Statečná Máša a šeptající Slon
Michaela Narecki
KTERAK MÁŠA POTKALA
ŠEPTAJÍCÍHO SLONA
V koutě rozlehlé zahrady se v prvních březnových paprscích vyhříval zrzavý voříšek a opodál ve stínu keře ležela růžová pískací hračka ve tvaru slona. Máša – jak se pejsek jmenoval – byla voříšek z psího útulku. Už si nepamatovala, jak se do něj dostala. Pamatovala si jen zimu, špínu a hlad před útulkem. Vzpomínala si až na den, kdy si pro ni přišli její noví páníčci. Neví už, kolik času od toho dne uplynulo, zato moc dobře ví, jak ji její lidé mají rádi. Také ona je miluje, ale úplně nejraději má sušené vepřové ouško. To je dobrota! Kromě toho, že je Máša mlsná a hravá, je také trochu plachá a opatrná. To je vlastnost, které se naučila v době před útulkem.
Toho dne se fenka nemohla nabažit přicházejícího jara. Zrzavý kožíšek nastavovala sluníčku, čumáčkem nasávala vzduch prosycený novými a svěžími vůněmi a naslouchala zvukům, které během zimy utichly. Máša měla stejně jako všichni psi vytříbený sluch a dokázala slyšet i to, co zůstávalo lidským uším skryto. Třeba to, že pod zemí ryje krtek nebo jak včelky na druhém konci zahrady přilétají opylovat kvetoucí
krokusy. Nejčastěji však s přivřenýma očima naslouchala hlasům štěbetajících ptáků.
Dnes se jí však jejich hlasy zdály poněkud zvláštní. Nebylo to obvyklé čimčarání a švitoření. Několikrát si dokonce pomyslela, že zaslechla svoje jméno. „Máááášššooo! Mááášššooo!“ Vůbec se jí to nové štěbetání nelíbilo. Pomyslela si, že si z ní snad ptáčci dělají legraci. Vycenila tedy zuby a tiše zavrčela, aby kosům dala najevo, že z ní si šoufky rozhodně dělat nebudou. „Mááááššššooo! Mááááššššooo!“ V tom si fenka uvědomila, že zvuk nepřichází shora. Ptáci to tedy být nemohou! Vyskočila na všechny čtyři tlapky, naježila srst a tentokrát zavrčela pořádně nahlas. Ani to ale nepomohlo, naopak zvuky byly hlasitější a hlasitější.
Máša ze všech sil napnula uši a všimla si, že zvuk k ní přichází zpod nedalekého keře. „No tak Mášo! Tady jsem! Buď tak hodná a vezmi mě do tlamičky a polož mě taky na chvíli na sluníčko.“ Fenka nevěřila vlastním očím a uším. Ze stínu k ní totiž hovořila její oblíbená pískací hračka. To přece... nemůže mluvit! Váhavě k růžovému slonovi přistoupila, vzala ho do tlamičky a vrátila se s ním zpátky na slunce, kde si ho položila k tlapkám.
„Děkuju ti, Mášo. V tom stínu už mi začínala být pěkná kosa! Dovol mi, abych se ti představil. Jsem Haflí, jeden z duchů psího světa,“ promluvila hračka tichým a klidným hlasem. „Takže... takže ty nejsi můj sloník?“ podivila se fenka a zakňučela. „Jsem – a nejsem,“ odpověděla hračka. „Jednou za čas, když vidím, že mě nějaký pejsek potřebuje, vtělím se do jeho oblíbené hračky.“
Máša neměla pocit, že by od někoho něco potřebovala, a už vůbec ne od gumové hračky, ačkoliv ji měla velice ráda. „Dobrá,“ zavrčela tedy jen pod vousy, „když myslíš, můžeš se mnou pár dní zůstat. Nebude ti ale teď vadit, když tu budeme ještě chvíli odpočívat?“ Otevřela oko a mrkla na slona. Ten už ale opět vypadal jako úplně obyčejná pískací hračka.
JAK MÁŠA SEBRALA VŠECHNU
ODVAHU
„Ahoj Mášo! Jak se máš?“ ozval se po pár dnech zase růžový slon. Máša zrovna čuchala u plotu zahrady, aby zjistila, kdo se kolem ní v poslední době procházel. Fenka se pořádně vystraši-
la, když na ni hračka promluvila. Naježila srst a vylekaně zaštěkala. Už na Haflího úplně zapomněla! V první chvíli si pomyslela, že na ni přes plot zahrady mluví nějaký cizí pes. A ona se cizích psů a jiných zvířat tak strašně bojí... To by Haflí mohl přeci vědět, když je ten duch z psího světa!
„A-a-a... Ahoj,“ štěkla Máša, „Ty jsi mě ale vylekal!“ dodala. „Vidíš tamhletu uvolněnou plaňku?“ natáhnul růžový slon chobot směrem k plotu. A opravdu – jedna z planěk visela jen taktak, stačilo by do ní strčit čumáčkem a vznikla by díra, kterou by se Máša klidně dokázala protáhnout. To bylo velice zvláštní, protože Máša by přísahala, že ještě před chvílí byl celý plot úplně v pořádku.
