Bez průvodce v sedle
Když se Mongolsko stane Divokým východem
Jana Mušínská / text
Ondra Smíšek Novák / fotografie
RODEO VE VYSCHLÉM KORYTU
ŘEKY A CESTA MOČÁLEM
Smíšek nám kazí morálku. S Alešem jsme měli v plánu, že ráno posnídáme a vyrazíme. Jenže Smíšek ne a ne vylézt ze spacáku. Vstává až někdy před desátou a na snídani potřebuje minimálně hodinu, takže než osedláme koně a přivážeme náklad, je už skoro čas na oběd. Možná ráno špatně vstáváme i proto, že v noci na střídačku kontrolujeme koně, jestli se některý neodvázal. Nejsme na takové vstávání zvyklí, nicméně dneska – po několika letech nočního kojení – bych to asi dávala líp.
Výhodou je, že než vyrazíme, přestává pršet a na oblohu se vyhoupne sluníčko. Střídavě jedeme kamenitým korytem řeky a lesními pěšinami. Cestou projíždíme po krásné louce, na které by se dobře kempovalo. Jenže potřebujeme dojet podstatně dál, takže pokračujeme v cestě. Zatímco projíždíme korytem řeky s nízkou hladinou a vyčnívajícími kameny, spouští se hustý déšť. Zastavujeme tedy, kluci sesedají a oblékají si nepromokavé bundy. Smíšek mi nabízí svoji pláštěnku. Chvíli váhám, jestli je to dobrý nápad, ale pak se pro pláštěnku natáhnu, ať nejsem mokrá na kost. Jenže to jsem neměla dělat. Když si ji chci obléct, Černý se poleká, začne vyskakovat všema čtyřma do vzduchu a přitom se točí dokola. Takové menší rodeo, které neustojím a přistanu mezi kameny. Praštím se do hlavy – mám dvě boule, ale jinak jsem celkem v pohodě. Naštěstí pořád držím v ruce vodítko, takže po chvíli opět nasedám a můžeme pokračovat v cestě. Kéž bych jen poslechla svou intuici nebo zdravý rozum. Byla potřeba rána do hlavy, aby se mi rozsvítilo? Každopádně pokračujeme dál, dokud nedojedeme k místu vhodnému k přespání. Stále jsme poblíž řeky.
Asi mám otřes mozku, takže večer zalézám do stanu co nejdřív a večeři vynechávám. Kluci mezitím blízko ohně
natahují šňůru a suší na ní naše oblečení. A aby jim nebylo smutno, vytahují flašku vodky. Ještě na mě volají do stanu, jestli nechci taky, ale já dávám přednost spánku.
Kluci večer stáhli celou láhev vodky, takže se jim ráno nechce vstávat a zase vyjíždíme pozdě. Pomalu klesáme do údolí, opouštíme řeku a zajíždíme do lesíka. Směr cesty po celou dobu určuje Aleš, já bych byla brzy ztracená. Stromy postupně řídnou a louky se střídají s mokřady. Koním se přes promáčenou půdu občas nechce, takže na ně musíme trochu zatlačit, aby pokračovali v cestě. Největší problém je s pitnou vodou, ta v okolí prostě není. Jen nekonečný mokřad, promáčená půda, tráva a mrtvé stromy v pozadí. A už máme opravdu žízeň. Kluci
Naše výprava
rozjíždějí debatu o tom, jestli se dá koňská krev pít za jízdy – že by si napíchli žílu a pili. Nedá se to poslouchat. Nakonec si Smíšek vzpomene, že s sebou má zařízení na filtraci vody, a tak ho chce vyzkoušet. Přefiltrujeme do lahve trochu vody z močálu. Chuť má mizernou, ale průjem z ní nemáme, takže bych řekla, že filtrační zařízení funguje.
Skoro na konci močálu vedu na vodítku Plaváka, který odmítá vstoupit do jednoho rozbahněného místa a zapře se předníma nohama. To nečekám a málem mě vytáhne ze sedla. Pouštím vodítko a kůň se vydává pryč i se všemi našimi věcmi. Aleš se hned pouští za ním a říká nám, ať na něj počkáme v lese, do kterého směřujeme.
Se Smíškem tedy pokračujeme, až konečně dorazíme na konec močálu a vstoupíme do lesíka, který hodně připomíná lesy u nás, kam chodíme na houby. Zde zastavujeme a čekáme na Aleše. Asi po půl hodině už si začínáme dělat starosti. „Kde jen ten Aleš může být? Nestalo se mu nic?“ Nevydržíme to a rozhodneme se jít Aleše hledat. Pro jistotu na místě zanecháváme cestovní brašnu, kdyby sem náhodou Aleš dorazil jinudy. Jedeme už docela dlouho, ale Aleše ani koně nikde nevidíme. Vracíme se raději na místo, kde jsme nechali brašnu, a zase čekáme. Během čekání roste naše nervozita. K naší úlevě se Aleš vrací za 15 minut i s nákladním koněm, kterého se mu podařilo chytit. Je to borec. A mně se hodně ulevilo. Pozdě večer přijíždíme k další řece a jurtám poblíž vesnice Renchinlhumbe. Hurá! Ta cesta močálem byla náročná a docela deprimující. Stany stavíme na dohled od jurt a poté si nabíráme vodu z řeky. Úzká řeka je docela studená, má asi 16 stupňů, ale je nádherně čistá, takže neodolám a vykoupu se v ní. Dokonce si přírodním šamponem umyju i vlasy. Smíšek na radu nějaké své kamarádky drží bezšamponovou dietu a moc si ji pochvaluje. Jenže on má krátký vlasy a já nechci riskovat, že ty své po týdnu bez mytí nerozčešu.
