Následky
„Co jsi zač?“ zeptal se chlapec toho druhého.
„Já jsem ty,“ odpověděl ten druhý.
Do té doby byl k chlapci zády, nyní se otočil a opravdu. Byl jeho přesnou kopií. Blond, krátce střižené a rozcuchané vlasy. Čelo lehce poďobané od uhrů, modré oči, krátký nos a úzké rty. Byl pohledný, alespoň na poměry mládeže. Postavou byl vysoký asi 175 centimetrů a hubený s lehce vyrýsovanými svaly.
Chlapec na svého klona zíral s otevřenou pusou. To není možné, říkal si pro sebe.
„Co jsi zač?!“ tázal se ho znovu, s podrážděným tónem v hlase.
„Jsem ty, Johny. Respektive, byl jsem ty,“ odpověděl mu jeho klon, nebo co byl zač.
„To není možný, já ještě spím!“ uklidňoval Johny sám sebe. „Co myslíš tím, že si byl já?!“ dodal.
„Nechápeš to? Jsem tvoje duše, ale jakmile si mě vyrval, tak už nejsem ty, ani ty už nejsi já. Jsem jen jakási vzpomínka na to, co si býval.“
Johny byl zticha. Rychle dýchal a snažil se to všechno vstřebat. Otočil se k té věci zády a ohnul se. Špatně se mu dýchalo a bolelo ho břicho.
Dal sám sobě facku, tak silnou že mu na tváři zůstal její obtisk. Dal si druhou a pak třetí. Byl pořád tu. Ale jeho tváře znatelně bolely. Palčivá bolest procházela skrze obličej do jeho uhrovitého čela a dál do mozku. Bolela ho hlava, kurva hodně.
„To není možný, musím snít, nemůže to být pravda!“ Johny šílel. Nevěřil, že je to pravda, nemohla být. Je to tak absurdní. Musí přece být něco, čím si dokáže, že tohle není možný!
Vytáhl z kapsy bundy kapesní nůž, vybral čepel a řízl se do dlaně. Dlouhou lajnou, od ukazováku až k zápěstí. Cítil prudkou bolest, která se každou chvíli zvětšovala. Rána
byla hluboká. Johny, podpořený alkoholem udělal ránu pořádně hlubokou, skoro až k masu. Z neskutečné bolesti se mu zvedl žaludek. Sklíčeně se opřel o strom a pomalu si sedal. V jednu chvíli už to nevydržel a pozvracel se mezi své roztažené nohy. Trocha zvratků se mu dostala na džíny i do čerstvé rány. Štípalo to, a to pořádně. Když se však podíval na svou poraněnou dlaň, nic z ní nevytékalo. Žádná rudá krev. Naopak, jeho ruka byla bledší než kdy dřív.
Z rány na něj koukalo jen růžové maso a bílá, mrtvá kůže. Vedle něj se zjevil jeho dvojník. „Lidem bez duše krev schází, kámo,“ pronesl chladně, opírajíc se ramenem o strom. Johny se chtěl chytit jeho značkové bundy, kterou se tak rád chlubil. Natáhl po svém klonu ruku, jeho zdravá dlaň už se téměř dotkla rukávu, ale dlaň jím jen proklouzla, jako když proletí kuželem světla z baterky. Jeho klon tam byl. Johny s ním mluvil, viděl ho. Ale nemůže se ho dotknout!
„Co jsi do píče zač?!“ rozkřičel se Johny znovu na svůj klon, hlasem, který připomínal polomrtvého muže.
Dvojník si dřepl ke svému originálnímu já. Na rozdíl od Johnyho, on se ho dotknout mohl. Pohladil Johnyho po vlasech. Měl je zpocené a teplé. Dlaně dvojníka byly ledově chladné.
„Už jsem to řekl, bro. Nedával si pozor? Já sem bejval ty! Jsem tvoje duše. Duše, která ještě před chvílí hověla v tobě. Ale ty si mě vyrval,“ říkal, nespouštěje z Johnyho oči.
