SMUTNÝ ŠAŠEK, který
se rozhodl
nebýt smutný
Pokus o zmizení
Cigaretový dým stoupá z popelníku kolmo vzhůru. V poloprázdném nonstopu je pouze pár lidí ve značně unaveném stavu. Sedím u stolu sám, kamarádi dávno odešli. Barman už nade mnou zhasnul, asi aby mi naznačil, že už pro něj nejsem zajímavý. Dopiju ještě tohle pivo a pak už to udělám.
Platím a vydávám se na cestu. Jsou čtyři ráno. Zkusím to ve Strančicích, tam mě tolik neznají. Je to jen pár kilometrů. Přemýšlím o dosavadním životě, výčitka stíhá výčitku.
Proč se denně opíjím, když mám doma rodinu? Proč házím do bedny pětistovku, když by za ni bylo hodně jídla? Proč radši nejdu domů a neřeknu Romaně, že by mohla být zaměstnaná, abych na to nebyl sám?
Řekla by mi znovu, že nebude dělat, co ji nebaví? Proč, proč, proč?
Ve Strančicích se rozhodnu, že zajedu až do Strašnic, tam je zastávka v zatáčce a strojvedoucí si mě nevšimne, i když už svítá.
Cestou vlakem si uvědomím, že jsem strašný člověk, špatný manžel. Práce mě nebaví, dělám chyby a nemám pro ni nadání. Mám dluhy, kam se podívám. Utíkám z práce domů a z domova
do práce. Vlastně pořád utíkám, jako kdybych chtěl zmizet. A tak opravdu zmizím.
Jsem špatný člověk… Jsem špatný člověk… Jsem špatný člověk…
Na zastávce si sednu na lavičku a přemýšlím, jak to udělat. Měl bych nejdřív napsat dopis na rozloučenou, aby mě nehledali. Až potom skočit. Při psaní dopisů na rozloučenou pro slzy v očích nevidím pořádně na mobil. Mezitím jeden rychlík projede. No, tento jsem prováhal, ale další už stihnu. Musím napsat i Láďovi do práce. Choval se ke mně vždy spíš jako kamarád než jako šéf.
Když jsem to dopsal, už bylo vidět. Za chvíli budou otevírat na metru stánky a já mám hlad. Vypnu mobil a jdu si pro něco do žaludku. Vrátím se sem, až se najím. Sním bagetu, sednu si na lavičku poblíž metra. Neudržím se a nahlas brečím. Opakuju si, že jsem špatný člověk.
S vycházejícím sluncem vliv alkoholu pomalu ustupuje, přece jen nějaká naděje možná ještě existuje. Už jsem asi vybrečel všechny slzy, které jsem v sobě měl.
Zapnu telefon. Mám asi dvacet zpráv. Zavolá Romana. Pomalu se šourám na zastávku a sedám do prvního vlaku domů…
Návrat k šťastnému šaškovi
Tak se Vlasta odstěhovala. Bylo to nevyhnutelné a správné rozhodnutí, a přesto se mi po ní tak stýskalo. Jaký to rozpor mezi rozumem a srdcem. V srdci pořád byla. Chtěl jsem ji zpátky. Chtěl jsem, aby si večer zase lehla ke mně do postele, položila mi hlavu na břicho a já ji mohl hladit po krku a po vlasech. Opravdu mi chyběla.
Hodně jsem v té době brečel. Různé emoce se ve mně praly –chvíli vztek, chvíli lítost, chvíli úleva. Říkal jsem si, že to musím překonat. Ale překonat to nešlo. Chodit do práce pro mě bylo úlevou. Četl jsem si naše staré konverzace a viděl v nich, že to dál nemá cenu. Rozum a cit – dva světy, které spolu občas prostě neladí. Chvíli jsem na ni byl naštvaný, jak se ke mně chovala, chvíli zase vzpomínal na hezké momenty, na její smích a na její tělo při milování. Fakt už jsem nevěděl, jak z toho bludného kruhu ven. Nakonec jsem na internetu narazil na pomoc.
Koupil jsem si knihy od Petra Casanovy – a to byla moje první fáze uzdravení. Postupně jsem začal chápat, že za všechna příkoří ve vztazích si vlastně částečně mohu sám.
Že v mém podvědomí stále působí principy z dětství – že musím pomoci kdykoliv, když to kdokoli potřebuje, že se musím přizpůsobit vždy a všude, že musím být dokonalý, jinak mě lidé nebudou mít rádi.
Zjistil jsem, že když dáváme, a nic nedostáváme, není to důkaz lásky ani obětavosti, ale spíš znamení, že je v nás něco, co potřebuje uzdravit. A že takový vztah, kde proudí jen jednostranné dávání, je třeba s pokorou opustit.
A nakonec jsem si uvědomil, že jsem se celý život vlastně neměl rád. Žil jsem pro druhé a na sebe zapomínal. Potlačoval jsem své názory a postoje, jen aby byl klid, nebo jsem o nich pochyboval. A když už toho bylo moc, utekl jsem pryč. Často do hospody, kde jsou všechny problémy na chvíli zapomenuty.
Prvním krokem, abych si začal vážit sám sebe, bylo, že jsem si předělal byt. Věci, které by mi připomínaly Vlastu, jsem nahradil svými, většinou novými. Zjistil jsem, že mě to baví. Stálo to sice víc peněz, než jsem čekal, ale bylo to nutné. Přesadil jsem květiny, které jsme pořídili spolu, a ony začaly vzkvétat. Koupil jsem i nové.
Staré noční stolky jsem nahradil praktičtějšími a hezčími a nešetřil jsem ani na povlečení, které jsem také vyměnil. A tak jsem postupně měnil další a další drobnosti.
