Issuu

Z Á Ř Í

Ř Í J E N

2 0 2 6

95 Kč / € 4,59

Bez cenzury!

Dekáda, která za to stála

Ultimátní sbírka nekorektních textů, otevřených rozhovorů a dopisů nespokojených čtenářů.

Milníky, překvapení, slepé uličky a příběhy značek, které slaví s námi.

Pexeso jako dárek

Spánkový speciál

Ty největší hvězdy z našich stránek konečně pohromadě.

Vše co potřebujete vědět, než si po oslavě půjdete lehnout.

MUŽ DESETILETÍ Po deseti letech a více než šesti desítkách slavných osobností na titulní straně jsme konečně našli muže, který si zaslouží tady být! * Užijte si to a tvařte se inteligentně!

září - říjen 2026

Obsah

112

Život na zámku Po deseti letech plných rekonstrukcí, renovací a zařizování chytá zámek Peruc druhý dech. A tentokrát je to skutečná pohádka.

130 Spánkový speciál

Dekáda Na uplynulé desetiletí jsme se podívali z různých úhlů pohledu a pokusili jsme se zrekapitulovat, jaké bylo a co všechno nám dalo či vzalo.

24 hodin Co všechno může jeden muž stihnout během čtyřiadvaceti hodin zjistíte v naší módní story. I s návodem, jak u toho dobře vypadat.

154 David Ondříček

Úspěšný režisér slaví třicet let na scéně. Jak vnímá své mladší kolegy, jak by dnes natočil své slavné Samotáře a o čem bude jeno nejnovější snímek?

ŠÉFREDAKTOR Petr Jansa, petr.jansa@newlookmedia.cz ZÁSTUPCE ŠÉFREDAKTORA Miloš Štěpař, milos.stepar@newlookmedia.cz ART DIRECTOR Štěpán Bejr REDAKCE Václav Rybář, Kay Buriánek, Adam Maršál, Radek Kovanda, Jindřich Hubený, Michal Borský EXTERNÍ SPOLUPRACOVNÍCI Kateřina Danková, Barbora Havlíková, David Hron, Kristýna Juřicová, Lukáš Kimlička, Dáša Kršková, Petr Manák, Jakub Michlovský, Jakub Švejkar, David Turecký, Marek Wrbik INZERCE Michaela Hromádková, Michaela.hromadkova@newlookmedia.cz, tel.: 602 853 496 / Andrea Manhartová, andrea.manhartova@newlookmedia.cz, tel.: 725 862 010 / Hana Trněná Pavelková, hana.pavelkova@newlookmedia.cz, tel.: 737 217 000 / Sofie Mavromatidisová, sofie@newlookmedia.cz, tel.: 777 090 030 SPECIÁLNÍ PROJEKTY Kristýna Motrincová, kristyna.motrincova@newlookmedia.cz, tel.: 608 009 013 MANAŽER DISTRIBUCE Monika Matějková, monika.matejkova@newlookmedia.cz, tel.: 606 417 661 TISK Triangl, a.s. PŘEDPLATNÉ SEND, spol. s.r.o., Ve Žlíbku 1800/77, Hala A3 193 00 Praha 9 Horní Počernice, Tel.: 225 985 225, GSM: 777 333 370, send@send.cz DISTRIBUCE PNS a.s. EVIDENČNÍ ČÍSLO / ISSN E 22825 / 2533-4506 PERIODICITA dvouměsíčník VYDAVATEL New Look Media s.r.o., Apolinářská 3, 128 00 Praha – Nové Město IČO: 06162894 INSTAGRAM @muzivcesku WEB www.muzivcesku.cz

Foto: David Turecký, Petr Jansa / AI

Chcete zase spát, jako za starých dobrých časů? Poradíme vám jak na to a přihodíme pár zajímavostí a tipů, jak si kvalitním designem vylepšit ložnici.

DAVID BECKHAM

TUDOR ROYAL 30

září - říjen 2026

editorial

Ono se to neposere Je pátek, 11. září 2026. Hodiny na mém notebooku ukazují 11:11. Mohl by to být úplně obyčejný pracovní den, ale já dnes v 18 hodin posílám tohle číslo do tisku. Kromě úvodníku, který teď píšu, mi chybí šest stran. Posledních šest stran vyčleněných na rozhovor s naším vydavatelem a zakladatelem Mužů v Česku. Nabízelo se to. Slavíme desáté výročí, kdo jiný by měl odpovědět na otázky šéfredaktora a s kým jiným by si čtenář měl chtít přečíst rozhovor, než s mužem, který za tím vším stojí. Připravil jsem se. Otázky jsem sepsal tak, aby byly dostatečně nekorektní a aby z nich měl vydavatel radost (protože to on rád). Poslal jsem je dost dlouho dopředu, nabídl celou řadu způsobů zaznamenání rozhovoru (osobní setkání, hlasová zpráva, mail, vytesání dlátem do kamenné desky)… Je 11:21 a já vím jen to, že odpovědi se možná stihnou. A možná také ne. Přemýšlím, jestli vám tam vlastnoručně namaluji prase jedním tahem, nebo otisknu mou prvotinu psanou na psacím stroji vyprávějící příběh Opičky Rara a námořníka Pepíka. Sepsal jsem ji, když mi bylo nějakých osm let a dodnes ji mám schovanou. Vlastně si živě vzpomínám, jak sedím u báby Jansové zády k oknu a ťukám ji na psacím stroji. Neberte to špatně, to oslovení bába. Měl jsem ji rád. To oslovení jí prostě zůstalo poté, co jsem se ho naučil jako jedno z prvních slov vyslovovat. To bába ve mně vykřesala lásku k psaní. Má láska k psaní… Kam se poděla? Kam se poděly ty ideály, že jednoho dne napíšu knihu. Že budu psát třeskutě vtipné články, které budou čtenáři milovat. Kam se poděly ty vize, že jako jeden z mála budu psát sáhodlouhé investigativní články, které odhalí korupci a nastartují proměnu Hudebního divadla Karlín na Broadway? Jsou fuč. Nicméně – je mi 43 let, splnil se mi jeden z mých snů a jsem šéfredaktorem lifestylového pánského magazínu. Přesně po tom jsem toužil, když jsem jezdil tramvají na Václavák, abych si přesně v den vydání koupil u stánku nový Esquire

z vydavatelství Stratosféra. Přesně po tom jsem toužil, když jsem zakládal svůj módní web invogue.cz (RIP). Mé sny se splnily a já bych dnes mohl být šťastný, že jsem tam, kde jsem. Jenže ty sny se splnily ve špatnou dobu. Přišly v době, kdy tištěná média stojí na hraně propasti, kde je pár lidí, jako náš výše zmíněný vydavatel, drží polyetylenovým vlascem na hraně útesu. Můžu mu teď vyčítat, že si nenašel čas na to odpovědět mi na 35 otázek? Je to mé selhání? Měl bych se zamyslet, jestli na svou práci stačím? Měl bych rychle vymyslet alternativu, aby si čtenář ničeho nevšiml? Nebo si mám radši jít do koupelny vymáčknout ten obří beďar, který se mi v době uzávěrky vždycky dělá na krku. Pane bože! Co když se to nestihne? Přece nemůžu na šest stran udělat prase jedním tahem? Co mám dělat? „Ve 14:00 bych to dal. Mám okno 12:30 až 14:00. Jestli se to ještě stihne, ok?“ píše mi Miloš. Začínám se hroutit. Může se to stihnout, ale když se to nestihne, stihnu já udělat prase jedním tahem na šest způsobů? Nevím. Chce se mi brečet a začínám přemýšlet o tom, jestli by mi opravdu nebylo lépe za kasou v Lidlu s platem 37 000 Kč po dvou letech poctivé práce. No jo, ale… Co když po dvou letech práci pokladních nahradí kasy s umělou inteligencí? Vždyť už dnes ani v časopise vlastně nepotřebujeme korektorku, ilustrátora, fotografa… Budeme za rok potřebovat pokladní v Lidlu? A bude vůbec časopis potřebovat šéfredaktora? Bude vůbec někdo potřebovat časopis? V hlavě mi šrotuje, hroutím se. Možná za to může krize středního věku. Možná bych si měl koupit nové hodinky… Je pátek, 11. září 2026. Hodiny na mém notebooku ukazují 11:45 a nad hlavou mi proletí letadlo. Právě dnes je to 25 let od teroristických útoků, jejichž symbolem se pro mě stal kolaps newyorských dvojčat. Slzy mi padají na notebook. Jsem labilní, mám krizi středního věku, vrchol mé kariéry přišel ve špatnou dobu… A pak se proberu. Tohle! Tohle byla katastrofa. Tohle byla zásadní událost v dějinách. Tohle je něco, co vzalo životy tisícům lidí. A to, zda na šesti stranách výročního čísla Mužů v Česku bude rozhovor s vydavatelem, nebo prase jedním tahem, je proti tomu úplná pitomost. Jak říká klasik, ono se to neposere. A to vlastně přeji i vám. Užívejte života, dokud můžete, čtěte časopisy, dokud můžete, a buďte rádi, že jste… P. S. Sám jsem zvědav, co teď najdete na stranách 30–36! PETR JANSA šéfredaktor

to chceš

To chceš Při příležitosti oslav našeho desátého výročí jsme vybrali deset nadčasových kousků, které vám budou dělat radost nejen teď, ale i během následujících deseti let. A možná ještě déle. Prostě a jednoduše – tady máte kurátorský výběr toho nejlepšího, co z módy hned tak nevyjde a za co dáme ruku do ohně. Něco vás udrží při životě, něco během let získá na hodnotě, pár kousků zase doplní váš nadčasový šatník. A ten zbytek? Ten vám prostě a jednoduše zpříjemní bytí na téhle planetě. Snad nám ještě minimálně deset milionů let vydrží… T E X T

Petr Jansa

Kofeinová léčba

Zapomeňte na pověry. Jedno kvalitní kafe denně podle nejnovějších studií snižuje riziko srdečního selhání, vzniku demence i cukrovky. Důležité je si svůj šálek vychutnat ráno a nepřidávat žádný cukr. A aby vás neustále nerozčilovala skutečnost, že váš kávovar šíleně rachtá nebo chce vyčistit, pořiďte si designovku od stockholmské značky Sjöstrand. Tahle mašinka z ušlechtilých materiálů je malá, tichá, stylová a jednoduchá na ovládání. Navíc ji stačí nakrmit kapslí Nespresso s vaší oblíbenou kávou a kávovar s označením The Original 2.0 už se o zbytek postará sám. Nádrž pojme 1,2 litru vody, čerpadlo ji pak prožene kapslí tlakem 19 barů. → Sjöstrand, 9 999 Kč, prodává www.atranet.cz

Správné načasování

Značku Tudor založil přesně před sto lety Hans Wilsdorf. Tehdy chtěl vytvořit dostupnější alternativu k hodinkám Rolex, jejichž manufaktura mu říkala pane. To se mu v průběhu let skutečně povedlo. A co víc, Tudor obstál natolik, že se dnes řadí mezi nejpopulárnější hodinářské značky světa. Pokud bychom vám měli doporučit aktuální novinku, která je nadčasová a podle nás v následující dekádě rozhodně neztratí na hodnotě, bude to Black Bay Ceramic s manufakturním kalibrem MT5602-U. Kromě matného keramického povrchu vyniká rezervou chodu 70 hodin a odolností vůči vodě do dvou set metrů. → Tudor, 175 000 Kč, www.tudorwatch.com

Foto: archiv značek

září - říjen 2026

Boty do nepohody

Italská obuvnická značka založená v devadesátkách nepřestává dokazovat, že kvalitní materiály a precizní ruční zpracování jsou zárukou dlouhověkosti. Když k těmhle zaručeným ingrediencím přidáte ještě nadčasový design, boty od Officine Creative si klidně můžete vzít s sebou do hrobu. I když je čas od času bude potřeba znovu podrazit. V jejich nabídce najdete širokou škálu klasických modelů s moderním twistem. Pokud bychom si však mohli dovolit drobný tip, sáhněte po hnědých či černých Chelsea Boots Hopkins Flexi 204, které budou vypadat dobře k obleku i džínům a které časem získávají žádanou patinu. → Officine Creative, 15 500 Kč, prodává www.mrporter.com

Dannyho parťáci

Vzpomínáte si na kultovní biják Pomáda z roku 1978? Za pár let mu bude padesát, a když si odmyslíte ty divoké účesy, stylem kostýmů zůstává pořád relevantní. No fakt – džíny? Nezestárly ani o píď. A stejné je to s černými koženými bundami, které tu s námi zůstávají, i když cigarety nahradila elektronická hulítka a starým amerikám dnes konkurují čínské elektromobily. A víte co? Kvalitní kožená bunda tu bude na sto procent další půl století. Za to dáme hlavu na špalek. Proto se vůbec nemusíte bát do ní pořádně investovat. Raději se vyhněte křiváku a sáhněte po klasice. Tu si pak můžete vzít do hrobu spolu s těmi Chelsea boots. A pozůstalí budou čumět! → Saint Laurent, 113 350 Kč, www.ysl.com

Vzpomínky zůstanou

Ruku na srdce! Máte někde fotky z roku 2016? A mohli bychom je vidět? Těžko, co? Dekádu staré fotky totiž nejspíš zmizely v digitálním propadlišti dějin, nebo je v tom lepším případě máte zálohované na disku kdesi v zadním šuplíku vedle DVD s pornem, které už dnes nemáte na čem přehrát. Zato k fotkám starým dvacet či třicet let se můžete vrátit kdykoliv, protože jsou pečlivě uloženy v albu, popřípadě v krabici od bot. Inu, digitální svět má něco do sebe, ale analogová fotka je analogová fotka. A vrátit se k ní můžete i dnes. Třeba s nejnovějším 35mm foťákem na trhu, modelem Pentax 17, od japonského výrobce. → Pentax, 13 680 Kč, prodává www.polagraph.cz

Stará dobrá klasika

Samozřejmě že pokud chcete na večírku ohromit originálním příběhem, jak váš parfumér zatoužil napodobit vůni spermatu nebo zreplikovat čichovou stopu, jež se vznášela nad polem po bitvě u Waterloo, nic vám nebrání. Pokud ale s nostalgií vzpomínáte na devadesátkové toaletky plné mořské svěžesti a zralých citrusů, nemusíte experimentovat. Nový parfémový extrakt Bois Océan z kolekce Les Facettes od francouzské značky Ormaie je totiž moderní alternativou, která těmto prchavým svěžím stálicím typu Acqua di Giò či Cool Water vzdává hold. A vydrží podstatně déle. Na kůži sice nevydrží deset let, ale 24 hodin určitě. → Ormaie Paris, 6 400 Kč, prodává www.ingredients-store.com

to chceš

Ať je hudba tvůj lék

Ne, tohle rozhodně není začátek refrénu stejnojmenného hitu od skupiny Lunetic. Nejsme blázni! Tohle je prostě dobře míněná rada, která by vám mohla přinést nějaký ten rok života k dobru. Protože co jiného člověku zlepší náladu a na lusknutí prstu mu prodlouží život, než kvalitní hudba? A jelikož nechceme riskovat, že spadne platební brána a váš účet na Spotify vám znemožní vstup do knihovny, nabízíme alternativu v podobě starého dobrého gramce. Jde o žhavou novinku a zároveň limitku, která bude v prodeji od října a vznikla v kolaboraci značek Fritz Hansen a Technics. Kromě gramce můžete mít i stolní lampu ve stejném designu. → Technics, 24 800 Kč, www.technics.com

Elixír mládí

Mužům v Česku bylo pět let, když francouzská značka Nuxe začala pracovat na účinné látce Patent [LU]. Teď je dílo dokonáno a tahle vychytávka je dnes základem nové kosmetické řady MEN [BOOST]³. Ano, jde o speciální péči přímo pro nás a ano, na rozdíl od nás zvládá hned několik věcí najednou. Hydratuje, chrání a dodává pleti potřebnou vitalitu. Zásadní roli tu hraje extrakt z kůry jasanu, který má výrazné revitalizační účinky. Součástí kolekce je hydratační gel, revitalizující fluid, sprcháč, multifunkční olej na vousy, energizující sérum, pěna na holení, balzám po holení, ale i parfémová voda nebo kuličkový deodorant s výdrží až 24 hodin. → Nuxe, od 390 Kč, prodává Fann, Marionnaud a Dr. Max

Hlavně to zdraví

Čím je člověk starší, tím víc si uvědomuje, že to klišoidní narozeninové přání není úplně mimo. S přibývajícím věkem je prostě zdraví tou nejdůležitější životní hodnotou. Protože k čemu vám bude Lambo, když z něj bez pomoci nevylezete? A k čemu vám bude mladá milenka, když budete trpět erektilní dysfunkcí? Ne – rozhodně nechceme malovat čerta na zeď. Je ale dobré být připraven a pravidelně zobat moderní preparáty podporující dlouhověkost a vitalitu. Neřešte jednotlivé složky, vezměte to komplexně a na buněčné úrovni. About your Longevity propojuje energii, ochranu a regeneraci buněk. Nezastaví čas, zajistí dlouhodobou sílu, stabilitu a vitalitu. → We Care, 3 490 Kč, www.wecareabout.cz

Na světlé zítřky

Nepředpokládáme, že tak dobré šampaňské, jakým je Veuve Clicquot, vydrží v lednici dlouho. Ostatně – tahle lahev není určena k archivaci, ale k okamžité dávce radosti. K dlouhodobější radosti pak slouží nová kolekce doplňků Chasing the Sun od britsko-nigerijského umělce Yinky Iloriho. Její hlavní inspirací byly světlo, radost a optimismus, hlavním objektem pak Sun Holder. Jde o moderní reinterpretaci kbelíku na šampaňské, která je inspirovaná tvarem tykve. Kbelík je vyroben z recyklovaných materiálů pomocí 3D pletení a zdobí ho motiv rukou objímajících slunce. Co je však důležité – lahev udrží chladnou až 90 minut. → Veuve Clicquot, 1 700 Kč, prodávají vybrané obchody

Foto: archiv značek

A slyšeli jste, že… Kurátorský výběr žhavých novinek, trendů, co udávají směr doby i náhodných souvislostí, které mohou stát u jejich zrodu. Tohle jsou věci, které vás udrží v obraze a zajistí, že škála vašich konverzačních témat neskončí u počasí. Prostě a jednoduše, když vám bude ve společnosti ouvej, bavte se o... T E X T

Marek Wrbik a Petr Jansa

Z garáže na zápěstí V bondovce Thunderball z roku 1965 se potkaly dvě ikony. Sean Connery usedl do Aston Martinu DB5 a na zápěstí měl Breitling se zabudovaným Geigerovým počítačem – vůbec první hodinky s vychytávkou od kutila Q. V roce 2026 na toto setkání obě značky navazují společnou limitovanou edicí. Nové hodinky Breitling Top Time dostaly dřevěné detaily a kožený řemínek odkazující na volant a interiér slavného vozu. Celkem vznikne 1 587 kusů hodinek ve třech verzích – s pouzdrem z oceli (cena: 262 000 Kč), pouzdrem kombinujícím ocel a platinu (cena: 412 500 Kč) a nakonec zlaté s číselníkem z černého onyxu (cena: 1 012 500 Kč). Posledních jmenovaných se na trh dostane pouhých 250 kusů. Měřič radiace tentokrát chybí, bondovský styl naštěstí zůstává. → Více na www.breitling.com

Šedesátka po italsku Tmavé sluneční brýle, lněný oblek, pobřežní silnice a otevřená střecha. Fiat 124 Sport Spider letos slaví 60 let a jeho proporce zestárly podstatně lépe než většina věcí, které byly též představeny roku 1966. Kdyby měla „la dolce vita“ služební vůz, vypadal by nejspíš takhle. Elegantní karoserii navrhl Tom Tjaarda a Spider nakonec vydržel ve výrobě dlouhých devatenáct let. Za tu dobu vzniklo téměř 200 tisíc kusů, přičemž většina zamířila do Ameriky. Pár z nich si našlo cestu také před filmovou kameru. Fiat 124 se objevil ve Francouzské spojce, Terminátorovi, Komandu, Star Treku IV nebo komedii Bláznivá dovolená. Stihl tedy rallye, Hollywood i dobu dávno před dotykovými displeji. Na evropském trhu je aktuálně k dispozici zhruba padesát zachovalých kousků převážně ze 70. a 80. let. Pokud po něm toužíte a máte jedno volné místo v garáži, bude vám stačit něco přes 200 000 Kč a Spider může být váš. Pro nás ostatní je tady alespoň kávovar (cena: 9 750 Kč, www.macchinearoma.com) v jedné z ikonických barev, který italská značka Aroma vyrábí v oficiální licenci automobilky Fiat.

září - říjen 2026

„Nikdy jsem nebyl designér ani účetní. Vždy jsem byl spíše tím, kdo motivuje lidi a podněcuje jejich talent.“ Enzo Ferrari

Po práci legraci Takových aut, které to dotáhly z praktické káry pro farmáře a zemědělce až do garáží milionářů moc není. Pokud bychom měli zmínit jedno, bude to určitě Land Rover. Tahle britská legenda má za sebou téměř osmdesát let existence, během kterých brázdila silnice i terén doslova po celém světě. Její cestu teď mapuje zbrusu nová kniha LAND (cena: 1 450 Kč) od nakladatelství Gestalten. Na 256 stranách na vás čeká celá řada archivních fotografií i textů, které na Land Rover pohlíží z pohledu designu. Čtenáři nabízí přehled toho, jakým způsobem si vůz upravili stavitelé, designéři, sběratelé i dobrodruzi z celého světa. Jádro celé knihy se točí kolem toho, jak se funkce stává formou, jak nostalgie pohání inovace a jak se samotný vůz vyvíjí v objekt tvůrčího zájmu. → Více na www.gestalten.com

Foto: archiv značek

Z jedněch hodin dvě Porsche Stačily jedny hodiny na palubní desku a trochu se to vymklo. Singer, kalifornské studio proslulé přestavbami klasických Porsche 911, původně požádalo hodinářskou dílnu Louis Vuitton o mechanické hodiny inspirované modelem Tambour. Nakonec z toho vznikly rovnou dvě unikátní devětsetjedenáctky. První, šafránově žluté kupé, dostalo interiér potažený přírodní kůží a střešní nosič na kufr, lyže nebo speciálně vyrobený surf. Druhé je bílé cabrio navržené společně s Nicolasem Ghesquièrem, s dřevěnými detaily inspirovanými palubami klasických motorových člunů. Louis Vuitton k oběma vytvořil také zavazadla přesně na míru úložným prostorům, helmy, rukavice, boty i celý cestovní šatník. A původně požadované hodiny? Ty lze z palubní desky snadno vyjmout a postavit si je na pracovní stůl. Cena? Nejspíš astronomická. Pokud ale po tomhle klenotu toužíte, začněte si ho manifestovat a ono to určitě klapne. → Více na www.singervehicledesign.com

a slyšeli jste, že…

Herní nábytek dostal upgrade Švédská IKEA vzala ovladač od Xboxu a pořádně ho zvětšila. Nejvýraznějším kouskem nové devítidílné kolekce IKEA YXSTABY je totiž stolička vytvořená podle thumbsticku, která se stejně jako její předloha naklání do stran. Designér David Wahl přitom nevycházel jen z fotografie – od Xboxu dostal původní 3D data ovladače a páčku jednoduše převedl do měřítka lahodícího lidskému pozadí. Kolekce, představená na letošním Gamescomu, tím však nekončí. Pokračuje polštářem ve tvaru směrového kříže, pojízdnými stolky, úložnými boxy nebo vitrínou na ovladače a sběratelské figurky. Smyslem první spolupráce IKEA s výrobcem herních konzolí je dostat gaming z kouta s blikajícími LEDkami mezi normální nábytek. YXSTABY dorazí do obchodních domů IKEA na podzim. A kdo ví, možná vás partnerka poprvé v historii nebude nutit schovat tu „nevkusnou“ herní židli (pod sedákem má i speciální síťku pro praktické uchycení bezdrátového ovladače) před návštěvou. → Více na www.ikea.com

Čas letí jako bláznivý Věřili byste tomu, že letos v listopadu to bude už čtvrt století, kdy jste poprvé mohli vzít do ruky ovladač k Xboxu a zahrát si legendární střílečku Halo: Combat Evolved? Že ne? Nejste v tom sami. Důkazem, že tomu tak skutečně bude, je limitovaná edice bezdrátového ovladače X25 Special Edition (cena: 1 999 Kč). Je vyroben z průsvitného zeleného plastu, který umožňuje na vlastní oči vidět 25 let vývoje téhle věcičky, disponuje původními tlačítky v originálních barvách (jejich funkce si můžete sami namapovat) a zdobí ho klasické logo Xbox. → Více na www.xbox.com

Minimalismus je v módě, stejně jako oblečení, které jsme nosili na začátku milénia. Ano, přesně v té době, kdy spatřil světlo světa první Xbox. Microsoft se proto vrací k jeho kořenům a v rámci oslav stříbrného výročí přináší fanouškům tři kolekce merche. Zatímco první nese klasický Xbox branding, druhá odkazuje k ikonické mapě ze hry Halo: Combat Evolved. Asi nejzajímavější je minimalistická kolekce EST.01, která nekřičí do světa, že paření her je alfou a omegou vašeho života. Naopak, šedá mikina s nápisem EST.01 zahaluje vaši vášeň rouškou tajemství, přičemž… modří prostě vědí. Zatím můžete vybírat z trička, dvou mikin a čepice, přičemž všechny kousky skvěle fungují s klasickými džínami a bezesporu udělají dobrou službu jak doma u Xboxu, tak ve chvíli, kdy se rozhodnete vyjít mezi lidi. → Více na gear.xbox.com

Foto: archiv značek

Stylová uniforma

a slyšeli jste, že…

Dvacet let čekání Některé stavby prostě mají pár let zpoždění. Guggenheim Abu Dhabi si ale dal rovnou dvacetiletého šlofíka. Očekávaný projekt ohlášený už v roce 2006 se však konečně dočkal oficiálního data otevření, které padlo na 11. prosinec letošního roku. Poslední monumentální dílo hvězdného architekta Franka Gehryho (zemřel 5. prosince 2025), nabídne na ostrově Saadiyat neuvěřitelných třicet galerií nabitých uměním od 60. let po dnešek. Velký prostor bude přitom věnován umění Blízkého východu, Afriky a Asie. S rozlohou 80 000 m² půjde o největší Guggenheimovo muzeum na světě a jeho slavná pobočka ve španělském Bilbau tak získá výrazně většího, drzého a pohádkově bohatého sourozence. → Více na www.guggenheimabudhabi.ae

Gehryho bible Co stavba, to skvost. Od pražského Tančícího domu, přes budovy světoznámých muzeí a koncertních hal, které jako by se vzpíraly přírodním zákonům, až po obří dalekohled, který dominuje komerční budově v californském Venice. To všechno během svého života navrhl a zrealizoval jeden z největších architektů současnosti. Ohlédnout za jeho neuvěřitelnou tvorbou se můžete prostřednictvím knihy Frank Gehry The Masterpieces (cena: 2 190 Kč), kterou v roce 2021 vydalo nakladatelství Flammarion a která obsahuje na 480 ilustrací a fotografií vztahujících se ke čtyřiceti jeho nejslavnějším stavbám.

Jen málokterý sběratel umění měl takový čuch na začínající umělce, jako Gustave Fayet. Van Gogh, Gauguin, Cézanne nebo Matisse totiž patří mezi jména, která tenhle elegán s výrazným plnovousem objevil ještě dříve, než se jejich díla začala dražit za částky s vesmírným počtem nul. Fayet ovšem nezůstal jen u nakupování. Sám byl ceněným malířem, jehož tvorba je přirovnávána ke Gauguinovi či Redonovi a zároveň navrhoval nábytek, koberce i keramiku. Pařížská Fondation Louis Vuitton, která mimochodem také sídlí v budově navržené Frankem Gehrym, teď obě jeho tváře sdružuje pod jednou střechou. Od 9. října 2026 do 8. března 2027 vystaví přes 250 děl z jeho někdejší sbírky spolu s 375 kusy jeho vlastních prací, z nichž většina dosud nebyla veřejně k vidění. → Více na www.fondationlouisvuitton.fr

Foto: archiv značek a muzeí

Čuch na umění

Minimalistický design Perfektní výsledek

PowerShot G7 X Mark III je kompaktní společník, který pomůže zachytit všechny momenty v perfektní kvalitě. Do města, na cesty i na spontánní večer s přáteli, kde zvládne fotky i video bez složitého nastavování.

a slyšeli jste, že…

Longines v novém kabátě Značka Longines si letos vzala do parády hodinky, na které se běžně sahá jen opatrně. Model Chronograph Moonphase z kolekce Master totiž není jen bestsellerem, ale od roku 2005 patří k poznávacím znamením této švýcarské manufaktury. Důvod změny? Jednoduše šlo o to udělat hodinky ještě atraktivnějšími pro mladou generaci a zároveň příjemnější pro nošení na zápěstí. K dřívějším variantám o průměru 40 a 42 milimetrů přibylo 41mm pouzdro, navíc o něco tenčí, uvnitř kterého pracuje manufakturní mechanický strojek – kalibr L687.5 s řadičem a rezervou chodu až 66 hodin. A když už na kolekci designéři a hodináři začali pracovat, vzali to pěkně z gruntu a upravili i další modely. Vůbec poprvé v historii se v kolekci Master objevil monopusher s chronografem ovládaný jediným tlačítkem integrovaným do korunky, což hodinkám přidává na eleganci. Srdcem těchto hodinek je manufakturní strojek s ručním nátahem – kalibr L799.5 s řadičem, který disponuje rezervou chodu až 68 hodin. A protože nové hodinky si žádají nové bydliště, v přízemí domu na adrese Pařížská 9 se už v průběhu září otevře nový monobrandový butik Longines, kam si novinky budete moci přijít vyzkoušet na vlastní zápěstí. → Více na www.carollinum.cz

Větší než Praha Společnosti SpaceX začíná být Texas malý. V Louisianě proto chystá novou základnu o rozloze zhruba 506 km² – tedy o něco větší, než je celá Praha. Na pobřeží u Pecan Island má za 100 miliard dolarů vyrůst pět startovacích komplexů s celkem deseti rampami, vlastní výrobnou paliva, elektrárnou i zázemím pro zaměstnance. Všechno kvůli Starship, se kterou chce SpaceX postupně dostat frekvenci kosmických letů do úplně jiných čísel. Areál má být stavěný na tisíce startů ročně. Rakety mají kromě Měsíce a Marsu vynášet také satelity Starlinku a techniku pro plánovaná orbitální datová centra. Stavět se má začít příští rok, první Starship by odtud mohla odstartovat už v roce 2029. → Více na www.spacex.com

Ať už se chystáte se SpaceX na Měsíc, nebo s Ryanair do Londýna, určitě oceníte kvalitní cestovní pouzdro na hodinky (cena: 49 000 Kč), které je stavěné do těch nejnáročnějších podmínek. Hliníková krabička vystlaná mikrovláknem ochrání hned troje náramkové hodinky najednou a při cestování i doma je bude opatrovat jako v bavlnce před nárazem i poškrábáním. Pouzdro je navíc vyvinuté tak, aby skvěle padlo do kufru Rimowa – jak velikostí, tak stylem. Vybírat můžete z hliníkových pouzder ve třech barvách – stříbrné, titanové a černé. → Více na www.rimowa.com

Foto: archiv značek

Truhlička pokladů

Malcolm Todd & Inde Navarrette

Denim on your own.

Nakupujte na gap.cz nebo v mobilní aplikaci Gap+.

a slyšeli jste, že…

Viva las sandalias! Když už jsme v tom starověkém Řecku a jeho lázních, nesmíme zapomenout na boty. Přesněji řečeno na páskové sandály, které jsou ověřené staletími a které jsme my Češi propagovali i v době, kdy je celý svět zavrhl. Ó, jak se nám všichni posmívali. A teď? Teď v nich ty největší módní ikony hrdě kráčí ulicemi a nezdráhají se vzít si do nich ponožky! Všichni výrobci se předhánějí v tom, kdo vymyslí něco nového. Většinou to dopadá tak, že zkopírují archivní modely Birkenstock, nebo s velkou pompou uvedou něco, co jsme v Československu nosívali už v minulém století. Světlou výjimkou je španělská značka Loewe, která přišla s unikátní invencí. Tvar sandálů sice žádnou revoluci nezaznamenal, ale designéři vcelku vtipně vyřešili ztvárnění loga, ke kterému využili kovové přezky. Tahle blbina vyjde na 25 000 Kč, ale… Při cestě z fitka do sauny, jako když je najdete! → Více na www.loewe.com

Zasněte se a představte si, že jste se ocitli ve starověkých Athénách. Máte to? Teď to trochu rozveďte - máte na sobě bílou tógu a vykračujete si to do lázní Asklépios, kde už na vás čeká sama šéfka Hygieia. A jelikož u ní máte protekci, zařídí, že se o vás postarají ty nejlepší pracovnice z nejlepších – Panakeia, jež má lék na všechno, Epione, která tiší bolest a dokonce i Hestia. Ta se postará, abyste cítili teplo a klid. A… dost vy prasáci! Tímhle směrem se to ubírat nemá. My jsme jen chtěli navodit atmosféru, abyste si dokázali plně vychutnat zbrusu novou řadu stoprocentně přírodních tělových produktů Les Rituels de Soin od Diptyque, které čerpají inspiraci právě ze starověkých koupelových rituálů. V nabídce je celkem dvanáct zbrusu nových produktů, mezi kterými nechybí sprchový gel, peeling, balzám na rty, tělový kartáč, houba nebo dvě svíčky, které umocní rituální atmosféru – jedna je určena na ráno, druhá pak na večer. Ceny začínají na 900 Kč. → Prodává Diptyque, Vězeňská 6, Praha 1

Foto: archiv značek

Starověké lázně

září - říjen 2026

Tři vrstvy Audemars Piguet O tom, že hodináři ze švýcarské manufaktury Audemars Piguet jsou mistři svého oboru, není třeba polemizovat. Ostatně, byli to právě oni, kdo v roce 1892 přišli s minutovou repeticí pro náramkové hodinky, což je dodnes považováno za vrchol hodinařiny. Jejich záběr je však mnohem širší… Ke hvězdám On je rapper a milovník hodinek, ona designérka. Yoon Ahn a Verbal jsou však i manželé a zakladatelé slavné módní značky Ambush. Teď se dvojice podílela na designu limitované kolekce 150 kusů lehoučkých titanových hodinek právě pro Audemars Piguet. Jde o model Royal Oak Concept Flying Tourbillon, který má průměr pouzdra 38,5 mm a který kombinuje třpytivý černý aventurínový ciferník s létajícím tourbillonem, který je umístěn v kleci z červeně zabarveného hliníku. Částečně skeletovaná architektura ciferníku nabízí pohled na precizní práci manufakturního kalibru 2982. Na výběr je černý a červený řemínek s motivem „micro-mosaic“, který lze díky jednoduchému systému snadno vyměnit a přizpůsobit tak hodinky aktuálnímu stylu. → Info o ceně v butiku, více na www.audemarspiguet.com

Na zemi Sport hrál ve světě značky Audemars Piguet důležitou roli už od jejích počátků. Proto není divu, že se stala jednou z prvních švýcarských manufaktur, které se vrhly do světa padelu. Popularita tohoto relativně mladého sportu (vznikl v roce 1969 v Acapulcu a dlouhá léta slavil úspěch zejména v jižní Americe) aktuálně strmě stoupá také na severní polokouli, a tak není divu, že se Audemars Piguet spojil s těmi nejlepšími. Krom toho, že se stal oficiální časomírou Qatar Airways Premier Padel Tour, za svého ambasadora si vybral aktuální světovou jedničku v padelu, kterou je sedmadvacetiletý Argentinec Augustín Tapia. → Více na www.audemarspiguet.com

Pod vodou Ikonické potápky Royal Oak Offshore Diver, které byly ve velikosti 42 mm poprvé uvedeny na trh před pěti lety, se dočkaly zbrusu nových barevných variant. Tou nejvýraznější je model oživený tyrkysovou luminiscenční zónou pro prvních 15 minut, která barevně navazuje na číslice na vnitřní lunetě a ladí také s tyrkysovým pryžovým řemínkem. Hodinky jsou vybaveny manufakturním kalibrem 4308 a jsou voděodolné do 300 metrů. → Cena: 734 000 Kč, www.audemarspiguet.com

10 let v číslech

10 let v číslech Počítáním podkladů pro tento článek jsem strávil přesně 682 minut. U toho jsem vypil 3 kafe s mlékem, 3 litry Coca-Coly Zero, snědl 2 ibuprofeny a 3 koláče od tety Anděly. Do uzávěrky zbývá přesně 3 155 minut. A já zase nevěřím, že to stihnu… T EX T

9 326 popsaných stran (včetně inzerátů).

60 čísel vlastníma rukama zalomil náš artdirector Štěpán Bejr. S Muži v Česku je od úplných počátků a nejdéle ze všech.

Petr Jansa

mužů se během deseti let vystřídalo na titulních stranách. Krom nich to byl jeden pes, jeden hlemýžď a devět žen.

212 stran mělo nejsilnější číslo v historii (listopad–prosinec 2020).

116 stran mělo historicky nejslabší číslo (leden–únor 2018). Na titulce byl Mirek Topolánek.

září - říjen 2026

2 7 11

11 085 km

z Prahy až na Galapágy kvůli reportáži cestovala Zdenka Tomis.

soukromých knihoven nám představilo 21 mužů. A nekončíme!

krabičky cigaret si na focení cover story objednal Jiří Bartoška. Jiné požadavky neměl.

piv padlo během trojrozhovoru Hádek x Adamczyk x Hodan. hermelínových chlebíčků od Hájka jsme znehodnotili, když jsme do nich položili hlavu Oskara Hese. 4 jsme zachránili a předali paní z vrátnice, která je přijala s povděkem.

12 profesí se vystřídalo na našich titulkách. Nejvíc bylo herců (19), následovali sportovci (17), třetí místo obsadili hudebníci (9).

975 Kč

příběhů ikonických hodinek pro nás už sepsal Jindřich Hubený a stále nevyčerpal všechny.

stála sklenička kaviáru, kterou jsme během focení namazali na chleba Sebastianovi.

105

módních story oblékl stylista Jirka Hofbauer. V závěsu za ním je Honza Pokorný s devětatřiceti a Jano Kimák s dvaadvaceti.

minut fotil Ben Renč módní story s Pavlem Fuksou a svou pověstnou rychlost povýšil na nový rekord.

4 783 433 Kč stály nejdražší hodinky, které jsme kdy fotili. Šlo o model Code 11.59 Tourbillon Openworked od Audemars Piguet.

10 let v číslech

197 dní stojí mezi daty narození otce a syna Trojanových, které jsme fotili na jednu titulku.

13 341

minut trval nejdelší hovor šéfredaktora s inzertní ředitelkou. I s pauzou na čůrání.

letos oslaví nejstarší muž, který se objevil na našich stránkách. Už 23. září! Miloni Čepelko, gratulujeme a přejem hodně zdraví.

731 130 kg dní ve vězení strávil Dominik Feri – hvězda naší třetí obálky. Za tu dobu jsme vydali 12 čísel, která mu můžeme zaslat, kdyby se po propuštění nudil.

201 cm měří Tomáš Satoranský, zatím nejvyšší muž na titulní straně.

50 Kč jsme zaplatili za starou televizi ze sběrného dvora, kterou herec Jan Nedbal rozbil baseballovou pálkou v jednom z pokojů strahovských kolejí. 35 střepů je po pokoji rozeseto dodnes.

4 minuty poté, co všichni, kdo o ni projevili zájem, dostali svou kávu z kilometr vzdálené kavárny, si Jan Cina vše rozmyslel a… Dal by si taky jednu. Žádný problém!

vážila litinová vana, kterou jsme převezli z barrandovského fundusu do ateliéru a zase zpět. Kvůli jedné fotce.

27 1

muž se na titulku Mužů v Česku dostal hned dvakrát. Až v příštím čísle zjistíte, kdo.

módních story pro nás nafotil Matúš Tóth, a přesto to nestačí. David Turecký sice nafotil jen jednu, ale chlapíků pro nás nafotil minimálně jednou tolik.

září - říjen 2026

38 : 22 95 Kč je skóre hotových čísel šéfredaktorů. Ve vedení je Miloš Štěpař.

stáli Muži v Česku v roce 2016. A za deset let se na tom nic nezměnilo.

9 kg hovězího masa si za svůj průměrný honorář může ve Švýcarsku (kde žije) koupit náš věrný redaktor Vašek Rybář. Kdyby žil v Česku, může své rodině dopřát klidně půl metráku.

tiskárny jsme vystřídali za celou dobu naší existence. Libertas, Tisk Horák a úplně nejvíc jsme toho natiskli v Trianglu. Děkujeme! A slibujeme, že data k tomuto číslu už opravdu, ale opravdu pošleme včas!

10 23 4 54 2 žen, které se nebojí zvednout telefon. A když to nikdo nebere, tak znovu. Tolik se jich vystřídalo v našem inzertním oddělení. Nejdéle pro nás telefonuje Sofie Mavromatidisová (od února 2018), v těsném závěsu je Andrea Manhartová (od února 2019). S pauzou na porody.

korektorky dohlížely na to, abychom z pravopisu nedostali kuli. Kateřina Linhardtová, Eva Bejrová, asi nejdéle Simona Vondráčková a nejlevněji a nejlaxněji pak Claire z GPT-Chatu.

2533-4506 je číslo ISSN, které nás provází od samého počátku.

muži se pokusili přežít v ženském kolektivu inzertního oddělení déle než jednu sezónu. Nevydržel ani jeden, nicméně lepší skóre měl Ernest Novák.

znaků tvořilo nejúspornější úvodník Miloše Štěpaře.

geniálních autorů se v průběhu dekády vystřídalo na našich stránkách. Všichni se sem sice nevejdou, ale děkujeme každému z nich. Deset z nich tvoří ženy. A zatím nikdo se ještě nerozhodl projít tranzicí.

září - říjen 2026

Miloš Štěpař založil Muže v Česku přesně před deseti lety, z toho šest let časopisu šéfoval. Petr Jansa pro něj začal pracovat v roce 2022 a od té doby si navzájem lezou na nervy, posílají si dlouhé maily (Jansa Štěpařovi), pomlouvají se před ostatními a občas spolu vymyslí něco, co opravdu stojí za to. Když jsme přemýšleli, kdo by s Milošem mohl udělat bilanční rozhovor, nebylo o čem přemýšlet. Deset let Mužů v Česku jsme probrali tak, jak se má probírat letité přátelství: s trochou něhy, spoustou ironie a bez zbytečného respektu.