„Kolik mám času…?“ zeptal se Johny své Duše.
„Umřít ještě nemusíš,“ odpověděla Duše rozhodně, „aspoň ne teď,“ dodala.
„Co se to stalo? Jak se to…“ Bolest v žaludku neustupovala. Alkohol plus řezná rána se podepisovala na Johnyho fyzickém i mentálním stavu. Mžoural, aby aspoň něco v tom tmavém lese viděl. Cítil chlad, který se opíral do jeho vlhkých vlasů. Vítr mu ofukoval ránu na dlani.
Chlapec dýchal zhluboka. Snažil se tak aspoň trochu utišit bolest žaludku, způsobenou otravou alkoholem.
„Moc si toho nepamatuješ, co? To se ani nedivím. Ugh! Cejtíš ten puch?! Zvratky z chlastu…“ řekla Duše a postavila se. Johny se chtěl taktéž postavit, Duše ho ale zastavila. „Ty seď! Nebo se zabiješ sám,“ řekla. Teď stála přímo nad ním a opovržlivě na něj shlížela.
„Co jsem udělal…“ tázal se znovu zoufale.
„Vrať se do mě!“ zakřičel z posledních sil, které měl a prskal zbytky zvratků, které mu zůstaly v puse.
„Možná jsem se mejlil. Pravděpodobně umíráš.“ Ignorovala Duše Johnyho zoufalost.
„Ne! Prosím, vrať se! Nechci umřít! Ještě ne!“ Johny propukl v čiré zoufalství. Z očí mu vytryskly slzy, zvedl se na kolena, ze kterých však hned spadl na břicho. Plazil se zpět ke své duši.
Ta před ním couvala. Opovržlivý pohled se ještě prohloubil. Zamračila se, zbrunátněla a plivla mu na hlavu.
„Za to si ale můžeš sám. Takhle to nefunguje, kámo.“ Slovo kámo, vyslovila tak sarkasticky, jak jen to šlo.
„Podívej se na sebe. Co se to s tebou stalo? Nejdřív machr, který si myslí že může všecičko, co si zamane. Teď je z tebe troska, co se plazí před přízrakem a džíny má od vlastních blitek. Je mi z tebe zle!“ pokračovala s takovým opovržením, s takovou obrovskou nechutí v hlase.
Stále si navzájem koukali do identických očí. Tvář Johnyho byla rudá a upocená. Jeho oči byly podlité slzami a podtrhané několika řádkami vrásek. Ze rtu mu odkapával zvratek. Kýval se a ruce se mu klepaly. Nemohl se pořádně udržet.
„Pomoz mi!“ zařval na svého klona.
„Proč bych to dělal?“ odvětila mu Duše, tentokrát již klidně.
„Tobě už není pomoci. Snažil jsem se tě zastavit. Teď už
je ale pozdě. Umřeš. Umřeš a upřímně to nikomu moc vadit nebude.“
„Ne!“ oponoval Johny, „prosím, co se stalo, co jsem provedl?! Prosím tě, prosím, prosím! Nechci umřít! Ještě ne, ne teď, ne tady!“ Z jeho hlasu čišelo zoufalství.
Řval tak silně, div si nevyřval hlasivky. Zoufalost a strach. Beznaděj a strach. Nic jiného necítil.
„Co jsem udělal?! Proč si tohle všechno zasloužím?“
„Jenom si vzpomeň Johny,“ odvětila mu Duše, „večírek, chlast, auto a tvoje holka,“ výčet doprovázela ironickým úsměvem.
Johnymu začalo svítat. Záblesky z toho večera do sebe začaly zapadat jako mozaika. Jedna vzpomínka překrývala druhou, dokud se neuspořádaly do jedné celistvé.
Byl pátek a Johnyho spolužák Mike, pořádal večírek na chatě svých rodičů, jenom kousek za městem. Johny tam jel se svou přítelkyní Missy. Missy byla krásná. Dlouhé, husté brunet vlasy. Oči modré jako noční obloha, kolem nosu pár pih a úsměv nejkrásnější z okolí. Postavou byla hubená a vysoká podobně jako Johny. Cítil z ní přirozenou ženskou krásu. Na sobě měla jarní šaty s květy, přes které si vzala černý lehký kabátek.
