčernala na uhel. Za ním se rozprostírala sněhová pokrývka, jemná, ale táhnoucí se, kam až dohlédl. V dálce se v jemné sněhové přeháňce rýsovaly obrysy, které mohly být buď horami, nebo hrozivými, temnými mraky. Velikost těch stínů byla ohromující.
Začal se prohledávat a téměř okamžitě v duchu zaklel. Neměl meč. Jeho brašna byla napůl spálená a její obsah byl pryč. Některé části oblečení měl spálené, sežehnuté magií. Přesto jeho kůže zůstala neporušená. Nejspíš ten výbuch nějak poškodil portál, pomyslel si. Náhle se mu zvedl žaludek a vzápětí ho zasáhla ostrá bolest v hlavě. Předklonil se a vyzvracel poslední zbytky čehosi, co ani nedokázal identifikovat.
Vedlejší účinky, napadlo ho, zatímco klečel na zemi a rukama se pevně držel za třeštící hlavu. V mysli cítil zvláštní pocit, jakýsi tlak, jako kdyby měl v hlavě něco, co tam nepatří. Musím tu směs vyladit.
Když bolest trochu ustoupila, pomalu se postavil. Rozhlédl se. Tohle místo rozhodně nevypadalo jako zamýšlená destinace. Nebylo tu nic, co by tomu nasvědčovalo. Kde jsou Alaric, Markus, Einar? A Tarn?! Myšlenka na vlčího přítele ho bodla jako nůž. Snažil se vzpomenout si na poslední okamžiky, kdy je viděl, ale vzpomínky byly rozmazané a útržkovité.
Rozhýbat ztuhlé nohy bylo obtížné, ale věděl, že zůstat na místě znamená smrt. Začínalo se smrákat, teplota klesala a jeho poškozené oblečení bylo sotva dostatečné. Cítil, jak ho mráz pomalu obklopuje. Při další kontrole svých věcí zjistil, že měšec přežil, stejně jako malý zbytek skalovníku v kapse. Okamžitě si ho dal do úst a začal přežvykovat, doufaje, že mu pomůže odbourat vedlejší účinky.
Pohled mu padl na vestu. Byla z poloviny spálená, dvě ampule se uvnitř rozbily a jejich obsah se dávno ztratil. Jediný přeživší flakon obsahoval druhou dávku jeho vylepšeného berserkova elixíru. Chvíli si pohrával s
myšlenkou, že by ho použil, aby zahnal chlad a posílil své tělo. Ale ta směs byla očividně nestabilní. Měl by být rád, že žije, napadlo ho. Navíc už neměl žádný skalovník, který by zmírnil další nevyhnutelné následky. Rozhlédl se znovu. Vybrat směr nebylo jednoduché, ale nakonec se rozhodl. Od hor. Pokud byly skutečné, vedly by do ještě nehostinnějších podmínek. Tady mohl mít alespoň malou šanci najít úkryt nebo stopu po svých přátelích.
Viktor postupoval vpřed, sníh mu křupal pod botami a s každým dalším krokem ho přibývalo. Do nohou se mu pomalu začal zakusovat chlad. Poškozené boty nedokázaly udržet teplo, navíc ani nebyly určené do takových podmínek. Po chvíli měl pocit, jako by mu ztěžkla chodidla, a začínal ztrácet cit v prstech.
Byla téměř tma. Z nebe začaly padat hustší a větší vločky a svět kolem něj se zahalil do tmavého závoje. Zasněžený terén se sléval s oblohou, ztrácel smysl pro vzdálenost i orientaci. Jediným vodítkem mu byly vzdálené, mlhavé stíny hor za zády, které už pomalu pohlcovala přicházející tma.
Náhle ho z myšlenek vytrhl nelidský ryk. Znělo to jako kombinace hlubokého býčího bučení a vlčího zavytí, přeběhl mu z toho mráz po zádech. Instinktivně se otočil směrem ke zvuku a sáhl po meči. Zaklel. Zvuk přicházel od těch stínů. Co to mohlo být? Srdce mu začalo tlouct rychleji. Podíval se na prsten na své ruce. Jeho povrch byl stále prasklý. Nevěděl, zda ho ještě může použít ani jestli by to vůbec v tomto stavu dokázal.
