To, co není vidět
Tereza Ross
kapitola 6
ZAČÁTEK KONCE
Mamka už třetí den ležela doma s tím co jsme považovali za obyčejnou chřipku. Nebylo jí dobře. Únava, slabost a téměř celý den prospala. Tentokrát jsem se nenechala odbýt. Donutila jsem ji, aby si lehla do mé postele. Chtěla jsem ať se konečně pořádně vyspí. A já si místo ní lehla na gauč v obýváku. Teprve tehdy jsem pochopila, na čem vlastně celé ty roky spí. Gauč byl tvrdý, nepohodlný a každou chvíli mě něco tlačilo. Převalovala jsem se ze strany na stranu a nemohla usnout. Bylo ticho, najednou jsem uslyšela pláč. Nejdřív jsem si myslela, že se mi to zdá. Jenže nezdálo. Byla to mamka. Okamžitě jsem vstala a běžela za ní. Klepala se. Byla celá vyčerpaná. Nedokázala sama vstát a dojít ani na toaletu. V tu chvíli mě popadl strach. Obrovský strach. Snažila jsem se zachovat klid, ale nešlo to. Nikdy předtím jsem ji neviděla v takovém stavu. A už vůbec jsem ji nikdy neviděla plakat. Mamka pro mě vždy byla ta silná. Ta, která všechno zvládne. Ta, která se postará o všechny kolem sebe. A najednou přede mnou ležela žena, kterou jsem téměř nepoznávala. Rozběhla jsem se vzbudit sestru. Ta se na nic neptala a okamžitě volala záchranku. Pamatuji si už jen útržky. Otevřené dveře. Cizí lidi v bytě. Rychle jsem mamce sbalila telefon, nabíjecí adaptér a pár osobních věcí. Záchranáři na mě nepůsobili zrovna příjemně. Dodnes si pamatuji některé poznámky o její váze a o tom, jak ji budou muset převážet. Tehdy jsem tomu nerozuměla. Dnes už vím, že některé věty si člověk zapamatuje na celý život i když by na ně rád zapomněl.
1
Odvezli ji. Řekli nám pouze, ať si ráno zavoláme. A zmizeli. Stála jsem ve dveřích, dívala se za nimi. Cítila jsem zvláštní pocit. Nedokázala jsem to pojmenovat, ale věděla jsem, že už nic nebude stejné. Takový ten šestý smysl, který Vám šeptá. Asi o dvě hodiny později začala sestra rodit. Možná to byl stres. Možná náhoda. Nevím. Jen vím, že během několika hodin odjeli všichni. Mamka do nemocnice. Sestra do porodnice. A já zůstala sama. Ještě před pár hodinami byl byt plný lidí. Najednou v něm bylo ticho. Takové to nepříjemné ticho, které člověka tlačí na hrudi. Seděla jsem po tmě na zemi v koutě pokoje a cítila, jak se ve mně rozbíjí vše na kousky. Poprvé v životě jsem měla opravdový strach. Ne ten dětský strach ze tmy. Ne strach ze školy. Ne strach z lidí. Strach, že přijdu o člověka, bez kterého si svůj život neumím představit. Rozplakala jsem se. Tentokrát už to nešlo zastavit. Usnula jsem v sedě na zemi s hlavou opřenou o gauč. Probudila jsem se celá rozlámaná a první myšlenka byla, že to všechno byl jen špatný sen. Jenže po několika vteřinách mi došlo, že nebyl. V bytě bylo ticho. Takové ticho, které tam vlastně nikdy nebývalo. Nikdo se nehádal. Nikdo nemluvil. Nikdo nepouštěl televizi. Jen prázdno. Začala jsem hledat telefon a zavolala sestře. Ještě neporodila. Řekla mi, že z nemocnice kvůli mamce zatím nikdo nevolal a mamka telefon nebere. Pak mě poslala normálně do školy s tím, že kdyby se něco dozvěděla, dá mi vědět. Najednou mi jí bylo líto. Rodila už několik hodin. Mamka ležela někde na oddělení o pár místností vedle a nikdo vlastně nevěděl, co se děje. Nechtěla jsem přidělávat další starosti a tak jsem se dala dohromady a odešla do školy. Seděla jsem tam jako tělo bez duše. S nikým jsem nemluvila. Nevnímala jsem učivo. Jen jsem každou chvíli kontrolovala telefon. Později mi přišla zpráva od sestry. Psala, že mamka je v pořádku a že jí
2