Bylo kolem šesté večer, když přijeli před onu chatu. Hudba byla slyšet až ven.
Oba vystoupily z auta a vešli dovnitř. Vůně chipsů, pečeného masa a alkoholu je praštila do nosu hned, co otevřeli dveře. Hluboké basy hrály celým domem.
Bavili se, pili a tančili. Po několika hodinách se Missy vzdálila. Šla se bavit se svými kamarádkami, zatímco Johny zůstal se svou partou. Po chvíli se objevila ona. Neznámá dívka. Černé husté vlasy jako havraní peří. Zelené oči, bílá pleť a rudé rty. Byla vysoká s plnými tvary. Na sobě měla černé krátké šaty s hlubokým výstřihem.
Pomalu a ladně se přibližovala k partě. Hlasem jemným jako anděl a svůdným jako ďábel sám je pozdravila. Představila se jako Sandra. Společně vypili ještě několik piv. Dál se bavili a smáli. Hlavně však Sandra s Johnym. Při první příležitosti se vypařili.
Ve tmavém rohu, na konci chodby, stáli blízko vedle sebe. V jednu chvíli se na sebe podívali. Očima plnýma chtíče a vášně. Přibližovali se k sobě, dokud se jejich rty nesetkaly. Johnyho ruce se z jejích ramen pomalu přesouvaly níže, až k jejímu zadku. Dál se vášnivě líbali.
„Děláš si prdel?!“ ozval se známý hlas prázdnou chodbou. Johny se odtrhl od Sandřiných rtů, aby se podíval, komu hlas patří. Dave, jeho nejlepší přítel.
„Co chceš?“ odpověděl mu podrážděným tónem.
David došel až k nim.
„Co si kurva myslíš, že děláš?! Missy tě tu může každou chvíli najít! Vážně chceš, aby tě viděla s touhle courou?!“
Johny zrudnul. Odstoupil od Sandry a ruku zatnul v pěst.
Nelíbilo se mu, jak se s ním Dave baví, že ho poučuje a soudí. Podpořen alkoholem se v něm agrese, kterou vůči němu cítil, ještě zdvojnásobila. Došel přímo k němu. Byl tak blízko, že slyšel Davidův dech. „Vystřel,“ procedil mezi zuby a dal mu tak poslední možnost odejít.
„Nebo co?“ odpověděl mu ale přítel. Z jeho hlasu bylo slyšet odhodlání.
„Nebo dám tvýmu ksichtu novej look,“ odvětil Johny a zdvihl ruku, připraven opravdu ho udeřit pěstí do obličeje.
David chvíli nerozhodně stál. Věděl, že Johny není špatný člověk, ale když chlastá je z něj parchant. Nechtěl se rvát se svým nejlepším kamarádem, zároveň ale ani nechtěl, aby ublížil Missy. Nechtěl, aby ho našla s touhle cuchtou. Rozhodl se tedy jít za ní a zabránit jí v tom, aby šla do té
chodby. Otočil se a chtěl odejít. Johny se šibalsky usmál.
„Ty seš kokot!“ nevydržel to Dave. Tahle slova Johnyho dopálila. David nestihl udělat ani první krok, když mu na obličeji přistála Johnyho pěst. Jeho hlava se otočila a lehce se „odrazila“ od protější zdi. Johny se pousmál a chtěl jít zpět za Sandrou, která na něj v rohu pořád čekala. David ho ale náhle svalil na zem a dal mu několik ran do obličeje.
Johny se bránil. Loktem mu vrazil do nosu a kolenem do stehna. Rukama ho odvalil ze sebe a postavil se. David se postavil na kolena vrazil mu pěstí do ledvin. Johny zařval a Davida shodil na záda. Několikrát do něj s nápřahem kopnul. Dvě rány do břicha a jednu silnou do hlavy.