Pevně stiskl ruku v pěst a přidal do kroku. Sněžení zesílilo, vítr ho začal štípat do tváří. Tma ho pohlcovala, ale najednou, někde v dáli mezi vločkami, zahlédl slabou světelnou záři. Naděje. Oči se mu rozšířily a srdce poskočilo.
„Ohně,“ zašeptal pro sebe, jako by se tím pokoušel uklidnit. Byla to jediná logická myšlenka. Pochodně nebo ohně. Musel se dostat blíž.
Když se znovu ozval ryk, tentokrát z jiného směru, jeho strach zesílil. Zastavil se a poslouchal. Zvuk se ozýval ze stran i za jeho zády. Netušil, co by mohlo vydávat tak děsivý zvuk. Nohy ho zradily, málem upadl, ale přinutil se pokračovat.
Když se ke světlu přiblížil, byl si už jistý. V dálce před ním muselo být obydlí. Jakmile se dostal na mírnou vyvýšeninu, sněhové vločky
v jeho zorném poli začaly měnit barvu – jemně zlatavé a oranžové odrazy světla z pochodní pronikaly skrze mrazivý vzduch.
S každým krokem se oranžový odstín stával sytějším. Mohl už rozeznat více zdrojů světla: po okrajích se mihotaly malé body, nejspíš lidé s pochodněmi.
Vítr, který přinášel sníh, teď nesl i pach čehosi spáleného. Viktorovi se v očích na chvíli mihla úleva. Byl blízko. Ale někde za zády ho stále pronásledoval ten neznámý ryk. Nemohl si dovolit zastavit. Přidal do kroku, ignoroval bolest v nohách i chlad, který se mu plížil pod kůži.
Viktor se brodil sněhem, každý krok byl náročnější. Záblesky světla se zvolna měnily v jasnější a zřetelnější body. Už to nebyla jen mlhavá záře, ale skutečné světlo pochodní, které se mihotalo a tančilo za závojem vloček. Vítr zesílil, přinášel nejen chlad, ale i první zvuky života.
Zpočátku se zdály tlumené, vzdálené, jako šepot. Viktor ale brzy rozeznal hlasy, křik a smích. Jak pokračoval, zvuky nabíraly na intenzitě. Řehtání koní, drsné hlasy mužů, které přerušoval řinčivý smích. Pak zaslechl praskání dřeva a tupé rány, jako by někdo přenášel těžké sudy nebo bedny.
Tohle nebylo klidné město. Zábava tu kvetla i za tmy, což připomínalo Viktorovi jen jedno místo: Kinoru. Pirátské přístavní město, kde vládla anarchie, pašeráci a zloději se mísili s dobrodruhy a žoldáky. Zvuky zdejších uliček byly téměř totožné – hudba smíšená s nadávkami a povzbuzováním, zpěv, který se sléval s dalšími hlasitými zvuky.
Cítil, jak ho mráz stále více oslabuje. Nohy měl jako z olova, každý krok byl náročnější a pohyb stále pomalejší. Chlad mu pronikal až do morku kostí. Prsty na rukou i nohou ztrácely cit. Mysl mu začala zatemňovat únava. Víčka těžkla, každé mrknutí bylo delší, jako by se jeho tělo zoufale pokoušelo vklouznout do spánku.
„Ne…,“ zamumlal pro sebe. Spánek by znamenal smrt. Věděl, že když se zastaví a nechá se pohltit chladnou náručí únavy, už se nikdy neprobudí.
Světla byla nyní blíž, mnohem blíž. Před sebou rozeznal nějaké menší opevnění.
Když se přiblížil ještě blíž, cítil, jak teplý vzduch nesený větrem přináší vůni pečeného masa. K tomu všemu začal mít ještě hlad.
Viktor se přiblížil k palisádě, která se ukázala být skromnou obrannou linií – hrubě otesané kůly s mezerou uprostřed. Světlo ohniště
u průchodu mu odhalilo osamělého muže, který stál s kopím v jedné ruce a druhou si zahříval nad plameny. Když spatřil pohyb, napjal se a rychle sáhl po zbrani.
