Ve světě lesa je zrak slabý sluha. Poslouchej a dozvíš se víc. Vše promlouvá – i to, co mlčí. rada lovce
Hlasy, které neslyšíme
Ema seděla na prahu domu, zahalená do pláště a v rukou svírala horkou misku s vývarem. Foukala a sledovala, jak se vůně rozmarýnu mísí s mlhou rána. Ruce měla stále ovázané, ale tepání bolesti utichalo. Zahýbala prsty – cítila, jak se jí natahuje kůže.
Dnešní ráno bylo prosyceno změnou. Každá část jejího těla byla napjatá očekáváním a vzrušením. Slunce probleskovalo mlhou, každou minutou sílilo a opar řídl. Rosa ještě nezmizela, jen se nenápadně třpytila na listech.
Toulala se ve vzpomínkách – k večeru, k Alexovým slovům, když jí slíbil, že ji vezme do lesa. Ukázat jí svůj svět lovce. Místo, kde by oba mohli znovu nabrat sílu.
Za Emou vyšel Alex s tlumoky v ruce, luk měl přehozený přes rameno. Tmavý plášť mu splýval s barvou vlasů, jako by ho les už přijal mezi sebe.
Postavil tlumok vedle ní.
„Dobré ráno,“ zamumlal. Dlouze zívl a setřel si slzu.
Kapitola
„Tobě také. Nezapomněl jsi na nic?“ Od vývaru ani nevzhlédla, na to jí příliš chutnal.
„Chceš si projít seznam?“ Protáhl se, až mu zapraskala záda.
Nabrala si a polkla. „Vodu a jídlo máme? Nerada bych umřela hlady hned po cestě.“
Alex se zasmál. „To nám nehrozí. Lesy nabízejí spoustu potravy a vodu najdeme také.“
„To ti nevadí lovit malé srnky?“
Posadil se vedle ní a ramenem do ní šťouchl. „A tobě?“
Nechápavě na něj zírala. Podívala se na vývar a pak na Alexe. Stáhla obočí a odsunula misku stranou.
Zasmál se. „Měla bys to dojíst, nebo umřel zbytečně.“
Zkontroloval obsah tlumoku a ten menší jí přisunul téměř až pod nos.
„Snad sis nemyslela, že všechno ponesu já. Byliny, masti a obvazy jsou stejně pro tebe.“
Převzala si ho. „Děkuju.“
„Co tvoje ruce? Nemám ti pomoct?“
Zahýbala s nimi ještě jednou. Tlak kůže se nezmírnil, ale bolest ano.
„Už je to lepší.“
Havran vyletěl z domu, souhlasně zakrákal a vydal se k lesu.
Přehodili si tlumoky, utáhli popruhy a tiše vykročili, bok po boku vstříc lesu a dobrodružství.
Jejich nohy se nořily do vysoké trávy. Připadalo jim to, jako by se brodili zeleným jezerem.
Alex se zastavil. Sáhl si k pasu.
„Sakra.“ Sundal si tlumok a zanořil ruce do jeho obsahu. Přehraboval se v něm a na jeho čele se začínala objevovat vráska. Nakonec se spojila v jednu rozbouřenou vlnku.
„O tomhle jsem přesně mluvila. Měl jsi to zkontrolovat.“ Přenesla váhu z jedné nohy na druhou. „Alexi…“ povzdechla si a zakroutila hlavou.
„Já vím… Zapomněl jsem si brašnu s křesadlem a uhlíkem.“
Výmluvně se na ni podíval.
Nadzvedla obočí. „Bez toho můžeš leda žvýkat bobule.“ Zacukal jí koutek. „Jen jdi, já tu počkám…“
Než to stačila doříct, už viděla jen Alexova široká záda. Sundala si tlumok. Jeho vahou jí brněla ramena a tuhla záda. Zvedla obličej a zavřela oči. V ten moment bylo slyšet jen vlastní dýchání a kapky rosy stékající po listech. Šelest trávy ohýbající se pod dotekem větru. Jen ticho narušil nepřirozený zvuk dopadajících kopyt. Otočila hlavu za zvukem a otevřela oči. Zprvu se vynořila jedna postava a hned za ní druhá. Neřítili se, ale pluli mlhou. A přesto byla každá rána kopyta hřměním.
