METEO r OLO g IC k É
Pohádkový sen pro malé i velké děti, ale taky pro fantazírující neděti, které věří, že dětský pohled tomuto světu prospívá víc než dospělé nesmysly.
O tom, jak z pohádek
zmizeli draci
Stalo se to krátce poté, co přestalo být „kde bylo“ a zůstalo jen „tam bylo“. Protože tam, kde se draci z příběhů vytratí, zůstanou pohádky neúplné a v nepohádkách se začnou objevovat pohádková stvoření.
Takže když většina draků přišla o hlavy, zbylí čtyři – ti, co si dali pozor – už měli po krk pohádkového mišmaše, zvedli dračí zadky a pořádně se zašili.
Řeknu vám, zašili se tak dobře, že ani sami nevěděli, kam.
Bylo to někde, kde jim nikdo nenadával do necitelných příšer, co se jen cpou princeznami a chrlí oheň jako o závod. A nemuseli tam poslouchat, jak jsou nevychovaní, neužiteční a že by se měli alespoň stydět.
Jenže draky nebaví být dlouho zašití. Ani náhodou!
Draci milují svobodu a poletování po modré obloze. Bez těchto dvou věcí jakoby ani nebyli. Naštěstí tihle draci ještě stále byli a zachránili si nejen hlavy, ale i zdravý rozum.
Takže pár dní poté, co se poslední čtyři draci zašili, začali se v zašívárně ošívat. Hlavně ten neposedný. Dali tedy hlavy dohromady, podívali se na sebe i nad sebe a najednou věděli, co dál.
Poslední čtyři pohádkoví draci roztáhli křídla, vzlétli nad stromy, výš a ještě výš, až byli nadobro i nedobro z pohádkového světa FUČ.
Co je POHÁDKOVÝ SVĚT?
Je podobný tomu našemu, jenže vše je v něm trošku přehnané. Všechno je v něm buď mnohem lepší, nebo příšerné, krásnější, nebo odporně škaredé, větší, nebo úplně mrňavé.
Nikdo se tomu však nediví a nikomu to vůbec nevadí. Tam ani tady.
V pohádkách je totiž důležité, že vždycky dojde na šťastné konce.
S tím se počítá!
V pohádkách se musí přehánět, aby se v nepohádkách vědělo, co je „tak akorát“ a co se má nebo nemá.
Pravdou je, že i když se to ví, náš svět se, bůhví proč, neustále snaží podobat tomu pohádkovému. Jenže k těm šťastným koncům se za ten svět neumí dopracovat.
V nepohádkách totiž fungují pohádkové věci úplně jinak.
A s tím se nepočítá!
O tom, jak v nepohádce propukla trma-vrma
Mezitím se v nepohádkách pořád nebylo moc na co koukat.
Tráva byla málo zelená a obloha ještě míň modrá. Jen trošičku zelené a modré a jinak skoro nic. Celý nepohádkový svět byl tehdy ještě všední a nudný.
Lidé by se kvůli čemukoli nevšednímu klidně zbláznili. Ať už by to bylo cokoli. Jenže sami pro to nedokázali nic udělat.
Nevěděli jak, anebo jim to bylo prostě jedno.
Takže se jen se váleli a čekali.
A čekali a čekali a…
TEHDY SE TO STALO!
Zoufale bledá obloha se náhle ohromně rozzářila a pak ztmavla. Ještě a ještě, až byla tmavě šedá. A pak se v ní začaly tvořit ještě tmavší víry. Jako když nalijete do špinavé vody černou akvarelovou barvu.
A vtom spadla na zem hromada osvěžující vody. Jako kdyby vám ji někdo chrstl z vědra na ospalou kebuli se slovy: „Prober se, člověče!“
V nepohádkách se nic podobného dosud nestalo. Jen samé všednosti, ze kterých si nikdo nic nedělal. Konečně měli lidé důvod, aby si z toho, co se dělo, něco dělali!
Takže když teď zažili TOHLE, byli z TOHO pořádně PAF.
Raději si zakryli oči, ale oblačná mela trvala jen chvíli. Tak akorát a pak zase nastal klid. Lidé roztáhli prsty, a co neviděli?
Pod nohama byla krásně zelená tráva, nad hlavou ještě krásnější modrá obloha.
Tak nějak vypadal příchod pohádkových draků do nudného nepohádkového světa.
Co je NEPOHÁDKOVÝ SVĚT?