„Dost, dost!“ křičela Sandra. Do očí se jí hrnuly slzy a dlaněmi si držela pusu. Johny se na ni otočil a začal se přibližovat.
„Copak kočičko, já myslel, že máš ráda drsný kluky!“ pronesl lehkým a rádoby svůdným hlasem. Mezitím ji pohladil rukou po stehně a popojel s ní až ke kalhotkám. Sandra ho odstrčila a dala mu facku. Na tváři mu zůstal její obtisk. „Ty…!“ zasyčel na ni a zvedl ruku v pěst. Sandřin řev ale přivolal nejméně polovinu hostů, včetně Missy. Ta byla v první řadě. V jejích překrásných očích byly slzy, rukama si zakrývala ústa a kolena se jí klepala.
Oči všech ostatních na něj nenávistně zíraly. V tu chvíli začal Johny střízlivět. Uvědomil si, co provedl. Pustil Sandru, která s brekem odběhla pryč skrz dav. K Davidovi hned doběhli dva kluci, kteří ho zvedli a odvedli ho ven na vzduch.
Mezitím k Johnymu dorazil Mike.
„Co to s tebou kurva je?!“ zařval a strčil do něj. Johny už instinktivně zdvihl ruku, Mike mu ji ale hned chytil.
„Tak se uklidníme, co ty na to?!“ pustil mu paži a odvlekl ho do nejbližšího pokoje.
Dveře hlasitě bouchly.
„Mohl bys mi to laskavě vysvětlit?“ zařval znovu Mike. Johny se jen posadil na postel a snažil se to všechno zpracovat. Uvědomil si, co udělal a litoval toho. Něco uvnitř mu říkalo, že to není v pohodě, ale skrz ten alkohol a chtíč to ignoroval. Mike na něj dál křičel asi dobrých pět minut.
„Myslel jsem si, že seš jinej, ale teď se mi hnusíš!“ dokončil svůj monolog Mike. Stál před Johnym a prohlížel si ho. Bylo vidět, jak moc ho v tuhle chvíli nenávidí.
„Nic mi na to neřekneš, jo? Vypadni vocaď! Vypadni z mýho baráku!“ křičel. Mika obličej byl rudý a na čele mu vystoupla žilka. Johny s sebou trhnul. Vlastně ho celou dobu vůbec neposlouchal.
Když pochopil, že by ho Mike mohl udeřit, raději ho poslechl. Nechtěl další rvačku. Vyšel ze dveří na chodbu a pokračoval dál do obývacího pokoje. Uviděl tam svou partu, která se o něčem divoce bavila. Johny byl stále opilý, a tak nedokázal udržet rovný krok. Když ho parta uviděla, zmlkla. Přišel k nim blíž.
Chvíli nikdo nic neříkal.
„To si docela zkurvil,“ prolomil nakonec ticho jeden z nich.
„Nepovídej,“ odvětil Johny.
Druhý z nich pokračoval. „Co sis kurva myslel? Nečekal bych že bys zrovna ty…“ nestihl však myšlenku dokončit.
„Nemusíte mi dávat žádnou zkurvenou přednášku, už jsem si jednu vyslechl!“ odsekl podrážděně Johny. Kolíbal se sem a tam. Oči měl rudé a napuchlé.
Nechtěl už, aby to rozebírali, nechtěl, aby ho soudili. Držel se, aby zase někomu nevrazil. Věděl, co udělal a nebyl na to pyšný. Věděl, že není dobrý člověk. Říkala mu to jeho duše, uvnitř něj. Teď mu říkala přesně tohle.
Nesnášel ji. Ten otravný hlas uvnitř, který mu vyčítal sebemenší chybku v jeho životě. Ten otravný hlas, který na něj právě řval. Ten otravný hlas, kvůli kterému se právě cí-
til příšerně. Snažil se ho vytěsnit, přehlušit ho a ignorovat. Chlapci mlčeli. Vlastně se ho začali trochu bát. Johny je sjížděl pohledem, ale ani jeden z nich se mu neodvážil podívat do očí.