Nevěděla, co dřív. Utéct nebo se schovat? Tělo rozhodlo za ni. Ztuhlo a nepohnula se. Stála sama, napospas cizincům. Jediné, co stihla, byl letmý pohled směrem k domovu.
„Alexi….“
Jejich pláště se blyštěly, odrážely slunce a oslepovaly. Na hrudníku se jim pyšnil znak Soláru – slunce tonoucí v plamenech, uzavřené kruhem z řetězu.
Polkla. Vzpomněla si na slova Heleny: „Průvodci Jitra. Přicházejí ve jménu víry v boha Soliuse.“ Panika jí stáhla hrdlo. Sípavě se nadechla a víc nedokázala.
Prach ji udeřil do obličeje. Nedovolila si zakašlat. Zdusila to. Netoužila jim dát jedinou záminku k podezíravosti. Až když se vír suché hlíny rozvířil, spatřila dva koně, kteří nervózně pohazovali hlavami a stříhali ušima. Jezdci se naklonili a prohlíželi si ji – beze slov. Netrpěliví koně tancovali na místě, dokud jim jejich páni ostře nepřitáhli otěže. Jeden z koní stěží unesl svého jezdce, hřbet se prohýbal pod jeho tíhou. Druhý kůň poulil oči strachem. Nesnesl svého jezdce na hřbetě. Neustále ohýbal krk ve snaze ho kousnout, ale nikdy k tomu nedostal příležitost. Byl držen zkrátka, udidlo se mu zařezávalo do tlamy.
Kůň bolestivě zaryčel. Ema nevědomky přesunula ruku na hrdlo. Chladná kapka potu jí stékala po páteři a jazyk se jí přilepil na patro. „Dýchej holka. Dýchej zhluboka. Nemáš se čeho bát.“ Otřela si vlhkou dlaň do tuniky.
Koutkem oka se podívala po bratrovi. Nikde ho neviděla. Chvíle se protáhla do mučivého okamžiku.
„Prosím…“ Zatnula čelist. „… pospěš si,“ pronesla tichou modlitbu.
Muži, potěšeni reakcí se usmáli. „Copak jsme to za nezdvořáky?“
Těžší z mužů uvolnil otěže a kývl směrem k Emě.
Naklonili se v sedle a přehodili nohu. Oba udělali stejný pohyb, jako by to měli nacvičené, jako by byli jedním. Sesedli z koní a pláště se jim zavlnily kolem nohou. Pohybem rozvířil vzduch a nasytil ho vůní kadidla a chladné vznešenosti. Z obou vyzařovala nevyslovená hrozba a klid. Ema se zajíkla.
„Jsem bratr Salvatio a toto je Viseron.“ Ukázal vybíravě na vyšší postavu s pronikavýma očima v barvě ledu. Ten se ani nepohnul, jen vyčkával. Zatímco bratr Salvatio si položil prst na masité rty.
Odvrátila pohled, ale ne na dlouho. Vytrhl jí nečekaný pohyb.
Viseron vykročil. „Jsi tu sama, děvče?“ Prohlížel si krajinu s chladným zájmem.
Tělo zareagovalo rychleji než ústa. Sklopila zrak a mlčela. Slova jí vyschla, nebo je raději spolkla.
„Ale no tak, děvenko… Nemáš se čeho bát… jen jsme zvědaví.
Hodně se o tobě mluví. Ta vesnice.“ Luskl prsty a poklepal si na tvář. „Dunliv. Je hlučné místo plné pomluv,“ dodal veselejším tónem bratr Salvatio.
