FINANČNÍ ÚŘAD
Kde se vzal, tu se vzal, je tady úředník
Kdo to vlastně je ten úředník? Že se prý rozmnožuje přes kopírák, je vtip, kterému už se dnes asi nikdo nesměje. Konečně mladí ani netuší, co to byl kopírák.
Leckdo si ale pořád představuje úředníka jako strnulé, hubené, brýlaté, nepraktické a tím vším vlastně bezpohlavní stvoření, které upřednostňuje pochybné předpisy před logikou a problémy, které by se daly řešit podle „našeho zdravého rozumu“, řeší záměrně zdlouhavě a pro nás nevýhodně.
Nebo třeba jako přísnou dámu přebujelých tvarů s pevnou trvalou, jejímž jediným cílem je udělat vám ze života peklo. Nebo otrávenou arogantní slečnu neustále si lakující nehty?
Já všechny tyto stereotypy vymýtím, rozhodla jsem se. Budu profesionální, výkonná, vždy ochotná, laskavá a zasvětím svůj život službě veřejnosti. Po několika měsících mé snahy jsem takhle jednou v úřední den byla dobře hodinu k dispozici jedné nabroušené paní, všechno jí trpělivě a podrobně vysvětlila, vodila ji po celém úřadě, aby si vyřídila, co ve všech příslušných odděleních potřebovala, a pak se jí, jak jinak než laskavě, zeptala: „Je to všechno, co jste potřebovala? Jste spokojená?“
„Jo, až na to chování,“ zasyčela na mě ta zjevně nespokojená paní a já marně přemýšlela, kdo z mých kolegů se k ní nechoval slušně a vstřícně, a nikdo mě nenapadal!
„Promiňte, ale čí chování máte na mysli?“ zeptala jsem se tedy, abych obdržela šokující odpověď.
„Vaše, samozřejmě!“ utrhla se na mě ta žena nevděčná. „Tak arogantní osobu jsem ještě nezažila, vy nádhero jedna!“ A bez pozdravu odkráčela z mé kanceláře a nechala mě tam stát, strnulou a nechápající.
Když přešel první šok, uvědomila jsem si, že změnit přístup veřejnosti k úřednické profesi nebude tak lehké, a u některých lidí se to nepodaří nikdy, protože oni to nechtějí!
To, co oni přece chtějí, je kritizovat, stěžovat si a nadávat, tak jak byli vždy zvyklí (tak hezky česky), a ne že jim to budeme kazit profesionalitou a ochotou!
Některé situace a výroky našich poplatníků byly skutečně humorné ve své absurditě:
„Žijete si tady z mých daní, tak jaképak úřední dny, denně tady máte být!“ vykřikoval poplatník, který byl již třetím rokem ve ztrátě a do státního rozpočtu neodvedl za dobu svého podnikání ani korunu.
Abych byla spravedlivá, musím vzpomenout, že se pěkní exoti vyskytovali i v našich řadách. Kolegyně, která nastoupila zároveň se mnou, měla o práci na finančním úřadě zcela jinou představu než já.
Ona rozhodně nevnímala tuto činnost jako službu, ale jako příležitost ukázat svou moc, a jako všichni diktátoři se oháněla tím, že je třeba udělat pořádek, zavést kázeň a v tomto případě tak vymýtit neplatiče daní.
To v praxi znamenalo, že si odpoledne připravila seznam dlužníků a druhý den hned po svém příchodu v šest hodin ráno jim volala, jejich provinění jim ostře vytkla a požadovala okamžitou nápravu!
Když pomineme celkem důležitý fakt, že zákon tento způsob upomínání daňových dlužníků nepřipouští, byl velký problém v tom, že ne všichni brutálně probuzení byli skutečnými dlužníky, neboť v té době byla cesta daně od zaplacení v pokladně nebo z účtu do objevení se v naší evidenci docela dlouhá, rozhodně ne jako dnes.
Takže kolem osmé hodiny ranní na dveře naší kanceláře ťukali vyšokovaní živnostníci s potvrzením o včas zaplacené dani. Ještě se chudáci omlouvali, občas byli někteří evidentně po tahu, což kolegyně nesnášela a provokativně se ovívala spisem. Ale aby se ona omluvila, že je upomínala neprávem, ji nenapadlo, tak jsem to dělala za ni.
Samozřejmě nebyli všichni tak pokorní, jednou si ji podal ostrý týpek a řval už ve dveřích: „Já jsem Vorel Karel a mám to zaplacený už tři dny! U tohohle jména si udělejte velký vykřičník a už mi nikdy v šest hodin ráno nevolejte!“ Tak to na ni celkem zabralo, rozhodně víc než moje domluvy, aby se tak nechovala.