mám odpoledne přinést pití, něco k jídlu a hygienické potřeby. Spadl mi obrovský kámen ze srdce. Odpočítávala jsem minuty do konce vyučování a hned po škole spěchala domů. Vzala jsem všechno potřebné a vydala se do nemocnice. Když jsem přišla na pokoj, mamka ležela v posteli. Vedle ní stála na zemi obrovská nádoba plná vody s hadičkou. Sestřička mi vysvětlila, že ji odvodňují, protože má v těle příliš mnoho zadržené vody. Mamka moc nemluvila. Jen se na mě usmívala. Takovým tím nuceným úsměvem, kterým se snažíte uklidnit někoho druhého i když sami nejste v pořádku. Bylo mi patnáct. Pro většinu lidí jsem byla ještě dítě. Nikdo mi nic nevysvětloval. Nikdo mi neříkal, co se vlastně děje. A přesto jsem měla pocit, že cítím víc, než mi kdo říkal. Tohle přeci není normální a musí být za tím něco víc. Seděla jsem u její postele, držela ji za ruku a hladila ji. Povídala jsem jí úplné hlouposti. O škole. O spolužácích. O tom, co se ten den stalo. O čemkoliv. Jen ať není to smutné ticho a není sama se svými vlastními myšlenkami. V tu chvíli ani já nechtěla být sama s těmi svými. Zůstala jsem až do konce návštěvních hodin. Celé čtyři hodiny. Následovalo rozloučení. Cítila jsem smutek, ale snažila jsem se ho nedávat najevo. Sestra stále ještě neporodila a tak nemělo smysl chodit za ní. Poslala mě domů, ať si odpočinu, udělám úkoly a vyspím se. Tak jsem šla. Rozhozená. Smutná. Zmatená. Ráno po zprávě od sestry jsem cítila obrovskou úlevu, že je mamka v pořádku. Po návštěvě nemocnice už ne. Snažila jsem se sama sebe uklidnit. Říkala jsem si, že je tam teprve první den. Určitě jí pomůžou, bude zase zdravá. Vše bude dobré. Vždyť právě to jsem slýchávala celý život. To bude dobré… K večeru mi volala sestra. Porodila chlapečka. Jarouška. V jejím hlase byla slyšet únava, ale i radost. Řekla mi, ať za ní zatím nechodím a trávím všechen možný čas s mamkou, když ona za ní nemůže jít. Souhlasila jsem.
3
Stejně jsem chtěla být hlavně s mamkou. Zeptala jsem se jí jak na tom vůbec mamka je. Sestra mi odpověděla, že ji čekají další vyšetření a stále se přesně neví. Pak dodala znovu větu, kterou jsem v posledních dnech slyšela ze všech stran. „Neboj se, bude to dobré.“ Na tuhle frázi jsem začínala být alergická. Proč mi nikdo nic neřekne narovinu? Proč pořád jen „bude to dobré“, když já sama cítila, že nic dobré není? Chápala jsem, že mě chtějí chránit. Jenže když člověk cítí něco jiného, slova jsou často zbytečná. Můžete mu říkat cokoliv, ale ten pocit v něm stejně zůstane. Další den jsem šla zase do školy. Sestra mi poslala seznam věcí, které mám mamce přinést, a tak jsem po vyučování nakoupila a zamířila rovnou do nemocnice. Tentokrát na tom byla ještě hůř. Silný třes, slabost, bledost, zmatenost. Celý čas mě držela za ruku a nechtěla jí pustit. Přinesla jsem mandarinky. Vzala si jeden měsíček, snědla ho a pak jen zavrtěla hlavou, že už nemůže. Z jednoho měsíčku? Vyděsilo mě to ještě více. Po chvíli se rozplakala. A poprosila mě o něco, co mě doslova zaskočilo. Zeptala se, jestli jí mohu umýt, protože personál to nedělá. Nejdřív jsem si myslela, že jsem špatně slyšela. Jak jako nedělá? Zrovna ve škole jsme se učili o hygieně pacientů. Učili nás, jak důležitá je péče, čistota a důstojnost člověka v nemoci. Přitom já stála u nemocniční postele a poslouchala vlastní maminku, jak mě prosí o pomoc, protože se o ni nikdo nepostaral. V ten moment mi došlo, jak bezmocně se musí cítit nemocný člověk. Nemůže vstát. Nemůže se osprchovat. Je odkázaný na pomoc druhých. A už v tak nepříjemných věcech ještě čeká, jestli si na něj někdo najde čas. O mamku jsem se samozřejmě postarala. Umyla jsem ji, převlékla do čistého oblečení a snažila se ji přemluvit alespoň k jídlu nebo pití. Jenže téměř nic nechtěla.