„Kdo je to?!“ zařval do temnoty, hlas zněl přísně, ale v podtónu bylo slyšet i opatrné napětí. Oheň mu poskytoval světlo, ale zároveň ho oslepoval, takže mohl vidět jen málo z toho, co bylo za jeho hranicí.
Viktor, zmožený mrazem, vyčerpáním a bolestí, se pokusil zakřičet, ale jeho hlas zněl slabě a roztřeseně. „Neublížím ti,“ dostal ze sebe.
Muž chvíli váhal, pak udělal několik kroků blíž, aby si ho lépe prohlédl. Když se mu konečně podařilo Viktora zahlédnout, zarazil se a hvízdl mezi zuby. „Do prdele, chlape, ty seš pěkně zřízenej. Seš z Kuliho výpravy?“ zeptal se a jeho tón se změnil na pobavený, ale přesto ostražitý.
Viktor chvíli zaváhal. Kuliho výprava? Netušil, o čem mluví, ale vyčerpání a chlad ho přinutily přikývnout. „Jo… ano,“ řekl s nádechem nejistoty.
Muž se zasmál, sehnul se pro kabát, který měl přehozený přes sud u ohniště. „To víš, možná vy mořský krysy příště radši zůstanete na moři, co?“ prohodil, zatímco kabát oklepával od sněhu. Přehodil ho Viktorovi přes ramena. „Tady, hoď to na sebe, než umrzneš.“
Viktor si přitáhl kabát těsněji k tělu, třásl se, ale už cítil první známky tepla. Muž mu mezitím podal láhev. „Na, dej si.“
Viktor váhal jen chvíli, než si přihnul. Pálenka. Silná a ostrá, až mu vyhrkly slzy. Skoro se začal dusit, ale muž se rozchechtal. „No jo, dobrý, chlape, to tě zahřeje!“ smál se.
„Běž ke Krabovi,“ pokračoval, když se jeho smích utišil. „Dej si něco k jídlu, ale nezapomeň mi tam vrátit ten kabát. Jak dlouho sloužíš? Musíš mít tuhej kořínek, seš teprve druhej, co se vrátil z lovu na ty bestie.“
Bestie? Viktor byl zmatený, ale pochopil, že teď musí hrát roli, kterou mu muž přiřadil. „Pár let…,“ odpověděl a zadrkotal zuby, aby si přidal na věrohodnosti.
Muž přikývl, zřejmě spokojený s odpovědí. „Tak to je něco. Vypadáš, že máš štěstí. Dneska už to neřeš, běž se najíst a vyspat. Zítra bude den zasranej jako každej jinej, co.“
Viktor jen přikývl, sklonil hlavu a pomalu se vydal k místu, které muž nazval Krabem, předpokládal, že to bude nějaká taverna. V duchu se připravoval na to, co ho čeká uvnitř. Tohle místo nevypadalo, že by tu
někde měl být druhý portál. Ale vlastně měl štěstí, že ho to nevyhodilo někde uprostřed moře.
Sněhem pokrytá ulice byla plná stop a rozježděných kolejí, jako by ani noční mráz nedokázal zastavit život v tomto nehostinném koutě. Kolem ohňů, které byly rozeseté podél ulice, se míhali lidé. Některé ohně jen slabě doutnaly, jiné ještě plápolaly. Přemýšlel, jestli je tu tolik ohňů kvůli teplu, nebo světlu. Nebo obojímu.
Přistoupil k jednomu a chvíli ho pozoroval. Žádné dřevo. Namísto toho v ohni hořely válečky, které na první pohled vypadaly jako z hlíny. Překvapilo ho, že oheň nesmrděl jako obvykle – žádný kouř ze spáleného dřeva, spíš slabý, těžko popsatelný zápach, připomínající pálící se zeminu.
Když se opět rozešel, kolem něj projeli dva muži na mohutných, chundelatých koních. Jejich široká těla a hustá srst připomínaly zvířata přizpůsobená těm nejdrsnějším podmínkám. S tichým údivem je sledoval. Muži si ho téměř nevšimli, ponořeni do vlastního rozhovoru.
