příleži tost
Jaro 2026
Že jsou pořád ještě pod palbou, poznal jen podle toho, jak se mu pod nohama zabetonovanýma v blátě třásla zem. Sotva na ní zvládal stát. Hned první střela, která dopadla nedaleko, ho totiž připravila o sluch. Doufal, že jen dočasně. Pokoušel se nohy odlepit od mazlavého jílu, ale šlo to špatně. Zmatený mozek mu pořád dokola posílal video s prasátkem Pepou, které nadšeně skáče v blátě. Kdysi dávno to byl Maxův a Sofiin oblíbený seriál. Svoje děti už neviděl skoro rok. Vyschlo mu z toho v krku.
Mezinárodní osádky ukrajinských houfnic po úvodním překvapení konečně zaujaly palebná stanoviště a zahájily protiútok. I jemu se v hlavě projasnilo a na zemi v šeru konečně nahmatal ovladač dronu, který mu vypadl z ruky. Zapnul systém – tomu se naštěstí při pádu nic nestalo –a pokračoval ve své rutinní práci: navigování houfnic pomocí svého třetího, dronového oka. Po chvíli zavládl na jeho stanovišti klid. Rusové na druhé straně fronty byli možná po smrti, nebo je to válečné kočkování pro dnešek už unavilo. Možná na rozdíl od nich Čeněk akci i tentokrát přežil. Ačkoli tím, že je opravdu naživu, si vlastně nebyl tak jistý.
Léto 2025
Slunce začalo padat do Seiny. Na venkovní zahrádku restaurace v latinské čtvrti, kde Čeněk s Klárou dnes večeřeli, se konečně snesl stín. Paříž se šeřila a začínala vydávat jiné zvuky než za horkého, slunečného dne.
Kláru napadlo, že jet sem v červnu asi nebyl úplně dobrý nápad. Je tady horko. Ale zase je fakt, že za celou dobu, co tu jsou, nepršelo. Stihli toho vidět, ochutnat a nakoupit hodně.
Čeněk sedící naproti ní soustředně zkoumal obsah své baňaté sklenice, do které mu před chvílí číšník dolil červené. Pak se na Kláru povzbudivě podíval.
„Říkal Evžen z práce, že tu měli ten entrecôte a byl fakt výbornej… Když tu byli loni na večeři.“ Snažil se znít nadšeně a ujistit ji, že si vybrali dobře, restauraci i pokrm. Ze signálů, které Klára podvědomě vydávala, totiž usoudil, že ona si to nemyslí.
S výběrem restaurace ovšem Klára problém neměla. Její hlava se nořila do mnohem filozofičtějších a palčivějších otázek. Dovolenou si očividně naplánovat umí. Ale chtěla k sobě být upřímná: opravdu by ji měli absolvovat spolu? Asi už by neměla pít, ráno ji bude bolet hlava a ten dvouhodinový let bude za trest.
Číšník jim přinesl večeři: hovězí maso nakrájené na plátky s hranolkami a tatarkou, salátek bokem. Paříž nezklamala. Klára tu byla naposledy na škole, od té doby ne. Mnohem častěji, ač nerada, létala pracovně do Bruselu. S Čeňkem kdysi nestihli svatební cestu, a tak se teď, když už byly děti velké a zvládla je hlídat Čeňkova matka, rozhodli na ni vyrazit.
Město mělo pořád stejný vajb. Taková mnohokrát ohraná kulisa pro milostný vztah. Když tu tenkrát byla poprvé, malovala si, jak sem jednou pojede s klukem, kterého bude
milovat. Teď je tu s Čeňkem, s chlapem, se kterým se možná bude brzy rozvádět.
Kdysi ho opravdu milovala – nebo si to tak alespoň vybavuje. Teď ale upřímně neví. Sedí proti sobě a jediná témata k hovoru, které jí napadají, se týkají dětí. A o těch teď mluvit nechce. Jsou přece v Paříži! Má se tu randit, souložit, chodit po památkách. Měli sem jet hned po svatbě, ne čekat, až budou mít těsně před rozvodem.
Krize jejich manželství tu je vidět mnohem víc, než kdyby odjeli někam do Poděbrad. Klára to ale nechtěla vzdát. Musí přece existovat způsob, jak ten proces úpadku zvrátit. Pořád ji přitahoval. Vysoký, ramenatý, blonďatý. Připadalo jí, že za posledních deset let nezestárl ani o den – na rozdíl od ní. Tak v čem je sakra problém?
Nakonec zaplašila depresivní myšlenky na jejich soukromý vztahový Titanic a nechala si ještě dolít víno. Evžen nekecal. Entrecôte byl opravdu vynikající. Aspoň že tak.
Později se rozhodli, že se zpátky do hotelu vydají pěšky. Je to jen kousek, pěkná procházka kolem řeky. Toulání se nočním městem, na které milenci vzpomínají ještě desítky let poté. Město očividně působilo i na Čeňka, protože Kláru najednou chytil za ruku. Třeba je to všechno jenom v mojí hlavě, a Čeněk přitom žije ve spokojeném manželství, napadlo ji v tu chvíli.
