JAK TO NE VIDÍM JÁ
Ještě jsem se nenarodil, ale už mám názor
KAPITOLA I.
Dostávám se ke slovu
Nevím, kde bydlíš ty, ale tady u mě je mooc příjemně. Všechno měkké, od podlahy ke stropu, což se v mé situaci dost hodí. Moje máma se mnou totiž každou chvilku hází zprava doleva. Bych se pěkně potlouk, být jinde. Nárazy pomáhá zbržďovat i teplá voda, která je všude kolem a já si v ní na pohodu plavu. Sice ještě nemám uši, ale tělem mi zvuky vibrují. Jeden je pravidelný, dunivý, s krátkými pauzami a druhý spíš syčák, trochu v pozadí, ale zase neustálý. Už jsem si na ně zvykl a nakonec mě celkem dobře uspávají. Zatím netuším, co je způsobuje, ale určitě na to brzy přijdu.
Tušíš, o čem tu vykládám? Skoro? Vůbec? Mluvím o děloze. Víš, co je děloha, že jo? Do nedávna ještě prázdná kapsa u mojí mámy v břiše, hned pod žaludkem. Říkám do nedávna, protože teď už jsem v ní já. Bydlím tu. Nejde o žádný palác, všehovšudy jeden pokoj, ale zase V. I. P. Mám ho jen pro sebe a k tomu all inclusive. Abys chápal, nemusím se vůbec starat o jídlo. Ještě si ani neuvědomím, že mám hlad, a už mi rovnou do břicha putuje hadičkou nějaká mňamka jako v nějakém nonstop bufetu.
Neboj, hadička mě nebolí. Propojuje mě a mámu jako potrubí, kterým mi máma do pupíku posílá dobroty. A kdo že jsem já? Aha, ještě jsem se nepředstavil, promiň. František, těší mě. A ty se jmenuješ? Rukou si nepotřesem, ale i tak tě moc rád poznávám. Ty jsi určitě dítě a přesně to jsem i já, i když mi říká různě. Máma si o mně totiž pořád někde čte. Co se dozví, dozvím se i já. Pošle mi to sem dolů, jako poštou. Podle máminých knih jsem zárodek nebo embryo, za pár týdnů budu snad plod nebo co… Jenom dítě mi tam neříkají. Jako proč? Sice ještě nemluvím – stejně není s kým, nevidím – na co bych jako koukal? Kolem mě je totální tma, neslyším, to už jsem říkal, taky nedýchám – trošku děsivé –, a ani nečůrám, ale jsem dítě. Osobnost. Jako ty. Mimochodem čůrat už brzy začnu,
rovnou sem, pod sebe. Že fuj? Čůrat si do pokojíku? A kam asi jinam?
Záchody tu nevedou. Taky sis čůral do svého pokojíku, když jsi byl u mámy v děloze. A potom to i pil! Všechny děti v děloze tohle dělají, jak si máma právě přečetla, tak se nemusíš šklebit. A jak to, že tohle všechno vím, i když jsem pidi a tak vůbec?
Na co myslí máma, na to myslím i já. Například zrovna teď si představuje, že časem budu pít svoje čůránky. A co? Zůstávám v klidu. Jde o tisíce roků odzkoušený systém a dal ho každý. Právě se celý třesu, i s pokojem, protože se máma směje. Představila si nepříjemnou sousedku od nás z domu, jak pije své čůránky. Sousedka si často stěžuje, že bráchové dupou, a máma neví, co s tím, a stresuje ji to. Cítím, že mámě představa sousedky pijící své čůránky pomáhá od stresu, tím pádem pomáhá od stresu i mně. Sousedko, jen do toho, dobrou chuť!
Jsem zatím velký jenom asi jako… Lego kostička! Jo, to je ono. Jako úplně ta nejmenší jednička, představuje si teď máma. Lego znáš? Doufám, že jo. Abys jako získal správnou představu. No a i když jsem fakt prcek, umím už ovládnout situaci. Nemyslím jen, co chci dělat já. Třeba jestli si zdřímnu nebo se proplavu, ale taky co udělá máma. Kecá, říkáš si. Nekecám. A víš, co? I ty sám jsi možná o věcech rozhodoval, když jsi byl ještě v břiše. Nepamatuješ se? Zajímá tě, jak si dokážu já, lego jednička, zařídit, co chci?
KAPITOLA III.
Proč a jak jsem přišel na to Ze začátku si jen tak plavu v děloze a nic neřeším. Vážně mi tu nic nechybí. Máma si zase čte o těhotenství a já se dozvídám, že pravidelný dunivý zvuk, o kterém jsem ti říkal na začátku, je tlukot jejího srdce, a co kolem syčí a hučí, je krev v jejích žilách. Vlastně fajn hluk. Doufám, že až přijde den P a já se rozhodnu vylézt ven, budu moct poslouchat něco podobného. Akce Hledání rodiny a všechno s tím spojené jednoho doslova vyšťaví. Proto se mi hodí právě těch prvních pár týdnů nicnedělání pěkně v pohodlí, bez práce a přemýšlení. Jen mlsám, metám kotrmelce a hovím si v polštářích. No a pak, jednoho dne mi poprvé začne něco fakt vadit.