Postupoval dál ulicí, potkával skupiny opilých mužů i jednotlivce, kteří se potáceli nočním městem. Hlasy opilců se mísily s křikem a smíchem přicházejícím z otevřených dveří některých domů. Občas z některé budovy vyběhl někdo se smíchem nebo nadávkami. Nikdo si ho příliš nevšímal. Byl jen dalším pocestným, který zjevně patřil do zdejšího světa.
Pak si všiml vývěsní desky, která trčela z jedné budovy. Na jejím dřevěném povrchu byl vyřezán a pečlivě pomalován krab. To bude ono, napadlo ho. Bez dalšího přemýšlení zamířil k budově.
Přitáhl si kabát k tělu, odhodlán vstoupit a najít nějaké místo k odpočinku. A hlavně zjistit, kde to sakra je.
Jakmile Viktor otevřel těžké dveře, příjemné teplo ho obklopilo jako hřejivý plášť. Po mrazivé pustině to byla téměř bolestná úleva. Zvuky taverny ho okamžitě vtáhly – řinčení sklenic, smích, hlasité povzbuzování u karetní hry a občasné falešné tóny, jak se v nejvzdálenějším rohu někdo snažil hrát na loutnu.
Nikdo si ho nevšiml. Bylo zřejmé, že taverna je místem, kde se cizinci často střídají, a nová tvář nikoho nezajímala.
Viktor přejel pohledem po místnosti. Na první pohled si všiml několika mořských. Za svůj život viděl zatím jen jednoho mořského, ale ten
byl mnohem větší než většina těch, co tu seděli. Dále tu bylo mnoho goblinů, všichni zelení. U některých stolů ležela zvláštní zvířata, která
Viktor nikdy předtím neviděl – dlouhosrsté šelmy připomínající něco mezi kočkou a vlkem. Jedna zrovna líně zvedla hlavu a zívla, čímž odhalila dvě řady ostrých, nebezpečně vyhlížejících tesáků.
U baru panovala veselice, sedělo tam mnoho námořníků a navzájem se překřikovali. Opodál u několika stolů probíhaly hazardní hry, hlavně kostky, karty a nakonec i kůstky, o kterých Viktor jen četl.
V koutě místnosti několik hostů spalo s čelem opřeným o stoly, jak je alkohol přemohl. Přesto bylo ve velké místnosti dost volného místa. Viktor si vybral prázdný stůl blízko jednoho ze tří krbů. Ani u jednoho obrovského krbu nikdo nebyl, a nebylo divu. Sálající teplo bylo na hranici snesitelnosti.
I když taverna byla již teplá, Viktor se potřeboval pořádně prohřát a hlavně uschnout. Posadil se na dřevěnou lavici, ta pod jeho vahou zavrzala, a rychle si zul boty. Položil je blíž ke krbu, aby začaly usychat.
Po chvíli k Viktorovi přistoupila postarší žena, její výraz byl nekompromisní a pohyby rozhodné. Bez jediného slova před něj postavila korbel a malý dřevěný čtvereček, který mohl sloužit jako podložka nebo nějaké zvláštní znamení. Viktor na ni mlčky přikývl v gestu poděkování. Žena odešla stejně tiše, jak přišla.
Viktor neměl chuť na pivo, ale aby nebudil pozornost, natáhl se po korbelu. K jeho překvapení byl teplý. Tekutina uvnitř měla zvláštní barvu, trochu jako našedlé mléko. Když si přičichl, málem se pozvracel.
Zápach byl pronikavý, připomínal zkažené mléko smíchané s alkoholem a něčím, co nedokázal přesně identifikovat. A že dokázal identifikovat ledasco.
Koutkem oka si všiml, že ho pozoruje muž, který seděl jen kousek od něj. Ten přizvedl svůj vlastní korbel a beze slova naznačil přípitek. Viktor ho napodobil a zvedl korbel na znamení, že se připojuje. Když se muž napil, Viktor udělal totéž. Páchnoucí nápoj překvapivě chutnal mnohem lépe, než voněl. Připomínal mléko slazené medem, s lehkým nádechem alkoholu, který se ztrácel hluboko v jeho sladké chuti. Jakmile Viktor spolkl první doušek, cítil, jak se mu po celém těle rozlévá teplo. Bylo to příjemné, až uklidňující. Když zvedl pohled, všiml si, že muž od vedlejšího stolu se zvedl a vyrazil k němu.