„Zlato?“ otočila se na něj najednou.
„No?“
Klára by mu to ráda konečně řekla, to by ale znamenalo přiznat nahlas, že mají problém – nebo minimálně ona že má problém. Najednou jí připadalo bezpečnější o ničem nemluvit. „Musíme dětem přivézt tu plyšovou Eiffelku, co mají v krámu naproti hotelu.“
„Tak to je jasný, to musíme,“ usmál se nic netušící Čeněk.
www.aktuality.cz
Zprávy minutu po minutě:
Další ruské provokace na hranicích s Estonskem, NATO reaguje vlažně
V noci ze čtvrtka na pátek se opět na rusko-estonské hranici objevily neoznačené vojenské jednotky, které se pohybovaly na území obou znepřátelených zemí. Podle estonského ministra obrany šlo o další z mnoha ruských provokací, které státy Severoatlantické aliance hrubě podceňují.
Generální tajemník NATO médiím v reakci na toto obvinění řekl, že Aliance bere ruské porušování suverenity hranic členského státu vážně, zatím ale nevidí důvod, proč by měla zasahovat.
Rusko jakékoliv obvinění z porušování suverenity hranic odmítlo a obvinilo Estonsko, že si celou věc vymýšlí ve snaze poškodit ruskou pověst a aktuální snahu navázat po desetiletí izolace znovu na obchodní vztahy se Spojenými státy.
Situaci pro vás dál monitorujeme.
„Musíš ji přemluvit, Hansi, ona je jediná, kdo ho může ještě pořád klepnout přes prsty,“ ukončil Albert sáhodlouhý monolog, jímž se snažil svého německého protějška přesvědčit k akci.
Hans Roechler, předseda Výboru pro zahraniční věci Evropského parlamentu a blízký přítel současné německé kancléřky, si promnul v prstech dlouhý bílý knír, zatvářil se zachmuřeně a zabručel: „To se ti lehko řekne. Ona si pořád ještě myslí, že ho přivede k rozumu po dobrém.“
Albert se ovšem navzdory mručení svého dlouholetého přítele nehodlal vzdát. Teď už to nejde. Teď už opravdu musí něco udělat. Jak je sakra možné, že to v tomhle proskleným baráku nikdo jinej nevidí? Hans musí kancléřku přesvědčit, aby Rusákovi přiskřípla koule. Jinak ho brzo budou společně vyhánět z některé z baltských zemí, na které si ten hajzl očividně už dlouho brousí zuby.
A když teď herr kanzlerin nebere telefon jemu, protože se mu kdysi podařilo ji v rozhovoru pro jeden mnichovský deník urazit, musí to zvládnout Hans sám. Bába jedna úzkostná to je!
Zas tolik toho tenkrát neřekl. A navíc měl samozřejmě pravdu.
Hans a Albert se sešli v jedné z menších zasedacích místností, kterými je obklopen velký jednací sál Evropského parlamentu ve Štrasburku. V téhle zrovna nikdo nebyl, ani tlumočníci. Jen oni dva. Pár stárnoucích, unavených politiků a nadměrné množství židlí, mikrofonů a hlasovacích zařízení.
Před pár desítkami let by tu jejich projevy poslouchal narvaný sál. Nebylo by kam si sednout. Jenže to už bylo.
Teď je Albert s úctou uklizený v Česku jako poradce prezidenta a Hans ve vedení jednoho z výborů orgánu, o němž si začínal myslet, že jde o nejzbytečnější parlament v Evropě. Jejich funkce jsou zamýšlené spíše jako čestné. Náplň práce pro stárnoucí egomaniaky, kterým chybí politika a kteří se do ní – kladení věnců a pouštění mouder do médií navzdory – sem tam pokoušejí vrátit. Naděje, že by mohli zase jednou hnout evropským kormidlem, tu je. Kancléřka Hansovi dost dluží. A velmi dobře si to pamatuje. Bohužel ovšem stejně tak dobře, jako kdo ji tehdy urazil.
Roechlerova asistentka je oba pozorovala od dveří a hlídala, aby dva otce evropského postsovětského sjednocování nikdo nerušil. Na tu dálku jim sice nerozuměla, ale připadalo jí, jako by se ti velcí muži začínali – možná vlivem tíhy mezinárodních starostí – zmenšovat.
Pak jí cinkla zpráva v telefonu a ona začala na svého šéfa gestikulovat, že se blíží blok hlasování, na které by měl být ve velkém sále. Nebo ho novináři zase roztrhají, až vyjdou statistiky, kdo na hlasování kašle. Roechlerovi blesklo hlavou, že se zjevně nachází v životním období, kdy je pro mediální veřejnost a jeho voliče důležitější, kolikrát zvedne ruku, než co ve skutečností domluví. Ta funkce mu začínala lézt na nervy.
„Berte, dovedli jsme to do sraček,“ uzavřel Roechler rozhovor, zvedn sebe a svůj velký břich ze židle a poplácal Alberta po zádech.
„To už několikrát. Zatím jsme se z nich ale vždycky zvládli vyhrabat, ne?“ mrkl na něj Albert.