Nakrabatila čelo. „To Helena – všem pověděla, co se stalo. Jen aby byla zajímavá.“ Nadechla se a přestala dýchat. „Kdyby raději mlčela.“ Plíce zakřičely po nové dávce kyslíku. Zem se nepříjemně naklonila.
Zvuk kamínku a hlíny. Další krok Viserona ji přinutil se nadechnout. „Naposledy se tě ptám, děvče. Jsi tu sama?“ Přimhouřil oči do štěrbin a rozhlédl se po okolí. „Nepřítomní svědci bývají totiž mnohem nebezpečnější.“ Chlad jeho prohlášení jí přinutil ustoupit, ale nešlo to.
Zmenšila se, až si připadala malinkatá jako zrno. „Alexi… kde vězíš?“ Odlepila jazyk od patra, rozlepila rty. Hodlala promluvit.
„Ne. Jsem tu já,“ ozvalo se tvrdě za jejími zády. Trhla sebou. Zvedla hlavu a střetla se na okamžik s pohledem bratra.
Bolestivé mravenčení jí projelo tělem.
„Kdo jsi?“ Přimhouřil oči Viseron a v hlase mu zazněla výčitka. Prohlížel si Alexe a přejížděl jazykem po vnitřní straně zubů.
Kalkuloval, jak mu do toho zapadá tento muž. Pak přesunuli pohled na Emu – oba. Cítila jejich pohledy, jako když si vlk měří vzdálenost ke kořisti. Naskočila jí husí kůže na krku.
„Její bratr. Co žádáte?“ Stoupl si ochranitelsky vedle sestry a bokem se dotkl jejího těla.
Známá vůně a teplo ji uklidňovalo. Zatoužila se schovat za jeho rozložitá ramena, spočinout v jeho bezpečném stínu.
„Ty nemáš co klást otázky,“ vyštěkl Viseron a odtrhl zrak od Emy.
„No tak, Viserone.“ Bratr Salvatio položil ruku na jeho rameno. „Nejsme tu oficiálně… není třeba ostrého tónu.“ Otočil se na dvojici.
„Pouze si chceme ověřit, zda vesnice hovoří pravdu. Jestli to nejsou jen báchorky.“ V nalitém obličeji se mu objevil úsměv.
„Ty,“ promluvil k Emě. „Zvedni hlavu, holubičko, ať se můžeme přesvědčit.“
Ema se přitiskla k Alexovi. Nechtěla se jim dívat do očí, ani jednomu z nich. Doufala, že k tomu nedojde.
Viseron odstrčil bratra Salvatia a chytil ji za bradu. Prudce trhl. Emě zaklapaly zuby, až si rozkousla ret. Železitá chuť ji vylekala a zavřela oči. Pevně tiskla víčka.
Alexovo tělo zareagovalo instinktivně. Hrubě popadl Viseronovu ruku, zesílil stisk a v očích mu zaplála divokost. „Jestli o tu ruku nechceš přijít, tak ji okamžitě pusť,“ procedil skrz zaťaté zuby. Vzduch kolem něj zhoustl. Každý jeho sval vibroval a čekal.
Viseron se jen hořce pousmál.
„Chlapče, rozmysli si to,“ pronesl Salvatio klidně. „Viseron je prchlivý muž a z neoficiální návštěvy by mohla být návštěva oficiální. Mohl bys o svou sestru přijít v jediném okamžiku.“ Nechal výhružku viset ve vzduchu, zatímco se na něj usmíval a odhaloval zkažené zuby.
Alex ztuhl. Díval se z jednoho průvodce na druhého. Nakonec na bezbrannou Emu. Povolil stisk a nechal klesnout ruce podél boků, ale nepřestal se dotýkat jednoho konce luku.
Průvodci se pousmáli a pozornost přesunuli opět na Emu. Viseron jí prsty tlačil do jemné kůže a nutil ji, aby se přiblížila k jeho obličeji.
