KAPITOLA 1
Jsem v porodnici, za pár okamžiků se mi narodí můj druhý syn, kterého jsem nosila devět měsíců pod srdcem. Vedle sebe mám svého milujícího přítele Pavla, jemuž se narodí první dítě – a rovnou hned syn, kterého si tolik přál.
Pavel se mnou prožíval všechna vyšetření a všechny radosti, které těhotenství přinášelo. Od prvního pozitivního těhotenského testu přes první fotku z ultrazvuku až po první kopnutí. Dokonce jsme společně absolvovali i genetické vyšetření. Byla jsem vděčná, že tam se mnou je a že v něm mám velkou oporu.
Po třech letech našeho vztahu a po roce společného bydlení se mi podařilo otěhotnět. Můj starší syn Štěpán se na příchod sourozence těšil. „Maminko, nemůže se stát, že to bude holka, že ne?“ zeptal se mě jednoho večera při sledování televize. „Štěpánku, stát se může i to, že se nám narodí holčička,“ snažila jsem se o vysvětlení. „No, tak to rozhodně ne!!! Chci bráchu, nebo nic! Holky sou pitomý, uječený a já ségru prostě nechci!“ Bylo vidět, že v tom má chlapec opravdu jasno.
Druhý den ráno, když jsme vstávali do školky, přišel Štěpánek s tím, že pokud dovezu z té porodnice holku, tak ji dáme lidem, kteří děti nemají. Že by za ni byli moc rádi. S úsměvem na tváři jsem se pokusila mu vysvětlit, že to prostě nejde. „Když to bude holčička, bude prostě naše a nemůžeme ji dát cizím lidem.“ Štěpa s naštvaným výrazem odešel do svého pokojíčku. Cestou do školky se se mnou ani moc nebavil, nelíbila se mu představa malé sestřičky. Když jsem byla po obědě ve školce, Štěpa s úsměvem prohlásil: „Mamííí, já už jsem to vymyslel! Když to bude holka, tak ji vyhodíme z balkonu. To nikdo nepozná, že byla naše, a já nebudu
mít doma uječenou ségru. Jediná holka jsi u nás ty, a tak to prostě bude!“ Pro ten den téma „sestra“ skončilo. Sama už jsem opravdu nevěděla, jak synáčka přesvědčit. Večer, když už Štěpánek spal, volali jsme si s Pavlem. Pavel jezdil u jedné rakouské firmy s kamionem, od pondělního rána do pátečního odpoledne býval na cestách. Sdělila jsem Pavlovi Štěpánkovy obavy z narození sestřičky. „No, musí to bejt prostě kluk, no! Taky chci radši kluka…“ Super, další, skvělá podpora. Díky, Pavle!
Když jsme se na genetické klinice v Českých Budějovicích, kam jsme byli odesláni ke konzultaci z důvodu pozitivní linie
Downova syndromu, dozvěděli, že čekáme zdravého chlapce, ulevilo se mi hlavně kvůli Štěpánkovi. Samozřejmě jsem ve skrytu duše doufala v holčičku, když už jednoho syna mám. Hlavně, aby vše dopadlo dobře. Nakonec mi bylo úplně jedno, zda to bude chlapec anebo holčička. Celý průběh těhotenství byl v pořádku a vše nasvědčovalo „normálnímu“ porodu.
KAPITOLA 2
A je to tady! Kontrakce jdou jedna za druhou. Porodní cesty už jsou připravené. Jdeme na to!
V jihlavské porodnici jsou skvělí odborníci. Přivedla jsem tady na svět i svého staršího syna. „Maminko, tak ještě jednou a pořádně zatlačte a máte syna na světě!“ povzbuzuje mě porodní asistentka Jitka. Hurááá! S velkým křikem přichází na svět mladší syn Jonášek. Píše se 7. července 2020, malý měří 49 centimetrů a váží 3010 gramů. Jonášek je na světě po půlhodinových pravidelných kontrakcích, bez nástřihu a analgetik.
