Židovka a démon

Brno,Československo,1932

ÚNOR – ROČENKA MORAVSKÝCH NOVIN

Rozvrh úklidu všech místností. Na půdě a ve sklepě nalezneme mnoho zbytečných věcí, jichž radno se zbaviti. Ve spižírně prohlédne se zavařená zelenina i ovoce a stejně ve sklepě zjistí se, zda uschované zde ovoce i zelenina se nekazí.

Zásoby uhlí včas obnoviti!

Vyžaduje-li společenský takt někoho navštíviti, jest dobře splniti tuto zdvořilost nyní, neboť v březnu jeví se u mnohých osob jakási společenská únava a také na nás čeká v příštím měsíci vícero povinností. V domácnostech bývá zvykem návštěvníky pohostiti čajem. Hospodyňka má proto míti v zásobě několik kousků pečiva, které rychle se nekazí, nýbrž naopak ležením změkne a stává se chutnějším. Hostí-li hospodyňka návštěvníky též jinými pokrmy, tu více záleží na vkusném předložení než na pokrmech samých. I nejskrovnější večeře působí dojmem hostiny, je-li stůl přikryt vkusným ubrusem, na němž elegantně rozestaveny jsou různé příbory.

CO ŽID, TO MILIONÁŘ?

Běžela jsem a neohlížela se. Věděla jsem, že jsou mi v patách. Slyšela jsem za zády jejich pohrdavý skřehotavý smích, ale odmítala jsem se otočit, abych neztratila odhodlání. Vlezlý mráz lezl za nehty a sněhový poprašek mě zpomaloval. Místo toho, abych teď někde v klidu a teple oslavovala své narozeniny, utíkám před partou pitomců. Měla jsem strach? Možná taky. Více než to mě ale hnalo

kupředu rozhodnutí, že si takové urážky a ponižování nenechám líbit. Kdybych byla více odvážná, postavila bych se jim čelem. Ale už jednou jsem od nich dostala nakládačku. Dvě spolužačky se mi tehdy posmívaly kvůli tomu, že jsem Židovka, nazývaly mě čarodějnicí a krvelačnou bestií, a tak jsem se bránila předváděním, že je zaklínám do ropuch. No a ony to pak žalovaly svým mladším bratrům, kteří si na mě počíhali a pohlavkovali mě a tahali za vlasy do té doby, než jsem své imaginární kouzlo odvolala. Ač jsem se bránila a pár úderů jim taky uštědřila, neměla jsem proti nim šanci. Jako by to snad celé nebylo jeden velký nesmysl. Copak může někdo někoho proměnit v žábu? Leda tak v pohádkách!

Doma jsem pak navíc dostala vynadáno, že mám štěstí, že se to nedostalo k někomu dospělému, kdo by mě z nějakých okultních nekalostí nařknul doopravdy. Ne že by se dnes ještě upalovaly čarodějnice, taková hilsneriáda tu ale byla na přelomu století a to zase až tak dávno není. Moji rodiče ji zažili, tátovi bylo zhruba tolik co mně a dost ho to tehdy vzalo, takže jsem dostala pořádně vyčiněno.

To bylo před třemi lety.

Od té doby utíkám.

Někdo by to nazval zbabělostí, ale já nevidím jinou možnost. Některé mé kamarádky ze synagogy si v obecné škole nechávaly i plivat do tváře, musely nahlas opakovat, že jsou chamtiví Židi a odevzdávat těm pitomcům své nuzné svačiny. Mně jídlo nebrali, protože jsem jim namluvila, že je to košer svačina, která je pro ně jedovatá. Ze začátku se sice netvářili, že by mi na to skočili, ale můj uhrančivý výraz a výzva, ať si to klidně risknou, ale že na to protijed neexistuje, je přiměly nechat mé jídlo netknuté.

Pomalu mi docházel z toho intenzivního běhu dech.

Ještě kousek a budu na Nové ulici,1 kde je spousta pavlačáků. Snad se mi tam podaří v nějakém dvorku schovat. Nechtěla jsem utíkat směrem k Cejlu, kde bydlím, protože to poslední, o co stojím, je, aby si na mě počíhali u mého domu a já tak neměla klid už nikdy.