Zatímco Roechler pokračoval v patách své asistentce do sálu, Albert vyrazil do centra města. Musí přivézt alespoň nějaké dárky vnoučatům. Za známky, samozřejmě.
Po návratu z Francie si Čeněk v pondělí ráno ve své oblíbené kavárně, kde si před příchodem do práce pravidelně dával kávu a první dávku e-mailových konverzací, sedl ke stolku u okna, i když se venku zrovna ženili všichni čerti a pohled na uplakanou Prahu jenom prohluboval jeho chmurnou náladu.
K tomuhle místu zkrátka zamíří pokaždé, už vlastně ze zvyku, i když se často přistihne, že se z okna ani nepodívá. Objedná si filtrovanou kávu, vodu a otevře notebook. E-mailová schránka praská ve švech. E-maily čte nerad, obzvlášť takhle po dovolené. I tentokrát bylo jasné, že se u nich zasekne na celé dopoledne.
Navíc si nepřipadal ani nijak extra odpočatý, Paříž byla nakonec celkem… náročná.
Prodloužený víkend jen ve dvou, bez dětí, trable ještě víc obnažil. Zmizela vycpávková témata hovorů, plánování provozu rodiny a domácnosti. Věci, kterými člověk jinak vyplňuje prostor kolem sebe, praskly jako bubliny a nějakým záhadným způsobem se natáhl i čas. Čeněk zůstal v prostoru viset tak nějak sám, nepřirozeně daleko od svojí ženy, která už pomalu přestávala být jeho – nebo mu to alespoň tak připadalo. Čí je aktuálně on sám, ale také nevěděl.
Jako by zapomněli, jak se ta hra hraje. Přitom mu Klára poslední roky chyběla tak moc, že mu z toho bývalo úzko. Když člověku chybí někdo, kdo přitom stojí vedle něj, je to vůbec nejhorší pocit samoty. Přímo vedle vás vdechuje vzduch někdo, kdo je mentálně někde úplně jinde. Čeněk si připadal ztracený.
Snažil se to přebít sexem. To se navíc tak nějak čeká – že když se na chvíli zbavíte těch malých kazišuků, pořádně toho využijete, ne? Notabene v Paříži. Klára se po sexu tvářila, jako kdyby jí někdo podrbal záda a zbavil protivného svědění. Čeňkovi to připadalo trochu málo, nicméně to byla realita. Ponížili akt lásky na ukojení fyzických pudů.
Zbytek dovolené strávili jako „kamarádi spolubydlící“. Čeněk o těchhle věcech mluvit neuměl a Klára s tím nezačala. Takže si do Česka ten totálně rozložený vztah přivezli zpátky.
Celé to pro něj bylo strašně vyčerpávající.
A pak je tady ta kampaň. Čeňkova reklamní agentura připravuje komunikaci pro nadcházející sněmovní volby předpokládanému favoritovi voleb – hnutí Svoboda. On sám je má za partičku nahnědlých populistů a tu kampaň dělat nechtěl, ale jeho obchodní partneři ho přehlasovali.
„Je to příležitost sáhnout si v politický komunikaci konečně jednou na velkej budget,“ argumentoval tehdy Evžen.
„To je sice krásný, ale viděls jejich předvolební program? Je to něco mezi komoušema a náckama, je mi z nich na blití,“ oponoval mu Čeněk.
Evžen to ale odmítal vzdát. Zjevně ho lákala možnost spolupracovat s budoucím premiérem země. To Čeněk chápal. Předseda Svobody byl charismatický černovlasý chlapík s uhrančivýma modrýma očima. Třicátník, v nejlepší
fyzické formě. A uměl mluvit. Žádný tlustý, ošuntělý politik, jimž dělali kampaně doteď. Pro šéfa Svobody se bude kult osobnosti budovat jedna báseň.
Evžen vytáhl poslední argumentační trumf: „Podívej se, je to kšeft jako každej jinej. Nad kampaní pro cigára ses loni ani nepozastavil.“ Na to neměl Čeněk co říct. Je sice otázka, co je vlastně pro všeobecné blaho škodlivější – jestli nikotin, nebo novodobí náckové –, tohle filozofické rozjímání si už ale nechal pro sebe, stejně jako obavu, co se stane, až se o jejich novém klientovi dozví jeho tchán.
A tak teď měl v mailu ke schválení mediální plán pro Svobodu na první polovinu září. Když ho otevíral, hryzlo ho svědomí. Potřeboval by na chvíli někde přijít na jiné myšlenky. Taky by ale měl dávat pozor na to, co si vlastně přeje. Další e-mail totiž rozhodně pracovní nebyl.
Dobrý den, odesílatel Love planet nám právě předal balík č. 463630. Brzy vám ho doručíme. Přesný čas a detaily doručení ještě upřesníme.
To ho zarazilo. Nepamatoval si, že by něco objednával.
Dle mailu šlo o dámské krajkové prádlo, e-mailová adresa seděla, ale doručovací byla úplně jiná. Olga Kovalchuk se očividně spletla při zadávání e-mailu.