1200 kilometrů napříč Kubou

1 200 kilometrů napříč Kubou

Petr Janša

NOC V CAMAGÜEY

Po šestihodinové cestě, během níž mě nepřetržitě provázel pocit netrpělivosti, konečně vjíždím předměstími do města uprostřed Kuby – Camagüey. Slunce už pomalu zapadá za obzorem, vzduch je stále teplý a vlhký, jak je pro tropické večery typické. Recepční, mladík se širokým úsměvem, mi předá klíček a popřeje mi příjemný pobyt. Bezodkladně zaparkuji kufr ke stěně. Můj žaludek mi dává jasně najevo, že prioritou číslo jedna je nyní pití a jídlo. Hotel E La Avellaneda na Calle República, mezi ulicemi Ignacio Agramonte a Callejón del Castellano, je přímo v centru historického města Camagüey. Lokace evokuje atmosféru starých španělských koloniálních časů. Ulice nesou jména slavných osobností, hotel je pojmenován podle známé kubánské básnířky. Několik dalších hotelů se elegantně vtěsnalo do rohu ulice a přilehlého náměstí. Místo samo působí jako dokonalá historická kulisa. Ráz všech zdejších budov je fascinující a dohromady tvoří mozaiku tohoto výjimečného města, jehož celé centrum bylo zapsáno na seznam světového dědictví.

Tajemná a vášnivá atmosféra jako z filmu Samotný hotel E La Avellaneda působí jako místo vytržené z kubánské minulosti. Atmosféra připomíná 18. století. Jakmile vstoupím do honosného interiéru, okamžitě se mě zmocní pocit, že jsem součástí místní koloniální epochy. Závěsy z těžké tkaniny ve dne určitě filtrují horké kubánské slunce a přinášejí do prostoru příjemný stín. 1

Zdobená okna vedou přímo na dvůr plný zeleně, který lemují vysoké sloupy připomínající staré domy španělské aristokracie. Mohutná vrata a dveře masivní konstrukce jsou ze starého tmavě mořeného dřeva. Široký vchod lemovaný dřevěnými branami působí téměř pohádkově. Procházím recepcí, která svou tajemnou a vášnivou atmosférou připomíná scénu z filmu Prvotní hřích s Antoniem Banderasem a Angelinou Jolie. Jedním z nejúchvatnějších detailů hotelu je mozaika na dlažbě. Barevné vzory se táhnou celým prostorem hotelu a vypadají, jako kdyby je ručně vytvořil mistr, který do každého prvku ukryl vlastní vášeň. Mozaika doslova tančí všemi barvami. Od hlubokých vínových odstínů po zlatavé tóny, přičemž každý krok po ní je jako procházka uměleckým dílem. Je to něco, co hotel odlišuje od jemu podobných a dodává mu naprostou jedinečnost.

Radost ze života na každém kroku Hladový a zároveň zvědavý opouštím hotel a vydávám se do restaurace hned vedle hotelu. Osvícený interiér a barevná atmosféra mě upoutaly už při příjezdu. Jsem v centru města a mám dokonalý výhled na malé náměstí, které žije svým vlastním svébytným životem. Místo je plné lidí, kteří se baví a užívají si večerní atmosféru. Kubánci jsou známí svou radostí ze života, kterou dokáží projevit naplno bez ohledu na denní či noční dobu. Od pouličních hudebníků se linou melodie, které skvěle korespondují s tím, co vidím. Neustále pobíhající a smějící se dvojice, mladé tanečníky v družném rozhovoru či starší obyvatele, kteří s neuvěřitelným klidem sledují živý rej kolem sebe. Místo u stolu v rohové části restaurace mi zajišťuje výborný výhled ven a zároveň se dostatečně cítím součástí dění. Po tak 2

