Věnováno především
Ivaně
k jejím narozeninám a k Vánocům, jak jsem jí slíbil. Ale také za:
její existenci. Za její silné nervy. Za její víru i náklonnost. Ale taky za její faleš, neupřímnost, pohrdání mnou. Za to, že umí tvrdě bojovat, i za to, že takto nějakou dobu bojovala i za mne a pro mne.
Děkuju ti, že jsi byla součástí mého života, a doufám, že jsi mi odpustila. Já tobě ano.
Věnováno také
„J. C.“ Jose Castillo – Nicaragua Mému anděli. Mému brnění. Mému zpovědníkovi.
Mé síle. Mému tlumočníkovi. Mému bratrovi.
Mému příteli.
Neskutečné poděkování také:
My brother „Eddie“ Edivaldo Oliveira Da Rocha – Brazílie
Jerry Boucher – Kanada
Henry „Jindra“ Cerna – Salvador
John A. Duck, jr. Immigration judge a Jana Conte, tobě velice děkuji za ilustrace.
Byl říjen 2004, tehdy jsem se rozhodl odletět na čas do USA přivydělat si a zmizet na chvíli ze zdejšího nepříjemna. K tomuto rozhodnutí mi pomohlo i doporučení mého dlouholetého kamaráda Otty, který tam strávil nějaký čas a měl tam ještě kontakty. V USA jsem už byl, v roce 1995, na měsíc na dovolené. Takže jsem se těšil. V listopadu jsem odletěl. Za tři dny jsem už pracoval. Virginie. Původně jsem měl v plánu odletět i se svou tehdejší přítelkyní Petrou, ale ta to nakonec vzdala. Byla zadaná a měla strach.
Začátky nebyly jednoduché. Práce přes noc, sedm dní v týdnu. A být sám. Přesněji řečeno bez partnerky, jelikož na baráku člověk sám nebyl, a to bylo taky nepříjemné. Žádné soukromí, neustále chlastající a vyřvávající čeští spolubydlící. Dny trávené na internetu na seznamkách, abych měl alespoň nějaký pocit normality a kontaktu. No a na jedné jsem poznal i Ivanu. Holku z jižní Moravy. Za pár měsíců už jsem se chystal jet pro ni na Dullesovo letiště. Předtím jsem měl na návštěvě ještě jednu paní, Naďu, ale ta byla v USA jen na dovolené a strávila se mnou asi čtrnáct dnů.
S Ivanou to bylo fajn, byl jsem rád, že je se mnou. Do jisté doby. Než mi začalo pomalu docházet, že jsem vlastně jen počáteční bod v jejím plánu uchytit se tady. A to by šlo jen s nějakým Američanem. Po třech létech a stále častějších neshodách s ní jsem se sebral a odstěhoval se, změnil práci. Ale bylo to jen kousek. Maryland. Navštěvovala mne. Přestože v tu dobu už dováděla se ženatým Portorikáncem. Odstěhoval jsem se na Floridu. Pořád jsme byli v kontaktu, buď telefonickém, nebo přes Skype. Měl jsem ji stále rád. Ale nechtěl jsem se řítit někam do propasti.
Opět seznamky a komunikace. Nechtěl jsem být sám a snažil se ji vytěsnit ze svého života. Jednou už jsem jí prásknul i s tím telefonem. Stejně mne nakonec ukecala. S Portorikáncem to neviděla perspektivně. Ukecala mne dokonce i k tomu, že jsem pro ni do Virginie zajel. Tisíc mil. Zajel, naložil, odvezl. Dva tisíce mil v jednom tahu, což je tři tisíce dvě stě kilometrů. Hromady slibů a ujišťování. Byl jsem šťastný, že je se mnou. Pronajali jsme si barák sami pro sebe. Vydrželo to asi rok. Pak jsme už spali každý ve své ložnici. Po dalších asi dvou létech tohoto spolužití jsem se zase rozhodl přestěhovat a změnit práci. Pomohlo mi k tomu seznámení s Čechem, který v USA už žil dlouho. Měl svou firmu a dost práce. Měl jsem dělat u něj. Danny. Dostal v té době i americké občanství. Ovšem Ivana mne opět ukecala, ať se nestěhuji, že jsem pro ni více než rodina a že beze mne nechce být. Dal jsem si týden na rozmyšlenou, a to i přesto, že už v tu dobu koketovala se svým současným americkým manželem. A po týdnu jsem souhlasil. Bylo to v pátek. Vzal jsem ji odpoledne ven, že jí něco malého koupím a půjdeme si dát panáčka na oslavu. Byl jsem zase šťastný jako puberťák. Tak moc, že těch panáků bylo mnohem více. A Ford Expedition před barem. I když to z baru bylo domů autem asi minutu, měl jsem po chvíli doprovod. Policejní. A tím začalo „Peklo po velkém pátku“. Bylo 12. srpna 2012.