Máme krásného a zdravého syna. „Je to celý tatínek,“ říká mi asistentka Jitka. To je to, co chce každá máma po porodu slyšet. Vy jste ta, kdo miminko nosí devět měsíců pod srdcem, vy se po nocích nevyspíte, vy ho porodíte, a nakonec je to celý tatínek. Všechny děti by měly být hned podobné maminkám odměnou za to, čím vším si ty mámy prošly. Jonášek se narodil v době covidové pandemie, takže Štěpánek s Pavlem za námi do porodnice nemůžou. Štěpán je na vytouženého brášku tak zvědavý, že si voláme alespoň prostřednictvím videohovorů. Štěpánek začíná vyžadovat více a více pozornosti, což je poznat už z těch hovorů. Když doma vyndává myčku, vyžaduje, ať ho po celou dobu na telefonu sleduji; když si maluje, musím mu říkat, co má jakou pastelkou vybarvit. Jonášek potřebuje nakojit a Štěpa zároveň vyžaduje, ať mu vyberu, které pyžámko se na dnešní noc hodí nejvíce. Ale musí se mu uznat, že chce pokaždé Jonáška vidět, a to i několikrát. Když pláče, má starost, jestli ho něco nebolí, jestli má vše, co potřebuje. „Mami? Proč tak brečí? To má hlad?“ zajímá se. „Ano, má hlad a taky potřebuje čistou plínečku,“ vysvětluji synovi potřeby novorozence. Jako velký starostlivý bráška má hned nápad, jak problém s hladem vyřešit: „Až přijedete domů, tak mu dám tu přesnídávku, jogurt a piškoty, aby se konečně pořádně najedl!“
V porodnici jsme prošli všemi důležitými vyšetřeními, ať to bylo vyšetření kyčlí, krve, zraku nebo sluchu. Pediatři jsou s výsledky spokojení. Třetí den po porodu přichází jeden z nich na vizitu. „Všechna vyšetření máte za sebou, hezky přibíráte na váze, tak vás pustíme domů.“ Po odchodu vizity z pokoje volám Pavlovi a sděluji mu, že nás pustí domů. Ať s sebou vezme vše, co jsem mu nachystala na cestu domů, a můžou pro nás přijet. Po „dlouhých“ třech dnech konečně vidím svého milovaného Štěpánka. Objímám ho, dáme si pusu a vůbec nechceme jeden druhého pustit. Mám slzy
v očích, jak za ty tři dny neuvěřitelně vyrostl. Už to není žádný malý chlapeček. Pavlovi předávám na chodbě před oddělením věci a vracím se pro Jonáška. Poděkuji všem sestřičkám a ostatnímu zdravotnickému personálu za skvělou péči a vyrážíme na cestu rodinným životem se dvěma dětmi.
KAPITOLA 3
Jsme doma! Začínáme pociťovat to pravé rodinné štěstí. Jonáška vyndávám z autosedačky a Štěpánek chce, abych ho položila vedle něj na gauč. „Štěpánku, ale musíš na něj dávat pozor, ano? Aby nespadnul z gauče na zem.“ Snažím se o to, aby se cítil důležitý. Aby si nepřipadal odstrčený nebo mu nepřišlo, že na něj nemám po narození Jonáše čas. „Mami, prosím tě, já už nejsem žádnej Štěpánek, ale Štěpán, jo? Neříkej mi tak! Jsem velkej brácha, tak nemůžu už bejt žádnej Štěpánek!“ oznamuje mi s takovou důrazností, že jsem začala přemýšlet, kde se to v mém malém chlapečkovi vzalo. Ale vzápětí pokračuje: „Když mě budeš mazlit a číst mi večer pohádku, tak mi Štěpánku říkat můžeš, ale ať to nikdo jiný neslyší, jo?“ dodal. Během prázdnin jsem Štěpánka začala chystat do školy. V září nás čeká nástup do první třídy. Těší se, jaké to ve škole bude, jakou bude mít paní učitelku a jaké si najde kamarády.