náročné cestě vím, jaký bude můj první objednaný nápoj – studené pivo. Jakmile ho mladá Kubánka postaví přede mě, připadá mi, že chutná snad lépe než kdy jindy. Ledově chladné, s drobnými kapkami na sklenici. První doušek mě dokonale osvěží a naplní spokojeností. Po chvíli si objednám tradiční kubánské jídlo s typickými přílohami – bílou rýží a smaženými banány. Obsluha je neuvěřitelně hbitá a pozorná, každý pohyb je synchronizovaný s hudbou, která hraje v pozadí. Mladí číšníci a servírky jsou oblečení v černém, s perfektně srovnanými motýlky na krku. Mezi stoly se pohybují s lehkostí a šarmem. Cítím, jak mě atmosféra města pohlcuje. Nechci už zůstávat sedět u stolu, noc v Camagüey právě začíná. S každou minutou víc a víc toužím vyrazit ven, procházet labyrintem ulic a objevovat kouzla a zákoutí tohoto města. Dopiju poslední hlt piva, vyrovnám účet a dolarovkou děkuji personálu. Přede mnou se rozprostírá scéna plná života. Pulzující náměstí prosvětlené měkkým světlem pouličních lamp, hlasy obyvatel mísící se s hudbou a život, který plyne těmi nejautentičtějšími kubánskými barvami a rytmy. Sám sobě slibuji, že noc v Camagüey bude plná objevování.

Magický kontrast světla, tmy a pohybu V těchto zeměpisných šířkách čas plyne jinak, pomaleji, klidně. Bohatá kubánská minulost je všudypřítomná. Každý pohled nabízí něco, co stojí za prozkoumání – výzdobu, interiéry, krásu architektury nebo jen prosté potěšení z kouzla nočního Karibiku. Ulice, uličky i náměstí jsou jen spoře osvětlené, ale právě to dodává místu nepopsatelný půvab. Pouliční lampy, které sem tam vykukují zpoza starobylých budov, házejí dlouhé stíny. Mísí 3

se s jemným osvětlením přicházejícím z výloh a oken prázdných obchodů. Tak vzniká jakýsi magický kontrast mezi světlem, tmou a pohybem. Nejde o oslnivou záři, na kterou jsme dnes zvyklí ve velkých metropolích, ale o tlumené světlo, které město objímá jako kabát starodávné elegance. Razantní nedostatek komerčního osvětlení, který je jinde považován za nezbytný, je v Camagüey jasnou předností. Nutí vás zpomalit, zastavit se a pozorně vnímat to, co vidíte a cítíte. Roztroušené výlohy obchodů přitahují pozornost. Ve slabém světle jsou v nich vystaveny artefakty (zbožím to ani při nejlepší vůli nazvat nemůžu) tak pečlivě, jako by aranžování bylo samo o sobě vrcholnou uměleckou disciplínou. Na první pohled je jasné, že mnohé z vystaveného je spíš na efekt, než aby skutečně představovalo realitu. Prázdné obaly, které vytvářejí iluzi bohatšího a plnějšího sortimentu, kterým ve skutečnosti kubánské obchody nedisponují. Přesto za tím vším vidím něco milého. Snahu místních obyvatel vytvářet lepší dojem navzdory omezeným prostředkům. Tato kreativita a odhodlání je hluboce zakořeněnou touhou po malém, každodenním luxusu. I když je přítomna jen v symbolech. Zobrazuje spíše přání než skutečnou hojnost. Připomíná mi, jak silný je lidský duch a jaké krásy se mohou zrodit z obyčejnosti.

Ticho a prázdno v jinak živém městě Bílé mříže mezi červenými sloupy už zavřených obchodů vytvářejí téměř tajemný obraz nočního Camagüey. Každý z obchodů, nyní zastižený tichem, je ve dne plný života, hlasitých rozhovorů, smíchu a proudů místních obyvatel i turistů. Nyní však působí, jako by se čas zastavil. Mříže sevřely v prázdnu vzduchu střípky života, který zde dřív tepal, a jejich 4