V tomhle světě, našem, nepohádkovém, lidé touží po pohádkových zázracích. Většinou marně. Museli by totiž nejdřív žít, toužit, plakat i smát se jako v pohádkách. A to není jen tak!
Je to strašně náročné a velice těžko se to učí.
Na takovou dřinu dnes už nikdo nemá chuť ani čas.
A tak se nepohádkový svět honí aspoň za pohádkovými konci.
Ale ani to není jednoduché! Čím víc se snaží, tím víc se mu vzdalují. A jednou se možná stane, že to jediné, co náš upachtěný svět dožene, bude on sám sebe.
O tom, jak vznikl
Cirus a jeho Cira
Řeknu vám, draci by se z hloupých názvů pro své drakoblaky vůbec netěšili. S hloupým jménem by byl drak drakovi k smíchu. Draci jsou ze své pohádkové přirozenosti vztahovační.
To by se pak začaly dít věci! Na drakobloze by vypukla divoká drakomela a atmosféra by zhoustla a ohromné atmosférické poruchy by neměly konce.
Jenže počkejte, ještě uvidíte, lidičky jedni!
„Cirus!“ zakřičel ten nejmoudřejší z povalečů. Válel se na zádech a ukazoval na nejrozlehlejší mrak. Ten, který se objevil jako první, nejvýš a všichni z něj byli paf. Vlál a řasil se, jako by si chtěl zabrat celé nebe jen pro sebe.
CIRUS.
To bylo teda slovo!
Do té doby nic neznamenalo.
A nikdo by na něj ani nepomyslel.
Jenže jakmile ho ten človíček vyslovil, bylo všem jasné, že to slovo označuje něco velkolepého, nádherně rozevlátého a že patří tomu krásnému načepýřenému oblaku.
Od té chvíle měli lidé svůj první vlastní mrak a nové slovo, které něco znamenalo.
Když drak uslyšel radostný výkřik človíčka, zatajil dech.
Hned si však s úlevou oddychl a přidal další dlouhatánský závoj.
Byla to vlastně rozcuchaná dračice, která se snažila vnímat svět s nadhledem. Ať byl jakýkoli.
„CIRA, CIRA, drakobloha širá, CIRA, CIRA, sestra všehomíra.
Žádné tresky-blesky, vždyť se cítím přímo nebesky. Z oblaků mám roucho, sahá až po vrchol nebe, hřeje i příjemně zebe!“
šepotala si dračice.
Spokojeně si odfukovala a čechrala další a další řasy svého drakoblaku, který nad hlavami udivených lidí tvořil pohádkový závoj.
Co je CIRUS?
Je to pořádně roztažený a rozcuchaný mrak. Píše se o něm, že ho tvoří ledové krystalky, protože se nachází hodně vysoko v atmosféře. Když moc naroste, začne se trhat a proudí dolů různými směry podle větru. Tím vzniká nařasený závoj.
„Cirus“ vždycky vypadá bledě a jemně a nikdy z něj neprší.
Protože rozpustilá dračice Cira je nekonečná optimistka. Rozhodla se, že nad lidmi nikdy nezapláče a nebude si nad nimi vylévat svoje trápení.
O tom, jak vznikly
drakomraky
Naštěstí Cira vždycky dokázala rozdýchat nevhodné narážky na svou povznesenost. Právě díky tomu ji napadaly nejlepší myšlenky, které pomáhaly i ostatním drakům.
Dračice Strata se mezitím opět zahřála na optimální teplotu a zdálo se, že i mrzutý drak Kumo se jakž takž uklidnil.
Drakobloha znovu vypadala, jako by se na ní nic zvláštního, či lépe – nekalého, nestalo.
A Cira mohla začít s realizací svého skvělého plánu.
Ale tehdy to začalo!
Nimbovo oxidování nabralo na obrátkách a nálada draků byla rázem v háji. Nepomáhalo konejšení a z výhrůžek si Nimbo vůbec nic nedělal. A tak se draci víc a víc mračili a funěli.
Mračili se a mračili a funěli a mračili a mračili a mračili...
A jejich klidné drakoblaky se začaly měnit a škaredit.
DRAKOMRAKY.
Lidé nestačili zírat, jak to tam nahoře bublá a hučí a oblaky se mění a místo nich splašeně poletují a poskakují potemnělá a nabubřelá hrčiska a bouliska.
A mračí se na ně.
Ale na ně? A proč?