Ilustrace: Petr Jansa / AI

OTÁ Z K Y

Petr Jansa

O D POV Ě D I

Miloš Štěpař

Chci vydávat časopisy, ne provozovat hospic!

rozhovor

Ne, to neokecáš! Nemyslel jsi na nás všechny, co přijdeme po tobě. Víš, jaké to je, když jsi na nějaké zahraniční akci a vedle tebe lidi říkají: Paul, GQ! Marc from Esquire, nice to meet you! Louis, L’Officiele Paris… Petr z Mužů v Česku, nice to meet you! Možná je problém v delivery. Musíš si to líp nacvičit. Nemůžeš říct Muži v Česku a přitom se za to omlouvat pohledem. Když jsme dělali rozhovor s Richardem Hammondem z Top Gearu, říkal, že Men in Czechia je sebevědomý název. Já to vzal jako kompliment. Samozřejmě je to Angličan, takže těžko říct. Podle mě tě do toho názvu dohnal Pavel Vondráček z bývalého Maximu. Mě taky šikanoval, když jsem tehdy pracoval ve stejném baráku jako on. Pavel je ve skutečnosti čistá duše. Dobromyslný člověk. Jen jeho dobromyslnost nesmíš posuzovat podle toho, co ti říká. Ženy na mužských přátelstvích někdy mate, že nejjízlivější

jsme právě k těm, které máme nejradši. Cizímu člověku řekneš, že ho rád vidíš. Kamarádovi řekneš, že vypadá příšerně, a oba víte, že jsi rád, že přišel. Je to něha, která se trochu stydí za to, že je něhou. Takové objetí, při kterém se oba můžete tvářit, že k ničemu nedošlo. Když to říkáš… Jak jsi vůbec začal spolupracovat s klukama z Maximu? Tys měl předplatný toho jejich plátku a naštvalo tě, že ho zrušili? Založil jsem si na Facebooku stránku Černý humr, pojmenovanou podle mojí oblíbené rubriky v Maximu. Vycházely v ní stripy jako Sexistická štěňátka nebo Veselá poprava. Na Pavlův popud mi pak napsal Ivan Brezina a pohrozil žalobou. Nakonec jsme šli všichni tři na kafe a byla ruka v rukávu. Vidíš, zase ta mužská něha! Co si budem, první čísla Mužů v Česku byla dost nekorektní. Dokážeš spočítat, kolik předžalobních výzev ti přišlo? Nepočítaně. Na těch starejch časech hodně lpíš. Pořád mně naznačuješ, abych to dělal jako tehdy. Ostatně kluky máme furt v tiráži a já na ně nesmím sáhnout. To je nějaká tvoje forma stockholmskýho syndromu? Oni tehdy prostě dělali fakt nápaditý koncept. A to říkám bez ironie. Geniálně míchali nízké s vysokým. Dnes se spíš mísí nízké s nízkým. Ne u nás samozřejmě. My jsme ostrůvek pozitivní deviace. Tak samozřejmě, ale pojďme dál. Dokázal jsi fakt hodně – jakou roli v tom hraje tvoje žena? Nesmírnou. Je extrémně pracovitá a soběstačná. Bez ní bych tenhle monkey business nikdy nevybudoval. A je taky

mimořádně tolerantní. To, že mě ještě nezabila, o její dobrotivosti vypovídá víc než dost. Jednou mi říkala, že máš fakt velkej penis. Myslíš, že se to nějak podepisuje na tom, že jsi vybudoval takhle velkou firmu? Ježišikriste. Můj penis se nepodepisuje na ničem. Co bys vlastně chtěl. Bejt větší kápo než kdysi Shenar a Herbeck? Já bych hlavně chtěl dělat byznys v jejich éře. To by mi bohatě stačilo. Tehdy ještě média neřídily publisherky s kompetencemi nepřímo úměrnými jejich ambicím. Spokojil bych se s lepším načasováním. Jo, tak na tom se shodnem. Nicméně já myslím, že k úspěchu je třeba ještě jedna věc. Měl by sis změnit jméno na Stepaar… uvažoval jsi už o tom? To je blbý, moje žena po mě chce, abych se přejmenoval na Balvin. To je vlastně lepší. Milosh Balvin. Takže já jsem pracoval pro Shenara, Herbecka i pro Balvina. Kdo myslíš, že je podle mě největší kápo? Nevím, nevím. No jasně, že nebudu říkat že některý z nich. Ty mi teď platíš gáži. Mimochodem, kolik bys řekl, že mi platil Shenar, když jsem začínal? Dvacetník? Třicetník? Třináct tisíc. Ale prej to bylo vykompenzovaný tím, že dělám ve vile, kde se odemyká otiskem prstu, mám v redakci kávovar a pracuju s hezkejma lidma. Mimochodem, naše nová kancelář je v luxusní vile, kde je kávovar… Mám se těšit na nějaké škrty na výplatní pásce?

„Když jsme dělali rozhovor s Richardem Hammondem z Top Gearu, říkal, že Men in Czechia je sebevědomý název. Já to vzal jako kompliment. Samozřejmě je to Angličan, takže těžko říct.“

Ilustrace: Petr Jansa / AI

Miloši, začal bych jednoduchou otázkou. Ve světě Esquire, Playboy, GQ… Kdo proboha vymyslel tak debilní název časopisu – Muži v Česku? Záleží, do jaké společnosti ten časopis postavíš. V principu to není o nic debilnější název než Můj čas na kafíčko nebo Žena a život. Jeden z mých pracovních názvů byl ostatně Muž a smrt. Takže jsme myslím dopadli dobře. Ale abych si nepřivlastňoval cizí zásluhy: Muže v Česku vymyslel Kuba Lohniský, který měl stejnojmenný blog a stál i u zrodu časopisu. A podle mě ten název vymyslel dobře. Nic nepředstírá. Jsou to muži a jsou v Česku. Co bys chtěl? Možná ti to připadá až příliš zjevné, ale jak říkal Martin Shenar, v médiích nejsi nikdy dostatečně polopatistický.

rozhovor

„U spousty lidí vidíš, kolik úsilí je stojí, aby nějak vypadali. U Barťáka nic takového nebylo a ty ses vedle něj taky mohl přestat snažit.“ Toho si na tobě považuju. Že máš dobrý nápady! A víš, co já mám fakt rád na práci s tebou? Nemám tušení. Že se do ničeho nesereš. Občas teda zavoláš, něco chceš, ale většinou na to zapomeneš a už to neřešíš. Ale občas máš fakt dobrý nápady. Třeba ten článek, kde jsme vyhlásili pátrání po kožichu Fendi ukradený Lady Dermacol. Máš ještě nějaký nesplněný sen, který bych ti mohl splnit? Už řadu let po tobě chci zrealizovat ten nápaditý still life se zviřátky a šperky! Ne! Já se těm šperkům foceným na špatně vycpaných zvířátkách chtěl fakt vyhnout! Ale jak chceš, jen to pak budeš ty, kdo to bude vysvětlovat u Cartiera, až jim nafotíme Trinity na skunkovi bez nožičky… Já ne! ¯\_(ツ)_/¯ Jaký focení mělo pro tebe nejlepší vibe? Nesmírnej dojem na mě udělal Tonda Kinský. Na fotbalistu hrozně chytrej kluk. Já nikdy nezapomenu na Barťáka. Jeho jedinej požadavek byly dvě krabičky Marlborek, který pak pálil ve studiu jednu za druhou. A půjčenej talíř Fornasetti si vzal jako popelníček. Ty jsi s ním pak šel dělat rozhovor, jakej byl? Naprosto bezprostřední. V životě jsem nepotkal nikoho, kdo by byl při rozhovoru tak nenucenej. U spousty lidí vidíš, kolik úsilí je stojí, aby nějak vypadali. U něj nic takového nebylo a ty ses vedle něj taky mohl přestat snažit. Charakterní chlap. Já osobně miluju tvůj rozhovor s youtuberem Špačkem. To byl takovej bizár,

že jsem vlastně vůbec nevěděl, jestli to hrajete, nebo ne. Já to u vás vlastně nevím do teď. Jo, to bylo bizarní a vlastně dost metahumorný. Muži v Česku byli původně hlavně o módě a stylu. Pověz mi, proč jsi ho víc nečetl? Pardon?! Ne, to jako nic proti. Ale ty tvoje sandále od Prady jsem fakt ještě nevydejchal. A vůbec nezkoušej zmiňovat že mám na noze birkiny s ponožkama. To se teď nosí! Ty mně koupila moje žena. Ale jako jsou hezký, ne že ne. Ty Prady. Taky bych je chtěl. Fakt! Ale otočme list. Lidi se mě často ptají, co ten Štěpař – jak se mi s ním pracuje, jestli je fakt takovej magor, jestli je fakt tak chaotickej… Můžu mít pár otázek a odhalit pravdu? Můžeš. To, že jsi chaotickej bych před lety klidně podepsal. Teď vím, že ty víš, který věci jsou důležitý a který prostě vyghostuješ a oni se nějak vyřešej. Tohle jsi četl v nějaký manažerský příručce? To mě naučila Vysoká škola života. Schválně, kolik těch mejch dlouhatánských mailů, kde si stěžuju a pičuju, jsi přečetl? Všechny. Já je opravdu čtu a často je čtu nahlas! Takže se tím doma bavíte a čtete si to před spaním. Líbí se ti smát se cizímu neštěstí? Ano, ale to je právě ta kamuflovaná dobrotivost, o které jsem mluvil. Kdybys mi byl lhostejný, tvoje neštěstí by mi takovou radost nedělalo.

Mě by udělalo radost, kdybych si někdy přečetl odpověď. Víš, mám v počítači jeden sáhodlouhej mail, kterej psal zaměstnancům Martin Shenar. Pojednává o tom, že si mají svý pracoviště kurva uklízet. Je to legendární mail, kterej tu s námi bude navždy. Možná bys měl taky nějakou takovou legendu sepsat. Co? To byla ale doba, kdy jsme ještě neznali novotvary jako bossing. Tehdy ses nad takovým mailem nasral a pak sis uklidil stůl. Dneska by se nejdřív řešilo, jak ses při čtení cítil a co to vypovídá o firemní kultuře. Já bych dnes začal požadavkem, aby si po sobě uklízeli hrnečky, a nakonec bych se dozvěděl, že musím pracovat sám na sobě. Víš, co si na tobě považuju? Ale fakt! Že když ti nějaká PR žena, co vládne bohatým rozpočtem, začne vyhrožovat, že ti sebere prachy, protože jsi nenapsal o jejím produktu, protože je to… sračka, tak jí pošleš do prdele. Vedeš si statistiku, o kolik už si přišel peněz? To narážíš na kauzu těch hodinek, které se sice příliš neprodávají, ale zato se hodně kradou, viď? Asi to spíš vytěsňuju. Ale myslím, že častěji jsem pragmatický. Každý má tu cenovku někde jinde. V tomhle případě bych tedy spíš odhadoval, že ta PR žena zase tak bohatým rozpočtem nevládla. Abychom čtenářům poodkryli něco víc o tobě. Můžu zabrousit do osobní roviny? Ale prosím, beze všeho. Ty jsi vlastně rodinnej typ. Prej v sobotu pro celou rodinu děláš palačinky, jaké měl rád Edvard Beneš! Podělíš se s námi o recept?

Výkon pro velké plány

Business runs smarter on Windows

Začínám mít hlad! Zrychlíme to, jo? Máš doma tři ženský. V práci to není

o moc lepší. A do toho několik buzíků. Řekni mi, jak si udržuješ hladinu testosteronu? Nebažím po vyšším testosteronu, naopak se těším, až mi klesne, budu ke všemu indiferentní a budu si číst knihu. Ty máš vcelku vyhraněnej filmovej a seriálovej vkus. Prozradíš tvojí top pětku? Ze seriálů rozhodně: Sopranos, The Wire, Succession, Slow Horses nebo Černá zmije. Z filmů Big Lebowski, Kulový Blesk, Hoří má panenko, Annie Hall a Pulp Fiction. To mě mimochodem dost trigruje, jak dnes říkají mladí. Kdykoli s tebou člověk jde na seriózní jednání, najdeš si na YouTube nějakou seriálovou scénku a… dopracovali jsme. Je to způsob, jak elegantně vycouvat z nepříjemné schůzky?

https://www.youtube.com/ watch?v=IKmSEFhrJ-8 Takže tak… Nic, o tobě se ví, že jsi velký fanda Slávie. Jaký to je, bejt první? Já chodím na Bohemku. Aha… Tak to sorry. Je to asi těžký, že Bohemka už několik let nepřeskočila desítku, co? Nejsem fanoušek úspěchu, fandím Bohemce. To jsou dvě různé věci. Chodit do Ďolíčku je happening. Najdeš tam ty Hrabalovy perličky na dně. Tak to pojďme završit nějakým gólem! Myslíš, že print přežije rok 2030? A kolik do té záchrany hodláš zainvestovat? Přežije nás všechny. Ve vzduchu cítím velký revival tisku. A investovat do něj hodlám dost, jen bych tomu neříkal záchrana. Chci vydávat časopisy, ne provozovat hospic.

Ilustrace: Petr Jansa / AI

Na tyto netradiční palačinky podle Edvarda Beneše si připravíme pět dekagramů másla, jedno celé vejce, osminku litru mléka a pět dekagramů hladké mouky. Všechny suroviny dobře smícháme v míse a připravíme jednoduché palačinkové těsto. Palačinky potom pečeme na rozpálené pánvi, kterou už ale nijak nemastíme, protože máslo je součástí samotného těsta. Když jsou hotové, skládáme je na misku a před podáváním je upravíme do tvaru šátečků. Nakonec je posypeme cukrem a přichází ten nejzajímavější detail – palačinky se podle tohoto receptu pokapou citronem. Právě citron jim dodává svěží chuť a odlišuje je od běžných palačinek. Jde o velmi jednoduchý a uměřený recept, který si měl Edvard Beneš oblíbit během svého působení ve Francii.

rozhovor

PREVENCE je způsob, jak zůstat ve formě. Pravidelná preventivní vyšetření vám pomohou odhalit rizika včas a udržet si zdraví, energii a výkonnost na dlouhá léta.

Mějte své zdraví pod kontrolou.

KARDIOLOGIE

UROLOGIE

INTERNA

Zjistěte více innovacareplus.cz

OČNÍ PÉČE

MAGNETICKÁ REZONANCE

A DALŠÍ SPECIALIZACE v jednom místě

Moderní zdravotní péče s důrazem na prevenci, diagnostiku a individuální přístup.

Foto: Marek Musil

„K soupeři přistupuju jako k člověku. Nikdo není z principu zlý, to dělá až výchova. Já jdu podat nejlepší výkon. Soupeř není nepřítel. Soupeře si vážím za to, že mi skrze boj umožní ukázat mé kvality. Chceš být agresivní? Ukaž se v tom největším míru. Uklidni se a předveď sílu ducha naplno v souboji. Ne, že se nasereš! Když v sobě zakotvíte základní principy, můžete na ně zapomenout, protože je dál cítíte jako přirozené. Nemusíte si je připomínat. Člověk se narodí jako nepopsaný list a pak má možnost do sebe rýsovat ty správné věci.“

Jiří Procházka citace z rozhovoru z čísla 17, květen–červen 2019

září - říjen 2026

Kousek od rušné Pařížské ulice funguje butik, který sází na neotřelý mix minimalismu a avantgardy s jediným společným jmenovatelem. Nositelností. Manželé Michal a Julie Lindovi před deseti lety otevřeli Blackout s jasným filtrem. Do nabídky pouštějí tvůrce, kteří sami udávají směr, ne ty, kteří trendy slepě kopírují. Za dekádu existence tak v Praze vykolíkovali teritorium tichého luxusu, kde status neurčuje logo, ale kvalita a střih. T E XT

Marek Wrbik

FOTO

David Turecký

Zajímají nás jen ti, které ostatní kopírují Ve chvíli, kdy otevřete dveře Blackoutu, ocitnete se v trochu jiném světě. Žádné nablýskané snobství ani chladná odosobněnost. I když má obchod svůj tým zaměstnanců, mezi štendry nebo za pultem často potkáte přímo Michala s Julií. Na směnách se střídají s dalšími kolegy. „Pro nás je to samozřejmost, nechceme sedět v kanceláři. Devadesát procent našich zákazníků jsou stálí klienti z Česka. Když pak v Paříži vybíráme kolekci, často beru do ruky konkrétní kus a vím přesně, pro koho ho kupuji. Znám jejich postavy i styl. A to bez osobní přítomnosti v obchodě dělat nejde,“ vysvětluje Michal. Blackout v Dušní ulici manželé zakládali v roce 2016 s podstatně divočejší avantgardou. Silně je tehdy ovlivňovala monumentalita japonské architektury, se kterou přišla i ikonická japonská jména. Jak se ale vyvíjel jejich vlastní vkus, čistil se i sortiment na ramínkách. Postupně se posunuli k promyšlenému minimalismu, který zákazníkům především usnadňuje život. „Chlap je od přírody pohodlný,“ má o nákupní psychologii jasno Michal. „Chce komfort na těle i při ranním oblékání. Když si buduje šatník u nás, může sáhnout do skříně poslepu. Například kousky od Ricka Owense skvěle fungují

s Yamamotem úplně přirozeně, aniž byste museli ráno před zrcadlem složitě přemýšlet.“ Klíč k první lize

Když se Michala ptám, jak v praxi vypadá skládání portfolia pro obchod, který v Česku nemá přímou konkurenci, odpověď je poměrně přímočará. Dostat do Prahy jména jako Rick Owens, Yohji Yamamoto nebo Issey Miyake není otázka jednoho e-mailu. Luxusní retail má vlastní hierarchii a bez historie se do první ligy proniká těžko. „Když přijdete do showroomu k Ricku Owensovi a řeknete, že ho chcete prodávat, první věc je, že si jdou zjistit, jaké další značky prodáváte. Pokud to není jejich liga, rozhovor skončil,“ popisuje Michal. Blackout měl ale v začátcích štěstí na načasování. Rick Owens tehdy sháněl prodejce pro český region. Jakmile ho získali, otevřela se cesta k dalším ikonám typu Comme des Garçons. Na téhle zkušenosti pak manželé vystavěli svou kurátorskou filozofii. Značky dělí výhradně na dvě skupiny: na ty, které kopírují, a ty, které jsou kopírované. „Nás zajímají jen ty kopírované. Rick Owens, Yohji Yamamoto ani Issey Miyake od nikoho

neopisují. Naopak, celá mašinérie trhu pak roky často kopíruje je.“ Jenže dostat značku do obchodu je jedna věc. Vybrat z její kolekce to, co bude skutečně fungovat v Praze, je věc druhá. „Například přehlídková kolekce u Ricka Owense je pro našeho klienta podle mě ze sedmdesáti procent nenositelná, jdou po ní hlavně zákazníci v Asii. My se z přehlídek snažíme vybírat jen nositelné kousky, které vám v šatníku vydrží léta. Když už u nás někdo nechá peníze, chce ten kousek nosit denně, ne si ho vzít jednou za rok.“ Představa nákupní cesty do Paříže má pro laika romantický nádech. Ve skutečnosti jde spíš o třídenní maraton bez vysedávání v kavárnách. „Každý vám říká: Vy se máte, vy jedete do Paříže! A my říkáme, že je to sice bezva, ale Eiffelovku vidíme tak možná z dálky z taxíku. Od rána od osmi do večera běháte po schůzkách a po příjezdu na hotel ještě po nocích přemýšlíte, jestli jste něco důležitého nepřehlédli. Je to jako chodit tři dny v kuse po Louvru. Třetí den už pořádně nevíte, co jste viděli ten první,“ popisuje Michal s úsměvem. Nakupovat stejné kolekce od stolu přes obrazovku by přitom podle něj

dress code

nedávalo smysl. Rozhodují materiály, proporce i to, jak věc skutečně sedí na těle. „Na přehlídkách vidíte modelky, co mají metr osmdesát a pětačtyřicet kilo, a kluky s metrem devadesát a šedesáti kily. Na nich vypadá všechno jinak. Já si tam ty věci musím vzít do ruky a osahat si materiál. U jedné bundy máte třeba na výběr ze čtyř různých materiálů s výrazným cenovým rozdílem. A často si ty věci musím sám zkusit na sobě, abych pochopil reálný střih a dimenzi velikostí. Bavlna, vlna nebo viskóza – musíte vědět, jak se ten kousek chová na těle.“ Objev v stockholmském bytě

Jedním z nejzajímavějších úlovků Blackoutu je švédská značka Toteme. Dnes patří k zásadním jménům minimalismu, v Dušní ji ale měli už v době, kdy o něm v Česku téměř nikdo netušil. „Dostali jsme tehdy tip od naší kamarádky ze Švédska, že tam vzniká nová zajímavá značka. Toteme fungovalo možná rok nebo dva. Sedli jsme na letadlo do Stockholmu a jeli za nimi. Neměli tehdy žádný oficiální showroom, nákup probíhal v malém pronajatém bytě. Dnes mají obrovské showroomy a my jsme u toho byli od samého začátku,“ vzpomíná Michal. Pro mě osobně má tahle historka až ikonický náboj. Toteme, kterou v roce 2014 založila švédská návrhářka Elin Kling se svým manželem Karl-Johanem, sleduji od jejích počátků. Tehdy šlo o komorní projekt ve světě plném monogramů a přehnaných log, dnes je z něj globální značka. A zatímco se tahle proměna teprve rozjížděla, Michal s Julií seděli v malém stockholmském bytě a vybírali první kusy pro Prahu. Při téhle představě mi dochází, jak vizionářský čich tihle dva mají.

U jmen jako Rick Owens nebo Toteme se mezitím objevil nový fenomén. Sociální sítě z nich udělaly kult mezi mladou generací. Dospívající po nich touží, ceny nových kusů z hlavních kolekcí jsou pro ně ale často nedostupné, a tak míří na Vinted a další resell platformy. „Otázka je, kolik z těch věcí na sekundárním trhu je vůbec pravých. My s přeprodejem jako takovým problém nemáme, naopak – udělali jsme si z toho vlastní tradici,“ vysvětluje Michal. Dvakrát do roka přímo v Blackoutu pořádají archive store. „Není to výprodej ležáků. Bereme věci od našich stálých zákazníků, kteří si je u nás v minulosti koupili a už je nenosí. Často jde o kousky, které měly ženy na sobě třeba jen párkrát. Uděláme pro komunitu bazar, dáme vědět klientům a ti si pak mohou pořídit originální archivní kus za příjemnější cenu. Funguje to skvěle už tři roky.“ U některých zákazníků je přechod k minimalismu bez log docela radikální. „Kdysi k nám přišel pán oblečený do typických logovaných značek. Poslala ho kolegyně z práce, že už se na to prý nemůže koukat,“ vzpomíná Michal. „Po první návštěvě odcházel v našich věcech a ty staré si odnášel v tašce. Za pár dní se vrátil pro další nákup a říká: Už mám ze starého šatníku jenom boty a tašku. Za měsíc přišel znovu a hlásil, že už dal pryč i to. U nás lidé nepotřebují mít napsané jméno návrháře přes celá prsa. Pokud se v tom trochu vyznáte, Ricka nebo Yamamota poznáte na první dobrou podle střihu.“ Kromě stálé české klientely se mezi zákazníky čas od času objeví i známá světová jména. Majitelé si na diskrétnosti zakládají, u jedné hudební legendy ale udělají drobnou výjimku. „Když mají cestu přes Prahu, zastaví se u nás Depeche Mode. Dřív preferovali hodně

výraznou avantgardu, ale naposledy si odnesli hlavně nositelnější věci od Yamamota a Ricka Owense,“ usmívá se Michal. Když kvalita zahubí poptávku

Perfektní kvalita má v niche retailu jeden poněkud absurdní háček. Když prodáváte oblečení, které vydrží roky téměř bez opotřebení, zákazník zkrátka nemá důvod vracet se každou sezónu pro nové. Přesně na tenhle strop narazili u německého avantgardního návrháře Borise Bidjana Saberiho a belgické ikony Ann Demeulemeester. Obě značky do nabídky dostali a nějakou dobu fungovaly skvěle. Český trh se ale nakonec nasytil. „Saberiho jsme sem strašně chtěli. V showroomu nám napřed nechtěli dát hlavní kolekci, ale nakonec jsme je udolali a měli ho tu asi šest sezón,“ vzpomíná Michal. „Jenže ty věci byly tak nezničitelné, že lidé, kteří si koupili koženou bundu nebo boty za třicet tisíc, po pár letech hlásili: Já to od vás všechno mám a je to jako nové. Zákazníci se nasytili a my museli značku stáhnout, protože už jsme nenašli nikoho dalšího, kdo by to koupil. Saberi navíc loni značku úplně uzavřel.“ Jedním z velkých témat luxusního byznysu je, jak si vychovat zákazníka, který zatím nemá rozpočet na kabát nebo sako za desítky tisíc. Velké módní domy k tomu tradičně používají dostupnější vstupní produkty – parfém, peněženku, pásek nebo jiný doplněk, přes který se zákazník poprvé dostane ke značce. U tvůrců jako Rick Owens nebo Yohji Yamamoto ale podobný cenový mezistupeň prakticky neexistuje. Blackout si proto vytvořil vlastní. „Máme v nabídce německou značku Thom Krom, od které tričko stojí dva až dva a půl tisíce korun. To je ideální

„U nás lidé nepotřebují mít napsané jméno návrháře přes celá prsa. Owense nebo Yamamota poznáte na první dobrou podle střihu.“

září - říjen 2026

V některé dny můžete v butiku narazit přímo na Michala Lindu, který vám rád poradí s výběrem. Kromě kolekcí Ricka Owense nebo Yohjiho Yamamoty nabídne Blackout už brzy také HOMME PLISSÉ ISSEY MIYAKE.

schůdek pro mladší klienty. Koupí si triko od Thom Krom a časem si k němu přikoupí dražší sako od Ricka nebo Yamamota. Značky se dají skvěle vrstvit.“ Na druhém břehu cenového spektra stojí kusy pro podstatně náročnější klientelu. Nejdražší věcí na prodejně jsou teď přehlídkové šaty od Limi Feu, dcery Yohjiho Yamamota. Původně stály sto tisíc korun. Do nabídky navíc míří další zásadní jméno. Pro příští sezónu Blackout poprvé získal oficiální zastoupení pánské linie ikonického plisé od Issey Miyake. Nesmrtelný bomber

Když se Michala zeptám, jestli má ve vlastním šatníku kousek, který pro něj zosobňuje dekádu Blackoutu, nemusí přemýšlet dlouho. „Mám dlouhý bomber od Ricka Owense z roku 2015 a nemůžu se s ním rozloučit. Marně

čekám, kdy udělají v kolekcích nějaký refresh nebo reedici, protože návrháři občas ty nejúspěšnější věci zopakují. Ale u tohohle bomberu čekám marně. Vypadá to, že ten kabát se mnou jednou umře,“ směje se. Možná není náhoda, že ani v byznysu nemají Lindovi potřebu měnit věci, které fungují. Blackout za deset let nevyrostl do sítě poboček a podle Michala to ani není cíl. Zatímco část retailu sází na expanzi a vyšší obrat, oni si raději hlídají velikost nákupů a prostor pro manévrování mezi jednotlivými značkami. Opatrnost se jim vyplatila i v posledních letech. Po covidu přišla energetická krize, která v Itálii zdražila barvení a výrobu látek až o sto procent a měla za následek i zvýšení maloobchodních cen. „Další pobočku rozhodně neplánujeme, stěhovat se taky nechceme. Po

velkém a rychlém rozletu následoval u spousty obchodů hodně rychlý pád. Snažíme se držet při zemi, držíme si svůj budget na nákup a nechceme podlehnout choutkám na prudké zvyšování obratu. Když se vám některá kolekce na daný rok nelíbí, vezmete si z ní prostě míň a doplníte to jinde. Velké monobrandové obchody takový manévrovací prostor nemají, a když se jim pár sezon nepovede nebo nejsou dobře přijaty, může to být smrtící.“ Na závěr se ptám na dalších deset let. Michal se směje: „Za deset let mi bude sedmdesát! Možná tu bude Blackout a já už ne. Ale pokud jde o mě, mým cílem není expanze. Místo v Dušní ulici nám maximálně vyhovuje. Chci tu dál stát, prodávat věci, kterým věřím, a mít kolem sebe spokojené zákazníky.“

září - říjen 2026

Kdepak, tady nejde o strasti rodiny Králových z devadesátkového seriálu, jak by se podle titulku mohlo zdát. Zámek Peruc má úplně jiný příběh – díky ambicím svého zámeckého pána Pavla Ondráčka a jeho manželky Dominiky má našlápnuto stát se jedním z nejvybranějších míst u nás. Ostatně, kde jinde v Česku můžete usnout na posteli za patnáct milionů, po probuzení posnídat šampaňské s kaviárem a ještě se u toho kochat originálem od Tiziana? T E XT

Petr Manák

FOTO

David Turecký

Život na zámku Víte, kde leží městys Peruc? Že ne? Já to také nevěděl. Teď už mám ale jasno a mohu upřímně říci, že na tohle místo hned tak nezapomenu. A ne – není to kvůli Muzeu české vesnice a jeho sbírce historických zemědělských strojů, které tu sídlí. Dokonce ani kvůli památnému dubu, pod kterým se kníže Oldřich potkal s Boženou a který byl vloni zvolen Stromem roku. Mě Peruc uhranula díky stejnojmennému zámku, který letos začal psát zbrusu novou kapitolu své existence. Ještě před jedenácti lety tu přitom stála jen chátrající ruina, která měla svá nejlepší léta za sebou. A dnes? Po letech příprav, renovací a důkladné rekonstrukci vás teď před modro-bílou fasádou Château Peruc uvítá bílý Rolls Royce, který má funkci hotelové limuzíny. Vyzvedává náročné hosty z Letiště Václava Havla nebo – pokud vlastní soukromé letadlo či tryskáč – z nedale-

kého malého letiště v Panenském Týnci. Že si to umíte představit? Neumíte. Dokud sami neprojdete hořčicově žlutou bránou, nezačnete stoupat do patra po rokokovém schodišti z roku 1770 a na uvítanou si nedáte šampaňské se svěží ústřicí… A to je jen začátek! Někde zažijete středověk, tady rokoko

Rokokový zámek patří manželům Dominice a Pavlovi Ondráčkovým. Ti si jej pořídili před jedenácti lety, aniž by tušili, jak náročná rekonstrukce je čeká. Se zámeckými realitami má přitom hlavně Pavel Ondráček velmi intenzivní zkušenost. Je totiž majitelem zámeckého resortu Dětenice, kam každý rok míří na dvě stě tisíc hostů a jehož součástí je kromě hotelu a pivovaru také oblíbená středověká krčma. Ano, přesně ta, kde s člověkem nejednají zrovna v ruka-

vičkách. „Tak co budeš žrát, pachole?“ vzpomínám na svou návštěvu. Nějak nemohu uvěřit, že zámek Peruc, kde mi teď „služebná“ (oděná do historizujícího kostýmu ušitého dle návrhu Vandy Jandy) podává ústřici se šampaňským, má stejné majitele jako dětenická krčma. Nicméně – je to tak. Na Château Peruc však půjde o zcela jiný zážitek. „Peruc byla barabizna s děravou střechou, prolezlá dřevomorkou, s rozbitými okny a s opadanou omítkou. A když začnete rekonstruovat, ukáže se, že stav byl ještě horší než ve špatných snech. Jednoho dne tu s námi stál statik a říkal, že zámku dává tak dva, maximálně tři roky, než se zřítí… Bylo potřeba udělat novou elektřinu, topení, klimatizaci, vodu, odpady… A to všechno znamená, že zámek ještě víc rozbijete. V tu chvíli na vás padne deprese, protože si říkáte, že to snad

život na zámku

nikdy nedáte dohromady. Ale když přes všechny tyhle zádrhely vydržíte, začne se to pomaličku zlepšovat. A když pak začnete zařizovat interiéry, je to radost. Dnes sem začínají jezdit první hosté, a tak si říkám, že těch více než deset let rekonstrukce a nekončící práce za to stály,“ říká Pavel Ondráček. To, že se ve svých podnikatelských aktivitách zaměřuje na zchátralé zámky, je důsledkem jeho nenapravitelné romantické povahy. „Když jsem byl malý, měl jsem rád pohádky. A chtěl jsem mít zámek. Po revoluci to nebylo nereálné přání – zámky se prodávaly i za cenu malého bytu v Praze. To hlavní sousto přichází s rekonstrukcí a následnou udržitelností, aby zámek mohl žít další desítky nebo stovky let. Imponuje mi, že si nepořizujete jen stavbu, ale i kus historie,“ říká, zatímco prochází zámeckou chodbou až k pokojům pro hosty. Z vysokých stropů visí obří křišťálové lustry z dílny české značky Preciosa, koupelna je vytapetována luxusními tapetami Just Cavalli, a všude, kam oko dohlédne, je rozestavěný zrenovovaný historický nábytek. Jsou tu desítky, možná i stovky kusů pocházejících z celé Evropy. Nechybí třeba renesanční kabinet z 15. století a já si říkám, že ani leckterý státní zámek plný historických sbírek není tak bohatě vybavený jako Peruc. V komnatách pak mají vedle historie své místo také současné postele Hästens. „V jednom apartmánu máme i nejdražší postel světa Grand Vividus, která stojí patnáct milionů korun. Chtěli jsme vytvořit místo, kde se snoubí historie, umění a exkluzivita v maximálním komfortu dnešní doby. Na zámku jsme vytvořili jen čtrnáct apartmánů v roko-

kovém stylu pro maximální privátnost. Hlavní vize je, že chceme, aby se naši hosté cítili opravdu jako na zámku, ne jako v zámeckém hotelu. Zachovali jsme tady sály a salonky, aby host mohl procházet zámkem a cítit se při tom jako na dvoře Marie Terezie. Ale samozřejmě s vymoženostmi dnešní doby,“ popisuje majitel zámku. Vedle všeho toho luxusního a starožitného mobiliáře nejde přehlédnout ještě jednu unikátní součást interiéru. Obrazy! Jsou všude – v chodbách, v sálech, tam, kde se snídá a večeří, v jednotlivých pokojích. Jde o bezvýhradně renesanční a barokní umění starých mistrů. „To už nějakých třicet až pětatřicet let sbírám. A vlastně to byl jeden z důvodů, proč jsme Peruc koupili, abychom ty obrazy měli kam dát. Na zámek v Dětenicích už se nám to nevešlo. Máme tu originály od umělců, jako je Tizian, Rubens, Van Dyck, Honthorst, Verspronck,…“ vyjmenovává Ondráček, jako kdyby četl seznam děl vystavených v nějaké slavné muzejní instituci. Ony by tam tedy vystaveny být mohly, ale tady v Peruci tvoří součást každodenní reality. „Moje první sběratelské aktivity v tomto ohledu souvisely se založením Asociace hradů a zámků v roce 1995, za níž stojí baronka Hildprandtová ze zámku Blatná. S Dětenicemi jsme tehdy byli jedni z prvních zakládajících členů. V asociaci bylo i mnoho šlechtických rodů, které v restituci dostaly zpět svůj majetek, a spolu s ním i spoustu obrazů. A jelikož potřebovaly dát své zdevastované zámky dohromady, vybrané obrazy se rozhodly prodat a získat tak potřebné finance. Díky tomu jsem měl možnost nakoupit řadu velmi zajíma-

vých děl. Ti lidé mi je prodali i proto, že věděli, že skončí na zámku v Dětenicích a že o ně bude dobře postaráno. To byly začátky, ze kterých se pak stala sběratelská vášeň,“ vypráví Pavel Ondráček a ukazuje na obraz v chodbě, jeho poslední „kauf“. „Tento portrét jsem vydražil na Dorotheu. Je to obraz od Nicolase Maese, který byl žákem Rembrandta. Po Rembrandtově smrti se stal jedním z nejvyhledávanějších holandských portrétistů 17. století,“ říká hrdě. A ještě jeden umělec tu zanechal výraznou stopu. V roce 1948 v zámku bydlel a tvořil Emil Filla. Strávil tu posledních šest let svého života. Jeho přítomnost na Peruci dnes připomíná Apartmá Emila Filly, ale i Galerie Emila Filly, která se právě dokončuje. Po otevření bude přístupná veřejnosti a samozřejmě v ní nebudou chybět Fillova díla. Nekonečný příběh

Pokud máte byt či dům, asi dobře víte, že člověk nikdy nemá na růžích ustláno a pořád je co dělat. A teď si představte historický zámek. „Je to nekonečný příběh. Natřete okna a za několik let začnou znovu praskat. Opravíte jeden roh a za dalším se objeví nový problém. Restaurování prostě nikdy nekončí. A právě proto je ekonomická udržitelnost zámku stejně důležitá jako ta ekologická,“ říká majitel. Hotelový provoz, který si pro zámek vybral, je tak i mechanismem, který umožní samotné budově přežít po další desetiletí. Nejen že si tak vydělá na své fungování, ale zároveň vytvoří prostředky na opravy, které chtě nechtě přijdou v budoucnu. Ideálem je podle Ondráčka ekonomicky

„Když jsem si původně kupoval zámek Dětenice, kupoval jsem si ho jako chalupu. Pak jsem zjistil, že jako chalupa je to zbytečně velké a zámek jsem otevřel i veřejnosti.“

úspěšný model, který se mu již podařilo vytvořit v Dětenicích. Tentokrát by do Česka rád přilákal především zahraniční hosty. I proto se zámecký pán snaží oslovit mezinárodní asociace a průvodce, které podobným projektům ve světě pomáhají najít tu správnou klientelu, jež se spokojí jen s tím nejlepším. Pro někoho to může být třeba absolutní soukromí, které jsou na Peruci schopni zajistit. Za cenu 12 000 eur na noc může být zámek jen váš. Host určuje pravidla

Jakkoliv to tu na každém centimetru působí luxusně, luxus je slovo, kterému se majitel Château Peruc raději vyhýbá. „Co to vlastně je, luxus? Luxusní může být kempingový tábor, stejně jako vysavač,“ míní. Mnohem přesnější je podle něj mluvit o exkluzivitě, výjimečnosti místa a především o péči. O pocitu, který host získá ve chvíli, kdy překročí práh.

život na zámku

Co si pod tím představit? Když host dorazí do hotelu, jeho první kroky většinou vedou na recepci. To ale v Château Peruc rozhodně nečekejte. Tady se vás ujme komorník, který vás zavede do salonku a nabídne vám welcome drink. „Sklenku Dom Pérignon?“ Může být, říkáte si nejspíš zasněně… Jenže komorník touhle otázkou nekončí. „Jaký ročník, prosím?“ pokračuje. To jste nečekali, co? Pokud budete mít zájem, následně vás i se sklenkou v ruce provede celým zámkem, jehož součástí je i nádherné wellness. A pokud jste unavení, zavede vás rovnou do pokoje. Napadá vás, jak je to s jídlem? Objednává se telefonem, nebo až v restauraci přímo z menu? Omyl. Šéfkuchař přijde za vámi do pokoje osobně a zeptá se, kdy budete chtít večeřet a na co zrovna máte chuť. To je trochu jiný level hotelové pohostinnosti, nemyslíte? Prostě a jednoduše – tady host není tím, kdo se přizpůsobuje provozu. Je to provoz, který se snaží přizpůsobit hostům.

Kde se bude dnes podávat večeře? Tak třeba v Císařském sále, pod přísným dohledem Marie Terezie a jejího manžela Františka Štěpána Lotrinského. Jejich portréty od dvorního malíře Martina van Meytense tu shlížejí na hosty ze stěn.

Real Homegrown Luxury HARRIS O N S P IN K S .CO M

HA N D CR A F T E D I N T H E U K S I N C E 184 0

život na zámku

„V jednom apartmánu máme i nejdražší postel světa Grand Vividus, která stojí patnáct milionů korun. Chtěli jsme vytvořit místo, kde se snoubí historie, umění a exkluzivita v maximálním komfortu dnešní doby.“ Čaj se tu podává v míšeňském porcelánu, víno se pije z křišťálu Moser a na stole se blyští stříbrné produkty tradiční holštýnské firmy Robbe & Berking. Vše tu myjí a cídí ručně, jako za starých časů. I takové detaily zapadají do místa, které čerpá ze své historické identity. Jako doma…?

Když už byla řeč o šéfkuchaři, zdejší kuchyni vede hvězdný Saša Pavlovič, který sbíral zkušenosti po celém světě. Na kontě má působení ve dvoumichelince Florilège v Tokiu, v pražské restauraci Grand Cru, ale také v královském paláci Istana Negeri, kde se staral o chuťové pohárky malajského krále. Jeho gastronomie stojí na čerstvosti, sezónnosti a udržitelnosti. Zatímco

v restauraci Argentum, umístěné v bývalé černé kuchyni, vzniklo intimní místo pro pouhých dvanáct hostů (ti tady mohou sledovat kuchaře přímo při práci), druhá restaurace Barocco zabírá celé první patro severního křídla. Její součástí je několik salonků, ale i bar Ludvíka XIII. Tady šéfkuchař sestavuje nabídku na každý den z ingrediencí, které nabídne aktuální sezóna. Vždy vezme to nejčerstvější a připraví několik předkrmů, hlavních jídel a dezertů. Host si pak buď vybere, nebo, jak už bylo řečeno, si sám určí, na co má právě chuť. Nic není problém – dokonce ani rozličné alergie nebo přání, že si jídlo chcete vychutnat jinde než v restauraci. V kuchyni vám jídlo připraví tak, že bude odpovídat nejvyšším standardům

restaurace, ačkoliv ho budete degustovat na dece pod Oldřichovým dubem. Žádné omezení tu neplatí ani pro spa. Zdejší lázně s bazénem, vířivkou, saunou a párou můžete využít kdykoliv. Během celého pobytu vám navíc bude k dispozici komorník, který vám splní prakticky jakékoliv přání. Host je tady král a může si dělat, co chce a kdy chce. Prostě jako doma. Mimochodem, manželé Ondráčkovi tu doma jsou. Péčí, kterou se rozhodli věnovat svým hostům, se však sami neopájejí. „Na Peruci prožíváme s manželkou úplně obyčejné dny. Ráno vstanu, dám si velké kafe s mlékem. Snídani mi většinou dělá manželka – namaže mi rohlík nebo chleba s máslem a marmeládou. To mám rád,“ říká Ondráček.

