„Co to u všech svatých…“
„Ozdoba zahrádky,“ zamumlal Ognian přes rameno, ani se nepozastavil.
Nepozastavil se nad kůstkami zavěšenými na stromech, které v mírném větru chrastily jako zvonkohra. Nepozastavil se nad desítkami hrudních košů ležících poblíž kořenů stromů silnějších než Ruzhino lýtko. Nepozastavil se nad jezírky karmínové krve, jež byla lemována lidskými lebkami v morbidní napodobenině dekorativních kamenů. Všechno na tomto místě v podstatě křičelo, že si majitel nepřeje hosty.
„Mimochodem, oceňuji, že nejsi ověšená těmi proklatými růžemi.“
Ruzha zamrkala. „Co prosím?“
„Ta vůně… Neskutečně náš druh dráždí,“ vysvětlil Ognian.
„Dokáže nás přinutit činit věci, které nechceme.“
Ruzha se zamračila, ale konečně se přiměla pokračovat v chůzi.
„Například, že jednoho dne prostě zavraždíte bývalou lazarku, která je vaší manželkou a porodila vaše dítě?“
„O čem to blábolíš? Ta kletba je sice silná, ale tohle je nějaký výmysl.“
Kletba.
Věděla to.
„Výmysl? Damascénské růže rostou v Bozhentsi po staletí, právě aby nás chránili před nestvůrami-“
„Nás?“ ušklíbl se Ognian. „Říkáš to, jako kdyby sis nemusela do sukénky vyříznout otvor pro ocas.“
To Ruzhu umlčelo na několik dlouhých vteřin. Semkla rty do tenké čárky.
Ognian si povzdechl a obešel jedno krvavé jezírko. „Poslyš – nevím, co se v tvé vesničce kdysi stalo, ale když ty proklaté kytky cítím, tak mi vylézají tesáky z dásní a drápy z lůžek. Nemohu tomu odolat, ač to nemyslím zle. Ale že bych já nebo někdo z mých bratrů někoho zabil? To mi připadá přehnané.“
Nedokázal efektu vůně růží odolat. Stejně jako se Ruzha nebyla schopná vzepřít se rituálnímu tanci. Bylo to děsivé. Vědomí, že je jen loutka, bezmocná figurka…
„Takže opravdu máš-“
„Mám, ale ukazovat ti je nebudu. Zatím.“
„Uklidňující.“
„Koukej na cestu – nehodlám ti pomáhat se zvednout.“
„Podporující.“
„Sklapni, Ruzhenko, nebo tě strčím dolů, což pochybuji, že by to tvé slabé lidské tělo vydrželo.“
„Přímočarý.“
Ognian se zastavil. „Přísahám, že tě vážně shodím...“
„Hele, kočka!“
Ruzha prstem ukázala na černou kočku, která jako přízrak vyplula ze stínů a přeběhla Ognianovi přes cestu. Hbité stvoření se v okamžiku opět ztratilo Ruzhe z dohledu, ale Ognian přimhouřil oči.
„Jsme tady,“ řekl.
Načež ji popadl za zápěstí a začal ji za sebou vláčet lesem, až klopýtla. Než se však stačila jakkoliv vzpírat, už před ní stála chalupa jako z pohádky pro zlobivé děti. Ognian ji pustil stejně rychle jako ji popadl.
Chalupa se mohla chlubit střechou ze slámy s čoudícím komínem a dřevěnými stěnami, jež pokrývaly škrábance a kousance. Na parapetech byly vystavené zavařovací sklenice s očními bulvami a vnitřními orgány jako ledviny či srdce. Plavaly v jakési čiré tekutině a některé se dokonce pravidelně hýbaly, jako by odmítaly ustat ve své funkci. Ruzha se krátce oklepala, a ani svazky bylin visící z okrajů střechy nedokázaly vymazat odpor, který jí sevřel nitro. Odnikud se zjevila další kočka, tentokrát s tmavými skvrnami na zádech. Ladně prosvištěla kolem kostí, krve a všeho toho děsu, načež prostě zmizela ve dveřích chalupy. Ruzha na to zírala s vykulenýma očima.
„Pozor, ať ti ta hezká očka nevypadnou z důlků,“ zamumlal Ognian za ní.
Ruzha mu na to chtěla něco odseknout, jenže v tu chvíli se ukázalo, že se pohádková chalupa mohla chlubit ještě jednou věcí. A to dost možná bizarnější, než kočka mizející ve dveřích.
Chalupa se celá otřásla. Zlověstně a halasně. Byl zázrak, že zavařovací sklenice s lidskými vnitřnostmi nepopadaly z parapetů.
