ANKH
agentura nadpřirozené kriminality a hrozeb
KUBA ZUBATÝ
„Je pozdě,“ promluvilo stvoření rezavým hlasem, který se nám zarýval přímo do mozku.
„Nerozumím vaší pošetilosti. Myslíte, že když na nás zapomenete, vymažete naši existenci? Vy, lidské pokolení – ničíte, vraždíte a hyzdíte pro svou pomíjivou vteřinu slávy?“
Byl to hlas, který jako by se odrážel od všech stěn zároveň. Každé slovo kříslo v hlavě, až jsme zatínali zuby.
„Čekala jsem spoustu let. Slyšela jsem tisíce nářků nevinných dívek, jež na tomto místě zabili. Na tomto – a na mnoha dalších.“
Bytost přecházela po oltáři. S každým slovem jí bylo o něco víc rozumět, jako by se jazyk staletí nepoužívaný snažil rozhýbat. Rozhlížela se kolem sebe pohledem, ve kterém nebylo nic než opovržení.
„Už tolikrát jsem byla tak blízko k návratu,“ pokračovala.
Její hlas byl najednou nižší, těžší.
„Ale až nyní…“ přešla prsty po zbytcích oltáře, jako by hladila jizvu. „Nyní svět pozná,
kdo jsem a donutím vás padnout na kolena a odčinit své hříchy.“
Praštila do oltáře. Mramor se s hlasitým rupnutím rozpadl, až se nám drobné úlomky rozprskly pod nohama. Bytost se podívala na své ruce, klouby zbělely.
„Už chybí jen dokončit rituál,“ zašeptala, tentokrát téměř něžně.
A vtom mi to došlo. To nebyl strach, co nás držel na místě. Byla to její magie. Když praštila do oltáře, na chvíli se přestala soustředit – a to nám dalo prostor. Cítil jsem, že se pomalu můžu začít hýbat.
Ohlédl jsem se na Maxe. Stál pár metrů ode mě, oči měl rozšířené, ale už se taky hýbal. I on to pochopil. Konečně se nám vrátil moment překvapení.
Mora stála zády k nám. Naznačil jsem mu, aby ještě nic nedělal – on jen jemně pokýval hlavou.
„První pečeť…“ začala znovu mluvit, její hlas se rozléhal celým chrámem.
Odhazovala kusy mramoru, jeden za druhým. Teprve teď jsme si všimli, že pastor předtím nerozbíjel oltář náhodně –vysekával otvor do země.
Mora se sklonila, vrazila ruku do té díry a vytáhla něco, co jsme neviděli. Držela to pevně v pěsti.
„Místo krví zbrocené,“ pronesla a otevřela dlaň. Do vzduchu vyletěla hrst hlíny, která se v šeru rozpadla jako prach.
„Druhá pečeť…“ zamumlala. Z oděvu vytáhla knihu – tu samou, kterou jsme před pár hodinami našli ve zdech kostela.
„Za tohle budete obzvlášť trpět,“ zalistovala jí, jako by jí byla odporná. Hodila knihu do vzduchu. Ta se vznítila jedovatě zeleným plamenem.
Na tu chvíli jsem čekal. Brokovnici jsem nechal viset na popruhu, sáhl jsem po světlici a zažehnul ji.
Mora se prudce otočila mým směrem.
„Teď, Maxi!“ zařval jsem.
Rachot poloautomatické brokovnice naplnil kostel jako exploze. Max vystřelil přesně–salva stříbra, železitého prachu a olova se zabořila do jejího břicha.
Zazněl nelidský skřek. S úlevou i hrůzou jsem viděl, jak se k jejímu tělu přichytil náš božský fosfor – na kůži se jí rozhořely malé zelené plaménky, které po sobě nechávaly puch spálené hlíny a něco starého, kyselého.
„Staroslovanská mrcho,“ vyhrkl jsem, když se po krátkém záškubu svalila na zem. To bylo… těsně.
„Dante, pozor!“ chtěl mě varovat Max, ale už bylo pozdě.
S děsivým šklebem na tváři se Morana přesunula přímo za mě. Předtím byla nasraná, ale teď v tom bylo ještě něco víc – zuřivost, co neměla lidský měřítko.
Ohnala se po mně rukou a já se odlepil od země, jako by do mě vrazila zeď. Vzduch se roztrhl a já letěl prostorem, až jsem dopadl na studenou kamennou dlažbu. Bolest se mi rozlila po těle.
„Červi,“ sykla a přeskočila k Maxovi. Sledoval jsem, jak Max přebil brokovnici a ve skoku ji zase srazil dolů.
Mrštila po něm kus mramoru z oltáře. Ten Max vykryl brokovnicí, ale už ji nestačil přebít, když se na něj znovu vrhla. Nabrala ho pěstí a Max se svalil do hromady lavic.
Zvedl jsem se na loktech. Hlava mi hučela, svět se točil. Třetí pečeť – ta slova protnula okolní vzduch.
Spustila moje brokovnice. Neměl jsem ideální výhled, ale doufal jsem, že ji zasáhne nějaký z broků. Krok za krokem jsem přistupoval blíž a střílel do Morany jednu patronu za druhou.
Padla na kolena, na těle jí tančily zelené plamínky fosforu, a zaklonila hlavu.
Vyloudila ze sebe skřek, že jsem si musel reflexivně zakrýt uši.
Ve vzduchu se opět objevil kus mramoru letící mým směrem. Odskočil jsem stranou za další hromadu lavic.
„Smrt nepřítele!“ vykřikla a hodila nad sebe flakon s temně červenou tekutinou.
Skleněný obal se rozbil o klenbu přímo nad oltářem. Tekutina dopadla a v okamžiku, kdy se rozlila po popraskaném kameni, začala syčet jako voda na rozpáleném železe. Odpařovala se pára tmavá jako olej. Z ní se zvedl zápach –kyselý, kovový, jako když se spaluje stará krev.
„Ještě zbývá poslední,“ ozval se mi v hlavě vyděšený hlásek – a já cítil, jak se mi vedle návalu adrenalinu začíná do těla vkrádat panika.