běloba se pod nočním světlem proměnila v pokroucené stíny, které se jemně odrážejí na červeném podkladu sloupů. Na fasádě jednoho z domů jasně září nápis DRA. FERNANDEZ SOSA DENTISTA připomínající, že se za těmito zdmi ukrývá ordinace zubaře. Ale teď, když je okolí ponořené do ticha, působí jako relikvie z jiného světa. Je teprve večer. Přesto má člověk pocit, jako by město už dávno tvrdě spalo. Ulice, které přes den praskají pod horkým sluncem a hemží se lidmi, teď zejí prázdnotou a jen občas tiše zasténají pod tíhou nočního vánku. Bez ruchu kolem se zdá, jako by obyvatelé města náhle zmizeli. Snad se všichni kolektivně rozhodli odjet na víkend pryč, nebo se prostě zavřeli ve svých domovech a nechali město zalít klidem. Působí to téměř surrealisticky, takové ticho a prázdno v tak živém a historickém městě. V dálce sem tam prosakuje světlo z pouličních lamp, které vykresluje zřetelné obrysy uzavřených okenic a křivolakých stěn.

Vlak na náměstí? A vlastně proč ne! Najednou, z ničeho nic, prorve ticho ohlušující pískot. Ten zvuk je ostrý, hlasitý a zcela dominantní. Je to pískání, které varuje a oznamuje příchod něčeho těžkého a robustního – nákladního vlaku. Hned poté se zvedne hukot, který rozvíří klid nočního vzduchu. S nekompromisním lomozem projíždí vlak přímo středem města. Jako by jeho rezavé vagóny trhaly krajinu zvukem vejpůl a připomínaly, že Camagüey, ač ponořené do ticha, stále pod povrchem žije. Když vlak projíždí, zdá se, že celé město na okamžik ožije grafikou jeho pohybu, okna se zachvějí, zbylá světla pouličních lamp na chvíli zakmitají a vzduch se plní kouřem smíchaným se železnou pachutí.

5

Poblíž trati, takřka v samotném srdci města, je nádraží. Budova působí nepřístupně, její modrá fasáda se v šeru zdá tmavší, jako by měla skrýt nějaké tajemství. Dveře jsou pevně zavřené, okna zaslepená, jako by i nádraží chtělo městu připomenout, že otevřená náruč není jeho současnou náladou. Ale u cesty hned vedle nádraží sedí nečekaně malá postava, asi čtrnáctileté děvče. Její přítomnost působí téměř neskutečně, jako přízrak v noci. Sedí za malým stolkem, který je tak maličký, že by se téměř ztratil ve tmě, kdyby na něm nestály dvě krabičky místních cigaret bez filtru. Přistupuji blíž a ptám se děvčete, kolik ty cigarety stojí. „Krabička za jeden dolar,“ odpovídá klidně, možná trochu unaveně, ale bez stopy váhání. Ptám se dál, s jistou nadějí: opravdu prodává jen tyto dvě zbývající krabičky? Bylo by pro ni přece lepší, kdyby už neměla důvod tady takhle potmě sedět sama, v tichu nočního města, kde kolem právě projel hlučný vlak. Dívka se na mě podívá a odpoví prostě: „Jen ty dvě.“ Tato odpověď nese jakousi tichou absurditu a v celé své jednoduchosti odhaluje, že někdy realita prostě nic jiného nenabízí. Platím dívce za cigarety, ale zboží nechávám na jejím stolku. Tyto cigarety bez filtru vůbec nepotřebuji. Dál si dívku prohlížím. Je příliš mladá a její odvážná přítomnost tady, v šeru uprostřed tak tiché scény, mi připadá smutná. Měla by už být dávno doma, spát nebo se smát s přáteli, ne tady čekat na náhodného zákazníka, kterých v tuto hodinu na tomto místě mnoho není. S myšlenkou, že jsem aspoň přispěl k tomu, abych aspoň trochu rozptýlil její smutek, pokračuji dál. Camagüey, i přes svou zdánlivou prázdnotu, ve mně vzbuzuje zvláštní zvědavost. Není to obyčejná noční klidná procházka, ale spíš cesta do kubánské duše.

