Verše plné štěrku, který drhne mezi zuby. Trávy, která příjemně šimrá na zátylku, a strachu, který tě někdy svírá třeba i jen proto, že máš projít žižkovským tunelem v noci.
Hází to s tebou ode zdi ke zdi a někdy nemáš tušení, jestli zprava doleva, nebo seshora dolů. Zmatek. Jedno velké oxymoron. Ale vždyť to jsme my taky.
Snažíme se marně najít smysl v něčem, co je od přírody uvaleno v chaos. Jindy o něj zakopáváme tam, kde přímo bije do očí. Sami se točíme dokola jako pes za svým ocasem. Ale co vlastně chceme?