4
Pak vytáhla peněženku a podala mi posledních dvě stě korun. ,,Bude Mikuláš. Kup si něco hezkého.“ Vzala jsem si je, ale ne proto abych si něco koupila. Doma už dlouho nikdo nebyl a já neměla za co nakupovat ani základní věci. To jsem jí ale neřekla. Seděla jsem u ní zase celé čtyři hodiny. Pohlcovala mě únava. Několik nocí jsem pořádně nespala. Ve škole jsem fungovala jen napůl a cítila jsem, že dnes už opravdu brzy odpadnu. Chtěla jsem odejít o něco dřív, ale připadalo mi to sobecké. Nakonec si toho všimla sama mamka. Podívala se na mě a tiše řekla: „Běž si odpočinout.“ Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem poslechla. Odcházela jsem s ještě horším pocitem než den předtím. Pořád jsem nevěděla, co se děje. Stále jsem nevěděla, proč je jí tak zle. U dveří oddělení jsem potkala doktora. Usmál se na mě a řekl: „Neboj, maminka bude do Vánoc doma.“ A mně se konečně alespoň trochu ulevilo. Poprvé za několik dní mi někdo řekl něco konkrétního. Něco, čeho jsem se mohla chytit. Šla jsem domů, lehla si do postele a usnula téměř okamžitě. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem spala až do rána. Další den jsem měla o něco lepší náladu. To co mi řekl doktor, mi dodalo naději a já se jí držela ze všech sil. Věřila jsem mu. Věřila jsem, že bude mamka do Vánoc doma. Věřila jsem, že to celé dopadne dobře. Sestra mi ráno napsala, že jí budou pouštět z porodnice a že půjde rovnou za mamkou ukázat malého Jarouška. Měla jsem radost. Říkala jsem si, že až ho uvidí, určitě jí to zlepší náladu. Napsala jsem mamce zprávu, ať mi napíše, co potřebuje koupit a co jí mám odpoledne přinést do nemocnice. Neodepsala. Nepřikládala jsem tomu velkou váhu. Poslední dny byla unavená a často spala. Když se blížil konec vyučování, napsala jsem sestře, že se mi mamka stále neozývá a jestli už za ní byla. Odepsala mi, že je zrovna na vyšetření a že mám počkat. Posledních pár dní jsem skoro nejedla. Tak jsem
5
si s kamarádkou zašla do školního bufetu koupit obloženou housku. Cestou zpátky mi zazvonil telefon. Volala sestra. Vzala jsem to s úsměvem. „Tak co? Už viděla malého?“ Na druhé straně bylo několik vteřin ticho. Pak jsem uslyšela její rozklepaný hlas. „Ségra… mamka umřela… Přijď hned domů.