JAK TENKÉ JSOU hranice
Katarína Brányiková
KVALITNÍ SPÁNEK
Julie se snažila uplatnit všechny své načtené a naposlouchané znalosti k tomu, aby urychlila proces usínání, nebo aby alespoň vůbec nějaké usínání započalo. Nešlo to. Oči měla otevřené dokořán a mysl ostrou a soustředěnou jako při sledování kriminálního seriálu. Byla celá v napětí.
Všechny uspávací techniky se obrátily proti ní. Postupné prohlubování dechu se změnilo v předotužovací hyperventilaci a při počítání oveček dosáhla takové cifry, že málem došla ke kombinaci vlastního telefonního čísla.
Opatrně se převalila na bok, posadila se a rukou začala poslepu šmátrat pod postelí. Její prsty vytvořily rojnici, která se vydala všemi směry s cílem nahmatat pár vlněných ponožek. Podařilo se. Nasunula si je na chodidla a vstala. Nejenom, že v matraci pod ní nezavrzala jediná pružinka, ani peřina nestihla zašustit, už byla venku z ložnice a tichými kroky se plížila do kuchyně.
Potichu našlapovala na vyhřátých parketách v dlouhé tmavé chodbě svého střešovického bytu a přemýšlela nad tím, kdy se naposledy opravdu dobře vyspala.
Zhrozila se, když jí došlo, že to bylo před sedmi lety během letu do Japonska, kde měli spolu s Richardem strávit líbánky. Těsně před odletem si Julie po dvou panácích v odletové hale lupla i dva prášky na spaní a melatonin. Doporučil jí to kolega z práce, který se ale tehdy Julii zapomněl svěřit s tím, že byl v osmdesátých letech rok závislý na heroinu a vypěstoval si tak celoživotní toleranci vůči běžně dostupným práškům a i některým, které byly na předpis.
Tento spací koktejl na Julii zapůsobil tak účinně, že se letadlo ještě ani neodlepilo od země a její nepřipoutané vláčné tělo se sesunulo ze sedačky. Rozplácla se pod nohama letušky, která akorát zaklapovala místa na příruční zavazadla.
Nic vážného se jí nestalo. Prostě tvrdě spala. Z celého incidentu si jen matně vybavuje, jak jí dvě rozmazané postavy zvedají z podlahy.
Julii při vzpomínce na tento trapas v letadle vyschlo v krku. Nalila si sklenici vlažné vody a sedla si v kuchyni na barovou stoličku. Kovové opěradlo na chodidla ji chladilo i přes tlusté ponožky.
Napila se. V tichém tmavém bytě se rozlehl zvuk jejího polknutí.
Druhý den svatební cesty se šťastný pár, Richard a Julie Zachovi, kteří se poslušně řídili novomanželským průvodcem po Kjótu, spokojeně procházeli po známé Kiyamachi ulici. Biorytmus se jim pomalu srovnával a počasí jim přálo. Kolem nich se hemžila spousta lidí, ale nikdo o ně ani jednou nezavadil. Julie měla tu čest zakusit japonskou mistrnost ve vyhýbání se lidskému kontaktu v hustém davu. Jako kdyby kolem sebe měli neviditelné silové pole. Užívali si ten zvláštní a exotický pocit soukromí mezi tisíci lidmi.
Julie ten den s láskou tolerovala i skutečnost, že jí před obličejem každou chvíli svítil Richardův mobil, ve kterém viděla svoji a jeho tvář.
„Máme spolu strašně málo fotek. Pojď, ještě jednu,“ řekl a netrpělivě přihlížel, jak si Julie upravuje vlasy.
„Jsi nádherná,“ řekl ne tak úplně s úmyslem jí zalichotit, ale spíš popohnat.
Pak se oba zahleděli na své tváře, které Richard zabíral na Juliinu prosbu trochu z vrchu. V té jeho bylo vidět nadšení a v té její zase klid. To ale až do okamžiku, kdy se během jednoho z několika pokusů o dokonalou fotku na displeji Richardova telefonu nerozzářila zpráva od jisté Lizzy.
Richard strhnul mobil k sobě. Na poslední fotce, kterou stihnul cvaknout, byl on s vyděšeným výrazem a Julie, která se na něj tázavě dívá.