Bohužel jen na krátký čas, protože jsem ji zanedlouho přistihla, jak zvyšuje hlas na hodně, ale hodně starou zmatenou paní, která tápala po úřadě a hledala někoho, kdo jí poradí s daní z nemovitostí. Křičela na tu nebožačku, že ona tu není od toho, aby někomu radila, ať si paní laskavě najde daňového poradce.
„Tak mě k němu, prosím, doveďte,“ prosila ta poplatnice, neboť netušila, že daňový poradce nemá kancelář na finančním úřadě, a už vůbec nepatří mezi bezplatné, státem poskytované služby.
To už jsem se neovládla a poté, co jsem paní odvedla na příslušné oddělení, kde se jí ujali a vyřídili vše, co potřebovala, jsem se kolegyně zeptala, jestli si myslí, že je tato práce pro ni skutečně ta pravá.
něj se vydávající, okradena. Poté co zodpověděla několik otázek a pro odpověď na další se snaživě běžela poradit s kolegou, nechala toho padoucha v kanceláři, a když se vrátila, už o informaci nikdo nestál, byl fuč i s její peněženkou.
Při čtení výše uvedených dvou smutných příběhů, kdy byly dobré skutky úřednické po zásluze potrestány, však musíme mít na paměti, že naprostá většina jednání mezi úředníky a poplatníky probíhá nekonfliktně, korektně a často dokonce přátelsky.
Samozřejmě je důležité, čeho se jednání týká. Určitě je rozdíl mezi jednáním s úspěšným žadatelem o přeplatek a mezi projednáváním daňové kontroly, jejímž výsledkem byl tučný doměrek, nebo jednáním o exekuci.
Profesionální a oboustranně korektní průběh řízení je sice většinou cílem obou zúčastněných stran, ovšem zase negeneruje ty tolik oblíbené „historky z daňového řízení“, které zúčastněné přímo nutí, aby je zaznamenali pro budoucí obec úřednickou i poplatnickou.
Je to tak, chyby, trapasy, omyly, přeřeky, úlety, nedorozumění a nehoráznosti, prostě vše, co vybočuje z normy, to má šanci nezapadnout a žít nejdříve v ústním podání, být předáváno dalším generacím úředníků, poučit se z nich, ale hlavně se jim od srdce zasmát a zpestřit si tak často krušnou službu.
Takže i situace, které jsou v danou chvíli všechno, jen ne humorné, stávají se časem vděčnými příběhy k vyprávění a pobavení posluchačů.
Jedna z oblíbených historek se týkala doručování písemností finančního úřadu Českou poštou. V době, kdy datové schránky
patřily ještě do oblasti sci-fi, bylo doručování našich písemností poštou nejčastějším způsobem.
Řádné doručení je v daňovém řízení důležité, u rozhodnutí se od něj odvíjí lhůta pro zaplacení i lhůty další, ve kterých je poplatník povinen něco vykonat.
Nejprve musím předestřít, že na finančním úřadě panoval názor, že pracovníci pošty jsou vesměs duchem chudí, neboť doručení našich písemností občas řádně nezajistili. Také komunikace s nimi nebývala bez problémů a finanční úředník se cítil oproti nim jako výkvět vší inteligence a moudrosti.
Následující poněkud „černohumorná“ historka však tuto tezi rozhodně nepodporuje.
Finanční úřad poslal „do vlastních rukou“ platební výměr na daň na adresu poplatníka. Pošta vrátila písemnost s poznámkou „adresát zemřel“. Finanční úředník tuto poznámku nezaregistroval a poslal nedoručený platební výměr znovu. Pošta reagovala stejně jako minule a písemnost se opět vrátila s poznámkou „adresát zemřel“.
Úředníkovi by se to už potřetí určitě nestalo, ale došlo k nečekanému kolování spisů, což byl institut, který měl zabránit korupci. Takže spis dotyčného poplatníka-nebožtíka dostal jiný kolega, který si historie této písemnosti v nastalém zmatku nevšiml a... poslal platební výměr znovu – potřetí!
Pošta osvědčila svůj smysl pro suchý anglický humor, když vrátila písemnost s výrazně vyznačenou poznámkou: Adresát je stále ještě mrtev!
FINANČNÍ ŘEDITELSTVÍ
Jak je důležité míti právníka (nebo snad býti právníkem?)
Moc a síla titulu doktora nebo alespoň magistra práv je v české společnosti nesmírná. Těžko říci, zda to je tak nízkým právním vědomím našich občanů, nebo se jedná jen o nepřiměřenou úctu k tomuto titulu pramenící ještě někde v rakousko-uherských vodách.
Vždy mě zajímalo, proč se lidé obecně na „všechny ty inteligenty“ nadávající a jimi pohrdající ve chvíli, kdy něco potřebují, začnou před právníky chovat jak ten známý vesnický prosťáček, téměř se uklánějí, a kdyby měli čepici, určitě by ji v rukách žmoulali. Ti ostatní pak alespoň slovům člověka s titulem JUDr. věří jak evangeliu, Marxovi a Stalinovi dohromady nebo Dalajlámovi, záleží, jak je kdo orientován.