Zamračil se na ně a v jeho očích bylo vidět, jak moc ho nasrali. Vzdálil se od nich a začal přemýšlet o Missy. Tak moc ji miloval, a tak strašně moc o ni nechtěl přijít, tak co to s ním sakra je? Vážně by jí bez okolků dokázal zahnout, jen kvůli sexy holce? A zase ten otravnej hlas! Dost!
Došel ke stolu, kde byla poloprázdná flaška od rumu a vodky. Každé z nich se napil. Ostrá tekutina mu projela rovnou do žaludku. Žár alkoholu umlčel hlas duše, který byl do té doby nepřeslechnutelný. Teď byl konečně zticha, jako by jeho svědomí právě usnulo.
V tu chvíli, co dopil už několikátý panák, prošla kolem Missy. Plakala, nevšimla si ho, ale on jí ano. Cosi ho popadlo, jakási myšlenka a naděje toho, že by to mohl dokázat napravit. Kopl do sebe tu noc už asi třináctý panák vodky a vyrazil za ní. Šla ven na terasu a on ji následoval. Venku byl chladný jarní vzduch, který štípal. Bylo něco kolem půl jedenácté a byla tma.
Jen co vyšel ven, zakřičel na ni: „Missy!“
Ona se lekla a otočila se na něj. Nečekala, že uslyší jeho hlas.
Podpořený spoustou alkoholu v krvi se za ní rozběhl.
„Běž pryč, nechci tě už vidět!“ rozkřičela se na něj zlomeným hlasem a běžela od něj co možná nejdál. Běžela a ani nevěděla kam. V jejích překrásných očích byly slzy. Ostré slzy zlomeného srdce. Tváře ozdobené pár pihami měla rudé.
„Počkej puso, já…“ začal Johny a pomalými kroky se k ní přibližoval. Nestihl to však doříct. Missy mu vlepila facku.
„Vypadni ode mě!“ křičela. Nechtěla od něj už nic slyšet, jediné, co chtěla, bylo být sama.
Johnym projela prudká bolest. Zrudnul a napnul se. Před očima měl černo. Nedokázal se ovládat, jako by přepnul na autopilota. Napnul ruku a uhodil Missy tak silně, až spadla na studenou zem. Z očí jí vytryskly další slzy. Tvář jí bolestí zrudla. Ležela na zemi a oběma rukama si držela rudou ránu na tváři. Nedokázala cokoliv říct.
V hlavě měla úplně prázdno. Prohlížela si chlapce, kterého milovala jako nikoho před ním. Chlapce, kterému by dříve dala celý vesmír. Chlapce, který byl světlem v jejím tmavém světě. Chlapce, který se za jeden jediný večer dokázal změnit ve zrůdu.
Johny ji mlčky pozoroval. Prohlížel si ji a toužil po ní. Vítr mu hladil rozcuchané vlasy a nadzdvihával značkovou bundu.
Missy byla překrásná. Úzký pas, ale ne zas moc a poprsí tak akorát, které navíc podtrhával hlubší výstřih. Sklonil se pomalu k ní. Ona byla v šoku, nemohla dělat vůbec nic. Políbil ji a pravou ruku položil na její ňadro, druhou ji hladil po stehně až k rozkroku, kde Missy najednou procitla.
„Johny, ne! Prosím!“ zakřičela. Křičela a vřískala, nikdo ji však neslyšel. Chata byla moc daleko a hlasitá hudba by ji stejně přehlušila. Dál nebylo už nic. Jen les.
Dal jí facku a potom jí položil prst na rty, na znamení toho, ať je zticha. Pravačkou si rozepnul kalhoty a levačkou jí chytil obě ruce. Missy se snažila bránit nohama a stále řvala, ale bylo to marné. Ta stvůra dostane, co chce. Jednou rukou jí sundal kalhotky a odhalil vše, co potřeboval. Missy plakala. Snažila se dál řvát, ale už nemohla. Volnou rukou jí navíc zakryl ústa, takže jí skoro dusil. Cítil na hřbetu její horké slzy, ale ignoroval to.