Už se těším, až budu na vysoké. Snad se na ni dostanu.

Bude pro mě vysvobození být mezi normálními lidmi, ne mezi těmito zabedněnci, kteří snad nemají na práci nic lepšího než se někomu vysmívat. Vím, že řada dospělých je také pověrčivá, šíří kdejaké klepy a považuje nás Židy za hrozbu a vykořisťovatele, ale alespoň vás netahají za vlasy, nešlapou vám po svačině a nedávají jen tak z legrace facky na potkání.

Podařilo se mi z Koliště zabočit na Novou o kus dřív než mým pronásledovatelům a zaběhla jsem do prvních otevřených vrat, vyklusala schody na pavlač a přikrčila se v jednom výklenku. I kdyby poznali, že jsem vběhla sem, snad si budou myslet, že tu bydlím a nebudou mít tu drzost mě honit i tady.

„Ehm, ehm, ehm…“ za mými zády se ozvalo zakašlání.

Otočila jsem se a spatřila mladíka s tmavými kudrnatými vlasy a pronikavým pohledem. Byl mi povědomý.

„Co tady pohledává špinavá Židovka jako vy?“

„Jak víte, že jsem židovského původu?“ vychrlila jsem první větu, která mi vytanula na mysli. Na urážky jsem byla zvyklá, ale jak mohl poznat tohle?

„Jste cítit už od pohledu.“ Jeho pohrdavý tón doprovázený znechuceným úšklebkem mi zabránil namítat něco proti nesmyslnosti toho tvrzení. A navíc jsem si

1 Dnešní ulice Lidická se až na výjimky jmenovala do konce 2. světové války Nová (Velká Nová).

uvědomila, odkud ho znám! Byl to podivín, co mi vzal tu kočku! Hračku, kterou jsem zachránila a spravila a on mi ji bez poděkování sebral a zmizel!

„Přišel jste mě sem urážet?“

„Ne, od toho jsou tady evidentně jiní.“ Ohlédl se směrem k vratům. Ti tři kluci, kteří mě pronásledovali, to nejspíš ještě nevzdali.

„Takže se mi vysmíváte?“

„Věřte mi, že na to rozhodně nepotřebuji plýtvat energií.“

Rozhlédla jsem se kolem. Kdoví kam jsem to vběhla.

Vypadá to, že jsem se dostala z bláta do louže.

„Promiňte, pane, že jsem sem tak vtrhla, jen jsem se chtěla na chvíli schovat.“

Třeba mě nepoznal.

„Co jste provedla, že vás někdo honí? Bezpochyby jste zase něco ukradla, že?“

„Nejsem zlodějka!“ Nejspíš mě poznal.

„Opravdu? Co jste vyvedla tentokrát?“ Takže poznal.

Dotklo se mě, že mě takto podezírá.

„Udělala jsem ještě něco mnohem horšího! Narodila jsem se tu!“ odsekla jsem naštvaně. „Dýchám stejný vzduch! Někomu to očividně stačí jako důvod k urážkám a posměškům.“ Podívala jsem se do jeho temných očí, aby mu bylo jasné, že já se ho nebojím. Ani těch tří někde za mnou. Mít předsudky jen kvůli náboženskému vyznání nebo původu je přece ubohost. „Jsem sice Židovka, ale taky Brňačka. Stejně jako oni!“

Chvíli si mě mlčky zkoumavě prohlížel a pohledem se zastavil u mého obvázaného prstu.

„Co se vám stalo?“ ukazoval na něj.

Najednou taková péče kvůli drobnému zranění? „Nic vážného, jen jsem se včera večer řízla.“

„Včera večer?“ vyhrknul překvapeně.

„Ano, nic to není.“

„Tady je, kluci!“ Rozčepýřená hlava s rudým uříceným obličejem vykoukla zpoza rohu. Našli mě.

„Nebudu vás rušit, hezký podvečer, slečno.“ Mírně se uklonil a odcházel pryč.

„Počkejte!“ chytla jsem ho za rukáv a zavěsila se do něj.

