Nacházíme se v časech, kdy mezi sebou stavíme stále vyšší zdi a bouráme ty, jež ještě přednedávnem poukazovaly na odkaz našich předků. Proto bychom se měli zamyslet nejen nad tím, odkud jsme vzešli a jaký příklad si z otců lze vzít, ale i nad způsobem, jakým své příběhy a moudrost předávali dále. A právě o to se snaží básnická sbírka Óda na Ódina, jež v sobě snoubí starogermánský aliterační verš a mytologii s implicitní kritikou jednadvacátého století, které se snaží na „starou dobrou Evropu“ zapomenout.