Stisk ještě zesílil. „Ukaž, co skrýváš.“
Dech ji zašimral a okamžitě poznala zkaženost, rozklad a něco, co nedokázala pojmenovat. Nakonec otevřela oči a dívala se do jeho. Neuhnula pohledem, ani nedýchala. Doufala, že se jí bude bát jako Helena.
„No, to se na to podívejme. Tak o tomhle mluví.“ Mlaskl a olízl si rty. „Ty její oči. Jak nevídané…“ Natočil jí hlavu na stranu. „Ty brány do duše, každé oko jiné. Jedno lidské a druhé, co zírá do temnoty.“ Viseron ji fascinovaně otáčel hlavou – zleva doprava. V tom pohybu se zastavil a naklonil se blíž. „Pověz děvče… máš nějaké nadpřirozené schopnosti?“
Opět ten rozklad. Přilepila jazyk na patro a ucítila, jak se jí ranní vývar vrací do krku. Donutila se ho znovu polknout. Škubla hlavou a uhnula pohledem. Jeho dech jí byl odporný. Hrnula se jí krev do obličeje a třásla se po těle.
„Prosím…“ zašeptala skrz přicházející vzlyky. Bolest jeho sevření začínala být k nevydržení.
Alex se naklonil. „To už stačí!“ Nedokázal, jen přihlížet. „Co po nás chcete?“
„Mlč!“ uzemnil ho Viseron.
Nemohl. „Kdo vás sem dovedl? Helena? To ona a její lži?“
Uvolnil sevření a podíval se na Alexe. „Ty tu nemáš co mluvit.“ Přimhouřil oči do tenkých štěrbin. „Nebo to jsi ty… kdo něco tají?“
Ema si mnula bradu roztřesenými prsty.
„Cože?“ Rozhodil rukama. „To je přece nesmysl. Ani jeden z nás nic neskrývá. Jsme jen sourozenci. Nic víc.“ Ukázal k vesnici. „Tam se ptejte, tam najdete, co hledáte.“ Zatnul čelisti. „Zpropadená Helena,“ ulevil si. „Jakže…? Chceš tvrdit, že lhala?“ Uzavřel spor Salvatio.
Průvodci se na sebe podívali – beze slov. Jen komunikovali prostým
pohledem.
„Pověz děvče, proč máš obvázané ruce?“ Ve Viseronových očích plápolal oheň – ne ten, co spaloval tělo, ale samotnou duši. „Kouzla?“ Přejel si prsty po tváři a sledoval dívčinu reakci. „Lektvary?“
Věděla, že musí odpovědět, ale co mu měla říct? Že měla vidinu, jak hoří? Že si rozdrásala kůži do masa? Tím by se odsoudila. Odpověď přišla v podobě drobného vánku. Pohladil jí tvář a zašeptal roztřeseným hlasem: „Lži, jedině tak se zachráníš.“
„Lhát.“ Pomyslela si. „To neumím. Poznají to.“
Podzimní vzduch jí ještě jednou poradil: „Na každé lži je zrnko pravdy.“
Viseron zvedl obočí, položil si prst na rty a čekal na odpověď. Emě bušilo srdce. Tep jí přehlušoval myšlenky. „Spálila jsem se, když jsem chystala večeři,“ vyhrkla příliš rychle. „Neumím lhát… tohle musí prokouknout.“ Mačkala látku tuniky a modlila se k bohům.
„Obě?“ Protřel si ruce.
„Sestra je nešikovná.“ Vložil se Alex do výslechu. „Nebýt mě, nebyly by to jen ruce.“
„Hmm.“ Viseron se nedal. Něco ho na Emě zneklidňovalo. Nebyly to oči samotné, ale její vzdor. Něco z ní sálalo. „Víš, jaké to je hořet? Zažít plamen až do morku kostí?“ Znovu se k ní přiblížil, tentokrát jí obklopil jeho stín a uzavřel v jeho světě. „Tak víš?“
Ema sebou trhla, udělala rychlý krok zpátky a vzpomínka se vyplavila v plné síle. Jeho stín jí připomněl, co chtěla zapomenout.