Foto: Lucie Robinson

„U nás je problém v tom, že to, co si myslíme, že je náročné, je náročné patrně jenom pro nás. Když si vezmeš sto lidí a řekneš jim: ‚Budeš pracovat osm hodin‘, tak ti řeknou, že to je moc. Ale vystoupí několik lidí a ti praví: ‚Vždyť já dělám patnáct!‘ A to jsou ti nejlepší. Je jich málo, ale jsou.“

Jaromír Jágr citace z rozhovoru z čísla 21, leden–únor 2020

Ondřej Elsner (vlevo) a Jan Sippl založili Onest před deseti lety. Tehdy začínali se třemi balzámy na rty, dnes v jejich portfoliu najdete jedenáct produktů. Nechybí mezi nimi ani cleansery, pleťová séra, pečující oleje, krémy, maska, sérum na vlasy a veganské doplňky stravy.

září - říjen 2026

Když ONEST před deseti lety začínal, chtěl ukázat, že česká přírodní kosmetika může mít světové ambice, aniž by stála půl výplaty nebo vypadala jako suvenýr z bylinkářství. O dekádu později má za sebou velký vývoj, technologicky náročnější produkty a zákazníka, který se mezitím naučil vyslovovat exozomy. Se zakladateli Ondřejem a Honzou jsme probrali, co se za deset let změnilo v kosmetice, jejich značce a hlavně v koupelnách českých mužů. T E XT

Marek Wrbik

FOTO

David Turecký

Vlastním tempem Příběh ONESTu se začal psát před deseti lety, kdy Ondřej pracoval jako zástupce šéfredaktorky v časopise Dolce Vita. a spolu s Honzou měl díky práci i vlastním kontaktům přístup k množství zahraniční kosmetiky. Oba ale měli pocit, že na českém trhu chybí značka, která by spojila přírodní složení, aktivní látky a současný design bez astronomické cenovky. „Přírodní kosmetiku tu tehdy vyráběly paní, které ji vařily v kotlíku doma na plotně a potom prodávaly měsíčkovou mast,“ vzpomíná Ondřej. Na opačném konci stála luxusní séra s diamanty a cenovkami kolem dvanácti tisíc korun. Mezi domácí mastí a luxusní laboratoří tak viděli prostor pro něco, co tehdy v Česku jednoduše nebylo. Cíl byl tedy poměrně jasný. Cesta k němu už podstatně méně. „My neměli žádný business plán, nic. Prostě jsme jeli,“ říká Honza. Začali třemi balzámy na rty – propolisovým, růžovým a čer-

veným – za 310 korun. Volba jednoduchého produktu byla záměrná. „Chtěli jsme úplně na začátku uvést produkt, u kterého nedojde k žádné mýlce,“ vysvětluje Ondřej. „S balzámem na rty se nespletete.“ Sérum si nechali na později, protože část tehdejších zákazníků by ještě potřebovala vysvětlit, proč ho vůbec používat. První produkt měl být jednoduchý, ale jeho výroba se rozhodla vydat opačným směrem. Zakladatelé prý celý rok řešili, jestli je lokálnější brusinka, nebo jahoda, a když byla várka konečně hotová, nepovedla se. „Balzámy byly příliš husté, příliš hutné. Vlastně šly škrábat akorát nehtem,“ směje se Honza. Vánoční uvedení se přesunulo na duben. Přírodní suroviny prostě nejsou dokonale poslušný materiál – záleží na sklizni, sezóně i vlastnostech konkrétního vosku a stejná receptura nemusí pokaždé skončit totožnou konzistencí. První lekce tak přišla poměrně

brzy. Kosmetiku sice můžete spočítat na miligramy, přírodu tím ale úplně neukázníte. Od prvních pokusů se vývoj samozřejmě zásadně profesionalizoval. Ve výrobě dnes běží neustále tři až čtyři produkty dopředu a od prvního nápadu po prodej počítá Ondřej minimálně půl roku. Nejdřív si stanoví účinek a klíčové suroviny, potom vstupuje do hry jejich dlouholetá spolupracovnice, doktorka odpovědná za formulace. Připravují se vzorky, receptura se ladí, produkt se testuje, nechá několik dní stát a testuje znovu. A znovu, pokud je potřeba. Teprve když funguje složení, textura i účinek, přichází podle Ondřeje okamžik, kdy „musíte zavolat papírníkovi“. Krabičky od začátku řeší s Papírnickým studiem Jana Činčery, sklo pochází převážně z Itálie a Německa. Samotný vývoj, míchání, kompletaci a vše, co ovlivnit mohou, však zakladatelé drží doma.

údržba

Českost ONESTu přitom nestojí na představě, že každá surovina musí vyrůst pár kilometrů od laboratoře. „Nebudeme si nalhávat, že všechno dokážeme získat a vytěžit v České republice,“ říká Honza. U ingrediencí dávají přednost Česku a zbytku Evropy tam, kde to dává smysl. U ostatních chtějí znát cestu co nejpřesněji. U squalanu z cukrové třtiny, který odebírají ze zahraničí, prý dokonce znají konkrétní pole, odkud pochází. Jindy se zase ukáže, že český původ je sám o sobě výhoda. Kyselinu hyaluronovou Ondřej označuje za jednu z tuzemských specialit s dlouhou tradicí, po které sahají i velké zahraniční značky. ONEST tak lokálnost nepočítá na kilometry, ale spíš na míru kontroly. Co lze kvalitně vyvinout a vyrobit v Česku, zůstává tady. U zbytku chtějí co nejlépe vědět, odkud to přichází a proč to používají. Konec stigmatu

Za deset let se ovšem nezměnila jen značka a její nabídka. Proměnil se také člověk, kterému její produkty stojí na poličce. Zhruba osmdesát procent zákazníků ONEST stále tvoří ženy, zbývající pětina je ale čím dál zajímavější. Muži podle Ondřeje sahají častěji po „technických“ produktech, jejichž názvy rovnou prozrazují hlavní účinnou látku – Hyaluronic Face Serum nebo Exosome Face Serum – a překvapivě ochotně zkoušejí novinky. Exozomové sérum mělo dokonce období výrazně mužských nákupů. Možná jsme jen čekali,

až skincare začne znít trochu jako něco, k čemu se dodává techničák. Podstatnější posun se ale odehrál mimo etikety. „Dřív to byla v podstatě jenom doména pro ženy,“ říká Honza. „Pečovat o sebe měly výhradně ženy a dneska už je naprostý standard, že se o sebe starají i chlapi.“ Představa, že krém na obličej nějak ubírá body z mužnosti, podle něj během poslední dekády prakticky zmizela. Když po nich chci nejjednodušší rutinu pro čtenáře Mužů v Česku, žádný desetistupňový rituál se nekoná. „Čištění pleti je vždycky číslo jedna,“ říká Ondřej. Pak péče podle typu pleti a její ochrana pomocí SPF. „Vyčistěte pleť, namažte se SPFkem. To je úplný základ.“ Má to drobný háček. ONEST vlastní SPF nemá. Zatím. „Udělat fakt super přírodní SPF? Takových se moc nevidí,“ vysvětluje Honza. Jde navíc o jeden z nejnáročnějších produktů na vývoj, schválení a testování. Nápad už se na stůl vrátil několikrát, formulace ale zatím nedošla tak daleko, aby ji pustili ven. „Naše paní doktorka by to furt odstřelovala,“ směje se Honza. Spíš než jako interní brzdu ji oba popisují jako člověka, který jejich nápady nutí obstát dřív, než dostanou krabičku a cenovku. SPF tedy zatím zůstává na seznamu věcí, které raději uvedou později než předčasně. Staré látky, nové zázraky

Hlasitost trhu je za posledních deset let samostatná kapitola. Když se Honzy

ptám, která současná ingredience nebo kosmetický trend mu připadá přeceňovaný, neukáže na látku, která by nefungovala. Vadí mu spíš chvíle, kdy se kolem levné a dávno známé ingredience postaví luxusní příběh – a spolu s ním i luxusní cena. Jako příklady uvádí panthenol a niacinamid. „Já neříkám, že ty látky nefungují. Fungují,“ zdůrazňuje. Nejsou ale žádným novým laboratorním zázrakem. Kosmetika je zná roky, jen je trh po období menšího zájmu znovu vytáhl do centra pozornosti a představil nové generaci zákazníků jako hlavní hvězdy formulace. Přeceňovaná tedy podle něj nemusí být samotná látka, ale produkt, který kolem relativně levné ingredience vybuduje prémii několika pater navíc. Podobnými vlnami se v jednotlivých obdobích nesly kmenové buňky i peptidy. Cena se během našeho rozhovoru omílá několikrát. ONEST od počátku stavěl na přesvědčení, že účinná kosmetika nemusí automaticky stát několik tisíc. U luxusního séra se podle Honzy neplatí pouze obsah lahvičky, ale také náročný obal, krabička, vývoj a samozřejmě značka samotná. Ondřej zároveň nechce drahou kosmetiku redukovat na marketingový trik: vyšší částka může odrážet špičkové suroviny i technologicky náročnou výrobu. Rozdíl mezi osmi sty a osmi tisíci tedy nelze hledat v jedné zázračné kapce. Část peněz je v receptuře, část ve skle a část v tom, co je na skle napsáno.

„Možná tím, jak jsme kluci, nás víc zajímala fakta a data než jenom to, že je něco hezké.“

Onest zůstává český tam, kde na tom záleží - ve vývoji a výrobě. Produkty si můžete vyzkoušet na vlastní kůži v pražských obchodech Myskino, Beloved a Greenwave nebo v brněnském Fasáda Store. Více na www.onest.cz

Největším testem zavedených pořádků je momentálně Korea. ONEST s tamními značkami koketoval už při svém vzniku, kdy na Honzu působily „velmi roztomile, velmi levně“. Za poslední roky se situace dramaticky změnila. Korejské firmy přestaly pouze dohánět západní konkurenci a začaly samy určovat tempo vývoje – zároveň těží z obrovských objemů výroby, levnějších obalů a trhu, na jehož rozsah Evropa jednoduše nedosáhne.

Ondřej jejich popularitu označuje za „komerční fascinaci“, technologický náskok oba bez problému uznávají. Spíš čekají, až se současná záplava protřídí a čeští zákazníci začnou mezi stovkami produktů rozlišovat podle výsledku, nikoliv jen podle atraktivní lahvičky a momentálního tiktokového evangelia. Jedna věc je na srovnání obou dekád nápadná skoro okamžitě - tempo. Jeden až dva nové produkty ročně byly na začátku ideálním rytmem. Dnes je podle Honzy jeden produkt za rok „extrémně málo“. Trh očekává neustálý pohyb, další aktivní látku, další technologii, další důvod otevřít novou kategorii na e-shopu. ONEST proto přidává novinky rychleji, nechce se ale změnit ve značku reagující na každý kosmetický výkřik internetu. Sleduje především vývoj surovin s doloženým účinkem. „Možná tím, jak jsme kluci, nás víc zajímala fakta a data než jenom to, že je něco hezké,“ říká Honza. Kosmetický svět tak zrychlil, ONEST si ale část původního tempa stále hlídá. „Někdo jde do práce, po práci na fotbal, někdo jde na kafe a my si sedneme k ONESTu,“ říká Honza. Značka vznikla jako hobby projekt a kus té mentality si podle něj zachovala dodnes. Rozvoj už samozřejmě řeší vážněji – chtějí přidávat produkty, rozšiřovat prodejní místa v Česku a na Slovensku a časem vyrazit do zahraničí. V příští dekádě by rádi otevřeli i vlastní obchod. Deadline na to ale nemají. „Dělat to organicky, abychom se z toho nezbláznili,“ shrnuje Ondřej. Když rozhovor končí, dochází mi, že ONEST vlastně těch deset let měří docela zdravým způsobem. Ne počtem lahviček ani nových ingrediencí, ale množstvím věcí, které už není potřeba vysvětlovat. Sérum nepotřebuje návod. Muž s krémem nepotřebuje obhajobu. Česká kosmetika nepotřebuje vypadat „česky“, aby se ke svému původu hlásila. A exozomy? Ty si případně vygooglujete.

Muži, kteří mění svět kolem sebe myšlenkou, činem, odvahou i srdcem. To jsou SRDCERVÁČI! Osmnáct nominovaných mužů už jsme vám v minulých číslech i na Instagramu představili prostřednictvím krátkých rozhovorů. Mohlo by se zdát, že tím je naše práce hotová, ale není tomu tak. Už 10. listopadu nás totiž čeká slavnostní večer, který bude nejen vyvrcholením oslav našich 10. narozenin, ale také chvílí, kdy vyhlásíme Srdcerváče 2026! Teď přichází řada na vás! Jste to vy, kdo rozhodne o šesti vítězích v jednotlivých kategoriích. Právě váš hlas totiž může rozhodnout o tom, kdo si odnese speciální cenu. Jak na to? Na protější straně si znovu projděte přehled nominovaných a promyslete, kdo si zaslouží váš hlas. Jakmile budete mít jasno, stačí zabrousit na www.muzivcesku.cz a hlasovat. Tři z vás pak budou mít jedinečnou šanci stát se součástí slavnostního večera a být u toho všeho. Sledujte naše sociální sítě, už brzy vám řekneme víc!

srdcerváč

GENER ÁLNÍ PARTNER

PARTNER

září - říjen 2026

Nominovaní v kategorii „kulturní vliv“ Maxmilián Kocek 20 let / herec

Tadeus Racety 21 let / hudebník

Josef Bánovec 25 let / herec

Nominovaní v kategorii „vizuální stopa“ Mojmír Bureš 38 let / fotograf a vizuální umělec

Petr Simon 32 let / režisér

Matyáš Vorda 35 let / stage designér

Nominovaní v kategorii „digitální éra“ Jan Macák 28 let / youtuber MenT

Petr Mára 48 let / internetová osobnost

Vojtěch Hlaváček a Kryštof Jarmar 30 a 29 let, tvůrci projektu Brain We Are

Nominovaní v kategorii „inovace & vize“ Michal Pohludka 45 let / vynálezce

David Špunar 25 let / startupista

Tadeáš Kula 29 let / zakladatel Reknihy

Nominovaní v kategorii „mistrovství & řemeslo“

FOTO

Benedikt Renč

Ondřej Petr 27 let / oděvní designér

Jiří Krejčiřík 36 let / multidisciplinární designér

Jiří Horák 36 let / šéfkuchař

Nominovaní v kategorii „v pohybu“ Petr Fuksa 27 let / rychlostní kanoista

Jan Tobiška 23 let / lifestyle coach

Jonáš Kešnar 24 let / paralympijský plavec

hra

Tak my už jdeme do finále, a za všechno vážně dík! Zas přijdem, ale rozhodně vám nebudeme slibovat, že s námi přijde i kouzelník. Na toho nám už v rozpočtu nezbyly peníze. Abychom ale splnili závazek, který jsme sobě i vám dali na začátku roku, tedy že vám v každém čísle přineseme originální improvizovanou hru, máme pro vás další. Tentokrát se v ní setkává většina mužů, kteří se během desetileté historie našeho časopisu objevili na titulních stranách. Vynechali jsme psy, odsouzené zločince a pár tváří, které neprošly sítem našeho šéfredaktora. Ne snad, že by jim to neslušelo nebo nebyly dostatečně slavné, ale jeho počínající skleróza prostě odmítla přistoupit na to, že jsou všeobecně známé. Mimochodem, tahle hra je skvělá na trénování paměti a my ji doporučujeme i jako kompenzační pomůcku, pokud máte podezření na počínající demenci. P. S. Pokud se vám výběr mužů na naše titulky nelíbí, hoďte se do gala a podívejte se na aktuální titulní stranu. Uvidíme, jak budete mluvit potom… P Ř I P R AV I L

Petr Jansa

Karty důkladně zamíchejte a rozložte lícem dolů. Každý hráč postupně otočí dvě karty. Pokud najde dvojici se stejným obrázkem, vezme si ji a hraje dál. Pokud se obrázky neshodují, karty otočí zpět a nechá hrát dalšího. Vyhrává ten, kdo nasbírá nejvíc dvojic.

FOTO

PRAVIDLA

E PEX SO Marek Musil Benedikt Renč Lucie Robinson Matúš Tóth Tomáš Třeštík Honza Zima

Jiří Procházka

Ben Cristovao

Tomáš Satoranský

Jiří Langmajer

Jiří Bartoška

Jan Cina

Rony Plesl

Vojtěch Vodochodský

Mikýř

Radek Kováč

Vojtěch Kotek

Jaromír Jágr

Vojtěch Dyk

Matěj Ruppert

Martin Šonka

Jan Plecháč

Jakub Štáfek

Yemi A.D.

Stanislav Majer

Antonín Kinský

Jiří Lehečka

Vladimír Polívka

Patrik Eliáš

Jan Révai

Patrik Eliáš

Jakub Štáfek

Matěj Ruppert

Vojtěch Dyk

Stanislav Majer

Martin Šonka

Jan Plecháč

Jiří Lehečka

Vladimír Polívka

Jan Révai

Yemi A.D.

Antonín Kinský

Sebastian

Kryštof Hádek

Adam Plachetka

Kazma

Ivan Trojan

Jiří Dvořák

Jiří Mádl

Václav Neužil

Jan Koller

Martin Fuksa

Marpo

Hašek & Čermák

Marpo

Jiří Mádl

Jiří Dvořák

Ivan Trojan

Adam Plachetka

Kryštof Hádek

Sebastian

Jan Koller

Martin Fuksa

Hašek & Čermák

Václav Neužil

Kazma

Mikýř

Jan Cina

Jiří Bartoška

Jiří Langmajer

Rony Plesl

Vojtěch Vodochodský

Vojtěch Kotek

Jaromír Jágr

Tomáš Satoranský

Ben Cristovao

Jiří Procházka

Radek Kováč

advertorial

Nová éra konzumace obsahu Chytrý telefon už dávno není jen komunikační nástroj. Je to spolehlivý asistent, který pomáhá efektivně řídit den a večer se plynule promění v centrum zábavy. Nová generace skládaček Samsung, umocněná pokročilou inteligencí Galaxy AI, přináší prémiový design bez kompromisů. Samsung Galaxy Z Fold8 představuje revoluční způsob konzumace obsahu. Díky inovativnímu tvaru se z něj stává spolehlivý partner pro práci i volný čas. V zavřeném stavu držíte špičkový smartphone pro pohodlné odbavení každodenní agendy. Po otevření vám nabídne velkorysý displej, který vizuální zážitek posouvá na novou úroveň. Díky ideálním proporcím je perfektní nejen pro sledování filmů a videí, ale poskytne i štědrý prostor pro editaci fotek nebo čtení e-knih. Galaxy Z Fold8 vyniká rovněž při tvorbě obsahu. Tvůrci ocení například chytrou funkci My FanCam. Ta dokáže u natočeného videa sledovat předem vybraný objekt a rovnou jej upravit do vhodného formátu. Bez složitých úprav je tedy video rovnou publikovatelné na sociální sítě. Objevte zařízení, které nedělá kompromisy mezi prací a zábavou. → Cena: od 48 990 Kč, více na www.samsung.com

móda

dekáda

Křeslo Barcelona Chair, Knoll, 186 060 Kč, prodává www.connox.com; kožená taška Bottega Veneta, 266 400 Kč; boty Roadie Lace-Up, Dior, 26 000 Kč; model Opel Corsa, 350 Kč, koupíte na eBay.

září - říjen 2026

Co se za posledních deset let změnilo ve světě pánské módy? Všechno! A taky vůbec nic. Stále totiž platí, že vše už bylo vymyšleno, že trendy se točí v kruhu a že všichni stejně pořád chceme nosit to, co mají na sobě kluci z plakátu. Jen ty plakáty už nejsou statické a přesně vědí, co se nám bude líbit. A už pro to nechodíme do obchodů a platíme za to mnohem víc.

Foto: Petr Jansa / AI

T E XT

Petr Jansa

Píše se rok 2016 a já jsem zrovna v jedné ze svých štíhlých životních fází. Tak štíhlých, že jsem se právě narval do looku Dior Homme, který mi dorazil na focení módní story. Kostkovaný kabát s černým kožešinovým límcem doplněný džínovými slimkami s avantgardním metalickým potiskem. Z dílny Krise Van Assche přímo do mého malešického bytu. Ten outfit, včetně všech doplňků, tehdy vyšel na nějakých 150 000 Kč. To byla zhruba polovina hodnoty, kterou měla má nová Corsa. A já ho chtěl mít. Dnes je to plus mínus deset let a já opět prožívám své štíhlé období. A v tomhle outfitu, o kterém jsem si tehdy říkal, že je nadčasový a že by se investice do něj určitě vyplatila, bych nevyšel ani venčit psa. Doba se změnila. Změnil jsem se já a změnily se i ceny. Dnes bych nechal u Diora stejnou částku jen za kabát. A kožešinový límec by byl umělý. Celý outfit? Zhruba 390 000 Kč i s taškou. Za nový Opel Corsa dnes přitom zaplatíte 399 000 Kč a to prý auta markantně zdražila. Už chápete? Zásadní věcí, která se během uplynulé dekády udála v pánské módě, bylo nemorální zdražení. A nebojím se užití toho přívlastku. To jsme přitom pořád v pánské módě. V dámské je to ještě divočejší. Třeba u značky Chanel by mohli vyprávět. Jejich ikonická kabelka během dekády zdražila o neuvěřitelných 140 %. Kluci z plakátu Když pomineme ceny, změnila se i prezentace trendů. Módní přehlídky v Miláně, Paříži či New Yorku jsou dnes už spí-

še výkladní skříní celebrit a influencerů než odbornou akcí, na kterou se sjížděli novináři z celého světa, aby svým čtenářům za čerstva zprostředkovali, co se bude nosit. Ještě větší show než na mole se začala dít před přehlídkou, kde slávychtiví influenceři začali prezentovat svou představu o dokonalém outfitu. A jelikož jejich extravagance a vkus často předčily korporátem a potřebou navyšování zisků svázané vize designérů a kreativních týmů, přesunula se tvorba trendů na sociální sítě. Dnes už vlastně nikoho nezajímá, kdo navrhuje pro Bottegu Venetu a co si na novou sezónu připravil. Všechny zajímá nová kabela, kterou vynesl Jacob Elordi a která ještě není v prodeji. Ale bude, když se už teď zapíšete na čekačku! A kdybyste snad náhodou zapomněli, nevadí! Algoritmy na sociálních sítích dobře vědí, že jste jí dali „LIKE“ a až ji naskladní, mile rády vás upozorní. Mimochodem, Jacob Elordi může mít na sobě cokoliv a bude to chtít nosit polovina z nás. Stejně tak jako Harry Styles nebo hvězdy seriálu Heated Rivalry. To oni jsou dnešní kluci z plakátu a všichni chceme mít ve skříni to, co oni. Nedej bože, když se však tihle hoši objeví na ulici bez předvybraného looku sestaveného stylistou. V přímém přenosu jsem to sledoval před pár dny, když se hvězdný Connor Storrie proměnil z kluka z plakátu (tím byl ještě nedávno při prezentaci kolekce Yves Saint Laurent, jíž se stal tváří) v ukrajinského dělníka. Cigaretu v ruce nevyjímaje. Tak snad si tohohle outfitu nevšimne můj algoritmus!

Past za pastí Když už jsme u těch algoritmů, kdy naposledy jste byli nakupovat oblečení v kamenném obchodě? A teď nemyslím pobočku Zásilkovny v malešickém obchodě Kamila. Já zhruba před rokem. Proč? Protože když se tak stalo a já navštívil tehdy nový pražský butik Boss, kde jsem si zamiloval semišovou bundu, stála 17 000 Kč. V ten samý den mi ji Zalando naservírovalo za 9 000 Kč a za tři dny mi ji dovezlo PPLkem až domů. Ano, nebyla zabalená v hedvábném papíru a usměvavá prodavačka mi neřekla, jak mi to v ní sluší. Ale vem to čert! Osmička je doma, a to se počítá! Možná jsem výjimka, ale když jsem nedávno procházel obchodním centrem na pracovní schůzku, všiml jsem si prázdných obchodů plných znuděných prodavačů, ale i obchodu s botami, kde neměli vystavený ani pár. Všude tam byly jen dotykové obrazovky a vy jste si mohli své vysněné boty objednat. Ehm – upřímně? Proč kvůli tomu pojedu na Čerňák? Kvůli socializaci? Ale kde že… Tohle bude další retailová slepá ulička… Takže? Móda se nezměnila. Teenageři dnes nakupují věci, které nám v 90. letech za odměnu kupovali rodiče. Staré se zase vrací a je jako nové a tak to bude i za pár let. Co se mění, jsou způsoby, jak nakupujeme, kolik jsme za módu ochotni zaplatit a jakým způsobem nás k tomu obchodníci nalákají. A je jen na nás, jestli jsme ochotni na jejich pravidla přistoupit.

údržba

dekáda

Světelná helma na podporu růstu a zesílení vlasů, která redukuje vznik šedin, Vita Graphene FIR Helmet, TouchBeauty, 21 000 Kč, www.touchbeauty.com; IPL epilátor Lumea 9900 s funkcí SenseIQ, Philips, 9 999 Kč, www.philips.cz; elektrický kartáček s integrovanou kamerou a ústní sprchou CameraJet, Dyson, 11 490 Kč, www.dyson.cz; tuhé mýdlo B683, Marc-Antoine Barrois, 1 150 Kč / 170 g, prodává www.ingredients-store.com

září - říjen 2026

Uplynulá dekáda je důkazem, že muži se mají rádi, rádi o sebe pečují, ale má to své meze. Pokud je péče tolik, že to člověka začne otravovat, vracíme se k minimalismu. Když ale někdo přijde s AI vychytávkou, která nás baví, nemáme problém za ni utratit jmění. T E XT

Petr Jansa

Foto: Petr Jansa / AI

Dnes je ten den! Od rána jsem nervózní a neuklidňuje mě ani fakt, že za nějakou půlhodinku se přesunu přes ulici do Café Savoy a dám si telecí řízek s bramborovým salátem. „Moc se omlouvám, ale asi vám budu nadávat,“ říkám své kosmetičce, která už si zahřívá cukrovou pastu. „To je v pohodě, já jsem zvyklá,“ odpovídá mi s úsměvem a já cítím na zádech příjemné teplo. „Kurvaaaa!“ vyletí mi z úst, když rázně škubne a já mám pocit, jako by spolu s cukrovou pastou odtrhla i kus kůže. Drobná žena se nenechá odradit. Opět nanáší pastu a nekompromisně pokračuje v odstraňování čerta z mých zad. Je červen 2016 a já se chystám na dovolenou k moři, kde nechci děsit malé děti kožichem, který jsem si vypěstoval na zádech. Metrouš, nebo přírodní chlap Kdybych tenkrát věděl, co vím dnes, ušetřím si spoustu nervů. Všechny tyhle sadistické praktiky, které jsme před lety byli nuceni absolvovat (pravda, někdo to dobrovolně dělá dodnes – blázni), už podstupovat nemusíme. Kdo chce vypadat jako čert, chlupy neodstraňuje. Kdo chce mít na hlavě afro, má ho. Kdo se smíří s pleší, hrdě ji vystavuje slunci na odiv. Kdo nemá takové sebevědomí, zaletí si do Turecka a za rok má hřívu jako Tarzan. Kdo chce nosit kníry, pořídí si hřeben, vosk a prostě neřeší. A co víc – nikdo neřeší jeho. Pokud se za uplynulých deset let něco razantně změnilo, jsou to přísná pravidla určující, jak má správný muž vypadat. Zmizela! V poslední době si říkám, jestli to nezašlo až moc daleko, když na Instagramu vidím chlapíky podléhající trendu „pheromone-maxxingu“. O co jde? Žádná sprcha, žádný deodorant ani parfém… Prostě si vezmete propocené triko ze včera

a jdete. To vše v domnění, že se tím zvýrazní vlastní feromony a člověk bude přitažlivější pro opačné pohlaví… Make-up? Ne, děkuji… To však není jediná změna uplynulé dekády. A kosmetické značky z toho nejsou zrovna nadšené. Zhruba v roce 2007 totiž vsadily všechny karty na vývoj pánské kosmetiky, která se zdála být spícím tygrem – něčím, co jejich zisky vyzvedne do nebeských výšek. V letech 2007–2012 se tak skutečně dělo a počet kosmetických produktů pro muže nabobtnal o nějakých 70 %. I muži najednou měli své krémy, čisticí gely, séra, pleťové masky, speciální pasty na vlasy a dokonce i dekorativní kosmetiku. S kolekcí pánského make-upu přišel v roce 2018 dokonce i Chanel, který pod heslem „Beauty is not a matter of gender, it is a matter of style.“ zásobil nejprve jihokorejské muže a pak i zbytek světa tužkou na obočí, matujícím balzámem na rty a tónovacím make-upem. Muži, kteří se v nošení make-upu našli, však brzy zjistili, že stejně dobře jim poslouží levnější dámské produkty a flakónkům se dvěma C ve znaku dali vale. Podobně se to začalo dít i se speciální pečující kosmetikou. Někdy v roce 2024 přišel zlom – muži, unaveni stále rostoucí nabídkou nutící je trávit víc a víc času před zrcadlem, se začali vracet k minimalismu. Místo sprchového gelu a hydratačního mléka sáhli po starém dobrém mýdle v kostce. Také zjistili, že jim bohatě stačí jeden krém. Prodeje se sice zásadně nepropadly, ale očekávaný růst se zastavil. Hranice mezi pánskou a dámskou kosmetikou tou dobou začala mizet a o slovo se přihlásil unisex. A také korejští výrobci, jejichž levné a účinné produkty ovládly trh.

Terapie hrou Kosmetické značky si začaly uvědomovat, že muži se možná neradi mažou, ale rádi si hrají. Rozpočty prvotně určené na vývoj pánských kosmetických novinek tedy seškrtaly a přesunuly je do vývoje nových technologií. Speciální gumový kartáč Foreo na čištění obličeje, který lze spárovat s mobilem a vybrat si na něm intenzitu vibrací? A co tak k němu přidat trochu toho zdravého modrého a červeného LED světla? LUNA 2 byla průkopníkem. Největší průlom však přišel v letech 2018–2022, kdy pánský trh kromě nových holicích strojků zaplavily domácí světelné epilátory, LED masky bojující se stárnutím či akné nebo radiofrekvenční, ultrazvukové a elektrické stimulační přístroje. Ty slibovaly vzpruhu kolagenových vláken, elektrickými výboji poňoukaly buňky k větší aktivitě a napumpovaly unavené svaly – samozřejmě ve spolupráci se správnou kosmetikou. S rozvojem umělé inteligence se pak funkce groomingových vychytávek posunuly do nových dimenzí. Depilace cukrovou pastou? Nezbláznili jste se náhodou? Dnes radši sáhnu po bezdrátovém epilátoru, který nejen že odstraní chloupky, ale s pomocí umělé inteligence i zanalyzuje pleť. No ano, dostali mě… A co vás? Řídnou vám vlasy? Stačí nasadit světelnou helmu. A když už jste v tom, nasaďte i LED masku na obličej. Je vám to málo? Nejnovějším počinem, který se rozhodl zaútočit na vaši peněženku (která už odmítá platit pětikilo za pastu s vůní jasmínu, když stejnou práci zvládne i Ajona za 36 Kč), je elektronický kartáček s integrovanou kamerou, který nejenže přenáší pohled z dutiny ústní do mobilu, ale ještě sám odhalí díru mezi zuby a vpálí do ní proud vody… No, uvidíme, co přinese následující dekáda. Pro mě je zásadní, že cukrové pastě odzvonilo.

filmy

dekáda

Skříňová televize v retro designu Sinatra, Murdle Vision, 83 350 Kč, www.murdlevision.com; Přišli jsme o Stalina, film streamuje Oneplay.

září - říjen 2026

Zlomili jste už dávno nad kinem hůl a koukáte se už jen na seriály na streamech? Velká chyba. Velká! Vybrali jsme pro vás deset fantastických celovečeráků uplynulé dekády, které si své místo v historii kinematografie rozhodně uhájí a kdejaký seriálový hit strčí do kapsy. T E XT

Václav Rybář

Foto: Petr Jansa / AI

Logan: Wolverine (2017) Bereme to chronologicky a hned na prvním místě je komiksová adaptace? Zvykejte si, protože tahle dekáda byla minimálně v hollywoodském mainstreamu definovaná marvelovskými epikami, které tu a tam zvládaly utéct ze zajetí pásové výroby a nabídly něco navíc. Logan byl přesně tím případem, protože adaptoval nenápadný, ale zásadní komiks, v němž Wolverine konečně zestárnul a místo aby zmoudřel, naplnil všechny znaky legendárních westernů / easternů, v nichž osamělý šedý vlk potkává mládě a jeho očima nachází znovu úctu k životu nebo alespoň ochotu tolerovat existenci lidstva jako takového. Hugh Jackman tu pod vedením Jamese Mangolda nepřehrává a nepřehání. Plně využívá toho, že má po boku talentovanou dětskou herečku Dafne Keen a pohybuje se v dystopickém světě, který je tak akorát podobný tomu našemu, abyste z toho měli husí kůži. A když dojde na akci? Starý nebo mladý, Wolverine se konečně poprvé na stříbrném plátně rve jako zvíře. Ztratili jsme Stalina (2017) Ne všechny důležité filmy musejí být nutně velké. O tomhle jste možná ani neměli ponětí. Mrazivá konverzační komedie z matičky Rusi, natočená britským Italem s mezinárodním castingem anglicky mluvících herců, a přesto trefující velkou sovětskou duši dokonale na komoru. Koukat na místy až cimrmanovsky vypointovanou absurdní komedii o tom, co se seběhne, když Stalin koneč-

ně definitivně zemře, je v roce 2026 při vědomí všeho toho kontextu surreálné jen pro např. amerického diváka. Ti čeští už na premiéře tiše pokyvovali hlavou, protože se konečně někdo ze západu rozhodnul nastavit zrcadlo, pravda tehdy už notně historické, ruské realitě. Budete u toho smutnit, budete se za břicho popadat. Někdy v rozmezí několika sekund, než vám dojde, že za většinou fiktivního humoru leží opravdové mrtvoly. Viz hlášky jako „Měli bychom zavolat doktora. – Všichni doktoři jsou mrtví. Popravili jsme je.“ Spider-Man: Paralelní světy (2018) Wolverine a Spider-Man stáli na začátku nultých let u začátku hollywoodské komiksové horečky. A jakkoliv nechci znevažovat první dva Spider-Many od Raimiho nebo X-Meny od Singera, až s Loganem a o rok později dorazivšími Paralelními světy jsme dostali vrcholnou verzi těchto značek. Paralelní světy dokázaly ve své animované formě a teenagersky frenetické energii dokonale vytěžit kouzlo alternativních vesmírů, v jednom tahu zvládly vyrůstání, romantiku i třeskutou akci, jejíž vizuál následně ovlivnil hned několik konkurenčních animáků. A jakkoliv jsme vyměnili Petera Parkera za progresivnějšího Milese Moralese, přijalo publikum změnu s nadšením a okamžitě chtělo víc, mnohem víc. Tvůrci homerun zopakovali o pár let později s Napříč paralelními světy (2023) a za rok snad přijde i závěrečná část trilogie, abychom mohli mluvit o hattricku. Tahle animovaná trefa je jedním z důvodů,

proč zůstává nejen mezi mládeží Spidey nejoblíbenějším superhrdinou vůbec. Tenkrát v Hollywoodu (2019) Ne každý Tarantino chutná všem, ale se zatím posledním (a podle Quentina celkově předposledním) filmem se mistr pastiše a velkolepých poklon barvité historii továrny na sny prokousal k nejširšímu publiku vůbec. Možná za to může vyšší rozpočet, hvězdnější obsazení a svoboda točit si, co se mu zamane. Ta vykrádačka Hollywoodu let dávno minulých tu probíhá za bílého dne, protože se film odehrává přímo pod slavným nápisem a hbitě kombinuje skutečné historické události, fiktivní postavy a onen nadčasový vibe přelomu šedesátých a sedmdesátých let, jehož růžovými brýlemi dodnes na americký filmový průmysl koukáme, nebo alespoň ochotně a často vzpomínáme. Byla to doba, kdy mohl prorazit kdokoliv s čímkoliv, kdy honba za filmovým snem ve městě andělů nebyla jen prázdnou frází, ačkoliv ne každému bylo dopřáno zažít slastný happyend. Tarantino tu kouzelně opisuje i škrtá, aby mu pod rukama vznikla americká pohádka, kterých existuje pramálo. Avengers: Endgame (2019) Proč protežovat komerčně nejúspěšnější, nejprofláklejší a nejpompéznější marvelovku, kterou každý fanda viděl alespoň dvakrát? Protože i když se Endgame v době uvedení dočkala mnoha ocenění, málokdo tehdy tušil, že je to pro rozjetý marvelovský vlak nikoliv po-

slední stanice, ale minimálně pomyslný vrchol na cestě za miliardovými tržbami a diváckou spokojeností. V životě vám nikdo neřekne, že teď a tady prožíváte ty nejlepší roky, a pak už to pojede z kopce. S odstupem několika let je Endgame právě takovým milníkem, což mu v éře bezprecedentního komerčního úspěchu Marvel Cinematic Universe (žádná značka v historii nenatiskla producentům tolik miliard) propůjčuje ještě větší důležitost. Ne nadarmo se po sedmi letech Marvel snaží u prosincové premiéry Avengers: Doomsday předstírat, že všechno, co se mezitím seběhlo, byl jen takový nezávazný šlofík více či méně vlažných filmových a seriálových odboček. Le Mans ‘66 (2019) V roce 2019 se skutečně urodilo, ostatně tahle sezóna se do počtu miliardových hitů (7!) a vrcholů komerční kinematografie prezentuje jako jedna z nejdůležitějších, což je způsobeno i příchodem covidu-19 a obrovským propadem v následujících několika letech, než nás přišel v roce 2022 zachránit Tom Cruise. Ale o něm až za chvilku. V roce 2019 byl takovým tím prototypem chlapského filmu, na který se vůbec nejlíp kouká s podobně smýšlejícím tátou, Le Mans ‘66 – oživlý životopis, který nenudí, protože v něm závodí ve čtyřiadvacetihodinovce tehdy dominující Ferrari s drzým Fordem, co si vyšlápnul na evropskou smetánku a chce jí s placatou GT40 ukázat, že i v tunerské „dílničce“ pana Shelbyho z Texasu může vzniknout závodní magie. Zbytek je přesně ten americký patos, podepřený skvělými herci a skutečnými událostmi, na kterém odrostlo hned několik generací diváků po celém světě. Slzy štěstí jsou silná droga a za tou si do kina vždy rádi dojdeme. Chlast (2020) Před třiceti lety Thomas Vinterberg natočil Rodinnou oslavu a s Larsem von Trierem založil vlivný manifest Dogma 95, jakýsi návod pro evropské nezávislé filmaře, jak přestat slepě kopírovat americký konzum a vyprávět autentické

dekáda

syrové příběhy. Spoustě lidí by to jako životní odkaz stačilo. Jenže sympatický Dán se po hollywoodské štaci vrátil do rodné země, objevil Madse Mikkelsena a natočil s ním Hon a Chlast, dva filmy, které vypovídají o společenských bolístkách tak důvěrně a zároveň důrazně, že z toho budete mít těžké spaní. U nás je populárnější Chlast, protože rčení „Pije jak Dán“ tu všichni známe a ke skleničce taky nemáme daleko. Co když ale parta učitelů spustí malý experiment na základě poznatku, že člověk je nejpřirozenější, když si dlouhodobě udržuje určitou hladinku alkoholu v krvi. Výsledky se rychle dostaví, ale lidové moudro, že pohled na svět je nejhezčí skrz dno láhve, zjevně není empiricky ověřené, takže film berte spíš jako varování než pozvánku do vinárny. Duna (2021) Denis Villeneuve na post jednoho z nejdůležitějších filmařů uplynulé dekády stoupal nenápadně, ale o to sebevědoměji. Komorní sci-fi Příchozí (2016) mají mnozí fandové žánru ve velké oblibě, protože spadá do nevelké kategorie mimozemských invazí, co nás nepřišly rozmetat na kusy nebo vytěžit nerostné zdroje či tělesné schránky. Jeho volné pokračování Scottovy klasiky – Blade Runner 2049 (2017) – je jednou z rarit hollywoodské historie, protože navázat po bezmála čtyřech dekádách na podobné dílo, to je skoro nesplnitelná mise (Tom Cruise bude už opravdu za chvíli, slibuji). Villeneuve byl tímto úspěchem povzbuzen a rozhodl se zadaptovat nezadaptovatelný román Duna. Každý se musí srovnat s tím, jestli se mu to povedlo či ne, ale reakce publika i kritiky byly bouřlivé, navíc byla Duna v dekádě sci-fi zaslíbené tou největší freskou, jež upomínala na to, proč vlastně stavíme velká kina s ještě většími plátny. Filmy jako tenhle si to totiž beze zbytku zaslouží. Top Gun: Maverick (2022) Tom Cruise zachránil kina. Tom Cruise zachránil Hollywood. Takhle se bez okolků mluvilo o comebacku stíhacího

esa Mavericka, dlouho odkládaném projektu, který přežil i původního režiséra (Tony Scott nechť odpočívá v pokoji), ale nikoliv původní hvězdu, jež bojovala zuby nehty o to, aby snímek nešel do kin během covidu-19, ale odložil se až na moment, kdy se brány multiplexů znovu otevřou. Vyplatilo se to stonásobně, protože Top Gun: Maverick nahnal do sedaček i váhající diváky, kteří po strhujících ohlasech chtěli tuhle akční epiku vidět na vlastní oči. A že tím možná trochu riskují? Tohle za ten adrenalin stálo a často i opakovaně. Top Gun: Maverick trhal historické rekordy ve výdrži, celé rodiny, party kamarádů i kolegů z práce na něj chodily znovu a znovu. Nemohly se nabažit té banality, co je ale plná srdíčka, fantastických akčních scén, kýčovitých západů slunce a dialogů jak z telenovely. Je to odzbrojující a přiblblé, přesně tím způsobem, který svět po dvou letech v domácím vězení potřeboval. Oppenheimer (2023) Christopher Nolan nemohl chybět. Jeho experimentální Tenet možná donutil fanoušky pochybovat, ale s životopisnou tříhodinovkou o Oppenheimerovi, otci atomové bomby, se vrátil na pomyslný vrchol. Brilantně promyšlená dramaturgie, břemeno jednoho z největších milníků lidské historie, a snaživí herci, kteří se předháněli, aby si u mistra mistrů mohli zahrát. Pak navíc došlo, pardon za tu paralelu, i k marketingovému třesku, když Oppenheimer změřil síly s Barbie, jež měla premiéru ve stejný den. Hashtag Barbenheimer spustil sociální experiment, co neměl v dějinách chození do kina obdoby. Lidé si houfně kupovali lístky na oba filmy, oblékali se napůl do smuteční černé a napůl do hravé růžové. Ti, kdo tehdy v kinech díky obřímu zájmu a mediálnímu pokrytí Nolana teprve objevili, už se ho nikdy nepustili, což dokládají i vysoké tržby letošní Odyssey, na kterou se dodnes stojí fronty. Co by v rukou jiného režiséra bylo rutinní adaptací školní četby, to Nolan proměnil v IMAXovou drogu, za níž fanoušci neváhají cestovat tisíce kilometrů daleko.