„Tak to snad trochu přeháníte, nemyslíte?“ sykl.

„Prosím, nenechávejte mě tady s nimi samotnou. Zdržím vás jen kousek, než od nich budeme pryč,“ zašeptala jsem, aby mě neslyšeli. Nevím, co mě to napadlo. Žádám o pomoc floutka, co mi před chvílí nadával?

„Chcete mě využívat jako živý štít?“ odsekl naštvaně.

„To bych si nedovolila… ehm, jen se mi klepou nohy a bojím se, že by mi vypověděly službu v ten nejméně vhodný okamžik.“

Dívali jsme se chvíli na sebe a musel slyšet mé srdce hlasitě bušící strachy.

„Tak dobře, kousek,“ procedil odměřeně mezi zuby.

Procházeli jsme kolem jejich překvapených výrazů mlčky a já si všimla, že je probodával pohledem tak intenzivně, jako by se jim chtěl provrtat do mozku.

„Chcete doprovodit až domů?“ zeptal se nečekaně, když jsme vyšli před dům.

„Proč byste to dělal? Zcela evidentně také máte problém s mým původem.“

„Proč myslíte, že s ním mám problém?“ nadzvedl tázavě obočí.

„Nazval jste mě špinavou Židovkou!“

„A viděla jste se?“

Podívala jsem se na svou sukni – byla plná blátivých stop stejně jako mé rukávy. Než jsem započala svůj úprk,

který mě přivedl až sem, vyměnila jsem si s tou trojicí

kluků pár zásahů rozbředlou břečkou špinavého sněhu. Začali si sice oni, ale oplatila jsem jim to. A pak utíkala pryč. Nejspíš je naštvalo, že jsem jim zašpinila ty jejich kabáty, a nečekali, že jim to vrátím. A já jsem zase nečekala, že budou mít takovou výdrž.

„Takže to neměla být urážka?“ ptala jsem se překvapeně.

„Už jsem vám říkal, že od toho jsou tady evidentně jiní,“ ušklíbnul se. „Kde bydlíte?“

„Nemusíte mě doprovázet až domů, nebylo by to ani vhodné. Bydlím na Cejlu.“

„V pavlačáku?“ podivil se.

„Čekal jste snad něco jiného?“

„Popravdě spíš nějaké honosné sídlo, jak to máte vy Židé ve zvyku. Co vlastně děláte, slečno…?“

„Eli, jmenuji se Eli. Příští rok budu končit střední školu, ale chtěla bych pak ještě dál studovat a mít práci, která mě bude bavit.“

„Budete pracovat? Nebudete ženuškou v domácnosti?“ povytáhl zvědavě koutek.

„Ráda bych prvně získala nějaký rozhled.“

„Není to ve vašem případě poněkud zbytečné?“

Jeho poznámka mě popudila a pustila jsem ho. Pro jistotu jsem se ohlédla za sebe, jestli to ti tři už vzdali. Neviděla jsem je, a tak jsem pokračovala v chůzi už bez toho, aniž bych se na něj lepila. „Jak to myslíte, v mém případě?“

„Málokterý židovský otec nechce svoji dceru dobře provdat. A většina židovských manželů střední vrstvy je podnikatelského ducha a za ženu chce mít spíše hospodyni, posluhovačku a rodičku svých potomků než emancipovanou dívku s rozhledem.“

„Říkáte to, jako by se snad tento názor týkal jen Židů,“ odsekla jsem naštvaně, protože měl pravdu.

„Ne,“ zasmál se, „máte pravdu, toto je vlastní i katolíkům a ateistům.“

„Zní to, jako byste se vy do žádné z těchto kategorií nezařazoval,“ pátravě jsem si ho měřila pohledem.

„Ženy jsou velmi záhadná stvoření, slečno Eli,“ pronesl tajuplně.