Ruce jí začaly pulzovat a prsty vlhnout potem. Jeho slova se jí zavrtávala pod kůži a drásaly jí spálenou kůži.
Odklonil se. „Víš, jsou různé druhy ohně. A někdy musíš shořet úplně, aby se ukázalo, co v tobě zůstane.“
Příslib, zahalený do nejasných slov. Alex ztratil trpělivost, pohnul rukou k luku a zaujal postoj.
„Viserone! To stačí… Odjíždíme,“ promluvil náhle Salvatio. „Pamatuj, děvče. Ty, které si oheň nevybere, si vezmeme my.“
Bylo to varování. Tělo měla napnuté k prasknutí a ruce
křečovitě svíraly lem látky. Chladný vítr kolem ní zesílil, ale jen na chvilku. Ani jeden si toho nevšiml… kromě ní.
„To není naposledy.“ Slíbil Viseron, když se narovnal v sedle. „Brzy… nashle.“ Pobídl koně patami. Ten se vzepjal se a divoce zaržál.
Odjížděli, jejich roucha trhaně vlála jako stíny a mlha je znovu zahalila. Vzali s sebou tíhu i slova varování, až se nakonec ztratili v závoji prachu. Sourozenci osaměli. Ráno opět dýchalo a ticho prolomil zpěv ptáků. Krajina se znovu uvolnila.
Alex se podíval po sestře. Napětí z Emy steklo jako ranní déšť. Ruce i nohy jí ztěžkly a padla na kolena. Krajina se jí vlnila před očima. Dech se jí zadrhl v hrudníku. Neodvážila se podívat za odjíždějící dvojicí, za to Alex ano. Sledoval je, jak mizí v mlze. Doufal, že už se s nimi nikdy nesetkají.
Od té chvíle působil jejich domov špinavěji – ne prachem, ale něčím, co zůstalo v jejich duších. Přece jen tu po sobě něco zanechali. Tíhu budoucnosti.
Toho dne se setkala se smrtí, ale stále žila. Nepodlehla jí.
„Em.“ Sklonil se k ní bratr. „Měli bychom jít.“ Nepříjemný pocit mu přejel po páteři.
Zvedla hlavu a dívala se do jeho zelených očí připomínající smaragd. Do těch, které mluvily víc než jeho ústa. „Bála jsem se, že mě odvedou.“
„Myslím, že chtěli, ale něco je zastavilo.“
Chvíli bylo ticho. Jen šelest větru, který se proháněl lesem. Vzpomněla si na dotek vzduchu a hlas, který jí poradil. Možná to ale byla jen její představa nebo strach. Co ale věděla s jistotou, bylo to, že tohle nebylo poslední setkání. Počkala, až strach odezní a nohy ji znovu začnou poslouchat. Opatrně se zvedla a společně zamířili k lesu.
Propadala se hlouběji a v ten okamžik to uslyšela. Podivný zpěv a napínání vzduchu. Instinktivně pootočila hlavu.
„Tudy.“ Vystřelila tím směrem, odkud se zpěv nesl. Nechala se vést instinktem.
Alex nic neslyšel, ale přesto ji následoval. Věřil jí. Nořili se hlouběji do lesa. Stromy zde rostly víc u sebe a světla ubývalo. V těchto částech ještě nebyl. Něco, nebo někdo ji hnal kupředu.
Zpočátku slyšela nepatrný zpěv, který sílil, ale nerozuměla mu. Přesto věděla, že je blízko.
„Em… zpomal.“ Alex byl zadýchaný. Zaostával. „Ta je rychlá,“ hlesl a přidal.
