Jednorožec z Útulku
Romana Metelková
„Vztahy, iluze a jeden Jednorožec, co ví svoje.“
DOPORUČENÍ PRO ČTENÁŘE VHODNÉ I NA WC
Útulek
je místo pro lidi, co už mají dost chytrých knih o tom, jak být lepší verzí sebe sama.
Není to kniha o dokonalých lidech. Je o lidech skutečných.
Trochu rozbitých.
Všelijak slepovaných.
Unavených, vtipných a překvapivě statečných.
O těch, co i přes všechno jdou dál.
Někdy hrdě.
Někdy po čtyřech.
Někdy jen proto, že už je blbý to zabalit.
Možná to nebylo lehký.
Možná nemáme všechno srovnaný.
Možná nemáme mapu ani ideální minulost.
Ale jsme tady.
To dnes stačí.
Jo. A říká se, že tu žije Jednorožec.
Ale upřímně… to není to nejdivnější, co tu potkáš.
Epizoda I:
Jednorožec u nás doma
aneb nikdo ho nezval, ale prdí třpytky
U nás doma žije Jednorožec.
Prostě se jednoho dne objevil a od té doby tu je. Žádná paráda. Žádný „a teď se mi změní život“.
Spíš jsem otevřela dveře a on tam stál. Trochu tlustej. Kopyta špinavý. Hříva pamatuje lepší časy. Výraz typu: Čau. Asi tu chvíli pobudu. Zadarmo ale nevozím ani děti do školy…
Ale neber Jednorožce, že jo.
První, co udělal, bylo, že šel do lednice. Vyklopil jogurt na zem. Myslela jsem, že ho chce. Nechtěl. Překážel mu v cestě za šiškou vysočiny. Prioritky jak prase a v sobě nejen moudrost věků, ale i cholesterol jak po třech Vánocích…
Má zvláštní talent třpytit se přesně ve chvílích, kdy by bylo lepší držet hubu. A prdět duhu pokaždý, když se snažím tvářit, že mám život pod kontrolou. Což je mimochodem stav, který trvá asi tři minuty týdně. V dobrým týdnu.
A pak jsem to zkusila. Ne nic zásadního. Jen tak. Na zkoušku. Je to přece Jednorožec. Říkám mu: Hele… nemohl bys mi třeba pomoct… vyhrát ve sportce?
Podíval se na mě. Dlouze.
Zaskřípal zuby. Ne magicky. Ale tím způsobem, co značí: už jsem to slyšel. A stálo mě to křídla.
Jednorožci křídla nemají. Ty má Pegas.
Tenhle si je přál.
Ne že by je nikdy neměl.
Měl.
Přišel o ně kvůli lásce. Byla to podmínka. Že přestane být tím, kým je. Že se vejde. Že nebude moc. Že nebude jinej. Souhlasil. A od té doby prdí třpytky místo kouzel a tváří se, že mu to nevadí.
Třeba dneska. Pekla jsem. Bábovku. Nevyklopila se. Držela ve formě jak trauma v rodině. Vyklopení proběhlo. Důstojnost zdrhla.
Tady nepomůže nic – ani kdyby jí Jednorožec posypal třpytkama a zpíval u toho Narodil se Kristus Pán.
Tvrdil mi, že všechno je jen lekce. Lekce čeho, ty vole. Trpělivosti? Vraždy?
Stál mi za zády, opřenej o linku, a mudroval: „Všechno je o nastavení mysli.“
Já měla v ruce formu a nastavovala mysl tak, abych ho nezabila a nešla si sednout.
Vedle lednice leží jeho batoh. Velkej. Ošoupanej. Bez zipu. Koukaj z něj sny. Některý hezký. Některý dost naivní. A některý už smrděj, protože tam ležej roky a nikdo s nima nic nedělá. Jednorožec tvrdí, že na ně dojde. Jednou. Až bude čas. Nebo až mu někdo jiný vyřeší život.
Občas se na ten batoh dívám a říkám si, že problém nejsou ty sny. Problém je, když je pořád taháš, ale čekáš, že se splní samy. Jednorožec to slyší. Dělá, že ne. Má sluch jak egomaniak na terapii.
Pak se samozřejmě objeví Ing. Dokonalá. Vždycky ve chvíli, kdy mám pocit, že to dneska docela dávám. Ing. Dokonalá má řešení na všechno. Kromě vlastního života. Postaví se do dveří, rozhlídne se po kuchyni, po mouce na zemi, po bábovce ve vizuální krizi a po Jednorožci , co prdí třpytky do dřezu, a klidně řekne: „To by šlo. Kdybys víc chtěla.“
Čivava brečí v koutě, protože jí někdo neodepsal dvanáct minut. Tvrdí, že je v pohodě. Její nervový systém má jiný názor.
Stála jsem – pocit rozjebanýho origami.
Jednorožec běhá po kuchyni a střílí ze zadku třpytky. Třpytky nejdou vysát.
Občas taky prdí duhu. Ne metaforicky. Reálně. Máme ji i ve spárách. Říkala jsem si, jestli fakt existuje. Tak jsem na něj chvíli čuměla. On se na mě podíval, vytrhnul si chlup z prdele a strčil mi ho pod nos. Jen tak. Aby bylo jasno.
Tehdy mi to došlo.
Možná nejsem rozbitá. Možná nejsem ani špatná.
Možná jen žiju s plným domem emocí, bordelem v hlavě a jedním tlustým Jednorožcem, kterej mě občas sere.
Ale kdyby odešel, bylo by tu ticho.
A to by mě děsilo víc než všechny třpytky světa.
Epizoda II: Egouš
aneb ten, co se přišel jen podívat, protože on přece žádný problémy nemá
(Poznámka pro čtenáře: není to můj manžel. Fakt ne.)