Je běžné, že daňové subjekty zpochybňovaly naše tvrzení a rozhodnutí, protože „jejich právník jim to řekl jinak“. To se bere jako samozřejmost – hájit zájmy svých klientů je konečně práce zástupců s právnickým vzděláním. Ale následující scénka z daňového řízení ukáže ten právnický syndrom v naprosto nové, brutální a zároveň neuvěřitelně paradoxní podobě.
Rozlícený daňový dlužník, budeme mu říkat „pan Zuřivý“, se přiřítil na finanční ředitelství v úřední den, těsně poté, co se do krve pohádal na finančním úřadě. Bohužel to neměl daleko, takže
nestačil vychladnout. Bez zaklepání rozrazil dveře naší kanceláře a zařval mocným hlasem: „Kdo tady má na starosti vymáhání nedoplatků?“ Můj kolega se nebojácně ke své specializaci přihlásil, nabídnul pánovi židli, vyslechl jeho verzi případu, našel si ho v databázi daňových dlužníků a poté mu velmi podrobně, odborně a korektně celou situaci vysvětlil, přičemž mu i nastínil možnosti nápravy jeho neblahého dlužného stavu vůči státnímu rozpočtu. Já jsem celé jednání zaujatě sledovala a uznale si v duchu říkala, jak to kolega umí perfektně vysvětlit, že je to skutečně odborník na svém místě.
Bohužel pan Zuřivý můj názor nesdílel, odborný výklad a rady mého kolegy vlastnícího „pouze“ inženýrský titul neurvale přerušil:
„Já vám nevěřím! Já chci právníka! Přiveďte mi právníka!“ „No, víte, pane Zuřivý,“ začal mu opatrně vysvětlovat kolega, „my tady u nás právníka se specializací na exekuce nemáme, budete se muset spokojit se mnou.“
„V žádném případě, vy tomu vůbec nerozumíte, já chci právníka!“ trval na svém pan Zuřivý, a vtom přišla moje chvíle.
Já, která jsem až do tohoto okamžiku do jednání nezasahovala, vymáhací kompetence nemajíc, jsem náhle prohlásila:
„Chcete právníka? Dostanete ho.“ A vyběhla jsem z kanceláře, přičemž jsem za zády cítila kolegův nechápající pohled.
Náš právník, honosící se titulem JUDr., toho času již vojenský důchodce, který si u nás velice slušně přivydělával tím, že „zastupoval naše ředitelství“, což v praxi znamenalo, že nosil na soud naše stanoviska k žalobám a čekal, jak to dopadne (někdy výsledek zapomněl, než se od soudu vrátil, a na naše dotazy odpovídal, že nám to přijde poštou), nevěděl o vymáhání daňových nedoplatků naprosto nic.
Já však věděla, že mou žádost o právnickou pomoc při jednání neodmítne, neboť „kdo neví, že nic neví, ničeho se nebojí“. Takže sebevědomě nakráčel do místa jednání, představil se a:
„Co máte za problém, pane Zuřivý?“
Dlužník začal překotně líčit svou situaci, ve které byl vždy on v právu a finanční orgán nikoliv, což jej přivedlo tam, kde se nyní nachází, to znamená do dluhové pasti s exekucí na krku.
„Proč mi nikdo nikdy nic nevysvětlil?“
„Proč mi nebyla daň posečkána?“
„Proč mi nebylo penále prominuto?“
„Proč mi bylo zamítnuto odvolání?“
„Proč byl obestaven můj účet?“ chrlí ze sebe a dívá se na právníka jak učedník na Spasitele.
„Proč, proč, proč…“ opakuje po něm nejprve klidně ta naše „právnická štika“, a pak na něj najednou strašlivě zařve: „Vy se pořád ptáte proč? Tak já vám řeknu proč: PRO SLEPIČÍ KVOČ! “
Myslíte si, že následovaly stížnosti, vytýkací dopis, kárné řízení a veřejná ostuda? Omyl. Následovalo pouhých pár chabých argumentů ze strany pana Zuřivého, pak uznání jeho dluhu, potřásání rukou a odchod z úřadu.
Tam, kde selhal erudovaný výklad kolegy – celorepublikově uznávané kapacity v oblasti vymáhání –, zvítězil titul JUDr. na celé čáře.
Ptáte se, proč jsem pro něj šla, proč jsem ho k jednání přivedla? Sama už přesně nevím, možná proto, aby dlužník viděl, že právník není lepší než můj chytrý kolega, možná jsem chtěla právníka, který mi už dlouho pil krev, znemožnit... Ničeho z toho jsem nedosáhla, takže proč? Asi jen pro slepičí kvoč, zdá se.