„Tady ti to sluší. Tu pak necháme vytisknout,“ řekl, zamknul displej a mobil poprvé za celý den strčil do kapsy.
„Co to bylo?“ zeptala se Julie.
„Nic,“ odpověděl Richard.
„Chováš se divně. Kdo to byl?“
„Nikdo.“
Dvě po sobě jdoucí záporná zájmena ve dvou po sobě jdoucích odpovědích Julii nenechala chladnou. Začala se pídit. A to byla, jak se vzápětí ukázalo, chyba.
Náročná a dlouhá hádka mezi rozkvetlými sakurami zapříčinila, že měla Julie pocit, jako kdyby jí ztěžkla hruď o deset kilogramů a kapacita jejich plic se zmenšila na polovinu.
Richardovo vehementní zapírání ji přivádělo k zoufalosti a následně k šílenství.
„Řekni alespoň jednu souvislou větu!“ pobízela ho se slzami v očích, mezitím co jí Richard jednoslovně odsekával.
Julie se probíjela hustou džunglí nejrůznějších verzí, interpretací a výmluv. Začalo to trnitou cestou, během které Richard tvrdil, že ta zpráva neměla patřit jemu, že se určitě jednalo o omyl, protože žádnou Lizzy nezná. Poté se musela probrodit Richardovými výpadky paměti, které mu bránily v tom vysvětlit, co je vlastně ta Lizzy zač. Asi po hodině si konečně vzpomněl, že vlastně ženu jménem Lizzy zná. Jednalo se o tu letušku, která mu během odletu pomáhala zvednout uspanou Julii ze země.
Elizabeth. Julie si vzpomněla na jmenovku, kterou při odchodu z letadla zahlédla připnutou na uniformě jedné z letušek. Ta jí jako jediná během loučení starostlivě položila ruku na rameno. Julii to nevadilo. Nevěděla sice, proč to udělala, ale připadalo jí to milé.
„Elizabeth,“ řekla nahlas.
„Elizabeth, Lizzy, to je přece jedno,“ přitakal Richard. „Ty se vždy chytneš tak nepodstatných maličkostí!“
„Proč ti píše?“ zeptala se vyčerpaná Julie, která si po každé takovéto honbě za pravdou připadala o dvacet let starší. Už ani nevěděla, co jí po takovém výkonu bolí víc. To, že se na jejich společné cestě zase objevila nějaká žena? Nebo to, že musí Richarda vystavit dlouhému a bolestivému výslechu, který vždy začíná na bodu: nevím, nevzpomínám si?
Prý se po tom malém incidentu, kdy se Richardovi a paní letušce podařilo Juliino bezvládné tělo posadit zpět do sedadla a připoutat, zeptala Richarda, jestli by jí nedal své telefonní číslo.
„Chtěla, abych jí dal vědět, jak jsi na tom. Dělala jen svou práci, měla o tebe starost. Jako upřímně, mixovat alkohol a tolik prášků na spaní by se dalo pomalu považovat za pokus o sebevraždu,“ řekl Richard vyčítavě.
„Co tady zase děláš?“
Julie sebou leknutím trhla. Vodou, kterou držela v ruce, si polila pyžamové kalhoty.
„Pojď zpátky do postele,“ vyzval ji Richard chraplavým rozespalým hlasem. Měl na sobě spací trenky s dírou v rozkroku, které se mu Julie již několikrát pokusila vyhodit, ale pokaždé byl schopný je z odpadkového koše vytáhnout, vyprat a na truc je nosit celý víkend. Oči měl přimhouřené, byť v kuchyni vládla naprostá tma. Nechtěl je otevírat, aby se moc neprobral a mohl zase rychle usnout.
„Budu se převalovat,“ řekla Julie a nepohnula se. Věděla, že ho tím naštve, ale chtěla, aby odešel.
„No, jak chceš,“ rozhodil Richard rukama. Nehodlal ji přemlouvat.
„Bereš ty probiotika?“ zeptal se kontrolně, než se k Julii otočil zády.
„Ano, beru,“ odpověděla potichu.
„A ty kapky na játra?“
„Jo,“ odpověděla Julie nejistě.
„Tohle je hodina jater,“ dodal.
„Já vím,“ odpověděla Julie.
