Rok 1815 – Anglie, panství Rosehaven Manor
Kapitola 1 – Skleník vzpomínek
Dům rodiny Wintersových — Rosehaven Manor — stál na mírném návrší a nabízel výhled na rozsáhlé zahrady, jezírko uprostřed panství a skleník plný vzácných rostlin. Rodina zde žila už po dvě generace. Tento dům koupila Amélie Wintersová, matka muže, který nyní vlastnil tenhle nádherný dům. Bydlel tady se svou manželkou a třemi dětmi.
Dvoupatrový kamenný dům měl bílou omítku a šedou střechu z tašek, přední veranda byla zdobena elegantními sloupy a malé balkony nabízely pohled do zahrady. Velká okna lemovaná tmavými rámy odhalovala salón s krbem, jídelnu, knihovnu plnou starých svazků a kuchyni s měděnými hrnci.
Zahrada byla rozdělena do několika částí – růžový sad, bylinková zahrádka, ovocné stromy, malé jezírko s moly, altánek a skleník. Lesík a cestičky nabízely úkryt pro hry a procházky, a hospodářské budovy, stáje a sklady celkovou atmosféru venkovského panství.
Na verandě stála Lady Catherine Wintersová, vedle ní její manžel Edward. Byla připravená k obědu, její tmavé šaty dokonale upravené, a pohled upřený do zahrady vyzařoval přísnost, kterou nikdo nepřehlédl.
„Rose,“ pronesla klidně, ale chladně, „oběd se nebude odkládat. Najděte je.“
„Ano, mylady,“ odpověděla služka a vydala se po cestičkách kolem jezírka.
Edward stál klidně vedle Catherine a sledoval zahradu z verandy s jemným úsměvem. Věděl, že Ariana tráví hodiny ve skleníku, pečuje o bílé růže babičky Amélie.
„Lady Ariano, lady Viktorie!“ volala mladá služka Rose a nervózně se rozhlížela po rozlehlé zahradě. Slunce právě překračovalo nejvyšší bod na obloze a kuchařka netrpělivě bouchala pokličkami v kuchyni. Služka už prohledala celý dům, ale po děvčatech ani stopy. Teď obcházela cestičky, volala jejich jména na všechny strany, ale žádná odpověď se neozvala.
Bylo to pro ni už skoro běžné dvojčata Ariana a Viktorie často mizela do svých světů, zcela odlišných, jako by ani nepocházela ze stejné krve.
Ačkoliv se narodily jen deset minut od sebe, byly naprostým opakem.
Desetiletá Ariana měla světlé, mírně vlnité vlasy, které se jí zlobivě kroutily kolem obličeje, a oči zelené jako smaragdy byla věrnou kopií svého otce. Její sestra Viktorie měla naopak havraní, rovné vlasy, světlejší pokožku a oči modré jako letní obloha přesná podoba matky
„Kde jen zase ty dvě mohou být?“ zamumlala služka a znovu se rozhlédla.
Jako první objevila Viktorii. Seděla na lavičce v altánku a v klíně měla otevřený skicář. Její drobná ruka vedla tužku jemnými tahy po papíře, kreslila drobného ptáčka, který se právě usadil na větvi šípku nedaleko. Byla tak zabraná do práce, že si ani nevšimla přibližujících se kroků. Ptáček však zpozorněl, švihl křídly a zmizel ve výšinách.
„A tak tady jste, lady Viktorie,“ povzdechla si služka Rose. „Konečně jsem vás našla. Už je čas na oběd. Kde je vaše sestra?“
„Tam,“ ukázala Viktorie prstem. Služka se podívala směrem, který jí naznačila. „To mě mohlo hned napadnout,“ zamumlala pro sebe a vydala se tiše k rozlehlému skleníku na konci zahrady.
Byl to zvláštní, tichý kout. Skleník nebyl jen stavbou ze skla a kovu – byl to živoucí svět, dům vzpomínek, vůní a babiččina odkazu. Ariana ho milovala celým srdcem. Právě tady trávila celé dny se svou babičkou Amélií, kterou zbožňovala.