Vintage skříňka U-458, design Jiří Jiroutek, 21 450 Kč, prodává www.nanovo.cz; přenosná lampa Pao Portable Red, Hay, 4 220 Kč, prodává www.designspot.cz

hodinky

dekáda

Hodinky Green Abyss, Blancpain X Swatch, 9 660 Kč, více na www.swatch.com; gumová kačenka do vody, Rappa, 76 Kč, www.rappa.cz; maketa krokového ústrojí Dynapulse od značky Rolex.

září - říjen 2026

Může se zdát, že svět tradičního hodinářství už nám dávno všechno nabídl a že nás už ničím novým nepřekvapí. V tikajících strojcích je ale stále co objevovat a budete se divit, co všechno se během těch pěti milionů dvou set padesáti osmi tisíc osmi set osmdesáti minut událo. T E XT

Jindřich Hubený

Foto: Petr Jansa / AI

Hodinařina není móda. Neřídí se ročními obdobími, natož předsezónními a posezónními kolekcemi. Nic jako „mid-season“ tu neexistuje. V tikajícím světě mechaniky je vše stálé, jisté a stabilní, slevy tu nefungují. Několik podobností s módou byste však za posledních deset let na trhu s hodinkami přece jen našli. Lidé bohatnou a touží vlastnit to, co nikdo jiný nemá. Získat jedinečný objekt, na který se vyplatí čekat i roky. A tak se podobně jako na Birkin bag od Hermès čeká na hodinky Patek Philippe Nautilus či Rolex Daytona. A bylo to právě na podzim roku 2017, kdy se vydražily vintage Daytony po americkém herci Paulu Newmanovi za rekordních 17,7 milionu dolarů. Tato událost změnila vnímání sběratelství a nastolila v hodinkovém světě nový řád. Od té doby se vintage trh významně rozrostl a s ním se logicky svezl i trh s novými modely. Začal hodinkový boom... Když nemůžeš cestovat Luxusu a hodinařině paradoxně pomohla epidemie covid-19. I když se to zpočátku zdálo nemožné (většina manufaktur zůstávala dlouhé měsíce zavřená), zájem o hodinky extrémně rostl. Výrobci vyprodali sklady, zbavili se ležáků a hodináři se jen pomalu vraceli k pinzetám a lupám, pastorkům i ozubeným kolečkům. Trh měl hlad, nebylo za co jiného utrácet, cestování s rouškou nemělo své kouzlo a vyjet autem za hranice regionu byla odvaha. Ten, kdo si pořídil kolo, neprohloupil, ale ten, kdo investoval do hodinek, vydělal. Od roku 2020 se sice znásobilo množství flipperů a spekulantů, to ale výrobcům vrásky nedělalo. V roce 2023 trhl švýcarský export rekord, když se mu podařilo navýšit objem vývozu na neuvěřitelných 26,7 miliard švýcarských franků. To se sice zatím zopakovat nepodařilo,

a přiblížení se nečeká ani letos, ale situace se zlepšuje – primárně v Americe. V Česku je trend jiný – nejsilnější hráč na trhu, společnost Carollinum, kontinuálně roste, loni dokonce překonala obrat miliardy korun a letos míří ještě výš. V Pařížské otevřela jeden z největších butiků Patek Philippe v Evropě a na místě původního obchodu této manufaktury se před několika dny spustil prodej oblíbených hodinek Longines. Mimochodem, Patek je jedno z velkých hybných těles hodinářského vesmíru. Zřejmě to způsobuje fakt, že jde o rodinnou firmu s velmi stabilní manažerskou základnou. Není tu tlak na výsledovku, ale na výsledky. Hlavní roli tu hrají hodinkové strojky, nikoli celebrity a influenceři. Plastic People Možná vám něco říká název české hudební skupiny The Plastic People of the Universe, která je spojována s československou undergroundovou scénou v době normalizace. My však máme na mysli plastové šílenství okolo výrobce Swatch. V březnu 2022 odpálil velký třesk s názvem MoonSwatch – plastovou verzi ikonického modelu Omega Speedmaster Moonwatch v prodejní ceně okolo 260 euro. Edice byla věnovaná planetám sluneční soustavy, Měsíci a Slunci a před vybranými prodejnami Swatch se tvořily fronty, v nichž čekaly stovky lidí. V New Yorku jich bylo neuvěřitelných dva tisíce. Prostor samozřejmě dostali flippeři, kteří hodinky obratem prodávali mnohonásobně dráž. I ti, kteří se o luxusní značky hodinek do té doby nezajímali, nebyli schopni této spolupráci na sociálních sítích uniknout. Přitom ale nešlo jen o virální marketing. V roce 2022 se prodalo přes milion MoonSwatch a zájem do jisté míry pomohl i samotné značce Omega.

O rok později přišla další spolupráce se značkou Blancpain. Potápěčské hodinky sice patří mezi dosud nejméně atraktivní počin, na rozdíl od bateriových MoonSwatch je ovšem pohání automatický strojek. Letos se barevný svět plastových hodinek rozrostl o ještě exkluzivnější spolupráci, když Swatch uvedl kapesní hodinky Royal Pop společně s manufakturou Audemars Piguet s cenovkou okolo 400 euro. Nosí se jako přívěsek na krku a pohání je mechanický strojek s rezervou 90 hodin. Vývoj nekončí Nelze ale zapomínat na opravdové hodinářské umění a to, proč jsou mechanické hodinky považovány za dobrou investici. Značky jako Rolex či Patek Philippe vyvíjejí nový hodinkový strojek mnoho let, týdny a měsíce práce se pak promění v autonomní kalibr. Loni se třeba Rolex pochlubil unikátním krokovým ústrojím Dynapulse, na kterém oddělení vývoje pracovalo celou dekádu. Přelomová technologie získala sedm patentů a nedá se srovnat s žádným jiným sériově vyráběným krokem na světě. Rolexu se podařilo miniaturizovat strojek, jehož součástí jsou dvě kroková kola vyrobená z křemíku. Klasickou kotvu zde nahradila takzvaná impulzní páka, která předává energii setrvačce. Setrvační hřídel je vyrobena z bílé high-tech keramiky, která je, stejně jako křemíkové komponenty, nemagnetická, pevná a dokonale hladká. Jde o vysokofrekvenční systém se setrvačkou, která se za hodinu pootočí 36 000krát. Vyšší rychlost obecně znamená vyšší přesnost. Domovem tohoto technicky nejvyspělejšího strojku se stal model Oyster Perpetual Land-Dweller. Za 3 652 dní se toho prostě stalo tolik, že by to vydalo na knihu.

technologie

dekáda

Sluneční brýle Ray-Ban Meta Wayfarer, 8 949 Kč, prodává www.alza.cz; kazetový přehrávač FiiO CP13 Transparent, 2 900 Kč, www.fiio.eu; sluchátka AirPods první generace, již nejsou v prodeji.

září - říjen 2026

Na jedné straně jsou segmenty, kde technologie letí neuvěřitelně kupředu, jenže třeba notebooky pečou ze stejného těsta už dvě dekády. První skládací iPhone Duo taky může zdánlivě vypadat jako velká inovace… Pravda je taková, že tento vlak vyrazil z nádraží už před osmi lety. Tehdy v něm seděly firmy Royole a Samsung. Zatímco čínská Royole vystoupila ještě před první zastávkou, k Samsungu si rychle přisedla hromada dalších výrobců. Jestli ale něco Apple fakt umí, tak je to dobíhání vlaku – sedne si do prvního vagonu a zabere všechna místa u oken. T E XT

Jakub Michlovský

Foto: Petr Jansa / AI

Tohle ohlédnutí za dekádou v technologiích fakt bolelo; je to jako stoupnout si na váhu a vidět to číslo, jako podívat se, kolik ještě dlužíte na hypotéce… Kontinuální pokrok, který se plíživě sune vpřed, totiž i zkušeného technologického nadšence dokonale ukolébá a ten získá dojem, že se vlastně nestalo nic. Přehršel zpráv zase dává rychle zapomenout na to, co se nepovedlo. True Wireless jako fenomén Je to přesně deset let, co se objevila sluchátka Samsung Gear IconX, tedy jedny z prvních True Wireless sluchátek na našem trhu. Byla drahá, měla spoustu omezení, ale docela jasně ukázala směr. Za tu dekádu se celý segment True Wireless posunul tak dramaticky, že se jednu chvilku zdálo, že se klasická sluchátka už ani nebudou prodávat. Aktuálně je situace taková, že máte na výběr tisíce modelů s různou konstrukcí, tvarem, barvou, ale přirozeně i cenou. Není problém koupit bezdrátové špunty za cenu lehce přes 200 Kč a horní hranice přitom prakticky neexistuje. Tahle technologie se tedy za 10 let posunula opravdu neuvěřitelně: zvukem, funkcemi, ale i cenovou dostupností. Malou renesanci mají za sebou i drátová sluchátka, zejména ikonické bílé pecky Apple EarPods, které se z různých, více či méně pošetilých důvodů, těší oblibě nejmladší generace. Ze záhrobí ale vstávají i další audio technologie. Že se gramofonové desky znovu stávají mainstreamem, je známo už dlouho, ale

do popředí se dostávají i klasické kazety. Třeba přehrávač FiiO CP13 vypadá na první pohled jako klasický kazeťák, který si pamatujete z devadesátek, ale nabíjí se z USB-C a sází na moderní elektroniku pro co nejlepší reprodukci zvuku. Zajímavý směr nabraly chytré hodinky. Byť vypadají už dlouho prakticky stejně, jejich technologická výbava se posouvá nevídaným tempem. A nemyslím fakt přesné určování polohy pomocí GPS, ale to, že hodinky poznají spánkovou apnoe, umí minimálně napovědět, že s vaším srdcem není něco v pořádku, nebo že samy zavolají pomoc, když při podzimní sklizni jablek padá ze stromu nejen ovoce, ale i zahradník, který se po pádu nemá ke vstávání a následnému klení. Nuda, obrovská nuda, gigantická nuda Miluju technologie, ale u některých produktů je někdy fakt těžké se nadchnout. Televize vypadají dekádu úplně stejně, obraz je sice o něco lepší, ale já mám doma televizi osm let a nevyměním ji jen proto, že ta nová vypadá o trochu lépe, abych si na ní pustil stejný film. S přivřením oka by se dalo stejně pohlížet i na partnerky, ty se také nevyměňují jen kvůli novějším modelům, ne? Podobná nuda jsou notebooky, které za poslední ne jednu, ale dvě dekády jen používají novější hardware, ale jinak je to dole klávesnice, nahoře displej, tady se to nabíjí a takhle se to zavírá. Kdo sáhne po výraznější inovaci, odchází z mainstreamu.

Na stejné koleje vjíždí chytré telefony, další fundamentálně hotový produkt, který jen adoptuje nové technologie, aby lépe fotil a natáčel videa. Velká budoucnost vkládaná do ohebných a skládacích telefonů nakonec není tak velká, optimistické odhady hovoří o tom, že skládačky tvořily za minulý rok celosvětově asi 3 % všech prodaných telefonů. Ale je pravda, že původní Samsung Galaxy Fold z roku 2018 vypadá stále dost futuristicky. A podobný debakl mají za sebou brýle pro rozšířenou či virtuální realitu – obrovské naděje, spousta peněz, ale masovka to není, drahý pane. Naději ještě máme Hrátky s umělou inteligencí jsou starší než dekádu, ale ten boom v uplynulých čtyřech letech je neuvěřitelný. Sledovat, co se bude dít dál, ať už půjde o posuny technologické nebo legislativní či byrokratické, bude velmi zábavné. O něco hmatatelnější je vývoj u baterií. Vousatý vtip říká, že do dvou let přijde revoluční bateriová technologie, přičemž první výskyt tohoto vtipu se dá datovat do doby, kdy na Zemi vládly tlačítkové telefony (čtěte technologický pravěk). Jenže s rozmachem elektromobility je potřeba do baterií pořádně šlápnout, protože vybitý telefon v půlce dne je nepříjemnost, ale vybité auto v půlce dálnice je zatraceně velký problém. Byť jsou nové technologie baterií zatím spíše pozvolna přicházející, tak se rozhodně děje něco, co má daleko od stagnace.

hudba

dekáda

Dvoumotorový gramofon Signature 12.2 v barvě „piano black“, Pro-Ject, 299 990 Kč, prodává www.aqstudio.cz; limitovaná edice gramofonové desky Blonde, Frank Ocean, aktuálně jeho cena na eBay začíná na 14 000 Kč.

září - říjen 2026

Když se ohlédneme za hudební scénou v letech 2016 až 2026, snadno se ztratíme v číslech – v miliardách přehrání na streamovacích platformách a virálních klipech na TikToku. Když se však opravdu zaměříme na podstatu toho, co dnes posloucháme, obvykle to vede zpět k několika konkrétním zásadním momentům. Nebyly to jen dobré desky; byly to odvážné hudební počiny, které donutily všechny ostatní změnit kurz, svůj zvuk, image, jen aby s nimi udrželi krok. Poslední dekáda přinesla zásadní změny v popu, rapu a indie hudbě. Deset klíčových alb této éry tak nevyniká jen ohromujícími čísly, ale hlavně svým obrovským kulturním dopadem i uznáním ze strany kritiků a posluchačů. Tak se na ně pojďme podívat. T E XT

Kay Buriánek

Frank Ocean / Blonde (2016) Dneska už je těžké si vzpomenout na to, jak znělo R&B před albem Blonde. Produkce, zvuk, instrumentace – to vše bylo vyleštěné, načančané, přehledné, úhledné… Z Blonde všem spadla brada, protože Frank Ocean přišel s opakem toho všeho, s něčím, co působilo jako zamlžený hypnotický sen. Bylo to tiché, podivné a hluboce osobní. Když si dnes poslechnete jakoukoliv desku s nálepkou bedroom pop, lo-fi nahrávané věci bez klasického studia někde v dětském pokoji nebo v garáži, musíte si nutně vzpomenout na tohle bez debat a všech pochybností revoluční album. Redefinovalo, jak může velká deska velkého umělce znít bez toho, aby vyvolávala rozpaky svou excentrickou, křehkou a nepopovou produkcí a konceptem, který nejde na ruku klasickým požadavkům mainstreamu ani omylem. Blonde je emocionální masterpiece, který formoval moderní alternativní hudbu tak, jak ji známe dnes, a dokázal, že ke globálnímu úspěchu není nutné mít rádiové hity. Beyoncé / Lemonade (2016) Před albem Lemonade byl akt vydání alba jen pátečním vydáním. Beyoncé z něj udělala filmovou událost, která na dvacet čtyři hodin zastavila svět. Dokázala, že i v singlové době, kde se na celistvých albech přeskakuje na z rádií

známý singl, lze přimět lidi, aby se posadili a poslouchali celý příběh od začátku do konce. Každé další album se silnou vizuální doprovodnou stopou, které se od té doby objevilo, se v podstatě snaží zachytit alespoň zlomek této energie. Lemonade je dodnes ceněná, velmi odvážná audiovizuální výpověď o bolesti, síle a ženskosti černošských žen. David Bowie / Blackstar (2016) Album Blackstar patří k nejhlubším uměleckým rozloučením v historii moderní hudby. David Bowie vydal album v den svých 69. narozenin. O dva dny později zemřel na rakovinu. Během procesu nahrávání věděl, že umírá, zbytek světa to buď jen tušil, nebo nevěděl vůbec. Celý ten koncept je dost šílený sám o sobě. Kolik desek znáte, u nichž umělec nebo člen kapely věděl, že to bude jeho poslední nahrávka nebo umělecké vyjádření? Už jen kvůli tomu by Blackstar mělo být na prvním místě v žebříčku každého z nás. Jde ale o to, že Blackstar je ve skutečnosti od začátku do konce úžasné po hudební, textové i koncepční stránce. Je to temné, moderní koncepční album, které kombinuje art-rock, trip-hop, progresivní jazz i pop. David Bowie tímto ultimátně posledním počinem proměnil svou vlastní smrt v performativní umění a ukázal ostatním umělcům, svým fanouškům i široké hudební veřejnosti

velmi osobní a neobvyklý způsob, jak se stát skutečnou hudební legendou. Navždy. Kendrick Lamar / DAMN. (2017) Lamarovo DAMN. je klíčové a přelomové album uplynulého desetiletí, které změnilo pohled světa na hip-hop a zapsalo se do historie jako první nahrávka mimo oblast klasické hudby či jazzu, která získala Pulitzerovu cenu za hudbu. Kendrick Lamar se tak stal vůbec prvním rapovým umělcem, který tuto významnou cenu získal a podpořil tak tezi, že hip-hop jako žánr má vysokou uměleckou a literární hodnotu. Amanda Petrusich v časopise The New Yorker napsala, že toto vítězství působilo jako rozhodující rozbití zastaralých představ o vysokém a nízkém umění a zejména o tom, kdo si může přisvojit název génia. Skladby samotné pak zkoumají neustálou tenzi a souboj mezi strachem, vírou a lidskou slabostí. Lana Del Rey Norman Fucking Rockwell! (2019)

I šesté studiové album Lany Del Rey je všeobecně považováno za zásadní popové dílo a za jedno z nejvlivnějších alternativně-popových alb desetiletí. Tematicky rozebírá tradiční, idealizovaný americký sen prostřednictvím sugestivní, hluboce cynické a zároveň křehké lyriky. Hudebně se odklání od těžkých

dekáda

hip-hopových beatů z počátku její kariéry a sází na bohatě znějící klavírní balady, velkolepý folk-rock ve stylu Laurel Canyon a rozlehlé zvukové krajiny psych-rocku, což dokládá například téměř desetiminutová skladba Venice Bitch. Album sklidilo všeobecný ohlas, obsadilo první místa v mnoha žebříčcích kritiků sestavených na konci desetiletí i na konci roku (včetně Pitchforku a Rolling Stone) a zajistilo si nominaci na cenu Grammy v kategorii Album roku. Billie Eilish / When We All Fall Asleep, Where Do We Go? (2019)

I Billie Eilish, za vydatné pomoci svého bratra a producenta Finnease, se svým debutovým albem napomohla redefinovat pop. Minimalistickým, avantgardním stylem i zpěvem, který odmítal lesklé, přehnaně produkované rozhlasové šablony, porušili veškerá pravidla mainstreamu. Album, které bylo z velké části nahráno v domácím studiu, dokázalo, že DIY produkce a bedroom-popová estetika dokážou ovládnout světové hitparády a inspirovalo tak novou vlnu alternativně orientovaných umělců z generace Z. Navíc spojením ponurých, introspektivních témat o úzkostech, nočních můrách a duševním zdraví s těžkými basy a nečekanými obskurními zvukovými efekty posunulo toto album emocionální paletu moderního popu zcela novým směrem, což změnilo způsob, jakým dnes mladí umělci nahrávají a produkují svoji hudbu. Taylor Swift / Folklore (2020) Album Folklore, napsané a nahrané během pandemie, vyšlo překvapivě během lockdownů v roce 2020 a pro Taylor Swift znamenalo výrazný zvukový i tematický obrat od kašírovaného stadionového popu k intimnímu indie-

-folku a alternativnímu rocku. Hodnota Folklore tkví, podobně jako u dalších popových alb dekády, především v jeho demonstraci nezávislosti a v tom, že jde o pobídku pro další mainstreamové popové umělce, aby se přestali honit za rychlými rádiovými singly a vrátili se k autentickému skladatelství. Místo toho, aby se Swift spoléhala výhradně na autobiografické prvky, popisuje v písních imaginární světy a narativy vyprávěné ve třetí osobě. Album vzniklo v izolaci, na dálku, ve spolupráci s Aaronem Dessnerem z kapely The National a dlouholetým partnerem Jackem Antonoffem. Získalo Grammy v kategorii Album roku a Swift se tak stala první ženou, která v této kategorii zvítězila třikrát. Fiona Apple Fetch the Bolt Cutters (2020)

Americká skladatelka a zpěvačka nahrávala své páté album převážně doma ve Venice Beach. Je syrové, velmi rytmické, přičemž používala netradiční perkuse, jako je dupání po podlaze, bouchání do zdí a klepání na předměty v domácnosti. Texty se distancují od zdvořilých a uhlazených popových klišé a s ostrým humorem a nezkresleným hněvem se zabývají traumatem, uzdravením a ženskou solidaritou. Album vyšlo na počátku lockdownů v době pandemie COVID-19 a stalo se jakousi kolektivní hymnou a statementem, vyjadřujícím touhu po osvobození, čímž vyvolalo masivní ohlas. Charli XCX / Brat (2024) Album Brat nás svým syrovým elektronickým zvukem a minimalistickou estetikou přivedlo zpátky do klubu. Nezaujalo jen hudbou, ale i virálním marketingem – kultovní obal v limetkově

zelené barvě s nízkým rozlišením se na sociálních sítích okamžitě stal šablonou pro memy. Období, pro které se vžil termín Brat Summer, celosvětově ovlivnilo módu, slang a životní styl v rámci popkultury. Album samotné je hlučné, agresivní a připomíná nám, že i popová hudba smí být zábavná a trochu špinavá. Koprodukované dvojicí A. G. Cook a George Daniel kombinuje drsné techno, citlivou lyriku a chytlavé popové refrény. Definovalo tak nejen jednu letní kulturní vlnu, ale zanechalo nesmazatelnou stopu ve vývoji populární hudby poslední dekády. Rosalía / LUX (2025) Toto ambiciózní album, které vyšlo až na sklonku roku 2025, znamenalo pro španělskou průkopnici popu zásadní zvukový posun – svůj charakteristický avantgardní reggaeton a flamenco pop vyměnila za barokní, operní velkolepost. Patnáct skladeb symfonického eposu, natočeného s Londýnským symfonickým orchestrem, je rozděleno do čtyř emocionálních a tematických částí: touha, oběť, víra a transcendence, a zabývá se konfliktem mezi lidským tělem a duší, božskou láskou a ženským mysticismem. Na albu kromě Björk a Yves Tumor spolupracovali i další významní světoví zpěváci, jako například fado zpěvačka Carminho, flamenco umělkyně Estrella Morente a sbor Escolania de Montserrat. Kromě epické hudby se LUX vyznačuje hlubokým duchovním rozměrem a liturgickou velkolepostí a je zpívané až ve třinácti různých jazycích, včetně latiny, katalánštiny, španělštiny, němčiny, ukrajinštiny a arabštiny. Čtvrté studiové album Rosalíi tak představuje klíčové, žánry překračující orchestrální a elektronické dílo dekády.

Album Billie Eilish nahrané v domácím studiu dokázalo, že DIY produkce dokáže ovládnout světové hitparády a inspirovalo tak novou vlnu alternativně orientovaných umělců z generace Z.

Červený kovový regál Hes, noo.ma, 20 878 Kč, prodává www.bonami.cz; sklenice Frost Gloss, Rückl, 1 290 Kč, www.ruckl.com; gramofonová deska Folklore, Taylor Swift, 1 109 Kč, prodává www.unimerch.cz

automobily

dekáda

Lamborghini Temerario, od 6 900 000 Kč, www.lamborghini.com; elektromobil pro dvě děti, Lamborghini Sián, 11 490 Kč, prodává www.andos.cz

září - říjen 2026

Na českých silnicích, a především ve městech, se půl hodiny zdá jako rok a po celém dni máte pocit, že jste na silnici strávili dekádu. Jaká ale byla ta skutečná dekáda za volantem? Čím dál chytřejší, bezpečnější a rychlejší. Tedy jak pro koho. T E XT

Václav Rybář

Foto: Petr Jansa / AI

Počet aut, která opustila spalovací pohon a naplno se vrhla do náruče elektromobility, už snad ani nejde spočítat na prstech všech lidí v redakci. Dokonce i slavná jména z automobilové historie se vracejí jako podstatně zelenější nebo úplně zelené modely. Evropský kontinent naštěstí i přes přísné emisní normy ještě stále nabízí tradiční auta se spalovacím motorem, ale elektrifikace všeho od koloběžek přes kola, osobáky a malé dodávky nás obklopuje čím dál tím těsněji. Vlhký sen průměrných Evropanů Rozhodně se tak děje kvapnějším tempem než slibovaná auta na vodík, okřídlené taxíky nebo autonomní přibližovadla. Tady jsme paradoxně nejblíž u třetí varianty, nicméně pokud chcete svému vozu svěřit řízení i na dálnici rovné jako přímka, musí jeho výrobce projít byrokratickým kolečkem, osedlat vlajkovou loď milionem senzorů a chůviček, což v důsledku navýší cenu na dvojnásobek, a když se to všechno povede, stejně vám bude v hlavě hlodat červíček, jestli ten robot vybavený umělou inteligencí neztratí v horách na chvilku signál a nepošle vás do nejbližšího stromu. Co do autonomie, jsme pořád ještě testovací jezdci, a všichni ti, kdo rádi řídí bez rukou a nejradši by si za volantem zdřímli, na to musejí denodenně myslet. Evropská unie nám „naštěstí“ do aut nastěhovala udržování v jízdních pruzích a asistenta brzdění či couvání, ale zároveň ho

doprovodila všudypřítomnou kamerou, která kouká, kam právě koukáme, aby nás nabádala k absolutní ostražitosti. Vlhké sny o šlofíku nebo sexu na zadních sedačkách se tedy v této ani v nadcházející dekádě asi nesplní. Auto jen pro vyvolené Co se splnilo rozhodně? Auta skokově zdražila a dokonce předehnala i inflaci. Často v důsledku zrychleného vývoje elektrifikovaných verzí nebo rovnou zbrusu nových generací aut budoucnosti, v nichž už nejde ani tak o automobily jako spíš o auto-mobily. Náročnější řidiči chtějí propojení s chytrým telefonem, chytrou domácností a chytrým já. Díky umělé inteligenci mají být chytřejší i vozy samotné, což všechno ospravedlňuje zdražování ve jménu pokroku. Do jisté míry to znamenalo konec cenově dostupných “zábavných” aut pro mladé. Entry-level hatchbacky nebo stylová kupátka pod milion už na trhu budete hledat lupou. Mazda MX-5 z tradice ještě drží poslední zástavu, ale pokud chcete zábavu pro začínající rodiny se čtyřmi sedačkami, musíte u podobných vozů počítat s vyšší cenovkou. I globálně velmi oblíbený Ford Mustang začíná na půl druhém milionu. Může za to i SUV horečka, která vedla ke konci řady oblíbených malých aut. Ty se obratem objevily jako crossovery – s vyšším posazem, bohatší výbavou a o sto, dvě stě tisíc vyšší cenovkou, která zvedla pořizovací částku celého segmentu i navazujících modelů. U aut,

která jsou naštěstí stále vnímána jako hardware, nedošlo k témuž trendu jako u softwaru, kdy se nás výrobci snaží převést na model měsíčního předplatného některých funkcí. Nemluvím teď o operáku, kdy auto splácíte postupně, abyste ho po X letech vyměnili za jiné, to je osvědčená taktika. Některé automobilky by vám za pravidelný příplatek zvýšily i výkon, dojezd nebo povolily používat autorádio nebo stěrače. Logicky přeháním, ale právě podobně absurdní nápady vedly k odporu zákazníků tak razantnímu, že podobné nápady rychle utichly. Možná i proto, že evropské a americké automobilky, které ve spalovací éře profitovaly z obrovského náskoku a nasbíraných zkušeností, s přechodem na elektromobilitu musejí závodit s Asií tzv. od nuly. Čínská nadvláda A protože Čína má náskok nejen v lidských a nerostných zdrojích, chrlí na domácí i zahraniční trh jedno auto za druhým, často s faceliftem, co vychází nikoliv o pár let, ale pár měsíců později, a nabízí razantní skok v jízdních vlastnostech i výbavě. Tenhle blitzkrieg, na který paradoxně právě německé automobilky zatím nenacházejí odpověď, mění v posledních pěti letech i české silnice k nepoznání. Neuplyne ani týden, aby na ně nevyrazila nová, domorodcům zatím zcela neznámá značka, která už dávno nečeká na to, aby opsala úkol od evropského spolužáka, ale rovnou si píše svoje vlastní řešení.

Foto: Marek Musil

„Je otázka, jestli je lepší mýt nádobí nebo skládat uhlí na nádraží, nebo dělat něco trochu z oboru, ale nad čím se člověku zvedá žaludek. Já, jakmile cítím, že je mi něco nepříjemné a nechce se mi do toho, odmítnu to. To radši budu třít bídu s nouzí. A pak taky ale říkám s oblibou, že když bude nejhůř, budu líbat carův zlatý střevíc.“

František Skála citace z rozhovoru z čísla 29, květen–červen 2021

dress code

Podzimní starter pack Léto má jednu nevýhodu. Oblékat se v něm dá jen do chvíle, než teploměr překročí třicítku a veškerá estetická rozhodnutí se smrsknou na otázku, co na sobě člověk ještě snese. Podzim je v tomhle podstatně velkorysejší. Vrací do hry vrstvy, kůži, semiš, pořádné kalhoty, vůně, které nepotřebují citrusový záchranný kruh, a hlavně pocit, že šatník zase dává nějaký smysl. Není potřeba kupovat půlku nové kolekce ani se převlékat za vlastní moodboard. Stačí pár věcí, které fungují a hezky stárnou… T E X T

Marek Wrbik

Blíž k zemi Boty posledních let se chvílemi chovaly, jako by jejich hlavním úkolem bylo přežít sesuv půdy. Masivní podrážky, nafouknuté proporce a technologické konstrukce teď pomalu uvolňují místo siluetám, které mají k chodníku podstatně blíž. Nízké tenisky jsou zpět ve své nejštíhlejší podobě. Trochu připomínají staré sálovky, trochu běžecké boty ze sedmdesátek a při správném výběru mají zvláštní schopnost zklidnit všechno, co se děje nad nimi. Semišový pár od Dries Van Noten dobře funguje s širokými kalhotami, džínami i měkčím oblekem, kterému nechcete dát kravatu a pracovní smlouvu. Semiš navíc na podzim působí skoro tak přirozeně jako první předražená dýňová polévka v centru.

Tenisky Dries Van Noten, 10 750 Kč, www.driesvannoten.com

Košile, 1 799 Kč; bunda, 2 299 Kč; džíny, 1 799 Kč; brýle, 1 499 Kč; kravata, 1 499 Kč; opasek, 1 199 Kč; boty, 2 799 Kč, vše Aaron Levine x Zara.

září - říjen 2026

Taška je opět taška

Taška Peekaboo, Fendi, 106 500 Kč, www.fendi.com

Kniha Zločin a trest, 579 Kč, prodává www.alza.cz

Parfém Perché No, Fendi, 7 800 Kč / 100 ml, www.fendi.com

Peněženka Louis Vuitton, 9 780 Kč, www.louisvuitton.com

Bunda Bottega Veneta, 45 900 Kč, www.bottegaveneta.com

Sluchátka EarPods, Apple, 469 Kč, prodává www.alza.cz

Pánské kapsy už dávno nezvládají, co po nich chceme. Telefon narostl do rozměrů menšího tabletu, k němu peněženka, klíče, nabíječka, sluchátka, diář, brýle, možná kniha a v pátek odpoledne také láhev něčeho, co pomůže zapomenout na inbox. Fendi Peekaboo Tote Large ve vintage kůži řeší problém bez nutnosti připomínat školní batoh nebo víkend v posilovně. Je dost velká na MacBook i věci, které s sebou nosíte čistě ze zvyku, a kůže má navíc schopnost vypadat lépe ve chvíli, kdy přestane být dokonale nová. U podobné tašky je pár škrábanců součást životopisu. Do ní mohou zamířit i drátová sluchátka. AirPody nikam nezmizely a svět bezdrátového přenosu patrně přežije, ale kabel se znovu objevuje na ulici i v módních editorialech. Má v sobě cosi příjemně analogového. Vytáhnete ho z kapsy, rozmotáte uzel, jeden konec zapojíte a hudba začne hrát. Žádné procento baterie, žádné hledání krabičky, žádné podezření, že jste levé sluchátko nechali v taxíku. A ještě něco. Podzimní výbava si zaslouží i něco, co nemá logo, sériové číslo ani čekací listinu. Třeba Zločin a trest. Dostojevskij umí k sychravému počasí něco, co plážová literatura nikdy nezvládne. Udělat z nevlídného dne scénu. Petrohrad je tu vlhký, stísněný a nervózní, peněz je málo, svědomí pracuje přesčas a jedna sekera spustí řetězec událostí, který se ve školních osnovách obvykle popisuje podstatně sušeji, než si zaslouží. Je to román o vině, pýše, strachu i zoufalé snaze přesvědčit sebe sama, že existují lidé, pro které běžná pravidla neplatí. Spoiler: není to úplně udržitelná životní strategie.

Foto: archiv značek

Kalhoty, ve kterých lze existovat Po letech střídání džínů úzkých jako návlek na salám a nohavic schopných ukrýt menší domácí spotřebič přichází smířlivější období. Acne Studios 1981 Loose Fit jsou dost volné, aby měly současnou siluetu, ale člověk v nich pořád rozezná vlastní nohy. Což je příjemný kompromis. K nim lehká nylonová bunda od Bottega Veneta se saténovým leskem a stojáčkem. Ten se vrací napříč kolekcemi a umí obyčejnou bundu posunout někam mezi italského závodního mechanika ze sedmdesátých let a člověka, který ví, proč má doma tři druhy olivového oleje. Není ovšem nutné kvůli němu volat osobnímu bankéři. Cos, Massimo Dutti i řada menších značek mají letos podobnou siluetu v podstatně civilnější cenové hladině. Pod bundu svetr. Ideálně ten, který už několik sezón přežil ve skříni a s každým praním vypadá o něco lépe. Kašmír nepotřebuje každoroční reinvenci. A komu je to pořád málo, může si půjčit drobný trik z přehlídek Prada. Límec a manžety košile vytáhnout ven přes další vrstvy. Výsledek má působit, jako byste nad tím vůbec nepřemýšleli.

Džíny Acne Studios 1981, 11 850 Kč, www.acnestudios.com

Svetr Valentino Garavani, 26 542 Kč, prodává www.mrporter.com

dress code

Pod brněním Ještě než se středověký rytíř navlékl do své kovové zbroje, obalil tělo do lněného roucha a oblékl drátěnou košili. Novodobí rytíři, kteří bojují za sebe a svou zem na sportovním kolbišti, oblékají pod své dresy funkční kousky, které strčí do kapsy všechny historické kousky. Vedle ostřílených hráčů, kteří fungují na trhu klidně i sto let, dnes září i relativně mladé značky. Jednou z nich je americký Under Armour, který si letos připisuje na konto svůj třetí křížek a který prožívá svá nejlepší léta. Petr Jansa

Na počátku všeho bylo jedno hodně propocené bavlněné tričko pod dresem, které pilo krev mladému hráči amerického fotbalu. Nebyl jím nikdo jiný, než Kevin Plank, kterého tahle nepříjemnost dráždila natolik, že se s tím rozhodl něco udělat. Všiml si, že jeho kompresní šortky zůstávají při tréninku víceméně suché a napadlo ho tak vyrobit tričko, které bude fungovat stejně. Ve sklepě své babičky tehdy s pomocí rodinné známé Elly Mae Holmes vyrobil první prototypy, přičemž ten s číslem 37 se stal skutečným hitem. Psal se rok 1996 a snad jen babička Planková tehdy věřila, že z jejího vnuka něco bude. Babičky to tak mají, ale tahle se nepletla. Už o tři roky později přišly první větší objednávky od univerzitních týmů a první zakázky od filmu. O třicet let později je z Under Armour globální značka, jejíž akcie jsou veřejně obchodované na trhu a v jejímž čele stále stojí Kevin Plank. A v posledních letech zažívá zlatý věk. Vše se začalo měnit před třemi lety, kdy Under Armour opustil bezpečné vody funkčního oblečení a přimíchal do něj trochu stylu. Přišlo to v ideální čas, protože po pandemii covidu si lidé pohodlné sportovní oblečení zamilovali natolik, že sportovní elegance začala pronikat i do světa striktně elegantní módy. Under Armour měl kliku, že si jeho kolekci oblíbila mladá gene-

race a spolu s ní i rappeři, kteří oblečení s logem UA nejen nosili, ale nesmazatelně ho zapisovali i do svých textů. Výhrou byly i kontrakty, které značka podepsala se slavnými sportovci a umělci. Nechyběl mezi nimi stylař z Bayernu Mnichov Sacha Boey, britský boxer Anthony Joshua nebo americký rapper Gunna, který má ve spolupráci s Under Armour dokonce vlastní kolekci nazvanou P-Star. Hlad po Under Armour pak vyvrcholil vloni, když svět obletěl seriálový hit Heated Rivalry. V jedné ze scén tam totiž v kompresním tričku s výrazným logem UA běží hokejista Scott Hunter, kterého si zahrál jednačtyřicetiletý François Arnaud. Několikavteřinový klip se stal přes noc virálním a tým z Under Armour si toho samozřejmě všiml. Půl roku nato se Arnaud představil jako globální ambasador značky. Tvář Françoise Arnauda není jedinou novinkou ve světě Under Armour. Další je druhá generace volnočasových bot HB Runner 2 vybavených technologií UA HOVR. Ta vám dodá pocit nulové gravitace (váží jen 283 g), ať už jdete po jakkoliv tvrdém povrchu – nebo třeba dobíháte tramvaj. Boty poskytují měkčí došlap a vrací část energie při odrazu. Není to bota na maraton, ale na pravidelné chození po městě, kdy si dáte svých 10 000 kroků, je ideální.

→ Cena: 3 799 Kč, více na www.underarmour.cz

Foto: archiv Under Armour

T E X T

dress code

Existují místa, kde se psala historie. A pak jsou tu místa, bez kterých by tu slavnou historii neměli čím psát. Jedno takové najdete na adrese Hellgrundweg 98–100 v německém Hamburku. Právě tam sídlí značka Montblanc, která už 120 let vyrábí profesionální psací nástroje i umělecká díla, jejichž přidanou hodnotou je to, že umí psát. Pokud už máte pár kaněk za sebou, možná je čas pořídit si kvalitnější nástroj. T E X T

Petr Jansa

Od kaňky až na vrchol Hemingway si koncept dopředu nepřipravoval. Některá písmena jsou nedokončená, jiná se slévají. Rukopis není úhledný, je funkční. Dostat myšlenku na papír bylo pro spisovatele zjevně důležitější než estetická stránka věci. U některých slov Hemingway dost tlačil na pero. A ve vztazích možná taky tlačil na pilu. Tahy jsou výrazné a grafolog by v nich možná viděl vysoké sebevědomí. Písmo přitom naklání doprava, což je typické pro lidi, kteří píší rychle… A tak by se dalo pokračovat ještě dlouho. Ostatně grafologii, analýzu rukopisu a jeho forenzní zkoumání můžete dodnes vystudovat třeba na univerzitě v Barceloně a získat tak vcelku originální magisterský titul. Vraťme se ale zpět do Hamburku. Vedle výše zmíněného dopisu je vystavena i celá řada dalších a já se od nich při své návštěvě nemohl odtrhnout. Je tu dopis od Charlieho Chaplina z roku 1918, pohled plný fascinujících korej-

ských znaků od umělce Park Seo-Bo, který sám o sobě působí jako umělecké dílo. Je tu ležérním písmem psaný text padající na levou stranu, který se krčí uprostřed velkého listu papíru. Psala ho Virginia Woolf. Nechybí ani drobnými znaky hustě popsaný list od Alberta Einsteina, který stojí v přímém kontrastu s rozmáchlým zaobleným rukopisem Karla Lagerfelda. Pak je tu taky dopis od režiséra Spika Lee, který působí dojmem, že ho psal génius. Ovšem s nedokončenou základkou. Pera, která psala historii

K čemu tak obšírný úvod? Důvod je prostý – abyste si uvědomili, jak bohatý je svět ručního psaní a jak zásadní roli hraje i dnes, kdy většina korespondence probíhá online. Z tohoto úhlu pohledu by se mohlo zdát, že dům zasvěcený historii značky Montblanc je muzeem, kde se zastavil čas. Jenže ono ve skutečnosti o muzeum nejde

Foto: archiv Montblanc

Jsou spisovatelé, jejichž práce je tak geniální, že jim odpustíte téměř cokoliv. Klidně i to, když napíšou slovo „kurva“. Ernest Hemingway, nositel Nobelovy ceny za literaturu, jedno takové použil. Bylo to v dopise adresovaném Janey Mason, která je dnes historiky považována za jeho milenku. To slovo nenapsal o ní, ale právě kvůli ní jím počastoval jinou ženu… Jestli mu Janey odpustila a přijala květinový pugét, který nechal doručit spolu s dopisem, to už se dnes jen těžko dozvíme. Co však můžeme zjistit vcelku snadno, je, jaký Hemingway asi byl. Stačí k tomu právě jeden z jeho ručně psaných dopisů, který je dnes vystaven v hamburském Montblanc Hausu. Co o něm rukopis vypovídá? Že byl hodně spontánní. Jeho písmo napovídá, že psal stejně rychle jako k němu přicházely myšlenky. K tomu se vztahuje i fakt, že v dopise je řada oprav, škrtů a vpisků. Je tedy jasné, že

Jedna z nejnovějších kolekcí Masters of Art je zasvěcena francouzskému malíři a sochaři Henri Matisseovi. Zleva: limitovaná edice 888 lakovaných per, limitovaná edice 96 per vyrobených z lakovaného bronzu, limitovaná edice 161 per ze zlata, stříbra a dřeva Cocobolo, limitovaná edice 4 810 lakovaných per a limitovaná edice 8 kusů ze žlutého a bílého zlata. Více informací se dozvíte v butiku Montblanc, Pařížská 17, Praha 1.