Najednou jsem si uvědomil, že tvořím úplně nové prostředí –svoje vlastní. A měl jsem z toho velkou radost. Mám byt podle sebe, ne podle toho, co chce někdo jiný. To byl první a důležitý impuls mého návratu ke šťastnému šaškovi.
Sundal a schoval jsem řetízek od Vlasty a koupil si kožený náramek. To byl můj pomocník. Kdykoliv jsem na něj sáhl, řekl jsem si, že je to moje nová identita, že jsem na cestě ke štěstí. Hlavně ve chvílích, kdy se mi vracely staré vzorce.
Začal jsem se o sebe víc starat a občas jsem se i dokázal ocenit.
Uvědomil jsem si, že je vlastně osvobozující, když mohu dělat, co chci a kdy chci, aniž bych byl někým dirigován nebo hodnocen.
Už jsem si v dáli dovedl představit, že bych mohl být šťastný i sám. A jakmile jsem si to uvědomil, přišly – jak to tak bývá –zkoušky.
Zase na mě přišly myšlenky a stavy, kdy se mi po ní stýskalo. Hlavně tehdy, když jsem s ní musel řešit praktické věci, týkající se společného majetku. Ale i to se mi podařilo překonat.
Dále jsem chtěl pochopit, proč byla ke mně taková, jaká byla. Vzpomněl jsem si, jak vyprávěla o svém dětství. O tom, jak byli ona, její sestra i bratr manipulováni matkou a ovládáni mnohdy cholerickým otcem. Jak je rodiče často stavěli proti sobě a dávali za příklad tu jednoho, tu druhého a nejčastěji někoho úplně cizího.
A tak jsem pochopil, že se u ní rozvinul narcistní rys. Musela i v dospělosti být na piedestalu, jinak by si podle svého vnitřního nastavení nezasloužila lásku. Potřebovala druhé srážet, aby sama mohla být nahoře. Nemohla si přiznat, že něco nezvládne – to by přece znamenalo, že není dokonalá, a tudíž hodna lásky. U lidí s narcistními rysy to tak bývá. Uvědomil jsem si, proč mě tehdy opustila na Stezce Českem a dokončila ji sama. Nemohla dopustit, že by selhala. A mně dávala za vinu, že jsem jí v tom nepomohl, že jsem s ní nešel dál. V tu chvíli se mi vybavilo mnoho dalších příkladů našeho soužití.
Trochu jsem bojoval s tím, jestli jí projevit soucit a empatii a omlouvat její chování. Opravdu jsem ji chvilku litoval, co že to měla za dětství. Ale nakonec jsem si uvědomil, že za její postoje a chování nemohu já. A když si to neuvědomí sama, nemohu s tím nic dělat. Byla a vlastně stále je přerostlým dítětem, které se snaží za každou cenu být dokonalé. A už jsem pochopil proč.
Teď zbývalo pochopit, co se sebou samým. Náhodou (i když jsem přesvědčen, že náhody neexistují) nebo spíše nějakým řízením shůry jsem se dostal ke knize „Přestaň být hodným klukem“.
Už po pár řádcích se mi nahrnuly slzy do očí. Ta kniha mě zasáhla až do morku kostí. Vždyť ten autor měl naprostou pravdu.
Bylo těžké si to přiznat. Rozšířil jsem to pochopení i na všechny své předchozí vztahy. Všechny ty ženy mi nastavovaly zrcadlo tak, abych se změnil. Abych proměnil to, co nesloužilo mé vnitřní duši. Abych pochopil, proč jsem tady na světě, čím mohu přispět společnosti a v čem jsem opravdu dobrý.
Život mi daroval Hedviku a i ostatní ženy jako zrcadlo. A když to nestačilo, nasadil těžký kalibr – Vlastu. A začal jsem si uvědomovat, že se chci změnit – a opravdu se mi to dělo.
A tehdy jsem zjistil, že mám Syndrom Hodného Kluka, pečlivě vypěstovaný v dětství: když budu hodný, když pomůžu všem lidem, třeba i na úkor sebe, když tu budu pro každého, když si všechno nechám líbit a budu se vyhýbat konfliktům, když budu všechno za všechny řešit a skrývat své nedostatky – dostanu lásku. Lidi mě budou mít rádi. A když to takhle nebudu dělat, život mě potrestá a budu sám.
Když jsem to zjistil, byl jsem úplně na dně. Říkal jsem si: „To jsem byl celý život taková bačkora a debil?“
Divím se, že jsem vůbec měl nějaký vztah.
Ten pocit mě úplně ochromil – a opět jsem brečel.
Nejdřív jsem si myslel, že to já sám jsem ženy, s nimiž jsem žil, naučil být takové, jaké byly ony ke mně. A bylo mi z toho smutno celý týden.
Ale pak jsem si uvědomil, že ty principy v nich už byly. Jen jsem si je k sobě přitáhl. Že já i ony – obě strany vztahu – jsme zodpovědní za to, jak se chováme. Že nemohu omlouvat je a zpochybňoat sebe.
Přerod ze starého života do nového nepřišel za den ani za týden. Trvalo to dva a půl měsíce, než jsem cítil, že se ve mně něco opravdu změnilo.
A řekl jsem: DOST.
V tu dobu už jsem uměl vnitřně vyjádřit, že se mám rád – takového, jaký jsem. A svým „DOST“ jsem chtěl říct, že končím se starým principem života.
ODMÍTÁM BÝT SMUTNÝM ŠAŠKEM.
Svůj život jsem si v těch několika týdnech prošel celý.
Řekl jsem si, že jsem vlastně byl opravdu silný – a všechno to ustál.
Ocenil jsem se. Ocenil jsem se opravdově, nikoli na efekt.
SMUTNÝ ŠAŠEK PŘESTAL BÝT SMUTNÝ.