Babička jí ukazovala, jak pečovat o květiny i léčivé bylinky, učila ji, jak rozpoznat tymián od mateřídoušky, jak zastřihnout levanduli, aby dlouho voněla, a jak mluvit s růžemi, aby nekvetly ze strachu, ale z radosti.
„Květiny cítí, když je máš ráda,“ říkávala jí babička, když spolu seděly v rohu skleníku mezi květináči.
Ariana si vzpomínala na jejich poslední rozhovor.
Pokoj byl tichý. Z otevřeného okna proudil dovnitř chladnější vzduch a nesl s sebou vůni levandule ze skleníku. Záclony se lehce pohupovaly a světlo dopadalo na bledé tváře všech přítomných –
Amélie ležela na posteli, kolem ní stáli Edward, Catherine a děti.
Amélie pokynula rukou a jemně zavolala: „Ariano, pojď ke mně.“
Ariana přistoupila opatrně, srdce jí bilo rychle. Když složila ruce do dlaní babičky, pocítila jejich
lehkost a chlad, ale zároveň neuvěřitelnou něhu.
„Já vím, že se o skleník postaráš,“ zašeptala tiše. „O mé květiny… o růže.“
Ariana přikývla, ale hrdlo měla sevřené tak, že nedokázala promluvit.
„Pak budu moci v klidu odejít domů,“ dodala babička s téměř neznatelným úsměvem. „Na druhý břeh.“
Její prsty se pomalu uvolnily. Dech zeslábl, až se vytratil docela.
Ariana zůstala sedět a držela její ruku ještě dlouho poté, co místnost naplnilo ticho po tváři ji stékali slzy.
Venku se tehdy zvedl vítr.
Holčička několik dní nejedla, s nikým nemluvila. Ale pak se jí zdál sen babička v něm stála mezi bílými růžemi a usmívala se: „Nezapomeň na svůj slib, děvčátko. Květiny tě potřebují.“
Od té noci se Ariana změnila. Skleník se stal jejím královstvím.
Skleník stál na kraji zadní části zahrady, schovaný za vysokým živým plotem, téměř jako tajemství. Byl postaven z čirého skla s elegantními kovovými rámy, které už pokrývala zelená patina času. Uvnitř panovalo vlhké, teplé ticho, které přerušovalo jen jemné kapání vody z květináčů a šumění listů při každém závanu větru, co pronikl škvírou mezi dveřmi.
Byl rozdělen do několika záhonových uliček, lemovaných hliněnými cestičkami. Na levé straně rostly vysoké bílé lilie, jejichž těžké květy se skláněly k zemi a šířily omamnou, téměř svatební vůni. Vedle nich se v pestrobarevném chumlu tyčily ostružinové kosatce, fialové, vínové a temně modré, jako noční obloha. U zdi se plazily muškáty a hortenzie, jejichž květenství připomínalo nadýchané polštářky.
Na pravé straně bylo vše jinak. Ariana si tu vysadila záhon levandule, která voněla jako babiččina komora. Uprostřed mezi nimi vyčuhovaly pivoňky, plné a bujné, v odstínech růžové a smetanové. Dál byly i měsíčky – zářivě oranžové a veselé, vždy obrácené ke slunci, a sedmikrásky, které tam snad rostly samy od sebe, protože je nikdy neměla to srdce vytrhnout jako plevel.
Ale její největší pýcha rostla na samém konci skleníku – v dřevěném záhonku s jemně vlhkou hlínou. Růže. Ne ledajaké, ale bílé růže, vzácný druh, který si Ariana hýčkala. Pečlivě je vysazovala, obklopovala je hliněnými opěrami a mluvila na ně. Každá měla své jméno.
Mezi růžemi byly i jiné – starorůžové anglické růže, které voněly po malinách, a červené čajové růže, co kvetly později, ale zato dlouho.