„Co kdybychom se šli trochu projít, co říkáš?“
Fenka zaváhala, nakonec ale vzala slona do tlamičky a protáhla se dírou i s ním. „Cítím, že dnes nás čeká něco velkého,“ pověděl Haflí. „Ale neboj se, jsem tu s tebou!“
V ten den už slunce jemně hřálo do tváře a vzduch voněl první trávou. Máše a Haflímu procházka příjemně ubíhala. Po nějaké době dvojice došla na kraj smrkového lesa. Když do něj vstoupili, pohltily je stíny stromů a vzduch
se ochladil. Bylo zde krásně, les měl v sobě cosi tajemného a kouzelného.
Máše se zde líbilo až do okamžiku, kdy znenadání zaslechla zvláštní skučení. Fenka se okamžitě vystrašila. Takové zvuky může vydávat jedině nějaké velké zlé zvíře, které mi určitě bude chtít ublížit! Co má dělat? Vzít nohy na ramena, nebo se připravit k útoku na neznámého tvora? Haflímu neuniklo, jak Máša ztuhla a naježila srst, proto řekl: „Jen klid, Mášo, není se čeho bát. Zkusme zjistit, odkud ty zvuky přichází.“
Fenka chtěla něco namítnout, ale v tom se skučení ozvalo znovu. Udělala tedy váhavě pár kroků a došla k potoku, který se lesem táhl jako stříbrná nit. A za potokem ho uviděla! To zvíře, které vydávalo ty příšerné zvuky! Máša v nich začala rozpoznávat volání o pomoc. „Auuu, auuu, to to bolí, pomozte mi někdo, prosím! Auuu, auuu!“ Podle hlasitosti si myslela, že zvíře bude obrovské. Jaké bylo její překvapení, když zjistila, že zaklíněný pejsek není o moc větší než ona sama. Měl hustou šedou srst, skoro jako vlk, ale trochu špinavou a zanedbanou. Střapaté uši byly stažené smutně k hlavě a ani huňatým ocáskem pejsek nevrtěl. Ani nemohl – ocas byl totiž uvízlý mezi dvěma silnými větvemi.
„Vypadá to, že má nějaké trable,“ šeptl Haflí. „Hej ty! Co se ti stalo?“ pískl směrem ke zvířátku. „Au, au, běžel jsem po lese a z ničeho nic zakopl, zamotal se a už to bylo!“ vyprávěl pes. „Pomozte mi, prosím!“
Máša by se nejraději otočila na tlapičce a pelášila zase domů. Začínala se bát stínů v lese, a i když by to nikdy nahlas nepřiznala, bála se i neznámého psa. Přesto jí něco v jejím srdci našeptávalo, že by měla zůstat a druhému zvířátku pomoci. Nevěděla ještě, že se těmto pocitům říká svědomí a soucit a ty že dokáží překonat i strach. Položila slona do trávy a zhluboka se nadechla. Haflí na Mášu souhlasně kývl. „Pomůžu ti!“ zaštěkala tedy na psa. „Jen se k tobě musím dostat přes ten potok.“
Voda byla jednou z věcí, kterých se Máša také bála. Nedá se ale nic dělat, bude muset potok přeskočit! Popošla tedy k břehu a zvedla váhavě přední tlapku. V tu chvíli jí pod zadníma nohama uklouzla zem a fenka jen tak tak nespadla do tekoucí vody!
Máša si s bušícím srdcem lehla do trávy. Cítila strach. Co když na to nemá? Co když nedokáže přeskočit potok a pejskovi pomoci? Slon mlčel – a právě v tom tichu začala Máša přicházet na to, že odpovědi najde jedině v sobě.
Chtěla pejskovi pomoct! Musí sebrat veškerou odvahu, co má! Vyskočila na všechny čtyři, oklepala se a popoběhla dál od potoka. Musí se jen pořádně rozeběhnout, odrazit se zadníma nohama a... aniž by se nadála, dopadly její tlapky na druhou stranu potoka! Hurá! Potom Máša vzala jednu z větví do tlamičky a tahala za ni tak dlouho, dokud se druhému psovi nepodařilo ocas uvolnit.
„Děkuju ti, Mášo!“ mrkl na ni vděčně. „Zachránila jsi mi život! Kdybych tu zůstal uvězněný, zahynul bych hlady. Kdybys někdy potřebovala moji pomoc, stačí říct.“ Potom mávl hustým ocasem a zmizel mezi stromy.
Po cestě domů růžový slon opět promluvil. „Mášo... víš, co je to odvaha? Odvaha neznamená nebát se. Odvaha je, když se ti tlapky strachy klepou a srdce buší, a ty přesto uděláš krok vpřed. Tak jako dnes.“ Později toho dne už slon nemusel nic víc šeptat – protože Máša věděla, že statečná být dokáže.