V noci toho dne jsem už spal v okresní věznici, a z poslední věznice jsem vyšel až 16. února 2013.
Psal jsem, jelikož jsem se cítil sám, potřeboval jsem zabít čas a nějak se vypovídat. Psal jsem skoro každý den a skoro vše, co mne napadlo, co jsem cítil a zažil.
Text je takový, jak jsem tehdy vše prožíval.
17. 10. 2012
Středa odpoledne. Takže energie. Energie, jediná energie, jejíž jsme všichni součástí. Je a funguje tak, jak má. Vzájemně se doplňuje. Pokud si o to nějaká její část řekne. To ale musí ta část věřit, že je jen její součástí. V pondělí v noci jsem říkal, co chci. Chtěl jsem doplnit to, co potřebuju. Měl jsem pocit, že jsem ztratil vše. Včera byl kritický den. Žádná odezva, naopak, vypadá to ještě hůře. Dnes je situace zcela jiná. Aspoň tak to vypadá. Ale ta má malinká naděje a víra, schovaná a dušená někde v koutě, hodně vyrostla. A jako by se vysvobodila, vyrostla ještě více před chvílí.
Asi bych měl napsat, co vše se konkrétně událo. Kontakt s právničkou v pátek, předán jí kontakt na Ivanu. Velká naděje pro mne. Pak čekání na neděli, až zavolám Ivce. Ale po dvoudenním nezdaru dovolat se jí a ztráty Dannyho jsem spadnul více než na dno. Taky jsem do toho započítal, že Ivana nebrala telefon ani právničce. Co chci.
Usnul jsem asi ve dvě a vzbudilo mne, když budili lidi k soudu. Myslím, že i mé sny tomu pomohly. Černé sny. Pak už jen přemítání v černých myšlenkách. Po snídani čekání na volání právničce, jelikož můj komunikátor s ní se včera vrátil od soudu moc pozdě a už jsme se jí nedovolali, což přidalo polínka do ohně mé deprese a černého myšlení.
V deset dopoledne rozhovor s právničkou a po jeho přeložení do angličtiny ze španělštiny mi to k depresi a temnotě ještě přidalo. Než jsem si srovnal vše, co říkala, a uvědomil si i detaily, měl jsem v hlavě jen jedno: dokud nebude zaplacený můj bond, budu tady tvrdnout. A tu částku sedm tisíc pět set dolarů neza-
platil nikdo. To ve mně převládalo. Pak se draly na povrch postupně i jiné věci z toho, co říkala. Imigrační nemá zájem na mé deportaci, právnička mi může, či může zkusit, získat i rok legálního pobytu se vším potřebným. Pak to může být další a další rok. Jen se musí zaplatit ten bond.
Pak další důležitá věc. Ivana, či spíše někdo od ní, volal právničce. A že mám zavolat Ivaně. Což bylo obrovským skokem nahoru při mém rozhodnutí ji tento týden neobtěžovat. Či se o to alespoň pokusit. Tak jsem to zkusil. Napoprvé nic. Tak jsem toho začal litovat. Ale po dalším ujištění, že právnička s Ivanou mluvila, jsem to po několika minutách zkusil znova. A vzala to. A byl to dobrý, konkrétní rozhovor. Bez křiku a nadávek, jen s jedním vysvětlením špatně podaného vzkazu.
Takže shrnutí. Právnička doporučuje jít k soudu bez ní s tím, že nemám ani na právníka a ani na bond, a pokusit se ten bond u soudu snížit. Pak zaplatit právničku, která se o mne postará. Ivana se pokusí prodat mé auto, aby byly peníze na bond. A právnička bude chtít patnáct set dolarů. Ivce mám zavolat v pátek ráno. A hlavně mi Ivka řekla, tohle si pamatuj, nikdo, nikdo, nikdo se k tobě neotočil zády, nikdo. To pro mne byla obrovská vzpruha. Taky lidi tady se ke mně více obracejí. Sami mi dávají něco, co bodne. I proto, že jsem rozdal více než dost cigaretových papírků.
