Jmenoval se Karel
JAK POZNÁVÁM KARLA
A jak to celé začalo?
Jednoho květnového dopoledne jsem byl pověřen „neodkladným“ úkolem od svého šéfa.
„Vem si auto a vodvez tuhle vobálku do projekční kanceláře Envelope d’Stroy na Pankráci,“ řekl mi mile, „a mrskni sebou laskavě, čekaj tam na to jak na smilování.“
Vzal jsem obálku, klíče od služebního Fanouše (Škoda
Felicia nejistého stáří a technického stavu, zato bez všech asistentů a bez kontrolní GPS štěnice – rád jsem s ním jezdil, dokonce měl ještě přehrávač kazet!) a vyrazil.
Provoz byl na středeční dopoledne standardní.
Místo v okolí výškové budovy kupodivu bylo, a tak jsem si to vzápětí štrádoval s obálkou na recepci této „chlouby“ metropole s názvem Central Power Tower.
Náladu mi pozvedla pohledná dvojice recepčních.
Ta, která se mi věnovala, měla hezký úsměv s ďolíčky, které ještě víc podtrhovaly krásu téhle křehké blondýnky. I přes zvládnutou profesionalitu z ní ale vyzařovala bytostná touha být někde úplně jinde. Stejně jako já. Nejraději právě s ní.
Na cedulce měla napsáno Lenka.
„Tak pan šéf už na vás čeká. Výtahem do pátého patra a pak třetí dveře vlevo.“
Škoda, že ta věta byla tak krátká.
Od ní bych si klidně poslechl celé Jiráskovo Temno a jen se vpíjel do jejích očí a úst.
Moderní budova.
Moderní výtah.
Neosobní výtahová hudba a nevkusná předražená dekorace všude kolem.
Zaklepal jsem na dveře.
Po chvíli se ozvalo: „Nóóó, co je?!“
Vzal jsem to jako výzvu ke vstupu.
Uvnitř seděl typický tuctový šéf se všemi klišé – arogance skrývající strach o své místo, emoční plochost maskovaná hranou suverenitou. Tenhle šéf byl ale v něčem jiný. Byl neklidný. To, co mu říkal chlapík přes stůl, ho evidentně rozhodilo.
Ten chlapík byl zvláštní zjev.
Kraťasy, červená pláštěnka a igelitová taška v ruce rozhodně nepůsobily hrozivě. Vypadal trochu jako obnošený Adam Sandler zkřížený s doktorem Housem. A i tak zněl.
Jen ten pohled…
Místo očí mu žhnuly démanty.
Bylo jasné, že tenhle týpek rozhodně nepochází ze Země.
Zaslechl jsem jen konec jejich rozhovoru:
„…vím, kdy ty potvory přiváží. A jestli je kreješ, stejně si nepomůžeš. Jednou tě k ní odvezou taky.“
Řekl to klidně.
Pak beze slova odešel.
„Naschle,“ hlesl jsem polohlasem, abych ukázal dobré vychování, a v hlavě marně lovil, kde jsem ho už sakra viděl.
„Tak ukažte, co to pro mě máte,“ oklepal se šéf.
„To posílá pan Svoboda?“
„Hmmmmp,“ odpověděl jsem a podal mu obálku.
„Budete ode mne ještě něco potřebovat?“
„Myslím, že je to vše.“
Jeho výraz byl znovu stejný jako před chvílí – neklidný. „Naschle,“ zopakoval jsem. Upřímně jsem toho člověka už nikdy nechtěl vidět. Možná by bylo přesnější říct zbohem.
Vyšel jsem z kanceláře, přivolal výtah a pomalu mířil k recepci. Pohled na Lenku mě vrátil do příjemnějších myšlenek. Zrovna vysvětlovala cestu dalšímu návštěvníkovi.