Auuuu… Jednorožec mi od rána několikrát stoupl na nohu. Má u toho kecy, že se dá i říct, že mi šlápl na kuří oko. Testuje, jestli si pořád nemyslím, že neexistuje. Znovu mu prý přišlo, že jsem zapochybovala. Tak kopyto.
Bylo těžké. Teplé. Nepohodlné.
„Fantazie tolik neváží,“ řekl.
Seděla jsem u stolu, držela hrnek s kávou a přemýšlela, jestli je horší bolest v noze nebo v hlavě. Jednorožec si stoupl bokem, jako by to byla náhoda, a tvářil se uraženě. Domácí pohoda jak z katalogu. Jen s kopytem.
A to den teprve začal.
Přišla návštěva.
Egouš tvrdí, že se stavil jen na chvilku. Na kafe. Ze zvědavosti. Že šel zrovna kolem a chtěl se jen podívat, jak to u nás vlastně vypadá. Rozhodně ne proto, že by něco řešil. On totiž nic neřeší. Nikdy. Maximálně ostatní.
Vešel s jistotou někoho, kdo má pocit, že když vstoupí do místnosti, měla by se lehce naklonit osa Země. Rozhlédl se, pousmál se a bylo jasné, že už má hotovo.
Já se při pohledu na něj automaticky chytla zárubně, jak opilá zábradlí. Preventivně.
Rozlil po chodbě vůni sebeobdivu. Takovou tu těžší. Lepivou. Co se drží v nose a nejde vyvětrat ani otevřeným oknem. Sluneční brýle měl i doma. Prý světlo. Já myslím, že spíš publikum.
Fig. I. Egouš
Rady rozdával zdarma. O to byly dražší.
Kočka ani nezvedla hlavu. Jen otevřela jedno oko.
„Přišel ses podívat, nebo nám to chceš vysvětlit?“
Egouš protočil oči. Tvrdí, že má alergii na kočky. Ve skutečnosti má alergii na otázky, na které nevymyslí odpověď do tří vteřin. Každou větu začínal stejně: Já osobně si myslím… a končil ji ještě jistěji: a kdo má mozek, dá mi za pravdu.
Usmíval se tím svým patentovaným úsměvem. Takovým tím, co by si klidně mohl nechat zapsat jako kulturní památku arogance.
Jednorožec seděl v koutě a mlčel. V batohu mu zašustily sny, ale hned se zase uklidnily. Některý věci se před Egoušem neříkají nahlas. Ne proto, že by byly slabý. Ale proto, že by je okamžitě rozcupoval, opravil a vrátil s poznámkou: „Tohle máš blbě.“
Jednorožec si mumlal, že ten, kdo ví, většinou moc nemluví. Protože v přítomnosti Egouše se moudrost raději schovává jak introvert na diskotéce.
Egouš se usadil na sedačku jako Viking před emoční bitvou, vytáhl z kapsy zrcátko a upravil si nápis na tričku: Jsem nejlepší důvod, proč se ostatní snaží.
Ano. Nosí to dobrovolně. Ano. Myslí to vážně.
Pak se ozvaly podpatky. Ten zvuk znáš. Ing. Dokonalá.
Egouš se otočil… a na vteřinu neměl co říct. Což ho samotnýho vyděsilo víc než ji. Emoce mu udělala malou dopravní nehodu v hrudi.
„Já tě nekomentuju,“ vyhrkl rychle, protože ticho je pro něj nebezpečný. „Já tě sleduju. Ty jsi chyba v systému. Krásná. Nedosažitelná. Přesto… narušuješ můj signál.“
V místnosti bylo ticho. Kočka přestala příst. Jednorožec si decentně odkašlal. Ing. Dokonalá se usmála. Jen lehce. Tak, že by si toho normální ego ani nevšimlo. Jenže Egouš jo. V hrudi mu něco křuplo. Nebyl to hlad. Nebylo to trávení. Byla to emoce. Ta levná. Nečekaná. Bez návodu. Na vteřinu to vypadalo, že se tu rodí něco velkýho. Jenže Ing. Dokonalá se naklonila blíž, položila mu ruku na rameno – jemně, skoro lidsky – a tiše řekla:
„Neblbni. To, co ti teď tluče v hrudi, není láska. To je tvoje nafouklý ego.“
Otočila se a odešla. Podpatky klapaly o podlahu jako potlesk za scénu, která skončila dřív, než se stihla zkazit.
Egouš zůstal poprvé bez komentáře. A někde uvnitř se objevilo místo, kam už nefoukalo jeho vlastní já-vím-líp.
Koukla jsem se na Jednorožce. Jeho výraz byl divnej – napůl soucit, napůl „to je ale blbec“. Zakousnul se mi do trička, přitáhl si mě blíž a mlčel.
„Tohle bolí,“ zamumlal nakonec.
„Co?“
Kývl směrem k Egoušovi.
„Nosí se to blbě. A sundává ještě hůř.“
Snažím se být dokonalá.
Většinou narazím do zdi, skončím na zadku a chvíli předstírám, že to byl vědomý pád v rámci osobního růstu. Naštěstí z toho aspoň vznikne kapitola.
Jsem matka puberťačky, přes dvacet let manželka a starostka malé obce. Takže vím, že vztahy nejsou pohádka, iluze padají rychleji než rozpočtové sliby a lidi umí být ostřejší než lednový vítr na návsi.
Píšu o chvílích, kdy si přestaneme hrát na lepší verzi sebe sama a zůstane jen to opravdové.
Trochu rozbité. Trochu směšné. Dost odvážné.
A hlavně lidské.