Vzhledem ke špatné ranní morálce, kdy už nevylézám ze spacáku ani já, protože mě nebaví čekat na Smíška venku, se domlouváme, že se budeme držet co nejblíž jezera. Jedním z důvodů je i to, že jedeme většinu cesty pouze krokem, je to přece jen bezpečnější a terén je často kamenitý – tedy ne moc dobrý pro koňská kopyta. Mongolští koníci jsou opravdu tvrdí a odolní, nepotřebují podkovy a cestu zvládají skvěle. Nicméně za Cátany se vydávat nebudeme, nestihli bychom to. Hlavně Aleš, který má z Mongolska odjíždět jako první – opět vlakem přes Rusko a pak letadlem přes Turecko. Třeba se v Istanbulu setká se svým ztraceným batohem.
Černý se pase poblíž jurt u města Renchinlhumbe
HLEDÁME TSAGAANNUUR
Pokračujeme stále směr Tsagaannuur – nebo si to aspoň myslíme. Po včerejších bouřkách se vyčasí, slunce pálí a je horko. Když potkáme někoho z místních, zkoušíme se jich zeptat na cestu. Krajina se opět mění, objevují se travnaté kopce s menšími jezery. A taky tu létá hodně hmyzu, což rozčiluje koně, kteří pak hází hlavou a švihají ocasem. Navíc Smíšek jede na Strakáčkovi blízko zadku nákladního koně, který klopí uši dozadu, čímž dává Strakáčovi najevo, že by se měl držet dál. Když na to Strakáč nereaguje, Plavák vykopne pravou zadní nohou a trefí Strakáče do prsou. Ještěže netrefil Smíška do nohy. Raději Smíška upozorňuji, že by se neměl tolik přibližovat. Jenže Smíšek koně zřejmě tak dobře neovládá a asi o hodinu později se Strakáč zase lepí na Plaváka. Ten vykopne, ale tentokrát Strakáč uskočí a natočí se přitom tak, že Plavák zasáhne Smíška do holeně. Smíšek zařve a seskočí z koně. Noha ho bolí, je odřená a vyskočila mu na ní boule. Naštěstí nevypadá zlomeně, Smíšek má pevné kosti. Oddechnu si, protože nevím, jak bychom tady uprostřed stepi a bez mobilního signálu sháněli lékařskou pomoc. Smíšek po chvíli řekne, že je to dobré, a znovu nasedá na koně. Ale co čert nechtěl – má povolený podbřišník, takže když vsune nohu do třmenu a chce se vyšvihnout na koně, sedlo se s ním protočí a Smíšek skončí na zádech na zemi. V tu chvíli s Alešem potlačujeme smích, protože jeho pád vypadá legračně, ale přesto nám je Smíška ještě víc líto. Je toho na něj už moc, pravděpodobně to je jeho nejhorší den v Mongolsku. Smíšek si chvíli odpočine, přesedláme koně a jedeme dál, až dorazíme ke kovovému plovoucímu mostu.
Obloha se už zase kaboní. Karlovi se přes most vůbec nechce. Zkouším Černého, který se na něj taky moc netváří. On celkově nerad chodí jako první, raději následuje ostatní koně. Poslední to zkusí Smíšek na Strakáčkovi, který most přejde bez váhání. Ostatní koně za ním už převedeme bez
větších problémů. Na druhém břehu uvážeme koně ke kůlům a roztáhneme celtu, protože se spouští další slejvák. Pršet přestává až kolem osmnácté hodiny. Lidé přejíždějící autem přes řeku nám prozradí, že Tsagaannuur je odsud vzdálený dvacet, možná třicet kilometrů. Dnes tam tedy zase nedojedeme. Vyjeté koleje v trávě se místy rozdělují a je těžké určit, která z nich vede směrem, kterým potřebujeme jet. Zeptáme se motorkáře jedoucího v protisměru a ten ukazuje úplně jinam, než kam máme namířeno. Takže to otáčíme, ale protože už toho máme pro dnešek dost, zakempíme u menšího jezera. Odstrojíme koně, napojíme je a necháme je pást se. Voda v jezeře není zrovna čistá, takže ji raději převaříme. Jdu se vykoupat a Aleš zkouší štěstí s prutem. Ale protože nic nechytil, máme k večeři opět houby.