Obydlí se zvedlo. Nejprve pomalu, jako by zemi pod ním někdo podhrabával. Ale poté zpod chalupy vykouklo cosi velikého, co ji nadzdvihávalo. Ruzha v prvních vteřinách myslela, že jde o silný kořen, poté snad o mohutné zvíře. Ve skutečnosti to bylo trochu od obojího.
Chalupa se nyní nacházela ve výši asi osmi metrů, takže Ruzha a Ognian museli zaklonit hlavy úplně dozadu, aby na ni viděli.
Stála na jako kmen borovice tlusté noze. Její hrubá kůže a silné pařáty by Ruzhe připomínaly nožky kuřat. Jen kdyby ta noha nebyla tak obrovská, že dokázala udržet chalupu.
„Pitomý barák… Proč si ta ženská nekoupí zámek, když na to má,“ zavrčel Ognian a přistoupil blíže.
Chalupa na kuří nožce poskočila, až se zem otřásla. Ruzha radši zacouvala o několik dlouhých kroků, ale Ognian byl jiného ražení.
„Hej, ty barabizno! Potřebuji urgentní jednání s paní domácí.“
Chalupa dvakrát krátce po sobě zaskákala na místě.
„Heslo? Já ti dám heslo,“ řekl Ognian.
A s tím do kuří nohy prudce kopl.
Chalupa se rázem zklidnila, pouze se krátce zachvěla, než opět klesla na půdu lesa. Kuří noha se možná zanořila do země, možná se vstřebala do spodku domu.
„No vidíš, že to jde! Díky!“
Ruzha opatrně následovala Ogniana ke dveřím. Pod chodidly ji šimrala rohožka z neznámé kůže s hladkými šupinami, na kterou se Ognian neostýchal šlápnout. Muselo tedy jít o kůži jiné ještěrovité bytosti než zmey.
Stejně tak se neostýchal klepadla, které mělo podobu sevřené pěsti. Zkrátka v zápěstí useknutá ruka dospělého člověka. Ognian to znepokojivé klepadlo bez váhání uchopil a třikrát jím udeřil do poškrábaného dřeva. Když jej pustil, prsty dávno mrtvé ruky se roztáhly a dveře se neslyšně otevřely.
Ruzha neměla nejmenší problém nechat Ogniana vejít do předsíně jako prvního do předsíně. Měla tisíce chutí se otočit na patě a utéct, ale věděla, že Ognian by ji bez námahy chytil.
Okna byla zabedněná silnými prkny, ale těch pár proužků světla pronikajících mezi nimi stačilo, aby viděli kolem sebe. Ačkoliv ten chlad a pach zatuchliny by bohatě postačili k utvoření názoru.
V rozích místnosti se válely různě objemné pytle, které mohly obsahovat zrní nebo také třeba zásoby očních bulv. Četné pavučiny naznačovaly, že si tu domov našlo mnoho pavouků, obzvlášť v zaprášených mezerách a koutech. Něco tu vrzalo. Ruzha málem kopla do přeplněného koše s prádlem, které nevonělo jako mýdlo a čistota, ale páchlo jako pot, hnijící maso a plíseň. A ten lesk byl optický klam nebo zásoba nožů?
„Pojďte dál.“
Nadskočila, srdce jí málem vyskočilo z hrudi.
Před ní stála jako namalovaná čarodějnice jako dětské knihy. Celá se hrbila pod vahou svého věku a do vrásčitého obličeje jí spadaly rozcuchané vlasy bělejší než ohlodaná kost. Přes dlouhý hákovitý nos se téměř nešlo podívat do jejích pronikavých očí. Táhl z ní nevábný pach zatuchliny a něčeho spáleného. Možná byl zdrojem její oděv, který tvořil tmavý hábit, a ještě potrhanější šátek na ramenou.
„Buď zdráva, Babo Yago,“ kývl bradou Ognian.
Ruzha se musela ovládnout, aby nevyvalila oči.
„Ale no tak, zas tak stará nejsem,“ zasmála se čarodějnice z příběhů, přičemž odhalila počet zubů, který by Ruzha mohla spočítat na prstech jedné ruky.
„Nejsem tu, abych ti lichotil. O to zkus požádat ty své kočky.“
„Nu dobrá, dobrá, ty se vůbec nezměnil… Pojďte dál, pojďte dál.“
Než Ruzha stačila říct nebo udělat cokoliv, Baba Yaga je už postrčila do další místnosti.