„Vypadáš, žes byl venku,“ poznamenal muž bez úvodu.
Viktor přikývl. „Jo, z Kuliho výpravy,“ odpověděl klidně. Bylo jasné, že se bude muset držet této lži, pokud chce zůstat nenápadný.
Muž si ho prohlédl s náznakem obdivu. „Když tě tak vidím, jsem rád, že jsem se k vám nepřidal. Ty jsi byl z jeho lodi? Druhej kapitán už odplul do Ternosu, vrátí se za několik týdnů.“
Viktor se krátce zamyslel a poté přikývl. „Jo, byl jsem na jeho lodi,“ odpověděl a snažil se působit přirozeně.
Muž se na něj zamračil, zkoumal jeho výraz i vzhled. „Ty ale nevypadáš jako mořská krysa,“ řekl podezíravě.
Viktor nezaváhal. „Byl jsem jeho alchymista,“ odpověděl a poklepal prsty na vestu, z níž vykukoval flakon. Nebylo možné jeho profesi skrýt, a tak ji přiznal dřív, než by se stala terčem dalších otázek.
Muž se podrbal na bradě a přemýšlel. „Nevěděl jsem, že měl nějakýho alchymistu,“ zamumlal, ale pak pokrčil rameny. „Na některý z lodí tě vezmou, a třeba ti dají i nějaký nový hadry.“ Zasmál se a lehce ťukl svým korbelem do Viktorova.
Než stačili pokračovat v rozpravě, velké vstupní dveře se rozletěly, až se ve všech krbech silně zavlnily plameny, a všechny sedící ovanul studený vzduch. Nově příchozích bylo několik, v jejich čele stál obrovský mořský. Viktor soudil, že by se mohl rovnat kdejakému moranovi.
Všichni byli po zuby ozbrojeni, ale také byla na jejich tváři vidět únava. Celkem jich do místnosti přišlo pět. Kromě obrovského mořského v jejich čele tu byli další dva lidé, jeden mořský a čtvrtý, čtvrtý byl spíš zvíře než člověk. Měl kočičí rysy, jako by byl člověk křížený s kočkou. Viktor nikdy nic takového neviděl ani o žádné takové rase nečetl.
To, co uslyšel pak, s ním otřáslo. „Kuli se vrátil!“ ozvalo se od námořníků stojících u baru. Ta slova se mu zarazila hluboko do mysli. Všiml si, že poslední z pětičlenné party za sebou táhnou na provazu mrtvé tělo čehosi, co vypadalo jako medvěd křížený hned s několika dalšími zvířaty. Tvor měl velmi hustou srst, ze které sem tam vykukovaly velké ostny. Hlava opravdu připomínala tu medvědí, až na zahnuté rohy. Tvor byl obrovský, sotva ho protáhli dveřmi. Táhl ho mořský s kočičím.
Muž sedící naproti Viktorovi se na něj tvrdě podíval. Pak se potměšile usmál a rukou naznačil, že čeká odměnu. Viktor mírně přikývl a otočil se zpátky ke skupince mužů.
„Kdo je ten červ, co říká, že je z mé party?!“ ozval se hrubý hlas mořského v čele skupinky mužů. Kuliho.
Viktor se nejistě postavil, došlo mu, že ho musel prozradit strážný u palisády. Jeho pohled se střetl s tím Kuliho. Měl oči podobné barvy jako pokožku, modrošedé jako oceán za bouře. Kromě přehozené chundelaté vesty a kalhot na sobě nic neměl. Jeho svaly byly téměř jako vytesané do kamene, s výškou přesahující dva metry bylo Viktorovi jasné, že nemá v rovném boji šanci.