6

Ultra retro magické kouzlo Žízeň, kterou cítím, je téměř protivná. Procházím ulicemi Camagüey a pomalu mi dochází energie. Město se zdá být neobvykle tiché, jen sem tam zaslechnu zvuky velkých cvrčků nebo tiché mumlání nějakého příležitostného chodce v dálce. Obchody jsou zavřené, stánky prázdné a i ty nejrušnější ulice, které obyčejně pulzují životem, vypadají jako opuštěné. Konečně, po dlouhém hledání, zahlédnu v dálce slabě osvětlený nápis, který mi dává naději. Nápis BAR BATURRO září na neexistujících dveřích a slibuje osvěžení. Bez váhání vcházím dovnitř a na okamžik se zastavím, abych se rozhlédl. Na první pohled je zřejmé, že prostor je prázdný, není tu živá duše, žádní hosté, žádný hluk, žádné rušné rozhovory nebo smích, který bych očekával od průměrného baru doma v tuto hodinu. Pokud však jde o estetiku a atmosféru, bar Baturro působí téměř magicky. Od starožitných stoliček přes staré fotografie a reklamy až po ozdobné lampy vyzařuje jisté ultra retro kouzlo. Sednu si a objednám si pivo. Obsluha mi bez váhání podá plechovku s názvem Cruzcampo. Její rudá barva září pod světlem a okamžitě vzbudí můj zájem. Není to značka, kterou bych znal, ale na tom teď vůbec nezáleží. S uspokojením otevřu plechovku a první doušek mě zaplaví chladnou úlevou. Vracím se na svůj pokoj v malém hotelu. Je ticho, z otevřeného okna cítím závan nočního vzduchu, ale přesto nemohu dlouho spát. Možná za to může vzrušení z nových zážitků, možná pocit, že město i jeho noční scéna mají stále co nabídnout. Hlavou mi víří myšlenky o tom, co jsem viděl a zažil, ale zároveň se mi nechce tuto noc trávit zavřený v pokoji. Po krátkém spánku a chvíli převalování se rozhodnu. Musím znovu ven. Jsou přesně čtyři hodiny ráno, když opouštím hotel. Ulice jsou poklidné, ale jak se blížím k náměstí před hotelem, město 7

začíná znovu ožívat jako hudba, která se zvolna ladí na další skladbu.

Živé obrazy pod širým nebem Náměstí u hotelu je stále velmi živé, ačkoliv už je zcela jiný den. Překvapuje mě, kolik lidí je ještě venku – a ještě více mě fascinuje, jak živí a energičtí jsou. Ze všech koutů slyším tóny kubánské hudby, kytaru, zpěv. Všude se tančí. Skupinky mladých lidí si tanec užívají přímo pod širým nebem, na dlažbě náměstí. Z jedné strany sem doléhá rytmus salsy, z druhé uvolněné tóny místního songu. Starší páry sedí na lavičkách a sledují dění, zatímco mladí jako by nevěděli, co je spánek. Pobíhají sem tam a smějí se. Ten obraz je tak neuvěřitelně skutečný, tak živý, že mám pocit, jako bych se ocitl v nějakém snu kypícím barvami, emocemi a hudbou. Všimnu si čtyř otevřených stánků s kávou a drobným občerstvením, kolem kterých sedí malé skupinky lidí. Někteří klábosí, jiní jen tiše pozorují dění, další mají v rukou hrníčky a svírají je, jako by to byly jejich poslední doušky v životě. Neodolám, jdu ke stánku a objednám si kávu. Už samotný proces její přípravy je tady téměř uměleckým rituálem. Barista, dlouhovlasý Kubánec, se pohybuje s lehkostí a grácií, jako by tančil. Připravuje kávu s pečlivostí a vášní, kterou jste si nepředstavovali ani v tom nejgurmánštějším snu. Když mi podává šálek, přidá k němu něco navíc – nejautentičtější dotek Kuby. Dotek žijící tady v Camagüey svobodným duchem. Místo typického plastového míchátka mi předává malý kousek syrové cukrové třtiny. Má to být nejen způsob, jak kávu zamíchat, ale také kus přírody, tradice, života. Poděkuji. Široce se usměje tak upřímně a srdečně, že mám v tu chvíli pocit, jako bych dostal mnohem víc než jen kávu a cukr. 8