Ruzha musela několikrát rychle zamrkat před náhlým světlem. To do prostorné světnice vpouštěla okna se čtvercovými tabulemi, která lemovaly červené závěsy s bílými puntíky. V nose Ruzhu zašimrala vůně pečení, sladkého a čistoty, na kůži ji pohladilo příjemné teplo. Bosýma nohama došlápla na jeden z měkkých koberečků s tradičními vzory v červeno-bílé barvě.
Působilo to jako útulná chaloupka, nepříliš odlišná od té, ve které Ruzha vyrůstala. Až na svazky roztodivných rostlin visící z trámů, obrovský železný kotel a chybějící postel.
A na kočky. Na širokém stole uprostřed místnosti a židlích kolem něj, na prosklených skříňkách s nádobím, na policích prohýbajících se pod tíhou tlustých knih – všude ležely nebo seděly kočky.
„Pořídila sis nová kamna?“ prohodil Ognian, který se s rukama na hrudníku nenuceně procházel po pokoji. Na moment se zastavil, aby si zblízka prohlédl keramická kamna, z nichž se linulo teplo.
„V těch starých jsem mohla upéct více věcí najednou, ale tato jsou mnohem hezčí,“ řekla Baba Yaga kdesi za Ruzhou.
Chtěla se na Babu otočit, protože se jí vůbec nelíbila skutečnost, že ta mýtická čarodějnice stojí za jejími zády.
Jenže její oko upoutal pohyb.
„To koště… samo zametá!“
Dřevěnou násadu nikdo nedržel, přesto se koště v rohu místnosti pohybovalo vzduchem a tančilo po podlaze.
Ruzhu zarazil nový, mladý ženský hlas doprovozený smíchem jako zvonečky: „Ovšem, že ano. Můj život je moc dlouhý na to, abych jej plýtvala na domácí práce.“
Když se Ruzha obrátila, nehrbila se tam Baba Yaga. Tyčila se tam krásná, elegantní žena. Dlouhé vlasy bělejší než kost měla částečně vyčesané a sepnuté skřipcem, štíhlý krk bez vrásek a skvrn jí zdobil
náhrdelník z rudých korálků. Ruzha přemýšlela, jak někdo může mít tak perfektní tváře, tak oslnivé oči, tak dokonale tvarovaná ústa, tak bezchybnou pokožku. Čarodějnice se pousmála, jako kdyby Ruzhe snad četla myšlenky, a mimoděk si urovnala zvonový rukáv svých šatů. Rudá sukně dopadala až na podlahu, světlý živůtek a ramena zkrášlovala bohatá výšivka červenou nití.
Ruzha se podívala na Ogniana, vyhledala své záchranné lano v tomto šíleném světě kouzel a monster, ale ten si dál prohlížel nová kamna.
„J-já…“
„Určitě se ti svírá žaludek hladem, nemám pravdu?“ zavrkala čarodějnice.
„Vlastně… ano. Něco bych snědla.“
„Báječné!“ Baba Yaga zatleskala jako malá holčička. „Posaďte se, Ogniane, posaďte se, kam chcete.“
Ognian si pro sebe něco zamrmlal, ale sedl si ke stolu nalevo vedle Ruzhy. Chvíli trvalo, než se mu podařilo uvelebit na pro něj drobné židli.
„Víte vy, že jste dorazili tak akorát včas na jídlo?“ Baba Yaga si uvázala kolem pasu bílou zástěru s pěkným lemováním.
„U tebe je na jídlo čas pořád,“ řekl Ognian.
„Ano, správně! Konečně jsi to po těch staletích pochopil, Ogniánku.“
Ruzha potlačila smích, Ognian zaskřípal zuby. „Potřebuju s tebou něco probrat.“
Baba Yaga z kamen holýma rukama vytáhla plech, ze kterého se vylinula sladká vůně jablečného koláče. Ruzha ji zhluboka nasála nosem a odolávala touze vzít si kus holýma rukama, když čarodějnice plech položila před ně.
„Yago, slyšelas mě?“ ozval se Ognian.
Ta se stihla otočit zpátky ke kamnům. „Slyšela, slyšela, ale přece vás nenechám o hladu…“
Ruzha přestala jejich jednostrannou konverzaci na moment vnímat. Podařilo se jí totiž získat si zájem jedné z tajuplných koček.
Kočka Ruzhe ladně vyskočila na klín a nyní ji sledovala jasnýma očima, lehoučká jako pírko. S úsměvem po chlupatém stvoření natáhla ruku, v naději že se třeba dočká zvuku předení.
Ruzhina ruka prošla skrz kočku jako oblakem kouře.
„To nejsou kočky pro dívenky, co mají srdce.“
Ruzha s bušícím srdcem vzhlédla k Babě Yaze. Ta se ale už zase věnovala Ognianovi, kterému vnucovala talíře a mísy jídla.