“ A tím to skončilo. Dodnes nevím, jestli jsem hovor ukončila já nebo ona. Nevím vlastně nic. Jen si pamatuji ta slova. Mamka umřela. Mamka umřela. Mamka umřela. Pořád dokola. Ta věta se mi zasekla v hlavě a nešla vypnout. Neplakala jsem. Nekřičela jsem. Nemluvila jsem. Stála jsem a koukala před sebe. Kamarádka ten hovor slyšela. Nevím, jak dlouho jsem tam stála. Pamatuji si jen, že mě odvedla na lavičku a šla pro třídní učitelku. Paní učitelka přišla a začala na mě mluvit. Slyšela jsem ji. Vnímala jsem každé slovo. Jen jsem nedokázala odpovědět. Jako kdyby se ve mně něco vypnulo. Chtěla jsem něco říct. Nešlo to. Nevyšlo ze mě ani jediné slovo. Škola mě samozřejmě okamžitě uvolnila. Dokonce se řešilo, jestli mi nezavolat sanitku. Jenže škola byla plná zdravotníků a všichni se shodli, že jsem zkrátka v šoku. Nakonec rozhodli, že mě domů doprovodí spolužačka. Je zvláštní, jak rychle se může změnit jeden den. Ještě před dvěma hodinami jsme se spolu smály. Teď jsme stály na zastávce a nevěděly, co říct. Já nemluvila. A ona se bála promluvit. Pozorovala jsem autobusy, které přijížděly a zase odjížděly. Lidé nastupovali. Vystupovali. Spěchali domů. Vše kolem pokračovalo dál. Jen můj svět se zastavil.
6
Po chvíli jsem se na ni podívala a řekla jediné, co mě v tu chvíli napadlo. „Neměla bych brečet? Proč nebrečím?“ Pohladila mě po zádech a tiše odpověděla: „To je normální. Jsi v šoku.“ A já se znovu zadívala na projíždějící autobusy. Pořád jsem nebrečela. Pořád jsem nic necítila. Jen jsem věděla, že už nikdy nebude nic jako dřív. Cestu autobusem si pamatuji jen jako mlhu. Seděla jsem u okna, dívala se ven a nevnímala okolí. Nepřemýšlela jsem. Nesoustředila jsem se na nic. Hlava zcela vypnula a odmítala zpracovat, co se právě stalo. Je zvláštní jak nás mozek za každou cenu chrání před bolestí. Nejela jsem domů. Sestra byla u rodičů svého přítele, jen kousek od zastávky a tak jsem šla tam. Když jsem přicházela k vrátkům, uviděla jsem ho. Mého tátu. Nevím proč, ale právě ten pohled mě ze šoku na okamžik probral. Stál tam, podíval se na mě a pozdravil. Pak si mě chvíli mlčky prohlížel. A pronesl větu, na kterou nikdy nezapomenu. „Ještě tebe teď mít na krku. No to jsem dopadl.“ V tu chvíli mi právě zemřela mamka. A tohle byla první věta, kterou jsem od svého otce slyšela. Kruté, že? Zůstala jsem stát jako opařená. Kamarádka, která mě doprovázela, se na něj podívala nechápavě a vztekle. Já se ale na žádné slovo nezmohla. V tu chvíli jsem ani neměla sílu se bránit. Najednou se mi nechtělo vejít dovnitř. Nechtělo se mi projít stejnou cestou jako on. Vytáhla jsem cigaretu a zapálila si ji. Kamarádce jsem poděkovala za pomoc a poslala ji zpátky do školy. Pak se otevřely dveře. Sestra vykoukla ven a zavolala na mě: „Kde jsi? Pojď už dovnitř.“ Vešla jsem. Rodiče švagra jsem měla ráda. Vždy byli milí, hodní a usměvaví. Když mě uviděli, objali mě. Bylo to poprvé od chvíle, kdy mi sestra zavolala co jsem pocítila nějakou lidskou blízkost. Synovec spal.