Posadím se na nízkou zídku poblíž stánku a zhluboka se nadechnu. Noční vzduch hraje zvláštní směsí vůní, mísí se v ní káva, svěží karibský vánek, voňavé dřevo z cigár a smažené dobroty z vedlejšího stánku. Kávu pomalu srkám, cítím, jak se sladkost cukrové třtiny mísí s hořkostí nápoje. Sleduji tančící pár, který nepřestává s radostí pohybovat boky v magických rytmech. Jsem fascinován. Kubánci tančí s takovou energií, až mám chuť se k nim připojit. Ale raději okolní dění jenom pozoruji. Mám pocit, že právě teď a tady jsem pochopil podstatu noční Kuby. Je to místo plné života, vášně a hudby, která nenechá nikoho sedět v koutě. Koukám hodinu, možná déle, a ani si to neuvědomuji. Pomalu mi dochází, že noc je skoro u konce. Slunce se brzy začne probouzet a s ním i celé město. Ale já si tu noční atmosféru budu pamatovat navždy.

Srážka s realitou – No! Prohibido! Je brzy ráno, ještě téměř tma. Zvědavost mě dovede před ikonickou budovu hotelu Camino de Hierro. Probouzející se město je v tu chvíli kouzelné, melancholické a tajemné – jakási kubánská verze gotického rána. Rána, kdy se světlo proplétá klenutými ulicemi, ale ještě zcela neodhaluje všechny detaily. A právě teď a tady potkávám dvě známé tváře. Lenku a Ivanu, moje krajanky. Už jsem je potkal předtím, při cestě autobusem do tohoto města, ale netušil jsem, že zrovna v tuto chvíli se zhmotní přede mnou. Podobně jako já ani ony nemohly spát. Noční šum Camagüey jim nedopřál dlouhý odpočinek. Jejich plán mi přišel přirozený, skoro jako by do tohoto momentu patřil odjakživa. Ve skupince jsme se rozhodli obejít alespoň část města ještě před tím, než se zaplní turistickými davy. Ve stínu lavičky seděli dva kubánští vojáci. Jejich uniformy, na Kubě 10

tak běžné, vypovídaly hodně o útrapách zdejší služby. Byli hubení, tak hubení, až to vypadalo, že jim uniforma drží na ramenou jen vlastní vůlí, aniž by měla oporu v jejich tělech. Seděli tiše, skoro nehybně, a v jejich očích jsem četl vyčerpání a bdělost. K tomu možná hlad a určitě únavu. Lenka, které nikdy nechyběly nápady, se najednou rozhodla, že se s nimi chce vyfotit. Její odhodlaný hlas nám okamžitě připomněl, jak moc v těchto kulisách zapomínáme, že život zde má svá pravidla. Přesvědčená o okouzlující jednoduchosti svého záměru vykročila směrem k vojákům a s úsměvem na tváři jim položila otázku. Jakmile však její úmysl došel k jejich uším, oběma mladíkům se oči rozšířily v nefalšovaném zděšení, přesněji hrůzou. „No podemos hacer eso, está estrictamente Prohibido. Prohibido!“ zní z jejich úst tak unisono, jako by jejich hlasivky ovládala stejná vůle. Odpověď nepotřebuje další otázky. Je jasná. V tu chvíli pochopím, že i nepatrný pokus o narušení armádního protokolu by pro ně mohl mít následky, které by nás ani ve snu nenapadly. Pomalu, téměř nenápadně, se začalo rozednívat. První paprsky světla obkreslily křivky místních budov a vypalovaly do Camagüey nový den. Zatímco památky pomalu ožívaly, naše kroky se stočily směrem k centru. Už z dálky jsem cítil vůni ranní kávy a zaznamenal první zvuky taxíků. Jaké asi bude město ve světle dne, přemítal jsem nervózně. Promění se mystický duch noci v Camagüey na běžné ulice a rušné náměstí, nebo si to kouzlo uchová?

11