„Mám to brát jako kompliment?“ zeptala jsem se možná až příliš zbrkle. Nechtěla jsem, aby mi na to odpovídal. Naštěstí jsme ale byli už na křižovatce Cejlu s Kolištěm, takže jsem rychle dodala: „Ehm, děkuji za doprovod, pane…?“

„Dirk, k vašim službám,“ řekl mladík a mírně se uklonil. „Na shledanou, slečno Eli.“

„Na shledanou, pane Dirku. A pozdravujte kočku.“

„Budu,“ usmál se a odcházel opačným směrem a já jsem se ještě chvíli dívala, jak se kolem něj vlní tmavé dlouhé sako přesně padnoucí na jeho široká ramena, a nemůžu popřít, že to byl hezký pohled.

Sotva za mnou zaklaply vchodové dveře, zhluboka jsem si oddechla. Jsem v bezpečí. A domů mě doprovodil ten nejdivnější kluk, kterého jsem kdy potkala! Šel snad se mnou jen kvůli tomu, protože si myslel, že bydlím v nějaké luxusní vile? Chtěl mě okrást? K tomu měl jen za ten krátký čas příležitost hned několikrát. Možná mu došlo, že u sebe nic hodnotného nemám, tak chtěl zjistit, kde bydlím. Proč si lidé myslí, že jsou všichni Židé bohatí?

V posledních letech se dostavělo několik vil, o kterých se psalo dokonce i v novinách, třeba jako rodiny Tugendhatových nebo Stiassni. A další se staví. Řadu

nejen textilních továren totiž vlastní židovští podnikatelé a své jmění často investují do pozoruhodných budov. A ano, je i spousta architektů židovského původu, kteří navrhují stavby po celém Brně. Takže by se mohlo zdát, že co Žid, to milionář. Ale to vůbec není pravda! Tohle je jen hrstka, pár jedinců, o kterých se mluví a kteří jsou vidět. V celém Brně jsou Židů tisíce, takže naprostá většina z nás žije obyčejný život. A já se mezi ně řadím taky. Sice zatím nepracuji, ale nechodím v honosných šatech ani netrávím večery po večírcích. Jenže hodně lidí tento fakt nebere na vědomí. Židé jsou pro ně symbolem podvodníků a chamtivců. A já neříkám, že jsou všichni poctiví, ale to nejsou ani všichni Češi nebo Němci. Nemám ráda, když se na mě někdo dívá skrz prsty jen kvůli tomu, že jsem Židovka.

VilaTugendhat, současnost

Greta Tugendhat (roz. Löw-Beer)

* 16. 5. 1903 Brno – † 10. 12. 1970 St. Gallen, Švýcarsko

„Paní Greto, vy jste dcerou pana Löw-Beera, že ano? Toho, který koupil tu secesní vilu dole na konci zahrady pod námi.“2 Černovlasý mladík stál u velkého

proskleného okna, které sahalo od podlahy až ke stropu, a koukal na koruny stromů a panorama Brna v dálce. Na okna bubnoval v pravidelných intervalech déšť a výhled doplňoval o malé kapičky, jako by to venku bylo posypané drahokamy.

„Ano, pane Bukhardte, když mi bylo deset, přestěhovali jsme se do Brna a právě v té vile jsem strávila své dospívání spolu s mými dvěma bratry. Hned naproti je park Lužánky a do města je to kousek, skvělá poloha. A ob jeden dům vedle bydleli Tugendhatovi,“3 usmívala se žena zasněně a zastrčila si neposedný pramen tmavých kudrlin za ucho.

„Vážně? Váš budoucí manžel byl váš soused?“

„To přímo ne, i když chvíli se zde taky zdržoval. Fritzova rodina je nesmírně velká. Jeho otec, Emil Tugendhat, měl jedenáct sourozenců, takže strýčků, tetiček, bratranců a sestřenic měl nepočítaně.

Bydlely tam ale jeho dvě tety s rodinami a taky bratr Hans. Tetička Pauline měla dceru Margarethe, která byla stejně stará jako já a taky – stejně jako já – měla dva

2 Vila Löw-Beer – Drobného 22.

3 Nájemní dům – Drobného 18. V tomto domě se postupně vystřídalo několik sourozenců Tugendhatových i s rodinami.

bratry –  o šest let mladší dvojčata. Měly jsme tak mnoho

Emil,

Jeden z nich, Emil, byl šachový velmistr. Je až legrační, že i jeho strýc Emil, tatínek Fritze, byl vynikající šachista, a proto podporoval šachové podniky i finančně.“

„Takže co Emil, to šachista,“ zasmál se pan Bukhardt.