„Měla bys to zkusit brát chvilku pořádně,“ řekl Richard. Věděl, že Julie lže. Ty prášky si přepočítával. Neubývaly. Juliina nedůslednost ho rozčilovala, proto se rozhodl tuto konverzaci utnout ještě dřív, než by ho přivedla do stavu, ve kterém už nebude moct zabrat.
Asi před pěti lety navštěvoval Richard kvůli chronickým zánětům v rameni doktorku čínské medicíny. Doktorka Kropáčková mu během hodinových sezení vysvětlila spoustu věcí.
Třeba to, že podle čínské medicíny se lidské orgány čistí a regenerují zejména v noci, a to každý orgán v jinou hodinu. To, co řekla paní Kropáčková, Richard považoval za svaté, jelikož byla jediná doktorka, která mu dokázala svými bylinnými vývary na míru ulevit od nesnesitelné bolesti ramene a také od jiných neduh, které Richardovi vyčetla z povrchu jeho jazyka a odstínu jeho očního bělma. Richard ani nevěděl, že ty neduhy má, ale paní Kropáčková mu je přesto vyléčila a opravdu se potom cítil líp. Byla to skutečná profesionálka.
Když se po nějaké době u Julie rozvinula nespavost, Richard nebyl schopný zjistit, čím to je. Juliiny noční výlety do obýváku ho budily a znervózňovaly. Když se jí ptal, proč nemůže spát, mlčela. Jen pokrčila rameny, něžně se pousmála a řekla mu, ať si jde lehnout. Že to bude dobrý. Richarda ta bezmoc dováděla k šílenství, a proto se rozhodl využít umu paní Kropáčkové, která mu ochotně doporučila vícero prášků, jejichž kombinace měla Julii pomoct lépe spát. Vítězoslavně je přinesl domů a když po pár týdnech zjistil, že je Julie nebere, definitivně se utvrdil v tom, že mu to celé jeho žena dělá naschvál.
„To je dobrý, běž spát, já přijdu,“ uklidnila ho Julie.
Richard se otočil a otráveně se odšoupal zpět do ložnice.
Celý byt opět utichnul a ke slovu se přihlásily dva hlasy, které nesly největší vinu na Juliině nespavosti.
JULIE, JULINKA, JULA…
Byly to její dvě já, která se bez dovolení ubytovaly v její hlavě a nedělaly nic jiného, než že porušovaly noční klid. Posledních pár dní vedly jednu a tu samou hádku o tom, jestli má Julie bez ohlášení navštívit svého manžela v práci nebo ne.
„Takhle by ses ponížila, jo?“ dobírala si Julii Julinka. Bylo to její přeživší mladší já, bez jediné vrásky, šedivého vlasu, okousaného nehtu, tiku, zlozvyku či šrámu na duši. Ta Julie, která věřila v gesta, odpuštění a lidské slovo a pohrdala pomstou a lží. Ta Julie, která byla skálopevně přesvědčená, že jejími zásadami by neotřásla žádná životní nástraha.
„Jen tam hezky běž, holčičko, ať to máš rychle za sebou,“ pobízela Jula. Její vdané já s nočním stolkem plným krémů proti stárnutí, vlněných ponožek a účtenek od oblečení, které si koupila v domnění, že jí to zvedne náladu. Ta Julie, které algoritmus na sociálních sítích předhazoval psychologické poradny a dechová cvičení.
„Bez důvěry vztah nefunguje,“ podotkla prázdně Julinka.
Jule chvíli trvalo, než zareagovala. Musela totiž popadnout dech. V záchvatu smíchu se hluboce zaklonila a málem sletěla Julii z ramene.
„Ty si myslíš, že důvěra je něco, co v tobě partner vzbuzuje svým chováním? Že je to něco, co máš díky němu?“ ptala se posměšně. Nepočkala na odpověď, na kterou se Julinka nesměle nadechovala.
„Ty si myslíš, že důvěra rovná se: já vím, že by to neudělal?“ pokračovala Jula zapáleně, jako kdyby konečně nastala chvíle,
kdy může toto v hlavě dlouho nacvičované vysvětlení sdílet se světem.
Julinka to vzdala a smířila se s rolí pouhého posluchače. Jako vždy.
„Povím ti, co je důvěra. Důvěra je rezignace. Je to úplně poslední akt zoufalství, když už člověku nic jiného nezbývá. Takový pud sebezáchovy, který…,“
„Držte už obě hubu!“ zavrčela Julie do dlaní, ve kterých měla zabořenou tvář a prudce se zvedla, až pod ní barová stolička zavrzala o podlahu. Zastavila se a chvíli nehybně stála se zatajeným dechem, aby se ujistila, že nikoho nevzbudila.