A právě u těch bílých růží ji služka našla. Na sobě měla tmavorůžové šatičky, které teď byly celé ušpiněné od hlíny. Opět něco sázela nebo spíš přesazovala. Ruce měla černé až po zápěstí, a když se naklonila blíž, aby zatlačila kořen do země, trn růže ji píchl do prstu.
„Au,“ sykla tiše a rychle ucukla.
Služka stála chvíli v šoku. Malá Ariana – špinavá, z prstu ji kapala krev, bláto na tváři, vlasy rozcuchané… a kolem ní krása jako z pohádky.
„Lady Ariano! Co to tady zase vyvádíte?“ zvolala znepokojeně.
Za ní už mezitím stála Viktorie, tiše, se skicářem pod paží, a sledovala scénu s lehkým úsměvem.
„Jenom se podívejte na ty šaty! Byly úplně nové! A vaše tvář,“ zlobila se služka, ač v jejím tónu bylo víc zoufalství než hněvu.
Ariana zvedla hlavu. Její smaragdové oči se zaleskly v paprsku slunce, který pronikl sklem.
„Co se stalo s mou tváří?“ zeptala se, když služka zhíkla nad šmouhou na jejím čele.
„Jsi špinavá jako prasátko!“ vyprskla Viktorie smíchem. „Máma se bude zlobit.“
Ariana se podívala dolů na své šaty. „Ajaj… tohle byly už třetí tento měsíc,“ zamumlala provinile.
„Rose, pomůžeš mi je vyčistit?“ zaprosila prosebným tónem ke služce.
„Pokusím se, mylady, co mám s vámi dělat,“ odpověděla služka s povzdechem. „Ale teď pojďte rychle domů, než vás takhle uvidí vaše matka.“
Obě dívky přikývly a zamířily spolu s ní ke dveřím.
„Abych ty šaty vyčistila, budu potřebovat kouzelnou hůlku,“ pomyslela si služka v duchu.
Lady Catherine Wintersová nebyla zlou matkou jen si zakládala na pořádku. Podle ní měla pravá
lady být vždy čistá, uhlazená, chodit včas a mluvit přiměřeně. A přestože milovala obě své dcery, Ariana jí často dělala starosti. Na rozdíl od bratra, dědice a budoucího lorda, který se choval dle očekávání, byla Ariana divoká. Nepřipomínala šlechtickou dceru – spíš lesní vílu.
Ale možná právě proto byla tak výjimečná.
Kapitola 2- Pod jednou střechou
Lady Catherine Wintersová měla dlouhé tmavé vlasy, které se leskli jako hedvábí, a jasné modré oči, v nichž se odráží její přísný a pozorný pohled. Je velmi přísná, dbá na disciplínu a pořádek, a její život je veden pevně stanovenými pravidly.
Potrpí si na etiketu a slušné chování, očekává od ostatních, že budou dodržovat společenské zvyklosti a pravidla. Má ráda dochvilnost a preciznost, a máloco unikne její bdělé pozornosti.
Přestože může působit chladně, její přísnost vychází z touhy udržet rodinu v pořádku a chránit ji.
Nesnášela zpoždění podle ní každé vybočení z rytmu narušovalo morálku a důstojnost rodiny. A právě teď, když hodiny ve vstupní hale odbíjely třináctou, ještě stále chyběly dvě malé dámy.
V domě Wintersových vládl přísný řád – všichni museli být v jídelně přesně ve stanovený čas.
Kuchařka servírovala obědy vždy ve dvanáct hodin a třicet minut. Dvojčata Ariana a Viki však k obědu chodila vždy pozdě, zatímco jejich o pět let starší bratr Jared přicházel přesně.
Když služka konečně dovedla děvčata zpět do domu, Ariana rychle vyběhla po schodech do svého pokoje, aby se před obědem upravila.
Arianin pokoj byl menší než ten Viktoriin, ale útulný a plný tichého kouzla. Police lemovaly stěny a byly zaplněné knihami o bylinkách, květinách a starých zahradnických metodách. Vzduch voněl po sušené levanduli a něčem, co připomínalo teplý letní déšť.