7
Neteř také. V celém domě panovalo zvláštní ticho. Sestra měla kamenný výraz. Podívala se na mě a bez jakéhokoliv úvodu řekla: „Hele ségra, já mám dvě malé děti. Já si tě vzít nemůžu. Já budu teď na mateřské.“ Táta se na ni podíval a odpověděl: „Já ti budu posílat peníze. Nech si ji.“ Sestra se podívala na svého partnera. Ten jen mlčky kývl. A já tam stála. Stále jsem nemluvila. Pořád jsem se snažila pochopit, co se vlastně děje. Mamka zemřela před několika hodinami. A oni už řešili, kam semnou. Kdo si mě vezme. Jak o mně mluvili. Jako bych byla problém, který je potřeba co nejrychleji vyřešit. Dává vám to smysl? Mně tehdy ne. A možná právě proto jsem opět přestala vnímat. Z té návštěvy si už skoro nic nepamatuji. Jen útržky. Hlasy. Tváře. Několik vět. A pak už jen to, že jsem odešla. Sama. A šla domů. Ze začátku jsem šla hodně rychle. Do kopce jsem téměř běžela. Lapala jsem po dechu, jako bych právě doběhla sprint. Potřebovala jsem zmizet. Potřebovala jsem být pryč. Potřebovala jsem utéct od všech těch lidí, hlasů a vět, které se na mě ten den valily ze všech stran. Jenže před tím, co se stalo, utéct nešlo. Když jsem věděla, že už na mě nikdo nevidí, sedla jsem si na lavičku a rozhlédla se kolem sebe. Nemohla jsem popadnout dech, přestože jsem už několik minut seděla. Bolelo mě na hrudi, ale nebylo to z té chůze. Bylo to z toho, co se stalo. Cítila jsem v sobě obrovskou tíhu. Takovou, kterou nejde odložit ani předat někomu jinému. Jen ji nesete a ona vás tlačí stále víc k zemi. Podívala jsem se na hodinky. Byl čas návštěv v nemocnici. V první chvíli mnou projela panika. Hrklo ve mně, že přijdu pozdě a ještě nemám nakoupené věci, které jsem měla mamce přinést. A pak přišla druhá myšlenka. Tak prudce, až zabolela. Vždyť už nemám za kým jít. Už nemusím kupovat pití.
8
Nemusím kupovat mandarinky. Nemusím balit čisté oblečení. Nemusím nikam spěchat. Protože už tam není. Začalo mi docházet, že jsem přišla o jediného člověka, vedle kterého jsem se patnáct let cítila opravdu v bezpečí. A ten pocit mě sevřel ještě víc. Beznaděj. Zoufalství. Prázdnota. Zaplavily mě tak silně. Cítila jsem, že se udusím. Potřebovala jsem domů. Potřebovala jsem tomu všemu uvěřit. Když jsem otevřela dveře bytu, přivítalo mě známé nepříjemné ticho. Takové, které má vlastní váhu. Byt byl stále prázdný. Nikdo nikde. Jen věci ležely na svých místech a hlavní člověk, který tam měl být, stále chyběl. Sedla jsem si na zem. Vše se spustilo jako když kliknete na tlačítko start. Slzy. Vztek. Bezradnost. Bolest. Strach. Zoufalství. Brečela jsem tak hlasitě. Nedokázala jsem to zastavit. Nevím, kolik času uběhlo. Minuty. Hodiny. Jen vím, že už byla tma a já pořád seděla na stejném místě. Pořád tekly slzy proudem. Já ale stále doufala, že se otevřou dveře a někdo mi řekne, že se stala chyba. Není to pravda. Mamka se vrátí. Jenže nikdo nepřišel.
9
Když jsem se později podívala na telefon, čekala tam zpráva od sestry. Psala, že přespí u rodičů svého přítele, protože v tom bytě nechce být. A že můžu přijít taky. Jen jsem se hořce usmála. Jasně. To určitě, pomyslela jsem si. Motala se mi hlava. Bylo mi špatně. Došla jsem si pro sklenici vody a zase si sedla na zem. V hlavě mi běželo tolik myšlenek najednou, že jsem je nedokázala zastavit. Přemýšlela jsem o mamce. O sobě. O tom, co bude dál. O tom, kde vlastně budu bydlet. O tom, proč se to stalo právě jí. A někdy během těch nekonečných myšlenek jsem usnula. Ani nevím v kolik hodin. Jen vím, že když jsem ten večer zavřela oči byl to první den mého života bez mamky.
10