Když se neozvalo jediné šustnutí, třemi neslyšnými kroky odcupitala ke dřezu, kde opatrně odložila prázdnou sklenici. Rozhodla se svou noční pouť ukončit a vydat se zpátky do postele počítat ovečky.
Netušila, že přesně v tu chvíli Richardův letový režim, který si nastavoval každou noc, blokoval jednu zprávu za druhou.
1:37: „Potřebuju tě.“
1:37: „Není mi dobře. Nejsem sama před sebou v bezpečí…“
1:38: „Řekl jsi, že mě nenecháš ve štychu. A teď? Co teď?“
1:38: „To, že spíte každý v jiné místnosti, je kravina, že?“
1:39: „Určitě jsi tam s ní. S tou krávou.“
1:41: „Kdybych byla na tvém místě, asi bych se neudržela jí nenamáčknout polštář na obličej.“
1:41: -zpráva byla odstraněna odesílatelem-
1:42: „Kdybych byla na tvém místě, neignorovala bych člověka, co mě tak miluje.“
JAK SE JMENUJU?
„Mohla bys prosím tě zatáhnout víc ty závěsy?“ ozval se hluboký ospalý hlas zpod peřiny. Bylo tři čtvrtě na osm ráno.
„Ne, nemohla. Musím do práce. Takže,“ řekla Hana s rukama na závěsech, „vstáváme,“ a trhnutím je roztáhla. Hned na to otevřela okno na větračku.
Hana bydlela v rušné Radlické ulici, která se každé ráno pracovního dne mezi sedmou a osmou proměnila na orchestr městské infrastruktury. Ložnicí se rozlehlo troubení aut a řinčení tramvají. Smog, který začal proudit do místnosti působil v oblaku alkoholového ranního dechu a pachu po souloži jako čerstvý horský vánek.
„Včera jsi říkala, že do práce nejdeš. Proto jsi mě sem vzala,“ zavrčela peřina.
Haně zatrnulo. Opravdu to vyzradila? Dávalo by to smysl. Konec konců, své počínání během předešlé noci si nepamatovala, natož to, co vypustila z úst. A očividně ani to, koho připustila k nim. Snažila se vzpomenout si na jeho jméno, ale nešlo to. Jak ho mohla vykopnout ze svého bytu, když ani nevěděla, jak ho oslovit?
„Psala mi kolegyně, že za ní urgentně mám vzít směnu, takže bys...“ spustila razantně.
„Dobře, dobře,“ přerušil ji neznámý mladý muž. „Vysvobodím tě,“ řekl a postupně se začal vymotávat z peřiny.
Vypadalo to jako zrození nějakého velkého druhu hmyzu. Nejprve vyklouzla jedna noha, druhá, pak obě paže...
Srovnával si končetiny pomalu a opatrně, jako kdyby se s nimi seznamoval. Schválně si dával na čas.
Lidé Hanu odjakživa nebrali vážně. Vždy, když se pokusila svým dívčím hláskem naladit autoritativní tón, budila v lidech spíš lítost či posměch, nikoli respekt.
Hana byla nízkého vzrůstu, měla lehce zrzavé kudrnaté vlasy, malá úzká ústa a nazelenalé zvědavé oči jako dítě, co poprvé slyší závěr Červené Karkulky, kde vlk předstírá, že je babička a jen se čeká, až to celé praskne.
„Vysvobodíš?“ zeptala se Hana třepotajícím se hlasem, jenž byl jejím prokletím. Její vlastní otec si z ní občas utahoval, že někdy zní, jako kdyby jednou nohou balancovala na vratké židli.
„Z těch lží,“ odpověděl neznámý, nohou kopnul do peřiny, ta spadla na zem a odkryla tak jeho nahé tělo. Ležel břichem dolů a jeho končetiny byly roztažené na posteli. Vypadal jako mořská hvězdice. Hanu překvapilo, jak byl hubený.
„Jsem světloplachý,“ zamumlal a svou tvář zabořil do matrace.
„Tak už pojď,“ pobídla ho. Kdo ví, zda ji vůbec slyšel.