(zdejší zaměstnanci jsou na tuhle věc velmi citliví). Jde o dům, který vzdává hold nejen historii značky a psacím potřebám jako takovým, ale i fenoménu psaní obecně. Jeho brány se otevřely před čtyřmi lety a my jsme se ho vydali navštívit v roce, kdy Montblanc slaví 120. výročí svého vzniku. Rok 1906 byl docela zajímavý. V Itálii založili automobilku Lancia, v Japonsku sportovní značku Mizuno, v Paříži Alberto Santos-Dumont poprvé vylétl do vzduchu se strojem těžším než vzduch… A v Německu? Tam vznikla značka Simplo Filler Pen Co. Co? No ano. Historií ověřenou marketingovou poučku, že francouzské a švýcarské produkty jsou ve světě luxusu mnohem lépe přijímány, si v Hamburku vzali za svou až v roce 1934. Budiž jim ke cti, že to sami přiznávají a že slovo Montblanc se v jejich kolekcích začalo objevovat už v roce 1910, o tři roky později pak i ikonická bílá hvězdička v černém poli. Ta od počátků znázorňovala vrcholek

dress code

hory, na němž se i uprostřed léta drží sněhová čepice. Jak už bylo řečeno, Montblanc Haus není muzeum, ale za jeho sbírky by mnohé instituce trhaly ruce. Kromě dopisů od slavných osobností tu najdete i selekci vybraných per ze sběrateli vysoce ceněných limitovaných edicí. Prý jich tu mají jen o něco méně než největší sběratel. Mimochodem, k těm největším fanouškům patří sběratelé z Česka, kterých si v Hamburku vysoce cení a které na pořadníky zapisují hodně vysoko. Vlastně to funguje jako s hodinkami – čím víc jich máte, tím váženější zákazník jste a tím vzácnější kousky k vám doputují. Když už jsem nakousl sběratelské edice, tu první Montblanc představil v roce 1992. Šlo o kolekci Patron of Art Lorenzo di Medici a tehdy jí vzniklo 4810 kusů. Ten počet nebyl náhodný – odkazuje k nadmořské výšce hory Montblanc před propuknutím globálního oteplování. Dnes má o nějakých

pět metrů méně. Hora – ne limitka, aby bylo jasno. Každopádně to byl úspěch! O tři roky později přistoupil Montblanc k ještě přísnější limitaci. A další… Dnes je běžné, že v kolekci najdete jen osm či dokonce pouze jeden kus pro celý svět. V historii značky Montblanc byla dokonce éra, kdy speciální oddělení vyrábělo pera pro bohaté zákazníky na přání. Označovala je jako Creation Privée a jak při mé návštěvě zmínil vedoucí zdejšího uměleckého ateliéru, Thorsten Hering, asi nejnáročnější na splnění bylo přání jednoho vášnivého kuřáka, který chtěl vyrobit pero z tabákových listů. Prostě chtěl, aby pero věrně kopírovalo doutník a nehodlal se spokojit s žádnou náhražkou. Thorsten zmínil, že od návrhu do finálního produktu uběhly přesně tři roky a pět dní, ale klient nakonec dostal co chtěl. Nemožné tu dělali na počkání, zázraky pak v řádu let. Já jen doufám, že pero stále píše a onen muž ho nepodpálil, když s ním bylo tolik práce. Tohle nej-

září - říjen 2026

Montblanc Haus, který se nachází nedaleko centra Hamburku, určitě stojí za návštěvu. Krom samotné budovy, kterou navrhlo studio Nieto Sobejano Arquitectos, je zajímavá i stálá expozice zasvěcená nejen historii značky, ale i ručního psaní. Mimochodem, v místní kavárně si můžete dát oběd, dezert, nebo skvělou kávu.

spíš napadlo i kreativní tým, leč to při našem povídání nezmínili. Výstřelkům boháčů už se ale brání. I když mnozí jsou za jedinečný kousek na přání ochotni zaplatit cokoliv, Montblanc se v roce 2016 rozhodl zakázkovou výrobu ukončit a věnovat se pouze tvorbě speciálních edic. Nekonečno možností

Foto: archiv Montblanc

Uzpůsobit pero na míru vašim představám lze však i levněji. A teď nejde jen o vyrytí iniciál, otisku prstu či kresby od vašeho děcka na hrot, i když i to v Montblancu zvládnou. Své vysněné pero si můžete uzpůsobit podle toho, jakou rukou píšete, jaký sklon ruky při psaní máte, jestli tlačíte více nebo méně a dokonce můžete vzít v potaz i to, zda s perem hodláte psát romány, nebo jen podepisovat smlouvy. Vše se točí kolem hrotu, který vám v Montblancu upraví na míru a klidně ho opatří drahým kamenem. Kreativitě se

meze nekladou. Mimochodem, pražský butik je jedním z mála míst v Evropě, kde vám návrh pera na míru pomohou vytvořit. Nejzásadnější úpravy lze provádět u pera Meisterstück, které patří k nejikoničtějším modelům z dílny značky a kterému je v Montblanc Hausu zasvěcena celá jedna instalace. Jde o velký kulatý černý pult připomínající bar, v jehož středu nestojí číšník obklopený pestrobarevnými lahvemi, ale nejrůznější pera Meisterstück. Jsou umístěna na kovových drátech a tyčí se k nebi tak, že při pohledu z dálky tvoří 3D siluetu hory Montblanc. Na samém vrcholu stojí černá klasika z roku 1924, ale obklopují ji mnohem výraznější exempláře. Zlaté, oranžové, s obrázkem hamburské Labské filharmonie na víčku nebo to vyrobené z mamutího klu… Mezi všemi doslova září kousek z roku 1991, který byl původně pouze dekorací do výkladu prvního mono-

Dům, kde voní inkoust

V Montblanc Haus je toho k vidění spousta včetně unikátního koutku zasvěceného světu Wese Andersona, který svou spolupráci se značkou začal v roce 2024. Zatímco zevnitř je tento architektonický skvost od studia Nieto

Sobejano Arquitectos celý bílý, zvenku je budova černá. Její podoba odkazuje na historické balení psacích potřeb Montblanc a zároveň i vrcholky Alp. K tomu sklo, beton a dřevo – to vše utopené v záplavě zeleně. Člověk by ani neřekl, že právě tady, kde by se nezdráhal napít z louže, se ukrývá továrna s vlastní galvanovnou. Ti, kteří se ve výrobních procesech orientují, teď jistě kroutí hlavou – ano! Tenhle vynález, který pracuje nejen s elektřinou, ale i s kyselinami a celou řadou chemikálií, totiž nebývá běžně uprostřed města. Pokud ale plní přísná bezpečnostní opatření, nemusí to být problém. A to přesně je případ zdejší továrny, kde se rodí všechna pera Montblanc, která existují (kožené doplňky Montblanc vyrábí v Itálii, hodinky ve Švýcarsku). Její budova se krčí hned za Montblanc Hausem a najdete v ní všechny části výroby – od výrobny pryskyři-

Od 3. září můžete v Montblanc Haus navštívit dočasnou výstavu Words & Voyages, která vás vezme na cestu kolem světa. V jejích kulisách si budete připadat jako v nějakém filmu Wese Andersona. Ten pro Montblanc mimochodem natočil originální reklamu.

Foto: archiv Montblanc

brandového butiku na světě (překvapivě v Hongkongu). Tehdy šlo o maketu pera osázeného křišťály. Jeden ze zákazníků, v domnění, že jde o diamanty, o pero projevil zájem. V butiku se nenechali zahanbit, a i když v té době pero vlastně neexistovalo a nikdo v Hamburku nevěděl, jak funkční kus posetý diamanty vyrobit (oni by tedy i věděli, ale aby se diamanty řádně leskly a odrážely světlo, chtělo to řádně promyslet), zakázku přijali. Za půl roku už měl klient diamantové pero v ruce a podepisoval s ním tučný šek. Inu, zlaté devadesátky…

dress code

září - říjen 2026

V uměleckém ateliéru hamburské manufaktury se nevyrábí pera, ale umělecká díla. Jejich přidanou hodnotou je, že s nimi můžete psát. cových těl per přes tajemné umělecké oddělení, až po výše zmíněnou galvanovnu či hrotárnu. Tahle výroba je pro návštěvníka asi nejzajímavější, protože právě zde je vidět zásadní podíl ruční práce. Každý hrot projde až pětatřicítkou kroků, které vyvrcholí připevněním iridiové kuličky a jejím broušením. Je to doslova hodinářská práce, včetně lupy a pinzety. A pak má nejoblíbenější část – tichá místnost, kde probíhá ruční testování každého jednotlivého hrotu. Několik žen tu celý den píše neviditelným inkoustem a kontroluje, zda je hrot přesný, zda je inkoust distribuován rovnoměrně a zda pero nevrže. Až si budete připadat vyhořelí, unavení a zpruzelí, podejte si přihlášku právě sem. Ten zen budete milovat. A jsem si jistý, že budete milovat i zdejší jídelnu, kde se v čase oběda scházejí všichni

zaměstnanci a kde slovo „Montblanc“ není jen vzdušným zámkem. Proč? Právě v jídelně jsou totiž ve zdi zabudované dva žulové kvádry pocházející přímo z hory Montblanc. Upřímně by mě zajímalo, jak je sem dostali, ale na tuhle otázku už nezbyl čas. Možná někdy příště, až se zase vydám do Montblanc Hausu. Expozice je tu sice stálá, ale pravidelně ji doplňují i dočasné výstavy. Třetího září zde třeba otevírají tu, která je věnovaná kultuře cestování. Při něm ostatně psací potřeby hrály vždy důležitou roli. Mimochodem, také milujete psát a dostávat pohledy z cest? Z Montblanc Hausu jich můžete zdarma poslat kolik chcete, stejně jako z butiků této značky po celém světě. A ještě jedna věc. Víte, jak jsem na začátku zmiňoval dopisy pověšené na zdejší zdi? Vedle dopisů od slavných

osobností visel ještě jeden, který mě zaujal. Napsal ho sedmiletý Giuseppe Ambrosino, syn jednoho ze zaměstnanců zdejší továrny. Zvěčnil v něm svůj sen o tunelu, kterým se člověk dostane až na samotný vrchol nejvyšší hory Evropy. Patří na stěnu vedle Einsteina? Jednoznačně. Většinu dopisů, které zde visí, psal někdo slavný. Ještě předtím to však býval obyčejný člověk, který byl jedním z milionů lidí žijících na této planetě. Jeho rukopis je však připomínkou toho, že my všichni v sobě máme schopnost zanechat na tomto světě jedinečnou stopu. Právě díky ručnímu psaní. A já se už teď těším, až jednoho dne přijdou lidé do Montblanc Hausu obdivovat dopis Giuseppeho Ambrosina, který ten vizionářský klučík sepsal ještě dřív, než na Mont Blanc vedl tunel…

dopisy

Slyšeli jste už o tom, že tištěné noviny a časopisy jsou zase v módě? Stejně jako offline seznamky? Taky psaní dopisů se vrací a penpal klubů přibývá jako hub po dešti. A jelikož bychom rádi zůstali relevantní, oslovili jsme čtyři naše oblíbené ženy, aby nám, mužům v Česku, napsaly nějaké písemné vyznání. Když už máme ty kulatiny, že jo… P Ř I P R AV I L

Petr Jansa

MONIKA MARTYKÁNOVÁ

Absolventka pražské UMPRUM, která v Ateliéru keramiky a porcelánu studovala pod vedením Maxima Velčovského a Milana Pekaře, se úspěšně věnuje tvorbě porcelánových sošek v přísně limitovaných edicích. Mezi její poslední práce patří dekor filmové ceny pro vítěze 52. Letní filmové školy Uherské Hradiště. Inspirovala se lidovou ornamentikou a tradičními řemeslnými technikami. Vycházela přitom z vlastní zkušenosti s ručním zdobením perníků. A jeden poslala i vám! Potkat ji můžete na letošním Designbloku, kde představí porcelánovou lampičku. → www.martykanova.com

Foto: Petr Jansa / AI

Pošta pro tebe!

září - říjen 2026

Plnicí pero Marilyn Monroe Muses, Montblanc, 35 400 Kč; rtěnka KissKiss, Guerlain, 1 100 Kč, prodává www.sephora.cz

ZUZANA STIVÍNOVÁ Divadelní, filmová a televizní herečka, která má za sebou bezpočet výrazných rolí. Nezapomenutelná byla ve filmu Věry Chytilové Pasti, pasti, pastičky, v kultovním Návratu idiota nebo v jedné z nejpopulárnějších českých sérií z produkce HBO – Pustina. Na podzim se se Zuzanou můžete setkat v chystaném seriálu Oddíl B Jana Prušinovského a Petra Kolečka, který odvysílá Oneplay, v příštím roce pak v seriálu Andrey Sedláčkové s názvem My nejsme sekta.

dopisy

IVANA KOCMANOVÁ Výtvarnice a designérka tvořící pod uměleckým jménem BRO., jejímž hlavním médiem je ruční výšivka. Ve své tvorbě vychází z fotografií městského i osobního života, ze kterých vybírá gesta, výrazy i prchavé situace, jež pak z digitálního prostředí přenáší na textil. Vřelý vztah k vyšívání se u ní zrodil v dětství, kdy její teta posílala vlastnoručně vyšívané dečky z vězení. V aktuální kolekci „Dance Inappropriately, Baby!“ Ivana zachytila tanec a emoce vycházející z těl, která se na chvíli snaží uniknout tlaku, únavě, rolím, vlastní hlavě a neustálé sebekontrole. → www.by-bro.com

Foto: Adéla Havelková, Petr Jansa / AI

100

září - říjen 2026

Kuličkové pero Meisterstück Geometry Silitaire, Montblanc, 35 400 Kč

PETRA BALVÍNOVÁ Přední česká módní návrhářka, která v roce 2006 založila značku TIQE a teď už čtyři roky funguje pod názvem BALVIN couture, stála u velkého třesku. Se svým partnerem Milošem Štěpařem, který je zároveň zakladatelem i prvním šéfredaktorem Mužů v Česku a dnes vydavatelem celé řady dalších úspěšných titulů, se totiž seznámila ještě v době, kdy žádný časopis netiskl. Inu, za vším hledej ženu – i za Muži v Česku. Mimochodem, kromě šatů má Petra v portfoliu i pánská trička. Hledejte pod názvem… Milosh! → www.balvin.store

101

102

údržba

Otevřít discovery set parfémů Filippa Sorcinelliho je překvapivě fyzická zkušenost. Žádné zdvořilé citrusy, žádný čistý úvod navržený tak, aby se vůně zalíbila ještě mezi regálem a pokladnou. Z malých flakonů přichází rovnou hmota. Vosk dohořívajících svící, kadidlo, chlad kamene, kůže, pižmo. Jako by někdo destiloval vzduch starého kostela chvíli poté, co z něj odešli poslední lidé. Sorcinelliho parfémy nevoní po sakrálnu v jeho uhlazené, dekorativní podobě. Voní po tom, co po staletích rituálů zůstává skryto ve zdech svatostánků. T E X T

Marek Wrbik

Alchymista v papežské sakristii vracejí na stejné místo. Ke katolicismu a k otázce, jak dát jeho atmosféře fyzickou podobu. V ateliéru LAVS nevzniká móda v běžném slova smyslu. Sorcinelli pracuje v disciplíně, v níž má kreativita předepsanou gramatiku. Barvu určuje liturgický kalendář, podobu roucha jeho funkce, ornament může nést význam formulovaný staletí před narozením člověka, který jej právě kreslí. Jeho klientela se pohybuje v nejvyšších patrech katolické církve. Od prelátů, biskupů a arcibiskupů přes kardinály až po samotné pontifiky. Benedikt XVI. v jeho ornátu nebyl módní klient a Sorcinelli nebyl jeho stylistou. Je to

mnohem zvláštnější disciplína – vzít metry hedvábí, staletí církevní tradice a rozhodovat o každém centimetru oděvu, který může jednoho dne stanout před oltářem, před desetitisíci věřících. Staveniště posvátna

Začněme u Benedikta XVI. Jak se člověk z maloměstského ateliéru dostane k tomu, že jednoho dne obléká papeže? Čekal bych jméno vlivného preláta, dobře načasované setkání, možná telefonát z Vatikánu. Sorcinelli nic takového nezmínil. „Moje cesta k papežským zakázkám vycházela z hluboké estetické a duchovní potřeby. V té chvíli se má práce zbavila veškerého

Foto: archiv Filippa Sorcinelliho

Filippo Sorcinelli na první pohled evokuje člověka, kterého byste hledali spíš za dveřmi berlínského Berghainu než mezi liturgickými rouchy a flakony kadidlových parfémů. Holá hlava, plnovous, potetované tělo, ostré rysy. Je vystudovaný varhaník, zakladatel krejčovského ateliéru LAVS a autor stejnojmenné niche parfémové značky. Z jeho dílen vzešla roucha pro papeže Benedikta XVI. i Františka. Nabízí se vidět v tom rozpor. Potetovaný muž s vizáží berlínského clubbera obléká papeže a stáčí vůni sakrálního světa do flakonů. Jenže u Sorcinelliho je to možná ta nejméně zajímavá interpretace. Varhany, látka i parfém se u něj stále

104

komerčního rozměru a zcela se postavila do služeb liturgie.“ Každý detail papežova roucha podle Sorcinelliho nesl „obrovskou církevní odpovědnost“ a krása tu přestávala být ozdobou, aby se stala „teologickým nástrojem“. Samotnou tvorbu ornátů popisuje ještě odvážněji: jako „posvátný prostor“, v němž dochází k fúzi katolické tradice a moderního vnímání církve. A přitom všechno začíná kusem látky. Papežské roucho vzniká několik měsíců a ještě před prvním stehem se řeší jeho hustota, odraz přirozeného světla nebo způsob, jakým bude padat na těle. „Chronologický čas se vynuluje, aby uvolnil místo rituálnímu času přesnosti,“ říká Sorcinelli. Následují ornamenty, ruční výšivky a další korekce. Práce se podle něj často propadne do úplného ticha a LAVS se promění v „malé staveniště posvátna“. Hodnota výsledku pak spočívá v tom, co divák nikdy neuvidí - v „neviditelném vrstvení hodin, pohledů a oprav“. Papežové jsou samozřejmě nejviditelnější částí klientely. Do LAVS přicházejí rovněž biskupové, arcibiskupové a kardinálové. Zajímalo mě proto, co se děje, když se zavřou dveře ateliéru a společenský protokol přestane být potřeba. „Dialog opouští hierarchické formule a vstupuje na společné území zranitelnosti a hledání odpovědí,“ říká Sorcinelli. Hodnosti se rozpouštějí, řeč přichází na současný svět, víru i lidské pochybnosti. Kardinál tak přichází do LAVS pro roucho, které má na první pohled sdělit, kým je. Při jeho zkoušení ale podle Sorcinelliho může na chvíli zůstat jen člověkem. A podle toho vypadá další konverzace. Za zavřenými dveřmi

Práce pro nejvyšší představitele církve dostala Sorcinelliho i do míst Vatikánu, která zůstávají běžným návštěvníkům zavřená. Ptám se ho proto, které z nich v sobě podle něj nese nejsilnější duchovní nebo historický náboj. Nevybere si žádný z reprezentačních sálů. „Jsou to podzemní prostory baziliky svatého Petra a ještě intimnější prostor Papež-

údržba

ské sakristie, kde se uchovávají historická roucha, která oblékala staletí církve.“ Popisuje starý kámen, vůni dřeva a ticho, v němž člověk podle něj téměř fyzicky vnímá stlačený čas. Nejvíc ho ale fascinují samotné oděvy. „Procházet mezi těmi skříněmi a dotýkat se rouch minulosti, která doprovázela zásadní okamžiky křesťanství, vyvolává závrať. Člověk si uvědomí, že dějiny lidstva se usazovaly právě prostřednictvím vzácné křehkosti látky.“ Pro krejčího je to možná nejpřímější způsob, jak se dějin dotknout.

Filippo Sorcinelli s jedním z ručně zpracovaných liturgických artefaktů ze svého krejčovského ateliéru LAVS – Laboratorie Atelier Vesti Sacre. Ten založil v roce 2001, letos tedy slaví čtvrt století jeho existence.

105

září - říjen 2026

„Procházet mezi skříněmi v podzemí baziliky svatého Petra a dotýkat se rouch minulosti, která doprovázela zásadní okamžiky křesťanství, vyvolává závrať. Člověk si uvědomí, že dějiny lidstva se usazovaly právě prostřednictvím vzácné křehkosti látky.“

Když už jsme za zavřenými dveřmi Vatikánu, ptám se i na něco ještě méně hmatatelného. Cítil tam Sorcinelli někdy tajemství? Ne informaci, kterou mu někdo pošeptal, ale okamžik, kdy bylo z atmosféry zřejmé, že něco zůstává nevyslovené. „Tajemství se ve Vatikánu neprojevuje jako nějaká pravda ukrytá v tajných archivech,“ odpovídá. „Je to spíš psychologická atmosféra, husté vrstvení výmluvných tich, pohledů a rituálních opomenutí, které člověk cítí přímo ve vzduchu Apoštolského paláce.“ Pak to shrne mnohem prostěji:

„Každé slovo nebo rozhodnutí nese tíhu dějin.“ Žádnou vatikánskou senzaci mi tedy Sorcinelli neprozradil. Spíš popsal instituci, která měla dva tisíce let na to, aby se naučila, že ne všechno je nutné vyslovit. O to zajímavější je, co řekne, když ho požádám, aby současnou krizi církve popsal pomocí imaginárního roucha, jehož předlohou by byly šrámy moderního katolicismu. Jak by roucho vypadalo? „Navrhl bych brutalistický hábit s asymetrickým, rozbitým střihem, který by záměrně odmítal

uklidňující geometrickou a dekorativní harmonii klasické tradice.“ Pryč by šlo zlato, lesk i všechno, co má oko uklidnit. „Barva by byla matná, cementová, popelavě šedá, bez jediného odlesku nebo zlatého vlákna. Látka by byla hrubá, sukovitá a na povrchu viditelně roztržená, aby nesla rány a rozpory současného církevního těla. Švy by byly záměrně odkryté a zdůrazněné.“ Roucho by mělo „donutit pozorovatele podívat se na ránu“. Je to pozoruhodná představa od muže, který roky piloval papežské ornáty do posledního stehu.

Foto: archiv Filippa Sorcinelliho

Výšivka, zlato, drahé kameny a stovky hodin ruční práce. Sorcinelli chápe papežský ornát jako architekturu pro tělo. Ornáty z jeho dílny oblékl Benedikt XVI., papež František i současný papež Lev XIV.

106

údržba

Krizi stejné instituce by vyjádřil tím, že by všechny švy nechal venku. Pak přichází otázka, která se tentokrát netýká papeže ani Vatikánu, ale přímo Sorcinelliho. Jeho soukromí bývá zvenčí automaticky spojováno s queer identitou. Co tedy znamená, že s ním církev dlouhodobě spolupracuje? Řeší to vůbec někdo uvnitř, nebo jsme si konflikt vytvořili my venku? Sorcinelli okamžitě odmítne samotnou nálepku. „Nikdy jsem nevydával prohlášení o svém soukromém životě. Často to za mě dělali ostatní a živili tím falešný vnější zájem a mediální voyeurismus, který mi není vlastní.“ Podobně jednoduchou představu odmítá i v případě samotné instituce: „Skutečná církev je složitý a vrstevnatý organismus.“ Alespoň podle jeho vlastní zkušenosti se v něm nakonec umělecká práce dokáže obejít bez sociologických škatulek, které zvenčí vypadají nepřekročitelně.

Po Vatikánu se vracím k parfému. Který lidský hřích podle něj voní nejlépe? Čekal bych chtíč nebo marnivost,

on ale bez váhání volí „intelektuální pýchu a touhu po poznání“. Hřích člověka, který potřebuje zjistit, co leží za povolenou hranicí. „Tuto psychologickou tenzi jsem ve svých kolekcích zhmotnil jako tekuté zkoumání, v němž esence neslouží k provonění kůže, ale k prozkoumání stínu duše.“ Ingredience se podle něj mají na kůži střetnout, vůně se má vyvíjet nepředvídatelně a jistotu spíš narušovat než poskytovat. „Parfumerie umění odmítá uklidňující kánony komerčního trhu.“ Což je ostatně přesně to, co člověk pochopí už po prvním přičichnutí k Sorcinelliho flakonu. Zbývá hranice, která se jeho tvorbou táhne od začátku – tělo proti posvátnu. Nebo alespoň hranice, kterou tam vidíme my. Sorcinelli otevřeně pracuje s tělem a sexualitou, zároveň ale vytváří roucha pro katolickou liturgii. Ptám se ho proto, jestli mezi těmito dvěma světy vůbec vidí rozpor. „Je to pouze chyba perspektivy, která vychází z povrchního a dualistického pohledu na skutečnost,“ odpovídá. „Tělesnost a sexualita nejsou proti-

kladem ducha, ale tělesnými cestami, skrze které člověk zakouší závrať z nepoznaného.“ Připomíná Píseň písní, text, v němž se erotická touha potkává s mystikou. Pro Sorcinelliho zkrátka tělo nekončí tam, kde začíná víra. A pak přichází Hannibal Lecter. Jeho postavou se Sorcinelli inspiroval při tvorbě parfému But Not Today a ani tady podle něj temnota nevylučuje posvátno. „I v nejtemnějších zákoutích lidské duše pulzuje božská jiskra a touha po transcendenci, kterou má umění povinnost zachytit.“ Oddělovat „čistotu ducha od bídy těla“ by podle něj znamenalo popřít samotnou podstatu vtělení. Tím se kruh vlastně uzavírá. Hannibal Lecter, erotika, kadidlo, papežský ornát, varhanní píšťaly. Na první pohled věci z několika různých světů, pro Sorcinelliho ale nikdy oddělené nebyly. „Celá moje tvůrčí cesta se snaží tuto zdánlivou dichotomii zacelit.“ Jednou k tomu potřebuje metry hedvábí, jindy pár mililitrů parfému. Pokaždé se ale pokouší o totéž - dát nehmotnému tělo.

Parfémový extrakt Reliqvia, Filippo Sorcinelli, 5 500 Kč / 100 ml, prodává www.myskino.cz

Parfémový extrakt But Not Today, Filippo Sorcinelli, 5 500 Kč / 100 ml, prodává www.myskino.cz

Parfémový extrakt Ne’ ll Giorno Ne’ L’Ora, Filippo Sorcinelli, 5 500 Kč / 100 ml, prodává www.myskino.cz

Jak voní hřích?

Foto: archiv Filippa Sorcinelliho

„Tělesnost a sexualita nejsou protikladem ducha, ale cestami, skrze které člověk zakouší závrať z nepoznaného.“

107

advertorial

Mýty pod kapotou Kolem testosteronu koluje mezi chlapy víc polopravd než kolem čehokoliv jiného. Proto jsme se zeptali MUDr. Marka Dvořáka, hlavního lékaře kliniky ALPHALABS, jak to všechno ve skutečnosti je! Auto vozíte na servis každý rok, i když jede. U vlastního těla to většina z nás dělá přesně naopak: čeká se, až něco vypoví službu. A protože o hormonech se mezi námi mluví buď v posilovně, nebo vůbec, vzniká kolem nich mlha složená z fitness fór, historek ze šatny a několika vyloženě zavádějících představ. Takže, Marku, je pravda, že…? „Testosteronová terapie je doping.“ Nejrozšířenější mýtus a zároveň ten nejsnáze vyvratitelný. Doping žene tělo za hranice jeho možností a snaží se o výsledky, kterých by samo nebylo schopné dosáhnout. Bioidentická hormonální terapie (TRT) dělá pravý opak. Vrací hladinu hormonů tam, kde by přirozeně měla být. Nic víc. „Nejde o doping ani elixír mládí. Terapie je bezpečné doplnění hormonu, který si tělo přirozeně vytváří, a to vždy pod lékařským dohledem,“ vysvětluje Marek. Cílem není superman, ale funkční, vitální muž v rovnováze. „Únava a mizerná nálada patří k věku.“ Testosteron přirozeně klesá zhruba od třicátého roku života, asi o procento ročně. Do jisté míry je to přirozené. Jenže mezi „mírně ubývá“ a „spadl tak nízko, že to poznáte na kvalitě života“ je velký rozdíl. Mužský vrchol nastává mezi 18. a 25. rokem. Skutečný zlom a nástup andropauzy pociťujeme mezi 40. a 50. rokem, kdy se unavený čtyřicátník potýká s podrážděností, ztrátou motivace, úbytkem svalů a přibíráním tuku. „Když zaberu, spravím to sám.“ Spánek, silový trénink, úprava stravy, omezení alkoholu a stresu. To je základní pilíř, kterým se v ALPHALABS vždycky začíná, a který u řady mužů dokáže hladinu přirozeně podpořit. Problém nastává, když poctivě změníte životní styl, a tělo přesto ztrácí schopnost regenerovat. „Proto nikdy nezačínáme terapií, ale daty. Bez detailní laboratorní diagnostiky bychom jen hádali,“ dodává Marek. Krevní testy ukážou, kde stojí viník. „Chytré hodinky mi to řeknou.“ Neřeknou. Kroky, fáze spánku nebo tep zvládnou. Skutečnou hladinu hormonů a jejich přesné hodnoty v těle ale změřit neumí. Jediným spolehlivým způsobem, jak diagnostikovat hormonální deficit, je detailní krevní test a jeho odborné vyhodnocení lékařem. Data z aplikací jsou fajn impuls, ale lékařskou laboratoř nenahradí.

„Objednám si něco na internetu a bude to levnější.“ Tohle je extrémní hazard. Často netušíte, co přesně tyhle injekce obsahují, a tablety mohou dokonce vážně zatížit játra a ledviny. Pokusy o samoléčbu bez vyšetření vedou k rozhození celého hormonálního systému. Odborně vedená terapie pod dohledem lékaře zaručuje přesné dávkování na míru a větší bezpečnost. Investice do dostupné, legální léčby na klinice (aktuálně 6 975 Kč měsíčně) je dlouhodobou investicí do vitality a psychické pohody. „Jednou to píchnu a mám pokoj.“ Terapie na klinice ALPHALABS probíhá formou přesně nastaveného doplňování hormonu ve formě injekcí pod lékařským dohledem. Nejde o jednorázový zázrak, ale o proces s pravidelnými krevními kontrolami, které hlídají optimální množství v těle. Léčba vyžaduje individuální terapeutický plán, lékařskou indikaci a průběžný monitoring, aby byl návrat energie a vnitřního klidu dlouhodobě bezpečný a stabilní. Takže? Testosteronová terapie není řešení pro každého a v ALPHALABS ji nedostanete jen proto, že si o ni řekne. Pokud jsou hodnoty v pořádku nebo chybí zdravotní důvod, lékař ji nenabídne. Pro řadu mužů je výsledkem plán zaměřený na úpravu životního stylu, redukci tuku nebo řešení erektilních potíží a obezity moderními programy. Podstatné je začít daty místo dohadů. Vlastní tělo je totiž jediný stroj, který během života nevyměníte, a stojí za to vědět, v jakém je skutečně stavu. → Více na www.alphalabs.cz kde můžete požádat o konzultaci zdarma.

108

údržba

Vltavská symfonie Každý ví, že Vltava pramení na Šumavě, protéká Prahou a vlévá se do Labe. Mnoho z nás si jí pamatuje z letních vodáckých výprav, jiní ji znají od Bedřicha Smetany... A tak by se dalo pokračovat ještě dlouho. S nejnovějším ztvárněním Vltavy přišla letos česká značka Beviro, která uvedla na trh nový parfém inspirovaný touto nejdelší českou řekou. Nejen o něm jsme si povídali s Miloslavem Nosovským, šéfem marketingu Beviro. T E X T

Petr Jansa

Parfémová voda Vltava je inspirována všemi podobami této řeky – divokou i ochočenou, teplou i studenou, podhorskou i nížinnou, lesní i tou městskou. Vznikla tak košatá esence plná dřevito-květinových nót s výrazným akvatickým a zemitým podtónem. Cena: 2 190 Kč / 50 ml, www.beviro.cz

109

září - říjen 2026

Když přimhouřím oko, produkty Beviro se poprvé objevily v barbershopech před deseti lety. Byla pro vás ta dekáda těžká? Značka vznikla na „barber boomu". Jednoznačně. Co jsme si ale velmi brzy uvědomili, byl fakt, že nemůžeme růst na aktuální vlně trendu a přitom dlouhodobě přežít. Mohli jsme na ní rok co rok surfovat. S vědomím, že nám ta vlna jednou zlomí vaz. Takže ta dekáda pro nás nebyla těžká v exekutivě, ale striktně v tom ujasnit si, pro koho tu jsme a pro koho tu chceme být. Zlom přišel ve chvíli, kdy nám došlo, že tu nejsme pro barbery, ale pro zákazníky. Co bylo tím zlomovým okamžikem, který vás posunul z obav z „prodáme to“ k obavám ze „zvládneme to vyrobit“? Za zlomový okamžik považuji uvědomění. Uvědomění, že nechceme budovat značku výrobků pro regál drogerií, ale pro poličku chlapů.

Foto: archiv Beviro

Během té cesty se na trhu objevila řada konkurentů. Někteří skončili rychleji než začali, jiní vám ukrajují z koláče zákazníků. Co je podle vás důležité k tomu vybudovat český „lovebrand“? Primárně je důležité nebudovat lovebrand. Nemít tu ambici. To slovo si vymysleli lidi, co prodávají prezentace, ne produkty. Lovebrand není vstup do strategie, je to výsledek. A moc nesledovat konkurenci, protože to pak svádí k tomu dělat věci stejně. Je pro české chlapy důležité „kosmetické“ vlastenectví? Narážím na to, že ačkoliv jste začínali s vůní 1918 a letos jste přidali Vltavu (což je taková jasná česká linka), v portfoliu máte třeba i Sevilian Villain, nebo Metropolitan. Nemyslím si, že jde o vlastenectví. Zákazníci kvitují českou výrobu a to je určitě silný argument. Portfolio ale na vlastenectví nestavíme. Naopak. Vlastenectví by nám zavřelo dveře k expanzi. Francouz nebo Ital většinou ani netuší, co je Vltava a rozhoduje se podle jiných parametrů. Navíc, vlajka na flakonu neprodá jediný kus. Kdybychom byli horší

než konkurence, český původ by nás nezachránil ani o měsíc. Prodává vzpomínka, ne původ. Když někdo u Šumavy píše o spaní pod širákem, nekupuje si českou vůni. Kupuje si vlastní vzpomínku. Je mi jasné, že za líbivými názvy je i promyšlená strategie, která určitě stojí na tom jaké vůně se českým mužům líbí. Jaké to jsou? Z pohledu produktu je to Vltava a Šumava. Vltavu jsme vydali teprve nedávno, ale věděli jsme, že přicházíme s něčím, co zaujme. To se nám potvrdilo ještě před oficiálním uvedením, kdy jsme polovinu zásob prodali skrz předobjednávky. Povězte mi o Vltavě? V čem je jiná než Šumava? Šumavu půlka lidí nesnáší. To je záměr. Je těžká, kouřová, dřevitá, na večer a na podzim. Buď si k ní najdete cestu, nebo ne. Vltava je opak. Svěží, vzdušná, na obyčejné úterý. Šumava dělá pověst, Vltava dělá obrat. Kdo tvrdí, že jeden parfém zvládne obojí, ještě nedělal parfém. Moc mě baví volba betonového víčka evokujícího Lipenskou přehradu. Čí to byl nápad? Často hledáme cesty, které nejsou zcela probádané. Nejsme tak velcí, abychom si mohli dovolit unikátní flakon z české sklárny. Proto se snažíme hledat možnosti, kde můžeme být unikátní. Betonové víčko byl můj nápad, protože vltavská kaskáda a zkrocení Vltavy probíhalo čistě přes beton. A celé nám to zaklaplo, když jsme měli asi třetí iteraci nad vůní samotnou. Je mi jasné, že většinu vašich zákazníků nejspíš tvoří český muž a žena českého muže. Jak jste na tom se zahraniční klientelou? Pomohlo vám, že jste součástí portfolia eshopu Notino? A jak důležité je, že vaše značka je součástí mezinárodního parfémářského archivu Fragrantica? Určitě. Notino je jedním z našich hlavních partnerů, ale paradoxně to

nejsou vůně, které by dělaly obrátku. V tomto konkrétním případě jde převážně o vlasovou kosmetiku a skin care. Na Notino prodáváme zákazníkům, na které bychom nikdy nedosáhli a zásah dalších trhů je přibližně 30 %. To, že jsme součástí Fragrantica, je nám poctou, ale není to nic, na co bychom se orientovali. Mimochodem, na Fragrantice i na webu máte hezké recenze. Nicméně – hrozba dnešních kosmetických značek jsou především nezávislí influenceři. Snažíte se s nimi pracovat, nebo na jejich žádosti o vzorky zdarma nereagujete? Vzorky posíláme běžně, dennodenně. Nebráníme se nezávislým recenzím, ba naopak, potřebujeme je. Máme honorované spolupráce, ale formou obsahu, ne tváře. Stojím si za tím, že charakter značky by neměl stát na charakteru známé persony. Když už se bavíme o parfémech, jak velký podíl na vašich prodejích mají? Je to doplňkový sortiment ke kosmetice, nebo už jde o zásadní součást byznysu? Nejde o doplňkový sortiment, ale naopak o vlajkové lodě. Dalo by se říct, že na vůni stojí celá produktová řada. A to je podle mě ten nejzásadnější posun. Začínáme vůní, schématem a laborujeme nad tím, jak vůni propsat do kompletního rituálu. Od vůně přes sprchový gel až po deodorant. Takže se chystá i vltavský sprcháč a další produkty? A na co dalšího se můžeme těšit? Samozřejmě. Vývojový proces trvá několik let. A my už v tuto chvíli iterujeme vzorky, které víme, že uvedeme za rok, dva. V říjnu přijdeme s další vůní, která je inspirovaná cestou Hanzelky a Zikmunda. Ještě letos přibudou další dvě zubní pasty a ústní voda. Zároveň nejčerstvější novinkou jsou tuhé deodoranty, na kterých jsme pracovali tak dlouho, že už jsme ani nevěřili, že se to podaří. Ale stalo se.

110

údržba

Dobré věci bývají překvapivě jednoduché Kosmetika se v posledních letech trochu utrhla ze řetězu. Desetikrokové rutiny… Aktivní látky, které připomínají maturitu z chemie… Poličky plné lahviček, u kterých si po měsíci nejste úplně jistí, co vlastně dělají… A krémy za cenu víkendového pobytu, které vám velmi sugestivně vysvětlí, že potřebujete ještě sérum.

111

září - říjen 2026

Samozřejmě se tomu můžete postavit, vzít si tuhé mýdlo a pečovat o sebe jako váš otec, který nikdy nic jiného nepotřeboval. A který má už od čtyřicítky pleť jako struhadlo. Taky můžete podlehnout a přikoupit ještě další produkty, na které je ve skříňce mezi ručníky určitě ještě trochu místa a na které po týdnu úspěšně zapomenete. Nebo se, podobně jako kluci z Boys Collective, můžete zdravě naštvat a vydat se jednodušší cestou. Ne s menším nákladem péče v batohu, ale s péčí, která funguje a nad jejímiž aplikačními postupy nemusíte dlouho přemýšlet. Co vlastně je Boys Collective? Jde o virtuální místo pro lidi, kteří o sebe chtějí pečovat, ale nechtějí z toho dělat půlúvazek. Kluci vybírají na sklad kosmetiku pro pleť, vlasy i tělo, která se snadno používá, funguje a rychle se stane přirozenou součástí každého dne. Na své si u nich přijde každý,

kdo hledá kvalitní, funkční a příjemné produkty. Při výběru se neřídí tím, komu má být produkt určen, ale tím, co skutečně umí. Kosmetiku z jejich portfolia tak můžete používat vy, stejně jako další členové domácnosti bez ohledu na věk nebo pohlaví. Ostatně, pokožce je jedno, kdo stojí před zrcadlem. Méně produktů, lepší výběr

Koupit si dobrý krém je dnes překvapivě těžké. Člověk jich má na výběr tři sta a každý z nich slibuje revoluci. Po dvaceti minutách vybírání a vzájemného porovnávání nakonec zjistíte, že jste ztraceni. A přesně pro tyhle chvíle jsou tu kluci z Boys Collective, kteří ten nejsložitější výběr udělají za vás. Samozřejmě že z toho něco mají, ale v první řadě jim jde o to, aby vám co nejvíce usnadnili práci. Do nabídky zařazují jen produkty, které na vlastní

kůži vyzkoušeli a kterým sami opravdu věří. Hledají ty, které se příjemně používají a člověk přesně ví, proč je má v koupelně. A to je, řekněme si to na rovinu, fér. Základem jejich výběru je korejská značka Pyunkang Yul, jejíž receptury jsou postavené na hydrataci, zklidnění a podpoře přirozené kožní bariéry. Místo dlouhého seznamu ingrediencí sází na promyšlené složení a funkční aktivní látky, díky čemuž vyhovují i citlivé nebo reaktivní pleti. Na vlasy a tělo pak u nich vyhrála značka Nard. Šampony, sprchové gely i tělová péče kombinují rostlinné extrakty, ceramidy a jemné mycí složky, které respektují přirozenou ochrannou bariéru pokožky. Charakteristická bylinná vůně a příjemné textury z nich dělají produkty, které se snadno stanou přirozenou součástí každodenní péče.

Foto: archiv Boys Collective

Za tyhle produkty dáme ruku do ohně…

Toner pro hydrataci a rovnováhu pleti Pyunkang Yul Essence Toner 290 Kč / 200 ml www.boyscollective.com

Zklidňující bylinný sprchový gel Nard Body Wash Tea Tree Rosemary 550 Kč / 1000 ml www.boyscollective.com

Tělové mléko pro suchou a citlivou pokožku Nard Mild Ceramide Lotion 640 Kč / 500 ml www.boyscollective.com

Chladivý šampon s mentolem, bylinami, proteiny a aminokyselinami Nard Scalp Cooling Shampoo 650 Kč / 1000 ml www.boyscollective.com

112

5:50 budíček Pyžamová košile, 19 200 Kč; a pyžamové šortky, 13 050 Kč, oboje Zuzana Kubíčková; prsten Clash, 101 000 Kč a hodinky Roadster Blue LM s ocelovým pouzdrem a manufakturním mechanickým strojkem s automatickým nátahem, kalibr 1847 MC, 245 000 Kč, oboje Cartier.

dress code

113

září - říjen 2026

24 hodin Pravda! Možná neumíme dělat víc věcí najednou, jako to zvládají naše milované ženy, ale i tak toho během jediného dne zvládáme dost. Jako důkaz tu máme módní story plnou podzimní inspirace! Mimochodem, náš model Matěj Diblík, který pracuje pro takové značky jako Giorgio Armani, Jacquemus nebo Dolce&Gabbana, není jen hezká tvářička! Když zrovna nemaká v Miláně, můžete ho potkat v okolí Potštejna, kde z pískovcových kvádrů staví u firmy Sršeň venkovní kuchyně, bazény a zídky. Inu, muži v Česku nejsou žádné dámičky! P Ř I P R AV I L

Petr Jansa

FOTO

Lukáš Kimlička

114

dress code

6:30 jogging bunda, 1 999 Kč; tepláky, 1 999 Kč; a brýle, 3 599 Kč, vše Under Armour.

7:30 venčení psího parťáka Tílko COS, 599 Kč; džínová bunda Firebird, 2 399 Kč; sportovní bunda Munich 93, 1 999 Kč; džíny Firebird, 1 999 Kč; a boty Superstar II, 2 899 Kč, vše Adidas; ponožky Under Armour, 449 Kč / 4 páry; textilní crossbody taška s koženými detaily Montblanc, 25 000 Kč; prsten Clash, Cartier, 101 000 Kč.

8:30 odchod do práce Košile, 33 960 Kč; kravata, 5 550 Kč; svetr, 45 770 Kč; kabát, 289 000 Kč; a kalhoty, 37 350 Kč, vše Louis Vuitton; přívěsek na pero 4 500 Kč; a rollerball Heritage Rouge et Noir Baby, 15 500 Kč, oboje Montblanc; hodinky Santos s ocelovým pouzdrem a mechanickým strojkem s automatickým nátahem, kalibr 1847 MC, Cartier, 222 000 Kč.

117

září - říjen 2026

13:30 oběd košile Fendi, 37 900 Kč.

118

dress code

19:00 odchod na večeři Košile, 23 000 Kč; plisovaný límec, 17 500 Kč; frak, 100 000 Kč; kalhoty, 30 000 Kč; a boty, info o ceně v obchodě, vše Dior.

22:10 přesun na party Košile, 23 000 Kč; plisovaný límec, 17 500 Kč; a frak, 100 000 Kč, vše Dior; hodinky Code 11.59 s pouzdrem z růžového zlata o velikosti 41 mm, manufakturní strojek s automatickým nátahem, kalibr 4401, rezerva chodu 70 hodin, Audemars Piguet, 1 113 500 Kč.

04:00 účinná léčba kocoviny Zleva: prsten Trinity z bílého zlata, černé keramiky a diamantů, 190 000 Kč; prsten Clash z bílého zlata, 101 000 Kč; prsten Écrou z bílého zlata, 75 000 Kč; náramek Écrou z bílého zlata, 224 000 Kč, vše Cartier

121

září - říjen 2026

05:50 náprava škod způsobených během noci

Model: Matěj Diblík / Styling: Barbora Havlíková / Asistentka stylistky: Kateřina Danková / Make-up a vlasy: Dáša Kršková Psí model: lucernský honič Buzz / Video: Kristýna Juřicová / Produkce a supervize: Petr Jansa

Oblek Brera x Pelliccia Napoli, 59 000 Kč; a košile Xacus, 4 900 Kč, oboje prodává Brera; kapesní šperk Panthère ze žlutého zlata, Cartier, 195 000 Kč; boty Louis Vuitton, 37 331 Kč.