Loudal jsem se tak, abych ji „náhodou“ znovu potkal a mohl jí s pohledem plným obdivu říct:
„Nashledanou.“
Jenže v tom ke mně přistoupil ten podivín v červené pláštěnce, chytil mě za ruku a polohlasem řekl:
„Pojď rychle se mnou… teda jestli chceš žít.“
Nabídka, které nelze odolat.
Následoval jsem ho v polochůzi–poloběhu. Doleva, doprava, až jsme skončili v parčíku mezi bytovkami.
Sedl si na lavičku, rozhlédl se a gestem mi naznačil, ať si přisednu.
„Ahoj, mladej. Já jsem Karel.“
Podal mi ruku.
„Těší mě. Mirek.“
Něco na něm bylo.
Mluvil mi přímo do hlavy a dodával pocit zvláštního bezpečí.
„Co budeš dělat dalších šedesát let? Máš nějaký plány?“
Zíral jsem na něj.
„No jen že kdybych tě odtamtud takhle fofrem neodved, ty plány by ti byly na hovno,“ dodal klidně.
„Haďáci si šli pro šéfíka. A tebe by si vzali jako bonus.“
„Jaký haďáci?“.
Karel mě změřil pohledem a řekl si pro sebe: “No nazdar“. Sáhl do igelitové tašky, vytáhl placatku griotky, napil se, nabídl mi (odmítl jsem) a začal ve zkratce vyprávět svůj příběh.
Dokončil svou přednášku a dopil svoji placatku. Chvilku jsem seděl a v hlavě mi svítil nápis „Bacha – Magor!“, pak jsem se podíval na hodinky a omluvně jsem řekl: „promiňte, budu se muset vrátit do práce, šéf mě bude shánět.“
Karel se na mě pobaveně podíval a tak trochu káravě řekl: „Tys mladej vůbec nic nepochopil, viď? Tvůj šéfík v tom jede taky, je součástí toho jejich upírskýho systému a tuším, že jeho dny jsou sečtený. Ale tebe je v něm škoda. Pokud teda nechceš dožít zbytek života jako bezduchej zombík.
„Ale měl bych se někomu v práci ozvat, že jsem v pořádku,“ zamumlal jsem a vytáhl mobil.
„No vidíš. Málem bych na ten hajzl zapomněl,“ řekl Karel. Vzal mi telefon z ruky a mrštil ho o chodník.
Z mého Samsungu zbylo akorát pěkné puzzle.
„Skvělý sledovací a odposlouchávací zařízení,“ pokračoval klidně.
„Který ochotně nosíte u sebe a ještě za něj kurevsky zaplatíte. To tvoje stará dobrá Nokia by tohle přežila.“
Chvíli jsem jen zíral.
„Budeme se muset přesunout,“ uzavřel to.
Karel se nasoukal do Fanouše, i když zvuky, které při nastupování vydával, připomínaly spíš pářícího se nosorožce.
„Sem nějakej rozlámanej. Co ste to s těma autama vyvedli? Dycky mě bolí prdel jak po porodu. Jó, ještě před dvaceti lety bejvaly auta pohodlný.“
„No co, holt naše slavná É–Ú,“ odpověděl jsem.
„To mnohé vysvětluje,“ přikývl.
„Jeď někam daleko. A hlavně pryč z tohohle města.“
Vyrazil jsem směrem na jih.
Do kraje mezi Třeboní a Jindřichovým Hradcem.
Do místa zvaného Česká Kanada.
Za Prahou to Karel zalomil. Abych neusnul, zapnul jsem rádio. Po minutách marného hledání jsem to vzdal a pustil kazetu se soundtrackem z Blade Runnera.
Hudba zaplnila interiér Fanouše.
Město se vzdalovalo ve zpětném zrcátku.
Před námi se hromadila bouře.
„Ridley Scott by to líp nenatočil,“ pomyslel jsem si tónem, který se už nápadně blížil Karlovu sarkasmu.
Učím se rychle…