„Co to je?“ řekl otráveně, sáhnul si pod pravé tříslo a vytáhnul něco, co vypadalo jako Hany průhledná rovnátka. Odhodil malý předmět na zem v domnění, že se jedná o nějaký nepořádek. Hana si kontrolně jazykem přejela po obnažených zubech a vrhla se po nich. Byly to ony. Opatrně je položila na psací stůl. uz
Silné světlo pronikající do místnosti odhalovalo vše, co během jiných fází dne lidské oko nezachytí. Na jejích rovnátkách byly nalepené vlasy a chlupy z koberce, z čehož se jí trochu zvedal žaludek. Viděla i tisíce malých částeček prachu, které pomalounku dopadaly na nahé tělo neznámého muže. Líbilo se jí to. Hana se se zájmem zadívala na tento detail a tlukot
jejího srdce se zpomalil. Znovu zrychlil až ve chvíli, kdy si uvědomila, že dostala neuvěřitelné nutkání zvěčnit to, co vidí. Věděla, že si nedá pokoj, dokud to neudělá. Podle toho, jak hluboce dotyčný odfukoval, to vypadalo, že znovu usnul. Hana se tedy opatrně natáhla pro telefon, který ležel na pracovním stole. Pohled měla při tom upřený na neznámého muže a kontrolovala, že má stále zabořenou hlavu do matrace. Měl.
Nastavila si na telefonu fotoaparát a udělala dva kroky k posteli. Dubnové slunce muselo neznámého příjemně hřát na zádech a hýždích. Mikro částečky prachu nad nimi stále poletovaly jako tisíce malých světlušek. Hana pomalu klesla do podřepu a namířila objektiv na spodní polovinu těla svého již bývalého milence. Ten nevypadal, že by měl v nejbližších vteřinách v plánu se jakkoli pohnout. Ležel a zhluboka dýchal. Hana mezitím cvakala jeden snímek za druhým.
„Nikam nejdu,“ řekl mladý muž, načež Hana vystřelila z podřepu zpět do pozoru. Probudil ho nedostatek pozornosti. Odlepil svůj obličej od matrace a začal se rozhlížet kolem sebe. Hledal Hanu, která jeho poznámku ignorovala. Našel však jenom její siluetu. Ostré slunce mu bránilo v tom na ní zaostřit.
„Stejně kecáš,“ prohlásil. Jeho slepené oči pomalu prohrávaly boj se sluncem a jeho obličej s ospalou grimasou opět klesnul na postel. Hana si naopak pana světloplachého stihla prohlédnout až moc dobře a trochu se zděsila. Vypadal velmi mladě. V duchu se modlila, aby mu bylo víc než dvacet.
„Cože?“ zeptala se Hana.
„Stejně nejdeš do práce. Dáme si kafe, snídani a zahrajeme si takovou super hru,“ řekl drze. Jeho hluboký hlas rezonoval celou matrací.
„Jakou hru?“ zeptala se Hana otráveně.
„Jak se jmenuju?“ řekl a jeho hlava se opět ocitla ve vzduchu.
Mezitím slunce zašlo za lokální mrak a jeho víčka konečně odhalila modré oči upřené na Hanu.
„Nevíš, co, Hani?“ řekl a posadil se. Vedle postele našel kupičku svého oblečení, ze které vytáhnul šedé značkové boxerky.
„Nebudu lhát, trochu mě to mrzí,“ dodal a postavil se, aby si mohl boxerky natáhnout.
„Kolik ti je?“ zeptala se Hana při pohledu na jeho hruď, ze které nerostl jediný chloupek.
„Cože?“ rozesmál se.
Hana mlčela. Zírala mu do očí, jako kdyby se z jeho rohovek snažila vyčíst jeho věk.
„Sedmnáct,“ odpověděl.
„Ne!“ vykřikla Hana.
Mladý muž se usmál. „Tak osmnáct.“ Škádlil ji.
Hana se chytila za břicho, odtáhla od stolu kancelářskou stoličku a pomalu si na ní sedla. Zamotala se jí hlava. Druhou rukou si zakryla tvář, aby mohla to číslo vstřebat.
Mladý muž mezitím znovu šustil v kupičce oblečení. Vytáhnul z ní své kalhoty a z nich peněženku. Místností zaznělo škubnutí suchým zipem. Přistoupil k Haně a podal jí svůj občanský průkaz. Hana mu ho rychle vytrhla z ruky a začala počítat. Devatenáct. Přepočítala to. Devatenáct.
