Renáta
Hověžáková
Srdce plné lásky
City a pocity
Sedím s tužkou v ruce a civím z okna na déšť. Připomíná mi slzy, které jsem za poslední dny vyronila. Jak začít s básničkou? To je to jediné, co mi pomáhá na bolavou duši mou. Houby čas, toho mám fakt málo na to, abych čekala, kdy se zase hodím do režimu pohody. Co takhle začít podle toho, jak se cítím? Slova a věty sypat na papír jen tak, jak mě napadnou. A pak začnu smolit.
V očích hořké slzy, slzy zklamání.
Snad už brzy mi na lásku vyzvání.
Pěkná kravina, no, co už. Tyhle slova patří jednomu člověku, kterému jsem ve slabší chvilce přiznala, že ho miluju. Měla jsem pocit, že i on ke mně něco cítí a po mém upřímném vyznání, se ode mně distancoval.
Je těžké nemilovat, když citům se poručit nedá.
Za lásku chci bojovat, i když je to věda.
Pak si zapnu počítač a na facebooku napíšu status – Jebat na všechno, když všechno vyjebává se mnou!!! – V hlavě si to trochu poopravím. Ne na všechno, ale na všechny,
respektive na jednoho člověka! Ale to by poznal hned, že je mi pekelně mizerně. Pořád se máme v přátelích, i když jsem ho už několikrát chtěla smáznout.
Amore, ty lumpe jeden, kdy trefíš někoho pro mě?
Neb ty, co znám si otrávil jedem A všichni se otáčejí zády němě.
Pár jedinců mi můj výrok olajkuje, ale nikdo nekomentuje. Taky dobře. Vysvětlovat komukoli cokoli, se mi fakt nechce. Stačí pindy rodičů a ségry.
Nikdo nechce přijmout city mé a já jsem jich plná.
Já chci objímat tělo tvé, kdy prosba má je planá.
Ty, člověče, nenech lásku jen tak projít,
věci krásné nás mohou pojit.
Cítila jsem, že ti nejsem lhostejná, láska naše vzájemná, může být třeba stejná.
Vyslyš srdce své i to mé a neobracej se k lásce zády.
Věřím, že jsou citlivé a plné krásy…
Tak a stačí. Není to nic moc, ale od srdce. A to je důležité. Jsem se sebou spokojená a hned se cítím o malinko lépe. Spisovatelka ze mě sice nikdy nebude, ale do šuplíku si podobné bláboly psát můžu, no ne? A že jich tam mám
už spoustu, to jako ne že ne. Ségra se mi ráda vysmívá.
Ve svých šestnácti letech nemá nouzi o kluky. Já mám osmnáct a jsem panna jako vyšitá. Ano, s oním klukem, co jsem se mu vyznala, nic nebylo. Stihla jsem vše pokazit hned v zárodku! Ostatně jako vždy!
Poslední moje prázdniny začaly ryze pochmurně. I ten
Pán Bůh, jestli existuje, pláče nad hloupostí některých svých oveček.
„Mami, Linda je zase nějaká divná,“ přetrhne mi tok myšlenek moje pitomá ségra.
Ušklíbnu se na ni. Mamka se naštěstí nepouští do debaty, jelikož ví, že je předem ztracená a na hádku nemá očividně náladu ani energii.
„Budete obě na oběd doma?“ změní téma rychle.
„Já ne,“ zaculí se líbezně Petra, stylem a lá nevinnost sama.
„A kampak máš namířeno, co? Jen se pochlub,“ snažím se ji sejmout a vrátit jí i s úroky její útoky na mě.
„S kámoškami na bazén,“ odpoví rychleji než kulový blesk.
„V tom dešti?“ zvednu obočí v náznaku, že jí to opravdu nežeru.
„Na krytej, samozřejmě,“ zamračí se s úšklebkem.
„Jasně,“ vyprsknu smíchy.
To jí tak žeru. Beztak má spicha s některým z těch svých amantů.
„Drž zobák, krávo!“ rozhorlí se. „Seš zatrpklá jak stará panna, co?“ tne do živého.
„Nechte toho, obě!“ vloží se do naší žabomyší války mamka.
Petra se zvedne od stolu a odcupitá s nosem nahoru do svého pokoje. Já dopiju čaj a chystám se taky odejít.
„Ty nikam nevyrazíš?“ zadrží mě máti svým dotazem.
„Ne,“ hlesnu stručně a odkormidluju pryč dřív, než se pustí do hlubší debaty.
Kam bych asi tak šla? Když všechny moje kámošky jsou někde v trapu a kluka nemám!
Někdo mi zaklepe na dveře a já jej vyzvu, aby vstoupil. Pak do dveří strčí hlavu moje debilní ségra.
„Co chceš?“ použiju tón, kterým jí chci dát najevo, že je nevítaný host.
„Ehm, ehm,“ odkašle si. „Mohla bych si půjčit ten růžovej nátělník?“ vtírá se jako rama na chleba.
„Co tak najednou?“ dám si ruce v bok. „Od staré panny?“ připomenu jí její jedovatost.