Paní Greta se usmála taky.

„Vypadá to tak.“ Pokynula mu a šli si sednout do nedalekých zelených kožených křesel. „Jezdil na mezinárodní olympiády a reprezentoval naši republiku. Místo pocty se mu však dostalo popravy. Byl zavražděný během holokaustu.“

Muž si nervózně skousl ret.

„Vypadá to tak.“ Pokynula mu a šli si sednout do nedalekých zelených kožených křesel. „Jezdil na mezinárodní olympiády a reprezentoval naši republiku. Místo pocty se mu však dostalo popravy. Byl zavražděný během holokaustu.“

„Tím se netrapte,“ pohladila ho po ruce něžně paní Greta, „je to už dávno, ale jsem ráda, že se na něj nezapomnělo. Má před domem i Kámen zmizelého, což je

Greta, „je to už dávno, ale jsem ráda, že se na něj nezapomnělo. Má před domem i Kámen zmizelého, což je ostatně moc hezký projekt.“

„A co to je?“

dlažební je vyryté jméno a nacionále. Připomíná oběti holokaustu, ty, co zemřeli nebo byli nějakým způsobem perzekuo-

„Taková speciální mosazná dlažební kostka, do které je vyryté jméno a nacionále. Připomíná oběti holokaustu, ty, co zemřeli nebo byli nějakým způsobem perzekuováni. Jsou umisťovány před budovami, kde tito lidé žili nebo s nimi měli nějakou souvislost.“

„Takže se o nich může dozvědět úplně každý kolemjdoucí?“

„Přesně tak. Ale abych úplně neodbíhala od tématu. Zkrátka s rodinou Tugendhatových jsem byla v kontaktu odmalička. A Fritz měl dům hned za rohem…4 Možná

4 Tento nájemní dům na Antonína Slavíka 9 vlastnili od roku 1922 Adolf a Ida Wittalovi (viz str. 98). Bydlel tu Emil Tugendhat s manželkou a jejich pěti dětmi. V době, kdy se sem přistěhovali, bylo jeho synu Fritzovi 12 let. Šest let nato se do vedlejší ulice nastěhovala Greta, jeho budoucí manželka. společného.

se mi budete smát, ale Fritz byl má platonická láska už od dětství. Jenže jsem mu tehdy musela připadat jen jako malá holka. Byl sice starší jen o osm let, ale když je vám třináct, tak to zkrátka rozdíl je,“ usmála se při té vzpomínce.

„A po jak dlouhé době ty sympatie začaly být oboustranné?“

„No… já si vlastně mezitím vzala ještě někoho jiného.“

„Cože?“

„Nedívejte se na mě tak! Říkám, že to bylo platonické!

Po měšťance jsem odešla studovat do Vídně, tam jsem se v devatenácti bláznivě zamilovala, přerušila studia a provdala se za Hanse Weisse, tamějšího průmyslníka.

Jenže nám to neklapalo a nespravilo to ani narození dcery. Nakonec jsem se po šesti letech rozvedla. Mnozí se na mě proto dívali skrz prsty – tehdy to opravdu nebývalo běžné.

No a pak jsem se opět potkala s Fritzem Tugendhatem.

O textilnictví se příliš nezajímal, lákala ho spíš medicína, ale rozhodl se pokračovat v rodinném podnikání, které bylo velmi výnosné. Však některé z budov továrny, co měli ve správě, stojí dodnes. Je to poklad – červené cihlové zdivo, venkovní ocelové schodiště, tajuplná zákoutí…

Jestli jsou nějaké stavby, co zbyly z doby moravského Manchesteru a stojí za záchranu, jsou to tyto.5

5 Továrna Tugendhat a Kohn – v roce 1870 založil Max Kohn mezi dnešními ulicemi Špitálka a Vlhká továrnu na výrobu soukenného a vlněného zboží. Od roku 1908 byla spravována Emilem Tugendhatem a posléze jeho syny. Jedná se o areál bývalé Mosilany. Je jedním ze zastavení Stezky moravského Manchesteru (č. 05) v rámci projektu Meeting Brno 2017.