„Mám toho jeho nimbování plné zuby,“ zarachotil nabručený drak Kumo.
„Bráško, dráčku-rošťáčku, kdy už dostaneš rozum?“ napomínala ho dračice Cira.
„S rozumem jsou jen potíže!“ zašklebil se Nimbo a bláznivě poletoval drakoblohou.
„Hele, úplně zblbnul! No jen se podívejte!“ vyprskla dračice Strata a švihla ho ocasem přes čumák.
V tu chvíli se uražený Nimbo začal prohánět měnícími se drakoblaky ještě šíleněji a bezohledněji. A škodolibě si užíval, jak všem brnká na nervy.
Lidé kulili oči k obloze, kde mizely jejich oblaky připomínající uhlazené peřiny a měnily se a mračily, jako by je něco zatraceně naštvalo.
Jenže vždyť oni, lidé, přece za nic nemohli!
Co je to DRAKOMRAK?
Je chladnější a tmavší než běžný oblak. Roste do velkých výšek a obsahuje ledové krystalky, které hůř propouštějí sluneční paprsky.
Působí proto ponuře, až hrozivě a budí respekt.
Studovaní mudrlanti – vlastně spíš ti přízemnější – tvrdí, že mezi oblakem a mrakem vlastně žádný rozdíl není.
Akorát gramatický.
To proto, že nikdy neměli hlavu v oblacích a netuší, jakou nevšednost přinesli draci na obyčejnou oblohu; že když draky něco rozčílí, mračí se na nepohádkový svět.
A tehdy se oblaky pohádkově mění na mračna či mraky.
Nakonec o tom, jak vznikla meteorologie
První, druhou ani nikterakou dračí melou nahoře na drakobloze nic neskončilo. Naopak! Všechno se začínalo znovu a znovu a dělo se tak či onak.
Ale nejen tak ledajak!
Ani hrr a halabala!
Drakobloha fungovala podle dračích instinktů a nálad –správně.
Ne příliš, ale akorát.
Lidé byli do té doby zvyklí na neustálou všednost a příliš mnoho nevšednosti by nemuseli vydržet. Mohli by se pak splašit a zjančit.
Takže jakmile dožasli, dali si pauzu a začali žasnout znovu.
Po troškách, postupně, někdy méně, jindy více. A víc a víc. Ale nikdy ne moc, ani málo. Jen tolik, aby to stálo za to.
Víte!
Drakům to pálí mnohem lépe než lidem. Logicky! Hravě vycítí, odkud kterého draka fouká, jestli mu hoří pod zadkem, kdy má ulítlou náladu nebo mu je na prd. A vycítí to i u lidí.
Tedy v oblacích a mračnech, která se houpala, nafukovala na obloze, bublala a pukala a zvětšovala a scvrkávala a rozpadala a mizela, lidé takhle začali objevovat smysl a pravidla.
Aby svět nad hlavou jenom neobdivovali a zůstal jim čas i na nádech a výdech, zrodila se v jejich nepohádkových hlavách speciální mudrologie.
METEOROLOGIE!
Díky ní se naučili, který oblak si na obloze bude jen hovět, který se bude napařovat, který zacloní slunce, který se zamračí a bude na ně dělat jen bu-bu-bu, a ze kterého nakonec zaprší nebo přinese bouřku.
Ať už tak, či onak, to, co bylo v těch drakoblacích a drakomracích, tedy dračí hlava, křídla a ocas jako hrom, nikdo nezahlédl.
Tedy kromě mě a několika mně podobných, kteří jsme se odvážili odhalit vám, otevřeným hlavám, jak je to s oblohou doopravdy.
Co je METEOROLOGIE?
Je to věda, která vznikla kvůli obloze, oblakům a mrakům a jevům v naší atmosféře.
Studuje jejich stavbu, vlastnosti i děje, které v nich a mezi nimi probíhají.
Aby se dole na Zemi vědělo, co a proč se nahoře děje, a jak to ovlivňuje lidi tady dole.
Aby nebylo pozdě, až bude zle – nedobře!
Vždy však záleží na úhlu pohledu. Pokud tedy připustíme, že nahoře v oblacích se skrývají draci, kteří mají své pocity, starosti a nálady, my dole se pak budeme dívat na oblohu-drakoblohu s větším obdivem, ale i pokorou.
A draky nebudeme zbytečně dráždit, aby nám bylo spolu co nejdéle co nejlépe!