Děvčátko z duhové vesničky
Michaela Smolenová
Ilustrovala Ivana Zimanová
Vchod na planetu Zemi byl najednou zavřený. A přímo před ním stál kouzelný dědeček s dlouhým bílým plnovousem a laskavýma očima. „Heidi,“ řekl měkce, „už za rodiči nemůžeš jen tak zaletět. Teď tě čeká něco jiného. Cesta těžká, ale krásná – cesta, která tě k nim zavede doopravdy.“
Heidi se rozběhla zpátky do vesničky, aby se svěřila Olivce a andělským dětem. Všechny děti se s ní přišly rozloučit.
Společně zpívaly píseň a doprovodily ji až k veliké bráně, která se otevřela jen pro Heidi. Olivka ji pevně objala a zašeptala: „Hodně štěstí, Heidi. Ať je tvá cesta naplněná světlem.“
Heidi byla nervózní. V hlavě jí vířily myšlenky: Jaké dobrodružství ji asi čeká? Na co by si měla dát pozor? Čeho se vyvarovat? Věděla, že to nebude lehké. Ale v srdci měla lásku, která ji hřála a dodávala jí odvahu. A tak, i když s trochou obav, vykročila ke své velké cestě s úsměvem a srdcem plným radosti.
Heidi pomalu vyšla z brány a vydala se po úzké pěšince, která se s každým dalším krokem zužovala, až skoro
mizela pod jejíma nožkama. Sluníčko, které ji doposud hřálo na tváři, jako by náhle zmizelo za mraky. Pak se zvedl
studený vítr a kolem se začalo šeřit, až se snesla hustá tma. Heidi cítila, jak jí srdíčko v hrudi zrychleně tluče –
takovou tmu ještě nikdy neviděla ani nikdy nezažila takovou zimu a prázdnotu.
Najednou se do ní opřel náraz větru tak silně, až ztratila rovnováhu a spadla na zem jako brambora seskládaná ze samých modřin. „Auvajs,“ vykřikla, ale nikdo nepřišel, aby ji zvedl a utěšil. Na téhle cestě byla sama. Sama s deštěm, větrem a trochu se bála.
Zvedla se tedy, setřela slzičky z tváří, narovnala ramínka a s malým povzdechem vykročila dál.
Z nebe začaly tiše dopadat první kapky. Nejdřív to bylo pár nesmělých ťuknutí, ale pak se obloha rozplakala naplno a voda padala k zemi proudem, jako by se otevřely brány moře. Heidi neměla deštník, ani pláštěnku, a tak šla dál zmáčená, promočená skrz na skrz. Když oblohu rozčísl první blesk a za ním zaburácel hrom, polekala se tak, až se na vteřinu zastavila.
„Co to bylo? Já se tak bojím… ale musím být statečná! Maminka s tatínkem už na mě určitě čekají,“ zašeptala si pro sebe a snažila se, aby hlas zněl odvážněji, než se cítila.
Vtom kolem ní prosvištěl vír větru a zamotal jí vlásky i myšlenky. Heidi si sedla na zem, zavřela oči a přála si, aby už všechno tohle bylo za ní. Když je znovu otevřela a zvedla hlavičku, zahlédla v dálce malé mihotavé světélko. Srdíčko jí poskočilo radostí. Možná naděje! Rozhodla se, že za světýlkem půjde.
Jak se pomalu přibližovala, rozeznala
postavu – byl to dědeček! Ten samý, kterého potkala u zavřené cesty na Zem. Usmíval se na ni a mával, aby se utíkala schovat pod chatrný přístřešek, kterým vítr neúprosně cloumal ze strany na stranu. Heidi se posadila na dřevěnou židličku a rozpovídala se.
„Dědečku, já vážně nevím, co si počnu. Mám takový strach. Nikdy jsem nezažila nic podobného. Je mi zima a ty podivné záblesky a hřmění… jako by někdo tloukl do bubnů!” Dědeček ji tiše pozoroval, a když domluvila, podal jí hrneček s teplým čajem a kousek voňavé bábovky.
„Milá Heidi,“ usmál se na ni vlídně, „vydala ses na nesnadnou cestu, to ano. Ale vedeš si skvěle.
I když ses bála, šla jsi dál. A to je ta pravá odvaha. Někdy se totiž musíme postavit svému strachu, abychom se dostali k něčemu krásnému. A podívej –z bezpečí ten déšť a bouřka už nevypadají tak hrozivě, viď? Při bouřce je nejlepší zůstat schovaný a v bezpečí.“ Heidi se usmála a popíjela teplý čaj, který jí rozehříval zkřehlé prstíky. „Teď si odpočiň a naber síly, budeš je potřebovat. Já tě budu provázet na tvé cestě celou dobu až k tvým rodičům,“ dodal dědeček tiše. „Dobrou noc, Heidi.“