Nádech. Výdech. Zaváhání. A rychlý pohyb směrem k flakonu na vestě. Kuli nestihl zareagovat, ale muž vedle něj mu zadržel ruku. Než ji Viktor stihl vyprostit, už před ním stál Kuli. Ruka mu instinktivně sjela k meči, ale zbraň nenahmatal.
Odskočil dozadu a pokusil se pustit moc. Našel důvěrně známý pocit, vzdálený, ale přesto tam byl. Postavil se, jako by střílel z luku, a prsten na ruce začal zářit. K jeho překvapení se Kuli jedním rychlým pohybem ocitl těsně před ním a držel ho za obě ruce. Pohledem sklouzl k pohasínajícímu prstenu.
„Mág…,“ procedil mezi zuby a uštědřil Viktorovi silnou ránu otevřenou dlaní do hrudi. Viktora ta rána odhodila kousek od krbu, kde narazil zády do zdi. Znovu sáhl po elixíru, ale než stačil otevřít ampulku, přišla druhá rána, tentokrát mířená přímo do spánku. Všechno kolem Viktora se najednou začalo ztrácet. Světlo, zvuky, dokonce i bolest. Jen temnota, hluboká a nepřátelská. To poslední, co slyšel, byl zvuk Kuliho temného smíchu a pak slova, slova, která už nerozeznal.
… Zápach levného tabáku a zvětralého piva je udeřil do tváří hned, jak těžké dubové dveře s vrznutím zapadly do futer. Vzduch v krčmě stál. Vkročili do šera ozařovaného jen skomírajícími lojovými svícemi. Nikdo si jejich příchodu nevšiml. U oprýskaných stolů posedávali zjizvení hrdlořezové, piráti a zkrachovalí žoldáci. Oči skryté pod kápěmi a širokými krempami klobouků sledovaly jen dno vlastních korbelů nebo vrhané kostky na popraskaném dřevě. Viktor přelétl místnost pohledem. Samí lidé. Až na jednoho. Modrá kůže jejich průvodce v tomto lidském bahně až nepřirozeně svítila.
Na lepkavou desku stolu dopadl s tupým bouchnutím dřevěný žejdlík. Hned vedle něj přistála štíhlá láhev temného markonského vína.
Brelgaz si odfrkl a změřil si pochybnou, rychle mizící pěnu v nádobě. „Silně pochybuju, že v téhle stoce mají pravé trpasličí. Goblini sem nic takového nevozí.“
Viktor zvedl žejdlík. Polkl první doušek. Na patře mu okamžitě ulpěla hořká pachuť kyselé rašeliny. Zkřivil tvář. „Máš pravdu. Není nad poctivé pivo ze severu.“
Z prázdna se vynořil stín páchnoucí po lihu a zaschlých zvratcích.
Potácející se opilec se opřel o jejich stůl, až to zapraštělo. „Kostky, panstvo? Zahrajeme?“ zachrčel a chrastil v pěstích okousaným hracím náčiním. Brelgaz ztuhl, ruka mu instinktivně sjela k opasku. Než stihl cokoliv udělat, Teana zvedla zrak. „Ne.“ Jediné slovo vyřčené s naprostou, smrtící lhostejností. Muž se na ni zmateně zadíval, pomalu mrkl a beze slova se odpotácel zpět do stínů, odkud přišel.
Viktor se naklonil blíž ke goblinovi. „Opravdu budeme nocovat tady? V takové díře?“
„Tady. A potichu,“ zavrčel Brelgaz. „Nikdo nás tu nebude hledat. Ale nelíbí se mi to. Město se změnilo. Dokonce i tyhle zasmrádlé stoky vypadají hůř než nejzapadlejší ulička v Kinoře.“ Modrý goblin těkal očima po místnosti. „Dřív to tu držela pevně v rukou žoldácká kumpanie jednoho z baronů. Měli tu řád. Teď? Nejsou tu. A prázdné místo vždycky zaplní něco horšího.“
Hospodská, korpulentní žena s mastnou zástěrou a tváří zbrázděnou hlubokými vráskami, se přišourala s dalším pivem. Brelgaz zvedl ruku a zarazil ji. „Jeden pokoj. Soukromý. Pro tyhle dva,“ ukázal palcem na své lidské společníky. Žena jen mlčky kývla a zmizela zpátky za ba-
rem. Viktor se na goblina překvapeně podíval. „Musím něco ověřit,“ vysvětlil Brelgaz tiše dřív, než se alchymista stihl zeptat. „Aby nás zítra nečekalo nemilé překvapení. Najdu svůj kontakt. Obávám se, že získat gryfony bude těžší, než jsem si původně myslel.“ Kopl do sebe zbytek pochybného moku, vstal a ztratil se v davu.