Foto: Benedikt Renč

„Člověk dostane jen jeden život a ten si musí odžít. Moje tchýně vždycky říkala, že nejkrásnější léta zažila během druhé světové války. Tehdy chodila do tanečních a poprvé se zamilovala. Já jsem zažil 48. rok, i když si ho logicky nepamatuju, 68. rok, zažil jsem 89. rok a to je na jeden život spousta fatálních událostí, což se ne každému podaří. Do pětatřicítky to pro mě nicméně byla taková slepecká hůl, ten nejlepší věk začal potom. A pořád mě to baví. I v těch sedmašedesáti je člověk v hlavě furt „mládeži nepřístupno“, jen to tělo odchází.“

Jiří Bartoška citace z rozhovoru z čísla 43, září–říjen 2023

124

gear

V roce 1946 byl v římském golfovém klubu Acquasanta veřejnosti a tisku poprvé představen skútr Vespa 98. Jen málokdo tehdy mohl tušit, že se z nenápadného poválečného dopravního prostředku stane jedna z největších ikon italského designu a životního stylu. Poslední červnový víkend se proto Řím proměnil v centrum celosvětových oslav 80. výročí značky Vespa. Akce nazvaná Vespa Roma – 80 Years of an Icon byla už dlouho před svým konáním označována za největší oslavu v historii této legendární značky a očekávání bezezbytku naplnila. Můžeme to jen potvrdit – byli jsme totiž u toho. Jakub Švejkar

Oslava vosí babičky

Foto: archiv Piaggio

T E X T

červenec - srpen 2026

Henry Fonda na vzácném modelu Vespa 125 V1 „Bacchetta“. Fotografie vznikla v roce 1955 během natáčení velkofilmu Vojna a mír. Spokojený výraz hollywoodské hvězdy mohl mít na svědomí i fakt, že šlo o první model Vespy se zadním odpružením, které oproti průkopnické Vespě 98 nabízelo komfortnější jízdu.

125

126

Každý, kdo někdy navštívil Itálii, si určitě všiml, že skútry jsou tady běžnou součástí každodenního života. V Římě to platí dvojnásob. Ulice jsou jich plné a patří ke koloritu města stejně jako malé kavárny nebo historické památky. Tentokrát ale bylo už cestou z letiště patrné, že se děje něco mimořádného. Čím blíže jsme byli centru, tím častěji se objevovaly Vespy všech možných generací, barev i úprav. Vedle běžných současných modelů projížděly pečlivě zrenovované historické kousky se zavazadly na nosičích, skútry s registračními značkami z různých koutů Evropy i světa nebo stroje ozdobené klubovými samolepkami. Bylo zkrátka zřejmé, že „vosy“ na několik dní doslova ovládly ulice Říma. Aby člověk pochopil, proč se kvůli jednomu skútru do Říma sjíždějí lidé z celého světa, musí se na chvíli vrátit o osmdesát let zpátky. Poválečná Itálie

gear

potřebovala jednoduchý, dostupný a spolehlivý dopravní prostředek. Společnost Piaggio, která do té doby vyráběla mimo jiné letadla a jejich součástky, hledala v mírové době nový výrobní program. Návrhem plánovaného skútru pověřila leteckého konstruktéra Corradina D'Ascaniu. Paradoxní přitom je, že on sám prý motocykly neměl v lásce. Vadilo mu jejich ovládání, špinění oblečení i složitá údržba. Možná právě proto navrhl stroj, který se od tehdejší jednostopé konkurence výrazně lišil. Měl být jednoduchý na ovládání, chránit jezdce před nečistotami a nabídnout pohodlnou jízdu i lidem, kteří na motocyklu nikdy neseděli. Praktické řešení navíc doplnily elegantní tvary, díky nimž Vespa nepůsobila jen jako účelový dopravní prostředek, ale také jako stylový doplněk. Ve finále se Vespa stala tak silnou kulturní ikonou, že se pravidelně objevuje ve filmech, reklamách

i módních kampaních. Když je potřeba během několika vteřin navodit atmosféru léta, Itálie nebo bezstarostného životního stylu, bývá jednou z prvních rekvizit. Právě díky tomu se postupně stala jedním ze symbolů italské představy o la dolce vita – lehkosti, radosti z každodenních okamžiků a svobodě pohybu. Až při psaní tohoto článku mi došlo, že jsem byl před šestnácti lety vlastně také součástí podobné filmové zkratky. Během své studentské předkamerové „kariéry“ jsem v hudebním videoklipu vozil na Vespě jednu českou zpěvačku a vůbec mě tehdy nenapadlo přemýšlet, proč tvůrci sáhli právě po tomto skútru. Oslavy na vlastní kůži

Po vyzvednutí akreditací v hotelu nás autobus odvezl do areálu Foro Italico, kde se už od čtvrtka nacházelo hlavní centrum celých oslav, nazvané Vespa

Foto: Jakub Švejkar

Na výstavě mapující historii znakčy nemohla chybět legendární Vespa 125 „Vacanze Romane“ z roku 1951, která měla jednu z hlavních rolí ve filmu Prázdniny v Římě (vlevo). Návštěvníci si mohli prohlédnout i novou knihu Vespa, kterou nakladatelství Assouline vydalo u příležitosti 80. výročí značky.

127

září - říjen 2026

V Římě se Vespy během oslav svého osmdesátého výročí objevovaly doslova na každém kroku. Tahle solitérně zaparkovaná P 125 X z přelomu 70. a 80. let ukazuje, že kult kolem značky se neodehrává jen na výstavách, nebo v rámci součástí programu – žije přímo v ulicích italské metropole.

Když je potřeba během několika vteřin navodit atmosféru léta, Itálie nebo bezstarostného životního stylu, Vespa bývá jednou z prvních rekvizit. Village. Na ploše areálu bylo rozprostřené zázemí s pódiem pro kulturní program, koncerty, stánky s oblečením, doplňky i náhradními díly a také prostor, kde se pohybovali účastníci oslav. Samotné skútry byly většinou zaparkované na centrálních parkovištích před areálem nebo samostatně v jeho okolí. Uvnitř se pohybovali lidé, kteří

si procházeli místní stánky a setkávali se mezi sebou. Několikrát jsem byl svědkem naprosto přirozené výměny klubových samolepek nebo přátelských hovorů lidí, kteří se v danou chvíli znali pár minut. Doslechl jsem se taky, že už před naším příjezdem v areálu probíhaly dovednostní jízdy nebo třeba komentované prezentace historických modelů. Centrální prostor Stadionu dei Marmi, zasazený mezi atletické sochy, pak patřil výstavě mapující historii značky. Ta obsahovala historické modely zapůjčené z muzea Piaggio, doplněné dobovými fotografiemi a archivními materiály, které dokreslovaly vývoj Vespy napříč dekádami. Nechyběla ani prezentace současné produkce, včetně speciální výroční edice Ottantesimo, která byla symbolicky vyrobena v limitovaném počtu 1946 kusů, odkazujícím právě k roku představení prvního modelu. Celou atmosféru výrazně ovlivňovalo velmi horké počasí, které tou dobou panovalo v celé Evropě a nevyhnulo se ani Římu. Teploty se pohybovaly vysoko nad třiceti stupni a pobyt na přímém slunci byl místy poměrně vyčerpávající. Ani to většinu účastníků neodradilo a areál zůstal i přes náročné podmínky zaplněný lidmi, kteří dorazili užít si program naplno. Na tomto místě mě napadla i jedna zajímavá symbolika celé akce. Foro Italico vzniklo na přelomu 20. a 30. let jako součást architektury fašistického režimu v Itálii. O téměř sto let později se jeho okázalé prostory a slavné atletické sochy staly kulisou pro oslavu skútru, který se zrodil v poválečné Itálii a během následujících desetiletí začal spojovat lidi napříč Evropou

128

mě nečekaně propojila i jedna drobná kapitola československé motocyklové historie. Spanilá jízda

Vrchol celé akce, kterou byla spanilá jízda centrem Říma, nám organizátoři umožnili sledovat z terasy Palazzo delle Assicurazioni Generali na Benátském náměstí. Z elegantní budovy byl výhled přímo na Via dei Fori Imperiali, kudy se od Kolosea valily proudy jezdců na svých Vespách. Abychom ale atmosféru skutečně naplno zažili, rozhodli jsme se přesunout do ulic přímo mezi projíždějící účastníky. Teprve v bezprostřední blízkosti se celý zážitek proměnil – člověk byl najednou obklopený nejen proudem skútrů, ale i typickými zvuky a vůněmi motorů, zejména u historických strojů. Všudypřítomné troubení nepůsobilo vůbec rušivě, ale naopak slavnostně přátelsky. U každého účastníka bylo patrné nadšení a radost z jízdy. Právě tato spontánní pozitivní

Během spanilé jízdy se centrem Říma prohnalo asi 25 000 řidičů, přičemž v rámci akce se hovoří o šedesáti sedmi různých národnostech. Něco takového člověk zažije jednou za život.

Foto: Jakub Švejkar, archiv Piaggio

i celým světem. Právě tento kontrast mi připadal mimořádně silný – místo, které kdysi sloužilo propagandě autoritářského režimu, dnes zaplnili lidé z celého světa, jejich příběhy, cestování a společná radost z něčeho, co dávno překročilo hranice jedné země. Mimochodem, do Říma jsem cestoval se zástupci rakouské firmy Faber, která prodává Vespy už od šedesátých let. To pro mě mělo i osobní rozměr. Díky svému dlouhodobému zájmu o historii československého motocyklového sportu znám rodinu bývalého úspěšného motokrosového jezdce Bohumíra Matějky, který po ukončení závodní kariéry nastoupil ve druhé polovině 70. let právě do vídeňské firmy Faber. O to zajímavější pro mě bylo nečekané setkání se současným šéfem společnosti Josefem Faberem mladším, který si pana Matějku dobře pamatoval ještě z dob, kdy do firmy nastoupil pod vedením jeho otce. Při oslavách osmdesátého výročí Vespy se tak pro

gear

129

září - říjen 2026

Jedním z nejzajímavějších dojmů byla pestrost samotných skútrů. Přestože šlo stále o jednu značku, kolona působila velmi různorodě. Lišily se hlavně barvami, doplňky i drobnými úpravami, které odrážely vkus a osobnost jejich majitelů. energie je možná tím, co celou akci nejlépe vystihuje. Společným jmenovatelem všech žen i mužů, bez ohledu na věk či původ, byla sdílená radost a atmosféra, která působila téměř jednotně a nakažlivě. Možná právě i to souvisí s povahou samotné Vespy. Nejde totiž o závodní stroj ani o tradiční silný motocykl. Jde o prostředek, který je od počátku spojený spíš s lehkostí pohybu, stylem a každodenním používáním ve městě. Právě tato nenucenost se podle mě promítá i do chování lidí, kteří si Vespu vybírají – často s důrazem na styl, nadhled a jistou dávku osobitého přístupu k motocyklové kultuře. Jedním z nejzajímavějších dojmů byla pestrost samotných skútrů. Přestože šlo stále o jednu značku, kolona působila

velmi různorodě. A to nejenom kvůli rozdílným typům a rokům výroby. Lišily se hlavně barvami, doplňky, zavazadly i drobnými úpravami, které často odrážely vkus a osobnost jejich majitelů. Právě tyto detaily dodávaly celé jízdě další rozměr – člověk nemusel znát konkrétního jezdce, aby si dokázal představit, že jeho Vespa je do určité míry pokračováním jeho vlastního stylu. Milovníci těchto strojů se označují celosvětově jako Vespisti a na oslavu přijeli opravdu ze všech koutů světa. Na místě tak bylo možné potkat jezdce ze Spojených států, Velké Británie, Indonésie, Filipín, Austrálie, Portugalska, Španělska, Francie, ale i z mnoha dalších zemí. Někdo přijel sám, jiní dorazili hromadně v rámci svého domovského

Vespa klubu. Část účastníků absolvovala cestu po vlastní ose, další si pomohli přepravou strojů na delší vzdálenosti. Celkový počet účastníků organizátoři odhadují na 25 000 řidičů, přičemž v rámci akce se hovoří o šedesáti sedmi různých národnostech. Právě tato globální účast symbolicky ukázala, kam až se příběh Vespy během desetiletí dostal – od ikonického obrazu Audrey Hepburn a Gregoryho Pecka projíždějících městem ve filmu Prázdniny v Římě, který pomohl spojit Vespu s představou italské lehkosti a svobody, až po současnost, kdy se stejnými ulicemi valí tisíce jezdců z celého světa. A právě sobotní spanilá jízda historickým centrem Říma tento obraz naplno oživila.

Postel Soft, BeOak by Javorina, od 83 899 Kč, www.beoak.com; noční stolek XX, BeOak by Javorina, od 14 599 Kč, www.beoak.com; kniha Love sex & Desire, Andy Warhol, Taschen, 725 Kč, www.taschen.com; přenosná dobíjecí lampa Hay, 3 120 Kč, prodává www.designspot.cz; velký modrý povlak na polštář Missoni Home, 8 927 Kč, prodává www.mrporter.com; mokasíny Saint Laurent, 29 500 Kč, www.ysl.com.

131

září - říjen 2026

Nemáte klidné spaní? Večer nemůžete zabrat a když se tak konečně stane, neustále se budíte? Noční můry, stres, roztahující se domácí mazlíčci, hlasití sousedé, návaly vedra či naopak zima… K tomu všemu ještě stárnoucí močový měchýř, který nezachrání ani kyselina hyaluronová! Co s tím? Ne, rozhodně vám nebudeme tvrdit, že máme zázračný recept na klidný spánek po celou noc. Ani vám nebudeme radit, abyste si lupli koktejl ze Stilnoxu a Hypnogenu a zapili to drinkem s melatoninem. My vás můžeme jen lehce nasměrovat a dát vám pár doporučení, která by mohla váš spánek výrazně zlepšit. Ne, nošení chytrých hodinek, které by sledovaly spánkový rytmus, vám nutit nechceme. A o tom, že si před spaním nemáte scrollovat nekonečný instagramový feed, asi také nemusíme mluvit… My to vezmeme pěkně od základu a rozebereme nejen to, proč je důležité spát na správné matraci, ale i to, proč je dobré při řešení spánkového deficitu sáhnout po razantní změně. Kdo ví, třeba pak budete spát zase jako nemluvně. A pokud ne, pořád ještě existují jiné možnosti. Ty ale raději proberte s lékařem než s domácí lékárničkou.

Foto: Petr Jansa / AI

T E XT

Petr Jansa

Zzzzz…

132

spánkový speciál

Je 03:06 ráno. Ležím v posteli, zírám do stropu a v hlavě mi běží ten nejjedovatější matematický vzorec na světě. „Když usnu hned, mám ještě čtyři hodiny a čtyřiadvacet minut spánku.“ O dvacet minut později – během kterých jsem třikrát otočil polštář na chladnější stranu, vyzkoušel dvě dechová cvičení a začal pociťovat mírnou nenávist k celému lidstvu – hlava nemilosrdně přepočítá: „Čtyři hodiny a čtyři minuty… Zítra budu úplně mrtvej.“ T E X T

Marek Wrbik

Pokud žijete ve 21. století, řešíte kariéru, styl a snažíte se fungovat na plný výkon, pravděpodobně znáte vzorec nespavosti moc dobře. Já v něm jel první ligu. Ze spánku se pro mě stala nesmírně vyčerpávající obsese. Ráno mě neprovázel pocit osvěžení, ale okamžitá kontrola chytrého prstenu a spánkové aplikace v telefonu. Z displeje na mě ještě za šera blikala cynická čísla o tom, že mé spánkové skóre dosáhlo ubohých 62 %, podíl REM fáze byl tragický a dnes mám očekávat sníženou kognitivní schopnost a vyšší hladinu stresu. Skvělé. Ještě jsem si ani nevyčistil zuby a algoritmus už mi oznámil, že můj nadcházející den je odsouzen k záhubě a raději mám zůstat doma. Jako společnost jsme totiž podlehli masivnímu tlaku moderní doby. Biohacking a wellness průmysl nás totiž bombardují na každém kroku. Všude se na nás sype to samé pravidlo. Pokud nespíte alespoň osm hodin nepřerušovaného, sterilního spánku, odejdou vám játra, kognitivní funkce, kardiovaskulární systém a v neposlední řadě i libido – což si zatím nemůžu dovolit. Ze spánku se z přirozeného způsobu regenerace stal další výkonnostní sport, další projekt, ve kterém musíme za každou cenu excelovat. Jenže lidské tělo funguje v absolutním paradoxu. Čím více jsem se snažil spát dokonalých osm hodin, tím brutálnější nespavost mě po nocích požírala. Až do chvíle, kdy jsem narazil na knihu How to

Sleep Like a Caveman: Ancient Wisdom for a Better Night’s Rest (v neoriginálním překladu Jak spát jako jeskynní muž: Staletá moudrost pro lepší noc). Napsal ji nizozemský biolog a spánkový terapeut Merijn van de Laar. To nejlepší na něm je, že to není žádný teoretik mimo realitu omílající pořád ty stejné rady dokola. Samotného ho v osmadvaceti letech – ve chvíli, kdy už aktivně pracoval ve spánkovém centru a léčil pacienty – potkala drsná, chronická nespavost. Jako uznávaný odborník nemohl v noci usnout, a proto propadal do úzkostí a čím více o spánku přemýšlel a sledoval budík, tím to bylo horší. Van de Laar se rozhodl zahodit tradiční poučky a podíval se na lidský spánek z úplně jiné perspektivy. Z pohledu evoluce a antropologie. Položil si jednoduchou otázku: Jak vlastně spali lidé v době, než jsme vymysleli žárovky, práci na směny a Apple Watch? Dospěl k šokujícímu zjištění, že většina toho, co si v moderní společnosti myslíme o „dokonalém spánku“, je totální mýtus. Jeho kniha ignoruje zavedenou šablonu spánku. Zatímco většina ezo-guruů a wellness influencerů se vám snaží prodat předražené difuzéry, mrazicí kádě nebo dechová cvičení, u kterých vypadáte jako hyperventilující kapr, van de Laar na to jde s logikou zkušeného biologa. Neposílá vás žít do Peru ani vám netvrdí, že máte zahodit počítač a jít pást ovce. Jeho

Foto: Petr Jansa / AI

Návrat do paleolitu

Postel Vispring Tiara Superb s ručně vyráběnou matrací z kolekce Luxe a čelem Ceto čalouněným šedou kůží Gramppian, info o ceně v obchodě, prodává www.dreambeds.cz; pruhovaný povlak na polštář Zara Home, 499 Kč, www.zarahome.com; mramorový noční stolek Plinth Tall, Audo Copenhagen, 35 970 Kč, prodává www.designspot.cz; kniha Basquiat, Assouline, 35 070 Kč, www.assouline.com; svíčka Le Soir, Diptyque, 1 650 Kč, prodává Diptyque, Vězeňská 6, Praha 1; stojací lampa AJ, Louis Poulsen, 35 850 Kč, prodává www.designspot.cz

135

září - říjen 2026

kniha je v podstatě zrcadlo nastavené proti moderní době. S lehkým výsměchem popisuje, jak jsme dokázali proměnit tu nejzákladnější biologickou potřebu – obyčejné ležení ve tmě – v další korporátní KPIčko, ve kterém denně selháváme. Místo abychom večer odpadli jako naši jeskynní předci, ležíme v posteli obklopeni senzory, které má náš mozek stejně u prdele jako předražené povlečení nebo levandulovou aromaterapii. Zkrátka a jednoduše, místo vyvolávání strachu z infarktu – což je oblíbená taktika většiny dnešních spánkových expertů, po jejichž přečtení už pro jistotu neusnete nikdy – nabízí knížka celkem osvěžující facku. Na hromadě dat ukazuje, že náš vnitřní neandrtálec je daleko odolnější, než si myslíme, a že jediný důvod, proč v noci čumíme do stropu, je ten, že se ze spánku snažíme udělat disciplínu. Osm hodin vymyslel majitel textilky

Foto: Petr Jansa / AI

Když jsem se do knížky ponořil poprvé, nejvíce mě pobavilo – a upřímně i šokovalo – zjištění, odkud se vlastně vzalo to naše posvátné dogma o osmi hodinách spánku. Pokud si stejně jako já myslíte, že osm hodin vymysleli lékaři, neurologové nebo nějaké antické shromáždění moudrých mužů, jste na omylu. Je to čistě politicko-hospodářský výmysl z doby Průmyslové revoluce. S příchodem továrního provozu a umělého osvětlení pracovali dělníci v 19. století i šestnáct hodin denně. Britský utopický reformátor a majitel textilky Robert Owen tehdy v roce 1817 přišel s líbivým reklamním sloganem pro své zaměstnance: „Osm hodin práce, osm hodin zábavy, osm hodin spánku.“ Znělo to symetricky, skvěle se to tisklo na letáky a továrny díky tomu mohly rozdělit den na tři rovnoměrné směny. Jenže z biologického hlediska šlo o hausnumero vytažené z klobouku. Vědecká data z posledních let ukazují, že na bájných osm hodin nepřerušeného spánku dnes dosáhne pouhých 15 až 25 % populace. A co je pro nás, věčné noční počtáře, ještě sladší satisfakce? Lidé, kteří statisticky žijí nejdéle, spí průměrně okolo sedmi hodin. Aby van de Laar ukázal, jak vypadá spánek bez deformace moderním světem, vytáhl v knize trumf v podobě dat o tanzanském kmeni Hadza. Ti stále žijí jako klasičtí lovci či sběrači. Bez elektřiny, bez budíků, bez e-mailů. Výsledek jejich pozorování je pro moderního člověka antropologický šok. Lidé z kmene Hadza stráví v noci v horizontální poloze sice přes devět hodin, ale reálně spí jen kolem šesti. A co je nejdůležitější – probdí v průměru přes dvě hodiny každou noc!

← Postel Scharel Gripsholm s prošívaným divanem, ručně

prošitou matrací s koňskými žíněmi a čelem Square, info o ceně v obchodě, prodává www.dreambeds.cz; obraz Minulost dne, Eva Sakuma, 260 000 Kč, prodává www.praguekabinet.com; povlak na polštář Missoni Home, 7 479 Kč, prodává www.mrporter.com; semišová taška Brunello Cucinelli, 102 699 Kč, prodává www.mrporter.com.

Osm hodin spánku nevymyslela příroda. Vymysleli je lidé, kteří potřebovali druhý den přijít včas do továrny.

Procházejí se po táboře, přikládají do ohně, tiše si povídají nebo jen tak leží ve tmě a koukají do prázdna. Žádný z nich přitom netrpí úzkostmi, nechodí na terapii ani nečte články o nespavosti. Probudit se uprostřed noci a být hodinu či dvě vzhůru pro ně není selhání. Je to přirozené okno odpočinku. Jenže moderní bdící muž ve tři ráno chytne paniku, že selhal, rozsvítí displej, zkontroluje tep a do těla si napumpuje tolik kortizolu, že si účinně zablokuje spánek na další tři hodiny. Reflex ze třetihor

Stejně osvěžující pro mě bylo číst o drobných spánkových anomáliích, ze kterých jsem si kdysi sám s oblibou vytvářel diagnózy – jako je takzvané hypnagogické škubnutí. Určitě to znáte i vy. Strop se pomalu rozostřuje, už téměř třímáte klíče od spánkového ráje, když vám najednou celým tělem projede nekontrolovatelná elektřina, jako byste vteřinu předtím zakopli o obrubník nebo spadli ze skály. Dřív jsem v ten moment okamžitě znejistěl a začal přemýšlet, jestli právě nemám náběh na roztroušenou sklerózu nebo jiné neurologické onemocnění. Van de Laar mi ale ve své knize otevřel oči. Vysvětlil mi, že noční záškub je vlastně jakási fosílie v naší mozkové kůře. Je to reflex, který vznikl ještě v dobách, kdy naši prapředci spali na větvích stromů. Než se stromový obyvatel ponořil do hlubokého spánku, mozek mu poslal tenhle bleskový šok do svalů, aby si v polospánku ověřil, zda leží bezpečně a nehrozí pád na zem. A přestože jsme si později vybudovali jeskyně, naučili se rozdělávat oheň a nakonec si koupili matrace z paměťové pěny, náš mozek tenhle prastarý systém kontroly nikdy nesmazal. Jakmile večer usínáte, svaly naráz povolují a tělo chladne, váš vnitřní neandrtálec zazmatkuje a na vteřinu vám dá pocit, že letíte ze stromu dolů. Zjištění, že noční „skok ze skály“ zažívám nejčastěji ve chvílích, kdy jsem ve stresu nebo přepitý kávou, bylo neskutečně osvobozující. Není to předzvěst mrtvice ani kolaps nervů. Je to jen důkaz, že můj pravěký strážný v hlavě dělá svou práci až moc horlivě. Postel na příděl

To nejsilnější a zároveň nejbizarnější zjištění ale přišlo ve chvíli, kdy jsem v knize narazil na kapitolu věnovanou samot-

136

Nejlepší spánková rada, kterou jsem dostal, zněla jako trest - do postele později, z postele dřív. Kupodivu zabrala.

stane zázrak. Hladina adenosinu v mozku dosáhne takového přetlaku, že pravěký instinkt rezignuje na všechny obavy ze šavlozubých tygrů i ze zítřejších uzávěrek. Položíte hlavu na polštář a mozek bez vyjednávání vypne. Žádné počítání minut, žádné zírání do stropu. Spánek se dostaví rychlostí blesku a zpevní se v jeden neprůstřelný blok. Až když zvládnete pevně prospat 85 % vyměřeného času po celý týden, přidáte si pro další týden 15 minut v posteli navíc. A tak pomalu rozšiřujete své spánkové okno, dokud nenajdete svůj ideální bod rovnováhy. Hlavně klid a nohy v teple

Kromě spánkové restrikce pro mě byla zásadní ještě jedna věc, kterou van de Laar ve své knize neustále zdůrazňuje. Koncept večerního zklidnění, takzvaný wind-down. Moderní muž má totiž ve zvyku jet na sto tisíc procent až do chvíle, než zhasne v ložnici. Ještě ve 22:30 vyřizujeme e-maily, dohadujeme se v komentářích na sítích, sledujeme thrillery nebo drtíme benchpress ve fitku. Jenže biologické senzory v těle nerozumí tomu, že pouze sedíte u notebooku. Z jejich pohledu jste právě na lovu mamuta, bojujete o život a hladina stresového kortizolu i adrenalinu pumpuje na maximum. Když pak v 23:00 zaklapnete počítač a čekáte, že do pěti minut usnete, je to stejné, jako kdybyste v rozjetém autě ve stovce zařadili zpátečku. Jeskynní přístup ke spánku vyžaduje, abyste svému organismu dali alespoň dvě hodiny před spaním signál, že lov skončil. V praxi to znamená upravit prostředí tak, aby odpovídalo evolučním očekáváním našeho těla. Prvním krokem je světelná hygiena. Ztlumit zářivky a přepnout ložnici do teplých, tlumených tónů, které simulují dohořívající ohniště. Druhým důležitým faktorem je teplota. Naši předci nespali v přetopených pokojích. Abyste mohli bezpečně upadnout do hlubokého spánku, vaše tělesné jádro musí mírně ochladnout. Vyvětrat ložnici na nějakých 17 až 18 stupňů udělá s kvalitou regenerace daleko větší zázraky než jakýkoliv předražený doplněk stravy. Samozřejmě netvrdím, že spánková restrikce je jediný spásný recept na světě. Chronická nespavost je složitá věc a může mít hluboké psychické či fyzické příčiny, které vyžadují odbornou péči. Mně ale jednoduchá změna perspektivy pohledu na spánek pomohla víc než měsíce honby za dokonalým spánkovým skóre. Ve chvíli, kdy jsem pochopil, že nespavost není selhání mého těla, ale jen přehnaná snaha všechno řídit, nastal zásadní zlom. Když se dnes náhodou probudím ve tři ráno, už nepočítám minuty do budíku a nepropadám panice, že zítra budu polomrtvý. Jen otočím polštář, podívám se do tmy a vzpomenu si, že někde v Tanzanii je právě teď vzhůru celý kmen a nikdo z toho nešílí. Náš vnitřní neandrtálec totiž potřebuje pouze pocit bezpečí, trochu chladu, tmu a vědomí, že když v noci na hodinu procitne, svět se kvůli tomu nezboří.

Foto: Petr Jansa / AI

né léčbě chronické nespavosti. Čekal jsem sérii zklidňujících rituálů a bylinkové čaje. Místo toho mi van de Laar naservíroval metodu vyvinutou vědci už v 80. letech, která zní trochu jako masochismus – takzvanou spánkovou restrikci. Když sám autor bojoval s nespavostí a styděl se za to před kolegy ve spánkovém centru, byla to právě ona drastická metoda, která ho zachránila. A logika za ní je neskutečně jednoduchá. Pokud totiž trpíte nespavostí, máte přirozený sklon dělat přesný opak toho, co byste dělat měli. Zalezete do postele už v devět večer s naivní nadějí, že „když tam budu ležet devět hodin, něco z toho přece naspím“. Jenže v posteli nakonec strávíte čtyři hodiny zíráním do tmy, frustrací a vytvářením pocitu, že je postel bojiště. Metoda spánkové restrikce na to jde s brutalitou vojenského drilu a celý zlozvyk otočí. Jak to vypadá v praxi? První týden neděláte nic jiného než že si vedete primitivní deník. Ráno si zapíšete, kdy jste šli spát, kdy jste vstali a kolik hodin z toho jste reálně prospali. Ne kolik jste proleželi, ale kolik jste fakt naspali. Řekněme, že vám vyjde průměr ubohých 5 hodin spánku za noc. A teď přichází ten sadistický trik. Váš nový limit pro pobyt v posteli bude přesně 5,5 hodiny. Ani o minutu víc. Takže pokud se rozhodnete jít spát o půlnoci, matematika je neúprosná. Nastavíte si hlučný budík přesně na 5:30 ráno a musíte okamžitě z postele ven. Nebo naopak, chcete-li vstávat v 6:00 ráno, smíte do postele vkročit až v půl jedné ráno. Do té doby máte přísný zákaz lehnout si, dát si šlofíka na gauči nebo jen tak „dřímat“ u seriálu. I kdyby vám padala hlava do talíře s večeří, musíte zůstat vzhůru, v pohybu a mimo ložnici. Klíč spočívá v biochemické látce zvané adenosin. Čím déle jsme aktivní, tím více adenosinu se nám v mozku usazuje a vytváří takzvaný „spánkový hlad“. Když přes den dřímete na gauči nebo v noci devět hodin polospíte, nahromaděný spánkový hlad průběžně upouštíte – jako když upouštíte páru z hrnce. Výsledek? Tělo nikdy nevytvoří dostatečný tlak na pořádný hluboký spánek. Spánková restrikce vám ten hrnec „hermeticky“ uzavře a pořádně natlakuje. První tři dny téhle metody jsou fakt peklo. Jste unavení, nevrlí, ploužíte se po bytě a počítáte minuty do půlnoci. Jenže v 0:30 konečně spadnete do postele a čtvrtou noc se

spánkový speciál

Postel Vispring Herald Superb s ručně vyráběnou matrací z kolekce Classic a čelem Palladio, info o ceně v obchodě, prodává www.dreambeds.cz; povlak na polštář s motivem březových kmenů, Fine Little Day, 1 699 Kč, prodává www.nila.cz; sluchátka Isvarna, Hifiman, 77 420 Kč, prodává www.voix.cz; kniha Star Wars Comics Library. Vol. 1. 1977-1979, Taschen, 4 220 Kč, www.taschen.com; přenosná dobíjecí lampa Audo Copenhagen, 5 220 Kč, prodává www.designspot.cz.

138

spánkový speciál

Loading… Tělo neodpovídá T E X T

Marek Wrbik

139

září - říjen 2026

Ilustrace: Petr Jansa / AI

Představte si prvoplánový scénář pro céčkový psycho-horor. V ložnici tma jak v pytli a vy se probudíte s mrazením v zádech. V rohu ložnice vidíte stát vysokou, neidentifikovatelnou postavu. Není to roztomilé Cantervillské strašidlo, ale masivní, černá silueta, ze které sálá hrůza. Chcete uskočit, instinkt řve, abyste okamžitě vypadli z postele, jenže v tu chvíli přichází to nejhorší. Vy se totiž nehnete ani o milimetr. Tělo je zabetonované do matrace. Chcete volat o pomoc, ale plíce vypověděly službu a vydáte jen patetické tiché zasípání. Jste dokonale bdělí, myslí mlátí panika, ale tělo leží bezvládně jako mrtvola. A přízrak? Udělal pár kroků blíž, klečí na vašem hrudníku a zblízka vám dýchá přímo do ksichtu.

Gratuluji, právě jste se setkali se spánkovou paralýzou. Pokud jste o ní nikdy neslyšeli, nejspíš si teď říkáte, že něco takového přece nemůže být skutečné. Může. Je to nejsarkastičtější, ale zároveň nejstrašidelnější zážitek, jenž nervový systém dokáže nabídnout. Okamžik, kdy vás vlastní mozek bez varování zamkne do nízkorozpočtového hororu, ve kterém jste hlavní postavou i bezmocným divákem zároveň. Vědecky vzato jde o jednu z nejpodivnějších chyb načasování, jaké mozek umí předvést. V REM fázi mozek velmi moudře odpojí kabely ke svalům, takže jste během snů dočasně ochrnutí. Je to v podstatě biologická pojistka, abyste například při snění o útěku z věznice fyzicky nevyskočili z okna nebo si nerozbili hlavu o noční stolek. Problém však nastává ve chvíli, kdy se vědomí probere dřív než tělo. Procitnete, vidíte ložnici, ale hýbat se nemůžete. A protože lidská mysl v takhle extrémním šoku naprosto k smrti nenávidí prázdnotu, vyděšený mozek si v panice řekne: „Aha, ten idiot se nemůže hýbat a má absolutní strach? Tak to tu určitě někde musí být vražedná stvůra, hned mu ji tam přikreslím!“ A voilà – živá, dokonale realistická halucinace je na světě a prožíváte nejdelší minuty života. Historicky vzato měly předchozí generace kolem spánkové paralýzy podstatně jasněji, protože neměly neurology a oplývaly bujnou fantazií. Pokud se před dvěma sty lety člověk probudil, nemohl se hýbat a na hrudi mu klečelo něco těžkého, nešlo o žádnou chybu v REM fázi. V Evropě lidé věřili, že na oběť v noci skáče démon Incubus nebo zákeřná noční bytost zvaná Mara. Ta zkrátka klekla na plíce a zkoušela, co hrudní koš vydrží. V Japonsku tomuto stavu dodnes říkají Kanashibari, což znamená „spoutání železnými řetězy“, zatímco severské kmeny měly za to, že duši svírá zlomyslný šaman. Bez znalosti biologie byla spánková paralýza teologickým terorem. Za dob vrcholící inkvizice dokonce stačilo jedno takové temné procitnutí a ráno šla polovina vesnice upálit sousedku z rohu ulice jen proto, že se včera divně podívala na krávy. Právě tady většina lidí udělá zásadní chybu. Spánková paralýza se totiž často strká do šuplíku s nápisem „obyčejná noční můra“ nebo „prostě špatný sen“. To je omyl. Kdo neprožil, v životě nepochopí. Protože to není sen, ze kterého se probudíte. Je to probuzení, ze kterého se nemůžete dostat.

Pokud jste spánkovou paralýzu nikdy nezažili, gratuluji k vyhrané genetické loterii a prosím o trochu soucitu s námi ostatními. Vy si totiž po špatném snu prostě vydechnete, řeknete si „uf, ještě že to byl jen sen“, otočíte se a spíte dál. Jenže u spánkové paralýzy o žádné snění nejde. Ocitnete se v plné, surové bdělosti. Mozek funguje na plný výkon, vidíte reálný strop ložnice, slyšíte tikot hodin, ale tělo drží neviditelný svěrák. Lidé, kteří pro stav neznají vědecký název, si pak celé roky v tichosti myslí, že se pomalu zbláznili, že mají v pokoji zloděje, nebo že je osobně navštívil duch nenáviděných příbuzných. Přitom jde „jen“ o poruchu vnitřního budíku. Démon na hrudi neplatí nájem

Dobrá zpráva ale je, že se spánkovou paralýzou lze pracovat. Dá se v ryzí panice uvědomit, co se děje? Dá. Většinou to přichází v sekundě, kdy si člověk uvědomí ten absurdní rozpor. „Vnímám pokoj, ale nemůžu se ani hnout a vidím příšeru.“ Jakmile vám dojde, že to není démon, ale jen dočasná mozková závada, napětí o několik pomyslných procent klesne. Přízrak na hrudi sice nezmizí, ale už víte, že jde o iluzi. A co dělat přímo v dané chvíli? Instinkt řve: „Kopni! Vyskoč! Zaječ!“ To je to nejhorší, co můžete udělat. Při snaze pohnout celým tělem naráz bojujete s odpojeným nervovým systémem, což paniku jen znásobí. Místo toho musíte tělo obelstít. Přestaňte bojovat s trupem, nechte ho ležet. Veškerou pozornost soustřeďte do periferie – zkuste pohnout špičkami palců na nohou, případně lehce zakoulet očima. Zároveň se soustřeďte na pomalé, klidné dýchání. I když máte pocit, že se nemůžete pořádně nadechnout, vaše tělo ve skutečnosti dýchá. Dýchací svaly jsou jedny z mála, které zůstávají ovladatelné. Jakmile se tělu postupně podaří znovu převzít kontrolu nad drobnými svaly, paralýza často během okamžiku povolí. Celým tělem projde úleva, postava na hrudi se rozplyne do věšáku na kabáty a vy se vrátíte zpátky. Až vás paralýza potká příště, zkuste si vzpomenout na jednu věc. Ten, kdo vás přišel navštívit do ložnice, vás nepřišel zabít. Je to jen váš vlastní mozek, který si nad ránem natočil nejděsivější horor, jakého je schopný. A stejně jako každý horor, i tenhle jednou skončí.

141

advertorial

Největší luxus je probudit se skutečně odpočatý Jediná noc v posteli Hästens změnila Karlu Vágnerovi nejen pohled na spánek, ale i profesní život. Opustil svět informačních technologií a od roku 2004 pomáhá českým zákazníkům vybírat postele, které odpovídají jejich tělu, způsobu spánku i životnímu stylu. Majitel společnosti Vagner Design a showroomů Dreambeds vysvětluje, proč o kvalitě nerozhoduje cenovka, jakou roli hrají přírodní materiály a proč má být nejlepší postel tou, o níž během noci vůbec nevíte. Jak jeho život ovlivnilo Švédsko? Co stojí za vznikem vlastní značky Scharel? A proč skutečný luxus začíná až dobrým spánkem? T E XT

David Hron

FOTO

David Turecký

Slyším, že máte lehký přízvuk. Mohu se zeptat, jaké jsou kořeny vaší rodiny? Narodil jsem se ve Zlíně, ale od pěti let jsem vyrůstal ve Švédsku. Můj dědeček byl ředitelem Baťovy školy ve Zlíně, což se po nástupu komunistického režimu stalo pro rodinu zásadní zátěží. Byli jsme dlouhodobě perzekvováni a mé starší sestry prakticky neměly možnost studovat. Rodiče se proto rozhodli z Československa odejít. Já jsem se vrátil v roce 1992, původně kvůli práci. Překvapilo vás tehdy Československo? Především kontrastem se Švédskem. Československo po revoluci působilo syrově, živelně a zároveň bylo plné energie. Mnohé věci nefungovaly tak, jak jsem byl zvyklý, ale na druhou stranu tu byla obrovská chuť dohnat svět a poznávat vše nové. Devadesátá léta nabízela příležitosti lidem, kteří byli ochotni pracovat, učit se a převzít odpovědnost. Nebylo všechno jednoduché, ale cítil jsem tu optimismus a možnost podílet se na něčem, co právě vzniká. To mě velmi oslovilo. Proč jste se v roce 2004 rozhodl nabídnout českým zákazníkům luxusní postele? Bylo to spontánnější, než by se mohlo zdát. Pracoval jsem tehdy v IT a vedl regionální zastoupení americké společnosti. Během konference ve Švédsku jsem přespal u sestry ve Stockholmu

a poprvé se vyspal v posteli Hästens. Ráno jsem se probudil s pocitem, jaký jsem u žádné předchozí postele nezažil. Nebyla to jen měkkost nebo design; šlo o spojení opory, komfortu, ticha a přirozeného mikroklimatu. Jediná noc mi změnila pohled na to, jak zásadní roli může mít kvalitní postel v každodenním životě. V čem to bylo tak jiné? Především v tom, jak se postel chovala po celou noc. Nepřehříval jsem se a ráno bylo prostěradlo suché, takže jsem měl chvíli pocit, že v pokoji běží klimatizace. Zároveň jsem cítil pevnou oporu těla, ale bez nepříjemného tlaku. Postel byla poddajná, komfortní a naprosto tichá. Tichá? Ano, moje postel sice tehdy měla krásný rám, designový vzhled, kvalitní rošty a vysokou matraci. Ale pokaždé, když jsem vstal, tak rošt vydal nějaký zvuk. Při každém vstávání nebo výraznějším pohybu se ozvala. Postel u sestry byla naprosto tichá, a to mě fascinovalo. Zeptal jsem se jí tedy, jakou má v ložnici klimatizaci a co je to za postel. Odpověděla mi: „Žádnou klimatizaci nemáme. Ten pocit vytváří postel a přírodní materiály, zejména koňské žíně. V obchodě ti to vysvětlí.“ Prodejna byla jen pár set metrů od jejího bytu, a tak jsem se tam šel podívat.