„Zdeněk,“ řekla a koukla nahoru na svého polonahého milence.
„Konec hry,“ řekl Zdeněk a občanku si vzal zpátky.
NEDOSTATEK SPÁNKU
Julie se blížila s Maxem k základní škole. Jeli autem. V tichosti.
Předešlou noc, potom, co se Richard stáhnul zpět do ložnice, přicupital za Julií její syn a ptal se jí, proč zase nespí. Julie si vyčítala, že ho opět probudili a už po několikáté si slíbila, že s těmi nočními toulky nadobro skoncuje. Nebylo to poprvé, co Max vyšel ze svého pokojíku, protože ho probudil hlasitý šepot jeho rodičů. Julie Maxe uklidnila vřelou větou, stejně jako to dělávala se svým manželem, jenže na rozdíl od Richarda Maxe ještě doprovodila do jeho pokoje, uložila ho do postele, sedla si na její okraj, odhrnula mu vlasy z čela, políbila ho na něj a počkala, až zavře oči. Max se na svou matku díval tak dlouho, dokud ho její hraný úsměv nepřesvědčil, že se nic vážného neděje.
Jízdu v autě Max téměř celou prospal a Julie si mohla za volantem sem tam nerušeně vzlyknout. Nebyla šťastná. A v tu chvíli ze všeho nejvíc proklínala vzdálenost mezi jejich bytem a Maxovou školou.
Kdyby bylo po jejím, bývala by ho zapsala do nějaké, která je mnohem blíž. V jejich okolí byly rovnou dvě základky v perimetru pár zastávek městské hromadné dopravy. Ale Richard trval na tom, že Max půjde na soukromou základní školu ve Štěrboholech, protože tamní ředitel byl jeho bývalý spolužák ze střední. Byť si o tom Julie myslela své, nic nenamítala, jelikož od narození svého syna nepracovala a měla spoustu času ho vozit, kam potřeboval.
Julii bylo dvaatřicet, když otěhotněla. S hořkosladkým pocitem opustila své zaměstnání na personálním oddělení v kosmetické
firmě, kde tehdy pracovala čtvrtým rokem. Zbožňovala to tam.
Měla ráda své kolegy, chuť kávy z firemních automatů, prosluněné kanceláře, obědy v kantýně, pracovní dobu, zaměstnanecké výhody… Bohužel do firmy nastoupila jako záskok za paní na mateřské, tudíž se s tímto perfektním místem s příchodem Maxe musela nadobro rozloučit. Naivně doufala, že paní Iveta porodí třetí, přinejlepším čtvrté a pak páté dítě, a Julie by se po své vlastní mateřské nějakým bezprecedenčním zázrakem dostala zpět na svou pozici. Ovšem nestalo se tomu tak.
Julie byla odhodlaná si hledat něco jiného, když Maxe zapíšou do školky. Ovšem Richard jí přesvědčil, ať ještě zůstane se synem doma. Finančně si to mohli bez problémů dovolit a Richard byl přesvědčený, že to takhle pro Maxe bude lepší. Julie souhlasila, jelikož si myslela, že se beztak začnou brzo pokoušet o druhé dítě. A tak se stala osobou bez zdanitelných příjmů v luxusním pražském bytě o rozloze sto padesát metrů čtverečních. A tento stav se protáhnul až do teď. Kdyby se jí člověk zeptal, jak se to vlastně stalo, nedokázala by odpovědět.
Cesta do školy a zpět byla prakticky její jediná povinnost za celý den. Nemusela ani uklízet. O pořádek v jejich bytě se jim dvakrát týdně starala uklízečka.
V oblasti vaření se Julie také moc nenadřela. Poslední rok chystala jídlo jen pro sebe a svého syna, protože Richard žil na kombinaci přerušovaného půstu, pracovních obědů a krabičkové diety. Hotová, úhledně zabalená jídla jim každý týden domů vozil kurýr. Díky tomuto režimu zhubnul Richard šest kilogramů a na jeho věk, pětačtyřicet, měl tělo lepší než většina dvacetiletých sportovců.