Většina lidí si myslí, že v břiše nejsem já, František, ale jenom „plod“, který neví o světě, nic neumí, nic mu nevadí a tak dál, a teprve po porodu se ke mně všichni nahrnou, budou mě vítat a mluvit na mě, ptát se, jak se mám, jako bych snad do té doby „nebyl“. Jenomže mně rozhodně není jedno, co se venku děje, protože všechno ovlivňuje moji mámu a tím pádem i mě. Chtěl bych všem říct:
Haló, já už jsem tady s vámi! Tohle se mi líbí a tohle zase ne! Hej, všichni! Já, František, existuji od chvíle, kdy dorazila tátova spermie do mámina vajíčka, ne až za devět měsíců, ale už teď! Slyší mě někdo? Mami?
Jde o jídlo z hadičky. Přesněji o jeho nepravidelnost. Oběd jsem sice dostal, ale od té doby už uběhlo pěkných pár hodin, mně vytrávilo a máma jen kdesi pobíhá. Co s tím? Zmůžu vůbec něco, já, piditvor v břiše? Jak o všem tak přemýšlím a není mi z toho moc dobře, cítím, jak máma zpomaluje, sedá si. A hele! Hadičkou mi připutovala müsli tyčinka. Týýýýýjo! Že bych měl tuhle svačinku na svědomí já? Ještě si nejsem úplně jistý, ale rozhodnu se novou dovednost testovat co nejdřív znovu. Jdu do toho hned při vaření večeře. Je horko, máma se otáčí mezi lednicí a sporákem a mně se už nechce čekat. Aspoň jablečný džus, než bude jídlo! Soustředím se, představuji si nápoj,
přidám lehkou nespokojenost a… lup ho! Už mi crčí hadičkou. Mňam!
Cítím se jako borec. Tohle že jsem si sám zařídil? No fíííha. Ono to opravdu funguje! Ovládám jinou osobu, mámu, dospěláka! Hned další den dopoledne trik zkouším zas. Jenomže se nestane nic. Jak to? Máma pořád sedí u počítače, ponořená do své práce. Co dělám špatně? Zlobím se. Vtom ke mně dolů doputuje od mámy myšlenka: Došel…
Jo tááák, džus došel. Smířím se s tím, nebo ne? Chvilku váhám, ale pak se rozhodnu. Vysílám k mámě na oplátku mou myšlenu:
Chci ho i přesto! Čekám napjatě, co bude. Chvilka napětí a… Máma se zvedá! Následuje intenzivní natřásání – to se rychle obléká, běží po schodech ven z domu a do obchodu, kde džus kupuje. Doma pak nalévá vytoužený nápoj do sklenice a hltavě pije. A všechno jsem si zařídil úplně sám!
Počkat, já s mámou fakt „mluvil“? Odpověděla mi, že jo? Úspěšnou techniku aplikuji ještě mnohokrát a zkouším různé zlepšováky. Záleží, jak moc džus chci. Když si umíním, donutím mámu otevřít ho a napít se ještě za chůze po cestě z krámu. Cítím, že jsem teprve na začátku objevování, a těším se, co všechno dokáže mít podle dospělých jenom „bezbranný, nesvéprávný plod“ pod palcem. Nejde jenom o žízeň. Občas se totiž stává, že mi moc nechutná, co máma vybere. Asi si taky radši vybíráš sám, než abys počkal na schválení nebo spíš „neschválení“ tvého výběru jídla. Stejně se cítím já, chápeš? Proto chci postupně přebrat velení. Nenechat si jen tak líbit… jakže to bylo? Jo – nesvéprávnost! Jdu na věc hned při následujícím obědě. Máma sedí v restauraci, čte jídelníček a při tom si představuje, jak co chutná. Tím pádem jako bych jídla ochutnával i já sám.
Segedín? Nemyslím…
Obalovaný květák? Hmmm – ne.
Caesar salát? Brrrr!
Máma se už už nadechuje, aby ho objednala. Honem se urputně zasoustředím:
Nechci! Fuj! Ble! Studené, zelené!
Máma zaváhá. Cítím svou šanci. Vytasím podle mě oprávněný argument:
To bychom měli brzy zase hlad, chci něco vydatnějšího!
Úspěch! Máma čte dál.
Řízek s kaší? Nooo… S kečupem? Yes!
A je to. Já si fakt vybral! Máma jenom objednala a zaplatila. Jsem z mého dalšího posunu dost na větvi a rozhodnu se ho pojmenovat. Říkám mu TO.