Výběr byl velký a času jsem měl málo. Když jsem se později pokusil postel objednat z Česka, zjistil jsem, že Hästens tady nemá zastoupení a nejbližší je až v Nizozemsku. Rozhodl jsem se proto vrátit do Švédska. Když jsem svůj zážitek popsal přátelům, jeden řekl: „Když ji kupuješ sobě, vezmi jednu i mně.“ Další se přidal. V tu chvíli mi došlo, že lidé kolem čtyřicítky začínají řešit, na čem skutečně spí. (směje se) Nakonec jsem místo jedné postele koupil prakticky celý showroom. Pozorujete, jak se vaši zákazníci za tu dobu změnili? Jak přistupovali k nákupu postele v roce 2004 a dnes? Zásadně. Na začátku jsem prodával hlavně lidem ze svého okolí. Pracoval jsem na vysoké manažerské pozici a řada mých známých si kvalitní postel mohla dovolit. Po prvních padesáti prodaných kusech jsem si říkal: „Komu prodáme ty další?“ Postele mají velmi dlouhou životnost a záruky dosahují desítek let, takže jsem se bál, že zákazníci se už nevrátí. Ukázal se pravý opak. Kdo pozná rozdíl v kvalitě spánku, často chce stejný komfort dopřát partnerovi, dětem nebo rodičům, případně si pořídí další postel na chatu či do druhého bydlení. Ale změnil se i samotný přístup k nákupu. Dříve někteří zákazníci přišli s otázkou: „Co máte nejdražšího?“ Dnes se mnohem více zajímají o materiály,

142

konstrukci, původ, servis a o to, zda postel odpovídá jejich tělu a způsobu spánku. Významným krokem bylo také zavedení možnosti vyzkoušet si postel doma. Když ji mohl klient týden testovat, rozhodoval se na základě vlastní zkušenosti, nikoli pouze ceny nebo dojmu ze showroomu. Zavzpomínejte prosím na období pandemie. Jaký vliv měl na váš byznys covid? Na začátku to byl šok, protože obchody se zavřely a nikdo nevěděl, jak to bude trvat dlouho. A změnily se i priority lidí. Necestovali, méně utráceli za restaurace a začali mnohem pozorněji vnímat prostředí, ve kterém žijí. Investovali do bydlení, technologií i vybavení domácnosti a postupně se dostali také ke kvalitě spánku. Zájem byl překvapivě velký a v určitém období jsme prodávali jednu postel denně. Fungovali jsme výhradně po předchozí domluvě, klienti měli showroom sami pro sebe a dodržovali jsme velmi přísná hygienická opatření. Obchodně to bylo mimořádné období, ale nechci je romantizovat. Pandemie byla pro mnoho lidí těžká. Pro nás byla především připomínkou, že zdraví, domov a kvalitní odpočinek začneme naplno vnímat ve chvíli, kdy se ocitnou v ohrožení. Jak vůbec poznám, která matrace je pro mě ta pravá? Neexistuje jedna univerzálně nejlepší matrace. Správná je ta, která odpovídá vašemu tělu, poloze při spánku, citlivosti na tlak i tomu, na čem spíte dnes. Proto doporučuji nespoléhat pouze na parametr tvrdosti nebo krátké ulehnutí v prodejně. Dobrý poradce se nejprve ptá: Spíte převážně na boku, na zádech, nebo na břiše? Budíte se během noci? Bolí vás záda, ramena či kyčle? Je vám v posteli teplo? Teprve potom dává smysl porovnávat jednotlivé konstrukce a úrovně tuhosti. Na výběr je dobré vyhradit si alespoň hodinu, ideálně dvě. Tělo potřebuje čas, aby se uvolnilo a vy jste poznali, zda má dostatečnou

advertorial

oporu bez zbytečného tlaku. Kvalitní spánkový systém přitom netvoří jen matrace, ale také pružinová základna a případně vrchní matrace. Všechny ty vrstvy spolupracují. Člověk se během noci přirozeně pohybuje, ale neměl by se neustále budit proto, že ho postel tlačí nebo nutí hledat úlevovou polohu. Znám to z hotelů – na nevhodné matraci se otáčím a ráno o tom vím. Na správně zvolené posteli tělo odpočívá, páteř má přirozenou oporu a ráno vstáváte bez pocitu, že jste s lůžkem celou noc bojovali. Takže přijít do showroomu a říct: „Dejte mi to nejdražší, co máte,“ není správný přístup, protože nejdražší matrace ještě neznamená, že to bude to nejlepší pro mě? Přesně tak. Cena sama o sobě neříká, zda bude postel vyhovovat konkrétnímu člověku. Pro někoho může být nejjednodušší model zároveň tím nejlepším. Často také slýcháme: „Chci co nejtvrdší matraci, jsem na ni zvyklý.“ Při zkoušení ale zjistíme, že právě přílišná tvrdost vytváří tlak, narušuje souvislý spánek a nutí tělo měnit polohu. Cílem není vybrat nejměkčí ani nejtvrdší postel, ale takovou, která správně rozloží hmotnost, podepře tělo a umožní mu uvolnit se. Většina dospělých potřebuje pravidelně přibližně sedm až osm hodin spánku. V této době organismus regeneruje a mozek zpracovává informace i upevňuje paměť. Pokud spánek dlouhodobě zkracujeme nebo je opakovaně přerušovaný, snižujeme jeho skutečnou kvalitu. Luxus tedy pro mě není nejvyšší cenovka, ale ráno, kdy se probudím odpočatý a s energií. Mám dvě malé děti, takže moc dobře vím, o čem mluvíte. Chápu. Jedna americká studie zjistila, že absolutně nejhorší spánek mají dvě skupiny lidí – ti, co mají malé děti, obzvlášť pokud s nimi spí v posteli. A pak lidi s domácími mazlíčky, protože zvířata mají tendenci se pohybovat, člověk jim dělá ústupky a přizpůsobuje se. Ale

s těmi dětmi vás mohu uklidnit – bude líp. (směje se) Je pravda, že každou novinku v Dreambeds osobně testujete? Ano. Každý produkt, který zařadíme do nabídky, chci poznat nejen z technických podkladů, ale také z vlastní zkušenosti. Zákazníci se právem ptají, v čem se jednotlivé postele liší, komu mohou vyhovovat a kde jsou jejich limity. A na to nelze poctivě odpovědět jen z katalogu. Doma z mého testování samozřejmě nebývají vždy nadšení, protože další postel není právě drobný vzorek. (směje se) Sortiment je dnes už stabilnější, takže se modely nestřídají tak často. Naposledy jsme testovali postel naší vlastní značky Scharel. Obstála natolik, že u nás doma zůstala. Stalo se vám někdy, že postel vaším testováním neprošla? Ano. Jeden velmi populární a dobře prodávaný model měl výrazně pevnější charakter. Po týdnu jsme testování ukončili, protože nám nevyhovoval. Přitom byl řemeslně kvalitní, využíval přírodní materiály a z hlediska odvodu vlhkosti fungoval velmi dobře. Právě tato zkušenost potvrzuje, že neexistuje nejlepší postel pro všechny. My jsme zvyklí na spánkový systém, který se výrazněji přizpůsobí tělu a kopíruje jeho křivky. Jiný zákazník může naopak ocenit pevnější pocit. Úkolem odborného poradce není prosadit svůj vkus, ale pomoci klientovi najít řešení, které bude fungovat právě pro něj. Zmínil jste značku Scharel, jejíž postele se vyrábějí ve Švédsku. Proč jste po letech s Hästens, Vispring a Harrison Spinks vytvořil vlastní značku? Scharel vznikl z potřeby spojit dvě věci – švédskou tradici výroby a více než dvacet let zkušeností, které jsme získali při práci s předními světovými značkami. Chtěli jsme vytvořit postel z kvalitních přírodních a obnovitelných materiálů, s individuálně volitelným komfortem a širokými možnostmi designového přizpůsobení, ale v do-

143

září - říjen 2026

stupnější cenové hladině než vrcholné modely Hästens. Hästens pro nás zůstává srdeční záležitostí. Zastupujeme ji od roku 2004 a patří k nejprestižnějším výrobcům postelí na světě. Její postele si vybírají známé osobnosi z filmu, sportu i veřejného života, ačkoliv řada z nich si své soukromí pečlivě chrání. Pro mě však nikdy nebylo nejdůležitější, kdo na konkrétní posteli spí. Mnohem podstatnější je, co dokáže udělat pro člověka, který na ni večer uléhá. V Dreambeds jsme postupně rozšířili nabídku také o britské značky Vispring a Harrison Spinks, abychom dokázali nabídnout různé druhy opory, komfortu i designu. Scharel je přirozeným vyústěním těchto zkušeností – je to naše vlastní představa o moderní švédské posteli, kterou můžeme ovlivňovat od konstrukce až po finální vzhled. Značka Hästens se od vašich začátků změnila. V čem? Posunula se od výrobce mimořádně kvalitních, byť dražších postelí ke globálně profilované luxusní značce s výrazným přesahem do designu. Do jejího světa vstoupily také autor-

ské spolupráce, například s Ferrisem Rafauli. Modely Grand Vividus nebo drēmər představují mimořádné spojení tradičního řemesla, přírodních materiálů a velmi osobitého designu. Já jsem však vždy cítil, že mým hlavním posláním je pomáhat lidem lépe spát, nejen se pohybovat v nejvyšším luxusním segmentu. Proto vznikl Dreambeds. Umožnil nám nabídnout širší portfolio značek, cenových úrovní a designových řešení, aniž bychom slevili z požadavků na řemeslné zpracování, přírodní materiály a individuální výběr. Někteří architekti a interiéroví designéři navíc hledali pro své klienty jiné estetické řešení než ikonickou modrobílou kostku. I na to jsme chtěli umět odpovědět. Co některým designérům na ikonické kostce vadilo? Říkali, že výrazná kostka se nehodí do každého interiéru. (směje se) Hästens samozřejmě nabízí i jednobarevné látky, v nichž je vzor pouze jemně vetkaný, ale modrobílá kostka zůstává ikonou značky a stále patří k nejžádanějším variantám. Je to podobné jako u červeného Ferrari: někteří zákazníci chtějí

právě originál v jeho nejznámější podobě. V Dreambeds jsme však potřebovali nabídnout i jiný design čel, odlišné látky a širší možnosti začlenění postele do interiéru. Proto jsme navázali spolupráci s britskými značkami Vispring a Harrison Spinks. Dnes mají klienti na výběr přibližně stovku odstínů a textur, takže lze postel skutečně přizpůsobit prostoru. Postupem času jsme ale cítili, že nám v portfoliu stále chybí určitá kombinace: švédská výroba, přírodní materiály, výborná termoregulace, široká volba designu a dostupnější cena. Švédsko je mi osobně i profesně blízké, proto jsme hledali výrobního partnera právě tam. Podařilo se nám nastavit kvalitu podle našich představ a zároveň udržet cenu výrazně níže než u nejvyšších modelů Hästens. Scharel tak podle konkrétní konfigurace vychází přibližně o padesát až sedmdesát procent dostupněji. A říkám to nejen jako zakladatel značky: sám na posteli Scharel spím. Postele Scharel jsou vyrobeny z přírodních a obnovitelných materiálů – vlny, koňských žíní či bavlny. Jakou roli tyto materiály při spánku hrají? Přírodní materiály jsou základem celého portfolia Dreambeds, tedy nejen značky Scharel, ale také postelí Hästens, Vispring a Harrison Spinks. Každý z nich má svou funkci: vlna pomáhá regulovat teplotu, bavlna podporuje prodyšnost a koňské žíně díky své pružnosti účinně odvádějí vlhkost. Společně s kapsičkovými pružinami vytvářejí spánkový systém, který se přizpůsobuje tělu, poskytuje mu správnou oporu a udržuje příjemné mikroklima po celou noc. Tyto materiály jsou zároveň mimořádně odolné. Při správné péči mohou postele sloužit desítky let a po celou tuto dobu pečovat o komfort svých majitelů. Spojení prodyšnosti, pružnosti a individuální opory omezuje přehřívání i časté probouzení a podporuje tak klidnější, hlubší a kvalitnější spánek. Právě to je hlavním smyslem všech postelí v nabídce Dreambeds.

144

spánkový speciál

Jak usnout v letadle: ženy × muži V deseti kilometrech nad zemí neplatí rovnost pohlaví. Zatímco ženy umí sedačku v economy proměnit v létající wellness, my raději volíme zkratku. Co všechno potřebuje ke spánku v letadle ona a co bohatě stačí nám? T E X T

Matěj Wrbik

ŽENY

MUŽI

Hydratace před vzletem Aplikace korejské plátýnkové masky s kyselinou hyaluronovou + hydratační mlha s rýžovými výtažky + osmihodinový regenerační balzám na rty.

Hydratace před vzhletem Jedno pivo v odletovém terminálu. Druhé, protože let má zpoždění.

Konzervace očního okolí Chladivé gelové polštářky pod oči + zvlhčující oční kapky proti suchému vzduchu v letadle. Aplikace nutná ještě před zhasnutím světel v kabině. Anatomické ukotvení Paměťová pěna kolem krku, ideálně model 360° Total Lock + bederní polštářek + ergonomický závěsný podnožník pod sedadlo před vámi. Ortopedická podpora Kompresní podkolenky proti otékání nohou + cestovní polštářek mezi kolena (když se tělo definitivně odmítne smířit s faktem, že má dalších sedm hodin spát vsedě). Světelná izolace 3D maska s profilovanými kalíšky. Netlačí na oči, nerozmazává make-up a především nevstupuje do konfliktu s umělými řasami. Priority. Akustická hradba Noise-cancelling sluchátka + playlist: déšť na střeše, vzdálená bouřka,… (vše, co dokáže přehlušit člověka na sedadle 15C, který svým chrápáním konkuruje zvuku motorů). Termoregulace Oversized kašmírová šála k vytvoření vlastní mikroklimatické zóny. Aromaterapeutický reset Roll-on s levandulí nebo bergamotem na pulzní body k obalamucení nervového systému (nikdy si nesmí uvědomit, že skutečně trčíte v hliníkové trubce nad Atlantikem) Vnitřní výživa Kolagenový prášek v neperlivé vodě + magnézium proti křečím. Těstoviny servírované ve 2:17 středoevropského času se nepočítají. Spánkový monitoring Oura na prstu, hodinky nabité, sleep tracking spuštěný. Pokud aplikace po přistání oznámí 38 minut hlubokého spánku, je třeba bezprodleně zrušit program na následující dva dny.

Anatomické ukotvení + ortopedická podpora + světelná izolace + akustická hradba Mikina s kapucí Vnitřní výživa Neurol pro rychlý nástup apatičnosti vůči dětem v řadě 12. Po těstovinách Stilnox či Dithiaden k navození hladkého letu bez turbulencí.

16. ročník prestižního turnaje družstev pojišťoven v golfu

Ypsilon Golf Liberec

Insurer of the Green

Hlavní partneři

Mediální partneři Nejúspěšnější týmy 1.

P r o m o t e d

b y

Režisér David Ayer už se s Bradem na place potkal v roce 2014 při natáčení válečného bijáku Železná srdce. Zatímco tehdy měli v týmu ještě Shiu LeBeoufa, Michaela Peñu nebo Logana Lermana, teď je to víceméně one man show. Plus pes.

147

kultura

Text: Petr Manák

Foto: archiv CinemArt

V srdci divočiny Rozmohl se nám tady takový nešvar. Pokud jste během léta navštívili kino, určitě vás neminul jeden z několika trailerů, ve kterých se na plátně vedle hollywoodských hvězd objevují jejich psí kolegové. A to je fakt rána na solar, protože tenhle souboj emocí prostě nemůže vyhrát ani největší tvrďák. Nejdřív si to se svým vlčákem Jasperem šinul postapokalyptickým světem Jacob Elordi (vlčák ho mimochodem doprovodil i na světovou premiéru), teď se na výpravu se svým německým ovčákem Odinem vydává Brad Pitt alias James Belmont. Tahle dvojka společně sloužila ve válečné zóně, odkud se šťastně vrátila domů. A i když si odnesli pěkné trauma, mohli by si teď v klidu užívat poklidnou penzi někde v chatě mimo civilizaci… Jenže to by nejspíš byla pěkná artová nuda. Tohle je ale klasický dobrodružný akčňák s Bradem Pittem, takže houpací křeslo na zápraží vážně nehrozí. Naopak – během pilotování nad Aljašskou divočinou se Bradovi nečekaně ozve válečné zranění a on kvůli tomu pošle dvoumístné letadýlko střemhlav k zemi. Z trosek ho nevytáhne nikdo jiný než Odin… A tím jejich společné dobrodružství v kruté aljašské přírodě teprve začíná. Mimochodem, ačkoliv Brad oslaví 18. prosince už 63. narozeniny, v tomhle snímku maká jako zamlada. Že to všechno přežije, je nejspíš jasné, přece jen je to starý dobrý Hollywood. Teď jen doufat, že stejný osud čeká i Odina… → V kinech od 24. září 2026

148

kultura

Když máte chuť na popcorn a nefunguje vám mikrovlnka… Nové filmy, na které rozhodně stojí za to vyrazit do kina

Resident Evil Kulisy Raccoon City z šest let starého bijáku na vás čekají i tentokrát, jinak tu ale nezůstal kámen na kameni. Režisér Zach Cregger chtěl fanouškům herního univerza přinést něco zbrusu nového a na plátně zachytit pocity, které se dostavují při hraní téhle legendy. Jde o zbrusu nový příběh, který se odehrává během jediné noci a jehož hlavním hrdinou se stává zdravotnický kurýr Bryan, který musí doručit svou zásilku stůj co stůj. I přesto, že celé město po úniku smrtícího viru upadá do chaosu a jeho ulice se plní nakaženými. V hlavní roli Austin Abrams! → V kinech od 17. září

Digger Návrat 35mm formátu do kin přinesla Nolanova Odyssea a jak dokazují vyprodané sály IMAX, diváci na to slyší. Teď na tento klasický filmový pásek natočil akční komedii režisér Alejandro Iñárritu. A rozhodně nejde o jediné překvapení, které přichystal. Digger je jedním z prvních snímků, ve kterých se představí pohublý John Goodman a také jedním z mála filmů, kde Tom Cruise hraje roli pupkatého starce. Zápletka? Arogantní dědula, který je mimochodem nejmocnějším mužem planety, způsobí apokalypsu. Než ale všechno kolem nenávratně zmizí, rozhodne se lidstvo přesvědčit, že on je tím jediným, kdo může svět zachránit. → V kinech od 1. října

Ještě lupen na tohle: Fjord Morální drama o střetu norské a rumunské kultury, které vyhrálo Zlatou palmu v Cannes.

Hope Jeden z nejdražších jihokorejských filmů nabízí akci, záhady, temnou atmošku a litry krve.

Velrybí pád Při pátrání po ostatcích mrtvého otce spolkne mladíka velryba. A on se musí dostat ven.

→ V kinech od 15. října

→ V kinech od 10. září

→ V kinech od 15. října

149

září - říjen 2026

Doma je doma… Filmy a seriály, během jejichž sledování dobrovolně srostete se sedačkou

Bratři Tahle komediální sérka z produkce Apple TV+ by mohla stát za to. Už proto, že hollywoodské hvězdy a zároveň kamarádi Matthew McConaughey a Woody Harrelson v ní hrají tak trochu sami sebe. A taky proto, že si v ní sami ze sebe dělají prdel. O co půjde? Woodymu se po zpackané svatbě dcery rozpadá rodinná situace, a tak se na čas přestěhuje k Matthewovi na jeho ranč v Texasu. Tam se setká také s jeho matkou, která omylem prozradí, že chlapi mají možná stejného otce. A tak se Woody pustí do pátrání, což Matthewa trochu potrápí, protože právě uvažuje, že bude kandidovat na guvernéra Texasu. A v tomhle konzervativním státě se levobočci moc nepečou…

Text: Petr Manák

Foto: archiv filmových společností a streamovacích platforem

→ Od 23. září na Apple TV+

Unabomber Když Ted Kaczynski spáchal sebevraždu, filmaře to ponouklo k přípravám filmu o jeho životě. Proč? Jednoduše proto, že nešlo jen o nadaného matematika a absolventa Harvardu, ale také o jednoho z nejhledanějších atentátníků světa. V letech 1978–1995 totiž posílal poštovní bomby lidem, které spojoval s rozvojem technologií. Celkem se mu podařilo zabít 3 lidi a 24 jich zranit. K jeho dopadení pomohlo svědectví vlastního bratra, který ho naprášil agentům FBI. V roce 1996 byl dopaden na své chatě v Montaně a o dva roky později dostal doživotí. To nakonec trvalo čtvrt století. Paradoxem je, že jeho dřívější vize a obavy, že technologie mohou začít zásadně měnit společnost rychleji, než si lidé dovedou představit a že člověk může postupně ztrácet autonomii, se aktuálně začínají děsivě naplňovat. → Od 25. září na Netflixu

Ann Droid Pokud patříte k fanouškům komediálních seriálů z produkce BBC a hurónsky se smějete u rozhovorů dokumentaristky Philomeny Cunk, která na Netflixu mate filozofy a akademiky svými nemístnými otázkami (So, King Arthur came a lot, right?), tuhle letošní novinku z britských ostrovů budete milovat. Vypráví příběh tamní důchodkyně Sue, které její nezdárný syn pořídí robotickou pečovatelku z výprodeje, aby mohl začít nový život se svou milenkou a o matku se nemusel starat. A jelikož robotku Lindu hraje právě komička Diane Morgan alias Philomena Cunk, můžete se těšit na smršť humorných scének, ze kterých chvílemi zároveň i mrazí. To ve chvílích, kdy si uvědomíte, že nás všechny možná čeká právě taková budoucnost. → Od 17. července na BBC iPlayer

150

kultura

Rajská hudba pro vaše uši… Léto pomalu končí a nutno podotknout, že bylo výživné. Kromě skvělého letního počasí nám nabídlo i celou řadu zajímavých alb. Minimálně tři z čtyř, které vám dnes představím, jsem poslouchal u vody na repeat. T E XT

Kay Buriánek

The Strokes Reality Awaits

Jejich debutové album Is This It, které v roce 2001 odpálilo indie-rockovou revoluci, je pro The Strokes něco jako dvousečný meč. Adorovaná a dodnes ceněná nahrávka jim vynesla všeobecný ohlas a katapultovala je na vrchol festivalových programů i obálky časopisů. Zároveň je to dodnes měřítko, podle kterého veřejnost posuzuje zbytek jejich diskografie. Kdyby The Strokes ustrnuli na místě a jen dál recyklovali svůj fantastický příběh, neměli bychom skladbu Ode To The Mets, podivné, plíživé finále alba The New Abnormal z roku 2020, ani Drag Queen, ponurý new wave hit z EP Future Present Past z roku 2016. Na jejich sedmém albu Reality Awaits, které nahráli na Kostarice s legendárním producentem Rickem Rubinem, nás čeká spousta dalších lahůdek, které by neexistovaly, kdyby se tato pětice nechala uštknout úspěchem a jen uspokojovala dav. Ostatně jejich tvorba je plná poťouchlých věcí, které v kontextu dávají smysl, ale v době svého vzniku působily spíš jako něco, nad čím lidé ohrnovali nos. I tady jsou podobné momenty – nečekaná instrumentální pasáž v jinak veskrze temné skladbě Liar’s Remorse, která zní jako žestě, i když je to efekty upravený kytarový zvuk. Skladba Lonely In The Future zase začíná krátkým, extatickým momentem basy a bicích, který připomíná spíše něco, co byste čekali od Queens Of The Stone Age, zatímco Going To Babble On obsahuje improvizované kytarové sólo, jako by vytržené z epického rockového šlágru osmdesátých let. Jejich hravost se ani po letech nevytratila. Existuje. Navzdory tomu, že se v posledních letech často objevuje názor, že Julian Casablancas spolupracuje se skupinou The Strokes už jen z finančních důvodů, se zdá, že na nové desce je mnohem soustředěnější a kreativní než kdykoli předtím. Plasticita, s jakou využívá svůj hlas, je zajímavá i navzdory kontroverznímu autotune, který z nějakého obskurního důvodu miluje a hojně nadužívá. Což samozřejmě vede i ke kritickým komentářům. Mezi nejpůsobivější momenty alba paradoxně patří skladby, ve kterých se The Strokes vracejí ke svému známému zvuku.

Už zmiňovaná Going to Babble On je v základu klasická skladba, jednoduchá, se skvělou kytarou, je to přesně ten song, který fanouškům připomíná, proč The Strokes vlastně milují. Zazněla i v rámci podpory kandidátky na starostku New Yorku Mayi Wiley, takže k jinak často rezignovaným textům se přidává i prvek politické frustrace. Going Shopping je stejně jednoduchá, stejně politicky frustrovaná (zabývá se pozdním kapitalismem a naším zvykem ničit planetu kvůli masové výrobě produktů, které nejsou stvořeny k tomu, aby vydržely) a zároveň stejně osvěžující. Liar’s Remorse jako by navazovala na minimalismus alba The New Abnormal, vynechává bicí a přidává varhany, čímž vzniká vážná balada, která se textově pravděpodobně zabývá aktuálním fenoménem politických atentátníků a vzestupem umělé inteligence jako nástroje korporací. Album Reality Awaits přesto místy nevyhnutelně trpí stejným pocitem neohrabanosti, který se vkrádá do většiny Casablancasových projektů. Zde se to projevuje v podobě skladby Tyrants of the Mellow Moon, beztvaré a vleklé závěrečné skladby alba. Na rozdíl od zbytku desky, která se víceméně pohybuje v popových strukturách, působí těžkopádně a hrozí, že stáhne dolů to, co je jinak jedním z nejlepších počinů kapely za poslední roky. Přesto je jakási rovnováha a smíření mezi dvěma schizofrenními kreativními světy Juliana Casablancase sama o sobě vítězstvím. Dokonalé spojení chaosu a melodie tak naznačuje, že má skupina před sebou ještě spoustu neprobádaných území, která mohou prozkoumávat. → www.thestrokes.com

151

září - říjen 2026

The Garden Bootleg

Ceremony

Show Me The Body Alone Together

Foto: archiv hudebních vydavatelství

Tell Me Your Dream Experimentální punkové duo bratrů Wyatta a Fletchera Shearsových z kalifornského Orange County vydalo od roku 2013 šest alb a podařilo se jim kolem sebe vytvořit aureolu nejdivnější a zároveň nejkrásnější bratrské kapely (oba dva protagonisté jsou zároveň modelové). Svou šestou desku Bootleg si nahráli i produkovali sami a vydal ji renomovaný label Epitaph Records. Pokud by někdo čekal posun směrem ke stravitelnosti, větší čitelnosti nebo dokonce střízlivému kalkulu oslovit více posluchačů, nemohl by se mýlit víc. Bootleg je spíš pravým opakem – omezuje se hlavně na bicí, kytary a zpěv a zcela podvratně rezignuje na klasickou písňovou skladbu. Těžké hiphopové beaty, špinavé basové linky a samplované úryvky mluveného slova se vynořují a zase ztrácejí pod nánosem mnoha vrstev zvuků, které zdánlivě nedávají smysl, ale ve výsledku jsou překvapivě chytlavé a nějakým zázrakem fungují jako celek. Dělají si z nás legraci? Myslí to vážně? Ne, jen kašlou na to, jestli se jejich hudba někomu líbí, protože je pro ně důležité, že se líbí jim samotným. It couldn't be any simpler.

Sedmé studiové album kapely Ceremony obsahuje deset skladeb na ploše necelých jedenatřiceti minut a produkoval ho John Reis, kytarista kalifornských Rocket From the Crypt. Ceremony za svoji dvacetiletou kariéru nikdy nenatočili dvakrát tu samou desku a ne jinak je to i v tomto případě. Matou nejenom kritiky, ale rozdělují i svoji fanouškovskou základnu, kdy skalní fans teskní po powerviolence začátcích zaznamenaných na debutovém albu Violence Violence z roku 2006, jiná část si stýská po post-hardcore vlivech na Rohnert Park (2010) nebo po new wave tendencích z posledního vydaného alba The Spirit World Now (2019). Nyní snad poprvé v jejich historii dochází ke shodě, kdy album nevyvolává kontroverze ani mezi kritiky, ani mezi fans. Dokonce se mluví o tom, že by se mohlo jednat o doposud nejlepší album Ceremony, které velmi originálně a inspirativně spojuje všechny jejich dosavadní hudební obsese s hardcore punkovými kořeny. Dostaňte se pod povrch písniček, odložte očekávání a srovnávání s jejich předchozí tvorbou a Tell Me Your Dream se vám odvděčí.

Under My Pillow Jak se Danila dostane domů?

Po většinu času sedmnáctileté existence sloužila frontmanovi s banjem Julianovi Cashwan Prattovi tato kapela jako ventil pro nekonečnou škálu vzteku a negativity. Během čtyř let, které uplynuly od jejich posledního alba Trouble The Water, se však jeho pohled dramaticky změnil. Stal se otcem, překonal tragickou smrt svého přítele a zároveň i osobního mentora a rozhodl se přeorientovat svůj život na jinou sadu hodnot. „Radikální láska, ta mě nutí bojovat,“ křičí Pratt v Eat for Peace, prvním z mnoha sloganů na energickém novém albu Alone Together. Zapřísáhlý anarchista a antisionista židovského vyznání změnou mindsetu neubírá na urgenci svého projevu ani na agresivitě zvuku, právě naopak. Díky trochu nečekanému duu producentů, kterými byli Robyn Klas Åhlund a Kenneth Blume III, známější pod svým předchozím jménem Kenny Beats, se podařilo extrahovat to nejlepší ze zvuku SMTB a stvořit desku, která je agresivní, hlučná a dynamická a zároveň i čistá a sonicky přehledná.

Jedenáct skladeb, jeden příběh. Po třech letech práce vydal třiadvacetiletý zpěvák, producent a songwriter Under My Pillow své druhé studiové album Jak se Danila dostane domů? Název alba odkazuje na Matějova nejlepšího kamaráda z Ukrajiny, kterého poznal během výměnného pobytu v USA. Danila se se svou rodinou dlouhé roky stěhoval z místa na místo a nikdy neměl pocit, že někam skutečně patří. Jeho příběh se stal inspirací pro celé album. Jedenáct nových skladeb hudebně propojuje moderní elektronický pop, alternativní R&B i kytarové vlivy a v textové rovině otevírá témata, jako je hledání domova, sebe sama, ale i dospívání, vztahů a pochybností o vlastním místě v životě. Album vznikalo téměř tři roky a ve srovnání s Matějovou předchozí deskou Daydreams přináší výrazně dospělejší a odvážnější zvuk. Vedle současného elektronického popu a R&B se na něm objevují i rockové momenty inspirované kapelami jako Linkin Park nebo Twenty One Pilots. Na albu hostují Sofian Medjmedj, Metyou a Paulie Garand, Matějův dlouholetý kamarád i mentor.

152

kultura

Staré dobré výpravy za kulturou… Odlepte oči od obrazovky, ohákněte se a vyražte do divadla!

Mladý Humble Moravské divadlo Olomouc Felix Humble je tloustnoucí pětatřicátník, duší věčný mladík, který svůj život zasvětil astrofyzice. Prostě takový ten intoš, co mu na ponožkách v sandálech nesejde. Z univerzity odchází jen ve zcela výjimečných případech. Jako třeba když mu zemře otec. V tu chvíli se vrací do rodné vsi, aby se zúčastnil jeho pohřbu. Tam však narazí na jinou svízel v podobě své matky, která se už stihla zbavit všech otcových věcí včetně milovaných včelstev. Humble matku nechápe, ona nechápe jeho a to všechno se stává základem britské černé komedie, která je jakousi parafrází hamletovského tématu. Lukáš Červenka v roli mladého Humbla nakonec zjistí, že před minulostí se možná dá schovat, ale rozhodně se před ní nedá utéct.

Les Misérables

→ www.mdb.cz

Když chcete pořádný bizár

G MMA & Grandwin Nová Spirála, Praha Ačkoliv je pražské divadlo Nová Spirála po rekonstrukci opravdu povedeným prostorem, lepí se na něj jedna podivná akce za druhou. Dosavadní vrchol v podobě gospelové show Human Zoo Viktora Tauše a Romana Holého byl hodně mimo lidské chápání a… teď se zdá, že svou bizarností ho ještě trumfne galavečer, během kterého se představí nová organizace G MMA a parta jejích bojovníků. Kontroverzní zápasník Makhmud Muradov však není největším „lákadlem“. V zápasnickém ringu by se tu měl objevit i omilostněný vrah Jiří Kajínek, kontroverzní influencer Matouš Kaluba, nebo extremista Miroslav Sládek. Po této akci bude nejspíš nutné místo vysvětit a opět nasadit muzikál Jesus Christ Superstar, jak tady tomu bylo v devadesátkách, aby se zdejší zdi očistily od všeho zlého. → Od 31. října 2026, více na www.instagram.com/gmma_fights

Text: Petr Manák

Legendární Bídníci měli svou českou premiéru v létě roku 1992. Skvělý text Zdeňka Borovce tehdy v Divadle na Vinohradech zpívala parta z Možná přijde i kouzelník - Karel Černoch, Jiří Korn a Helena Vondráčková. Do Brna se pak muzikál už bez kouzelníka dostal v roce 2009. Pro Petra Gazdíka znamenal cenu Thálie a během pěti let více než 130 repríz. Po více než dekádě se muzikál do Brna vrátil a moravská metropole se tak stala jediným místem v Česku, kam si na zhudebnělou adaptaci příběhu z pera Victora Huga můžete zajít. A nebudete litovat. Scéna je minimalistická, leč díky projekcím a vychytanému light designu dechberoucí. A stejně povedené jako nové nastudování jsou i pěvecké výkony brněnského hereckého ansámblu.

Foto: archiv divadel a knižních nakladatelství

→ www.moravskedivadlo.cz

Městské divadlo Brno

153

září - říjen 2026

Průvan na poličce… Nové knihy, které rozhodně nezůstanou ležet ladem

Visit Czechoslovakia Další kniha od autorského týmu projektu Identita je originálním vizuálním průvodcem dějinami 20. století, tentokrát prostřednictvím cestovatelských plakátů. Zve čtenáře do skutečné i imaginární krajiny Československa let 1918–1992 a plakáty servíruje v kulturním, uměleckém i politickém kontextu. Linda Kudrnovská, Paseka

Wintermanova mystéria

Roxy

Na severu vražedné propletence vždycky uměli. A tenhle byl navíc nominován Švédskou kriminální akademií na Nejlepší debut loňského roku. O co jde? O lidskou hlavu uloženou v trezoru na dně řeky a o zmizelého básníka, jenž zanechal svědectví ve svých básních.

Nová kniha s podtitulem „Kopneš do plechovky a dva dny se tančí“ mapuje sto let historie pražského fenoménu Roxy – od prvorepublikového art deca přes předlistopadový underground až po místo, kde se zrodila československá hiphopová scéna. Jsme si jistí, že i vy jste tvořili střípek téhle historie.

K. Svensson, Host Brno

Ondřej Horák, vznik knihy můžete podpořit na www.donio.cz

Studená válka – Stručná historie Znáte tu starou dobrou poučku, že historie se opakuje? Stále platí. A jelikož správný muž by měl být vždy připraven, je dobré si nastudovat historii Studené války. Protože i když se dnes válčí drony, hackerskými útoky a dezinformacemi, pořád je to zápas mezi Východem a Západem. Bernd Stöver, Paseka

Alpy: 50 legendárních treků

Jan aneb Nalezený

Pokud patříte k lidem, kteří nevěřícně kroutí hlavou nad šňůrami aut, které se v létě táhly alpskými silničkami v touze po instaperfect fotce, pořiďte si tuhle knihu. Vezme vás na 50 treků, o kterých instagramoví barbaři nemají ponětí a nabídne i praktické informace o terénu a ubytování.

Knižní debut Patrika Pejsara je specifickou záležitostí. Slibuje kafkovský humor, magický realismus, hudbu i poezii. Příběh se odehrává v jediný den, v němž se hlavní hrdina propadá do série snových setkání s různými postavami – dudákem, básníkem uvězněným na toaletě nebo třeba se Smrtí.

Michael Pröttel, Grada

Patrik Pejsar, Pointa

154

dress code

155

září - říjen 2026

Před třiceti lety natočil svůj první celovečerní film Šeptej. O čtyři roky později přišli Samotáři, kteří se stali jedním z nejvýraznějších českých filmů své generace. A pozornost budí dodnes. Jeho nejnovější snímek Kluci to vidí jinak než holky bude mít v říjnu premiéru a už teď budí vášně svým názvem i plakátem. Režisér David Ondříček o své milované Praze, Japonsku, i o mladých filmařích, které by rád popíchnul, aby byli lepší. T E XT

David Hron

FOTO

David Turecký

Úspěch Samotářů nikdo nečekal Šeptej jste natočil před 30 lety a nedávno jste ho viděl na promítání během filmového festivalu v Karlových Varech. Jaké to bylo? Přiznám se, že se hrozně nerad dívám na své staré filmy, respektive to vůbec nedělám. Myslel jsem si, že to ve Varech dám, ale bylo to složité. Jak to? Protože je to třicet let a dnes už bych spoustu věcí udělal jinak. A nemyslím tím technické chyby, ale spíše ideově bych Šeptej pojal jiným způsobem. Je to taky určité naštvání sám na sebe.

Já jsem hyperkritický nejen k filmům ostatních, ale i sám k sobě. Ovšem i tak pro mě má Šeptej velkou hodnotu v zachycení určité atmosféry doby. Z projekce jsem ale utekl. V jednu chvíli už jsem to nevydržel, šel jsem se projít a vrátil se až na konec. Pamatujete si, s jakým očekáváním jste Šeptej točil? Chtěl jsem především udělat svůj první celovečerák. Věděl jsem, jak je to strašně důležité, protože kdybych neuspěl, tak už druhý film nenatočím. Dělal jsem to s nadějí, že na Šeptej přijdou diváci,

že se jim to bude líbit. Chtěl jsem udělat film o lidech kolem mě a o životě, který jsme opravdu žili. To se vám podařilo i u vašeho druhého filmu. Očekával jste, že budou mít Samotáři takový úspěch? To nečekal nikdo. Všichni, včetně mého táty (kameraman Miroslav Ondříček, pozn. red.), mi kladli na srdce, že druhý film je ten, který rozhoduje o tom, jestli člověk může u filmu pokračovat. Strašně jsem si na tom dal tenkrát záležet. Vím, že když jsem se rozhodl, že do natáčení Samotářů půjdu, nedělal jsem

156

nic jiného a dnem i nocí se připravoval. Opravdu. Když jsme film natočili, šel jsem za významnými distributory Warner Bros. a ti říkali, že se nikdy za celou historii nespletli o víc než deset procent, a že si myslí, že Samotáři budou mít maximálně sto tisíc diváků. A já jsem řekl: „Tak to mi při vší úctě přijde málo.“ Oni se na mě jen usmívali. Nakonec jsem zvolil distributora CinemArt a pana Jíru, který byl, co se distribuce týče, guru českého filmu. A ten zase říkal: „Když na to přijde nad sto tisíc diváků, tak u mě máš karton vodky.“ On pil vodku, já vodku nepiju, a ten karton mi nikdy nedal. Nezlobím se na něj, pro úspěch filmu udělal hodně. Ale na Samotáře pak přišlo půl milionu diváků. Obrovský úspěch! Ano, včetně toho všeho okolo – mezinárodní distribuce a festivalové úspěchy všude možně po světě. Čím si takový zájem diváků vysvětlujete? Sešlo se tam několik věcí. Zaprvé scénář byl nápaditý, ve stylu New York stories nebo short cuts, takových filmových povídek, které se vzájemně proplétají. Nedávno jsme se o tom s Petrem Zelenkou (spoluscénárista Samotářů, pozn. red.) bavili. Tenkrát nám všichni říkali, že povídkové filmy nikdy neuspějí. Tohle byla výjimka. Samotáři jsou vedeni v podobném stylu jako například film Magnolie, i když Magnolie měla premiéru těsně před námi, takže jsme ji vidět nemohli. Ale trefili jsme se do té doby, do toho, co diváci chtěli. A X faktorem úspěchu Samotářů bylo také to, že to byl první film o marihuaně a jejím

kultura

dopadu na paměť, podaný v humorné formě, která zabrala. A obsadil jste skvělé herce. Ano, poprvé si ve filmu zahrál Ivan Trojan, Jirka Macháček a další. I když v původním scénáři, který mi Petr Zelenka dal, postava Jirky Macháčka nebyla. Já jsem mu navrhnul, abychom pokračovali v postavě Speedyho ze Šeptej. Proč jste si tehdy šestatřicetiletého Ivana Trojana vybral? Jsem milovník divadla a Ivana jsem znal právě odtud. Tenkrát jsem chodil na všechna představení do Dejvického, které bylo kupodivu poloprázdné. Tam nebylo těžké sehnat lístek jako dnes. Viděl jsem tam Ivana v několika hrách a strašně se mi líbil. Jen mi ho lidi rozmlouvali, protože byl o devět let starší než Jitka Schneiderová, a ve filmu hráli spolužáky. A tak je vidět, že filmař může být i kouzelník, protože diváci na jejich věkový rozdíl nikdy nepoukázali a vzali to. Jaký byl Ivan Trojan na natáčení? Ivan je skvělý na jakémkoliv natáčení. Nemám rád, když se říká, že nějaký herec je dobrý, protože bývá na natáčení připravený. Znám spoustu připravených herců, kteří jsou mizernými herci. Ale Ivan je skvěle připravený herec a fantastický parťák. Jde mu o celou věc a pomáhá i ostatním hercům, když s ním točí. Máte ve svém novém snímku Kluci to vidí jinak než holky nějakého herce, kterého by mohl váš film vystřelit jako Ivana Trojana? Tam už jsou všichni celkem vystřelení. Možná… nechci předjímat, ale Vašek

Neužil se tam objeví v roli, která je pro něj absolutně netypická, a myslím si, že i pro něj bylo překvapením, jak dobře se s tím popasoval. Na ten film jsem dost hrdý, musím říct. I když tohle teď říkají i fotbalisté Sparty po každé remíze, a takhle bych teda nerad dopad. Co na Šeptej a Samotáře říkají vaše děti? Viděly je? Mám tři děti ve věku osm, čtrnáct a dvacet jedna let. Nejmenší Emilku jsem zatím nechal stranou mé tvorby. Čtrnáctiletá dcera viděla Šeptej a myslím, že se jí to líbilo. Můj jednadvacetiletý syn Rudolf je vyloženě milovníkem filmu Šeptej. Dokonce dva moje filmy hodně ovlivnily jeho život. Šeptej se mu líbí, protože má obrovský zájem o hudbu a je odborníkem na hudbu eighties, větším než já. A zatímco já mám rád synthpop a new wave styly, on má rád i tu zvrhlou hudbu jako jsou Modern Talking, Madonna a další hrůzy. A pak ho ovlivnil Zátopek (Ondříčkův film z roku 2021, pozn. red.). Začal běhat a už má za sebou půlmaraton ve výborném čase. Jeho cíl je vyrovnat ultramaratonového závodníka Davida Gogginse a přeběhnout Údolí smrti. Nevím, jestli to uskuteční, ale je do toho zapálenej jako blázen. V Samotářích i v Šeptej je důležitá Praha a její atmosféra. Uchovala si ji až do dnešních dnů, nebo už je to úplně jiné město? Praha už je úplně jiná, i když obrovskou atmosféru má stále. A jestli Šeptej a Samotáři byly hodně o Praze, tak v novém filmu je Praha vyloženě osmou postavou. Je to takový můj hold mé Praze. Kvůli natáčení jsem si koupil skútr, vytipoval si místa a všechna je

„Teď máme téměř čtyřicet let od revoluce a ty hmatatelné a velké změny cítím až v poslední době. Zato v myšlení lidí je moc necítím. Ta komunistická garnitura je tady tak strašně prorostlá. Rokem 89 komunisté neumřeli, oni se jen přetransformovali.“

září - říjen 2026

157

158

kultura

159

září - říjen 2026

projel. Scénář jsem pak psal s konkrétní představou, kde se budou jednotlivé scény odehrávat. Malinko se s Kluci to vidí jinak než holky vracím k Šeptej. Některé scény jsme natočili na Střeleckém ostrově a celý film se odehrává na podzim, stejně jako v Šeptej i v Samotářích. Podzim je mé oblíbené roční období, protože je neskutečně fotogenické. Byl jsem velmi zklamaný, že jsme na film nedostali grant hlavního města Prahy. Ocenili asi osm projektů včetně zahraničních filmů, kde Praha není vůbec vidět. Jaká byla Praha v devadesátkách? Byla to Praha plná nadějí, jaká Praha asi bude za dvacet let. Po revoluci jsme si mysleli, že všechno se změní okamžitě. Moji američtí kamarádi říkali: „Bude to trvat tak čtyřicet let.“ Já říkal: „To je blbost!“ A oni: „Země se může změnit poměrně rychle, ale myšlení lidí se nezmění tak snadno.“ A měli naprostou pravdu. Teď máme téměř čtyřicet let od revoluce a ty hmatatelné a velké změny cítím až v poslední době. Zato v myšlení lidí je moc necítím. Ta komunistická garnitura je tady tak strašně prorostlá. Rokem 89 komunisté neumřeli, oni se jen přetransformovali. Doteď cítím, jak ovlivňují současnou vládu, jak vypadají naše města, jakou máme infrastrukturu. U nás jsme tak strašně pozadu, a přitom jaký obrovský náskok jsme v 90. letech měli třeba proti Polsku, a jak jsme teď ustrnuli. Praha je naštěstí takovej živočich. Praha se neptá na to, kdo je ve vládě, a jede si po svém. Proto třeba právě teď sedíme v takovém prostoru jako je holešovický Vnitroblock. V devadesátkách žádný takový nebyl. A kdyby byl, tak bychom z něj všichni omdleli. Je něco, co vás na Praze štve? Jasně, Praha musí štvát. Každé velké město je plné rozporů. Já třeba miluju New York, který mě v poslední době vyloženě štve. Ale Praha mě štve tím, že turisté obsadili Prahu 1, že jsme ji ztratili, že jsme vyklidili pozice, že ze 120 tisíc lidí, kteří tam před dvaceti

lety bydleli, tam dnes bydlí jen 20 tisíc lidí. Praha 1 už není pro Pražáky. Já sám jsem původně občan Prahy 1, ale přesunul jsem se do Holešovic, protože jsem chtěl být v neighborhoodu, kde potkávám lidi, které znám, bohaté i chudé. To je to, co vytváří kolorit města. A Praha 1 bohužel tohle nezvládla a svou městskou část přenechala prodavačům čepic. Snad jednou přijde nějaký osvícený člověk, který si s tím poradí tak, jako si poradila některá města v Evropě, Oslo nebo Kodaň.