Každodenní odvoz Maxe do školy znamenal půlhodinové zácpy na Barrandovském mostě, popojíždění v tunelech, zdržení na Městském okruhu, dlouhé čekání v Záběhlicích a podobné nepříjemnosti. Byl tak časově náročný, že si ho mohl dovolit jen někdo jako Julie. Člověk, jehož dny zely prázdnotou.
Max musel kvůli nepředvídatelnosti ranního pražského provozu vstávat téměř o hodinu dřív než většina jeho spolužáků, což mělo na svědomí další problém – únavu. Během odpoledních hodin ve škole měl Max velké problémy se soustředit. A to tak moc, že to zalarmovalo i některé učitele.
Maxova třídní, paní Syrůčková, si odchytla Julii na konci třídních schůzek, aby se jí mezi čtyřma očima zeptala, co se s Maxem děje.
„Max celý den zívá a některými vyučujícími byl dokonce přistižen, jak podřimuje. Pan učitel Chátral ho prý již několikrát vyvolal a Max neodpovídal, jelikož spal,“ odpověděla paní učitelka Syrůčková Julii, která nevěděla, co se děje.
„To vám řekl pan Chátral?“ zeptala se Julie, která byla na učitele dějepisu alergická poté, co se jí na školních plavecko-běžeckých závodech pokusil pozvat na víno a během vyslovení slova tramín zacítila, jak jí prsknul na ret.
„Ne, to mi řekly děti,“ odpověděla paní Syrůčková.
„Dohlédnu na to,“ slíbila Julie, ač věděla, že víc už není v jejích silách.
Každý den mu připravovala snídani, oběd s sebou i večeři z kvalitních a drahých surovin. Dobrá strava byla v domácnosti Zachů svatá. V tom se Julie s Richardem jednomyslně shodli a nikdy si neoponovali.
Stejně tak dohlíželi na to, aby neponocoval kvůli koukání do mobilu. Telefon Max sice měl, tři generace starý iPhone. Dostal ho pod podmínkou, že když bude doma, tak ho musí s odbytím osmé hodiny večerní vypnout a položit na poličku ve skříni, kde měla Julie uložené své šperky. Max s podmínkou nadšeně souhlasil a bez problémů pravidlo dodržoval.
I přes to, že Maxův jídelníček a digitální režim byl mnohem zdravější než většiny jeho vrstevníků, to nestačilo. Nic v jeho věku nedokázalo vykompenzovat ztracené hodiny spánku.
Horší následek únavy než nesoustředěnost ve škole, bylo jeho
časté marodění. Richard nenáviděl pohled na Maxe, jak leží v posteli a matka mu zase drží dlaň na čele. Bylo mu syna líto. V takových chvílích cítil vztek a totální bezmoc. Měl pocit, že jako otec selhal.
Julie věděla, že za jeden pracovní týden Max naspí o téměř osm hodin méně než většina jeho spolužáků. Kvůli „prestižní škole“ byl ochuzen o jednu celou noc spánku týdně. A když už spal, tak ho probouzeli hádající se rodiče ve tři hodiny ráno.
Julie často zatlačovala slzy z pohledu na Maxe, jak si každé ráno čistí zuby se zavřenýma očima. Nejradši by ho odnesla v rukou zpět do postele a hladila ho po vlasech, dokud by neusnul. Pak by jen ležela vedle něj a poslouchala, jak spokojeně odfukuje.
Když konečně dojeli ke škole, Julie přibrzdila a podívala se na zadní sedadlo s tím, že bude muset Maxe probudit. Naštěstí už ale byl vzhůru. Díval se na vchod do budovy a vyhlížel své kamarády.
„Tak čau,“ řekl a rituálně strčil hlavu mezi dvě přední sedadla, aby mu mohla Julie dát pusu.
„Tak čau,“ řekla dojatě a její rty přistály na Maxově vyhřátém čele.
„Nemáš teplotu?“ zeptala se překvapeně. Neuplynuly ani tři týdny, kdy Max nesl do školy omluvenku od doktora.
„Ne,“ řekl a vyklouznul ven.
Svižným krokem s poskakující aktovkou na zádech se vydal za svými spolužáky, které jednoho po druhém pohlcovala velká béžová budova. Ještě před vchodem se ohlédnul na svou matku a zamával. Vypadal veselý.
Julie mu zamávala zpátky a rozjela se směrem do Holešovic. Tam, kde Richard pracoval.