Dnes jsem požádal Torrese, jestli by mi koupil jeden balíček papírků, jelikož jsem zjistil, že k tabáku se teď dostanu snadněji. No, koupil mi ho on a ještě další člověk, kterému jsem neříkal vůbec nic, a ještě mi nabídnul, že si od něj můžu vzít kafe, kdykoliv budu chtít. Brazilec mi říká pořád, take it easy, zbav se stre-
su, ten ti nepomůže, jen uškodí. Zbavíš se stresu, přinese ti to jen dobré. Má pravdu. A taky mi říká, řekni si Bohu, co chceš, dostaneš to. Asi má pravdu i v tomto. Proto jsem psal a píšu o energii. Někteří jí říkají Bůh. Já v tomto oslovení vidím někoho konkrétního, proto říkám energie. Teď jsem dostal od dvou lidí tabák tak na dva, možná tři dny. A ještě polévku. Půl deváté večer. Celkem dobrý. Pokoušejí se o mne stresové chvilky, ale snažím se jim bránit. Na to, že mám zítra dopoledne soud, celkem dobrý.
24. 12. 2012
Právě jsem se vrátil z Hradu. Ne, z večeře. Pro mne štědrovečerní. Stalo se tam něco, co jsem tady ještě nezažil. Lidi hromadně odcházeli bez jídla. Snad většina. Prošli kolem okýnka a šli zpět na unit. Už vizuálně bylo to jídlo odporné. Kolečko salámu, bramborová kaše, něco jako rozvařená brokolice a puding. Mé kolečko salámu bylo napůl zelené, a navíc jakoby připečené. Kaše z vody bez chuti. Kousek jsem snědl a zbytek odnesl. Dokonce i chlápci z ostrahy v jídelně byli šokováni tím, jak toto lidi hromadně odmítli požít. Hned se jeden chopil vysílačky a pak se vydal za tou hromadou lidí. Před unitem s nimi diskutoval. Říkal, že to chápe, že oni s tím nic neudělají a že mají všichni napsat stížnost na ICE.
Pořád myslím na Ivanu. Je mi zle z toho jídla i z toho, co mi provedla. Z toho ale mnohem, mnohem více. Sežral bych i hovno, kdybych se v ní pletl. Ale vím, že to hovno žrát nebudu muset. Zkusím si teď zdřím-
nout, ale tuším, že se mi to dnes, stejně jako celý minulý týden, nepovede. Těším se na večer a noc. Na domino, jiné myšlenky a na to, že končí další zkurvený den. Jen se oholím a pak sprchu. Venku je teploučko, uvnitř zima.
1. 1. 2013
Úterý. Nový rok. 2013. V TV přenos z Acapulca z Mexika. Hispánci blbnou jak pominutí. Happy New year, Jiříku. Happy New year, Ivanko. Posílám ti polibek. Buď šťastná. Zase mi lezou slzy.
Teď je pár minut před večeří. Začátek Nového roku jsem prožil nečekaně příjemně. Napřed jsem se vybulil, povídal si s Ivankou. Kolem jedné jsem začal chodit. Tam a zpět. Byl jsem pozván na cigáro od lidí, kteří mi nejsou sympatičtí. Jeden z nich mi minule koupil tabák. Zakecal jsem se s někým jiným. Mladým klukem. Vizuálně metalista. To je v téhle komunitě extrém. Před časem se stalo, že jeden byl dotázán na rockovou muziku a odpověděl, že to v životě neslyšel. Ten vizuálně metalista mi je odporný svým chováním. Po klasické debatě o tom, co kdo a jak jsem se ho zeptal, jakou muziku poslouchá. Nedalo mi to. Odpověděl metal. Včetně klasické rockové muziky. Kecali jsme o muzice, kapelách, songách. Řekl jsem mu, že v TV je kanál s klasickou rockovou muzikou. Řekl jsem mu číslo kanálu. Šel pro dálkáč a přepnul to na daný kanál. VH1 Classic. A už jsme u toho zůstali. Metalová osmdesátá léta. Bylo to fajn. Koukali jsme, poslouchali, kecali. Do postele jsem šel
před pátou ráno. Skoro až do večeře jsem spal vyjma jídla a ráno jsem měl úklid. Zametal jsem. Ale teď už je zase nálada nedobrá. A bude hůř. Definitiva se neodvratně blíží. Pondělní soud. Pak další dva týdny a čekání na ten okamžik.