Ariana si pečlivě umyla ruce v umyvadle z jemného porcelánu, které stálo na vyřezávaném stolku kousek od dveří. Pomalu a důkladně vyčistila nehty, i když pod jedním jí zůstala sotva viditelná čárka hlíny – tichá připomínka jejího úniku mezi růže.
Vlasy si rozčesala kartáčem s perleťovou rukojetí, který kdysi patřil babičce Amélii. Bylo v tom něco uklidňujícího – rytmus tahu, zvuk štětin, dotek paměti. Nakonec si vlasy stáhla do jednoduchého copu, jak to dělala babička.
Ze skříně vytáhla světlemodré šaty s drobnými kvítky vyšitými podél lemu. Nebyly formální, ale čisté, voňavé a jemné. Když se naposledy prohlédla v oválném zrcadle nad komodou, vypadala opět jako mladá lady. Ale v očích jí zůstalo cosi neklidného. Byla to pořád ta stejná dívka, která před chvílí klečela mezi bílými růžemi. Jen teď měla čistší ruce.
Pak se zhluboka nadechla a pomalu vyšla ze svého pokoje. Viki už na ni čekala za dveřmi.
„No to teda trvalo, konečně jsi hotová. Myslela jsem, že tady čekáním vystojím jámu!“ řekla mírně naštvaně její sestra Viki.
Ariana jen tiše řekla: „Promiň.“ Když spolu sestupovaly po schodech, uviděly, že jejich bratr Jared už čeká před jídelnou a napjatě sleduje velké hodiny stojící nedaleko.
Jaredovi bylo patnáct let, měl světlé vlasy a smaragdově zelené oči. Byl vysoký mladý muž s výraznou přítomností a aristokratickým půvabem.
Jako jediný dědic majetku Wintersových nesl nejen privilegia, ale i velkou odpovědnost.
Byl velmi disciplinovaný a vždy dodržoval pravidla společnosti. Byl vždy upravený, jeho oblečení bylo pečlivě vybrané a jeho chování dokonale odpovídalo společenským normám. Z jeho vystupování vyzařovalo sebevědomí a noblesa.
Stál rovný jako pravítko, se složenýma rukama za zády, v tmavém obleku bez jediného záhybu –dokonalý mladý džentlmen.
Vedle Jareda stál otec, Edward Winters – muž se světle blond vlasy a smaragdově zelenýma očima, které odrážely jeho bystrou mysl a rozhodnost.
Byl obecně přísný, podobně jako jeho manželka
Catherine, a dbal na pořádek, disciplínu a dodržování zásad. Ale pokud šlo o jeho dcery, Arianu a Viktorii, zůstával jemnější a shovívavý –pro ně měl vždycky trpělivost a radost z jejich malých dobrodružství, což jeho manželku často rozčilovalo. Edward byl úspěšný obchodník, což ho často odvádělo z domova – trávil čas v Londýně nebo na obchodních cestách v zahraničí. Přesto jeho přísnost nebyla jen o disciplíně: měl silný smysl pro zodpovědnost vůči rodině a snažil se zajistit bezpečnost i prosperitu Wintersových.
Lord Winters tiše přešlapoval u dveří jídelny a přísně je pozoroval, jako by každou chvíli
očekával, že se dvojčata konečně objeví. Konečně se dočkal – obě děvčata právě scházela dolů po schodech.
Když prošli kolem bratra, ten se k nim naklonil a tiše zašeptal, tak aby ho slyšely jen ony dvě: „Máma se bude zlobit,“ zašeptal Jared, když míjely práh jídelny.
„Já vím,“ špitla Ariana a nervózně si uhladila záhyby šatů.
Lady Catherine Wintersová seděla u čela stolu, štíhlá a nehybná jako socha. Její tmavé vlasy byly pečlivě upravené do hladkého uzlu, který se ani nehnul, když zvedla pohled od ubrousku. Její manžel Edward seděl na židli vedle ni.
„Ariano jdete pozdě,“ pronesla tiše lady Catherine.