Dveře krčmy s klapnutím zapadly. Viktorův zrak se stočil zpět k Teaně. Zamyšlený výraz, který jí od jejich příchodu svíral tvář, se rozplynul. Oči se jí zaleskly ve světle dohořívajících svící. „Budeme sami,“ pronesla měkce. Polkl a nervózně přikývl. Zvedl ruku a opatrně ji položil na tu její. Byla studená, ale ten dotek ho přesto zahřál. Teana se naklonila přes stůl. Vzduch mezi nimi zhoustl. Její rty si našly ty jeho. Vášnivě. Cítil chuť markonského vína a vůni, která patřila jen jí, vůni, jež okamžitě přebila veškerý zápach místnosti. Ostré hvízdnutí ten okamžik přerušilo. Odtáhli se od sebe. Od vedlejšího stolu na ně zíral ten samý opilec s kostkami. Cenil na ně zkažené zuby a hlasitým mlaskáním parodoval jejich polibek, čímž náramně bavil své přísedící. Viktor jen zavrtěl hlavou. Když pohlédl zpět na Teanu, oba se museli usmát. Úsměv z jejích rtů ale brzy vyprchal. „Máš strach?“ zeptala se tiše.
Viktor sklopil zrak k poseté dřevěné desce. Dlouze vydechl. „Mám. Byla v mé hlavě. Cítil jsem ji. Neumím si představit, jak s něčím takovým můžeme vůbec bojovat…“
„Mě před její myslí něco ochránilo.“ Zastřel se jí hlas. Naklonila se ještě blíž, jako by sdělovala to nejtemnější tajemství ze všech. „Myslím, že ta temnota mě před ní chrání.“
Viktor sevřel její dlaň pevněji. Z očí mu čišela hluboká starost. „Víš, co říkal Elandris. Nemáš ji poslouchat.“
„Vím,“ špitla. „Ale je mou součástí.“
Na stůl před nimi s cinknutím dopadl zrezivělý klíč. Hospodská si otřela ruce do zástěry a bradou ukázala k temnému koutu krčmy. „Goblin zaplatil. Po schodech nahoru a vpravo, vy dvě hrdličky.“ Zamračila se na ně a odkolébala se pryč. Vyměnili si chápavý pohled. Teana očima pokynula ke schodišti. Viktor se usmál, vstal a vzal ji za ruku.
Dřevěné schody úpěly pod každým jejich krokem. Pokoj, který odemkli, dokonale odpovídal reputaci zapadlé díry ve stokách. Zatuchlý vzduch kousal do plic. V rohu se krčila postel s rozvrzanou dřevěnou konstrukcí a pochybným, slámou vycpaným slamníkem. Přehoz
už dávno ztratil původní barvu pod nánosy prachu a bůhvíčeho dalšího. Viktor zůstal stát ve dveřích. Rozpačitě se poškrábal na zátylku a pohledem těkal mezi plísní na zdi a proleželým ložem. Teana k němu přistoupila. Na rtech jí hrál pobavený úšklebek. „Královský alchymista by si snad představoval lepší lože?“
Zasmál se. Veškeré napětí i vtíravý strach z temnoty se v tu jedinou chvíli rozplynuly. Vzala ho za ruku a přitáhla k sobě. Její tělo se tisklo k jeho, prsty se vpletly do jeho vlasů. Vášnivě se políbili. Stíny pokoje splynuly v jedno a drsné plátno chudého slamníku se pro tu noc proměnilo v nejjemnější hedvábí, když se jejich těla spojila v rytmu zrychleného dechu a tlukotu srdcí. Okolní svět i s jeho běsy přestal pro tuto chvíli existovat…