Český mír

Český mír mezi zábavou a společenskou sondou A2 – 15/10 – Kamila Boháčová Šest let po Českém snu – jednom z nejúspěšnějších českých porevolučních snímků v zahraničí – natočilo tvůrčí duo Filip Remunda a Vít Klusák další „dokumentární komedii“. Dá se v tomto žánru ukázat něco vážného, nebo má jenom bavit? Český mír (Czech Peace). ČR 2010, 108 minut. Režie Vít Klusák, Filip Remunda, kamera a střih Vít Klusák. Vystupují: George W. Bush, Barack Obama, Slavoj Žižek, Theodor A. Postol, Noam Chomsky, Ivan Martin Jirous, Václav Moravec, Jan Vyčítal, Miloš Zeman, Ladislav Smoljak, Jiří Lábus, Tomáš Töpfer, Jiří Krytinář, Věra Chytilová ad. Premiéra 6. 5. 2010 Ačkoliv Český mír osobně pochválil slavný americký provokatér a manipulátor Michael Moore, na první pohled působí toto dílo podstatně méně manipulativně než předchozí snímek autorského tandemu Vít Klusák a Filip Remunda Český sen (2004), který byl na principu manipulace s občanem i divákem v podstatě založený. Nový film sleduje v průběhu tří let dění okolo plánované výstavby amerického radaru v Brdech a podobně jako v Českém snu i tady celý „humbuk“ skončí těsně před závěrečnými titulky zrušením plánu na stavbu radarové základny Barackem Obamou. Spíše než dokumentem o radaru je film více či méně zábavnou a více či méně komickou podívanou na politické i občanské snahy současného Česka. Na první pohled by se mohlo zdát, že si nebere servítky vůči žádnému z táborů – ani pro, ani proti radaru. Sledujeme mírové aktivisty z Greenpeace, jak dětinsky hájí brdskou kótu 718 tím, že okolo ní zakládají fiktivní Peaceland; vojáky, kteří jim v tom trochu neúčinně zabraňují; i náruživého odpůrce radaru, pana Houšku z Trokavce, jehož mírumilovná povaha je posléze shozena scénou, v níž střílí zvěř. Zábavné a nechtěně trapné výjevy působí, jako by je skutečnost nabízela sama a stačilo je jen zachytit. Takový je i komický výstup červenajícího se Mirka Topolánka při návštěvě Bílého domu, který nejapně podkuřuje blazeovanému Bushovi a jako dárek (utvrzující jejich oboustranné mírové snahy) mu veze kulovnici. Pomyslnou perličku představuje také scénka, v níž básník a bývalý disident Ivan Martin Jirous sprostě spílá na jihlavském náměstí odpůrcům radaru, nebo zběsilý klip Dobrý den, radare, který za zpěvu Jana Vyčítala a Vlasty Parkanové doprovázejí dívky v bikinách ušitých z americké vlajky. Dozvuky studené války Všechny tyto výstupy jsou komické jen svou nechtěnou trapností a diagnóza české společnosti by podle Klusáka s Remundou byla ve výsledku spíše pochmurná. Při veškerém tom zábavném pinožení, v němž obyvatelé Trokavce či sdružení Ne základnám bojují proti rozhodnutí české vlády a Bílého domu postavit v Brdech radar, se zřetelně ukazuje, jak přežívá v Česku i v současné době duch studené války, dělící svět černobíle na Rusko a Spojené státy. Je zajímavé, že v uvažování občanů i několika autorit, které se ve filmu mihnou, se takřka neobjeví zmínka o Íránu či KLDR, jejichž hrozba je stejně reálná, jako ta ruská. Ze stanovisek k radaru probleskuje, nakolik živá je v české paměti sovětská okupace z osmašedesátého. Bývalý disident Jirous je jednoznačně proradarový, naopak své jasné NE základnám vyslovují spíše starší lidé (někteří jsou přiznaně voliči KSČ), obyvatelé Trokavce, jichž se umístění radaru osobně dotýká, a mladí aktivisté, kteří mají pocit, že bojují hlavně s „politickou mocí“ (viz scénka s demagogicky působící aktivistkou z hnutí Ne základnám v rozhovoru s Martinem Bursíkem). Slavoj Žižek ve filmu poměrně trefně vyzývá, abychom začali žít své vlastní sny, a neplnili sny velkých zemí.