Láska, smutek, temnota

VŠESTVÍ

Bylo to tak krásný, přišlo to jako dar, Příliš nereálný, než abychom byli pár.

Ale tohle období je už dávno pryč, A já nedržím od tvého srdce klíč.

Stejně pořád nechápu, jak jsem se ti mohl líbit, Bylo neuvěřitelně krásný tvoji lásku ke mně cítit.

Vzpomínám na to období s úsměvem na tváři, Byla si moje světlo, co mou temnotu rozzáří.

Všeství, to je to, co mezi námi bylo,

Jenom spolu se nám krásně žilo.

Pak přišel tvrdý návrat do reality, A někam vytratily se tvoje city.

Krásný pocity vystřídaly hněv a zloba, Zdrcující zjistit že pryč je tahle doba.

Tak odpusť mi, že jsem na tebe byl trochu zlej.

Prostě jen zapomeň na mě a krásně se měj.

HŘBITOVNÍ SVÍCEN

Byl jsem vám tu onehdy na jednom místě krásném, vše zdálo se být dokonalé v tom počasí jasném.

Tam už kde nic tu nic žádný shon, všude rozléhá se jemný, tichý tón

Tam kde jsem byl, se podívat, mrtví odpočívají, a ti, kteří jsou ještě živí, sbohem jim tam dávají.

To místo má zvláštní atmosféru, a otevírá myšlení jinou sféru.

Když uviděl jsem, rodinou hrobku, stáhl se mi jícen, rozmýšlel nad životem a smrtí, však zaujal mě ten svícen. Lidé si ho všimnou jenom jednou dvakrát do roka, když dělá na dušičky svátku ozdobného proroka.

Jednou za rok ve své funkci nábožné, vedle ozdob, které jsou mnohdy nemožné.

Při této myšlence myslel jsem nad vlastní smrtí, jestli umřu sám, nebo bude kolem stát pár mých dětí.

Ať tak či onak, snad nebudou pro mě ronit slzičky, ani moji rodiče, cizí lidé, nebo snad moje dětičky.

Protože ať se, stane cokoliv, já budu tuze šťastný, dostanu, se na místo, kde bude život konečně krásný.