Chtěl ji, a taky ji dostane.
Její kdysi tak překrásné oči byly plné hořkosti a nenávisti. Tváře poseté pihami byly rudo černé od řasenky, která
stékala po jejích tvářích. A její, kdysi tak čistá duše byla zlomená. Už to nebyl její Johny. Změnil se, něco mu chybělo.
On dočinil, co chtěl. Zapnul si kalhoty a pustil Missy na svobodu. Ona využila situace. Nahmatala kámen, který byl za ní a praštila ho po hlavě.
Vstala a rozběhla se. Nevěděla, kam běží a bylo jí to jedno. Chtěla pryč od té věci, co kdysi bývala Johnym.
Běžela a běžela. Pod nohama se jí změnil terén na asfalt. Běžela přes silnici. Co však neviděla bylo jedoucí auto. Ozvala se rána.
Missy ležela od krve na ledovém asfaltu Její kdysi bílá tvář byla rudá a její zlomená duše opustila její tělo.
On běžel za ní, hluboko do lesa.
Zastavila se pár desítek metrů od chaty. Dál běžet nemohla. Byla tam silnice. Auto nezastavilo. Bezvládné tělo mrtvé dívky jménem Missy Parkerová chladlo.
Johny se probral o pár minut později. Rozhlédl se kolem sebe. Nevzpomínal si, kde je. Měl totální okno. Vstal a před sebou uviděl jakéhosi chlapce, který k němu stál zády. Mlčky zíral na prázdnou vozovku, jako by někoho vyhlížel, nebo cosi pozoroval.
„Co jsi zač?“ zeptal se chlapec toho druhého.
„Já jsem ty,“ odpověděl ten druhý.
„Už si vzpomínáš, brácho?“ promluvila Duše, po pár minutách naprostého ticha. Johny ležel naproti ní se slzami v očích. Nyní byla jeho mysl naprosto střízlivá. Jeho oči byly mokré. Právě prozřel, uvědomil si, co je zač. Děvkař, násilník a v podstatě vrah.
Jeho… jeho Missy. Jeho životní láska. Znásilnil ji a poslal na smrt?!
Nemohl se hýbat, nemohl dýchat a nemohl nic. Srdce mu bušilo tak silně, že měl pocit, že praskne. Byl na pokraji naprostého šílenství.
Zabil ji, on ji zabil! Padl na břicho a řval. Ječel a vřískal, tak jako ona, když ji násilím svlékal. Vyřval si hlasivky, ale přesto ječel dál, i když z jeho úst nevycházel žádný zvuk. Pokusil se vstát. Hlava se mu točila ještě více než posledně. Rozběhl se k jejímu tělu. Ležela celá od krve na asfaltu, který se jím zbarvil. Vypadala jako by spala Johny vzal její ruku a přitiskl si ji k hrudi.
Všiml si, že kapky krve, které byly na jejích rukou byly teplé a čerstvé. Podíval se na svou poraněnou dlaň. Lehkým proudem z ní vytékal potok krve.
„Duše? Johny? Já? Kde jsi?“ Řval vyřvaným a zoufalým hlasem. Rozhlížel se kolem sebe, ale nikde se neviděl. Byl sám. Naposledy zařval posledním náznakem hlasu, který mu zbýval. Poté se zhroutil na hruď své lásky, tak jako na ní lehával kdysi. Nyní však už neslyšel její tlukot srdce a necítil, jak dýchá. Už neslyšel její jemný hlas, kterým mu vyprávěla, jaký měla den a už mu nestáčela vlasy na tužku. Její hruď byla ledová a vlhká od slz. Byla mrtvá.
I on vydechl naposledy. Už neviděl, necítil a nemyslel.
Oba už byli pryč, jen jejich bezvládná těla dál společně chřadnou na asfaltové silnici.