Spousta turistů k nám přijede a jde tou jednou cestou v obrovském proudu, nakoupí blbosti, a zase odjedou. Oni přijedou tak jako tak. Proto je myslím dobré je odklonit, aby zabydleli i jiná místa, která stojí za to. Jako cestovatel už jsem na to taky přišel. Nedávno jsem byl v Japonsku a vyloženě jsem vynechával ta super známá místa. Snažil jsem se objevovat takové Holešovice Tokia. Stejně tak jiný turista se nemusí projít po Karlově mostě, aby měl z Prahy fantastický dojem.

Když se bavíme o Praze, měli bychom zmínit váš projekt pro novou restauraci Greenery 1060. Můžete nám vysvětlit, co jste vytvořili? Oslovil mě spolumajitel hotelu Origin, pan Zeman, abych pro Greenery 1060 vymyslel něco netradičního. Napadlo mě, že bychom mohli promovat určitá místa v Praze, která nejsou zas tak známá. S nimi je spojená i výzdoba hotelu, přes QR kódy můžete najít místa na mapě, a co tam eventuálně podniknout. Je to osvícený, zajímavý projekt, který hotel Origin posouvá do jiné kategorie, než jsou ty takzvané průmyslové business hotely. Jako producent jsem pak oslovil mého kamaráda Richarda Řeřichu, který byl kameramanem Samotářů a zároveň je vynikající režisér. To on vytvořil sedm krátkých filmových povídek o Praze, které se promítají v Greenery 1060, a já jsem mu byl takovou inspirací, supervizorem.

Jaké je Japonsko? Japonsko je teď obrovský trend a vůbec se tomu nedivím. Vždycky jsem měl nějakou slabost pro japonskou kulturu, ostatně Japonce máme už v Samotářích, ale především pak pro jejich hudbu. Miluju japonského skladatele Rjúičiho Sakamotu už od filmu Merry Christmas, Mr. Lawrence z roku 1983, v němž hrál David Bowie. Sbírám i výtvarné umění s japonskou tématikou. No a teprve teď, po tolika letech, jsme měli možnost vydat se celá rodina do Japonska díky projekci Zátopka. Udělali jsme si pak takovou cestu kolem Japonska a je to tam absolutně jiné než u nás. Přijde mi, že se tam lidi kolektivně rozhodli, že veřejný prostor bude strašně příjemný pro všechny. Za prvé jsou k sobě ohleduplní. Když jdete přes Shibuya Crossing, kde přechází čtyři tisíce lidí najednou, tak do vás nikdo nestrčí, nikdo se vás ani nedotkne. Plus Japonci fantasticky spojují duchovní život s materiálním rozkvětem. Města jsou plná chrámů a jejich obyvatelé opravdu aktivně duchovně žijí. Do chrámu se chodí pomodlit, třeba za prosperitu, odpočívají u čajového obřadu. Dělají si život hezčí. A ještě bych upozornil na dvě věci, které jsou naprosto zásadní. Tam nemáte nikdy žízeň, protože všude jsou velice vkusné automaty na nápoje – jak studené, tak teplé. Nikdy se nemusíte bát, že nenajdete záchod, protože všude mají naprosto luxusní záchody zdarma. Na tom se člověk stane velmi rychle vyloženě závislý.

Na jaká místa návštěvníky Prahy zavedete? Je tam Holešovická lávka, kyvadlo na Letné, DOX, Emauzy, nebo netradičně pojatá Petřínská rozhledna. To jsou myslím místa, která turisté tolik neznají, a přitom stojí za to je navštívit. Není to ale riskantní sdílet taková místa v době sociálních sítí? Ze zapadlých míst, která mají své kouzlo i díky tomu, že je moc lidí nezná, se mohou stát turisticky profláknuté lokality. Ano, ale zároveň je tím odlákáme od Pražského Hradu a Karlova mostu.

160

kultura

„Filmy mladé generace mě většinou tolik nebaví. Nejsou dle mého názoru moc dobré, nemají téma. Jejich témata jsou už desetkrát, stokrát někde přežvejkaný. Bojí se humoru, aby někoho neurazili. A já miluju emoce a humor ve filmu.“

Co Japonci říkali na Zátopka? Byla to projekce pro české velvyslanectví. Bylo vyprodáno, a dalších dvě stě lidí na čekačce. Chtěl bych teda říct, že lístky byly zdarma (směje se), takže i to možná ovlivnilo tak velký zájem o Zátopka. Věkový průměr byl sedmdesát let a po filmu vznikla velice plodná a zajímavá diskuse. Cítil jsem se jako nevzdělanec, protože Japonci věděli o Zátopkovi a o české stopě v Japonsku strašně moc. Vzpomínali jsme na 90 léta, jak se za těch třicet let vaší kariéry proměnil filmový průmysl? Hodně. Vzniká u nás výrazně větší množství filmů a výrazně méně kvalitních. Prožíváme dobu, kdy jsou filmy dělány v rychlosti a za účelem rychlé spotřeby. Nebo to jsou festivalové filmy, které se snaží hovořit o trendech sociálních sítí, o tématech, které ale většinou nemají velký divácký zájem. Chybí mezi nimi filmy, které by měly nějakou sociální reflexi, nebo zobrazovaly život kolem nás a zároveň byly úspěšnými. Strašně to těm filmovým tvůrcům přeju, aby jejich filmy byly úspěšné, protože když film nebude lidi bavit, tak nemá právo na život. Změnila se grantová politika, změnilo se, do čeho nás tlačí televize. Na grantu vás mimo jiné tlačí, aby rozpočet byl co nejnižší, aby se film vyrobil za co nejkratší dobu. To samé televize. To všechno dohromady způsobuje krizi českého filmu, kdy moje generace nenaplňuje předpoklady, které měla v 90. letech. A filmy mladé generace mě většinou zatím tolik nebaví. Nejsou dle mého názoru moc dobré, nemají téma. Jejich témata jsou už desetkrát, stokrát někde přežvejkaný. Bojí se humoru, aby někoho neurazili.

A já miluju emoce a humor ve filmu. Pro mě současná filmová tvorba nemá příliš dobrou kvalitu. Tím asi naštvu některé tvůrce, ale já bych je raději chtěl popíchnout k tomu, abychom byli prostě lepší. Zaregistroval jste nedávný facebookový příspěvek Kamila Fily, v němž kritizoval Samotáře? Zaregistroval. Mně přijde zaprvé skvělé, že se někdo filmem po takové době vůbec zabývá a rozebere ho takhle do hloubky. Ve spoustě věcech má Kamil Fila pravdu. Například v motivaci postav, ve scénáristických postupech. Ale jak je vidět, film má vlastní magii a teoretické poučky ne vždycky fungují. Nemusíte mít expozici do patnácti minut, jak píšou Američané, aby film byl úspěšný. Pokud je nonkonformní divák a vyprávění nonkonformního tvůrce přijme, je to vždycky obohacením pro tradiční postupy. Několik lidí pod příspěvkem Kamila strašně tvrdě napadalo, tak jsem jim odpověděl, že si Kamila vážím za to, že vůbec takovou diskuzi vůbec otevřel, protože to je pro film vždycky skvělé. Já se na něj v žádném případě nezlobím, protože to je člověk z naší strany filmařské barikády. Je to člověk, který je cinefil a zajímá se o filmy. To, že s ním někdy nesouhlasím, neznamená, že bych ho neobdivoval. Je super, že tu někdo takový jako Kamil Fila je. Ve svém příspěvku Fila doslova napsal, že Samotáři jsou film o ničem, a že dokazuje, jak „generace X tehdy měla hovno na práci”. To jsou ostrá slova. Na druhou stranu ne úplně nepravdivá. Chápu, že z jeho perspektivy je to o ničem. Ale taky si myslím, že pro spoustu lidí byli Samo-

táři film, který naopak dobře vystihl to, že nemají nic na práci. Generace X se v té době hledala. Dokonce si myslím, že byla výrazně ambicióznější než třeba dnešní generace třicátníků. Ti jsou možná o něco křehčí, o něco méně pracovití. Já jsem byl v té době extrémně pracovitý a lidi okolo mě také, ale možná jsme jen udělali film o lidech, kteří nemají co na práci. Jací jsou třicátníci ve vašem novém filmu Kluci to vidí jinak než holky? Tam je hlavní téma vztah třicátníků a skoro padesátníků, takže generační rozpor. A dalším tématem je porozumění. Uvidíte obroušenější padesátníky, kteří řeší, že měli o životě určitou představu, a najednou zjišťují, že nejsou tím, čím chtěli být, a mají poslední šanci s tím ještě něco udělat. A pak jsou tu třicátníci, kteří v sobě mají určitou naivitu a upřímnost, které jim jsou překážkou k tomu, aby uskutečnili věci, které si vysnili. A třetím tématem je podobně jako u Samotářů opuštěnost lidí v dnešním světě i přesto, že jsou obklopeni spoustou lidí ve velkoměstě. Paradoxně k tomu od Samotářů přibyly sociální sítě, které měly být prostředkem k tomu, aby se člověk necítil tak sám a nepochopen. Ale opak je pravdou. Proč ten název? Kluci to vidí jinak než holky zní jako lehká letní komedie. Chtěl jsem, aby název trochu parodoval ty lehké letní komedie, kterými jsou kina zahlcená. Zároveň jsem chtěl i genderovou provokaci, která je také součástí dnešní doby. Takže v takovém trošku složitém a dlouhém názvu jsou témata, která emocionálně možná nenechají diváky v klidu.

162

bez cenzury

Bez cenzury Pokud patříte k těm chlápkům, kteří mají rádi suchý humor, jenž byl na hraně už před covidem a za který by vás dnes redaktorky časopisu Heroine postavily na pranýř a nechaly své čtenářky, aby po vás házely svá opotřebovaná dilda, nejspíš se při čtení našeho magazínu už pár let nudíte. Jak se říká – za vším hledej ženu! Nechci to na nikoho házet – když mne matka s otcem plodili, veškerý humor nejspíš vyplýtvali při onom aktu. Nicméně jsem zaslechl redakční legendu, že třeskutě vtipné manuály zatrhla v Mužích v Česku tehdejší inzertní šéfka. Možná se o to jen snažila a jelikož ženy prodávající inzerci jsou mistryně světa v intrikaření, nakonec se jí to povedlo… Ale kdo ví? Ať tak či onak, nezapomenutelné manuály, fejetony a texty autorů Vondráček – Bílek – Landsman – Horák, z Mužů v Česku zmizely pomalu, ale jistě – poslední manuál vyšel v červenci 2020. Je to skoro jako ty vtípky, které ukazují, že nostalgický pocit v člověku stále přetrvává a on si vůbec neuvědomuje, že od posledních vtipů uběhlo víc času, než jak dlouho se jimi pravidelně bavil. (Pokud jste předchozí větě porozuměli napoprvé a jako první napíšete na redakce@ muzivcesku.cz, zaplatíme vám roční předplatné časopisu Heroine). Ale zpět k Mužům v Česku – ačkoliv to náš vydavatel Miloš Štěpař nerad slyší, dnes už nikdo nemá takové koule a břitký humor jako on a jako výše zmínění pánové, kteří se na plnění tohoto časopisu podíleli v letech 2016 – 2020. RIP! Upřímně? Snažím se, ale je to marné. Nejvíce se Miloš

zasmál ve chvíli, kdy mu v poště přistála výhružka žalobou za to, že Tomáš Berdych při našem focení močil na soukromý tenisový kurt. Já se nebavil ani při konfrontaci s dopisem, ani na kurtě. Ale kdo jsem, abych krotil kreativitu fotografů posilněných maryšou? Jistě chápete, že když si netroufnu nafotit Berdycha stříkajícího z lahve Rájce silný proud, taky ode mne nemůžete čekat články typu „jak poznat těhotnou ženu od tlusté“. Dokonce ani nehodlám dělat reportáže, jak se z tělesného tuku šéfredaktora vyrábí mýdlo (ačkoliv mýdla by bylo tolik, že bychom řadu měsíců nemuseli řešit dárky k předplatnému). Mimochodem – to není můj výmysl, jde o skutečnou vzpomínku redaktorů někdejšího časopisu Maxim. Jediný ústupek, který jsem byl ochotný udělat, byl, když se Miloš nabídl, že mne přihlásí na kurz Heleny Houdové, která muže učila, jak správně masturbovat. Bohužel, nějak se to nedotáhlo, což je škoda pro nás všechny. Prostě a jednoduše – já nejsem vtipný. Nebyl jsem, nejsem a nikdy nebudu! Pokud to máte jinak a troufáte si na to, že vám navlékneme plenu pro důchodce a vyšleme vás do ulic s cedulí „Jsem idiot“, nebo máte koule jít udělat reportáž z natáčení porna s Robertem Rosenbergem (ano, víme, že už je v porno důchodu – o to jde), určitě se ozvěte. Jsem si jistý, že Miloš ve svém rozpočtu na tyhle věci nějaké peníze vyškrábne. Do té doby se můžete pobavit (a možná i inspirovat) tím nejlepším nekorektním humorem, který kdy v Mužích v Česku vyšel. Petr Jansa

163

září - říjen 2026

Podle čeho poznat ženu, která má chuť na sex Někteří muži si myslí, že ženy jsou v zásadě zdrženlivé a že k sexu je nutné je nejdřív přesvědčovat a přemlouvat. Není tomu tak. Mnohé „to“ chtějí mnohem víc než muži. Zde je 25 znaků, které jsou pro sexuchtivé ženy typické. T EXT

Petr Bílek

• Je Slovenka a žije v Praze. • Je jí pětatřicet a nemá chlapa. • Když jí jen tak sáhnete na kalhotky, má je vlhké. • Má menší prsa a zároveň větší zadek. • Upravuje si vlasy, i když nevane vítr. • Tvrdí, že svému příteli by v žádném případě nezahnula,

třebaže se jí na to nikdo neptal. • Má v krvi více než jedno promile alkoholu. • Při hovoru si často čte cosi na smartphonu a odpovídá na to. • Má nabarvené vlasy. • Kouří. • Občas dělá scény. • Při venčení psa si hraje s vodítkem. • Při popíjení piva si jazykem olizuje pěnu ze rtu. • Často otáčí ruce dlaněmi nahoru. • Při chůzi či ve stoje dává ruce od sebe tak, že předloktí míří nahoru.

• Neustále něco nutkavě dělá s rukama – mne si prsty, mne si roh oblečení, okusuje si nehty, klepe o stůl nohou či rukou. • Pracuje v novinách, časopise, televizi či PR agentuře. • I v zimě nosí sukni. • V kabelce má kartáček na zuby. • Je trošku tlustá. • Pozorně sleduje muže a usmívá se, i když muž plká naprosté kraviny. • Jmenuje se Adéla, Tereza, Zuzana nebo Karolína. • Sahá si na ksicht. • Její rodiče byli alkoholici. • Ráda konzumuje marmeládu.

25 fatálních omylů Níže uvedené výroky se týkají nejrůznějších jevů. Jedno ale mají společné: všechny jsou nepravdivé.

Ilustrace: Vojtěch Velický, Petr Jansa / AI

T EXT

1 2

Pavel Vondráček

Ladislav Špaček je hodný člověk. Když žena nesvolí k sexu na prvním rande, dotyčný muž si ji bude vice vážit. 3 Káva „pikolo" neexistuje. 4 Elektrošoková terapie je krutá, nebezpečná a neúčinná. 5 Měsíční úplněk sám o sobě ovlivňuje psychický stav lidí. 6 Lidé ve středověku byli hloupější a zaostalejší než my. 7 Eskymáci mají několik desítek slov pro sníh. 8 Ženy dokážou dělat více věcí najednou lépe než muži. 9 Ženám jde při setkávání s muži většinou o něco jiného než o sex. 10 Většina lidí využívá jen deset procent kapacity svého mozku.

11 Takový ten děsivý umělý člověk se šroubem v hlavě se jmenuje Frankenstein. 12 Hlavní příčinou vzniku žaludečních vředů je stres. 13 Dopadne to dobře. 14 Z rukopisu lze rozpoznat rysy osobnosti. 15 Co Čech, to muzikant. 16 Protiklady se přitahují. 17 Xindl X je vtipný. 18 Lidé, kteří trpí schizofrenií, mají rozdvojenou osobnost. 19 Testy inteligence zvýhodňují lidi ze západní kultury a znevýhodňují lidi z jiných kultur. 20 Muži a ženy komunikují odlišně. 21 Horoskop nejsou jen náhodné a nesmyslné plky. 22 Ženy se dokážou lépe dohodnout než muži. 23 Špenát obsahuje hodně železa. 24 Íránci jsou Arabové. 25 Práce osvobozuje.

164

bez cenzury

Jak poznat, že vás nová přítelkyně bude později buzerovat Když ptáčka lapají, hezky mu zpívají. Ženy mužům nezpívají, ale snaží se působit mile, nekonflitkně a vstřícně. Jenže pak vás začnou buzerovat. Podle těchto znaků poznáte, že míra buzerace od vaší nové přítelkyně bude vbrzku větší než malá. T E XT

1 2 3 4

7 8

Petr Bílek

Když jedete spolu autem, sebere ze země každý spadlý chips. Vadí jí, když k vám domů přijde exekutor, ačkoli jejího majetku a peněz se to nijak netýká. Klade všetečné otázky typu: Kdo ti píše? Kam jdeš? Odkud ji znáš? Nepřímo a jemně kritizuje váš životní styl a zvyklosti výroky jako „u nás se to dělalo jinak“, „nechápu, že to nedokážeš udělat hned, vždyť to přece skoro žádný čas ani námahu nestojí“ či „jde to přece dělat i normálně“. Ještě zlověstnější je, když se slovně k vašemu životnímu stylu nevyjadřuje, ale opravuje jej činy: tu naleznete ručník v koupelně převěšený jinak, než jste ho pověsil vy, tu je něco přeskládáno jinak, tu vás v sobotu vzbudí dříve, než jste zvyklý, považujíc to za normální. Řekla vám, že jste chlap jejích snů. Sny si totiž vytváříme sami a realitu se jim snažíme přizpůsobovat. Takže pokud jste její vysněný a božský, můžete od ní čekat tvrdou práci sochařským dlátem a kladivem. Po souloži si utřete penis do své záclony ve svém bytě a jí to vadí. Když vstoupí do vašeho bytu, kde stále žijete se svou manželkou či stávající přítelkyní, drze v koupelně používá její kosmetiku.

Co češi nesnášejí?

9 Buzeruje vás už teď. 10 Týden se jí neozvete a už je rozmrzelá. 11 V krizové situaci, například když si spletete cestu, v autě vám dojde benzín a z nedaleké bažiny se blíží skupina lidožravých mutantů, se chová iracionálně bez snahy situaci věcně řešit. 12 V jakékoli krizové situaci svaluje vinu na vás. 13 Vydělává méně peněz než vy. 14 Vydělává více peněz než vy. 15 Nedokáže si svou vůli prosadit autoritou či násilím. Proto dříve nebo později sáhne k buzeraci. 16 Její matka buzeruje jejího otce. 17 Má jasno, čeho chce v životě dosáhnout. Vy jste pak jen pouhým projektem, prostředkem, který bude dříve či později usměrňován.

TEX T

Pavel Vondráček

Čechy / cizince / Pražáky / Brňáky / sousedy / dálnici D1 / obtížnější formy soulože / formální oblečení … a formality vůbec / platit za věci, které by mohli nějakou levotou získat zadarmo / zákony, které se jich týkají / když někdo něco má, a získal to navíc nějakou levotou zadarmo / motivační pohovory, teambuildingy / sex s gumou / když si z nich někdo dělá srandu / práci v pátek po obědě / kamiony / kvalitní hudbu / nejnavštěvovanější film Kameňák / když jim někdo cizí, kdo tomu nerozumí, říká, co Češi nesnášejí / Poláky v Anglii / americký Budweiser / straky, kuny, klíšťata … a další tisíce živočišných druhů / městskou policii / emigranty / imigranty / dávat dýška / když někdo sportuje na veřejnosti / nadšení pro cokoli / bohaté a úspěšné / hloupá klišé o Češích / pálivé jídlo / vlastenectví / organizovanou víru / celou řadu povolání: zubaře, notáře, exekutory, taxikáře, podnikatele, státní zaměstnance, lidi na dráze, policisty, novináře, prostitutky / vlastní fotbalový a hokejový tým, pokud alespoň neremizuje / dědu Mráze / Santu Clause / Facebook / nesnesitelně pozitivní lidi / když si někdo dělá, co chce, bez ohledu na to, že tím nikomu neškodí / své neschopné šéfy / své neschopné podřízené / pohyblivý kurz eura / třídní rozdíly / platit za muziku a knížky a filmy a hry a porno / postavení planety v planetárním systému / svoji zemi

165

září - říjen 2026

Jak ponížit stopaře

Ilustrace: Vojtěch Velický

TEXT

Petr Bílek

1 Zastavte a zeptejte se stopaře, kolik je hodin. 2 Nebo ho vemte a při rychlosti 130 km/h simulujte epileptický záchvat. 3 Pusťte volant a tvrďte, že až vjedete do zatáčky, zhypnotizujete ho, aby se sám otočil. 4 Nepřetržitě se co nejvíc nahlas smějte. 5 Při zpozorování policejního vozu začněte ječet: „Kurva, pičo, našli nás!“ a snažte se ujet. 6 Na chvíli si zdřímněte. 7 Při nastoupení stopaře si nožem udělejte další zářez na volantu. 8 Při vystoupení stopaře se rozlučte se slovy: „Vím, kde bydlíš!“ a s psychopatickým smíchem se rozjeďte pryč. 9 Při rychlosti 100 km/h v obci se zeptejte: „Kurva, kde je ta brzda?!?!?“ 10 Řiďte zuby. 11 Opakujte: „Vždycky jsem chtěl spáchat sebevraždu s někým.“ 12 Zaveďte povídání na film Mlčení jehňátek a pak se stopaře zeptejte, jestli ví, jak chutnají lidská játra. 13 Nasaďte si hokejovou helmu a rukavice. 14 Nařiďte stopařovi, aby řadil, kdykoli mu to řeknete. 15 Vypijte za jízdy litr 40% alkoholu. 16 Znenadání onanujte při jízdě. 17 Vyprávějte o nehodách a pak řekněte: „Ale mně se nemůže nic stát, protože vím, že budu žít dál. Vsaďte se!“ 18 Sledujte upřeně tachometr a ustrašeně naříkejte: „Ne, ne, ne, néé, nééééééééé!“ 19 Přilepte se co nejblíž k volantu a potichu si broukejte: „Všechny vás zabiju, všechny vás zabiju...“

20 Řiďte s hlavou vykloněnou z okénka. 21 Vytáhněte mobil, vytočte jakékoli číslo a říkejte do telefonu: „Haló, Sergeji, chytil jsem další mouchu.“ 22 Před prudkou zatáčkou začněte brečet se slovy: „Tu nedám, ta klouzne...“ 23 Za jízdy se začněte přezouvat a převlékat. 24 Vyprávějte o tom, jak už pět let jezdíte bez řidičáku, který vám sebrali za rychlost. 25 Poté, co stopař nastoupí, zakřičte: „Ty vrahu!!!“ 26 Hrajte retardovaného: Houpejte se v sedadle, vyrážejte nesrozumitelné skřeky a z koutku úst si nechte vytékat pramínek slin. 27 Zeptejte se: „Máš strach? Ne? Ale měl bys!“ 28 Za jízdy ve dne upřeně zírejte před sebe a pak se stopaře sugestivně zeptejte: „Se ňák setmělo, ne?“ 29 Zachovávejte naprosté mlčení a neodpovídejte na žádné stopařovy otázky. 30 Zeptejte se stopařky, jestli viděla výborný český film Smrt stopařek. 31 Vyhrožujte, že jestli nezačne stopař zpívat V mládí jsem se učil hrobařem, určitě se nabouráte.

32 Udělejte přednášku na téma Kdo nemá na auto, je špinavej pičus a socka. 33 Podejte stopařovi kondom a zeptejte se ho: „Můžete mi ho nasadit?“ 34 Najíždějte na stopaře. 35 Při policejní kontrole se vykloňte z okénka ke strážníkovi a potichu mu pošeptejte: „Bacha, to je on!“ 36 Točte volantem nohama. 37 Kdykoli přidáváte plyn, vydávejte zvuky, jako když si malí kluci hrají na autíčka: „Vžum, vžuuum! Enenééén!“ 38 Začněte se stopaře vyptávat na něco hodně osobního. Třeba na smrt jeho matky nebo na jeho vztah k análnímu sexu. 39 Po půlhodince jízdy položte na palubní desku cedulku s nápisem: „Osobní autodoprava za smluvní ceny. Děkujeme, že jste využil našich služeb.“ 40 Začněte si za jízdy pohrávat s vystřelovacím nožem nebo břitvou. 41 Z ničeho nic zahněte na opuštěnou lesní cestu. 42 Naložte stopaře, otočte auto do protisměru a jeďte. Protesty ignorujte. 43 Zeptejte se: „Nebude vám prosím vadit, když si teď strašlivě useru?“ 44 Pořád dokola pouštějte cédéčko Evy a Vaška, dokud nepoprosí, aby směl vystoupit. 45 Požádejte stopaře o občanku. „Ale, jen si opíšu vaše nacionále kvůli případné identifikaci,“ vysvětlete mu/jí.

166

bez cenzury

Jak ženě taktně vysvětlit, proč dnes nebude sex Je to takové klišé, když za absenci domácího sexu může žena, která suše oznámí, že dnes ne, že dnes ji bolí hlava. Obecně se má za to, že muž je mašina na sex, který sex nikdy neodmítne. Jsou ale případy, kdy i muž má právo na to nemít sex. Jakou výmluvu může mít takový muž pro svou ženu, která se v krajkovém prádle vyzývavě natřásá před postelí? T E XT

Dominik Landsman

1 2 3

„Ne, děkuji, jsem přežranej a je mi blbě.“ „Ne, děkuji, dnes jsem měl sex již v práci s recepční.“ „Ne, děkuji, zase by tě začala bolet hlava, to si já na triko nevezmu.“ 4 „Ne, děkuji, dávají fotbal.“ 5 „Ne děkuji, jsi ošklivá a tlustá.“ 6 „Nemáš ještě luxovat byt? A co dříví? To se jako naseká samo? Až bude hotovo, tak možná.“ 7 „Ne děkuji, raději uvař svíčkovou, mám hlad.“ 8 „Bohužel se mi nechce postavit. Stává se ti to často? Asi by ses měla víc snažit. Tak třeba zítra.“ 9 „Co blbneš? Přeci není sedmýho.“ 10 „Na tyhle věci jsem už moc starej.“ 11 „Zase sex? To je pořád jenom sex. Já bych se chtěl mazlit až do rána, povídat si o pocitech, probrat drby z práce a hovořit o tom, jak moc mě miluješ a kdy mě požádáš o ruku a ty bys pořád jenom šukala. Není ti to vůči mě blbý?“

Jak zapůsobit na českou ženu 1 2 3

4 5 6 7

Vyhlédněte si českou ženu, která stojí o samotě a trochu se nudí. Oslovte ji. Představte se. Nemluvte o sobě, ale o ní, o tom, co ji zajímá, co ji baví, o jejím životě. Nesmí to však působit jako výslech! Buďte velmi pozorný, sbírejte všechno, co vám o sobě řekne, a reagujte na to. Budete-li hovořit vy, vyhněte se veškerým klišé. Aspoň třikrát by se měla upřímně rozesmát. Nežádejte ji o telefonní číslo. Pokud vás pozve k sobě domů, zdvořile odmítněte s tím, že večery trávíte raději četbou a studiem.

12 „Ne, děkuji, právě procházím mozkovou příhodou. Volej sanitku.“ 13 „Ne, děkuji Karle. Nevíš, kdy přijde domů má žena?“ 14 „Ne, děkuji, dneska jsem již zvracel.“ 15 „Ne, děkuji, dneska jsem ve stresu.“ 16 „Ne, děkuji, má víra mi sex zakazuje.“ 17 „Ne, děkuji, místo viagry jsem si omylem vzal extázi. Nechceš jít se mnou pobíhat nahatá po louce a mávat nad hlavou loučí?“ 18 „Ne, děkuji, za tu námahu mi to nestojí.“ 19 „Ne, děkuji, jsem gay.“ 20 „Ne, děkuji, mám na genitálu opar.“ 21 „Ne, děkuji, máš na genitálu opar.“ 22 „Ne, děkuji, mohly by nás slyšet děti. To je ta nevýhoda spaní s dětmi ve stanu.“ 23 „Ne, děkuji, mám kapavku.“ 24 „Ne, děkuji, máš kapavku.“ 25 „Ne, děkuji. Nemám chuť. Ale jsi hodná, že jsi s tím přišla nejdřív za mnou.“

167

září - říjen 2026

Kytice národních prasáren

Jak správně močit

Kdybychom mluvili pouze vybraným a slušným způsobem, život by byl velmi jednotvárný a nudný. I muži nejvyšší úrovně v chování občas vypustí ze svých úst jadrný výraz, kterým expresivně popíší konkrétní situaci. Naštěstí se najdou mužové, kteří tyto perly českého jazyka zachovají pro příští generace.

Toaletní mísa 1 Přistupte k míse, rozepněte poklopec a přikročte k močení. 2 Miřte na stěny mísy, nikoli do vody. Při nárazu kapaliny na pevný povrch vzniká menší rozstřik než při kontaktu dvou kapalin. 3 Je to sice ponižující, ale fyzikálně podložené: nejmenšího rozstřiku dosáhnete polohou v sedě. Ve vzdálenosti 12-18 cm po opuštění močové trubice se proud moči začíná dělit na kapky, které způsobují vedlejší škody („collateral damage“). Močením v sedě je účinně omezíte.

T EXT

Pavel Vondráček

Nikdo neví, jak často pes chčije a ženy tlachají

Žena opilá, kunda šílená

Dokud má muž jazyk, dotud není impotent

Kdo tě ojebal, ať ti zaplatí

Když měla kunda radost, ať má také starost

Pro nehezký obličej často pěkná kunda zahálí

Když jsi mohl kundu prohánět, musíš se teď ohánět

S knězem, kurvou a žebrákem se nesuď

V noci chodí jen psi, kurvy a policajti

TEX T

Petr Bílek

10 Lejnem neradno hýbat! 11 Kdo všeho užívá s mírou, může si dlouho hrát

s dírou

12 Kurva kurvě řiť neurve 13 Lepší ocas v hrsti nežli kunda na střeše 14 Není lepší zamrdání nežli zjara za svítání 15 Čůrák tvrdý jako kost, kunda měkká jako vosk 16 Mrdání je chudých omastek 17 Člověk všecko může, jen prdel si políbit

nemůže

18 Když je plná prdel, tak se lehko sere 19 Šminkuj si prdel jak chceš, obličej z ní nebude 20 Kdo prdí, kdy chce, prdí, i když nechce 21 Kdo chce mít u řidi radost, musí mít v hlavě

starost

22 Kdyby byl v řiti cukr, sralo by se do kafe 23 Tučné svini netřeba zadku mazati 24 Lepší je vyspat se venku pod stromem, než Ilustrace: Vojtěch Velický

v posteli s ošklivou ženou.

25 Není tak zlé si prdnout, horší je vypálit vesnici 26 Panenské maso není skladné ovoce 27 Hore sú kozy, dole kde kdo lozí, hore se cicá

a dole se picá

28 Čím tížeji muž peníze vydělá, tím lehčeji je

strčí do kundy

29 Hovno není fík

Pisoár 1 Je to čistší varianta než mísa, záleží však na odstupu. Při močení ze vzdálenosti 40 cm zasáhne rozstříklá moč plochu až 0,1 m2. Zvolíte-li vzdálenost 12 cm či menší, kontaminace bude zanedbatelná. 2 Nemočte přímo, ale raději směrem dolů a trochu ze strany. Při úhlu menším než 30° se kontaminace sníží až o 90 %. Plenér 1 Nejlepší, co vás při močení může potkat, je volný prostor s výhledem. 2 Volně a bez omezení močte, váš pohled míří k obzoru.

168

bez cenzury

V začátcích Mužů v Česku byla součástí časopisu takzvaná „listárna“, kam jste mohli napsat svůj zvídavý dotaz a Petr Bílek s Jaroslavem Cermanem vám ho zodpověděli. Čtenáři tak třeba zjistili, proč mají všechny staré sochy obnažených mužů tak malé přirození, nebo co se stane, když si ve vesmíru sundáte skafandr. Jiné dopisy a maily zůstaly bez odpovědi – dlouhá léta uvězněny v kanceláři našeho vydavatele. V rámci oslav desátých narozenin Miloš vybral ty nejlepší a rozhodl se o ně podělit.

Vážená redakce, váš časopis jsem si koupil s radostí, protože jsem měl pocit, že je tu konečně kvalitní titul pro muže, který není sestavený jen z hodinek, automobilů a rad, jak se stát během tří dnů úspěšným. Muže v Česku jsem si proto koupil se skutečným zájmem a první dojem byl velmi dobrý: kvalitní zpracování, zajímavá témata a konečně pánský časopis, který nepůsobí, jako by jeho čtenáře považoval za úplné idioty. O to víc mě znechutily texty „Jak rozeznat tlustou ženu od těhotné“ a „Jak rozpoznat frigidní ženu“. Já jsem velmi pro humor. Smál bych se i něčemu nekorektnímu, kdyby to bylo vtipné, ale tady jsem se při čtení spíš díval kolem sebe, jestli někdo nevidí, co držím v ruce. Nejvíc mě zarazila pasáž, podle níž je žena frigidní, pokud má kočky, je feministka nebo veganka. Moje žena má dvě kočky, je vegetariánka a na některé věci má názory. Přesto spolu máme tři děti, takže mohu redakci z vlastní zkušenosti ujistit, že vaše diagnostická metoda je vadná. Podobně mě nemile překvapil návod šťouchat ženám do břicha násadou od koštěte. Je mi to líto právě proto, že zbytek časopisu působí inteligentně a kultivovaně. Petr Starý

keď som uvidel titul Muži v Česku s podtitulom „časopis pro muže na Slovensku“, pochopil som, že nás idete z Prahy učiť, ako sa obliekať a stolovať. Od typického čehúňa v ponožkách a sandáloch, ktorý si dá vyprážaný syr s tatárskou, je to celkom odvážna civilizačná misia. S pozdravom Miroslav K., Bratislava

Vážený pane vydavateli, občas kontroluji mailovou schránku pana režiséra Jiřího Menzela. Právě jsem našla vaše pozvání pro pana režiséra na oslavu narozenin Mužů v Česku 9. září 2020. Bohužel vám ale musím sdělit, že pan režisér zemřel už 5. září, tak mi nezbývá, než ho omluvit. Prosím, vymažte si jeho mailovou adresu. Děkuji. Míla Řádová asistentka Jiřího Menzela

Vážená redakce, upřímně mě fascinuje už samotná potřeba vydávat časopis s názvem Muži v Česku. Zdá se vám snad, že jsou muži málo vidět, málo slyšet nebo málo zastoupeni v politice, byznysu, médiích a kultuře? Opravdu potřebují ještě vlastní titul a další porci pozornosti, aby se o nich konečně začalo mluvit? Působí to téměř jako parodie: skupina, která po staletí ovládá většinu veřejného prostoru, si vytváří další platformu, aby ho dostala ještě víc. Muži v Česku rozhodně nejsou přehlíženou menšinou. Spíš by se mohli naučit část svého spotlightu přenechat ostatním. S pozdravem Jana K.

Foto: Petr Jansa / AI

Listárna 2.0

Vážená redakcia,

170

bez cenzury

Stav opilosti dle profese Eskymáci mají 86 různých slov pro sníh. Čeština pro situaci, když se nakalíte. Každý národ se prostě věnuje tomu, na co je největší expert. T E X T

Jakub Horák

Akademický malíř → je pod obraz Anesteziolog → je v bezvědomí Boxer → je ztřískanej Dermatolog → je koženej Dopravák → má špičku Dřevorubec → je zrubanej Elektrikář → je nadrátovanej Entomolog → je namol Funebrák → je tuhej Grafik → je mimo formát Hajzlbába → je na sračky Hudebník → je namol Chmelař → je jak žok Kanonýr → je jak dělo Karbaník → je zkárovanej Klempíř → je na plech Kněz → je jak slovo boží

Kominík → je zčazenej Kovář → je zbušenej Krmič → je na šrot Kropič → je zlitej Kuchař → je na kaši Květinářka → je nakropená Kynolog → je jak doga Lakýrník → je zlakovanej Letec → je jak bomba Loutkoherec → je zpumprlíkovanej Malíř pokojů → je zmalovanej Metař → je nametenej Meteorolog → je na mraky Myslivec → je piclej Ocelář → je zkalenej Ortopéd → je zlámanej Pedagog → je vyškolenej

Písmomalíř → je zlinkovanej Pištec → je zhvízdanej Pneuservisman → je gumovej Poslanec → je odhlasovanej Pumpař → je total Pyrotechnik → je jak puma Řezník → je jak prase Řidič → je zřízenej Sedlák → ji má jak vidle Silničář → má naváto Sklenář → má okno Sládek → je nachmelenej Soudce → je jak zákon káže Tramvaják → je vykolejenej Truhlář → je jak prkno Uklízečka → je na prach Urolog → je nachcanej Veterinář → je jak zvíře Výhybkář → je namazanej Zahradník → je zlitej Zaměstnanec autobazaru → je jetej Zoolog → má opici Zootechnik → je jak dobytek Zpěvák → je zhulákanej Zákazník → má nakoupeno

Nejvtipnější muž, co kdy žil Některá česká média často chválila Miloše Zemana za jeho bonmoty. Přitom to byly vydestilované, vyždímané trapnosti, kdy většinou jen někoho citoval. Jo, to Philip, původně princ řecký a dánský, později vévoda z Edinburghu, manžel královny Alžběty II., to byla jiná třída. Když mu prezident Obama vyprávěl, že snídal s představiteli Velké Británie, Číny A Ruska: „A POZNAL

Poznámka při vystoupení Eltona Johna na 73. Královské varietní show v roce 2001: „KÉŽ BY SI VYPNUL

JSTE, KTERÝ JE KTERÝ?"

MIKROFON!"

O potřebě jednoho vzdělávacího programu: „MLADÍ LIDÉ

K Australanovi, který princi řekl: „Moje žena je doktorka filozofie a má mnohem významnější postavení než já": „JO JO,

JSOU STEJNÍ, JAKO BYLI VŽDYCKY. JSOU ÚPLNĚ STEJNĚ BLBÍ."

V NAŠÍ RODINĚ MÁME TENHLE PROBLÉM TAKY."

O své školní docházce: „MŮJ NEJOBLÍBENĚJŠÍ

Na sjezdu Světového fondu na ochranu přírody (1986):

PŘEDMĚT VE ŠKOLE BYLO VYHÝBAT SE ZBYTEČNÉ PRÁCI."

„POKUD TO MÁ ČTYŘI NOHY A NENÍ TO ŽIDLE, POKUD TO MÁ DVĚ KŘÍDLA A LÉTÁ TO, ALE NENÍ TO LETADLO, A POKUD TO PLAVE A NENÍ TO PONORKA, TAK TO ČÍŇAN SNÍ."

O drsné hospodářské recesi v 80. letech: „VŠICHNI TVRDILI, ŽE BY CHTĚLI MÍT VÍC VOLNÉHO ČASU. A TEĎ SI STĚŽUJÍ, ŽE JSOU NEZAMĚSTNANÍ." K Tomu Jonesovi: „ČÍM KLOKTÁTE? ŠTĚRKEM?"

Na téma královských financí v roce 1969: „PŘIŠTÍ ROK BUDEME VE ZTRÁTĚ. ASI BUDU MUSET PŘESTAT HRÁT PÓLO."

Roční předplatné časopisu Muži v Česku +

Beviro

Nová parfémová voda Vltava (50 ml) našla inspiraci v místech, kde pod hladinou Lipna stále bije srdce nejdelší české řeky. Voda, vůně mechu a čerstvého vzduchu. Takový je charakter této vůně.

6 čísel za 570 Kč + dárek v hodnotě 2 190 Kč Nemůžete časopis sehnat ve vaší oblíbené trafice? Aktuální číslo si nově můžete objednat také online za 95 Kč (stejná cena jako na stánku, včetně poštovného). Časopis pak během pár dní dorazí až do vaší schránky.

Objednávejte na send.cz a muzivcesku.cz

Už deset let tvoří česká značka Beviro prémiovou pánskou kosmetiku, která zkrátka a dobře funguje. Nejsou pouhým oddělením dámské kosmetické firmy, kde v záchvatu euforie usoudí, že i muži by potřebovali oční linky. Tahle parta prostě vyvíjí věci, které sami používají a které jim na trhu chyběly. Využívají přitom regenerativní sílu přírody a její schopnost povzbuzovat tělo i duši. Za tím účelem vybírají ty nejlepší přírodní ingredience, na kterých své produkty staví. Věří totiž, že když se muž dobře cítí a dobře vypadá, bude vřelejší i ke svému okolí a nastaví světu svou lepší tvář. Kromě parfémů a tělové kosmetiky s jejich vůní v jejich nabídce najdete i pleťovou kosmetiku, zubní pasty nebo kompletní výbavu na holení či péči o vousy. Více na www.beviro.cz