Jonášek je opravdu dítě za odměnu. Prospí klidně celou noc, hodně spí i během dne, a když je vzhůru, skoro vůbec nepláče. Trávíme s klukama hodně času venku. Chodíme na dětská hřiště, a protože Štěpánek rád jezdí na kole, skoro každou vycházku si ho bere s sebou.
Nastává pátek večer a Pavel přijíždí domů. Opravdu jsme se na něj za celý týden těšili. Zase pár dní budeme všichni
spolu jako rodina. Myslela jsem si, že se konečne trochu vyspím, když bude Pavel doma, že se postará o kluky a já si budu moct trochu odpočinout. No, bylo to jen mé zbožné přání.
Když je Pavel doma, nemám děti dvě, ale tři. Kde se vysvleče z oblečení, tam zůstane. Když dojí oběd nebo večeři, vše nechává na stole. Kdyby alespoň jen v kuchyni, ale to nádobí je po celém bytě. Přicházím za Pavlem s prosbou: „Prosím tě, nemohl bys vzít kluky ven? Uklidila bych tady.“ Pavlova reakce je: „No, to asi ne, potřebuju si po celém týdnu v práci odpočinout. Tak udělej všechno, co potřebuješ, a můžeme jít ven všichni.“ Nemám mu na to co říct. Já si vlastně odpočinout nepotřebuji.
Jen 14 dní po porodu doma se dvěma dětmi nemám nárok být unavená. Tak tedy dobře. Odpočiň si, Pavlíčku, ať nejsi unavený, vždyť já to tady můžu dělat všechno sama – domácnost, děti, a ještě se starat i o tebe. Představy o mateřství jsem měla poněkud jiné. Ale asi je normální, že jako mámy více dětí nemáme nárok být unavené nebo potřebovat alespoň malou pomoc. Vyžaduje se po nás 100% výkon. No, to děkuji pěkně!
Večer, když už kluci spí, sedíme s Pavlem na gauči u televize. Přemýšlím, jak s ním začít rozhovor, aby se nenaštval a nebyl to důvod k počínající hádce. „Chtěla jsem se zeptat, nepřemýšlel jsi o tom, že když máme kluky, že bys měl práci takovou, abys byl denně doma? A nejezdil domů jen na víkend? Kluci budou malí jen jednou a vyrostou, ani nebudeš vědět jak.“ Čekám, jaká bude jeho reakce. Pavel se posadí a začne: „Taky jsem o tom přemýšlel, abych měl s Jonášem nějaký vztah… Sama víš, jaký vztah mám se svým tátou. Taky byl přes týden na kamionu a domů jezdil jen na víkend.“ Uleví se mi, že to vzal takto. Během víkendu si užíváme jeden druhého a jsme rádi, že jsme všichni spolu. Nastala neděle večer a já chystám kluky ke spánku.
Jonáška vykoupat a nakojit. Štěpánek se vykoupal během toho, co jsem Jonáška kojila. Po odkrknutí dávám Jonáška do postýlky, aby mohl usnout. Na řadu přichází Štěpán. K večeři si poručí krupičkovou (jeho oblíbený název) kaši s kakaem. „Tu mám moc rád mami, a nejlepší je stejně od tebe.“ Po snězení večeře jdeme k němu do pokojíčku. Přečteme pohádku, dáme si pusu a popřejeme si dobrou noc.
V pondělí ve čtyři hodiny ráno Pavel odjíždí do práce. „Zkusím se v práci domluvit, že bych kamionem jezdil pořád, ale byl bych doma každý den, nebo maximálně jednu noc pryč,“ oznamuje mi. „Dobře, budu moc ráda, když tě budeme mít denně doma. Dávej na sebe pozor a ozvi se.“ Jde dát klukům pusu, my se obejmeme a dáme si pusu taky. Tak, a zase v pátek večer, řeknu si sama pro sebe.