Co se týče mě a Fritze, pak už to šlo ráz na ráz. Vzali jsme se chvíli nato a i s mou dcerou se přestěhovali do Brna.“

„Fíha, takže Tugendhat jste byla až jako podruhé vdaná… A s prvním manželem jste bydleli v zahraničí?“

„Ano, převážně v Německu. Tam jsem se seznámila s projekty Mies van der Rohe, které mě okouzlily svou jednoduchostí a vzdušností.“

„To je ten architekt, co vám navrhl tu vilu,6 ve které se právě nacházíme?“ Pan Bukhardt se nervózně zavrtěl v křesle, které mělo výraznou barvu, podobnou jako keře venku, jejichž odstín déšť proměnil na ještě sytější než obvykle.

„Ano, to je on. Opravdu to byl prestižní architekt světoznámé úrovně a své zakázky si tak mohl vybírat. Velmi ho zaujala tato parcela s krásným výhledem na Brno, neomezený rozpočet i to, že tu působily stavební firmy provádějící kvalitní práci, jak o tom svědčilo množství nově vznikajících funkcionalistických staveb všude po městě. Asi nejznámější byla firma bratří Eislerů, která dělala vilu i nám. Chápejte, nechtěl, aby jeho dílo zmršili nějací nešikovní řemeslníci.“

Nejistě přikývl, protože tohle nebyla jeho parketa. „A co je na té vaší vile tak speciální?“ koukal se kolem a připadal si v tom poloprázdném noblesním prostoru nepatřičně.

„Je výjimečná úplně celá!“ Paní Tugendhat zvedla se zájmem výrazné obočí. „Při pohledu z ulice je to uzavřená hmota, ze které vyniká průzor přes terasu na krásný výhled na město, a naopak ze strany od zahrady je to co nejvíce otevřené a propojené s přírodou. Nešetřili jsme

6 Vila Tugendhat – Černopolní 45.

na kvalitních materiálech ani technologických vychytávkách. Třeba tady, kde teď sedíme, v hlavní obytné části, jsou tato veliká skla přes celou stěnu,“ máchla rukou směrem k oknu, „která jdou zasunout až do podlahy a celý prostor se tak propojí se zahradou. Suterén sloužil jako technologické patro a našli byste u nás i fotokomoru nebo trezor na kožichy.“

„Fotokomoru?“

„Ano, Fritz byl vášnivým foto a kinoamatérem.“

„A kabáty jste měla ze zlata, proto jste je potřebovala mít v trezoru?“ ušklíbl se mladík.

„Ale ne,“ smála se paní Greta, „byla to komora proti molům. Je to jediná místnost, kde se dochovaly původní keramické obklady.

Každý kus nábytku byl tvořen s pečlivostí z ušlechtilých materiálů. Můj manžel Fritz se děsil pokojů plných figurek a nějakých vystavených serepetiček, mezi kterými vyrůstal. U nás byla za bernou minci rozhodně kvalita oproti kvantitě. Najdete tu materiály z celého světa!“ začala mávat rukama kolem sebe a ukazovat na jednotlivé prvky. „Tak třeba onyxová zeď po vaší pravé ruce pochází z pohoří Atlas v Maroku, půlkruhová stěna z ebenového dřeva před vámi zase z jihovýchodní Asie. Pan architekt Mies byl opravdu pedant na detail, a když chtěl použít dlouhé dýhy z jednoho kusu od podlahy až po strop, nenechal se uchlácholit kompromisem a jel kvůli tomu tuším až do Paříže. Travertin byl pro změnu z Itálie…“

„Ano, chápu, chápu…“ pan Bukhardt ji chtěl přerušit, ale paní Greta byla ve svém živlu.

„…Palisandr, zebrano, makassarský eben, černá leštěná hruška, ručně tkané vlněné koberce, smaragdově zelená kůže, rubínově červený samet, sklo, mléčné sklo, ocel