PLAVENÍ KONÍ
Ráno nás budí slunce a je teplo. Čekám před stanem na kluky, ale oni ne a ne vylézt. Zkontroluji koně, jestli jsou dobře uvázaní a nejsou zamotaní, a pak zase zalézám do spacáku a čekám, až vstanou i kluci. I věci pak balíme pomalu, asi se nám dnes moc nechce nikam jet. Možná je v tom zklamání, že jsme nenašli Tsagaannuur, nebo prostě jen únava, přece jen jsme už nějakou dobu na cestách. Vtom si vzpomenu, jak mi Aleš před odjezdem říkal, že by si rád vyzkoušel plavení koní. Takže mu to navrhnu a on je pro. Jen se ptá: „A jakého koně vezmeme?“
„Strakáče,“ odpovím.
Nato vezmeme Smíškova koně a vedeme ho k jezeru. První jede Aleš. Strakáčkovi se moc nechce, ale nakonec se nechá přesvědčit a jde hlouběji a hlouběji do jezera, a dokonce i chvíli plave. Když se Aleš vrátí i s koněm na břeh, obličej má rozzářený úsměvem od ucha k uchu. Druhý jde na řadu Smíšek, že si to chce taky zkusit. S koníkem docela zápolí, Strakáč se s ním stále otáčí a od -
chází od vody. Nakonec však i Smíšek s Alešovou pomocí zvítězí a dostane koně do jezera. Poslední si plavení vyzkouším já. Jako jediná mám plavky, protože jsem tušila, že kluci budou fotit. Ti dva to neřeší, jsou naostro – poněkud jsme v tom Mongolsku zvlčeli.
Po plavení se Strakáč pořádně vyválí v trávě a pak zůstane ležet. Nezvedá se, ani když ho Smíšek chce osedlat – asi s námi nemluví.
Konečně vyjíždíme, ale toho dne dojedeme jen na druhý břeh jezera. Podle mapy a GPS zjišťujeme, že jsme u jezera Targan Nuur, a na druhém břehu je město Targan. Tsagaannuur se nachází až na druhém konci tohoto velkého jezera. Takže se rozhodneme ho z naší trasy vypustit. Na druhém břehu se zastavujeme u jedné jurty, abychom převázali výbavu na nákladním koni. Smíšek drží Plaváka za otěže a najednou si všimnu, že koni spadla celá uzdečka přes uši a volně mu visí na nose. Upozorňuji na to Ondru a chci koni uzdečku přetáhnout zpět, jenže
Plavák se lekl a utekl i s nákladem. Rodina, která zde bydlí, nám ho pomáhá zahnat do rohu ohrady, kde mu otec rodiny sváže přední nohy a nauzdí ho. Pak z koně sundají náklad a zvou nás k sobě na návštěvu na chleba, typický mongolský čaj s mlékem a sušený sýr. Mongolský čaj má specifickou chuť – je lehce osolený a pije se s mlékem. Docela jsem si na něj zvykla, a když nám ho v některých rodinách nabízejí, přijde mi k chuti.
Zdejší rodina se od předchozí, která nás pozvala k sobě domů, liší. Jsou velice milí a komunikativní a chtějí si s námi povídat. Při konverzaci si pomáháme slovníkem v mobilu.
Hodně je zajímají i naše fotografie a jejich děti se s námi s radostí fotí. A protože se s nimi docela zapovídáme, rozhodneme se postavit stany poblíž jejich obydlí a přespat tam.
Večer se jdu ještě podívat na dojení, protože mě zajímá, jak probíhá. Telátka jsou zavřená v ohradě, ke které pastevci přihánějí krávy z pastvy. Potom telátka jedno po druhém vypouštějí z ohrady. Nejprve tele přivážou a paní podojí krávu. Potom dostane napít telátko, pak se kráva ještě jednou podojí a nakonec tele odváží a vypustí ho i s matkou do větší ohrady. Dva kluci okolo deseti let spolu mezitím zápasí. Prý je to wrestling, nemají rádi slovo sumo. Dokonce znají Lukáše Krpálka, který právě v tom roce, kdy probíhalo naše putování po Mongolsku, vyhrál zlatou olympijskou medaili v judu.
Pozdě večer nás rodina zve na večeři. Podává se silný vývar s nudlemi, masem (asi kozím) a cibulí – typické mongolské jídlo. Jestli jsme to dobře pochopili, nejedí zde krávy. Po večeři si ještě chvíli povídáme a také nám nejstarší syn rodiny nakreslí na papír mapku, kudy se kolem jezera nejlépe vrátit zpět do Hatgalu. Je to sice o něco delší cesta, ale ta kratší je prý hodně špatná pro koně. Aspoň doufám, že jim rozumíme správně. Během hovoru se na nás do jurty zajde podívat velký bílý kozel. Stane na prahu dveří a zvědavě zamíří dovnitř, aby si očichal, jestli máme něco dobrého k jídlu. Jenže cestou převrhne hrnec, takže ho rodina zase vyhání ven. Po dobré večeři a příjemném večeru jdeme spát a venku prší.