Mohla bych jí ho dát, stejně jej nenosím. Mamka mi kupuje tyhle holčičí hnusy v jednom kuse, asi si myslí, že dostanu rozum. Jenže já nosím jen volná trička, stydím se za svých šedesát kilo. Vím, že bych s tím mohla něco dělat, ale jsem od přírody líný člověk a sporty mi nikdy nešly.
Petra se ošije. „Já to tak nemyslela,“ a vypotí i omluvu: „Promiň, Lindo,“ a pak dodá: „Když ty ho nevyužiješ, což je věčná škoda, aby jen tak ležel ve skříni.“
Vstanu z postele, prohrábnu se v komodě a nátělník vytáhnu. Kouknu na něj, poté na Petru a pak jí ho podám. „Klidně si ho nech,“ řeknu prostě.
Jak já ji závidím tu její vysokou štíhlou postavu! Jediné, co máme společné, jsou blond vlasy a hnědé oči, jinak vůbec nic! Petra je po tatíkovi vysoká, štíhlá, společenský typ a hlavně sportovně založená. (Hraje volejbal závodně.)
Kdežto já jsem po máti mrňavá, mírně obtloustlá, s lidmi se vyloženě nebavím a sport přímo nesnáším!
Petra se zatváří nešťastně. „Lindi, já se ti fakt omlouvám! Nemyslela jsem to tak, jak jsem řekla!“
Mávnu rukou. „jo, pohoda jahoda, nic se neděje. A teď už vypadni!“ vyhodím ji z pokoje.
Vezme nátělník a ve dveřích se naposledy otočí, ale nic neřekne a v té chvíli mě napadne další básnička.
Po jejím odchodu sednu k papíru a sypu slova jako z rukávu.
Někdo mi zaklepe na dveře a já jej vyzvu, aby vstoupil. Je to smutek, který se vetře, aby se mi do srdce vloudil.
Dobře mi šplouchá pod okap! Měla bych se sebou vážně něco dělat nebo budu zralá na cvokaře!
Pak do dveří strčí hlavu
nejistý stín lásky, aby dokázal svou pravdu, že je to cit hezký.
A já nevím, koho přijmout, mé city jsou zmatené, chtěla bych své srdce vyjmout z hrudi slzami zmáčené.
Ach, Andreji, proč si se odmlčel? – zasním se na chvíli. –Vždyť jsme mohli být tak krásný pár. – okusuju přitom tužku. A pak pokračuju.
„Odejděte!“ – křiknu poté, když už vážně nemůžu.
Nadávám si, snad už po sté, tím si ovšem nepomůžu…
No, a jak dál? Nenacházím další slova. Další zhruba hodinu píšu a škrtám, nic se mi tam nehodí, a tak svou snahu vzdám a nechám to tak, jek to je. Nebudu to dokončovat.
Po obědě, který ani nevnímám, si napustím vanu. Přidám notnou dávku pěny do koupele s vůní pomerančů, sepnu vlasy do drdolu a labužnicky se do lázně ponořím až po krk. Relaxace mi vyloženě prospěje. Jsem v lepší náladě a světe div se, usmívám se na všechny a všechno kolem sebe.
„Nezajdeš večer na disku?“ nabídne mi ségra.
„Já?“ stojím si na vedení, no jo, blondýna, haha.
„Ne, ten za tebou,“ obrátí oči v sloup Petra.
Chytnu se na špek a otočím se. Samozřejmě tam nikoho nevidím, a tak mi dojde, že vážně myslela mě.
„Co bych tam dělala?“ ušklíbnu se při vizi, kterak jediná sedím v koutku a nikdo si mě nevšímá.
Petra si dá ruce v bok. „Co asi? Tancovala, bavila se, …“ vyjmenovává své noční aktivity.
„Chlastala,“ doplním její výklad. (Co jiného by mě asi tak čekalo, že?)
„Třeba. Tak jdeš?“ čeká na odpověď.
„Nemám zájem a ani nic vhodného na sebe,“ odmítnu chabě.
„Máš plnou skříň hader a tomu říkáš, že si nemáš co oblíknout, jo?“ kroutí nade mnou hlavou.
„Ty příšernosti, kterejma mě zásobuje máti si na sebe nikdy nevezmu!“ ujistím ji nekompromisně.
„Vážně nejseš normální,“ vysmekne mi poklonu.
„Každej je nějakej,“ pokrčím vše mluvně rameny.
Nakonec mě přemluví, a tak se jdu mrknout, co by tak stálo za to, hodit na sebe. Líčit se nehodlám, proč taky, že? Vyberu si zelené volné tričko s potiskem rasta mužíka,
kapsáče (rovněž volnější a v zelené barvě) a košili. Ségra, která se za mnou staví, aby mě vyzvedla, se děsí, ale nehne semnou. Vzdá svou snahu o nápravu mé maličkosti, když jí oznámím, že jinak nikam nejdu. Petra si na sebe navlékne sexy mini šatičky, bílé botky na podpatku a umně se nalíčí. Vlasy si nechá rozpuštěné. Vypadá jako panenka bárbí. Já jsem oproti ní Quasimodo.