„Omlouvám se, mami,“ pípla Ariana.
Viktorie se mezitím tiše posadila ke stolu a otevřela ubrousek, aby si pečlivě upravila příbor.
Lady Catherine, jejímž orlím zrakem nic neuniklo, si okamžitě všimla malého flíčku od uhlí na Viktoriině sukni.
„Viktorie, co je to za špínu na těch šatech?“ Lady Catherine zvedla obočí a její hlas zněl přísněji než obvykle.
„Kreslila jsem si, mami,“ řekla klidně. „Ten ptáček, co má rád šípky, se mi dneska krásně ukázal. Nechtěla jsem ho vyplašit.“
Lady Catherine si povzdychla a mávla rukou.
„Ach, ptáček. To je aspoň činnost hodná mladé dámy.
A co tebe zdrželo od oběda, Ariano?“ chtěla vědět
lady Wintersová, když na ni upřela pohled plný očekávání.
Ariana ztuhla nehybně s lžičkou v ruce. Věděla, že pravdu nesmí říct celou. Ale nechtěla ani lhát.
„Byla jsem... ve skleníku, mami,“ řekla tiše.
Než však stihla pokračovat, vložila se do rozhovoru služka Rose, která stála v rohu místnosti. „Lady Ariana jen... šla navštívit růže,“ řekla jemně.
Lady Catherine k ní otočila hlavu. Její pohled byl klidný, ale pronikavý.
„Růže,“ zopakovala tiše. „Samozřejmě.“ Pak se pomalu obrátila zpět k Arianě, která jako by ani nedýchala.
Lady Catherine se odmlčela a její oči zůstaly upřené na dceru. „Růže,“ zopakovala potichu a v jejím hlase byl zvláštní tón – možná lítost, možná vzpomínka.
Edward se při zmínce o růžích mírně usmál. Nikdo u stolu se neodvážil mluvit. Kuchařka přinesla první chod – hráškový krém a čerstvě upečené bulky. Jared se pustil do jídla s dokonalými způsoby, jak se na budoucího lorda slušelo. Viktorie jedla pomalu, přemýšlivě, a přitom pozorovala sluneční paprsek, který se odrazil od talíře a prošel starým skleněným oknem, osvítil kamennou podlahu a koberce ve velké síni.
Ariana jen míchala polévku lžící, hlavu sklopenou, tváře ještě zarůžovělé studem.
Po jídle měli děti odejít do svých pokojů na chvíli klidu – každé odpoledne bylo vyhrazeno „času ticha“, jak to nazývala lady Catherine. Děti si měly číst, psát dopisy, nebo se věnovat klidnému tvoření. Ale ten den Ariana nešla do svého pokoje.
Když ostatní stoupali po schodech, ona zabočila tiše zpět do chodby, kde visely staré obrazy předků.
Zastavila se před jedním jediným – portrétem babičky Amélie. Visel trochu stranou, ne tak důstojně jako portréty ostatních. Ale byl jiný.
Babička se na něm usmívala. Ne studeně, jako mnozí na olejomalbách, ale srdečně. Vlasy měla spletené do copu a v rukou držela růži – právě tu bílou, kterou teď Ariana opatrovala.
„Pomoz mi, babi,“ zašeptala Ariana. „Já se snažím. Ale někdy mám pocit, že sem nepatřím.“
Obraz se samozřejmě nepohnul. Ale cosi v tichu chodby jí připomnělo tu starou známou vůni –vůni sušené levandule a růžového čaje.
Možná to byla jen vzpomínka. A možná taky ne.
Ariana chvíli stála u portrétu a dívala se babičce do očí, jako by z něj mohla vyčíst odpověď. Ale pak si vzpomněla na to, co jí vždycky říkávala: „Když se necítíš dobře ve své kůži, změň to, co můžeš — třeba jen stužku ve vlasech.“
Přemýšlela o tom, jak moc jí babička chybí. Jak moc by si přála najít něco, co jí po ní zbylo víc než jen květiny. Slovo. Dopis. Tajemství.