Tentokrát uviděla pohyb. Jen se mihl v jejím zorném poli. Zprudka se zastavila a ohlédla se na Alexe. Přiložila prst ke rtům. „Tiše…“
Opřela se o strom.
Alex se schoval za ten stejný. Sledoval, jak se Emě zvedají ramena a po tvářích se jí rozlévá ruměnec.
„Co je to?“ V jejich očích jiskřila zvědavost.
Nevěděl, na co ho ptala. Opatrně vykoukl. Zkoprněl. Oči měl vyděšené obavami. Nevěřil vlastním očím. To nebylo zvíře. Tedy alespoň ne takové, se kterým se kdy setkal.
„Už jsi to někdy viděl?“ Významně se na něj podívala.
„Em… polkl, tohle není vůbec zvíře…“ Přitiskl se ke stromu a pak to ještě jednou zkontroloval. Už nebylo pochyb.
„Ne… to nemůže být možné,“ zašeptal si pro sebe. Ema ho vybídla očima.
„Myslím, že je to… Jeldun!“ Vydechl napůl šeptem a strachem.
„Cože to je?!“ Těkala pohledem mezi Alexem a tvorem.
„Pššš.“ Tišil ji. „Ne tak nahlas. Moc o těchto tvorech nevím. Nikdo nezbyl, kdo by o nich mohl vyprávět. Říká se, že Jeldun je buď potomkem boha Dendrose, nebo jeho průvodcem, ochráncem. Em nejsem si jistý. Vůbec by mě nenapadlo, že ho potkáme… a zrovna tady.“ Chytil ji za ramena. „Jak?“
Pokrčila rameny. „Poslouchala jsem…“ Opět vykoukla.
Pokýval hlavou.
„Raději bychom měli jít.“ Otočil se k odchodu. „Em?“
„Dobře.“ Ale ještě jednou se musela podívat. V životě nic takové-
ho neviděla. Stvoření napůl kámen porostlý mechem. Ze hřbetu rašily drobné stromky a pohupovaly listím, jak se stvoření pohybovalo. Z čela mu vyrůstalo paroží obalené lišejníkem s drobnými houbami. Nedokázala odtrhnout pohled. Byl nádherný. A přesto věděla, že by k němu neměla přistupovat.
Alex odcházel a pokynul jí rukou, ať ho následuje. Odlepila se od stromu a položila jednu nohu přes druhou. Udělala poslední krok a větévka ji zradila. Praskla. Vydala zvuk, který nešel vzít zpátky. Stvoření se zprudka zastavilo a otočilo se jejím směrem.
Vyslala prosbu na Alexe. „Uteč!“ Její výraz mluvil za vše.
Nechtěl pokračovat bez ní. Adrenalin zachvátil jeho tělo. Nohy se zpevnily. Okamžitě sáhl pro luk, jako by mu to bylo platné.
„Uteč! Mně neublíží.“ Odmávla ho rukou. „Věř mi.“ Konejšila ho pohledem.
Alex zaváhal. Viděl, že pohled jeho sestry se změnil – jako by náhle vyrostla, pochopila les. „Musím jí věřit.“ Schoval se za strom a doufal, že Ema ví, co dělá.
Otočila se zpátky od Alexe. Před ní se tyčil Jeldun. Dýchl na ni. Ucítila zeminu a tlející listí. Píseň zesílila, ale slova pro ni byla stále cizí.
Vzhlédla a setkala se mechovým pohledem. Byl obrovský, jako by sám les vstal z kořenů a shlédl na ni. Vyzařovala z něj energie a děs. Ji však neděsil.
Sklonil hlavu ke straně, pomalu – jako když strom hledá světlo mezi větvemi. Dlouze si ji prohlížel. Zahřměl. Jeho hlas byl hluboký jako země. Půda se pod jejíma nohama zachvěla, i porost na jeho zádech.
„Vítej… první.“
Několik kamenů se mu uvolnilo z těla a dopadlo do jehličí.